Dnešní díl začnu, jak jsem slíbila, veseleji, a to svatbou. Karel si vybral, a to velice nečekaně, tak jak bylo jeho zvykem na politické dráze, Annu Svídnickou (1339-1362), dívku, se kterou hodlal oženit svého malého syna. Dá se předpokládat, že jeho rozhodnutí bylo vedeno pro Annino věno. Měla zdědit Svídnicko a slezské země svého strýce Bolka. Anna byla dcerou svídnického vévody Jindřicha II. a jeho ženy Kateřiny, sestry uherského krále Ludvíka I., do září 1349 zetě krále Karla IV. Anna žila v Budíně u své matky. Zde se konaly 27. května 1353 dvě královské svatby. Karlova dcera Kateřina si brala Rudolfa Habsburského a Karel se oženil s třináctiletou Annou. Českou královnou byla korunována o dva měsíce později, 28. července v Praze. Byla považována za nejkrásnější ženu v celé Evropě.

Velká ztráta postihla Karla na počátku roku 1354. Na poslední cestu doprovodil svého prastrýce Balduina Lucemburského, který náhle zemřel. Bylo mu 68 let.

V roce 1354 se Karel vydal do Itálie. Na cestě se dozvěděl, že umřel jeho nepřítel, kardinál Giovanni Visconti. S jeho smrtí zmizela překážka na cestě za Karlovou císařskou korunovací. Nyní již byl jeho císařský sen na dosah. Bylo třeba podstoupit další jednání, sehnat hromadu peněz a vojsko. Ke korunovaci se vydala i Karlova žena Anna, kterou doprovázel Arnošt z Pardubic.

V Chrámu sv. Ambrože přijal Karel 6. ledna 1355, tedy na svátek Zjevení Páně neboli svátek Tří králů, železnou lombardskou korunu. Stal se tak lombardským králem, což byla podmínka jeho budoucí císařské korunovace. Stalo se tak ve výroční den korunovace jeho dědečka, Jindřicha VII., která proběhla před čtyřiačtyřiceti lety.

2. dubna 1355 dorazil Karel do Říma, utábořil se na Monte Mario nad městem u kostela sv. Marie Magdaleny. Slíbil totiž papeži, že v Římě nestráví víc než jeden den. Přestrojil se tedy za poutníka, požádal o nocleh v domě člena kapituly sv. Petra a mohl si prohlédnout římské chrámy a trosky starověkého města. Navštívil všechny čtyři významné římské baziliky, na Svatých schodech se poklonil relikvii, kapce krve schované v křišťálové nádobce. Prohlédl si stůl, na kterém Kristus s apoštoly naposled povečeřeli, a přijal darem třísku z tohoto stolu. Po pouti trvající celých třicet hodin se vrátil zpátky do baziliky sv. Petra, najedl se a napil, chvíli spal. Potom se všem odhalil a přijal zástupce římského senátu.

V den své císařské korunovace, na Hod boží velikonoční 5. dubna 1355, se Karel vrátil ke svému vojsku, s nímž pak v plném lesku vstoupil za mohutného jásotu Římanů do Věčného města. Ve Svatopetrské bazilice se přivítal s kardinálem Pierrem de Colombiers a předal mu zlato pro papeže. Pak se ke Karlovi připojila jeho manželka Anna Svídnická. U oltáře sv. Mořice pomazal kardinál krále na pravé paži a mezi lopatkami a předal mu císařskou korunu. Tím se stal Karel římským císařem a Anna císařovnou. Za zpěvu Te Deum laudamus se Karel posadil na vysoký císařský trůn a sledoval radost svého doprovodu. Poté byl velký počet pánů pasován na rytíře a byly jim předány řády a vyznamenání.

Poprvé dokázal někdo z našich vladařů zaujmout nejvyšší společenské místo, kterého šlo v dané době dosáhnout. V našem případě stát na posvátné půdě Věčného města jako „Pán světa“. Teprve od korunovace se Karel oficiálně nazýval „Karel Čtvrtý“, čímž se přihlásil k pokračovatelům a dědicům Karla Velikého, prvního středověkého římského císaře francké říše tohoto jména. Pro ty, co chtějí vědět víc, tak jako já, našla jsem, že prvním Karlem byl Karel Veliký (768-814). Druhým Karel II. Holý (840-877), syn Ludvíka Pobožného a třetím Karel III. Tlustý (876-887), syn Ludvíka Němce. Karel se považoval za římského císaře, nikoli za německého. Korunovací dosáhl svého politického vrcholu, získal ho svou diplomacií, obratností a skvělou taktikou. Karel se plným jménem nazýval „Karel Čtvrtý, z přízně boží dobrotivosti římský císař, vždy rozmnožitel říše a král český“.

Po návratu do Prahy vypracoval Karel společně se saským vévodou Rudolfem a svým kancléřem návrh na úpravu zásad, podle kterých se měla řídit volba římského krále. Vznikl první říšský ústavní zákon, který byl schválen na říšském sněmu v Norimberku 10. ledna 1356. Spis byl pojmenován „Zlatá bula Karla IV. z roku 1356“. Patří mezi nejvýznamnější listiny vydané v období středověku a byla platná až do konce existence „Říše římské národa německého“ v roce 1806.

Zlatá bula zvlášť zdůrazňovala výjimečné postavení českého státu a jeho krále. Určovala, že českému králi náleží první místo mezi světskými kurfiřty ze svého dvojího titulu, jako císař a jako český král, protože i ten měl tento velmi významný titul. Tímto ustanovením chtěl předcházet neshodám mezi kurfiřty. Na sněmech měl mít český král přednost před jinými králi, náležel mu úřad arcičíšníka. Bula přiznávala králi dědičnost českého trůnu po meči i přeslici, zvolení českého krále náleželo českému sněmu, císař ho mohl jen uznat a potvrdit. Český král mohl nadále razit zlaté a stříbrné mince. Mohl také od kohokoliv v říši kupovat hrady a statky. Je vidět, že všechna tato ustanovení stavěla české království na privilegované místo v rámci římské říše.

A nyní trochu ze soukromého života, protože ten se prolíná s tím politickým. A Karel uměl výborně a vždy překvapivě skloubit své sňatky s politikou. Anna Svídnická umřela 11. července 1362 při třetím porodu i s dítětem. Zanechala Karlovi dvě děti. Elišku, narozenou 19. března nebo dubna 1358 v Praze a Václava, následníka trůnu, který se narodil 26. února 1361 v Norimberku.

Eliška, neboli Alžběta Lucemburská (1358-1373), první manželka Habsburka Albrechta III. Byla českou princeznou, vévodkyní rakouskou, štýrskou, korutanskou a kraňskou. Zemřela bezdětná a je pohřbená ve spolkové zemi Dolní Rakousko. Společně s manželem ji můžeme vidět na zadní straně otevíracího oltáře z hradu Tirol, který se nachází v zemském muzeu v Innsbrucku.

Narození druhého syna, které přišlo po různých šarvátkách s Rožmberky a Habsburky, kde Karel uplatnil své diplomatické umění, přineslo uklidnění i velkou radost. Po desetiletém období plného smutku a nejistoty, jestli se král dočká nástupce, tu najednou byl. Karel neponechal nic náhodě a těhotnou Annu včas převezl do říšského města Norimberku, aby předpokládaný syn, pevně doufal, že se již nyní dočká, měl možnost být korunován římským králem.

Slavný den nastal 26. února 1361 na císařském hradě v Norimberku. Karel svolal na křtiny všechny vysoce postavené osoby z říše i z českých zemích. Arnošt z Pardubic 11. března 1361 v hlavním chrámu sv. Sebalda pokřtil chlapce na otcovo přání jménem Václav, čímž naznačil návaznost lucemburského rodu na přemyslovskou éru. Karel dal miminko zvážit a jeho váhu v hřivnách zlata věnoval chrámu Panny Marie v Cáchách. Tím ukázal na spojitost svého rodu s tradicí císaře Karla Velikého. Odpustil Norimberku daně a vězňům udělil milost. Z Karlštejna dal přivézt říšské korunovační klenoty a svátostiny a nechal je vystavit na prohlídnutí lidu, kterého se sešlo veliké množství. Šťastný otec po celých osm dní pořádal slavnosti s hostinami, tanci a divadelními představeními.

Ve dvou letech byl Václav korunován na českého krále a pomocí otcovy diplomacie a hlavně peněz byl 10. června 1376 zvolen i římských králem a o měsíc později v Cáchách korunován. Václav byl korunován na českého krále 15. června 1363. V tento den má svátek sv. Vít, kterého měl ve velké oblibě Karel IV., naplánoval tedy tuto pro něj velmi důležitou událost na významné datum.

Václav to neměl jednoduché, po smrti matky ho otec zahrnoval až přehnanou přízní, spíše ho rozmazloval. Vychovateli se mu stali Arnošt z Pardubic a Jan Očko z Vlašimi. Byl tedy vzdělaný, ale po otci nezdědil vlastnosti vládců. František Palacký napsal ve svých Dějinách národa českého v Čechách a na Moravě „Co dítě stal se byl králem, po dětsku kraloval pohříchu i v dospělém věku: dobromyslně a spravedlivě, pokud náruživostí bezuzdnou do scestností veden nebyl, ale nemužně, po pouhém rozmaru a svéhlavě, jako každý slaboch, který silným vidět býti chce“. Myslím, že vystihl krále dokonale.

Ale on to Václav neměl lehké, nastoupil po otci, největším panovníkovi všech dob. A reálie mu také nepřály, vláda dvou papežů, spory s církevními představiteli, hlavně s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Církev nevydýchala ani Jana Husa a Jana Žižku, kterého si zvolil na čas i svým poradcem. Obklopoval se rádci z nižších šlechtických vrstev, a nutno dodat, že dobrými, ale to se zase nelíbilo vysoké šlechtě, hlavně Rožmberkům. A také Němci neměli Václava rádi, Dekret kutnohorský, vydaný v roce 1409, se jim nelíbil. Ten totiž odebral cizincům na Karlově univerzitě tři hlasy a dal je českému národu. Při založení školy zde byli čtyři národy, dva slovanské a dva německé. Poněmčováním Slezska se však polský stal postupně německým a český národ se na své vlastní škole octl v nevýhodě. Tímto rozhodnutím se zasloužil Václav o počeštění nejen univerzity, ale i Prahy, protože s německými žáky a učiteli odešlo i mnoho kupců, řemeslníků a úředníků, kteří využívali německou přesilu v Praze. Žáci s učiteli odešli do Lipska, kde si založili univerzitu.

Problémy ve společnosti vedly až k husitským válkám, ale různé třenice už byly i na konci vlády Karla IV. Kronikáři se o Václavovi často nezmiňují, němečtí ho vždy vykreslují v horším světle, než ho vidí ti, kteří s ním žili. Brabantský kronikář Edmund de Dynter, který se s Václavem osobně setkal, ho líčí jako výborného společníka, moudrého a zdvořilého knížete, zdůrazňuje jeho vzdělanost, sečtělost a znalost cizích jazyků. Za jeho vlády stále více spisovatelů píše krásnou češtinou, známí jsou Tomáš ze Štítného, Smil Flaška z Pardubic a hlavně Mistr Jan Hus, tvůrce přehledného pravopisu, spřežky nahradil diakritickými znaménky. Z legend víme, že Václav chodíval po Praze v přestrojení a sledoval, zda řemeslníci nešidí zákazníky. Možná, že ale spíše nechtěl být poznán, když se v noci vracel z návštěv hospůdek. Chránil ale měšťany proti zvůli šlechty, bránil proti pronásledování i židovské obchodníky.

Václav vládl velice dlouho, déle si na trůně pobyl pouze František Josef I. Poslední léta vlády již nebyla úspěšná. Nebránil se plánům na křížovou výpravu proti „kacířským Čechám“, nevadilo mu, že se o jeho vlasti v cizině mluví jako o „kacířské zemi“. Neprotestoval proti Husovu uvěznění v Kostnici, i když za to mohl hlavně Zikmund, který jako římský císař vystavil Husovi ochranný glejt na cestu do Kostnice, ale neochránil ho od věcí příštích.
Děti neměl ani s jednou manželkou. Tou první byla Johana Bavorská, kterou usmrtil v noci jejich pes. Druhou jeho chotí byla Žofie Bavorská, příbuzná jeho první ženy. Byla velkou obdivovatelkou Jana Husa, docházela do Betlémské kaple, žádala o zrušení klatby. Václav skonal 16. srpna 1419, příčina se neví, pravděpodobně na infarkt myokardu, když se rozčílil při první pražské defenestraci, nebo spíše byl příčinou smrti epileptický záchvat, čemuž by nasvědčovaly hlasité projevy umírajícího.

Tímto jsem završila Karlovu mezinárodní politiku, jeho sen, získání císařského titulu, byl splněn. V dalších dílech se více zaměřím na to, co vybudoval v českých zemích a samozřejmě nezapomenu na jeho poslední sňatek. Ale o tom příště…

 

Busta Anny Svídnické (1339-1362) v katedrále sv. Víta

Karel IV. a Anna Svídnická vjíždějí roku 1355 do Říma ke korunovaci

Zlatá bula Karla IV.

Karel IV. a Anna Svídnická, portréty nad vchod do kaple sv. Kateřiny

Alžběta Lucemburská (1358-1373), dcera Karla IV. a Anny Svídnické. Vidíme ji na detailu z vitráže v Perchtolsdorfu.

Karel Veliký na malbě Albrechta Dürera

Královský trůn Karla Velikého v katedrále Panny Marie v Cáchách. Od roku 936 až do poslední korunovace v roce 1531 na něj po své korunovaci usedlo celkem 30 římskoněmeckých králů.

Svatá říše římská v době Karla IV.

Dekret kutnohorský – jedno z nejznámějších dochovaných vyhotovení, notářský instrument zhotovený pro Jana Husa z 18. září 1414

Nejstarší známé vyobrazení Jana Husa – iluminace v Martinické bibli

Smil Flaška z Pardubic (1350-1403), spisovatel, sběratel lidových moudrostí, synovec prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Byl nejvyšším písařem zemských desek. Ukázka je z díla Rady otce synovi.

 

Václav IV. (26.2.1361-16.8.1419), český a římský král. Ilustrace je z díla Bible Václava IV., kterou sám nechal napsat.

Pečeť Václava IV.

Johana Bavorská (1356-1386), římská a česká královna, umřela na Karlštejně. Busta je v triforiu Svatovítské katedrály.

Žofie Bavorská (1376-1428), česká a římská královna. Žofie byla dcerou bratrance první Václavovy ženy Johany. Na ilustraci je Žofie a Václav z knihy Bible Václava IV. 

 

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Alexej Pludek – Český král Karel

Zdroj Fotografií – Wikipedie

• Busta Anny Svídnické – autor Packare – CCO
• Karel IV. a Anna Svídnická vjíždějí roku 1355 do Říma ke korunovaci – autor Adolf Liebscher – A institut
• Zlatá bula Karla IV. – autor de: Benutzer:Wolpertinger – CC BY-SA 3.0
• Trůn Karla Velikého – autor Bojin – CC BY-SA 3.0
• Svatá říše římská – autor User: Captain Blood – CC BY-SA 3.0
• Busta Johany Bavorské – autor Packare – CCO