Jak jsem již psala, vzdělání bylo pro Karla velice důležité. V mládí se mu ho dostalo v hojné míře, bylo jen málo panovníků, kteří by se mu mohli rovnat. Karel ovládal slovem i písmem pět jazyků – český, francouzský, italský, německý a také latinu. A nejenom ovládal, byl i literárně činný, psal knihy a sepsal i svůj životopis, který známe pod jménem Vita Caroli. Ačkoli se v té době mluvilo běžně německy, prosazoval stále více český jazyk. Knihy psal latinsky i česky. Stále více nechával díla do češtiny překládat.

V tomto seriálovém díle se zaměřím hlavně na Karlovu univerzitu. Karel studoval univerzitu ve Francii a přál si ji mít i v Praze, kterou pokládal za své sídelní a rodné město. Často se mluví jen o pražské  Karlově univerzitě, zapomíná se, že Karel jich obnovil nebo založil deset, což nemá v dějinách středověké kultury obdoby.

Založit univerzitu nemohl panovník sám. Pověřil Arnošta z Pardubic, aby požádal papeže Klimenta VI. o schválení budoucího založení univerzity. Arnošt byl úspěšný, papež 26. ledna 1347 vydal slavnostní bulu se souhlasem. Karel samostatným rozhodnutím 7. dubna 1348 založil obecné učení a přijal do své ochrany doktory, profesory, tehdy se jim říkalo mistři, a žáky a udělil jim stejné výsady, které užívali na obecném učení v Paříži. Slovo univerzita znamenalo vlastně společenství nebo obec všech doktorů, mistrů a žáků. Na pečetidle pražské univerzity z roku 1348 bylo proto napsáno „pečeť studentské obce pražského učení“. Zakládací listina vysokého učení (studium generale) v Praze, proslulé Karlovy univerzity, potvrzovala všechny pocty a svobody, kterých užívala jiná obecná učení. Pražská univerzita byla první v zaalpské oblasti střední Evropy. Založit školu chtěl již Václav II., tehdy narazil na odpor šlechty. Karel si založení naplánoval a uskutečnil, získal tak dostatek vzdělaných odborníků a úředníků pro potřeby v království. V tomto směru se české země staly nezávislými na okolních státech a vzrostla i kultura země.

Od svého vzniku měla univerzita čtyři fakulty: teologickou, právnickou, lékařskou a artistickou. První tři jsou jasné, víme, co se v nich učilo, ta čtvrtá byla fakulta svobodných umění, později přejmenovaná na filozofickou. Absolvování této fakulty bylo nutným předpokladem pro studium na některé jiné fakultě. Učitelé i žáci byli rozděleni podle geografického původu. K českému národu patřili žáci z Čech, Moravy, Uher a Sibiňska (Sedmihradska). Rozdělení zdůrazňovalo mezinárodní charakter univerzity. Nejvíce bylo na škole německých studentů, ale to vyplynulo z toho, že v německých zemích žádná vysoká škola nebyla a Němci byli nejpočetnějším národem. Vyučující byli vybráni z těch největších odborníků, kteří se v době vzniku v Evropě nacházeli. Byli mezi nimi doktor teologie, dominikán Jan z Dambachu, Mistr Mikuláš z Loun, již dlouho Karlův spolupracovník, Arnošt z Pardubic a Jan Moravec, který studoval v Paříži a v Oxfordu. Na lékařskou fakultu povolal Karel svého osobního lékaře Mistra Walthera a z italské Toskány Baltasara de Marcellinis. Také se zde vyučovalo přírodním vědám. První poznatky byly z antické a arabské vzdělanosti. Na prvním místě byla astronomie, v které vynikal Karlův dvořan a lékař Mistr Havel ze Strahova. Ten vychoval všestranného přírodovědce Mistra Křišťana z Prachatic, který psal knihy z astronomie, matematiky a medicíny. Byl znám jako odborník na hygienu a léčení moru. Mistr Havel sepsal pro Karla návod k životosprávě. Jeho knihy byly překládány do češtiny, rozšiřovány později tiskem a staly se součástí lékařských sborníků. Ve vynikající odborníky se díky studiu na univerzitě stali lékaři Mikuláš z Jevíčka a Mistr Albík z Uničova, osobní lékař Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. Mistr Albík léčil dietou a byl specialistou na vnitřní choroby. Po celý život se řídil heslem „Jedině dobrý nápoj je víno, jedině dobrý pokrm maso a jediná radost žena“. Myslím, že s ním leckdo bude souhlasit.

V prvních letech po založení neměla univerzita své budovy. Profesoři žili ve svých klášterech a v nich se konaly přednášky nebo se učilo ve speciální škole při chrámu sv. Víta. Studenti bydleli v pronajatých místnostech, za jejich užívání platili svým profesorům. Tam se i stravovali nebo se účastnili některých přednášek. První promoce se konala v roce 1349 v arcibiskupově paláci na Malé Straně. 30. července 1366 daroval Karel univerzitě na Starém Městě pražském dům „řečený Lazarův“, který stával za nynějším kostelem sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Zde byla zřízena kolej, která se měla „na věčné časy nazývat kolejí Karlovou“. Přidal k tomu ještě nemovitosti, vesnice s mlýny, luka a pět kop grošů ročního platu. Věnoval škole i své knihy potřebné ke studiu.

Karolinum, které máme s univerzitou spojenou, ale nezaložil Karel IV. Je to komplex budov nacházející se na Starém městě. Tato dnešní kolej vznikla rozšířením paláce Jana Rotleva, královského mincmistra a kutnohorského bankéře. Svůj kamenný palác prodal 28. srpna 1383 králi Václavu IV., který ho potom daroval Karlově koleji.

Zejména v Praze prudce vzrostl počet škol, na konci 14. století jich bylo 25, zatímco například v Krakově 5, ve Vídni 4, v Norimberku také 4. V Krakově i ve Vídni si pod vlivem pražské univerzity otevřeli své vysoké školy. Naše univerzita byla vyhledávaná a známá po celé Evropě. Česká vzdělanost a jazyk se tak šířil do vzdálených zemí nejen návratem absolventů, ale i odchodem českých mistrů do nových evropských působišť.

Centrem vzdělanosti se ve středověku staly kláštery. V nich mniši v skriptoriích ručně opisovali knihy. Karel navázal na Václava II., který jediný z předcházejících panovníků ve větší míře podporoval písemnou kulturu. Panovník ve středověku se sám nezabýval psaním, na to měl notáře a písaře. Ale pro Karla bylo psaní nedílnou součástí jeho vládnutí. Také výtvarné umění stálo v popředí jeho zájmu, hlavně nástěnná malba. Karel byl velkým spisovatelem. Většinu svým knih napsal v Praze nebo na Karlštejně. Byl jedním z mála panovníků, kteří byli schopni své myšlenky napsat. Při psaní vycházel ze svých znalostí, také z představ, které měl, jeho přáním bylo zanechat dědicům své myšlenky.

Karel napsal návrh nového zákoníku Majestas Carolina, Řád zemského soudu, Řád práva zemského, dopisoval si s básníkem Franceskem Petrarkou, mluvčím italských humanistů Colou di Rienzo, i s papežem. Jeho vztah ke sv. Václavu dokládá „Nová kniha o svatém Václavu, mučedníku, českém vévodovi, sestavená panem Karlem, římským císařem a českým králem“. Kniha je rozdělena na dvě části, popisovala historii a legendy. Historická část byla součástí breviáře a byla čtena o svátku sv. Václava 28. září. Legenda se četla na svátek přenesení světcových ostatků ze Staré Boleslavi do Prahy, který se slavil 4. března.

Karel se autorsky podílel na encyklopedickém veršovaném slovníku z několika oborů lidské činnosti. Nejvýznamnějším dílem je ale bezesporu jeho vlastní životopis Vita Caroli. Vylíčil zde svou vlastní cestu k moci, od dětství až do dospělosti. Kniha má dvě části, první je psaná vlastnoručně Karlem, u druhé to jisté není, spíše asi ne. Předpokládá se, že autobiografii napsal někdy kolem roku 1370 a nějaké překážky mu nedovolili dílo dokončit. Nebylo věrným popisem života, spíše zde psal o vybraných událostech, které považoval za důležité pro svou politiku. Životopis psal Karel latinsky, ale ještě za Karlova života byl přeložen do češtiny.

Karel měl svého osobního kronikáře, kanovníka pražského kostela a ředitele stavby Svatovítského chrámu Beneše Krabice z Weitmile. Sepsal latinskou kroniku, začínající rokem 1285. V jedné části jsou události, které sám prožil, zařadil sem i část Karlovy autobiografie. V pokračování mu zabránila smrt v roce 1375, ale i tak vzniklo velmi cenné dílo, hlavně po stránce dějové. Správce školy u kostela sv. Jiljí Přibík Pulkava z Radenína sepsal s Karlovým přispěním kroniku Kroniky českých králů. Karel vyhledával prameny, přál si, aby dílo vyjadřovalo jeho představy. Také tato kniha byla ještě za Karlova života přeložena do češtiny a to samotným autorem.

V době Karlova života se rozvíjel kulturní život, na některých dílech se král podílel, v některých se stal hlavní postavou, u některých dal podnět k překladu do češtiny, rozvoj byl velkolepý a množství různých děl až udivující.

Historická tvorba nebyla až tak moc kvalitní, přesto dílo Kniha o korunovaci císaře Karla IV. napsaná kaplanem Johannes Porta de Annoniaco, stojí za zmínku. Je to jakási reportáž a vyniká historickými fakty. Z podnětu krále se poprvé čeští čtenáři dočkali přeložené Bible. Z odborné latinské prózy encyklopedického žánru bylo nejvýznamnější dílo Mistra Bartoloměje z Chlumce. Sepsal tři veršovaná díla, pojmenovaná Vokabulář gramatický, Bohemář a Glosář. Napsal odbornou terminologii z lékařství, přírodopisu, astronomie, gramatiky a teologie. Jeho použité staročeské výrazy jsou nejstaršími, které známe a velmi usnadňovaly českým studentům zvládání odborných latinských výrazů. První dílo o českém právu sepsal Karlův a později Václavův rádce Ondřej z Dubé, neslo název Práva zemská česká Ondřeje z Dubé.

Na Moravě zavedl zemské desky až Karel IV., byly vedeny ve dvou řadách, olomoucké a brněnské. Byly určeny pro svobodné statky šlechty. Dvorské desky, vzniklé po polovině 14. století, byly pro osoby a statky, které byly v manské závislosti na českém králi.

Také divadlo se dočkalo svého rozvoje. Hry vznikaly v češtině, navazovaly na starší latinskou tvorbu. Psány byly hlavně hry velikonoční. Mastičkář, hra o třech Mariích, které kupují vonné masti k pomazání Kristova těla a hra O zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Postupně se objevovala i světská témata, spíše se ale jednalo o jednotlivé scénky, parodie na manželské a rodinné problémy nebo příhody.

V hudbě ve 14. století dominoval gregoriánský chorál. Bylo i několik kostelních pěveckých sborů, osobně se o ně staral král a Arnošt z Pardubic. Karel založil v roce 1343 při Svatovítském chrámu 24členný sbor dvanácti kněží a dvanácti kleriků, kteří se starali o liturgický zpěv. Karel obnovil slovanskou zpívanou liturgii v Emauzském klášteře Na Slovanech, který sám založil v roce 1347. Velký prostor pro uplatnění měla lidová duchovní píseň. Nejznámější je Hospodine, pomiluj ny, která se stala součástí obřadu korunovace českého krále. Karel i Mistr Jan Hus velmi podporovali hru na varhany. Významná byla i česká středověká hudba, která se stala základem pro další rozvoj české hudebnosti.

Provedla jsem vás kulturním životem 14. století, byl zásluhou panovníka velmi bohatý a postupně se dál rozvíjel. I syn Karla, Václav IV., se podílel na kulturním životě. Jeho zásluhou byla dokončena a dostavěna díla, která Karel začal za svého života budovat. Všechno se nepodařilo za Karla dokončit, ale je Václavovou zásluhou, že nakonec se tak stalo. I naše slavná univerzita získala nové budovy, bez kterých si ji ani neumíme představit. Kde by sídlil rektor a konaly se promoce?

Karolinum, původní gotická budova Karlovy univerzity

Pečeť Karlovy univerzity – kolem roku 1360

Křišťan z Prachatic (1370-1439), český astronom, matematik, lékař a teolog. Psal z těchto oborů naučné spisy, známe jich padesát šest. Nejvíce se zajímal o astronomii, ale zvládl i další obory, například matematiku, botaniku – roubování stromů, sepsal český herbář. Byl známým prorokem. zde vidíme romantický obraz od Věnceslava Černého, Křišťan z Prachatic a Mistr Jan Hus.

Zikmund Albík z Uničova (1358-1427), český lékař, právník, Vyšehradský probošt a 6. arcibiskup pražský. Studoval na dvou univerzitách – pražské a padovské. Portrét je z roku 1772.

Přibík Pulkava z Radenína (umřel 1380), český spisovatel, kronikář a farář. Byl písařem pražského arcibiskupa, přeložil životopis Karla IV. i další latinsky psané knihy. Na fotce vidíme nejstarší rukopis kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína.

Vita Caroli – autobiografie Karla IV. Chtěl v ní zanechat svým následovníkům rady potřebné k vládnutí i do života. Na fotce Karel poučuje své nástupce.

Beneš Krabice z Weitmile (umřel 1375), český spisovatel, kronikář, svatovítský kanovník. Řídil stavbu chrámu sv. Víta, přenesl do ní ostatky králů, knížat a biskupů. Vidíme ho na bustě v triforiu Svatovítské katedrály.

Zemské desky

Zemské desky – ukázka listu

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Alexej Pludek – Český král Karel
• Jan Klápště – Proměna českých zemí ve středověku

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Karolinum, původní gotická budova – autor Oyvind Holmstad – CC BY-SA 3.0
• Busta Beneše Krabice z Weitmile – autor Packare – CCO

V tomto díle se podíváme do Prahy. Stopy, které Karel v našem hlavním městě zanechal, jsou nesmazatelné. Karel chtěl Prahu povýšit na centrum říše, bylo nyní sídlem českého a římského krále i císaře. Jeho zájmem bylo, aby se Praha stala reprezentativní metropolí, aby vyhovovala současným zvýšeným požadavkům. Karel proto vydal 8. března 1348 zakládací listinu Nového Města pražského. Navazovala na starší listinu z roku 1347, slibovala zachovat všechna práva a privilegia Starého Města pražského. Založením Nového Města se stala Praha velkoměstem, sedmým nejlidnatějším městem v Evropě a největším městem římské říše. Staré město již nestačilo, příliv obyvatel vzrostl, zejména cizinců, když se Praha stala hlavním městem říše díky Karlovu postavení. A množství obyvatel se navýšil i založením univerzity.

Praha v době Karlově již byla městem „z kamene a vápna“. Tak píší historikové. Bylo to největší a nejlépe zásobené město severu. Ulice byly sice nerovné, mohli jsme potkat psa, hejno drůbeže nebo prase, ale domy již mívaly domovní znamení. Praha byla střediskem tranzitního obchodu, konaly se zde od počátku 10. století trhy v prostorách dnešního Ungeltu a byla zde i celnice. Každý kupec musel nejdříve navštívit Prahu a zde nabídnout své zboží.

Karel dbal i na to, jaké domy budou ve městě. Každý, kdo získal pozemek, musel do jednoho měsíce začít stavět a dokončit stavbu do osmnácti měsíců. Majitel také zajišťoval údržbu, aby domy nechátraly a ulice byly bezpečnější.
Panovník se staral i o bezpečnost města, postavil a zesílil městské hradby. V roce 1360 začal se stavbou hradby na Petříně. Protože o rok později postihl obyvatele hlad v důsledku neúrody a sucha, říká se, že král poskytl městské chudině možnost výdělku, měli postavit zeď od Jeleního příkopu přes Petřín dolů k Újezdu. Dostala jméno Hladová zeď. Ale tak to není, se stavbou se započalo o rok dříve. Hlavním účelem byla obrana města ze západu a jihu. Ale přece jenom král vypomohl, rozdal lidem velké množství obilí. Využil i různých sporů, víme, že v roce 1362 nechal odsoudit staroměstské konšely za vraždu kněze k pokutě 7000 korců obilí, které pak rozdal hladovějícím.

O založení Nového Města pražského jsem se již zmínila. Prostor Starého města již nestačil, Karel nechat postavit hradby tak, aby se plocha města zvětšila a to tak velkoryse, že rozloha vystačila na dalších 500 let. Nové město se stavělo již moderněji, ulice byly rovné a hodně široké. Bylo zde i několik otevřených prostranství, určených pro trhy. Známe ta největší a neproslavenější. Koňský trh, dnešní Václavské náměstí, které rozlohou mohlo konkurovat pařížským bulvárům a Dobytčí trh, dnešní Karlovo náměstí, v té době největší v Evropě a ani dnes jich není mnoho, které by byly větší. Do Nového města nechal Karel přemístit všechna hlučná řemesla a přidělil jim jednotlivé ulice. Byli zde kováři, kovolijci, pivovarníci nebo třeba truhláři.

Ono bylo hodně důležité, aby se zvětšil prostor města. Staré Město mělo úzké ulice a málo místa pro dění, které probíhalo ve středověkých městech. Volné prostranství se využívalo hlavně k obchodu, stáda dobytka, hlavní tržní komodity, potřebovala hodně místa. A tak vznikl prostor, obehnaný hradbami, kde mohla probíhat směna zboží a dnes tato velká nezastavěná místa nazýváme náměstí, dříve to byly trhy, jak je patrno z jejich původních názvů.

V tomto Novém městě se samozřejmě nemohlo zapomenout na kostely. Bez nich by to ve středověku nešlo. U kostelů uvádím dobu jejich založení, je to jakýsi začátek stavby, tedy spíše rozhodnutí krále, že se na určitém místě bude stavět. S financemi na stavbu to bylo všelijaké, král nedával velké částky do začátku stavby, na stavbu kostela Panny Marie Sněžné věnoval pouze dřevo. Pak už jakákoli stavba pokračovala jakýmsi samospádem za přispění různých donátorů a skoro vždy se nepodařilo postavit vše podle původních plánů. Tak i výše zmiňovaný kostel je pouhou malou částí z dřívějšího projektu, kostel se měl velikostí podobat chrámu sv. Víta. U stavby Staroměstské mostecké věže víme, že ji neplatil panovník, ale městští radní. Karel si vybral místo, zajistil architekta, v tomto případě Petra Parléře, u kterého i přes jeho mládí vycítil jeho stavební potenciál, naplánoval pomocí astrologů výstavbu a pak už to šlo mimo něj. Ono by to ani nebylo možné zvládnout, vždyť Karel za své vlády postavil neuvěřitelné množství staveb nejen u nás, ale i v celé říši. Ale musíme ocenit, že měl zájem a uměl vše naplánovat tak, aby stavby stály a některé nás můžou těšit i v dnešní době. Vždyť král se nezabýval pouze výstavbou, spravoval celou říši, cestoval po celé říši, věnoval se i dalším okruhům, kultuře, obchodu, školství nebo církvi.

Kostel Panny Marie Sněžné je v těsném sousedství Václavského náměstí. Byl založen 3. září 1347, den po korunovaci Karla s Blankou. Karel daroval karmelitánům dřevo, z něhož byl postaven venkovní přístřešek pro jeho korunovační hostinu. Stavba je specifická vysokým chórem, který vpouští do vnitřních prostor hodně světla díky výrazně proskleným stěnám.

Kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty byl založen současně se stavbou města. Byl v roce 1351 vysvěcen Arnoštem z Pardubic. Byl obklopen hřbitovem, který se nejvíce využíval při morových epidemiích. Jindřich byl synem bavorského vévody, Kunhuta pocházela z lucemburského rodu.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého. Půdorys kostela je podobný jako cášská falc Karla Velikého, kostel Panny Marie. Význam kostelu dodává jeho zasvěcení, Panně Marii jako Matce Boží a Karlu Velikému, císaři Římské říše. Karel IV. věnoval kostelu vzácnou relikvii, tři zuby Karla Velikého. Kostel vysvětil Jan Očko z Vlašimi, účastnil se i Karel IV. a jeho syn Václav.

Kostel sv. Kateřiny Alexandrijské, zasvěcen je Kateřině, jako poděkování za záchranu Karlova života v jeho první velké bitvě, jistě si vzpomenete, psala jsem o ní.

Kostel Zvěstování Panny Marie na Slupi, v době vzniku se jmenoval „Botič“ podle přilehlého potoka. Karel ho založil poté, co po své nemoci přislíbil před obrazem ve florentském klášteře servitů, že i u nás založí klášter tohoto řádu jako poděkování za uzdravení.

Kostel Panny Marie na Slovanech, Karel do něj pozval chorvatské mnichy. Byl vysvěcen za účasti Karla a Václava na Velikonoční pondělí, kdy se čte evangelium o Ježíšově cestě do Emauz, proto také nese označení Emauzy. je vyzdoben nádhernými nástěnnými malbami s námětem ze Starého a Nového zákona.

Kostel sv. Apolináře je v Apolinářské ulici na návrší Větrov. Kostel se až do dnešních dní zachoval téměř v původním stavu. Kousek od kostela je Zemská porodnice u Apolináře, kterou postavil slavný stavitel Josef Hlávka a kde jsem v roce 1984 strávila více než měsíc a odvezla si domů dceru…

Vybrala jsem několik kostelů založených Karlem IV., dostavěny byly v době vládnutí jeho syna Václava nebo spíše později. Dočetla jsem se, že poloha významných staveb z té doby není náhodná, vytváří různé geometrické obrazce s křesťanskou mystikou. Pět kostelů stojících na Novém Městě tvoří pravidelný kříž. Severo-jižní rameno tvoří spojnice kostelů sv. Kateřiny a Kostel Zvěstování Panny Marie na Slupi. Západo-východní rameno tvoří kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého a kostel Panny Marie na Slovanech. Ramena se protínají v kostele sv. Apolináře. Přímou spojnicí k jihu se dostaneme až na Vyšehrad. Zvláštností je také osmiboký průřez věží nebo lodí, což byl jistě odkaz na osmibokou katedrálu Panny Marie v Cáchách. Poslední z těchto pěti kostelů byl postaven sv. Apolinář, který jakoby dovršil svou polohou na kopci a středovým umístěním kříž, ale obrazec může vytvářet i dojem pyramidy. Všechny uvedené kostely mají podobnou architekturu, která byla naplánována již v době založení, i když stavby byly zakládány postupně. Kříž ve středověku znamenal zvláštní požehnání městu.

Astronomickou zvláštností Prahy je osa vycházející z pražské katedrály, procházející Novým Městem pražským až k Rotundě sv. Longina, spojnice pokračuje k Rotundě sv. Kříže a prochází malostranskou Mosteckou věží. Osa naznačuje azimut letního slunovratu.

V souvislosti se stavbou Nového Města napojil Karel Vyšehrad na městské hradby a zesílil i jeho opevnění. Na hradě nechal vybudovat královské komnaty. Navazoval tak svou vládou na vládu přemyslovskou, i svůj korunovační průvod začíná právě v těchto prostorách.

Prahou teče Vltava a vždy bylo prvotním zájmem panovníka se přes ni dostat. Vladislav I.(1158-1172) a jeho manželka Judita Durynská tento problém vyřešili postavením kamenného mostu, který nesl jméno královny. Vladislav neobyčejnou, velmi směle vybudovanou stavbou, oslavil svůj dědičný titul, jímž jej 11. ledna 1158 obdařil císař Fridrich Barbarossa. Byl to první kamenný most u nás, ve střední Evropě byly jen dva, v Řezně a v Drážďanech. 3. února 1342 byl most zničen povodní při jarním tání ledovců. Do dnešních dob se zachovala pouze Juditina věž na malostranském břehu, kde tvoří společně s vyšší pozdně gotickou věží vstup na Karlův most.

V roce 1357 Karel IV. rozhodl o stavbě nového mostu. Architektem stavby je udáván Petr Parléř, ale není tomu tak. Prvním stavitelem pražského kamenného mostu byl nejspíše mostní specialista, měšťan Oto nebo též Otlin.  A nebyl by to ani Karel, kdyby nevyužil služeb astrologů. Karel se zúčastnil položení základního kamene, dne  9. 7. 1357 v 5 hodin 31 minut, jak radila příznivá astrologická konstelace. Datum odpovídá sledu lichých čísel od jedné do devíti a zpět, číselná řada měla přinést štěstí. Dnešním jménem ho nazval až Karel Havlíček Borovský, dříve se mu říkalo Pražský nebo Kamenný most. Most byla nadmíru důležitá stavba, byla střežena ozbrojenci a těm sloužily i věže po obou stranách mostu. Uvnitř Staroměstské věže bylo zřízeno fešácké vězení pro mladé dlužníky z měšťanských rodin, kteří rádi popíjeli a flámovali a neměli na útratu.

Je to náš nejstarší stojící most přes Vltavu. Po zničení Juditina mostu byl postaven most dřevěný a občanům sloužili i převozníci s loďkami. Stavba nového mostu byla velmi nákladná a složitá, v kostelích se sbíraly peníze, aby mohla být stavba dokončena. Za použití mostu se platilo mýtné. Podle legendy se do malty přidávala vajíčka, ale rozborem se zjistilo, že to tak nebylo. Ale přece jenom vylepšená malta byla, přilévali do ní mléko a víno. Již v průběhu stavby byl most ohrožován povodněmi, bylo zbořeno i několik pilířů.

Most původně nezdobily sochy, ty byly přidány na konci 17. století. Sochařskou výzdobou byla vyzdobena pouze Staroměstská mostecká věž. Na most byl už během výstavby umístěn kříž, asi v roce 1361,  a naproti němu kamenná Boží muka. Kříž byl později doplněn sochami Jana Evangelisty a Panny Marie. Chodci před křížem smekali. Ale husitům nic nezabránilo, aby kříž v roce 1419 rozmlátili.  Postupem doby byl několikrát obnoven.
Most měl sloužit hlavně obchodníkům. Karel byl zdatný ekonom, nemohl nechat cizí kupce bez pohodlného spojení Starého Města s Malou Stranou. Věděl, že obchod přináší do království peníze, kterých potřeboval mnoho, různé výstavby něco stály. Původně byly po celé délce mostu krámky a menší obchůdky.

Společně s mostem byla postavena Staroměstská mostecká věž.Tato nadmíru okázalá stavba, nejhezčí gotická věž v Evropě,  bohatě zdobená a umístěná na místě, kde bylo nutno projít každému, kdo šel přes nový kamenný most, byla určena především pro reprezentaci a vyjádření panovníkovy moci. Byla natolik významná, společně s mostem, že Karel určil všem dalším králům, že při korunovaci musí přejít přes tento most. Výzdoba má, tak jako všechny Karlovy stavby, astrologický akcent. Je známé „slunovratové mystérium“, o letním slunovratu v poledne vrhá plastika lva stín na erb se svatováclavskou orlicí, tedy je zde spojen český lev a moravská orlice. Stane se tak pouze v jediný den a na velmi krátkou dobu. Ve stejný den, na který připadal ve středověku svátek sv. Víta, tedy 15. června, zapadá večer slunce při pohledu od paty věže nad místem, kde jsou ve svatovítské katedrále uloženy ostatky tohoto světce, kterého  měl Karel velmi rád.

Mosteckou věž, stejně jako jiné středověké stavby, chránila „magická past“. Nápis je umístěn pod střechou a je ve formě palidromu, to znamená, že se může číst z obou stran stejně. U některých slov to nejde, ale i tak ho uvedu jako ukázku, co mělo zabránit démonům, aby nepáchali zlo. Bylo zde napsáno: „Signa te, signa, temere me tangis te angis“, což znamená, „Znamenej se, znamenej, pošetile se mě dotýkáš a soužíš“.

Výzdoba věže je velmi luxusní. Stavbu řídil Petr Parléř a jeho dílo můžeme obdivovat i v dnešních dnech. Dochovala se i část původní výzdoby ve spodní části věže. Původní jsou znaky historických zemí, kterým vládli Lucemburkové a patřily k zemím Koruny české, také městský znak Starého Města pražského. Nad znaky je zleva umístěna socha Karla IV., pak následuje plastika mostu a nad ním je socha sv. Víta a vše uzavírá socha Václava IV. Nad touto skupinou je erb se svatováclavskou orlicí. V druhém patře jsou potom sochy sv. Zikmunda a sv. Vojtěcha, pod sebou mají velkou plastiku lva. Historikové tvrdí, že portréty soch Karla IV. a Václava IV. jsou autentické.

Již se mi více do mého vyprávění nevejde. Prošli jsme Prahou, ale nebyli jsme na nejdůležitější stavbě, kterou začal Karel opravovat hned po svém návratu do vlasti. A také jsme si neprohlédli katedrálu, klenot Prahy. Zvu vás na pražské pokračování, ke kterému přidám něco málo z výtvarného umění, které provázelo Karla po celý život.

Karlův most

Model stavby Karlova mostu. V popředí je Juditin most zničený při velké povodni v roce 1342. V pozadí jsou Novoměstské mlýny a městské opevnění Prahy.

V místě dnešního Ukřižování stával kříž již za Karla IV., krátce po jeho smrti přibyla Boží muka a socha Bruncvíka. Ostatní sochy až od konce 17. století. Na fotce je ojedinělá výzdoba – Ukřižování a Boží muka.

 

Vyšehrad, historická pevnost s bazilikou sv. Petra a Pavla

Malostranské věže Karlova mostu

Staroměstská mostecká věž na Křižovnickém náměstí 

Staroměstská mostecká věž – Parléřova křížová klenba v průjezdu

Staroměstská mostecká věž – socha věžníka na vrcholu schodiště.  Socha je z přelomu 14. a 15. století. Nepředstavuje žádného svatého, ale světskou anonymní osobu věžníka. 

Kostel Panny Marie na Slovanech, založen 1347, je v areálu gotického kláštera benediktinů, se slovanskou liturgií, proto „Na Slovanech“.

Gotická freska v klášteře na Slovanech

Kostel sv. Kateřiny Alexandrijské, založen 1355, jako poděkování za záchranu života v bitvě u San Felice.

Kostel Zvěstování Panny Marie na Slupi, založen 1360 při klášteře servitů. Říká se mu také „na Trávníčku“, podle zelené louky v údolí botičského potoka, kde byl klášter založen. 

Kostel Panny Marie Sněžné,založen 1347, je jednou z nejvyšších chrámových staveb v Praze. Z původního kostela se dochovalo kněžiště a ambit.

Kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty, založen 1351 arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Sv. Kunhuta Lucemburská je zobrazována s radlicí v ruce, jako upomínku na to, že ji Bůh ochránil před spálením, když měla po rozžhavených radlicích projít. Je patronkou těhotných, dětí a nemocných. Sv. Jindřicha, manžela Kunhuty, můžeme  vidět s císařskou korunou, kostelem a mečem. 

Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého, založen 1351, dílo Matyáše z Arrasu. Je barokně přestavěn a doplněn. Je součástí areálu bývalého kláštera augustiniánů v Praze na Karlově.

Kostel sv. Apolináře, založen 1362, když dal Karel IV. v roce 1348 spojit návrší Větrov s Novým Městem pražským. Na první fotce je pohled na severní boční oltář v lodi, na druhé freska Krista, který předává klíče  sv. Petrovi.

 

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Jan Klápště – Proměna českých zemí ve středověku
• Antonín Novotný – Život na Pražském hradě

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Kostel P. Marie na Slovanech – autor Sokoljan – CC BY-SA 3.0
• Staroměstská mostecká věž – autor – CC BY-SA 3.0
• Model stavby Karlova mostu – autor Koky – CC BY 3.0
• Vyšehrad – autor Stanislav Jelen – CC BY – SA 3.0
• Malostranské věže Karlova mostu – autor Massimo Catarinella – CC BY-SA 3.0
• Staroměstská mostecká věž – autor CC BY-SA 3.0
• Parléřova křížová klenba – autor Sage Ross CC BY-SA 3.0
• Socha věžníka – autor Ludek – CC BY-SA 3.0
• Kostel Panny Marie Sněžné – autor VitVit – CC BY-SA 4.0
• Kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty – autor VitVit – CC BY-SA 4.0
• Kostel Nanebevzetí P. Marie a sv. Karla Velikého – autor milada 13 – CC BY 3.0
• Kostel sv. Apolináře, obě fotky – autor Jaroma – CC BY-SA 3.0

Hlavní úsilí hned od počátku své vlády, dokonce ještě dříve než byl korunován, ale již rozhodoval v Čechách, věnoval Karel Pražskému hradu. Jak psal ve svém životopise, „Pražský hrad byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť od časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi. Na tomto místě jsme dali vystavět nově veliký a krásný palác s velikým nákladem, jak je dnes patrno kolemjdoucím.“

Stavbu uskutečnil od základu novou, a to na místě staré rezidence, nad románským palácem z doby knížete Soběslava I. Výstavbě věnoval péči po celou dobu své vlády.
Pražský hrad je nejen symbolem města, ale také české státnosti a v době Karlova života i středem celé Svaté říše římské. Je považován za největší starobylý hrad na světě.
Karel přestavoval královské sídlo podle vzoru francouzských paláců. Přestavěl románské patro a palác rozšířil arkádami, mohl tak vybudovat další rozměrné reprezentační patro. Zde byl Velký sál, předchůdce Vladislavského a palácová arkýřová kaple, jejíž zbytky můžeme vidět na některých místech ve zdivu Vladislavského sálu.
V roce 1369 nechal Karel hrad opevnit a na jižní straně vybudovat hluboký hradní příkop. Obě hradní věže nechal  pokrýt olověnými pláty, které byly silně pozlaceny a do daleka odrážely sluneční paprsky. Zářily na východ i západ, podle soudobé kroniky chtěl Karel spojit obě části církve v církvi římskou. Od té doby se Praze říkalo „Zlatá Praha“.

Nedílnou součástí hradu je Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Probíhaly zde korunovace českých králů, byly zde pohřbeni nejen oni, ale i další významní lidé. Jsou zde uloženy české korunovační klenoty. Svatovítská katedrála je nejvýznamnější katolický kostel v zemi a dominanta Pražského hradu.

Na místě dnešní katedrály postavil kníže Václav Rotundu sv. Víta. Vypráví se, že se sv. Vít zjevil Václavovi ve snu a řekl mu, aby požádal krále Jindřicha Ptáčníka o jeho ostatky. Učinil tak, zakladatel saské dynastie mu udělil funkci kurfiřta a dal mu ostatek, rameno sv. Víta. Rotunda sv. Víta byla postavena jako příbytek této vzácné relikvie. Nakonec byly v rotundě uloženy i ostatky samotného jeho zakladatele. Rotunda byla povýšena na biskupský kostel a pak se do ní vložily ostatky sv. Václava. Břetislav I. ukořistil na své cestě do Hvězdna ostatky sv. Vojtěcha. Tím byla doplněna trojice světců, kterým je od té doby kostel zasvěcen. Původní stavba byla pro nevyhovující velikost zbourána a na jejím místě postavena bazilika. Malé části původní stavby jsou uchovány pod kaplí sv. Václava, která zachovává původní umístění hrobu.

21. listopadu 1344 byl položen základní kámen katedrály sv. Víta. Slavnosti se zúčastnil Jan Lucemburský, Arnošt z Pardubic a Karel IV., tehdy byl ještě markrabětem moravským. Karel byl starostlivý, ne tak rozhazovačný jako jeho otec, proto již dlouho před samotným začátkem stavby sháněl potřebné peníze. Posloužily mu desátky ze stříbrných dolů v Kutné Hoře a půjčky od Petra z Rožmberka.

Nejvýznamnější kaplí je Svatováclavská, postavená přímo nad hrobem sv. Václava. Je to vlastně samostatná svatyně vložená do chrámu, připomíná relikviářovou skříň. Na pravé straně jižní strany jsou dveře zavřené sedmi zámky, které vedou na schodiště do Korunní komory, kde jsou přechovávány české korunovační klenoty. Kaple je vyzdobena nádhernými malbami, výjevy z legend o sv. Václavu. Nad oltářem je socha sv. Václava s kopím a štítem, nejstarší volně stojící socha světce.

Za Karlova života v letech 1370-1372 vznikla Mozaika posledního soudu. Je na ní vidět křesťanský soud nad lidmi v soudný den, kde jsou lidé podle svého života rozděleni buď do pekla, nebo do nebe. Dílo je rozděleno do tří částí. V prostřední části je Kristus jako soudce obklopený anděly, pod nimi je skupina šesti českých patronů, klečí zde i sám Karel IV. a Alžběta Pomořanská. Vrchní část obou postranních dílů je pokračováním výjevu, jsou zde Panna Marie a sv. Jan Křtitel, kteří se přimlouvají za lidstvo, za nimi můžeme vidět apoštoly. V levé dolní části vstávají mrtví z hrobů a postavy andělů přijímají spravedlivé. Na pravé straně jsou hříšníci zavrženi mečem archanděla Michaela.

Stavitelem chrámu byl nejprve Matyáš z Arrasu, který na Karlovo přání zpracoval plány podle některých francouzských katedrál. Po jeho smrti se stavby ujal Petr Parléř. Původní plány přepracoval, vystavěl chór, kapli sv. Václava, sakristii a věž.
Petr Parléř přišel do Prahy na Karlovo přání. Pocházel z Gmündu ve Švábsku, z rodiny, kde se všichni zabývali stavitelstvím nebo byli sochaři či kameníci. Petr byl nejvýznamnějším a nejslavnějším členem. Působil převážně v Čechách a strávil zde více než čtyřicet let. Jeho stavitelská huť se podílela i na jiných významných stavbách. Jeho rukopis můžeme vidět na Karlově mostě, na Pražském hradě vybudoval kostel Všech svatých, Staroměstskou mosteckou věž, podílel se na dostavbě Karlštejna i kostela Matky Boží před Týnem. V Kolíně vybudoval chrám sv. Bartoloměje, v Kutné Hoře chrám sv. Barbory.
Petr Parléř si v Praze koupil na Hradčanech dům, stal se váženým měšťanem, byl zvolen radním ve dvou pražských městech, na Hradčanech a na Starém Městě pražském. V jeho díle pokračovali synové, Jan vedl huť po otci, Václav se stal vedoucím huti při stavbě Svatoštěpánského dómu ve Vídni. Petrův synovec je autorem sochy knížete Václava ve Svatováclavské kapli. Její hlava je vytvořena přesně podle lebky sv. Václava. Pod rukama rodiny Parléřů vznikaly další skvosty gotického umění, náhrobky přemyslovských knížat, portrétní busty lucemburské dynastie a lidí, kteří se podíleli na stavbě chrámu sv. Víta, tedy i obou stavitelů, Matyáše a Petra.

K umění sochařskému a stavitelskému přiřadím umění výtvarné. Bylo na vysoké úrovni, Karel mu věnoval náležitou pozornost a zadával mistrům zakázky na výzdobu kostelů, chrámů nebo hradů. Nástěnnou malbu měl obzvlášť rád. Proto si pozval mistry i na Karlštejn, kde můžeme vidět plno nevšedních exkluzivních maleb. V kapli sv. Kříže můžeme obdivovat obraz Klanění beránkovi (Kristovi), nebo Sedm hlav světců v kapli sv. Kateřiny. Z dílny Mikuláše Wurmsera pocházejí královské portréty v ostatkových scénách, které jsou umístěny v karlštejnském kostele Panny Marie. Namaloval mnoho významných děl, Karel si ho vážil natolik, že ho považoval za svého malíře i přítele. Další malíř, který se mohl pyšnit označením „malíř krále Karla“ byl Mistr Osvald, který se podílel na výzdobě Karlštejna i Svatovítské katedrály, je zde i pochován, jak si král přál, pod deskou se svým hrdým titulem.

Deskové malby využívaly náboženskou tématiku, ale umělec si mohl namalovat obraz, jak chtěl. S množstvím nádherných obrazů mohla Čechům konkurovat pouze Itálie. V Praze se seskupilo několik malířů v bratrstvo, malovali na zakázku, řídili se pevnými stanovami. Další velká centra byla v jižních Čechách, Rožmberkové nemohli přece za králem zaostávat, a na jižní Moravě.

Nejvýznamnějším malířem v deskové malbě byl Mistr Theodorik. Nevíme o něm skoro nic, ale jeho výtvory patří mezi naprostou špičku. Bydlel na Hradčanech, byl důvěrným přítelem Karla. Podle jeho návrhu vyzdobil karlštejnskou kapli sv. Kříže. Měl své sídlo v Mořině u Karlštejna, Karel ho za zásluhy o výzdobu osvobodil od všech daní s podmínkou, že každoročně dodá do karlštejnské kaple sv. Kříže třicet liber včelího vosku na svíce. Theodorik vytvořil 129 obrazů, vyrovnaných ve třech řadách nad sebou. Polopostavy světců tvoří dohromady nebeské vojsko Kristovo. Jsou tak realisticky namalovány, že vyvolávají pocit osobní přítomnosti a hlídají císařské klenoty a svátostiny. V kapli byly uschovány všechny důležité státní listiny.

K významným dílům patří i obrazy nám neznámých autorů, označovaných Mistr Vyšebrodský a Mistr Třeboňského oltáře. Mistr Vyšebrodský byl Karlův dvorský malíř, pracoval ale také pro Rožmberky. Jeho umělecká dílna vytvořila na zakázku od Jana Jindřicha Madonu z Veveří, ale také Strahovskou, Kladskou a Vyšehradskou. Madona z Veveří nedávno putovala přes celou republiku do Brna a již je tam vystavena. Mistr Třeboňského oltáře tvořil většinou v jižních Čechách.

I knižní malba, miniaturní iluminační umění, bylo velmi krásné. Výzdoba středověkých rukopisů se prováděla v klášterních nebo kapitulních dílnách většinou v Praze.

Málokterý panovník v tak velké míře a s takovým úspěchem využíval tajuplné a mystické symboly, které se nabízely ve středověkém iracionálním myšlení. K prosazení svých cílů využíval i svou až přehnanou zbožnost. Pěstoval kult nejrůznějších světců, sbíral jejich ostatky a předměty s nimi spojené, uctíval říšské i české klenoty a svátostiny a podporoval poutě.
Karel ostatky svatých sbíral po celé Evropě. Byly to padělky vsazované do stříbra a zlata. Jedním z mnoha je Korunovační kříž, francouzská práce ze 13. století, naplněná ostatky Kristova utrpení a bohatě zdobená kamejemi a drahokamy. Nasbíral jich po Evropě mnoho za vysokou cenu a dovezl do Prahy, aby z ní vybudoval křesťanské poutní místo rovné Římu.
Karel se obklopoval uměleckými díly, ať literárními, výtvarnými, sochařskými nebo šperkařskými. I jeho sbírka ostatků je přenádherná svým zlatnickým zpracováním. Různé exponáty si budeme moci prohlédnout na výstavách konaných k letošnímu kulatému výročí. Nezmínila jsem se zatím o jeho nejkrásnějším klenotu, ponechám si ho na příští vyprávění…

Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, pohled z jihovýchodu

Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha – hlavní průčelí s rozetou

Závěr katedrály, Matyáš z Arrasu, 1344-1349

Svatovítská katedrála – Jižní věž se Zlatou branou

Síťová klenba pražské katedrály od Petra Parléře

Vitráž – slovanští věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj dle návrhu Alfonse Muchy

Mozaika posledního soudu

Kaple sv. Václava, vstupní dveře do Korunní komory s korunovačními klenoty

Rotunda sv. Víta, na jejímž místě byla postavena Svatovítská katedrála. Vidíme hrob sv. Václava. Půdu z původního hrobu dal Karel IV. pietně uložit do olověné truhly, uprostřed je schránka na ostatky.

Zbytky kostela Panny Marie, nejstaršího kostela na Pražském hradě.

Model Pražského hradu odpovídá stavu kolem roku 1000.

Svatý Vít od Mistra Theodorika

Svatí Prokop, Václav a Vojtěch na iluminaci ze 13. století

Mistr Třeboňského oltáře – na zadní straně obrazu Krista na hoře Olivetské stojí pod pro gotiku netradičním nelomeným obloukem tři světice – zleva sv. Kateřina, sv. Máří Magdaléna, sv. Markéta, kolem roku 1380

Mistr Třeboňského oltáře – Roudnická madona – 1385-1390

Mistr Vyšebrodského oltáře – malba tohoto umělce

Mistr Vyšebrodského oltáře – Madona z Veveří – kolem roku 1350

Mistr Vyšebrodského oltáře – Kladská madona. Donátorem oltáře byl Arnošt z Pardubic, můžeme ho vidět v levém dolním rohu.

Busta Petra Parléře v triforiu Svatovítské katedrály, pravděpodobně autoportrét

Busta Matyáše z Arrasu v triforiu pražské katedrály

Pískovcová náhrobní deska Matyáše z Arrasu ve Svatovítské katedrále

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Jan Klápště – Proměna českých zemí ve středověku
• Antonín Novotný – Život na Pražském hradě

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Katedrála sv. Víta – autor – Flickr – CC BY 2.0
• Hlavní průčelí s rozetou – autor Eric Ward – CC BY-SA 2.0
• Závěr katedrály – autor Hellinterface – En – Wiki – CC BY-SA 3.0
• Jižní věž se Zlatou branou – autor Jacek Halicki – CC By-SA 3.0
• Vitráž – autor Morpheus 2309 – CC BY-SA 3.0
• Mozaika posledního soudu – autor Myrabella – CC BY-SA 3.0
• Model Pražského hradu – autor Aribau – GFDL
• Busta Petra Parléře – autor Packare – CC0
• Síťová klenba – autor Ignaz Wiradi – CC BY-SA 3.0
• Busta Matyáše z Arrasu – autor Packare – CCO
• Pískovcová náhrobní deska – autor Acoma – CC BY 3.0

Karel věnoval velkou pozornost korunovačním klenotům. Všechny jeho kroky vedly k tomu, aby se zachovala nedotknutelnost a posvátnost symbolů českého státu a římské říše. Zdůrazňoval jejich posvátný charakter, vyjímal je z běžných předmětů, kterými se lidi obklopují. Chránil je tím i před zištným zásahem světské moci. Hlavně chtěl zajistit, aby nikdo klenoty neukradl.

České korunovační klenoty jsou souborem vzácných předmětů ze sbírky Svatovítského pokladu. Tento poklad je sbírka uměleckých a historických předmětů, sloužících k bohoslužbě nebo k uctívání. Je to největší chrámový poklad v Čechách a jeden z největších v Evropě. Nazývá se podle Chrámu sv. Víta, kde byl od dob Přemyslovců uložen. K nejvýznamnějším předmětům doby Přemyslovské patří lebka sv. Václava, svatováclavský meč, přilba sv. Václava, prsteny sv. Vojtěcha, svatováclavská přilba, kroužková košile a Nostický plenář.
Zásluhou Karla IV. se sbírka rozšiřovala, přidal k ní ostatky z různých evropských měst a také předměty z rodinné sbírky Přemyslovců, které zdědil po matce. Opět vyberu několik dle mého nejdůležitějších – svatováclavská koruna, královské žezlo, královské jablko, zlatý korunovační kříž Karla IV., křišťálová konvice a miska, svatovítský veraikon, svatováclavská kasule se štólou, několik relikviářů, které všechny získal Karel. Pro všechny tyto velevzácné předměty dal vystavět Trůnní komoru nad kaplí sv. Václava, kde jsou i v dnešní době uloženy.

V současné době sbírka Svatovítského pokladu obsahuje asi 400 různých předmětů. České korunovační klenoty jsou uctívány jako národní kulturní památka, hned po Pražském hradě. Jsou vystavovány jen při zvláštních příležitostech. V letošním roce tento okamžik nastane, můžeme se na ně zajet podívat.

Koruny přemyslovských králů se nezachovaly, můžeme je vidět jen na vyobrazeních z té doby. Karel se jimi inspiroval při tvorbě nové koruny. Nechal vyrobit svatováclavskou korunu ještě v době, kdy byl markrabětem, v roce 1346. V té době bylo založeno pražské arcibiskupství s právem korunovat českého krále. Karel pravděpodobně použil starší model koruny, protože žádal 6. května 1346 papeže o umožnění úpravy královské koruny. Papež vydal bulu na ochranu nové koruny, nesměl ji nikdo zcizit, prodat nebo zastavit. Po této úpravě volal sám Karel, protože jeho otec korunu zastavil, aby měl dostatek peněz na válečné účely. Papež také nařídil, aby koruna byla uložena na lebce sv. Václava a snímána pouze při korunovaci. Karel s korunou nebyl spokojen, několikrát ji upravoval. Nechal vyrobit také žezlo a jablko, ale tyto předměty jsou nejspíše uloženy ve Vídni.

Karel určil, jak se má s korunou zacházet. Panovník nebyl majitelem koruny, patřila sv. Václavu, chráněna papežskou bulou, aby s ní nemohl český král manipulovat. Král si ji od sv. Václava vypůjčoval pouze na den své korunovace. Za vypůjčení musel zaplatit poplatek tři sta kop Kapitule svatovítské. Karel si přál, aby klenoty byly uloženy ve Svatovítském chrámu. Ale za vlády Václava IV. je někdo převezl na Karlštejn, odkud pak putovali na korunovaci Zikmunda zpět do Prahy. Všechny korunovace českých králů probíhaly v chrámu sv. Víta.

Jak jsem již psala, Karel nejen knihy četl a sbíral, ale také je psal. Jeho prvotinou byl Řád korunování českého krále a Řád požehnání královny. Věděl, jakým důležitým aktem korunovace je, ve Francii jich několik zažil. Přemyslovský korunovační řád se nedochoval, tak si sepsal nový, který lépe vyhovoval jeho ambicím a lépe vystihoval důležitost korunovace. Při sestavování nového korunovačního řádu se Karel částečně nechal inspirovat u francouzského řádu. Za základ mu posloužil starý řád německý, který se používal v době Přemyslovců a který již neplatil. Karel převzal vhodné staré prvky, doplnil je novými, odpovídající jeho vnímání tradice a české státnosti. Nebudu zde celý postup vypisovat, je to poměrně zdlouhavá záležitost, ale několik, podle mě, důležitých prvků uvedu. Takto tedy probíhala Karlova korunovace 1. a 2. září 1347. Poprvé korunovaci prováděl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.

V předvečer korunovace, tedy 1. září, se vypravil průvod na Vyšehrad. Byl zde budoucí král, pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, dalších několik biskupů, vévodů, knížata, hrabata, čeští a němečtí páni, bratr Jan Jindřich, zástupci Prahy a Brna. Na Vyšehradě, považovaném za nejstarší přemyslovské sídlo, oblékl Karel údajné relikvie Přemysla Oráče, lýkové střevíce a mošnu. Přítomní mu složili poklonu, pak odjeli na koních do Svatovítského kostela, kde se konaly nešpory.

Druhý den, tedy 2. září 1347, se arcibiskup a další preláti odebrali do Karlovy ložnice. Nesli s sebou obřadní knihu, meč sv. Václava, kříž, kadidelnici a svěcenou vodu. Král byl obléknut do slavnostního roucha, a když ulehl, arcibiskup ho okuřoval kadidlem a kropil svěcenou vodou. Potom se pěšky vydali do Svatovítského chrámu. Průvod nesl korunu, jablko, žezlo a meč, zvony zvonily, průvod zpíval, všichni došli k oltáři sv. Kříže. Po modlitbách a žalmech odešel král s doprovodem k oltáři sv. Víta. Král vyjádřil vůli plnit své povinnosti, ostatní se slovem „rádi“, zavazovali krále poslouchat. Následovaly modlitby, po česku pomazání krále posvátným olejem, tedy potírala se hlava formou kříže. Mezi modlitbami měla zvláštní místo ta, kterou upravil a zařadil Karel sám – „Modlitba od krále našeho múdrého“. Arcibiskup mu oblékl korunovační roucho, pak mu pomazal ruce, poté ho oblékl do pláště a opásal mečem, symbolizující světskou moc. Byly mu navlečeny náramky a prsten. Všechny předměty byly nejprve posvěceny. Specificky české bylo posvěcení královy koruny, kterou mu potom arcibiskup vložil na hlavu, pronesl trojí požehnání, odvedl krále k trůnu, usadil ho a dal mu polibek míru. Všichni hodnostáři zazpívali hymnus Te deum laudamus a lid zpíval Hospodine, pomiluj ny, končícím zvoláním „krleš“, což mělo znamenat Bože, smiluj se. Obřad byl zakončen v duchu starobylé slovanské tradice právě tak, jako v jejím duchu začal.

Královnu Blanku přivedli s rozpuštěnými vlasy před oltář sv. Víta, položili ji na tvář před něj, biskupové se nad ní modlili. Poté vstala a se skloněnou hlavou přijala pomazání jako král. Po modlitbách dostala žezlo, ale jiné než král. Po něm přijala prsten a proběhlo svěcení koruny. Poté ji vložili královně na hlavu.

Karel soustavně zdůrazňoval dynastickou posloupnost Přemyslovců a Lucemburků, vyplývající z faktu, že jeho matkou byla Eliška Přemyslovna. Neprojevoval jen úctu k předkům, ale vnímal spojení, pokračoval ve starých tradicích. Spojení Čech s Moravou, slovanskost, se projevovala i v kronikách, kterým Karel věnoval velkou pozornost. Sám se podílel na vzniku Pulkavovy kroniky. Sepsal latinskou legendu o sv. Václavovi, v níž popisuje křest knížete Bořivoje a kněžny Ludmily, kteří přijali křesťanství z rukou moravského arcibiskupa Metoděje. Křest se konal v chrámu sv. Víta na Velehradě, čímž naznačil souvislost se Svatovítským chrámem v Praze. Dokazoval, že pochází po přeslici ze starobylé slovanské dynastie.

Karel uctíval tři tradice – předkřesťanskou přemyslovskou, svatováclavskou a karolinskou. První se projevovala uctíváním památek po praotci Přemyslu Oráči, lýkových střevíců a mošny na Vyšehradě, kam se konaly poutě. Obnovil stadickou tradici privilegiem v roce 1359. Vesnice Stadice byla osvobozena od všech daní, ale měla povinnost pečovat o lísku, vyrostlou podle pověsti z otky, kterou zasadil do země Přemysl Oráč. Stadičtí museli odvádět oříšky, které líska plodila, na královský stůl.

Svatováclavskou tradici považoval Karel za nedílnou součást království. Ve Svatovítském chrámu na Pražském hradě nechal postavit Svatováclavskou kapli nad hrobem světce. Provedl nové úpravy světcova hrobu, nové české korunovační klenoty dal do ochrany sv. Václava, povýšil svatováclavský chorál na úroveň dnešní hymny, choval ho ve vážnosti a úctě.

Karolinská tradice se vyvíjela současně se svatováclavskou, vzájemně se podporovaly a doplňovaly. Karel postupoval obdobě, také svěřil říšské klenoty pod ochranu Karla Velikého, dal vystavět augustiniánský kostel Panny Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově a předposlední syn Karla IV. byl pokřtěn jménem Karel. Založil kapli v císařské rezidenci v Niederigelheimu nad Rýnem, v domnělém rodišti Karla Velikého, zasvěcenou památce Karla Velikého a sv. Václava. Současně zde Karel založil klášter pro kanovníky „milující český jazyk“. Na tomto místě podle legendy odevzdal anděl císaři Karlovi Velikému meč, který se stal později součástí říšských svátostin a nyní je vlastnil Karel. Spojení obou tradicí vyjadřují i jeho jména Václav a Karel.

Karel žil v době, kdy si papežové osobovali právo nejen mluvit do evropské politiky, ale také kontrolovat myšlení a to všech lidí bez rozdílu. Tedy i „z boží milosti“ římského krále. V té době hrálo náboženství dominantní roli, proto může na někoho král působit až přílišným náboženským zaujetím. Karel na jedné straně církev podporoval, zakládal kláštery a kostely, hodnostářům nabízel nejvyšší vládní místa. Ale na druhé straně udivuje jeho náboženská tolerantnost. Ani předchůdce Jana Husa Jan Milíč z Kroměříže se nemusel za své kritické názory obávat postihu.

Traduje se, že Karel měl problémy se Židy. Ale žil v době středověku a to byla doba antižidovská. Je psáno, že v době morové nákazy v Norimberku se rozšířila fáma, že za tuto smrt můžou Židé, prý otrávili studny, aby se zbavili křesťanů. Ale tak to jistě nebylo, Židé umírali stejně jako ostatní. Nevěřím, že by Karel podněcoval jednu skupinu lidí proti druhé, ale kdo ví…

Ale na druhé straně si nemůžeme myslet, že Karel nebyl, i přes svou silnou náboženskou víru, schopen využít každé situace pro svůj prospěch, nebo spíše pro prospěch svého rodu. V různých jednáních můžeme pozorovat jeho politickou vypočítavost, lišáckou chytrost, umění taktického klamu a triku. Karel nebyl žádný mnich, byl člověkem, kterého ovlivnily životní události, které mu osud připravil. Jeho smutné dětství, francouzská radostná léta, boj s otcem i s politickými konkurenty, žití bez matky, úmrtí tří manželek i dětí, vše se podepsalo na jeho jednáních a skutcích. A také doba, ve které žil, silně ovlivněná náboženstvím a vírou.

Kopie svatováclavské koruny– Vladislavský sál

Kopie královského žezla

Svatováclavský meč, původní pouzdro na jablko a jeden z klíčů do Korunní komory

České korunovační klenoty jsou čtvrté nejstarší v Evropě

Relikviář sv. Jiří ve tvaru ruky ze Svatovítského pokladu

Korunovační kříž, zadní strana, fotografie z roku 1903

Kaple sv. Kříže na hradě Karlštejn, kde se korunovační klenoty uchovávaly

Korunovace Karla Velikého, zakladatele středověké císařské tradice

Koruna Svaté říše římské

Hospodine, pomiluj ny – traktát Jana z Holešova o této písni, opis ze 14. století

Svatý Václav na Votivním obraze Jana Očka z Vlašimi

Socha sv. Václava ve Svatováclavské kapli pražské katedrály, Dílo Jindřicha Parléře asi z roku 1373.

Přemysl Oráč

Pomník Přemysla Oráče ve Stadicích na Královském poli

Listina Karla IV. pražskému arcibiskupovi, ve které mu uděluje privilegium korunovat české krále

 

 

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Antonín Novotný – Život na Pražském hradě

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Kopie Svatováclavské koruny – autor Wolfgang Sauber – CC BY-SA 3.0
• České korunovační klenoty – autor Balou46 – CC BY-SA 3.0
• Kopie královského žezla – autor Wolfgang Sauber – CC BY-SA 3.0
• Svatováclavský meč, původní pouzdro na jablko a jeden z klíčů do Korunní komory – autor Jirka.H23 – CC BY-SA 3.0
• České korunovační klenoty – autor Balou46 – CC BY-SA 3.0
• Relikviář ve tvaru ruky – autor Packare – CCO

V tomto díle se budu věnovat Karlovu stavitelskému úsilí. Je až neuvěřitelné, jaké množství staveb dokázal za své vlády postavit. Desítky královských i šlechtických hradů, tvrzí, chrámů, kostelů i světských staveb. Část nově postavených nebo přestavěných objektů byla sice šlechty, ale ta se řídila královým příkladem a mohutně své majetky budovala nebo vylepšovala jejich bezpečnost. Ale nebojte, nebudu vás unavovat popisem staveb, toho je internet plný. Zaměřím se jiným směrem, nemůžu ale vynechat Karlštejn, to by prostě nešlo. A pak se trošku podívám i do přírody.

Nejdůležitější stavbou byl bezesporu Karlštejn, gotický hrad francouzského stylu, gotická pevnost. Od sebe oddělené budovy, vysoké nedobytné zdi na příkrých skalách, hluboká studna, přehled po celém kraji, to vše je Karlštejn. Vyniká nádhernou hradní výzdobou, odpovídající vznešenému účelu stavby. Vyrostl na řekou Berounkou v letech 1348-1365. Základní kámen položil sám Arnošt z Pardubic, král se události nezúčastnil. Sídlila zde pětice kanovníků, kteří byli „ochránci ostatků svatých“. Hrad měl být nedobytnou schránkou pro říšské korunovační klenoty, svátostiny římské říše a ostatky nejrůznějších světců, které Karel sbíral.

Hrad byl vybudován ve třech úrovních. První patro obýval Karel s rodinou a družinou, ve druhém byl kostel Panny Marie s nádhernými malbami s biblickými výjevy a kaple sv. Kateřiny, soukromá oratoř císaře. Zde má Karel i své soukromé prostory. V kapli se nachází portrét Karla IV. a jeho manželky Anny Svídnické. A nejvýše se tyčila hranolová věž, kde byla kaple sv. Kříže, nejposvátnější místo celého hradu. Zde platil přísný zákaz, napsaný už v zakládající listině, že zde „není nikomu dovoleno spát nebo ležet s nějakou ženou ani s řádnou manželkou“. Toto ustanovení platilo i pro starozákonní kněží při jejich službě Hospodinu. Kaple byla vyzdobena souborem deskových obrazů od Mistra Theodorika, zážitek umocňuje zlatá výzdoba. Kaple byla uzamčena devíti zámky a prostory byly hlídány. Vstup do kaple byl pouze se svolením císaře. Dříve se kaple nazývala „kaple Utrpení Páně a jeho Znamení, jakož i všeho vojska nebeského“. Výzdoba interiéru je v duchu Karlových představ o apokalypse a nebeského Jeruzaléma.

Karlštejn byl nejenom sídlem císaře a tím duchovním středem Evropy, sloužící k rozjímání a modlitbám, ale především reprezentativním sídlem a místem politických jednání. Jezdili sem vysocí představitelé říše, projednávali jakési politické případy a současně si byli vědomi, že císař vlastní a používá hradní skvost, jakému nebylo v Evropě rovno. Výzdoba chrámu byla impozantní. Mistr Osvald své nejcennější dílo, obrazy o životě sv. Ludmily a sv. Václava, umístil na schodiště velké věže vedoucí ke kapli sv. Kříže a dodal tím hradu na vznešenosti. Každoročně se na hradě 29. listopadu slouží za Karla IV. v den jeho úmrtí mše a to od roku 1378 bez přerušení.

Nejznámějším městem, které Karel založil a nese také jeho jméno, jsou Karlovy Vary. Pověst vypráví, že se jednou vypravil král na hrad Loket. Jezdíval tam na hony, obklopen svými blízkými pány. Purkrabí hradu mu vyprávěl, že při soutoku řeky Ohře a Teplice je místo, kde vyvěrají horké prameny, nevede k nim ale cesta, musí se jet přes lesy. Druhý den se vydal král s honci na lov. Uviděl statného jelena a vydal se za ním, ale ten mu unikal. Najednou vyběhl jelen vysoko na skálu a skočil dolů. Psi pouze žalostně vyli a lovci se za nimi vydali, nevěděli, kde jsou a nechtěli o ně přijít. Když se opatrně dostali až do údolí k řece, najednou uviděli horký pramen, který se rozléval kolem dokola. Voda se zvedala a padala, krůpěje se třpytily, půda kolem pramene byla zbarvena do žluta a do červena, jako by někdo místo vymaloval. Na památku jelena, který je přivedl na toto místo, skála dostala pojmenování Jelení skok. Tento vzácný den, jak pravil král, nesmí být nikdy zapomenut. Proto dal na tomto místě postavit město Karlovy Vary a přál si, aby léčivé prameny pomáhaly nemocným. Král sem také jezdíval, postavil si zde lovecký hrádek, dnes z něho zbyla jen stará zámecká zeď. Léčivé účinky pramenů ale zůstaly a stále pomáhají lidem.

Na obranu hranic s Bavorskem, zlatých dolů a Zlaté stezky, kudy proudilo nejenom zboží, ale i kultura a lidé, vystavěl Karel hrad Kašperk. Na panovníkovu počest byl pojmenován Karlsberg. K hradu se váže pověst o jednom spravedlivém, který měl vysvobodit zlého pána. Purkrabí Jan z Lichtenberka byl velice zlý pán. Jednou se vypravil na koni kolem Otavy a hledal starou štolu, kterou chtěl otevřít a začít v ní hledat poklady nebo těžit zlato. Najednou se před ním otevřela skála, Jan donutil koně kolem ní projet a zmizel ve skále i s koněm. Hledali ho všichni, ale viděli pouze koně, který se občas zjevil. Ale nemohli ho chytit, měl velmi horkou uzdu. Po několika dnech se ve snu zjevil ztracený Jan své manželce a řekl jí, že ho může vysvobodit pouze poctivý člověk. Našla jednoho jediného, ten měl snahu pána vysvobodit. Koně chytil a držel, ale pojednou ho napadlo, co by od paní mohl za svou službu chtít. V té chvíli se uzda začala zahřívat, muž ji musel upustit a pána nevysvobodil. Zakletý purkrabí dál bloudí nocí a čeká na jednoho spravedlivého.

Hrad Radyně, po Karlovi Karlshut nebo Karlskrone, stojí mezi Plzní a Starým Plzencem. Dnes je pouhou zříceninou. Také k hradu jsem našla pověst. Začíná ještě před stavbou hradu. Jednou se zemanka hádala se svým mužem, vyčítali si kde, co a ona v hněvu vykřikla, že dítě může mít oslovské uši a kozlovskou bradu, ale po otci že nikdy nebude. Opravdu se jim narodil syn Radouš s těmito znaky, otec ho zavrhl a matka se o něj také nestarala. Když byl chlapec již velký, utekl pryč. Potkal spícího muže, kterému ukradl kabelu. V ní byla kniha, když v ní listoval, objevili se skřítkové, ochotni udělat pro Radouše vše, co si bude přát. Ten si přál hrad s jídlem a vším potřebným. Ale byl sám, kdyby si někoho přivedl, skřítci by zmizeli. Nedbal, přivedl si jednu ženu za druhou, protože vždy, když se jí narodil syn se stejnými znaky, jako měl sám, Radouš zabil ženu i dítě a ukryl je ve sklepě. Až sedmá byla chytřejší, neodjela s Radoušem sama, vzala si s sebou pacholka. Když objevili ukryté mrtvé, lstí oba odjeli k ženiným rodičům. Žena vše řekla králi, ten hrad dobyl, ale Radouše nenašli. Radouš prý straší a jezdí kolečkem plným kolomazí.

Aby měl Karel dostatek peněz na stavby, kterých za svého života postavil velké množství, a to nejenom u nás, ale i za hranicemi českého království, musel změnit podmínky života lidí.
Karel si na svých cestách v Itálii uvědomil, že tamní města získávají své bohatství obchodováním. Přál si, aby se i u nás, hlavně v Praze, rozvíjel obchodní styk s říšskými městy. Prozatím se hlavní obchodní stezky vyhýbaly českým zemím, i když samozřejmě kupci k nám chodili, ale ne v tak velkém počtu, jak by si král přál. V obchodu převažoval dovoz a vývoz se prováděl pouze prostřednictvím stříbra, ať už kusového nebo v groších, což bylo ekonomicky nevýhodné. Král vypracoval novou koncepci propojení českých zemí s nejvýznamnějšími obchodními centry v Evropě. Chtěl dokonce spojit Dunaj s Vltavou průplavem, cesta by byla podle jeho propočtů mnohem lacinější i kratší než po souši. Stavbu průplavu překazila šlechta, která se obávala zvýšení moci měšťanstva a tím jeho většího vlivu na řízení státu. Návrh nakonec nebyl uskutečněn, ale nic nám nestojí v cestě, obdivovat Karlovu smělost a jeho vědomosti, protože dle jeho plánů by se klidně onen průplav mohl uskutečnit, jen by bylo potřeba zajistit dostatek financí. A to ani bohatí benátští kupci nemohli, ačkoli by pro ně tato cesta byla velmi výhodná. Podařilo se mu ale vybudovat průplav mezi Lauenburgem na Labi a Lübeckem.

Karel také prováděl regulaci řek, odstraňoval překážky na Vltavě a Labi, zřizoval propusti pro vory a lodě. Na Labi vybudoval lodní flotilu. V Praze zřídil přístav a nechal stavět říční lodě. Ustanovil mlynářský soud, který rozhodoval o technických a vodohospodářských problémech na řekách. Podporoval Norimberk, který se stal velkým střediskem obchodu. Rozvíjel obchodní cesty, jako byla například tzv. Česká silnice. Z části území Horní Falce vytvořil útvar s názvem Nové Čechy. Procházela v něm obchodní spojnice mezi Norimberkem a Prahou nazývaná Zlatá stezka. O mnoho let později touto silnicí putoval do Kostnice Jan Hus. Památky na Jana Husa i na českého krále jsou zde všude patrné, vidíme pamětní desky, české erby se lvem, sochy sv. Václava v životní velikosti, erby hornofalckých měst s připomínkou na krále Karla.

Karel se zajímal i o zemědělství, podporoval chov dobytka, rozvíjel sadařství, vinařství, chmelařství a rybníkářství. Tenkrát bylo nutno dovážet dobytek, naopak se vyváželo obilí. Vydal mnoho listin, které měly napomáhat obchodu.

Upravil viniční právo, na svazích kolem Prahy i jinde v Čechách byly založeny vinice z Burgundska dovezených odrůd. V roce 1375 zakázal v době vinobraní dovoz vína, aby chránil domácí vinaře. Karlovým cílem bylo také zaměstnat chudinu, vína bylo potřeba hodně a pěstování bylo finančně výhodné. Říkal, že péče o vinice znamená péči o církev a stát. Patronem vína  byla sám sv. Václav. A důležitost pěstování vinné révy dokládá i to, že Karel nechal postavit viniční úřad přímo u svého Pražského mostu na Křižovnickém náměstí, na místě, které pokládal za vznešené. Vždyť tudy putoval i korunovační průvod. Jak víme, Karel měl víno rád. Vzpomeňme na Nerudovu romanci, ve které zasedl s Buškem z Velhartic k dubovému stolu a u něhož vypili ti dva mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic.
Pivo se u nás samozřejmě také vařilo, ale z různých druhů obilovin, hlavně z pšenice. A ta pak chyběla pekařům. Proto se král snažil prosadit, aby se k výrobě používal pouze ječmen. A ještě závěrem vzpomenu na jedno ovoce, které dodnes nese Karlovo jméno. Svým dovozem z Francie vědomě podstoupil riziko, že dovezená odrůda švestek bude pojmenována po něm – říká se jí karlata nebo karlátka. Já jsem letos dostala od mé bývalé zákaznice dvě skleničky marmelády z tohoto ovoce a u nás zmizela rychlostí blesku. Chuť podobná švestkám, jen trochu jemnější. A vy jistě víte, od koho jsem si větu o karlátkách vypůjčila…

Karlštejn, pohled od jihozápadu

Karlštejn, historická podoba hradu před Mockerovou přestavbou na fotografii Františka Fridricha, 1870

Koruna Svaté říše římské, která byla uložena v Kapli sv. Kříže

Obraz sv. Jeronýma od Mistra Theodorika z kaple sv. Kříže

Mistr Theodorik – autoportrét

Zdobené stěny kaple sv. Kříže

Klenba v kapli sv. Kříže

Kaple sv. Kateřiny Alexandrijské – interiér

Ostatková scéna na stěně věžního kostela Panny Marie, za níž se nachází kaple sv. Kateřiny

Hrad Kašperk, pohled z Pustého hrádku

 

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Helena Lisická – Z českých hradů, zámků a tvrzí

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Zlatá stezka – autor – CeStu – CC BY-SA 3.0
• Kaple sv. Kateřiny – Interfase – CC BY-SA 4.0
• Karlštejn, pohled od jihozápadu – autor Arkadiusz Zarzecki – CC BY-SA 3.0
• Koruna Svaté říše římské – autor David Monniaux  – CC BY-SA 3.0
• Zdobené stěny kaple sv. Kříže a klenba v kapli a ostatková scéna – autor Interfase – CC BY-SA 4.0
• Hrad Kašperk – autor Jiří Strašek – CC BY-SA 4.0

Uvědomila jsem si, že píši již dlouho o Karlovi IV., ale zatím jsem se nezmínila, jaký to byl člověk. Jak vypadal, jakými nemocemi trpěl, na kterou umřel a jak vypadal jeho pohřeb. Napravuji, a píši…

V roce 2005 našli badatelé původní hrobku, kam bylo v prosinci roku 1378 uloženo tělo zesnulého císaře. U hlavního oltáře v podzemí objevili neznámé prostory. Našli části rakví a kostí, předpokládali, že Karlových manželek. V 19. století prostory prozkoumal architekt Josef Mocker, když prováděl úpravy hlavního oltáře a o svém působení zanechal zprávu.

Ve středověku bylo místo Karlova hrobu v katedrále výrazně označeno. Víme to z popisu rakouského historika Tomáše Ebendorfera z roku 1438. Královské mauzoleum před oltářem sv. Víta bylo postaveno z čtverhranných kamenů a dokola jej chránila železná mříž. Byl tu i kamenný epitaf s textem pohřební řeči arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi s nápisem“Hle, já, Karel IV. kdys postrach světa, císař, jenž porážku neznal, leč smrtí pouze byl zdolán, v tomto zde hrobě jsem skryt“. Místo pro uložení ostatků se nacházelo právě v té komoře,která byly nyní objevena.
Karel je tedy pohřben v sarkofágu uprostřed krypty, původní hrobka, kterou nyní vědci objevili a kterou Karel skutečně založil, se nachází mezi dnešním oltářem a oltářním stolem.

Dne 13. července 1976 zkoumali vědci kosterní pozůstatky, otevřeli císařovu bronzovou rakev a dle popisu jednoho účastníka, spisovatele Jiřího Spěváčka, jehož krásnou knihu jsem přečetla a mnoho se dozvěděla, víme, jak Karel vypadal. Byl vysoký asi 173 centimetrů, měl úplný a zachovalý chrup. Tři zuby vypadly až posmrtně. To vše svědčí o zdravé životosprávě. Kosti jsou výrazně poškozeny dnou. Chodil shrbený, předkloněný dopředu. Na kostře bylo vidět několik zranění, nejzávažnější bylo zranění krční páteře a kořene nosu. První zapříčinilo, že chodil shrbený, druhé vychýlilo nos. Rozbor kostní dřeně odhalil nultou krevní skupinu.

Karel byl podle italského kronikáře Mattea Villaniho a jeho syna Filipa střední postavy, poněkud shrbené. Měl černé vlasy, velké oči, široké tváře, černé vousy a vpředu lysou hlavu. Málo utrácel, peníze shromažďoval, nevydával je na dobrý účel, ale na zbraně. Býval oblečen v šatech bez ozdob, sahající po kolena. Když uděloval audienci, bylo jeho zvykem držet v ruce hrst proutků a malý nůž a jemně si vyřezávat pro své potěšení. Při této činnosti poslouchal prosbám lidí klečících před ním na kolenou, rozhlížel se po okolí, jako by neposlouchal ty, kteří k němu promlouvali. Ale bylo to zdání, slyšel a srozumitelně odpovídal na dotazy. Dlouho se nerozmýšlel, přesto jeho rady byly moudré. Měl u sebe tři zapisovatele, kteří jeho slova sepsali, aby se nezměnil jejich význam. O čtyři tisíce rytířů, které měl u sebe, se staral vzorně, oni se nezdržovali po hospodách a nepáchali nepřístojnosti. Měl u sebe i poradce, ale rozhodoval sám, protože jeho rozum byl rychlejší než ostatních. Takto se o Karlovi vyjádřili kronikáři při jeho cestě k římské korunovaci v roce 1355. Popis Karlovy postavy se shoduje s dobovými vyobrazeními vladaře na votivním obraze Jana Očka z Vlašimi i na karlštejnských malbách.

Několikrát hrozilo Karlovi, že nepřežije válečná tažení. Hned ve své první bitvě u hradu San Felice se i přes svou statečnost dostal do potíží, ale sv. Kateřina ho zachránila. Díky svému asketickému postoji se vyhnul otravě jídlem, kterou na něj nastražili v Itálii.

Na podzim roku 1350 se Karlovi přihodil těžký úraz. Při souboji na rytířském turnaji ochrnul. Poranil si krční obratle a páteř. Ochrnuly mu všechny čtyři končetiny a celých deset měsíců trvalo, než se podařilo císaře vyléčit. Zůstal mu trvalý následek, lehké vychýlení hlavy, které můžeme vidět od té doby na všech Karlových obrazech. Ale je také možné, že se jednalo o zánět nervů a míšních kořenů, jak si myslí Ivan Lesný.

Ivan Lesný byl také u zkoumání kostry Karla při výzkumu. Našel na levé straně krční páteře otisk krevního výronu, který naléhal na krční obratle. Domnívá se, že mohlo dojít k tomu, že úraz páteře zapříčinil zánětlivé onemocnění míšních kořenů. V roce 1371 opět císař onemocněl, po celé čtyři měsíce byl upoután na lůžko, také se pochybovalo, zde přežije. A právě zánět kořenů recidivuje…

Poslední Karlovou cestou byla v roce 1377 návštěva Francie. Chtěl napravit papežský rozkol, a také se naposledy podívat do země, s kterou ho pojilo mnoho dobrého a kde byl přijímán jako největší panovník své doby. Setkal se zde i se sestrou své první manželky Blanky Izabelou z Valois, zavzpomínali a poplakali si spolu. Viděli se naposledy. Potkal se zde také s nemanželským synem, vánoční milostné dobrodružství roku 1362 nezůstalo bez následků…

Na konci listopadu 1378 měl velké bolesti způsobené dnou. Ulehl, měl vysokou horečku, dostal lalůčkový zápal plic, kterému podlehl. Při průzkumu se ukázalo, že nemoc způsobilo zlomení krčku stehenního kloubu levé nohy. Úraz se mu stal při pádu z koně. Vyčerpán suchou zimnicí zemřel v sobotu 29. listopadu 1378 tři hodiny po západu slunce. Nad hradem se rozezněl hlas zvonu.

Tělo bylo nabalzamováno a oděno do minoritského hábitu, jak si přál. Chtěl být oblečen jako jeho předek Václav II. Jedenáct dní ležel vystaven na katafalku, aby mohli uctít jeho památku i lidé z dalekého okolí. Před katafalkem byly vystaveny říšské a české korunovační klenoty, relikviáře s ostatky svatých. Dvanáctý den začaly čtyřdenní pohřební obřady. Pohřební průvod sedmi tisíc lidí šel z Pražského hradu do Svatovítského chrámu a pak dolů do Prahy. Nesená rakev byla otevřená, císař byl oblečen v purpurovém plášti s císařskou korunou na hlavě. Vedle jeho hlavy byla položena lombardská koruna s říšským žezlem, česká koruna s říšským jablkem a taseným mečem. Na rukou měl bílé rukavice a zlaté prsteny s drahokamy. Dolní část byla přikryta pokrývkou se zlatem protkaného brokátu. Nad rakví neslo dvanáct rytířů nebesa vyšívaná zlatými nitěmi. Vyprovázeli ho rytíři s prapory a říšskými orlicemi obrácenými na znamení smutku hlavami dolů. V průvodu bylo dvacet kočárů se členkami císařské rodiny v čele s vdovou Alžbětou Pomořanskou. Dvacet šest vozů vezlo přední šlechtice, rytíře a úředníky.
První den a noc strávil Karel v Emauzském kostele, druhý den a noc v kostele sv. Jakuba, třetí v Chrámu maltézských rytířů sv. Jana. Plápolalo na pět set voskovic, konaly se obřady za zesnulého. Čtvrtý den se vydal stejný průvod zpátky na Pražský hrad do Svatovítského chrámu, kde proběhly závěrečné smuteční obřady. 15. prosince se konala zádušní mše, sloužil ji pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Ve čtvrtek 16. prosince byl císař uložen do hrobky českých králů, kde už byly pohřbeny jeho tři manželky. Okázalé roucho bylo svlečeno a do hrobu byl uložen pouze v přemyslovském hábitu.

Skončil život velkého státníka, nejúspěšnějšího smrtelníka tehdejší Evropy. Císař Karel IV. byl sice po otci cizího rodu, ale v Praze se narodil, většinu života prožil v rodné zemi a je tu i na vlastní přání pochován.

O jeho životě se jistě mluvilo po dlouhá léta a i dnes na něj vzpomínáme, nikdy na tohoto panovníka nemůžeme zapomenout. Zanechal za sebou příliš stop. Získal i různá označení, tak jak lidé rozebírají žití slavných a úspěšných. „Popský král“ bylo vysloveno středověkým učencem, minoritským mnichem Williamem Ockhamem v jeho politickém traktátu o Korunovaci Karla římským králem, pojednávající o jeho přísaze papeži. Mnich odsoudil Karlovu povolnost k požadavkům papeže Klimenta VI. Dostal i označení „Král kleriků“, protože se Karel stal římských králem přispěním papeže. Pojmenování nebylo myšleno pejorativně, byl pouze konstatován fakt. I Václava II. jeho političtí konkurenti titulovali „Králem mnichů a kleriků“.

Výrok „Otec vlasti“ pronesl Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, bývalý rektor na Sorbonně, ve slavnostní pohřební řeči nad císařovou rakví. Výrok nebyl myšlen jako hodnocení krále, ale jednalo se „pouze“ o čestný titul, udělovaný římským císařům v dobách antiky a obnovený vlivem humanismu. Slova byla pronesena v kontextu pohřebních chvalořečí a nadsazování. Také ho nazval „Podmanitel světa“, nedomnívám se, že by Karel skutečně dobyl celý svět. Byly to řeči kladně nadnesené, tak jak to na pohřbech bývá, zdvořilostní gesto vůči památce zesnulého císaře. Teprve pod vlivem barokního a romantického dějepisectví byl titul „Otec vlasti“ chápán doslova. A my ho po sedmi stech letech můžeme používat s plným vědomím jeho správnosti a plně vystihující osobnost krále a císaře Karla IV. A právem mu patří i titul „Největší Čech“,i když Járu Cimrmana neporazil, ale na rozdíl od něj nebyl fiktivní…

 

Korunovační klenoty Svaté říše římské, rukavice – Palermo, před rokem 1220. Říšské jablko, kolem roku 1200

Karel Veliký s korunovačními klenoty – imaginární obraz od Albrechta Dürera

Pravděpodobně původní žezlo a jablko, uložené ve vídeňské klenotnici

Císař vjíždí do Cambrai ve Francii a Karel IV., Karel V. a Václav IV. na banketu. Oba snímky jsou z poslední Karlovy cesty do Francie, jel i se svým synem, hostil je Karel V. Karel byl již těžce nemocný, v některých dnech nevstával z lůžka, nemohl chodit. Byla to cesta na rozloučenou s krajinou, se kterou měl spojeny krásné vzpomínky. 

Věnceslav Černý – Smrt Karla IV. v roce 1378

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Ivan Lesný – Zprávy o nemocech mocných

Zdroj fotografií – Wikipedie

 

V posledním díle mého seriálu se pokusím lehce shrnout jeho život, postoje a myšlenky. Věřím, že naši politici zařadí den jeho narození mezi Významné dny naší republiky. Měli by si život Karla IV. dobře prostudovat a jít v jeho stopách, nestarat se většinou jen o své posty, ale v prvé řadě o rozvoj republiky. Karel sice spravoval království, ne republiku, ale na rozdíl od našich dnešních politiků velice úspěšně.

Po trpkém začátku života se na Karla usmálo štěstí. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání, znal všechny hlavní evropské jazyky, pobytem ve Francii a Itálii získal politický rozhled. Měl předpoklady nejen duševní, ale i dostatek moci, aby mohl uskutečnit své představy. Jak zlepšit výrobu, zemědělství i obchod, podílet se na zvyšování kultury, hlavně výtvarného umění, pozměnit školský systém, pozvednout literaturu i vědu.

Díky jemu přicházeli do českých zemí významní lidé z různých odvětví lidské činnosti. Karel rozvíjel hlavně rodové panství, ale k tomu potřeboval mít nějaký základ, z kterého by mohl pokračovat ve svých vizích. A u nás ho měl, hlavně od dob Václava II. byly české země poměrně vyspělé, kulturní, a i proto se Karlovi podařilo mnoho vykonat. Předpokládám, že chudý lid, kterého bylo více než pánů, byl rád za klidné časy, i když naplněné prací. Ono je pěkné, že Karel vymyslel spoustu vynikajících staveb nebo systémů například v obchodní činnosti, ale bez obyčejných pracovitých lidí by nedokázal nic. A po letech neklidu, kdy jedna válka stíhala druhou, kdy za časů Jana Lucemburského, který více válčil, než vládl, se neustále zvyšovaly daně, protože válečné tažení musí někdo zaplatit, přišlo konečně klidné období, naplněné prací, která měla smysl a v mnohém zlepšila život lidí.
Karel byl mimořádně citlivý, s vrozenou inteligencí, uměl se přizpůsobit cizímu prostředí. Tyto vlastnosti zdědil po Václavu II. a své matce. Z lucemburské dynastie si přinesl náklonnost k francouzské kultuře a úctu k rodovému panství. Zájem státu a dynastie byl pro Karla nejvyšším zákonem, nikdy ho neporušil. Karel byl velmi zbožný, ale dokázal využít náboženskou ideologii v politice. A to i zásluhou svého učitele, opata Pierra de Rosiéres. Na francouzském dvoře si vypěstoval kladný vztah ke vzdělání a k vysoké dvorské kultuře. Karel církvi nesloužil, ale dovedl obratně využívat její moci k posílení moci vlastní.

Značně rozšířil počet světců střežících císařský majestát. Patřili k nim všichni svatí, nejenom sv. Václav a sv. Karel Veliký, ale celý nebeský Jeruzalém, jak dokazuje výzdoba kaple sv. Kříže na Karlštejně i Karlovo sbírání ostatků svatých a jejich ukládání v Praze nebo na Karlštejně, tedy v centru říše. Mimořádně si cenil říšské klenoty a svátostiny, určil pro ně zvláštní svátek, k němuž patřilo konání poutí. A zde máme příklad toho, jak Karel dokázal využít náboženství k prospěchu svému a tím i celému království. Na poutích se sešlo velké množství lidí, prodalo se mnoho zboží, lidé s poutěmi počítali a šetřili na ně. Tím se podobně jako dnes, zvyšoval zisk, daň z prodeje byla vyšší a král tím získal víc peněz. A to nejen pro sebe, ale také k rozvoji země.

Naši politici vykonali přesně opačné rozhodnutí. Nedávno vymysleli zákon, který zakazuje prodej v některých svátečních dnech. Takové rozhodnutí je pro mě nepochopitelné. Proč zasahovat do práv podnikatelů, prodavačů, kteří mimochodem ve sváteční dny chodí do práce rádi, protože za svou práci získají příplatek. Proč omezovat prodej zboží, když stát má z něj nemalé daně. Kdo chce si jít nakoupit, ať tak učiní, kdo nechce, ať stráví sváteční den doma s rodinou nebo někde v přírodě. Proč si politici myslí, že vědí nejlépe, jak chtějí lidé trávit své volno? Ona je to jen jedna skupina lidí, kteří pracují v dnech volna. Co všichni doktoři, hasiči, řidiči, lidé obsluhující technická zařízení třeba v elektrárnách, proč jich se netýká sváteční volno? Každý má právo si vybrat zaměstnání, které mu bude vyhovovat, když jde někdo pracovat do obchodu, jistě počítá s jinou pracovní dobou než má úředník ve státní správě. Připadá mi, že stále více politici ovlivňují náš život, začalo to prohlídkami komínů, nyní výměnou kotlů, mimochodem velice drahých a ne vždy funkčních, zákazem kouření v restauracích, ovlivňování firem v otázce lidí pracujících některý den ze svého domova, snaha nařídit tatínkům, aby se střídali s matkou dítěte v péči o miminko. A jistě by se našla i další báječná rozhodnutí, kterým nám naši politici zpříjemňují život. Žádné toto rozhodnutí neznamená zlepšení kvality života lidí, spíše naopak, jen se taková rozhodnutí tváří jako správná, ve skutečnosti se jedná o zásah do svobodného rozhodování lidí. A bojím se, co přijde příště, která skupina lidí něco vymyslí a politici jim to odhlasují.

To jsem trochu odbočila od tématu, ale když srovnám různá rozhodnutí císaře Karla IV. s dnešními politiky, mohu jen chválit. Vím, že byla jiná doba, jinak se žilo, ale Karel se s nástrahami života dokázal vyrovnat daleko lépe než dnešní vládci, kteří se víc než o rozvoj státu a spokojenost lidí starají o své zájmy nebo o program své strany. Karlova rozhodnutí byla vždy ku prospěchu našich zemí. Zanechal nám o sobě obraz dobrého krále a císaře, v jeho životopise se objevují jen zápisy, které mu slouží ke cti. Jistě si přál, aby ho budoucí lidé považovali za nejlepšího krále. A nutno říci, že z mého pohledu byla doba vlády Karla IV. tou nejlepší v celé historii naší vlasti. Země koruny české stály na samém vrcholu tehdejší Evropy. Po této době již přišly rozbroje, války, útlak Habsburků, katolická nadvláda…

Karel si velmi vážil míru. Dokázal často svým taktickým jednání předejít válečnému řešení konfliktů. Od roku 1310, celých osmašedesát let, nevstoupili do českého království cizí vojáci. Pouze v pohraničí docházelo k nevelkým šarvátkám. Lidé se cítili v zemi bezpečně. Karel neváhal, vypravil se svým vojskem proti hradu Žampachu, aby ztrestal loupeživého rytíře Jana ze Smojna, který přepadával lidi a kupce na cestách a i přes jeho výstrahy od akcí neustoupil. Karel hrad dobyl a rytíře odsoudil k smrti. Zajistil i více bezpečnosti na cestách.

Obratnou zahraniční politikou skoro moderního stylu, založenou na smlouvách s okolními zeměmi, zajistil klid zbraní. Dokázal vítězit dohodou a jednáním. Že se nebojí boje, dokázal již v Itálii po boku svého otce. Ale také zjistil, že i o mečem vybojovaná území lze přijít. Chytrým jednáním a promyšlenou sňatkovou politikou dokázal mnohé. Připojil k zemím Koruny české Braniborsko, ale bohužel jeho syn Zikmund ho prodal na kostnickém sněmu norimberskému purkrabímu Fridrichu z Hohenzollernu, předchůdci zakladatele dynastie pruských králů a německých císařů. Připojil i Svídnicko, velká území v Sasku, Francích a Falci. A to všechno bez krveprolití a útrap, které s sebou válka přináší.
Mírové snahy panovníka byly leckým zesměšňovány. Já bych naopak ocenila, že se za jeho vlády neválčilo. Obyčejní lidé z venkova a měst byli jistě rádi, ti nesli při válkách největší míru těžkostí. Karel měl obdivuhodnou schopnost si vytvořit z nepřátel spojence. Dokázal obratně taktizovat a diplomaticky jednat. Na rozdíl od svého otce se nenechal nikdy strhnout emocemi k zbrklému a neuváženému jednání. Každý postup si předem promyslel. Spíše užíval rozum než cit. Pouze loupeživí rytíři, škůdci všeho druhu, násilníci, s těmi neměl slitování a tvrdě je trestal.

Třebaže všechny důležité listiny i jeho vlastní životopis jsou psány latinsky, trval na tom, aby se běžně mluvilo a psalo česky. Vlastnil velké množství vzácných rukopisů a ručně psaných knih náboženského i světského charakteru, některými vybavil nově založenou univerzitní knihovnu. Sbíral i antické mince, kameje a přírodní minerály. V jeho sbírkách bylo 3900 položek, a když Zikmund v roce 1422 drancoval otcovu sbírku a odvážel ji ze země, potřeboval více než 500 vozů. Sbírky se u Německého Brodu zmocnili husité…
V minulosti i v současnosti se vedou spory, jaké národnosti Karel vlastně je. Petrarca ho považoval za Itala, Němci ho nenáviděli, protože u něj cítili kladný vztah k Francii a i mentalitou byl spíše Francouz. Proto ho neměli rádi. Říkali o něm, že sice byl „Otcem vlasti“, ale „Otčímem říše“. Karel ale říší cestoval velice často a také v ní budoval, rozhodně nepobýval jen v Čechách. Více ale inklinoval k češství. Český jazyk v dětství uměl, pak pozapomněl, protože ve Francii a Itálii s nikým česky nemluvil. Ale po návratu se znovu češtinu naučil a považoval ji za rovnocennou s ostatními jazyky. Vyžadoval, aby i církevní hodnostáři cizí národnosti uměly česky. Žádal, aby děti říšských kurfiřtů vedle své němčiny uměly i italsky a česky, protože jak píše, „aby rozuměly mnohým a mnozí rozuměli jim“.

Je zajímavé, že většina Karlových rádců pocházela ze zemí Koruny české, celých 54 %, další pak ze zemí blízkých císaři, 41 % bylo z Frank, Švábska, Porýní. Na ostatní státy říše připadlo pouhých 5 %. Toto vyčíslení dokazuje, že Karel považoval České království za své. Měl kolem sebe poměrně úzký okruh lidí, kterým důvěřoval. Nejznámějšími jsou Arnošt z Pardubic, Jan Očko z Vlašimi, Jan ze Středy, Bušek z Velhartic starší a mladší a jeho bratr Jan Jindřich Lucemburský. Z cizích rádců hlavně prastrýc Balduin Lucemburský a vždy věrní vévodové saští a purkrabí norimberští. Z těchto a několika dalších se skládala císařská rada. Bylo to volné seskupení, které nemělo žádné pravomoci. Karel se s nikým nedělil o vládní moc.

Karel IV. vládl nad německými státy Svaté říše římské, nad částí Itálie, Burgundska, Švýcarska, Nizozemska. Prvotní ale bylo posílit český stát uvnitř a jeho nezávislost na říši navenek. Vlastnil všechny říšské koruny náležící k císařství. Lombardskou z Milána, německou z Cách, burgundskou z Arles a samozřejmě českou.

Karel nemohl sám řešit problémy své doby. Evropský vývoj byl velmi složitý a v každé zemi jiný. Zatímco ve Francii byla již stavovská společnost, v Itálii raný humanismus a u nás feudální stát. Karel složitost evropského vývoje poznal na vlastní kůži, pohyboval se přímo ve středu dění. Ovlivňovaly ho vlastní zkušenosti, vyplývající z rodových a rodinných podmínek a prostředí, ve kterém vyrůstal.

Nemůžu ho soudit, jistě měl císař i nějaké špatné vlastnosti, ale chci pouze pochopit jeho osobnost s přihlédnutím k době, ve které žil. Chtěl-li obstát v drsné a nebezpečné době, vybudovat mocný a suverénní stát, přivést evropskou kulturu do Čech a dát možnost vzniku nádherným uměleckým dílům, které obdivujeme dodnes, musel se s dobou a svými odpůrci vypořádat, být chytřejší než oni a nemohl vždy bojovat s čistým štítem. V jeho době začínal rozum vítězit nad hrubou silou. Přestože se po celý svůj život snažil především vyhovět svým mocenským ambicím a rodovým povinnostem, podařilo se mu český stát dovést na vrchol ve všech oblastech, politických, sociálních i kulturních. A zato mu patří velký dík a vzpomínka.

Karel IV. z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi

Karel IV. jako římský císař na miniatuře v Gelnausenově kodexu

Pomník Karla IV. v Praze z roku 1848 na Křižovnickém náměstí. Byl postavený u příležitosti pětistého výročí založení Karlovy univerzity. Sochy žen po obvodu podstavce symbolizují jednotlivé fakulty – teologickou, lékařskou, artistickou a právnickou

Václav IV., syn Karla IV. – socha na Staroměstské mostecké věži, sousoší vzniklo až po smrti Karla IV., protože oba, otec i syn mají stejnou korunu. Vznik se odhaduje na osmdesátá léta 14. století.

Jan ze Středy (1310-1380), kancléř císaře Karla IV, biskup olomoucký

Iniciála A se Zvěstováním, dole klečí Jan ze Středy – Misál Jana ze Středy

Klanění tří králů – Liber viaticus, 14. století

Přečetla jsem a všem doporučuji tuto knihu:

• Jiří Spěváček – Karel IV.

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Pomník císaře  – autor Patrick – Emil Zörner Paddy – Cc BY-SA 3.0