Milí čtenáři, jak jsem slíbila, v dnešním vyprávění vás zavedu do Benátek nad Jizerou. Město je rozloženo po obou stranách Jizery, rozděleno je mostem. Vždy jsem měla dojem, že část města vysoko nad kopcem se zámkem a krásným náměstím je starší část města. Ale není tomu tak, počátky Benátek jsou dole u řeky, při důležité silnici směrem na Prahu.

Území Benátecka je osídleno od pradávna. Důležitá byla řeka se svými přítoky, lesy s dostatkem zvěře a úrodná půda. Archeologové zde nacházeli mnohé památky již z doby kamenné. Zajímavý byl nález čepele s funkcí nožíku, vyrobený z chalcedonu. Významné jsou objevy z osídlení Keltů, kteří zde žili v pěti stoletích před narozením Krista. Hroby s bohatou výbavou, hromadné nálezy do země zakopaných běžných potřeb a šperků z keramiky, kovů nebo kamene nám ukazují, jak Keltové žili. Byli to převážně válečníci, ale i vyspělí zemědělci, vybaveni kovovými nástroji, které se běžně používaly ještě nedávno na vsích. Poprvé u nás se s příchodem Keltů objevily železné hřebíky, kladivo, hrnčířský kruh, dlouhé kosy a mince. Trvale nám po Keltech zůstalo pojmenování řeky Jizery, říkali jí Isara, což znamenalo voda prudká, rychle tekoucí, bystřina. Keltské osídlení v Evropě můžeme poznat i z názvu řek, Isar, Isere, Ijzer, tam všude vládl v určité době tento bojovný národ. O životě Keltů, vše, co vás napadne, dokonce i s vyzkoušením si různých keltských činností, se více dozvíte na stálé výstavě v prostorách zámku.

V dávných dobách vznikla při obchodní cestě mezi Prahou a Boleslaví vesnice Benátky. Jméno získala osada po zakladateli Benovi nebo podle polohy u řeky na místě, které bylo často zaplavováno. První zmínky o osídlení jsou z roku 1316. Dvorec a stavby v osadě byly pravděpodobně obklopeny vodou a mokřinami. Mnozí odborníci se domnívají, že zde mohla stát vodní tvrz, ale případné potvrzení by mohly přinést pouze archeologické objevy. Od 14. století to již bylo městečko s trhovým právem. Osada spadala do dražického panství až do roku 1527, kdy začal Bedřich z Donína používat přívlastek „na Benátkách“. Stával tu kostel i fara, ale obě budovy zůstaly opuštěny po sloučení Starých a Nových Benátek.

Poloha Starých Benátek přinášela mnohá utrpení. Nepřátelské nájezdy za vlády Jana Lucemburského, kterému věrně sloužili dražičtí, způsobilo, že Jan z Dražic, synovec a dědic biskupa Jana IV., přenesl město od břehu Jizery na vyvýšené místo zvané Hůra, kde bývalo hradiště. Nové město obehnal hradbami, vstup umožňovaly dvě brány, od severu a od jihu.

Jan z Dražic zde nechal postavit v roce 1349 klášter křižovníků, mající ve znaku červené srdce. K založení kláštera patřily i důchody ze tří obcí a velké pozemky. Mniši museli konat pravidelné bohoslužby za zakladatele kláštera a jeho potomky. Pokud by tak nečinili, byly by jim odebrány tyto výhody. Cyriaci, jak se jim říkalo podle mučedníka sv. Cyriaka, se starali hlavně o nemocné a poutníky.

Když koupil na začátku 16. století dražické panství Bedřich purkrabí z Donína, přemístil své sídlo z nepohodlných Dražic do Nových Benátek. Místo husity zničeného cyriackého kláštera postavil nejprve jednopatrovou renesanční budovu s arkádami. Koncem 16. století byla stavba rozšířena na dvoukřídlý renesanční zámek, přibylo další patro a fasáda byla ozdobena psaníčkovou rustikou.

Fasáda  zdobená psaníčkou rustikou, křídla budovy viditelná hned při příchodu k budově zámku, hlavní vhod do objektu s pamětní deskou na Bedřicha Smetanu.

Bedřichovy vnuci, násilničtí muži terorizující obyvatele, prodali v roce 1599 celé panství králi Rudolfu II. Majetek Donínů byl v té době úctyhodný. Vlastnili zámek, celé dvě části města, zahrady, pivovar, vinice, cihelnu, dražický hrad a mnoho vesnic připojených k benáteckému panství. Za Rudolfa II. byla renesanční část zámku ozdobena krásnými pásovými figurálními sgrafity s loveckými a mytologickými prvky řecké kultury, doplněné ornamenty. Za Bedřichovy vlády získali Benátky mnohá privilegia a vedlo se jim celkem dobře. Měli povolení obchodovat se solí, získávali clo z vlny a vybírali mostné za udržování mostu přes Jizeru. Získali práva na další trhy, což samo o sobě bylo velmi výhodné. Prodej a nákup přinášel městu velké zisky. Měšťané ale nesměli vařit své pivo, vrchnost měla svůj pivovar. Stál ve Starých Benátkách, k velké lítosti obyvatelů z Benátek Nových. Na místě, kde kdysi býval lovecký zámeček Ptáčník, byl v roce 1887 postaven cukrovar.

Figurální sgrafita s loveckými a mytologickými výjevy

Donínští patřili k příznivcům Jednoty bratrské. Správcem benáteckého sboru byl i Jan Augusta, pozdější biskup, významná osobnost bratrského hnutí, o kterém napíši víc v článku o Mladé Boleslavi. Více než kde jinde se zde pronásledovalo pro víru, mnozí nekatolíci prchali do Polska, Saska nebo Pruska.

Hned po získání zámku pozval císař Rudolf II. do Benátek slavného dánského astronoma Tycho Brahe, významného pozorovatele hvězdné oblohy. V té době, tedy v roce 1599, byl na pozvání císaře u dvora, působil tu jako astronom. V Benátkách si začal budovat observatoř a knihovnu. Jezdili za ním významní muži z kulturního a vědeckého života, navštívil ho i německý matematik a astronom Johannes Kepler. U císařského dvora se stal Brahovým asistentem, později mu jeho pozorování umožnilo sepsat své zákony o oběhu planet. Nepříjemné a často se opakující návštěvy hejtmana Kašpara z Mühlšteinu ukončily po necelém roce Brahův pobyt v Benátkách, utekl před ním do Prahy.

Třicetiletá válka přinesla obyvatelům mnohá utrpení. Poloha města u hlavní silnice s sebou nesla neustálé střídání vojáků, pochodovali tu Sasové, Švédové i císařští. Sasové se dvakrát pokoušeli o zničení zámku, byli však neúspěšní. Na celou zimu se zde v roce 1632 usadili císařští a sebrali lidem veškeré zásoby uskladněné na zimu. O dva roky později vymáhali Sasové a Švédové kontribuci pod výhrůžkou vypálení města. Posádky se střídaly, průběh byl stejný, městu vládli žoldáci. Drancování, zabavení všeho, co našli a neurvalé chování posádek. Často se lidé ukrývali v benáteckých lesích, zakopávali své zásoby a báli se o život. Na konci války bylo v Benátkách pouze 12 měšťanů.

Benátecké panství dostal v roce 1647, za své zásluhy v třicetileté válce, darem od Ferdinanda III. Jan z Werthu, nizozemský negramotný dobrodruh, který díky své službě v armádě dosáhl na hraběcí titul a hodnost generála jízdy. Jan se domníval, že je stále ve válce, utiskoval své poddané a ukládal jim veliké roboty, až se jich musela zastat královská komora. Měl neustálé spory s poddanými i měšťany, nerespektoval jejich práva, dokonce si vymohl  právo dosazovat na místa v kostele své oblíbence.

Část zámeckého areálu se zahradou

Na zámku strávil zbytek svého života se svou manželkou Zuzanou. V mnohém pozměnil dispozice stavby. Rozšířil budovu o barokní křídlo, postavil hospodářská stavení a obehnal zámek hradbami. Stavba měla nyní křídla dvě, staré renesanční a nové barokní. Každá část měla i svá vlastní vrata a schodiště. Po smrti Janova syna se panství rozdělilo na pět částí, díl starobenátský, dražický, milovický, čilecký a zdonínský. Každý měl svého majitele, různými obchodními transakcemi se nakonec všechny dostaly do Zuzaniných rukou, ale měla problém s udržením tak velkého majetku. Zuzana se tedy provdala za hraběte von Schützen, u něhož panství zůstalo do roku 1720. Poté získal odkazem panství Ignác Zikmund hrabě z Klenové, jeho syn Václav ho ale musel při veřejné dražbě v roce 1768 prodat. Majitelem se stal pražský arcibiskup Antonín Příchovský z Příchovic. Po něm získal panství majitel Nového Stránova, František hrabě z Příchovic. Protože jeho syn zahynul při pádu z koně a s ním vymřel celý rod, dostal se majetek do rodu Thunů, kteří ho drželi až do roku 1850, kdy bylo vlastnictví ukončeno po zrušení roboty a úplném osvobození selského lidu. Posledním majitelem byl hrabě Kinský, od něhož koupilo město zchátralý zámek s parkem.

V prostorách zámku i zahrady stávaly další církevní stavby. Při výkopech se našly sklepní klášterní prostory a středověká keramika a kachle. V patrech se nacházejí zbytky renesančních maleb. Arnošt Bohumír z Schützen přestavěl celý zámek do podoby, v které ho známe nyní. Přistavěl třetí křídlo, které propojil s galerií a kostelem. Spojil starý a nový zámek v jeden celek. Přestavěl vedlejší kostelní věž, zbudoval ochoz a byt pro pověžného.

Zámecký kostel, spojení obou staveb

Po skončení třicetileté války se řada měšťanů vrátila zpátky do opuštěných domů. Ovšem ti, kteří byli movitější, raději mířili do královských měst, v poddanském se málokdo chtěl usadit. V Benátkách byla robota velmi těžká, lidé museli platit vysoké dávky a daně, dokonce i z pobořených domů. Za neposlušnost byli trestáni na popravišti, které stálo na vyvýšenině mezi Starými Benátkami a Kbely. Dodnes se místo velkého utrpení jmenuje „Na spravedlivosti“. Válkou zdecimované město utržilo další rány častými požáry a nevyhnula se mu ani epidemie moru.

Důležitá je výstavba císařské silnice v letech 1754-1757. Vedla podobně jako ta starší z Prahy do Mladé Boleslavi, Liberce a Žitavy. Byla hodně užívaná, projížděly tudy těžké formanské vozy, kočáry, dostavníky i rychlí kurýři. Poštovní vozy při vjezdu do města ohlašovaly svůj příjezd veselým troubením. Také ve všech obcích podél silnice stály zájezdní hostince s čilým ruchem, tak jako v Pískové Lhotě, o němž jsem již psala.

V třicátých letech 19. století se začali prosazovat vlastenci, znovu se lidé mohli podívat na divadelní představení ochotnického divadla. Právě v menších městech, jako byly Benátky, se rychle prosazovala čeština a vzrůstal kulturní život. V Benátkách byla první hra uvedena v roce 1823. Na jaře 1848 vznikla Slovanská lípa, politický a vzdělávací spolek, který organizoval besedy a  ovlivňoval život v městech. V Benátkách se jeho činnost výrazněji rozvinula od roku 1856. Mimo Slovanskou lípu byl ve městě jen klub Kasino, jehož náplň je jasná z názvu.

V kulturní části nesmím zapomenout na rodinu Jana Jiřího Bendy a Doroty Brixi, pocházející ze slavné skladatelské rodiny. Jan byl starobenátský tkadlec bílého plátna a muzikant, hrál na několik nástrojů. Měli deset dětí, z nichž pět mělo hudební nadání. Nejznámější byl František, jemuž otec umožnil studovat v Praze a v Drážďanech. Byl výborným zpěvákem, ale ztratil hlas, věnoval se potom hře na housle a skladatelské činnosti. Vystupoval v zahraničí v šlechtických rodinách, byl prvním houslistou v kapele pruského krále Bedřicha Velikého. Stal se zakladatelem nové houslové školy.

Bratr Jiří Antonín se také proslavil v Německu, nejvíce tím, že vymyslel melodrama. Skládal i opery, v Paříži mělo premiéru jeho dílo Romeo a Julie. Jeho skladby byly velmi oblíbené, hrál je i Wolfgang Amadeus Mozart. Další z bratří Jan Jiří odešel s Františkem do Německa, skládal hlavně skladby pro flétnu a housle. Poslední z bratrů Bendových Josef odešel do Německa spolu s rodiči. Otec byl v Benátkách vyšetřován pro podezření, že si z Berlína při návštěvě syna, přivezl kacířské knihy. Obviněna z kacířství byla i matka chlapců. Rodině pomohl na Františkovo přání Bedřich Veliký, všichni emigrovali do Německa, bydleli v domě, který zajistil František. Sestra chlapců, Anna Františka studovala u svého bratra Františka hudbu a zpěv. Byla vynikající operní pěvkyní, angažmá získala u vévody Friedricha III. Vystupovala i se svým mužem, také emigrantem, Dismasem Hatašem v Nizozemí. Jejich syn i všichni další členové rodu měli mimořádné hudební nadání. Žijí stále potomci Františka Bendy, koncertují po celé Evropě. Měli své vystoupení i v Benátkách na vernisáži, když se otevírala pamětní síň klanu Bendů.

Ještě se musím krátce zmínit o Bedřichu Smetanovi, který měl rád Boleslavský kraj, působil i na Benáteckém. Moc se mu líbila okolní příroda a jeho dojmy z ní se promítly do jeho díla. Já se o něm zmíním v samostatném článku, tak nyní jen krátce, protože ho nelze v souvislosti s benáteckým zámkem vynechat. V letech 1844-1847 byl zaměstnán v rodině Leopolda z Thunu a Hohenšteina jako učitel hry na klavír. Měl vyučovat všech pět jeho dětí, ale jen Alžběta Felicie byla hudebně nadaná. Smetana práci přijal rád, měl málo peněz, a tak byl vděčný a nakonec i velmi spokojený. S celou rodinou se spřátelil, bydlel na zámku a jezdil s nimi i do lesního zámečku Bon Repos. Z osobního hlediska vítal, že je blízko své milé Katynce, navštěvoval ji v Mladé Boleslavi, dokonce léto 1848 strávili spolu na zámku u Thunů. Pobyt Bedřicha Smetany připomíná pamětní deska nad vchodem do zámku, Smetanova místnost, kde při svém zdejším pobytu bydlel a socha v zámeckém parku, kopie díla Josefa Václava Myslbeka.

Socha Bedřicha Smetany v parku

V roce 1868 bylo vydáno vládní nařízení, podle něhož přešlo školství z pravomoci církve do rukou okresních a místních školních rad. V Benátkách byla založena škola v roce 1889. Ve třicátých letech byla otevřena pokusná diferencovaná měšťanská škola. Měla ověřit vytvoření jednotného II. stupně místo škol měšťanských a nižších ročníků gymnázií. Výuka byla společná pro chlapce a dívky, kladl se důraz na individuální přístup k žákům a dbalo se na správné chování v různých situacích.

V roce 1894 byl v Benátkách založen malý zkušební podnik na výrobu nově objevené brusné hmoty, karbidu křemíku. Továrna Carborundum se stala brzy největším výrobcem brusiva na evropském kontinentu. V šedesátých letech 20. století získal podnik pod názvem Spojené závody na výrobu karborunda a elektritu areál bývalého cukrovaru a rozšířil svou výrobu. Podnikatelské aktivity podporovaly nově zakládané finanční ústavy, v Benátkách se tak stalo v roce 1862. Z původních kontribučenských peněžních fondů se vyvinuly hospodářské záložny, v Benátkách tomu nebylo jinak, změna proběhla v roce 1882.

Jsem na konci dnešního dílu. Prošli jsme spolu historií města spojenou se zámkem, kulturním životem, školstvím i nejvýznamnějším průmyslovým závodem. V příštím díle vás pozvu na procházku po zámeckém parku, ukážu vám několik domů na krásně upraveném náměstí a zajímavé stavby, které se nám líbili.

Literatura  –  Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Zdeněk Fišera – Hrady a tvrze na Mladoboleslavsku

Wikipedie

Oficiální stránky města Benátky nad Jizerou

Fotografie – mé vlastní