Archiv pro měsíc: Červenec 2016

Karel IV. – Korunovace a tradice – 14. díl

Karel věnoval velkou pozornost korunovačním klenotům. Všechny jeho kroky vedly k tomu, aby se zachovala nedotknutelnost a posvátnost symbolů českého státu a římské říše. Zdůrazňoval jejich posvátný charakter, vyjímal je z běžných předmětů, kterými se lidi obklopují. Chránil je tím i před zištným zásahem světské moci. Hlavně chtěl zajistit, aby nikdo klenoty neukradl.

České korunovační klenoty jsou souborem vzácných předmětů ze sbírky Svatovítského pokladu. Tento poklad je sbírka uměleckých a historických předmětů, sloužících k bohoslužbě nebo k uctívání. Je to největší chrámový poklad v Čechách a jeden z největších v Evropě. Nazývá se podle Chrámu sv. Víta, kde byl od dob Přemyslovců uložen. K nejvýznamnějším předmětům doby Přemyslovské patří lebka sv. Václava, svatováclavský meč, přilba sv. Václava, prsteny sv. Vojtěcha, svatováclavská přilba, kroužková košile a Nostický plenář.
Zásluhou Karla IV. se sbírka rozšiřovala, přidal k ní ostatky z různých evropských měst a také předměty z rodinné sbírky Přemyslovců, které zdědil po matce. Opět vyberu několik dle mého nejdůležitějších – svatováclavská koruna, královské žezlo, královské jablko, zlatý korunovační kříž Karla IV., křišťálová konvice a miska, svatovítský veraikon, svatováclavská kasule se štólou, několik relikviářů, které všechny získal Karel. Pro všechny tyto velevzácné předměty dal vystavět Trůnní komoru nad kaplí sv. Václava, kde jsou i v dnešní době uloženy.

V současné době sbírka Svatovítského pokladu obsahuje asi 400 různých předmětů. České korunovační klenoty jsou uctívány jako národní kulturní památka, hned po Pražském hradě. Jsou vystavovány jen při zvláštních příležitostech. V letošním roce tento okamžik nastane, můžeme se na ně zajet podívat.

Koruny přemyslovských králů se nezachovaly, můžeme je vidět jen na vyobrazeních z té doby. Karel se jimi inspiroval při tvorbě nové koruny. Nechal vyrobit svatováclavskou korunu ještě v době, kdy byl markrabětem, v roce 1346. V té době bylo založeno pražské arcibiskupství s právem korunovat českého krále. Karel pravděpodobně použil starší model koruny, protože žádal 6. května 1346 papeže o umožnění úpravy královské koruny. Papež vydal bulu na ochranu nové koruny, nesměl ji nikdo zcizit, prodat nebo zastavit. Po této úpravě volal sám Karel, protože jeho otec korunu zastavil, aby měl dostatek peněz na válečné účely. Papež také nařídil, aby koruna byla uložena na lebce sv. Václava a snímána pouze při korunovaci. Karel s korunou nebyl spokojen, několikrát ji upravoval. Nechal vyrobit také žezlo a jablko, ale tyto předměty jsou nejspíše uloženy ve Vídni.

Karel určil, jak se má s korunou zacházet. Panovník nebyl majitelem koruny, patřila sv. Václavu, chráněna papežskou bulou, aby s ní nemohl český král manipulovat. Král si ji od sv. Václava vypůjčoval pouze na den své korunovace. Za vypůjčení musel zaplatit poplatek tři sta kop Kapitule svatovítské. Karel si přál, aby klenoty byly uloženy ve Svatovítském chrámu. Ale za vlády Václava IV. je někdo převezl na Karlštejn, odkud pak putovali na korunovaci Zikmunda zpět do Prahy. Všechny korunovace českých králů probíhaly v chrámu sv. Víta.

Jak jsem již psala, Karel nejen knihy četl a sbíral, ale také je psal. Jeho prvotinou byl Řád korunování českého krále a Řád požehnání královny. Věděl, jakým důležitým aktem korunovace je, ve Francii jich několik zažil. Přemyslovský korunovační řád se nedochoval, tak si sepsal nový, který lépe vyhovoval jeho ambicím a lépe vystihoval důležitost korunovace. Při sestavování nového korunovačního řádu se Karel částečně nechal inspirovat u francouzského řádu. Za základ mu posloužil starý řád německý, který se používal v době Přemyslovců a který již neplatil. Karel převzal vhodné staré prvky, doplnil je novými, odpovídající jeho vnímání tradice a české státnosti. Nebudu zde celý postup vypisovat, je to poměrně zdlouhavá záležitost, ale několik, podle mě, důležitých prvků uvedu. Takto tedy probíhala Karlova korunovace 1. a 2. září 1347. Poprvé korunovaci prováděl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.

V předvečer korunovace, tedy 1. září, se vypravil průvod na Vyšehrad. Byl zde budoucí král, pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, dalších několik biskupů, vévodů, knížata, hrabata, čeští a němečtí páni, bratr Jan Jindřich, zástupci Prahy a Brna. Na Vyšehradě, považovaném za nejstarší přemyslovské sídlo, oblékl Karel údajné relikvie Přemysla Oráče, lýkové střevíce a mošnu. Přítomní mu složili poklonu, pak odjeli na koních do Svatovítského kostela, kde se konaly nešpory.

Druhý den, tedy 2. září 1347, se arcibiskup a další preláti odebrali do Karlovy ložnice. Nesli s sebou obřadní knihu, meč sv. Václava, kříž, kadidelnici a svěcenou vodu. Král byl obléknut do slavnostního roucha, a když ulehl, arcibiskup ho okuřoval kadidlem a kropil svěcenou vodou. Potom se pěšky vydali do Svatovítského chrámu. Průvod nesl korunu, jablko, žezlo a meč, zvony zvonily, průvod zpíval, všichni došli k oltáři sv. Kříže. Po modlitbách a žalmech odešel král s doprovodem k oltáři sv. Víta. Král vyjádřil vůli plnit své povinnosti, ostatní se slovem „rádi“, zavazovali krále poslouchat. Následovaly modlitby, po česku pomazání krále posvátným olejem, tedy potírala se hlava formou kříže. Mezi modlitbami měla zvláštní místo ta, kterou upravil a zařadil Karel sám – „Modlitba od krále našeho múdrého“. Arcibiskup mu oblékl korunovační roucho, pak mu pomazal ruce, poté ho oblékl do pláště a opásal mečem, symbolizující světskou moc. Byly mu navlečeny náramky a prsten. Všechny předměty byly nejprve posvěceny. Specificky české bylo posvěcení královy koruny, kterou mu potom arcibiskup vložil na hlavu, pronesl trojí požehnání, odvedl krále k trůnu, usadil ho a dal mu polibek míru. Všichni hodnostáři zazpívali hymnus Te deum laudamus a lid zpíval Hospodine, pomiluj ny, končícím zvoláním „krleš“, což mělo znamenat Bože, smiluj se. Obřad byl zakončen v duchu starobylé slovanské tradice právě tak, jako v jejím duchu začal.

Královnu Blanku přivedli s rozpuštěnými vlasy před oltář sv. Víta, položili ji na tvář před něj, biskupové se nad ní modlili. Poté vstala a se skloněnou hlavou přijala pomazání jako král. Po modlitbách dostala žezlo, ale jiné než král. Po něm přijala prsten a proběhlo svěcení koruny. Poté ji vložili královně na hlavu.

Karel soustavně zdůrazňoval dynastickou posloupnost Přemyslovců a Lucemburků, vyplývající z faktu, že jeho matkou byla Eliška Přemyslovna. Neprojevoval jen úctu k předkům, ale vnímal spojení, pokračoval ve starých tradicích. Spojení Čech s Moravou, slovanskost, se projevovala i v kronikách, kterým Karel věnoval velkou pozornost. Sám se podílel na vzniku Pulkavovy kroniky. Sepsal latinskou legendu o sv. Václavovi, v níž popisuje křest knížete Bořivoje a kněžny Ludmily, kteří přijali křesťanství z rukou moravského arcibiskupa Metoděje. Křest se konal v chrámu sv. Víta na Velehradě, čímž naznačil souvislost se Svatovítským chrámem v Praze. Dokazoval, že pochází po přeslici ze starobylé slovanské dynastie.

Karel uctíval tři tradice – předkřesťanskou přemyslovskou, svatováclavskou a karolinskou. První se projevovala uctíváním památek po praotci Přemyslu Oráči, lýkových střevíců a mošny na Vyšehradě, kam se konaly poutě. Obnovil stadickou tradici privilegiem v roce 1359. Vesnice Stadice byla osvobozena od všech daní, ale měla povinnost pečovat o lísku, vyrostlou podle pověsti z otky, kterou zasadil do země Přemysl Oráč. Stadičtí museli odvádět oříšky, které líska plodila, na královský stůl.

Svatováclavskou tradici považoval Karel za nedílnou součást království. Ve Svatovítském chrámu na Pražském hradě nechal postavit Svatováclavskou kapli nad hrobem světce. Provedl nové úpravy světcova hrobu, nové české korunovační klenoty dal do ochrany sv. Václava, povýšil svatováclavský chorál na úroveň dnešní hymny, choval ho ve vážnosti a úctě.

Karolinská tradice se vyvíjela současně se svatováclavskou, vzájemně se podporovaly a doplňovaly. Karel postupoval obdobě, také svěřil říšské klenoty pod ochranu Karla Velikého, dal vystavět augustiniánský kostel Panny Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově a předposlední syn Karla IV. byl pokřtěn jménem Karel. Založil kapli v císařské rezidenci v Niederigelheimu nad Rýnem, v domnělém rodišti Karla Velikého, zasvěcenou památce Karla Velikého a sv. Václava. Současně zde Karel založil klášter pro kanovníky „milující český jazyk“. Na tomto místě podle legendy odevzdal anděl císaři Karlovi Velikému meč, který se stal později součástí říšských svátostin a nyní je vlastnil Karel. Spojení obou tradicí vyjadřují i jeho jména Václav a Karel.

Karel žil v době, kdy si papežové osobovali právo nejen mluvit do evropské politiky, ale také kontrolovat myšlení a to všech lidí bez rozdílu. Tedy i „z boží milosti“ římského krále. V té době hrálo náboženství dominantní roli, proto může na někoho král působit až přílišným náboženským zaujetím. Karel na jedné straně církev podporoval, zakládal kláštery a kostely, hodnostářům nabízel nejvyšší vládní místa. Ale na druhé straně udivuje jeho náboženská tolerantnost. Ani předchůdce Jana Husa Jan Milíč z Kroměříže se nemusel za své kritické názory obávat postihu.

Traduje se, že Karel měl problémy se Židy. Ale žil v době středověku a to byla doba antižidovská. Je psáno, že v době morové nákazy v Norimberku se rozšířila fáma, že za tuto smrt můžou Židé, prý otrávili studny, aby se zbavili křesťanů. Ale tak to jistě nebylo, Židé umírali stejně jako ostatní. Nevěřím, že by Karel podněcoval jednu skupinu lidí proti druhé, ale kdo ví…

Ale na druhé straně si nemůžeme myslet, že Karel nebyl, i přes svou silnou náboženskou víru, schopen využít každé situace pro svůj prospěch, nebo spíše pro prospěch svého rodu. V různých jednáních můžeme pozorovat jeho politickou vypočítavost, lišáckou chytrost, umění taktického klamu a triku. Karel nebyl žádný mnich, byl člověkem, kterého ovlivnily životní události, které mu osud připravil. Jeho smutné dětství, francouzská radostná léta, boj s otcem i s politickými konkurenty, žití bez matky, úmrtí tří manželek i dětí, vše se podepsalo na jeho jednáních a skutcích. A také doba, ve které žil, silně ovlivněná náboženstvím a vírou.

Kopie svatováclavské koruny– Vladislavský sálKopie Svatováclavské koruny – kopie

Kopie královského žezlaKopie žezla

Svatováclavský meč, původní pouzdro na jablko a jeden z klíčů do Korunní komorySvatováclavský meč – kopie

České korunovační klenoty jsou čtvrté nejstarší v EvropěČeské korunovační klenoty

Relikviář sv. Jiří ve tvaru ruky ze Svatovítského pokladuRelikviář sv. Jiří – kopie

Korunovační kříž, zadní strana, fotografie z roku 1903Zadní strana korunovačního kříže

Kaple sv. Kříže na hradě Karlštejn, kde se korunovační klenoty uchovávalyKaple sv. Kříže

Korunovace Karla Velikého, zakladatele středověké císařské tradiceKorunovace Karla Velikého

Koruna Svaté říše římskéKoruna Svaté říše římské

Hospodine, pomiluj ny – traktát Jana z Holešova o této písni, opis ze 14. stoletíHospodine, pomiluj ny

Svatý Václav na Votivním obraze Jana Očka z VlašimiSvatý Václav na Votivním obraze Jana Očka z Vlašimi

Socha sv. Václava ve Svatováclavské kapli pražské katedrály, Dílo Jindřicha Parléře asi z roku 1373.Socha sv. Václava ve Svatováclavské kapli

Přemysl OráčPřemysl_Oráč – kopie

Pomník Přemysla Oráče ve Stadicích na Královském poliPomník Přemysla Oráče ve Stadicích na Královském poli – kopie

Listina Karla IV. pražskému arcibiskupovi, ve které mu uděluje privilegium korunovat české králeListina Karla IV. pražskému arcibiskupovi – kopie

 

 

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

  • Jiří Spěváček – Karel IV.
  • Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
  • Antonín Novotný – Život na Pražském hradě

Zdroj fotografií – Wikipedie

  • Kopie Svatováclavské koruny – autor Wolfgang Sauber – CC BY-SA 3.0
  • České korunovační klenoty – autor Balou46 – CC BY-SA 3.0
  • Kopie královského žezla – autor Wolfgang Sauber – CC BY-SA 3.0
  • Svatováclavský meč, původní pouzdro na jablko a jeden z klíčů do Korunní komory – autor Jirka.H23 – CC BY-SA 3.0
  • České korunovační klenoty – autor Balou46 – CC BY-SA 3.0
  • Relikviář ve tvaru ruky – autor Packare – CCO

Karel IV. – Karlštejn, pověsti a karlátka – 15. díl

V tomto díle se budu věnovat Karlovu stavitelskému úsilí. Je až neuvěřitelné, jaké množství staveb dokázal za své vlády postavit. Desítky královských i šlechtických hradů, tvrzí, chrámů, kostelů i světských staveb. Část nově postavených nebo přestavěných objektů byla sice šlechty, ale ta se řídila královým příkladem a mohutně své majetky budovala nebo vylepšovala jejich bezpečnost. Ale nebojte, nebudu vás unavovat popisem staveb, toho je internet plný. Zaměřím se jiným směrem, nemůžu ale vynechat Karlštejn, to by prostě nešlo. A pak se trošku podívám i do přírody.

Nejdůležitější stavbou byl bezesporu Karlštejn, gotický hrad francouzského stylu, gotická pevnost. Od sebe oddělené budovy, vysoké nedobytné zdi na příkrých skalách, hluboká studna, přehled po celém kraji, to vše je Karlštejn. Vyniká nádhernou hradní výzdobou, odpovídající vznešenému účelu stavby. Vyrostl na řekou Berounkou v letech 1348-1365. Základní kámen položil sám Arnošt z Pardubic, král se události nezúčastnil. Sídlila zde pětice kanovníků, kteří byli „ochránci ostatků svatých“. Hrad měl být nedobytnou schránkou pro říšské korunovační klenoty, svátostiny římské říše a ostatky nejrůznějších světců, které Karel sbíral.

Hrad byl vybudován ve třech úrovních. První patro obýval Karel s rodinou a družinou, ve druhém byl kostel Panny Marie s nádhernými malbami s biblickými výjevy a kaple sv. Kateřiny, soukromá oratoř císaře. Zde má Karel i své soukromé prostory. V kapli se nachází portrét Karla IV. a jeho manželky Anny Svídnické. A nejvýše se tyčila hranolová věž, kde byla kaple sv. Kříže, nejposvátnější místo celého hradu. Zde platil přísný zákaz, napsaný už v zakládající listině, že zde „není nikomu dovoleno spát nebo ležet s nějakou ženou ani s řádnou manželkou“. Toto ustanovení platilo i pro starozákonní kněží při jejich službě Hospodinu. Kaple byla vyzdobena souborem deskových obrazů od Mistra Theodorika, zážitek umocňuje zlatá výzdoba. Kaple byla uzamčena devíti zámky a prostory byly hlídány. Vstup do kaple byl pouze se svolením císaře. Dříve se kaple nazývala „kaple Utrpení Páně a jeho Znamení, jakož i všeho vojska nebeského“. Výzdoba interiéru je v duchu Karlových představ o apokalypse a nebeského Jeruzaléma.

Karlštejn byl nejenom sídlem císaře a tím duchovním středem Evropy, sloužící k rozjímání a modlitbám, ale především reprezentativním sídlem a místem politických jednání. Jezdili sem vysocí představitelé říše, projednávali jakési politické případy a současně si byli vědomi, že císař vlastní a používá hradní skvost, jakému nebylo v Evropě rovno. Výzdoba chrámu byla impozantní. Mistr Osvald své nejcennější dílo, obrazy o životě sv. Ludmily a sv. Václava, umístil na schodiště velké věže vedoucí ke kapli sv. Kříže a dodal tím hradu na vznešenosti. Každoročně se na hradě 29. listopadu slouží za Karla IV. v den jeho úmrtí mše a to od roku 1378 bez přerušení.

Nejznámějším městem, které Karel založil a nese také jeho jméno, jsou Karlovy Vary. Pověst vypráví, že se jednou vypravil král na hrad Loket. Jezdíval tam na hony, obklopen svými blízkými pány. Purkrabí hradu mu vyprávěl, že při soutoku řeky Ohře a Teplice je místo, kde vyvěrají horké prameny, nevede k nim ale cesta, musí se jet přes lesy. Druhý den se vydal král s honci na lov. Uviděl statného jelena a vydal se za ním, ale ten mu unikal. Najednou vyběhl jelen vysoko na skálu a skočil dolů. Psi pouze žalostně vyli a lovci se za nimi vydali, nevěděli, kde jsou a nechtěli o ně přijít. Když se opatrně dostali až do údolí k řece, najednou uviděli horký pramen, který se rozléval kolem dokola. Voda se zvedala a padala, krůpěje se třpytily, půda kolem pramene byla zbarvena do žluta a do červena, jako by někdo místo vymaloval. Na památku jelena, který je přivedl na toto místo, skála dostala pojmenování Jelení skok. Tento vzácný den, jak pravil král, nesmí být nikdy zapomenut. Proto dal na tomto místě postavit město Karlovy Vary a přál si, aby léčivé prameny pomáhaly nemocným. Král sem také jezdíval, postavil si zde lovecký hrádek, dnes z něho zbyla jen stará zámecká zeď. Léčivé účinky pramenů ale zůstaly a stále pomáhají lidem.

Na obranu hranic s Bavorskem, zlatých dolů a Zlaté stezky, kudy proudilo nejenom zboží, ale i kultura a lidé, vystavěl Karel hrad Kašperk. Na panovníkovu počest byl pojmenován Karlsberg. K hradu se váže pověst o jednom spravedlivém, který měl vysvobodit zlého pána. Purkrabí Jan z Lichtenberka byl velice zlý pán. Jednou se vypravil na koni kolem Otavy a hledal starou štolu, kterou chtěl otevřít a začít v ní hledat poklady nebo těžit zlato. Najednou se před ním otevřela skála, Jan donutil koně kolem ní projet a zmizel ve skále i s koněm. Hledali ho všichni, ale viděli pouze koně, který se občas zjevil. Ale nemohli ho chytit, měl velmi horkou uzdu. Po několika dnech se ve snu zjevil ztracený Jan své manželce a řekl jí, že ho může vysvobodit pouze poctivý člověk. Našla jednoho jediného, ten měl snahu pána vysvobodit. Koně chytil a držel, ale pojednou ho napadlo, co by od paní mohl za svou službu chtít. V té chvíli se uzda začala zahřívat, muž ji musel upustit a pána nevysvobodil. Zakletý purkrabí dál bloudí nocí a čeká na jednoho spravedlivého.

Hrad Radyně, po Karlovi Karlshut nebo Karlskrone, stojí mezi Plzní a Starým Plzencem. Dnes je pouhou zříceninou. Také k hradu jsem našla pověst. Začíná ještě před stavbou hradu. Jednou se zemanka hádala se svým mužem, vyčítali si kde, co a ona v hněvu vykřikla, že dítě může mít oslovské uši a kozlovskou bradu, ale po otci že nikdy nebude. Opravdu se jim narodil syn Radouš s těmito znaky, otec ho zavrhl a matka se o něj také nestarala. Když byl chlapec již velký, utekl pryč. Potkal spícího muže, kterému ukradl kabelu. V ní byla kniha, když v ní listoval, objevili se skřítkové, ochotni udělat pro Radouše vše, co si bude přát. Ten si přál hrad s jídlem a vším potřebným. Ale byl sám, kdyby si někoho přivedl, skřítci by zmizeli. Nedbal, přivedl si jednu ženu za druhou, protože vždy, když se jí narodil syn se stejnými znaky, jako měl sám, Radouš zabil ženu i dítě a ukryl je ve sklepě. Až sedmá byla chytřejší, neodjela s Radoušem sama, vzala si s sebou pacholka. Když objevili ukryté mrtvé, lstí oba odjeli k ženiným rodičům. Žena vše řekla králi, ten hrad dobyl, ale Radouše nenašli. Radouš prý straší a jezdí kolečkem plným kolomazí.

Aby měl Karel dostatek peněz na stavby, kterých za svého života postavil velké množství, a to nejenom u nás, ale i za hranicemi českého království, musel změnit podmínky života lidí.
Karel si na svých cestách v Itálii uvědomil, že tamní města získávají své bohatství obchodováním. Přál si, aby se i u nás, hlavně v Praze, rozvíjel obchodní styk s říšskými městy. Prozatím se hlavní obchodní stezky vyhýbaly českým zemím, i když samozřejmě kupci k nám chodili, ale ne v tak velkém počtu, jak by si král přál. V obchodu převažoval dovoz a vývoz se prováděl pouze prostřednictvím stříbra, ať už kusového nebo v groších, což bylo ekonomicky nevýhodné. Král vypracoval novou koncepci propojení českých zemí s nejvýznamnějšími obchodními centry v Evropě. Chtěl dokonce spojit Dunaj s Vltavou průplavem, cesta by byla podle jeho propočtů mnohem lacinější i kratší než po souši. Stavbu průplavu překazila šlechta, která se obávala zvýšení moci měšťanstva a tím jeho většího vlivu na řízení státu. Návrh nakonec nebyl uskutečněn, ale nic nám nestojí v cestě, obdivovat Karlovu smělost a jeho vědomosti, protože dle jeho plánů by se klidně onen průplav mohl uskutečnit, jen by bylo potřeba zajistit dostatek financí. A to ani bohatí benátští kupci nemohli, ačkoli by pro ně tato cesta byla velmi výhodná. Podařilo se mu ale vybudovat průplav mezi Lauenburgem na Labi a Lübeckem.

Karel také prováděl regulaci řek, odstraňoval překážky na Vltavě a Labi, zřizoval propusti pro vory a lodě. Na Labi vybudoval lodní flotilu. V Praze zřídil přístav a nechal stavět říční lodě. Ustanovil mlynářský soud, který rozhodoval o technických a vodohospodářských problémech na řekách. Podporoval Norimberk, který se stal velkým střediskem obchodu. Rozvíjel obchodní cesty, jako byla například tzv. Česká silnice. Z části území Horní Falce vytvořil útvar s názvem Nové Čechy. Procházela v něm obchodní spojnice mezi Norimberkem a Prahou nazývaná Zlatá stezka. O mnoho let později touto silnicí putoval do Kostnice Jan Hus. Památky na Jana Husa i na českého krále jsou zde všude patrné, vidíme pamětní desky, české erby se lvem, sochy sv. Václava v životní velikosti, erby hornofalckých měst s připomínkou na krále Karla.

Karel se zajímal i o zemědělství, podporoval chov dobytka, rozvíjel sadařství, vinařství, chmelařství a rybníkářství. Tenkrát bylo nutno dovážet dobytek, naopak se vyváželo obilí. Vydal mnoho listin, které měly napomáhat obchodu.

Upravil viniční právo, na svazích kolem Prahy i jinde v Čechách byly založeny vinice z Burgundska dovezených odrůd. V roce 1375 zakázal v době vinobraní dovoz vína, aby chránil domácí vinaře. Karlovým cílem bylo také zaměstnat chudinu, vína bylo potřeba hodně a pěstování bylo finančně výhodné. Říkal, že péče o vinice znamená péči o církev a stát. Patronem vína  byla sám sv. Václav. A důležitost pěstování vinné révy dokládá i to, že Karel nechal postavit viniční úřad přímo u svého Pražského mostu na Křižovnickém náměstí, na místě, které pokládal za vznešené. Vždyť tudy putoval i korunovační průvod. Jak víme, Karel měl víno rád. Vzpomeňme na Nerudovu romanci, ve které zasedl s Buškem z Velhartic k dubovému stolu a u něhož vypili ti dva mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic.
Pivo se u nás samozřejmě také vařilo, ale z různých druhů obilovin, hlavně z pšenice. A ta pak chyběla pekařům. Proto se král snažil prosadit, aby se k výrobě používal pouze ječmen. A ještě závěrem vzpomenu na jedno ovoce, které dodnes nese Karlovo jméno. Svým dovozem z Francie vědomě podstoupil riziko, že dovezená odrůda švestek bude pojmenována po něm – říká se jí karlata nebo karlátka. Já jsem letos dostala od mé bývalé zákaznice dvě skleničky marmelády z tohoto ovoce a u nás zmizela rychlostí blesku. Chuť podobná švestkám, jen trochu jemnější. A vy jistě víte, od koho jsem si větu o karlátkách vypůjčila…

Karlštejn, pohled od jihozápaduPohled od jihozápadu

Karlštejn, historická podoba hradu před Mockerovou přestavbou na fotografii Františka Fridricha, 1870Historická podoba hradu

Koruna Svaté říše římské, která byla uložena v Kapli sv. KřížeCísařská koruna

Obraz sv. Jeronýma od Mistra Theodorika z kaple sv. KřížeObraz sv. Jeronýma od Mistra Theodorika

Mistr Theodorik – autoportrétAutoportét

Zdobené stěny kaple sv. KřížeZdobené stěny kaple sv. Kříže

Klenba v kapli sv. KřížeKlenba v kapli sv. Kříže

Kaple sv. Kateřiny Alexandrijské – interiérInteriér kaple sv. Kateřiny

Ostatková scéna na stěně věžního kostela Panny Marie, za níž se nachází kaple sv. KateřinyOstatková scéna na stěně věžního kostela Panny Marie

Hrad Kašperk, pohled z Pustého hrádkuPodzim_na_Kašperku

 

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

  • Jiří Spěváček – Karel IV.
  • Helena Lisická – Z českých hradů, zámků a tvrzí

Zdroj fotografií – Wikipedie

  • Zlatá stezka – autor – CeStu – CC BY-SA 3.0
  • Kaple sv. Kateřiny – Interfase – CC BY-SA 4.0
  • Karlštejn, pohled od jihozápadu – autor Arkadiusz Zarzecki – CC BY-SA 3.0
  • Koruna Svaté říše římské – autor David Monniaux  – CC BY-SA 3.0
  • Zdobené stěny kaple sv. Kříže a klenba v kapli a ostatková scéna – autor Interfase – CC BY-SA 4.0
  • Hrad Kašperk – autor Jiří Strašek – CC BY-SA 4.0

Karel IV. – Úmrtí velkého státníka – 16. díl

Uvědomila jsem si, že píši již dlouho o Karlovi IV., ale zatím jsem se nezmínila, jaký to byl člověk. Jak vypadal, jakými nemocemi trpěl, na kterou umřel a jak vypadal jeho pohřeb. Napravuji, a píši…

V roce 2005 našli badatelé původní hrobku, kam bylo v prosinci roku 1378 uloženo tělo zesnulého císaře. U hlavního oltáře v podzemí objevili neznámé prostory. Našli části rakví a kostí, předpokládali, že Karlových manželek. V 19. století prostory prozkoumal architekt Josef Mocker, když prováděl úpravy hlavního oltáře a o svém působení zanechal zprávu.

Ve středověku bylo místo Karlova hrobu v katedrále výrazně označeno. Víme to z popisu rakouského historika Tomáše Ebendorfera z roku 1438. Královské mauzoleum před oltářem sv. Víta bylo postaveno z čtverhranných kamenů a dokola jej chránila železná mříž. Byl tu i kamenný epitaf s textem pohřební řeči arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi s nápisem“Hle, já, Karel IV. kdys postrach světa, císař, jenž porážku neznal, leč smrtí pouze byl zdolán, v tomto zde hrobě jsem skryt“. Místo pro uložení ostatků se nacházelo právě v té komoře,která byly nyní objevena.
Karel je tedy pohřben v sarkofágu uprostřed krypty, původní hrobka, kterou nyní vědci objevili a kterou Karel skutečně založil, se nachází mezi dnešním oltářem a oltářním stolem.

Dne 13. července 1976 zkoumali vědci kosterní pozůstatky, otevřeli císařovu bronzovou rakev a dle popisu jednoho účastníka, spisovatele Jiřího Spěváčka, jehož krásnou knihu jsem přečetla a mnoho se dozvěděla, víme, jak Karel vypadal. Byl vysoký asi 173 centimetrů, měl úplný a zachovalý chrup. Tři zuby vypadly až posmrtně. To vše svědčí o zdravé životosprávě. Kosti jsou výrazně poškozeny dnou. Chodil shrbený, předkloněný dopředu. Na kostře bylo vidět několik zranění, nejzávažnější bylo zranění krční páteře a kořene nosu. První zapříčinilo, že chodil shrbený, druhé vychýlilo nos. Rozbor kostní dřeně odhalil nultou krevní skupinu.

Karel byl podle italského kronikáře Mattea Villaniho a jeho syna Filipa střední postavy, poněkud shrbené. Měl černé vlasy, velké oči, široké tváře, černé vousy a vpředu lysou hlavu. Málo utrácel, peníze shromažďoval, nevydával je na dobrý účel, ale na zbraně. Býval oblečen v šatech bez ozdob, sahající po kolena. Když uděloval audienci, bylo jeho zvykem držet v ruce hrst proutků a malý nůž a jemně si vyřezávat pro své potěšení. Při této činnosti poslouchal prosbám lidí klečících před ním na kolenou, rozhlížel se po okolí, jako by neposlouchal ty, kteří k němu promlouvali. Ale bylo to zdání, slyšel a srozumitelně odpovídal na dotazy. Dlouho se nerozmýšlel, přesto jeho rady byly moudré. Měl u sebe tři zapisovatele, kteří jeho slova sepsali, aby se nezměnil jejich význam. O čtyři tisíce rytířů, které měl u sebe, se staral vzorně, oni se nezdržovali po hospodách a nepáchali nepřístojnosti. Měl u sebe i poradce, ale rozhodoval sám, protože jeho rozum byl rychlejší než ostatních. Takto se o Karlovi vyjádřili kronikáři při jeho cestě k římské korunovaci v roce 1355. Popis Karlovy postavy se shoduje s dobovými vyobrazeními vladaře na votivním obraze Jana Očka z Vlašimi i na karlštejnských malbách.

Několikrát hrozilo Karlovi, že nepřežije válečná tažení. Hned ve své první bitvě u hradu San Felice se i přes svou statečnost dostal do potíží, ale sv. Kateřina ho zachránila. Díky svému asketickému postoji se vyhnul otravě jídlem, kterou na něj nastražili v Itálii.

Na podzim roku 1350 se Karlovi přihodil těžký úraz. Při souboji na rytířském turnaji ochrnul. Poranil si krční obratle a páteř. Ochrnuly mu všechny čtyři končetiny a celých deset měsíců trvalo, než se podařilo císaře vyléčit. Zůstal mu trvalý následek, lehké vychýlení hlavy, které můžeme vidět od té doby na všech Karlových obrazech. Ale je také možné, že se jednalo o zánět nervů a míšních kořenů, jak si myslí Ivan Lesný.

Ivan Lesný byl také u zkoumání kostry Karla při výzkumu. Našel na levé straně krční páteře otisk krevního výronu, který naléhal na krční obratle. Domnívá se, že mohlo dojít k tomu, že úraz páteře zapříčinil zánětlivé onemocnění míšních kořenů. V roce 1371 opět císař onemocněl, po celé čtyři měsíce byl upoután na lůžko, také se pochybovalo, zde přežije. A právě zánět kořenů recidivuje…

Poslední Karlovou cestou byla v roce 1377 návštěva Francie. Chtěl napravit papežský rozkol, a také se naposledy podívat do země, s kterou ho pojilo mnoho dobrého a kde byl přijímán jako největší panovník své doby. Setkal se zde i se sestrou své první manželky Blanky Izabelou z Valois, zavzpomínali a poplakali si spolu. Viděli se naposledy. Potkal se zde také s nemanželským synem, vánoční milostné dobrodružství roku 1362 nezůstalo bez následků…

Na konci listopadu 1378 měl velké bolesti způsobené dnou. Ulehl, měl vysokou horečku, dostal lalůčkový zápal plic, kterému podlehl. Při průzkumu se ukázalo, že nemoc způsobilo zlomení krčku stehenního kloubu levé nohy. Úraz se mu stal při pádu z koně. Vyčerpán suchou zimnicí zemřel v sobotu 29. listopadu 1378 tři hodiny po západu slunce. Nad hradem se rozezněl hlas zvonu.

Tělo bylo nabalzamováno a oděno do minoritského hábitu, jak si přál. Chtěl být oblečen jako jeho předek Václav II. Jedenáct dní ležel vystaven na katafalku, aby mohli uctít jeho památku i lidé z dalekého okolí. Před katafalkem byly vystaveny říšské a české korunovační klenoty, relikviáře s ostatky svatých. Dvanáctý den začaly čtyřdenní pohřební obřady. Pohřební průvod sedmi tisíc lidí šel z Pražského hradu do Svatovítského chrámu a pak dolů do Prahy. Nesená rakev byla otevřená, císař byl oblečen v purpurovém plášti s císařskou korunou na hlavě. Vedle jeho hlavy byla položena lombardská koruna s říšským žezlem, česká koruna s říšským jablkem a taseným mečem. Na rukou měl bílé rukavice a zlaté prsteny s drahokamy. Dolní část byla přikryta pokrývkou se zlatem protkaného brokátu. Nad rakví neslo dvanáct rytířů nebesa vyšívaná zlatými nitěmi. Vyprovázeli ho rytíři s prapory a říšskými orlicemi obrácenými na znamení smutku hlavami dolů. V průvodu bylo dvacet kočárů se členkami císařské rodiny v čele s vdovou Alžbětou Pomořanskou. Dvacet šest vozů vezlo přední šlechtice, rytíře a úředníky.
První den a noc strávil Karel v Emauzském kostele, druhý den a noc v kostele sv. Jakuba, třetí v Chrámu maltézských rytířů sv. Jana. Plápolalo na pět set voskovic, konaly se obřady za zesnulého. Čtvrtý den se vydal stejný průvod zpátky na Pražský hrad do Svatovítského chrámu, kde proběhly závěrečné smuteční obřady. 15. prosince se konala zádušní mše, sloužil ji pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Ve čtvrtek 16. prosince byl císař uložen do hrobky českých králů, kde už byly pohřbeny jeho tři manželky. Okázalé roucho bylo svlečeno a do hrobu byl uložen pouze v přemyslovském hábitu.

Skončil život velkého státníka, nejúspěšnějšího smrtelníka tehdejší Evropy. Císař Karel IV. byl sice po otci cizího rodu, ale v Praze se narodil, většinu života prožil v rodné zemi a je tu i na vlastní přání pochován.

O jeho životě se jistě mluvilo po dlouhá léta a i dnes na něj vzpomínáme, nikdy na tohoto panovníka nemůžeme zapomenout. Zanechal za sebou příliš stop. Získal i různá označení, tak jak lidé rozebírají žití slavných a úspěšných. „Popský král“ bylo vysloveno středověkým učencem, minoritským mnichem Williamem Ockhamem v jeho politickém traktátu o Korunovaci Karla římským králem, pojednávající o jeho přísaze papeži. Mnich odsoudil Karlovu povolnost k požadavkům papeže Klimenta VI. Dostal i označení „Král kleriků“, protože se Karel stal římských králem přispěním papeže. Pojmenování nebylo myšleno pejorativně, byl pouze konstatován fakt. I Václava II. jeho političtí konkurenti titulovali „Králem mnichů a kleriků“.

Výrok „Otec vlasti“ pronesl Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, bývalý rektor na Sorbonně, ve slavnostní pohřební řeči nad císařovou rakví. Výrok nebyl myšlen jako hodnocení krále, ale jednalo se „pouze“ o čestný titul, udělovaný římským císařům v dobách antiky a obnovený vlivem humanismu. Slova byla pronesena v kontextu pohřebních chvalořečí a nadsazování. Také ho nazval „Podmanitel světa“, nedomnívám se, že by Karel skutečně dobyl celý svět. Byly to řeči kladně nadnesené, tak jak to na pohřbech bývá, zdvořilostní gesto vůči památce zesnulého císaře. Teprve pod vlivem barokního a romantického dějepisectví byl titul „Otec vlasti“ chápán doslova. A my ho po sedmi stech letech můžeme používat s plným vědomím jeho správnosti a plně vystihující osobnost krále a císaře Karla IV. A právem mu patří i titul „Největší Čech“,i když Járu Cimrmana neporazil, ale na rozdíl od něj nebyl fiktivní…

 

Korunovační klenoty Svaté říše římské, rukavice – Palermo, před rokem 1220. Říšské jablko, kolem roku 1200Korunovační rukaviceŘíšské jablko

Karel Veliký s korunovačními klenoty – imaginární obraz od Albrechta DüreraKarel Veliký s korunovačními klenoty

Pravděpodobně původní žezlo a jablko, uložené ve vídeňské klenotniciPravděpodobně původní žezlo a jablko

Císař vjíždí do Cambrai ve Francii a Karel IV., Karel V. a Václav IV. na banketu. Oba snímky jsou z poslední Karlovy cesty do Francie, jel i se svým synem, hostil je Karel V. Karel byl již těžce nemocný, v některých dnech nevstával z lůžka, nemohl chodit. Byla to cesta na rozloučenou s krajinou, se kterou měl spojeny krásné vzpomínky. Císař vjíždí do Cambrai ve FranciiKarel IV., Karel V. Francouzský a Václav IV. na banketu

Věnceslav Černý – Smrt Karla IV. v roce 1378Smrt Karla IV. v roce 1378

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

  • Jiří Spěváček – Karel IV.
  • Ivan Lesný – Zprávy o nemocech mocných

Zdroj fotografií – Wikipedie

 

Karel IV. – Co dodat na závěr – 17. díl

V posledním díle mého seriálu se pokusím lehce shrnout jeho život, postoje a myšlenky. Věřím, že naši politici zařadí den jeho narození mezi Významné dny naší republiky. Měli by si život Karla IV. dobře prostudovat a jít v jeho stopách, nestarat se většinou jen o své posty, ale v prvé řadě o rozvoj republiky. Karel sice spravoval království, ne republiku, ale na rozdíl od našich dnešních politiků velice úspěšně.

Po trpkém začátku života se na Karla usmálo štěstí. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání, znal všechny hlavní evropské jazyky, pobytem ve Francii a Itálii získal politický rozhled. Měl předpoklady nejen duševní, ale i dostatek moci, aby mohl uskutečnit své představy. Jak zlepšit výrobu, zemědělství i obchod, podílet se na zvyšování kultury, hlavně výtvarného umění, pozměnit školský systém, pozvednout literaturu i vědu.

Díky jemu přicházeli do českých zemí významní lidé z různých odvětví lidské činnosti. Karel rozvíjel hlavně rodové panství, ale k tomu potřeboval mít nějaký základ, z kterého by mohl pokračovat ve svých vizích. A u nás ho měl, hlavně od dob Václava II. byly české země poměrně vyspělé, kulturní, a i proto se Karlovi podařilo mnoho vykonat. Předpokládám, že chudý lid, kterého bylo více než pánů, byl rád za klidné časy, i když naplněné prací. Ono je pěkné, že Karel vymyslel spoustu vynikajících staveb nebo systémů například v obchodní činnosti, ale bez obyčejných pracovitých lidí by nedokázal nic. A po letech neklidu, kdy jedna válka stíhala druhou, kdy za časů Jana Lucemburského, který více válčil, než vládl, se neustále zvyšovaly daně, protože válečné tažení musí někdo zaplatit, přišlo konečně klidné období, naplněné prací, která měla smysl a v mnohém zlepšila život lidí.
Karel byl mimořádně citlivý, s vrozenou inteligencí, uměl se přizpůsobit cizímu prostředí. Tyto vlastnosti zdědil po Václavu II. a své matce. Z lucemburské dynastie si přinesl náklonnost k francouzské kultuře a úctu k rodovému panství. Zájem státu a dynastie byl pro Karla nejvyšším zákonem, nikdy ho neporušil. Karel byl velmi zbožný, ale dokázal využít náboženskou ideologii v politice. A to i zásluhou svého učitele, opata Pierra de Rosiéres. Na francouzském dvoře si vypěstoval kladný vztah ke vzdělání a k vysoké dvorské kultuře. Karel církvi nesloužil, ale dovedl obratně využívat její moci k posílení moci vlastní.

Značně rozšířil počet světců střežících císařský majestát. Patřili k nim všichni svatí, nejenom sv. Václav a sv. Karel Veliký, ale celý nebeský Jeruzalém, jak dokazuje výzdoba kaple sv. Kříže na Karlštejně i Karlovo sbírání ostatků svatých a jejich ukládání v Praze nebo na Karlštejně, tedy v centru říše. Mimořádně si cenil říšské klenoty a svátostiny, určil pro ně zvláštní svátek, k němuž patřilo konání poutí. A zde máme příklad toho, jak Karel dokázal využít náboženství k prospěchu svému a tím i celému království. Na poutích se sešlo velké množství lidí, prodalo se mnoho zboží, lidé s poutěmi počítali a šetřili na ně. Tím se podobně jako dnes, zvyšoval zisk, daň z prodeje byla vyšší a král tím získal víc peněz. A to nejen pro sebe, ale také k rozvoji země.

Naši politici vykonali přesně opačné rozhodnutí. Nedávno vymysleli zákon, který zakazuje prodej v některých svátečních dnech. Takové rozhodnutí je pro mě nepochopitelné. Proč zasahovat do práv podnikatelů, prodavačů, kteří mimochodem ve sváteční dny chodí do práce rádi, protože za svou práci získají příplatek. Proč omezovat prodej zboží, když stát má z něj nemalé daně. Kdo chce si jít nakoupit, ať tak učiní, kdo nechce, ať stráví sváteční den doma s rodinou nebo někde v přírodě. Proč si politici myslí, že vědí nejlépe, jak chtějí lidé trávit své volno? Ona je to jen jedna skupina lidí, kteří pracují v dnech volna. Co všichni doktoři, hasiči, řidiči, lidé obsluhující technická zařízení třeba v elektrárnách, proč jich se netýká sváteční volno? Každý má právo si vybrat zaměstnání, které mu bude vyhovovat, když jde někdo pracovat do obchodu, jistě počítá s jinou pracovní dobou než má úředník ve státní správě. Připadá mi, že stále více politici ovlivňují náš život, začalo to prohlídkami komínů, nyní výměnou kotlů, mimochodem velice drahých a ne vždy funkčních, zákazem kouření v restauracích, ovlivňování firem v otázce lidí pracujících některý den ze svého domova, snaha nařídit tatínkům, aby se střídali s matkou dítěte v péči o miminko. A jistě by se našla i další báječná rozhodnutí, kterým nám naši politici zpříjemňují život. Žádné toto rozhodnutí neznamená zlepšení kvality života lidí, spíše naopak, jen se taková rozhodnutí tváří jako správná, ve skutečnosti se jedná o zásah do svobodného rozhodování lidí. A bojím se, co přijde příště, která skupina lidí něco vymyslí a politici jim to odhlasují.

To jsem trochu odbočila od tématu, ale když srovnám různá rozhodnutí císaře Karla IV. s dnešními politiky, mohu jen chválit. Vím, že byla jiná doba, jinak se žilo, ale Karel se s nástrahami života dokázal vyrovnat daleko lépe než dnešní vládci, kteří se víc než o rozvoj státu a spokojenost lidí starají o své zájmy nebo o program své strany. Karlova rozhodnutí byla vždy ku prospěchu našich zemí. Zanechal nám o sobě obraz dobrého krále a císaře, v jeho životopise se objevují jen zápisy, které mu slouží ke cti. Jistě si přál, aby ho budoucí lidé považovali za nejlepšího krále. A nutno říci, že z mého pohledu byla doba vlády Karla IV. tou nejlepší v celé historii naší vlasti. Země koruny české stály na samém vrcholu tehdejší Evropy. Po této době již přišly rozbroje, války, útlak Habsburků, katolická nadvláda…

Karel si velmi vážil míru. Dokázal často svým taktickým jednání předejít válečnému řešení konfliktů. Od roku 1310, celých osmašedesát let, nevstoupili do českého království cizí vojáci. Pouze v pohraničí docházelo k nevelkým šarvátkám. Lidé se cítili v zemi bezpečně. Karel neváhal, vypravil se svým vojskem proti hradu Žampachu, aby ztrestal loupeživého rytíře Jana ze Smojna, který přepadával lidi a kupce na cestách a i přes jeho výstrahy od akcí neustoupil. Karel hrad dobyl a rytíře odsoudil k smrti. Zajistil i více bezpečnosti na cestách.

Obratnou zahraniční politikou skoro moderního stylu, založenou na smlouvách s okolními zeměmi, zajistil klid zbraní. Dokázal vítězit dohodou a jednáním. Že se nebojí boje, dokázal již v Itálii po boku svého otce. Ale také zjistil, že i o mečem vybojovaná území lze přijít. Chytrým jednáním a promyšlenou sňatkovou politikou dokázal mnohé. Připojil k zemím Koruny české Braniborsko, ale bohužel jeho syn Zikmund ho prodal na kostnickém sněmu norimberskému purkrabímu Fridrichu z Hohenzollernu, předchůdci zakladatele dynastie pruských králů a německých císařů. Připojil i Svídnicko, velká území v Sasku, Francích a Falci. A to všechno bez krveprolití a útrap, které s sebou válka přináší.
Mírové snahy panovníka byly leckým zesměšňovány. Já bych naopak ocenila, že se za jeho vlády neválčilo. Obyčejní lidé z venkova a měst byli jistě rádi, ti nesli při válkách největší míru těžkostí. Karel měl obdivuhodnou schopnost si vytvořit z nepřátel spojence. Dokázal obratně taktizovat a diplomaticky jednat. Na rozdíl od svého otce se nenechal nikdy strhnout emocemi k zbrklému a neuváženému jednání. Každý postup si předem promyslel. Spíše užíval rozum než cit. Pouze loupeživí rytíři, škůdci všeho druhu, násilníci, s těmi neměl slitování a tvrdě je trestal.

Třebaže všechny důležité listiny i jeho vlastní životopis jsou psány latinsky, trval na tom, aby se běžně mluvilo a psalo česky. Vlastnil velké množství vzácných rukopisů a ručně psaných knih náboženského i světského charakteru, některými vybavil nově založenou univerzitní knihovnu. Sbíral i antické mince, kameje a přírodní minerály. V jeho sbírkách bylo 3900 položek, a když Zikmund v roce 1422 drancoval otcovu sbírku a odvážel ji ze země, potřeboval více než 500 vozů. Sbírky se u Německého Brodu zmocnili husité…
V minulosti i v současnosti se vedou spory, jaké národnosti Karel vlastně je. Petrarca ho považoval za Itala, Němci ho nenáviděli, protože u něj cítili kladný vztah k Francii a i mentalitou byl spíše Francouz. Proto ho neměli rádi. Říkali o něm, že sice byl „Otcem vlasti“, ale „Otčímem říše“. Karel ale říší cestoval velice často a také v ní budoval, rozhodně nepobýval jen v Čechách. Více ale inklinoval k češství. Český jazyk v dětství uměl, pak pozapomněl, protože ve Francii a Itálii s nikým česky nemluvil. Ale po návratu se znovu češtinu naučil a považoval ji za rovnocennou s ostatními jazyky. Vyžadoval, aby i církevní hodnostáři cizí národnosti uměly česky. Žádal, aby děti říšských kurfiřtů vedle své němčiny uměly i italsky a česky, protože jak píše, „aby rozuměly mnohým a mnozí rozuměli jim“.

Je zajímavé, že většina Karlových rádců pocházela ze zemí Koruny české, celých 54 %, další pak ze zemí blízkých císaři, 41 % bylo z Frank, Švábska, Porýní. Na ostatní státy říše připadlo pouhých 5 %. Toto vyčíslení dokazuje, že Karel považoval České království za své. Měl kolem sebe poměrně úzký okruh lidí, kterým důvěřoval. Nejznámějšími jsou Arnošt z Pardubic, Jan Očko z Vlašimi, Jan ze Středy, Bušek z Velhartic starší a mladší a jeho bratr Jan Jindřich Lucemburský. Z cizích rádců hlavně prastrýc Balduin Lucemburský a vždy věrní vévodové saští a purkrabí norimberští. Z těchto a několika dalších se skládala císařská rada. Bylo to volné seskupení, které nemělo žádné pravomoci. Karel se s nikým nedělil o vládní moc.

Karel IV. vládl nad německými státy Svaté říše římské, nad částí Itálie, Burgundska, Švýcarska, Nizozemska. Prvotní ale bylo posílit český stát uvnitř a jeho nezávislost na říši navenek. Vlastnil všechny říšské koruny náležící k císařství. Lombardskou z Milána, německou z Cách, burgundskou z Arles a samozřejmě českou.

Karel nemohl sám řešit problémy své doby. Evropský vývoj byl velmi složitý a v každé zemi jiný. Zatímco ve Francii byla již stavovská společnost, v Itálii raný humanismus a u nás feudální stát. Karel složitost evropského vývoje poznal na vlastní kůži, pohyboval se přímo ve středu dění. Ovlivňovaly ho vlastní zkušenosti, vyplývající z rodových a rodinných podmínek a prostředí, ve kterém vyrůstal.

Nemůžu ho soudit, jistě měl císař i nějaké špatné vlastnosti, ale chci pouze pochopit jeho osobnost s přihlédnutím k době, ve které žil. Chtěl-li obstát v drsné a nebezpečné době, vybudovat mocný a suverénní stát, přivést evropskou kulturu do Čech a dát možnost vzniku nádherným uměleckým dílům, které obdivujeme dodnes, musel se s dobou a svými odpůrci vypořádat, být chytřejší než oni a nemohl vždy bojovat s čistým štítem. V jeho době začínal rozum vítězit nad hrubou silou. Přestože se po celý svůj život snažil především vyhovět svým mocenským ambicím a rodovým povinnostem, podařilo se mu český stát dovést na vrchol ve všech oblastech, politických, sociálních i kulturních. A zato mu patří velký dík a vzpomínka.

Karel IV. z Votivního obrazu Jana Očka z VlašimiKarel IV. z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi

Karel IV. jako římský císař na miniatuře v Gelnausenově kodexuKarel IV. jako římský císař

Pomník Karla IV. v Praze z roku 1848 na Křižovnickém náměstí. Byl postavený u příležitosti pětistého výročí založení Karlovy univerzity. Sochy žen po obvodu podstavce symbolizují jednotlivé fakulty – teologickou, lékařskou, artistickou a právnickouPomník císaře Karla IV.

Václav IV., syn Karla IV. – socha na Staroměstské mostecké věži, sousoší vzniklo až po smrti Karla IV., protože oba, otec i syn mají stejnou korunu. Vznik se odhaduje na osmdesátá léta 14. století.Václav IV., syn Karla IV.

Jan ze Středy (1310-1380), kancléř císaře Karla IV, biskup olomouckýJan ze Středy adorující

Iniciála A se Zvěstováním, dole klečí Jan ze Středy – Misál Jana ze StředyIniciála A se Zvěstováním

Klanění tří králů – Liber viaticus, 14. stoletíKlanění tří králů

Přečetla jsem a všem doporučuji tuto knihu:

  • Jiří Spěváček – Karel IV.

Zdroj fotografií – Wikipedie

  • Pomník císaře  – autor Patrick – Emil Zörner Paddy – Cc BY-SA 3.0

Mražené ovoce na přesnídávku

O tom, jak zavařuji pro vnučku přesnídávky jsem již psala. Vzhledem k tomu, že se mi až tak moc nelíbí zavařené ovoce, zkusila jsem jiný postup, mražení. Vycházím z toho, že takto ošetřené ovoce neztrácí tolik vitamínů.

Měla jsem k dispozici rybíz a višně. Obojí je ovoce dosti kyselé. Rybíz jsem odšťavnila na robotu, višně vypeckovala. Na kilo ovoce jsem přidala 150 g moučkového cukru a řádně rozpustila. Pak jsem naplnila všechny silikonové formičky, které mám doma. Do každé se vešla jedna naběračka ovoce. Nádobky jsem naskládala na plech a nechala zmrznout. Poté jsem obsah vyloupla, každou zvlášť zabalila do folie a uložila do větší nádoby s víkem.

Na jednu porci příkrmu je toho asi málo, ale dcera si k tomuto ovoci přidá nastrouhané jablíčko nebo jiné ovoce, třeba i mrkev. Chvilku vše povaří a přesnídávka bude hotová. Záleží také na tom, jak se to mé snažení bude Moničce zamlouvat, to zjistíme za měsíc. Ale předpokládám, že ovoce bude chutnější a zdravější než prodávané výživy. Přídavek jiného ovoce ztlumí kyselost ovoce zmraženého a tak si myslím, že bude to naše mrně spokojené. Mražené ovoce na přesnídávku

Srbský džuveč

Suroviny – 4 plátky vepřové kýty, 2 cibule, 3 různě barevné papriky, 6 rajčat, 150 g uzeného masa,  10 lžic rýže, olej, sůl, mletý pepř

Postup – rýži propereme v horké vodě a přecedíme. Maso lehce naklepeme, osolíme a opepříme. Na rozpáleném oleji z obou stran ho orestujeme a odložíme. Cibuli, papriky, rajčata a uzené nakrájíme na proužky, přidáme rýži a všechno promícháme. Do zapékací mísy s víkem nalijeme zbytek tuku z pánve a vymastíme s ním celou nádobu. Na dno nasypeme polovinu zeleninové směsi, na ni položíme plátky masa a vše zasypeme druhou polovinou směsi. Podlijeme vývarem nebo vodou, přikryjeme a pečeme asi 1,5 hodiny, záleží na druhu použitého masa.Srbský džuveč

Višňové řezy s čokoládou

Suroviny na korpus – 1 vejce, 50 g cukru, 1 lžička vanilkového cukru, 50 ml oleje, 100 ml mléka, 140 g hladké mouky, 1 lžička pečivového kypřícího príšku

Suroviny na krém – 200 g višní, 1 lžíce cukru, 1 lžíce kukuřičného škrobu, 1 lžíce vody, 300 g měkkého tučného tvarohu v kostce, asi 60 g moučkového cukru, 1 vanilkový cukr, 250 ml smetany na šlehání v domečku, 100 g čokolády 70 %

Na dokončení – višňová marmeláda, 20 g čokolády na ozdobu, višně

Postup – všechny suroviny na korpus postupně promícháme, nalijeme do menší čtvercové nebo obdélníkové formy / já měla velikost 25 krát 20 /a upečeme.  Vychladlý plát potřeme marmeládou.

Višně vypeckujeme, dáme do hrnce i se šťávou, přisypeme cukr a zahříváme. Po rozpuštění cukru vmícháme škrob rozpuštěný ve vodě a chvilku provaříme. Necháme vychladnout za občasného míchnutí.

Tvaroh rozetřeme s cukry, přidáme nahrubo nastrouhanou čokoládu, rozvařené višně a nakonec lehce vmícháme tuhou ušlehanou smetanu.

Na korpus s marmeládou navrstvíme krém, uhladíme a vložíme do ledničky. Necháme ztuhnout, potom ozdobíme nahrubo nastrouhanou čokoládou a višněmi. Višňové řezy s čokoládou

 

Višně v rumu

Suroviny – višně, cukr krupice nebo krystal, rum

Postup – višně zbavíme stopek, omyjeme a necháme okapat. Do čistých malých skleniček vkládáme višně, na jednotlivé vrstvy nasypeme asi lžičku cukru a potom vše zalijeme rumem. Uzavřeme sklenici a zatřepeme s ní, otevřeme a přesvědčíme se, že jsou všechny višně zalité rumem. Většinou bývá některá venku nad hladinou a pak by obsah začal plesnivět. Vyndáme přebývající plody, uzavřeme a uložíme alespoň na měsíc. Poté můžeme  použít rumové višně na ozdobu nebo je přidáme do čokoládového moučníku. Višně v rumu

Dort s mascarpone

Suroviny na korpus – 200 g domácích máslových sušenek, 70 g másla

Suroviny na krém – 600 g mascarpone, 250 ml smetany na šlehání v domečku, 100 g moučkového cukru, 1 vanilkový lusk, 1 lžička strouhané citronové kůry Ramram

Postup – sušenky rozdrtíme, máslo opatrně rozpustíme a spojíme. Rukou natlačíme do ráfku od dortové formy, kterým jsme si položili na tác.

Ušleháme dohusta šlehačku. Mascarpone jemně promícháme s cukrem, přidáme z vanilkového lusku zrníčka a kůru. Nakonec lehce vmícháme šlehačku.

Na korpus naneseme krém, uhladíme a dáme do ledničky ztuhnout, nejlépe přes noc. Druhý den ozdobíme ovocem.Dort s mascarponeŘez dortu