Mezi svátky jsme se byli s manželem podívat na výstavu, která mě moc zajímala. Letohrádek Mitrovských ji vysílá do různých měst v naší republice a tak doputovala i k nám. Výstava byla zaměřena hlavně na třicátá léta minulého století a vše se točilo kolem sladkostí, dortů, cukrářských potřeb, historických plakátů a všeho, co bylo vidění v cukrárnách té doby.
Také zde byly fotky z mého města, jak vypadalo v minulém století a kde se nacházely věhlasné cukrárny. Místa již dnes vypadají jinak a také neznám žádnou cukrárnu, o které by se vyprávělo za sto let. Zajímavé na tom bylo, že cukráren bylo hned několik, každá zaměřena na svůj sortiment a všechny se udržely po dlouhou dobu. A přitom cukrárny, to byly prodejny luxusní, od vybraného zařízení až po příjemné a hlavně čisté prostředí, bývaly vybavovány technickými novinkami, každý provozovatel se snažil, aby něčím zvláštním zaujal svého zákazníka.
Prvním sladidlem byl med a ovoce. Pak se dovážel cukr ze třtiny, která se pěstovala ve Španělsku. Po objevení Ameriky se zvětšil přísun cukru a také se objevily kakaové boby zásluhou španělského dobyvatele Cortése. V době napoleonských válek byl omezen dovoz cukru, hledala se domácí náhrada, z které by se dal cukr vyrábět. A tak přišla doba řepy cukrové, Rozvoj výroby cukru byl neuvěřitelný, již v polovině 19. století bylo v našich zemích asi 400 cukrovarů. Naše republika drží prvenství – cukrovar v Dačicích jako první na světě vyrobil v roce 1843 kostkový cukr.
Výrobců sladkého pečiva bylo několik, každý se soustředil na svůj druh moučníku. Nejdříve byli pouze pekaři a perníkáři. Ve středověku se objevil pekař sladkého pečiva. A v 15. století již byli pekaři, koláčníci, kobližníci, mazanečníci, pecaři, oplatečníci, pekaři boží, perníkáři, konfektáři. Někde je jasné, co se dá čekat v krámku, vysvětlím jen ty nejasné a již dnes zapomenuté. Pecaři pekli jen hrubý chléb, v peci, jak známe z dětské říkanky. Pekaři boží se specializovali pouze na hostie, které se pojídali v kostelích. Konfektáři z medu, cukru a ovoce vyráběli konfekty, výrobky podobné bonbónům. Ale brzy tato profese zanikla, apatykářům se tyto výrobky líbily, přidávali do nich bylinky a prosadili se na trhu více na konfektáři. A tak již od 15. století si můžeme v lékárnách kupovat bonbóny, které nám mají navrátit zdraví.
Velký rozvoj sladkého řemesla byl za vlády Rudolfa II. Přibyli lidé od dvora a těch nebylo málo a také zde bylo plno cizinců. Stánky se sladkostmi se nacházely i na Pražském hradě, jeden byl přímo ve Vladislavském sále. Cukrářů bylo v Praze hodně, ale všichni byli cizinci, hlavně Němci, Italové a Francouzi. Ve Francii, na královském dvoře se sladkostem velice dařilo, z té doby, tedy ze 17. století, se nám dochovaly i názvy a druhy, které používáme dodnes – želé, bezé, pasiáns, nugát, griliáš, bonbón. Slovo bonbón je odvozeno od slova bon, což znamená dobrý a ve zdvojené použití tedy velmi dobrý. Ve Francii se v 15. století pekly i dorty, ale ty nebyly sladké, ale slané. Byly podobné dnešním slaným koláčům, plněných náplní z ryb, zvěřiny, zeleniny. Až v 16. století se objevily dorty podobné dnešním.
První cukrárna i se zmrzlinou se objevila v New Yorku v roce 1776. O deset let později ve Vídni Ludwig Dehne otevřel cukrárnu, která zakrátko dostala konkurenta, Franze Sachra, a toho již všichni známe, jeho slavný dort je stále nejžádanějším zákuskem ve Vídni.
Čokoláda se objevila později než sladké moučníky, až po dobytí Mexika. Nejprve se ujala ve Francii, postupně se vylepšovala přidáním mléka, cukru a oříšků.
Ještě se zmíním o perníkářství. V našich zemích bylo velmi oblíbené a v mnoha městech se perníky pekly. Jen v Pardubicích nikoli. A tak si lidé z pardubických dělali legraci, že nemají perníky, vyptávali se na jejich pardubický perník. Byl to protimluv – pardubický perník prostě neexistoval. Nakonec se i tam začal péct a nyní je spojení pardubický perník známé po celém světě. Když jsme byli v Pardubicích, navštívili jsme specializovanou prodejnu a tašku si jich nakoupili, pro děti a známé. Je sice hezky zdoben a je v různých tvarech, ale že by se vyznačoval výjimečnou kvalitou, to tedy nemůžu říct. Je dobrý, ale nijak výjimečný.
Na výstavě jsem nafotila několik zajímavostí. Uvidíte zákusky, které byly upečeny podle časopisů z 30. let minulého století, různé pomůcky, dorty a krabičky. A co mě nejvíce zaujalo, byly ručníky na věšáčku. Již tehdy lidé, kteří vyráběli sladkosti, používali různé ručníky na různé činnosti, tak jak to vyžadováno dnes. A to se jednalo o malou rodinnou cukrárnu, ale dbalo se na kvalitu a nezávadnost všeho vyrobeného. Moc bych si přála, kdyby se doba vrátila, každá z cukráren by byla zajímavá svými výrobky, rozdílnými od konkurence, ale vyrobené poctivě a s láskou.
Výstava byla zajímavá, mám ráda staré věci, do sytosti jsem si vše prohlédla. Vřele doporučuji všem, koho zajímají sladkosti a koho zajímá, jak vypadalo jejich město na začátku minulého století. Může porovnávat s dnešním stavem a jistě se doví mnoho nového ze starých map a z popisků u exponátů.
