Archiv pro měsíc: Říjen 2015

Magdiny vánoční ořechové kostky

Další z receptů od mé milé sousedky. V její rodiny tyto řezy pekly vždy na vánoce a podávaly s tradičním vánočním cukrovím. Aby řezy neoschly, po upečení je Magda nakrájí na kostky přímo na plechu, aby věděla, kde budou jednotlivé kostky. Nevyndává je z plechu, ale potře povrch jednotlivých kostek čokoládovou polevou a ozdobí ořechovým jádrem. Takto připravené vydrží čerstvé podstatně déle. Ale prý to není problém, zmizí vždy velmi rychle. Když budete péct moučník během roku a hned ho podávat, můžete ho polít po celé ploše, posypat oříšky nebo si vyznačit kostky před úplným zaschnutím čokolády a ozdobit jednotlivé kostky celým jádrem. Já jsem je zdobila nastrouhanými oříšky, protože celá jádra už nemám, čekám na novou sklizeň.

Suroviny na těsto – 250 g másla, 150 g cukru, 6 vajec, 2 lžíce kakaa, 180 g vlašských ořechů, 100 g polohrubé mouky, 1 kypřící prášek.

Suroviny na polevu – 80 g másla, 80 g moučkového cukru, 1 lžíce holandského kakaa, 1-2 lžíce mléka, 1 lžíce kukuřičného škrobu

Ještě budeme potřebovat domácí pikantní marmeládu – Magda používá slívovou, já jsem mazala rybízovou  s jahodami a celá jádra vlašských ořechů.

Postup – máslo utřeme s cukrem a po jednom přidáme žloutky. Z bílků a špetky soli vyšleháme tuhý sníh. Do utřeného krému přidáme kakao, pak postupně mouku s nastrouhanými oříšky a kypřícím práškem a současně i většinu sněhu, abychom mohli vše promíchat. Nakonec přidáme zbytek sněhu a již ho jen lehce vmícháme. Těsto nalijeme na velký plech a upečeme.

V menší rendlíku opatrně rozpustíme máslo, přisypeme prosátý cukr, kakao a škrob, rychle promícháme, přilijeme trošku mléka a vše spojíme. Nesní se směs vařit, hlídáme teplotu, můžeme rendlík zvednout nebo ho přesunout vedle a počkat, Když se suroviny spojí, můžeme čokoládou polevu použít.

Upečený moučník necháme vychladnout a pak na celou plochu natřeme marmeládu. Dokončíme čokoládovou polevou a ozdobíme ořechy.Magdiny vánoční ořechové kostky

 

Vilém II. z Pernštejna a jeho Pardubice

Zvu vás na setkání s velkým moravským velmožem, Vilémem z Pernštejna. Velmi se zasloužil o dnešní podobu Pardubic a lidé jsou mu vděčni za jeho působení v tomto městě.Vilém_z_Pernštejna_+1521

 

O letošní dovolené jsme se jeli s manželem podívat do města, do kterého jsem jezdívala jako dítko školou povinné. Dlouhá léta jsem se věnovala krasobruslení a právě do tohoto města jsme v letních měsících jezdili za ledovou plochou, protože u nás nebyl krytý zimní stadion. Pobývali jsme tady několik týdnů o letních prázdninách a městem jsme i v době volna procházeli. Byla jsem zvědavá, jak nyní vypadá a jak ho běh života změnil. A také jak jsem psala v minulém článku, vedl mě do něj zájem o Pernštejny a současně i nemožnost jet za nimi na Moravu.

My jsme se pohybovali v ulicích kolem zámku, prošli jsme si Vilémovu stezku, uličky kolem Pernštýnského náměstí, kde je plno obchůdků, restaurací, vináren a stolků čekajících na unavené turisty. Je tam pěší zóna, takže klid, možnost se řádně rozhlédnout po domech a prohlédnout si jejich výzdobu.

Hlavním naším cílem byl zámek, kde se nachází Východočeské muzeum. Chtěla jsem se hlavně podívat na výstavu skla a do rytířských sálů.Skleněné předmětyKrásné skloNejstarší skleněné exponáty

Ve sklářské expozici je sklo od počátku 15. do 20. století. Nejvíce se mi líbilo ryté, malované a různě tvarované sklo. Byly zde i broušené a vrstvené výrobky, různé sklenice, šálky, misky, podnosy i vázy. Také mou oblíbenou secesi jsem zde našla, byla k vidění kolekce z české sklárny Loetz z Klášterského Mlýna.Nádherné exponáty

A pak už jsme mohli do rytířských sálů a začali se seznamovat s Vilémem z Pernštejna. Byli jsme na prohlídce sami, ale i tak se nám dostalo mnoho informací o životě na zámku za jeho doby. Exponátů je tu pomálu, ale malby, které se částečně dochovaly, jsou nádherné.220px-Pardubice_zámek_strop_arkýře

Pardubice za svůj rozvoj vděčí hlavně Vilému II. z Pernštejna, zvaného Moudrý. Žil v letech 1438-1521 a byl to moravský šlechtic, bohatý a mocný muž. Vlastnil rozsáhlé moravské statky a protože se pohyboval kolem panovníka, potřeboval sídlo, které by bylo blíž k Praze. Začal kupovat i panství v Čechách a Pardubice si vybral za své nové sídlo. Protože zastával úřad nejvyššího hofmistra Království českého a byl nejbohatší český a moravský šlechtic, stal se jeho zámek významným centrem jagellonských Čech.

Vilém původní hrad přebudoval, důkladně ho zabezpečil hradbami se střílnami a širokým vodním příkopem. Jeho opevňovací techniky byly nejlepší v tehdejší době. Zároveň hrad přestavěl na zámek, který plně odpovídal jeho postavení a výborně ho reprezentoval. Toto spojení nedobytné pevnosti s aristokratickou rezidencí je u nás unikátní.Pardubický zámekPardubický zámekPardubický zámek

Vilém ale současně modernizoval i město, po požáru ho celé nově postavil. Budoval kamenné domy, což bylo v té době vyjímečné. Nechal na nich vyzdít výklenky, které byly poté ozdobeny různými figurálními náměty. V přestavbě pokračovali i jeho synové, Vojtěch 1490-1534 a Jan 1487- 1548. Synové se hlavně zasloužili o malířskou výzdobu sálů. Malby byly restaurovány a část se jich zachovala. Jsou zde malované sloupy s antickými vzory, rostlinné motivy v okenních nikách s biblickým příběhem Samsona a Dalily z roku 1532. Je to nejstarší renesanční nástěnná malba na našem území. Je zde ženský akt Fortuna volubilis, tedy Štěstěna vrtkavá, a tato malba je také unikátní. Dochovala se gotická klenba z doby Viléma, se zbytky malířské výzdoby.Štěstěna vrtkavá

V sále Mázhausu jsou vymalovány portály a je zde velká nástěnná malba, představující výjevy Starého a Nového Zákona. Obraz vznikl pod vlivem díla Lucase Cranacha staršího někdy po roce 1530 a je to největší známá malba s tímto námětem. Zajímavostí je, že se jedná o náboženský motiv, který nechal pravděpodobně zhotovit Jan, ve světské reprezentační komnatě. Za doby Jana se zde konala politická jednání, Jan zastával úřad moravského zemského hejtmana.

Ve Sloupovém sále se dochoval renesanční malovaný kazetový strop, zdobený rostlinnými ornamenty. Stalo se tak proto, že ho pozdější majitelé zakryli, když snižovali strop, aby místnost lépe vytopili. V tomto sále je krásný tesaný sloup v prostoru mezi okny a také kamenná ostění dveří a krbu.Malovaný kazetový strop

V těchto sálech se konají různé kulturní akce, jsou tedy využívány ke stejnému účelu jako za vlády Pernštejnů. Jen si neodpustím poznámku, jsou zde kovové, koženkou potažené židle, či možná z jiného materiálu, ale rozhodně nehodící se do tohoto prostoru a ubíjející atmosféru místnosti.

Vilém byl velmi vlivný šlechtic. O jeho vlivu svědčí to, že se pohyboval v blízkosti panovníka a jeho peníze zajistili v roce 1490 zvolení Vladislava Jagellonského uherským králem. Vilém získal velmi prestižní kladské hrabství, které bylo spojeno s ražbou peněz. Ražba sice trvalo jenom dva roky, ale ne každý si tuto činnost mohl dovolit.

Vilém byl velmi pokrokový politik, zastával mnoho vysokých úřadů, byl komorníkem zemského soudu, nejvyšším českým maršálkem, nejvyšším českým hofmistrem. Byl tolerantní k lidem jiného náboženského vyznání, říkal, že víra je věc soukromá. Podporoval řemesla, živnosti, zemědělství a hornictví. Snížil lidem robotní povinnost, snažil se o to, aby lidé vyráběli různé předměty a přebytky nabízeli k prodeji. Velmi se zasloužil o rybníkářství v této oblasti, založil velké množství rybníků, říkával, že z prodeje ryb je více peněz než z jiné činnosti. Rybniční soustavy pokrývaly velkou část území. Jedním z dochovaných systémů je Opatovický kanál, který je funkční do dnešní doby. O jeho zkušenosti se zajímali i Rožmberkové a jezdili se od něj učit. Traduje se, že byl skromný s výbornými vyjednávajícími schopnostmi.

Jeho synové, Vojtěch a Jan, pokračovali v jeho krocích. Vojtěch se nedožil vyššího věku, ale Jan se zasloužil i o rozvoj města. Při přestavbě v renesančním stylu navýšil domy o jedno patro, při osazení otvoru oken a dveří použil ozdobné terakotové prefabrikáty, v tehdejší době naprosto nevídaná věc. Svým počinem urychlil a zjednodušil opravy domů.

Pernštejnové si vážili svého starobylého rodu, počátek odvozovali od pověsti s uhlířem Věnavou, získali svůj erb poctivě, použili své schopnosti. Přirovnávali se k Přemyslovcům, protože jejich zakladatel byl také obyčejný člověk, jak všichni víme, oráč.Pernstejn12

Závěrem se zmíním o Vilémově stezce. Prošli jsme si ji celou, není to daleko, taková krásná procházka to byla. Prohlídli jsme si nejprve Zelenou bránu, Perštýnské náměstí s krásnými domy a radnicí. Příhradek tvoří spojení mezi městem a zámkem. Tyršovy sady jsou krásné svou zelení. Pak následoval Kostel sv. Bartoloměje, který postavit Vilém a je v něm náhrobek jeho syna Vojtěcha. Budovy automatických mlýnů projektoval známý architekt Josef Gočár a zařízení řadíme mezi Národní technické památky. Kostel Zvěstování Panny Marie je jedna z nejstarších staveb ve městě. Založil jej arcibiskup Arnošt z Pardubic a Vilém ho později přestavěl. A poslední zastávka je u Domu u Jonáše, kde je znázorněn biblický výjev o Jonášovi a velrybě. U všech objektů jsou popisky, opravdu moc pěkné.Kostel svatého BartolomějeKostel svatého Bartoloměje

Ještě bych se chtěla zmínit o ženách, které v muzeu pracují. Snad jsme se dosud nesetkali s takovým vstřícným jednáním, usměvavostí, ale také zájmem o nás a naše pohodlí při nenadálém čekaní na volný vstup do místností, ale udivili nás i svými znalostmi. Od paní v pokladně, kde jsme získali první poznatky o pernštejnském rodě až po průvodkyni, která jen pro nás dva připravila vyprávění plné zajímavostí. A to není běžné, je to přece jenom muzeum, po objektu se procházíte sami a jak dlouho chcete. Nevím, jestli se k mému článku dostanou, spíše by to byla velká náhoda, kdyby ho četly, ale i tak zaslouží za svou práci velkou poklonu a uznání. Až připraví nějakou pro nás zajímavou expozici, rádi se k nim vrátíme.Páv s korunkouZámecký pávZdroj fotografií – Wikipedie a mé vlastní ze zámku v Pardubicích

Frebonie Helena Eusebie z Pernštejna

Zvu vás na výpravu za poslední členkou slavného pernštejnského rodu. Já se s ní setkala při čtení knížky Táni Kubátové Co je v domě, pátrala jsem po její existenci, zda vůbec žila, kdo to byl. Kdo máte zájem, pojďte se začíst.

Blanka naši Frebonii znala. Říkala, že to byla dcera nebo vnučka kohosi z Pernštejna, kdo si vzal za manželku Španělku. A dodala, že nežila na Pernštejně, ale v Litomyšli. A měla pravdu.

Prarodiče Frebonie byli Vratislav se svou španělskou manželkou Marií Manrique de Lara y Mendoza, rodiči Jan V. Pernštejna a jeho choť Anna Marie Manrique ml. de Lara. A opravdu nežila na Pernštejně, rodovém sídle Pernštejnů, a to i proto, že toto sídlo již nebylo jejich. Její otec ho prodal spolu s jinými svými statky, ponechal si pouze panství Litomyšl, které měl v zástavě. A protože toto panství zdědila po smrti svého bratra Vratislava, usídlila se zde a přičinila se o jeho rozkvět.

Frebonie Eusebie z Pernštejna, 1596-1646, vyrůstala bez otce, starala se o ni její teta Polyxena. Byla zbožná, velmi krásná, jak dokazuje její portrét. Ačkoli byla hodně bohatá, nikdy se neprovdala, nejvíce se věnovala charitě a přičinila se o vzdělávání chlapců.

Panství Litomyšl dostal do zástavy od českého krále Ferdinanda I. kolem roku 1552 Jaroslav z Pernštejna. To byl syn Jana IV. Z finančních důvodů si ale panství neponechal dlouho a převzal ho v roce 1567 Vratislav z Pernštejna, dědeček Frebonie. A ten z původního hradu a zanedbaného zámku vytvořil nádherné sídlo. Povolal slavné italské stavitele a ti přestavěli zámek v renesančním stylu. Vyniká nádhernou sgrafitovou výzdobou, psaníčkovou i figurální. Po jeho smrti převzal panství syn Jan, tatínek Frebonie. Protože předčasně zemřel, sídlo zdědil jeho syn Vratislav a po jeho smrti přešlo na Frebonii.Litomyšl_(Leitomischl)_chateau_-_by_Pudelek

Vratislavovi pomáhala se správou Polyxena. Rozšířil litomyšlské panství, a také zámecký pivovar. Donutil měšťany vzdát se práva vařit pivo, a každé obci určil, kolik musí spotřebovat jeho piva. Založil Panský dvůr, kde museli sedláci robotovat a vzrostly různé poplatky vrchnosti. Město Litomyšl bylo několikrát napadeno císařskými i švédskými vojsky. Vratislav také bojoval a v roce 1631 v potyčce se švédskými vojáky na svá zranění zemřel.

Litomyšlí prošla asi dvakrát švédská vojska, v říjnu 1645 se před ní objevil Torstensson, když se vracel po neúspěšném obléhání Brna. O tomto tažení byl na Čekance nedávno zajímavý článek, který napsala paní Hana Horová. Byla třicetiletá válka, panoval hlad, různé nemoci, rabování, ale také bylo nutno vojáky živit a dokonce když odtáhli, proviant za nimi posílat.150px-Litom_dům_s_podl_DSCN1431

Když Vratislav zemřel, odkázal Frebonii svůj palác na Malé Straně a také panství Litomyšl. Frebonie využila svých peněz k založení řádové koleje, kam povolala bratry z řádu Piaristů, kteří sídlili v Mikulově. Piaristé, to byl nový školní řád, který se zaměřoval na vzdělávání chlapců z chudších rodin. Jejich konkurenti na poli vzdělávání byli Jezuité, ti ale vyučovali pouze bohaté mladé muže. Piaristé se zaměřovali na přírodní a technické vědy, jazyky, historii i hudbu, Jezuité hudebně chlapce nevyučovali.

Frebonie zakoupila čtyři domy a přilehlé pozemky a chtěla začít stavět kolej, kostel a školu. Začátek ale neprobíhal jednoduše. Jezuitům se její počínání nelíbilo, předkové Frebonie Jezuity podporovali. Domnívali se proto, že když už mají vybudovanou síť latinských škol, měli by vyučovat oni. Ale Frebonie vsadila na nový řád právě proto, aby se chudí chlapci mohli vzdělávat. Než se začalo stavět, musela dostat souhlas od panovníka, Ferdinanda III., který ale stavbu nepodporoval. Velkou zásluhu na schválení projektu měl Arnošt Vojtěch z Harrachu a nakonec byla škola, kostel i kolej postavena. Byla také založena zahrada. Dokončení všech staveb se Frebonie nedožila, ale začátek vyučování v piaristickém gymnáziu viděla, bylo otevřeno v roce 1644.220px-Kostel_Nalezení_svatého_kříže_v_Litomyšli_(by_Pudelek)LitomyslKostelPiaristicky

Prostředky na chod školy dostávali Piaristé od Frebonie i města. Byly zřízeny nadační fondy, konšelé se zavazovali k podpoře chodu školy, nejdříve materiálně, později finančně. Pomohl i Kryštof Vratislav z Mitrovic. Frebonie přispívala penězi z výnosů litomyšlského panství.

Frebonie odkázala litomyšlské panství svému bratranci, Václavu z Lobkovic, synu Polyxeny. Ten ho ale prodal v roce 1649 Maxmiliánovi. Pražský palác věnovala karmelitskému klášteru při kostele Panny Marie Vítězné v Praze. Karmelitáni získali palác, v jehož prostorách dnes sídlí Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky. Tento kostel již vlastnil od Polyxeny voskovou sošku Pražského Jezulátka, rodinnou památku přivezenou ze Španělska.

Frebonie byla velice krásná. Dochoval se její portrét, který by se měl nacházet na litomyšlském zámku. Je to jediný dobový obraz příslušníka rodu Pernštejnů, který zde můžeme vidět. Portrét se také nazývá Pernštejnská Mona Lisa. Restauroval ho Pavel Klimeš a ke svému překvapení našel dva skryté texty v portrétu. První nápis je starší, později ho někdo doplnil ještě jedním. Ten novější je čitelný. O tom původním nikdo nevěděl a nelze ho přečíst ani při použití rentgenu, protože nápis je z hliníkové barvy a tu rentgenové paprsky nezachytí. Starší text vznikl za života Frebonie, druhý až po její smrti. Můžeme si přečíst její o jejích zásluhách a jejím životě. Autor obrazu je neznámý, ale to  je obvyklé, tehdy se obrazy nepodepisovaly, malíře společnost nepovažovala za žádné velké umělce, spíše za řemeslníky.

A to je vše, co jsem o této neobyčejné ženě poskládala z různých zdrojů. Díky knize od Táni jsem se seznámila s jejím osudem a s celým pernštejnským rodem. Doufám, že vám povídání o pernštejnské Moně Lise líbilo a odnesete si z něj nové poznatky, nebo si osvěžíte ty, které o tomto rodě máte.

Zdroj fotografií – Wikipedie

  • Piaristický kostel Nalezení sv. Kříže – autor Pudelek /Marcin Czala/ CC BY-SA 3.0
  • Zámek v Litomyšli – autor Agnete CC BY-SA 4.0
  • Dům u rytířů – autor Sokoljan CC BY-SA 3.0

Kdo vytrvá, vítězí

Nevím, jestli znáte, ale pro název článku jsem zvolila heslo jednoho z nejvlivnějších rodů naší historie – Pernštejnů. Kdo máte zájem se s nimi seznámit a být překvapen jejich počínáním jako já, začtěte se do mých řádků.Pernstejn12

O letošní dovolené mého muže jsem měla slíbeno strávit několik dní na Moravě, prohlídnout si místa, která jsme minulý rok neviděli a také navštívit hrad Pernštejn, který se mi moc líbí. Ale vzhledem k tomu, že mého muže odsunuli na víc než dva měsíce na práci do Ruska, samozřejmě si na to vybrali letní měsíce, měli jsme možnost vypravit se na cesty až v těchto dnech. Ale když jsem viděla jak je manžel unaven prací v těžkých podmínkách, ale i pobytem, který nebyl rozhodně lehký, přehodnotila jsem své plány a Moravu odsunula na další rok. Ale na nějaké místo se i manžel chtěl podívat, vzpomněla jsem si na Viléma z Pernštejna a jeho Pardubice, které nejsou od nás až tak daleko a tak jsme se vydali na cestu.

Po zhlédnutí města a zámku i s muzeem jsem si uvědomila, že těch informací o městě i Pernštejnech mám hodně a tak své povídání rozdělím na tři části. V té první, kterou právě čtete se vypravíme za Pernštejny, v druhé vás seznámím s Frebonií Eusebií, kterou možná mnozí znáte z knížky Co je v domě a ve třetí se vypravíme ze panem Vilémem a jeho Pardubicemi. Tedy bude-li chtít…

První zmínky o Pernštejnech, tedy o pánech z Medlova, jak se nazývali první předci, jsou ze třináctého století a největší rozmach zažil rod ve století šestnáctém. Řadili se mezi nejvlivnější rody na Moravě i v Čechách, příslušníci rodu byli důležitými státníky, pohybovali se v blízkosti vladařů a ovlivňovali chod v českých zemích. O tom svědčí i to, že jim bylo uděleno svolení k postavení paláce přímo v prostorách Pražského hradu, dnes se nazývá Lobkovický palác. Většina, jen několik jich zemřelo předčasně ve válkách, se dožila i více než sedmdesáti let a ženy byly většinou plodné, nejznámější představitelka rodu – Polyxena z Pernštejna ve svých třiačtyřiceti letech porodila syna – Václav Eusebius Popel z Lobkovic, prapředka všech Lobkoviců.

Prvním známým majitelem hradu Pernštejna, kterého považovali příslušníci za své rodné sídlo, byl Štěpán z Medlova. Byl také purkrabí hradu Děvičky a správce na hradě Veveří. A právě tento hrad ovlivnil nejstarší podobu hradu Pernštejna. Jeho vnuk Štěpán z Pernštejna a Medlova již užíval slavné jméno i znak – zubří hlavu s houžví v nozdrách. Tento erb dostali jeho předci na počest uhlíře Věnavy, který zkrotil nebezpečného zubra, dovlekl ho před krále a zabil. Za svou statečnost dostal od panovníka nejen svobodu, ale i místo na postavení svého domu, na jehož místě později Pernštejnové postavili svůj hrad. Tak zní pověst o vzniku erbu. Je zajímavé, že ačkoli Pernštejnové vymřeli, znak se dochoval, starobylý symbol zubří hlavy se stal součástí lobkovického erbu, a to zásluhou Polyxeny.

Dle mého soudu nejvýznamnějším členem rodu byl Vilém II. z Pernštejna,1438 -1521. Vlastnil rozsáhlý majetek na Moravě a vzhledem k tomu, že se pohyboval v blízkosti panovníka, potřeboval mít sídlo i blíže ku Praze. Zakoupil nejprve kunětické panství a o něco později i pardubické. Obě sídla zvelebil, o jeho aktivitách více napíši v příštím článku. K jeho osobě můžu ještě dodat, že byl výborný politik, obchodník, inovátor postupů v zemědělství nebo v řemeslné činnosti, založil největší síť rybníků v Čechách, měl v  té době výjimečnou vlastnost  – neodsuzoval lidi s jiným náboženským vyznáním. Svými schopnostmi nashromáždil majetek, který byl největší ve své době v Čechách i na Moravě. Vilém měl tři děti – Bohunku, Jana a Vojtěcha.Vilém_z_Pernštejna_+1521

Vojtěch z Pernštejna a na Pardubicích, 1490- 1534, byl nejvyšší hofmistr Království českého, zdědil majetek po otci a také jako on nakupoval další statky a rozšiřoval své majetky. Podílel se na přestavbě pardubického sídla a města. Zemřel náhle, podle pověsti byl zaklet vražedkyní, kterou odsoudil k smrti. Nezanechal mužské potomky a tak jeho majetek zdědil jeho bratr Jan.

Jan IV. z Pernštejna, zvaný Bohatý, 1487-1548, jak jsem psala, po smrti svého bratra Vojtěcha převzal jeho česká i moravská panství. Zastával úřad moravského zemského hejtmana, řídil řadu politických jednání, většinou na pardubickém zámku. Město Pardubice přestavěl, domy zvýšil o jedno patro, a protože jich bylo hodně, využil své znalosti a poprvé v historii použil terakotové prefabrikáty, které zrychlily výstavbu a také domy jimi vyzdobil. Byl třikrát ženat, nás bude zajímat hlavně jeho druhé manželství s Hedvikou ze Šelmberka, s kterou měl tři syny – Jaroslava, Vratislava, Vojtěcha a dceru Kateřinu.

Pro mé další povídání bude z těchto synů nejdůležitější Vratislav II.z Pernštejna, řečený Nádherný, 1530-1582. Také on zastával vysoké politické funkce, stal se společníkem krále Maxmiliána. Podporoval umění, renovoval svůj majetek, ale jeho výdaje byly větší než příjmy. Neuměl hospodařit s penězi a tak musel postupně rozprodávat své statky. K tomu přispělo i to, že dle svého postavení musel dodržovat určitá společenská pravidla a k tomu neměl dostatek financí. Říkalo se tomu okázalá spotřeba. Několikrát jel za Maxmiliánem do Španělska. Zde se seznámil s dvorní dámou královny Marie Španělské, manželky Maxmiliána, a v roce 1556 se oženil s donou Marií Manrique de Lara y Mendoza, s kterou měl jednadvacet dětí. Jen sedm se jich dožilo dospělosti, pro mé vyprávění jsou důležití Jan a Polyxena.184px-Vratislav_II_z_Pernstejna_1867_Krispin

Jan V. z Pernštejna, 1561-1597, zdědil po otci majetek, ale také velké dluhy. Byl nucen rozprodávat statky a také vstoupit do vojenských služeb. Jeho zásluhou bylo dobyto uherské město obsazené Turky, když vojáci použili jeho vynález, petardu, které se pak říkalo pernštejnská. Bohužel v Uhrách umřel, smrtelně ho zranila dělová koule. Oženil se se svou příbuznou, Annou Marií Manrique mladší a měli spolu čtyři dcery a syna – Annu, Frebonii, Eufebii, Evu a Vratislava Eusebia.220px-Jan_z_Pernštejna_+1597

Polyxena z Pernštejna, 1566-1642, byla nazývána první dámou království a také pramáti všech Lobkoviců. Byla významnou ženou v celém království, uměla hospodařit se svým majetkem, část zdědila po svém prvním manželovi, Vilémovi z Rožmberka. Děti spolu neměli, což přispělo k vymření rožmberského rodu. Po Vilémově smrti se stala opatrovnicí dětí svého bratra Jana a přibylo jí panství Litomyšl, o které se vzorně starala. Byla velmi schopnou hospodářkou a obchodnicí, podporovala chudší členy pernštejnského rodu a i ve svém druhém manželství s nejvyšším kancléřem království Koruny, Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic, se o svůj majetek starala sama. Využila pobělohorských konfiskací, nakupovala levná panství s manželovým svolením a tím svůj majetek zvětšovala.V tomto druhém manželství porodila syna Václava Eusebia, kterým pak pokračoval lobkovický rod.

Polyxena byla věrná katolička. Vlastnila sošku malého dítěte, kterou po smrti manžela věnovala Klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné v Praze, dnes nazývanou Pražské Jezulátko. Tuto voskovou sošku podle pověsti vyřezal ve Španělsku karmelitán Josef v klášteře zničeného Maury, snažil se při jejím vytvoření zachovat podobu dítěte, v níž se mu zjevil Ježíš. Vzápětí po dokončení sošky zemřel, ale převorovi kláštera přišel posmrtně říct, že soška nemá být umístěna v klášteře, ale že za rok se setká s Isabellou Manrique de Lara, babičkou Polyxeny, a té má sošku předat. Ona ji poté daruje své dceři, která ji odveze do Čech. Tak se také stalo, matka Polyxeny dostala Jezulátko od své matky jako svatební dar. Soška má tvář malého dítěte, je obdařena ochranitelskou energií a snad měla přitáhnout ke katolické víře další nové věřící. Je uctívána jako zázračná, je vnímána jako jedna z pražských pamětihodností, přitahuje věřící i milovníky historie.170px-POlyxena_Pernštejn

Z Janových dětí jsem si vybrala nám známou Frebonii a jejího bratra Vratislava. O Frebonii napíši samostatný článek, zde ji uvádím pro ty, kteří další vyprávění číst nebudou, aby věděli, kam tato žena, zajímavá a s nevšedním jménem, patří.

Vratislav Eusebius z Pernštejna, 1594-1631, je jediným synem Jana V. Ve svých třech letech o otce přišel a poručnicí jemu i jeho sestrám se stala jejich teta Polyxena. Jak jsem již psala, starala se jeho majetek a vyplácela mu apanáž. On se vrhl na vojenskou dráhu, velel jízdnímu oddílu pod vedením Valdštejna. Při menší potyčce se švédskými vojáky byl smrtelně zraněn a v roce 1631 umírá. S jeho smrtí vymřel rod Pernštejnů po meči. Svůj majetek odkázal své sestře Frebonii, ale o ní vám napíši příště.

Doufám, že jsem vás nezahltila informacemi, ve kterých se budete ztrácet. Snažila jsem se psát o nejdůležitějších členech, tak jak se postupně objevovali v historii. Pro mě byli Pernštejnové velkou neznámou, ačkoli každý rok navštěvujeme nějaký zámek či hrad, s jejich jménem jsem se nesetkala. Asi i proto, že rod vymřel Vratislavem po meči a Frebonií po přeslici a více se hovoří o majitelích v blízké minulosti nebo současných. Až po přečtení knihy Co je v domě, kterou napsala Táňa Kubátová a kde se  o  Frebonii zmínila, jsem se začala zajímat o tento rod a zjistila, že patřili k těm nejbohatším a hlavně nejvlivnějším v našich dějinách. A i jejich rozhodnutí určitě ovlivnilo život i mých předků. Majetek i duch Pernštejnů se neztratil zásluhou Polyxeny, která svým synem založila rod Lobkoviců a do tohoto rodu se dostala i většina pernštejnského majetku i s jejich znakem. Část přímo od Polyxeny, další část po smrti Frebonie, která ho přenechala Václavu Eusebiovi.

zdroj fotografiií – Wikipedie

Cizrna s rajčaty

Suroviny – uvařená nebo naklíčená cizrna, rajčata, šunka, řepkový olej, česnek, cibule,  petrželka, sůl

Postup – na oleji zesklovatíme cibuli, přidáme cizrnu, kostičky šunky a nakrájená rajčata. Společně chvilku opékáme, pak přidáme plátky česneku, necháme rozvonět, posypeme nasekanou petrželovou natí a podle chuti osolíme. Cizrna s rajčaty

Hovězí roláda na česneku

Suroviny – hovězí maso, šunka, naložené okurky, anglická slanina, česnek, cibule, plnotučná hořčice,  sůl, mletý pepř, sádlo, hrubá mouka

Postup – maso rozkrojíme a plát paličkou naklepeme. Osolíme, opepříme a potřeme hořčicí. Po celé ploše položíme plátky šunky, plátky česneku a okurky položíme středem plátu. Svineme a provázkem svážeme, aby nám roláda držela tvar. Cibuli a slaninu nakrájíme na kostičky. Sádlo rozpustíme, opečeme dorůžova cibuli, přidáme slaninu a také roládu, kterou ze všech stran zatáhneme. Mezitím se nám opeče cibule i slanina. Těsně před dokončením základu přidáme ještě asi tři stroužky česneku rozkrájeného na plátky a lehce opečeme. Pak vše zalijeme horkým vývarem nebo vodou, osolíme a dusíme doměkka. Potom maso vyndáme, uchováme ho v teple a vývar poprášíme moukou a povaříme. Dochutíme, vrátíme zpátky maso, prohřejeme ho, poté vyndáme, zbavíme provázku a necháme asi 5 minut odpočinout. Pak nakrájíme na plátky. U nás podáváme s bramborovým knedlíkem…Hovězí roláda na česneku

Ovesná kaše s chalvou

Do kaše můžete přidat kousek másla, ale já ho pro sebe nedávám. Pouze když dělám kaši pro manžela, ten jí pouze krupicovou, ostatním se vyhýbá, tak to máslo nevynechám a v hojné míře jím kaši dochutím.

Suroviny na jednu porci – 250 ml mléka, 3-4 lžíce jemných ovesných vloček, 1 lžíce slunečnicové chalvy, 1 lžička chia semínek

Postup – do mléka vmícháme vločky a za stálého míchání povaříme asi pět minut. Pak odstavíme, přidáme chia semínka a osladíme nastrouhanou chalvou. Ovesná kaše s chalvou

Kuřecí, chorizo, cizrna a těstoviny

Suroviny – kuřecí prsa, grilovací koření, řepkový olej, chorizo, naklíčená cizrna, paprika kapie, naťová cibule, těstoviny, sůl, černý pepř

Postup – maso očistíme a nakrájíme na menší kousky. Posypeme trochou koření, přidáme pár lžic oleje, promícháme a necháme chvíli odležet. Těstoviny uvaříme v osolené vodě. Papriku zbavíme semínek a nakrájíme na proužky. Cibuli očistíme a celou ji nakrájíme na kolečka. Chorizo oloupeme a nakrájíme na půlkolečka. Dáme do pánve papriku, cibuli, chorizo a cizrnu, přilijeme trošku oleje a chvíli opékáme. Pak přidáme maso, promícháváme ze všech stran, opečeme. Když bude měkké, přidáme uvařené těstoviny a dochutíme solí nebo čerstvě mletým pepřem.Kuřecí, chorizo, cizrna a těstoviny

Rakytníkový krém

Zkoušela jsem ho poprvé a nevím, jakou bude mít trvanlivost. Mám ho tedy v ledničce, měl by několik týdnů vydržet. Bude lepší dělat ho po menších várkách, přece jenom se dělá z ovoce, to bývá choulostivé.

Dělala jsem ho podobně jako měsíčkový krém, jen jsem použila čerstvé bobulky rakytníku. Na příští várku použiji mražený, nemělo by to vadit. Sádlo uškvaříme klasicky, bez použití soli či jiného koření. Čisté sádlo přecedíme, škvarky použijeme na jiný pokrm. Plody rakytníku otrháme, omyjeme a necháme okapat. Asi do čtvrt litru sádla jsem přidala větší hrst plodů, promíchala a nechala stát do druhého dne. Pak jsem vše ohřála a opět ponechala do dalšího dne. Třetí den jsem vše po zahřátí přecedila do kelímků a uložila v chladu.

Použití je podobné jako u měsíčkového krému, na různé kožní drobné problémy, opařeniny, vyrážky nebo svědění. Navíc má mít tento krém omlazovací účinek, měl by bojovat se stárnutím pokožky.Rakytníkový krém

 

 

Jednoduché buchty

Suroviny – 500 g polohrubé mouky, 50 g másla, 30 g cukru, 40 g droždí, 1 vejce, mléko, špetka soli, 1 sáček citronového cukru, olej a náplň – povidla, tvaroh, ovoce

Postup – umícháme kvásek a necháme ho vykynout. Máslo rozpustíme, mouku prosijeme a všechny přísady smícháme a vypracujeme vláčné těsto. Necháme ho nakynout. Pak rozdělíme na stejné díly, naplníme,  skládáme do vymaštěného pekáče a ze všech stran potíráme olejem, aby se nám buchty neslepily. Po zpracování těsta necháme buchty ještě kynout, pak vložíme do předehřáté trouby a upečeme. Hned je vyklopíme, pocukrujeme a necháme vychladnout. Jednoduché buchty