Od  konce března vycházel pravidelně na stránkách spisovatelky Táni Kubátové můj seriál o Karlu IV. Protože ne všichni na tyto stránky chodíte, uveřejňuji seriál i svých stránkách, také i tak trochu z obavy, aby se nějakým způsobem neztratil. Počítačům nerozumím a tak mám obavy, aby nějaký šotek nezpůsobil ztrátu mých příspěvků. Mé stránky jsou, jak mě ubezpečuje syn, bezpečné, prý se nic nemůže ztratit. To samé tvrdí i o Čekance, stránkách paní Táni. Mám to tedy zabezpečené ze dvou stran -:)

Na svých stránkách můžu nahrát více fotek, přidala jsem jich tedy několik navíc, snad vám lépe přiblíží můj text. Celý seriál otisknu najednou, abych ho měla pohromadě a nemíchal se s recepty pokrmů.

————————————————————————————————————————————–

Milé čtenářky a čtenáři, zvu vás na výpravu do historie. Nabízím svůj pohled na události staré více než 800 let, které předcházely nebo probíhaly souběžně s vládou Lucemburků na českém trůně. Jistě mnozí víte, že letos si připomeneme a jistě i oslavíme, protože je co slavit, 700 let od narození naší největší osobnosti v historii našich zemí, českého krále a římského císaře Karla IV.

Už samotný vstup Lucemburků na český trůn je zajímavá událost, kterou jistě málokdo v průběhu 13. století předpokládal.  Dějinné události, války o území i moc, třenice mezi vládci jednotlivých území a papeži, spolčování bývalých odpůrců podle hesla, koho nemůžeš porazit, s tím se spřátel, v neposlední řadě úmrtí zaviněná nepřáteli nebo přirozená, to vše ovlivnilo historii a vedlo až k tomu, že se u nás usadil vládce z malinkého království kdesi při západní hranici Svaté říše římské.

Možná se někomu bude zdát divné, že jsem začátek svého vyprávění posunula o sto let dopředu. Ale Karel IV. by nikdy nebyl takovým panovníkem, kdyby nezdědil vlastnosti Přemyslovců, jejich vzdělanost, chytrost, bojovnost, neústupnost, ale musím také dodat, že měl štěstí na lucemburské příbuzné a spojence. A když se mnou postupně projdete všechny díly seriálu, uvědomíte si, že Karel by nikdy nebyl vynikajícím panovníkem, kdyby se nepoučil z chyb, které předchozí vládci učinili. Dokázal je svým intelektem a vzděláním pochopit a již v době, kdy byl pouze markrabětem přemýšlel, jak vytvořit koncepci státu, aby mohla dobře fungovat a současně se rozvíjet. A můžeme jenom obdivovat, jak se mu vše podařilo, jeho stopy nás stále provázejí.

Své vyprávění bych začala třetím českým králem z rodu Přemyslovců, Přemyslem Otakarem I. (kolem roku 1160-1230 ). Byl to první panovník, kterému se podařilo vymezit vztah Říše k českým zemím. 26. 9. 1212 mu byla v Basileji vydána římskoněmeckým panovníkem Fridrichem II. Zlatá bula sicilská odměnou za jeho podporu při kandidatuře na říšský trůn. Fridrich neměl k dispozici říšskou pečeť, protože ještě nebyl korunován, ale užíval pečeť sicilského krále. Zlatá bula sicilská byla významná listina, potvrzovala, že Čechy nejsou říšským lénem, že si Češi mohou volit sami své panovníky a ti budou uznány i v Říši, uznávala území českého státu jako jeden celek a přiznávala panovníkovi právo dědičnosti královského titulu. A ještě obsahovala jedno velice významné právo, kterého později využívali při svém vládnutí Lucemburkové, a proto jsem zvolila Přemysla na začátek vyprávění, českému králi byl přiznán titul říšského arcičíšníka a funkce kurfiřta. Patřil mezi sedm nejvýznamnějších mužů své doby, kteří měli právo volit krále Svaté říše římské.

Přemysl o svůj trůn musel bojovat, v době, kdy byl nucen ho opustit, nechával se najímat do služeb německých knížat. Sice na něj nárok měl, ale usadil se na něj až později. Předtím se oženil s Adlétou Míšeňskou (po 1160-1211) i přes nepřízeň její rodiny, pravděpodobně proto, že Adléta byla těhotná. Měli spolu syna Vratislava a tři dcery. Přemysl byl stále na válečném tažení a tak se Adléta s dětmi přestěhovala do Míšně ke svému bratrovi. Když Přemysl znovu nastoupil na trůn, Adlétu zapudil a zavrhl i svého syna Vratislava, což bylo překvapující.

Podruhé se oženil s uherskou princeznou Konstancií Uherskou (1180-1240) a získal tím Uhry. Jejich syn Václav I. se stal nástupcem Přemysla na trůně. Z dcer, které měl s Konstancií je nejznámější Anežka Česká (1211 – 1282). Působila jako řeholnice v klášteře Na Františku, který společně s bratrem založila.  Byla vzdělaná, uměla několik jazyků, dopisovala si s významnými osobnostmi své doby. Zajímala se o politické dění, prosazovala své mínění ve společnosti, měla i diplomatické nadání, urovnávala spory. Nejvíce se ale proslavila svou pomocí všem potřebným, nemocným i chudým. Hned po její smrti se šířily legendy z jejího života.  Eliška Přemyslovna a později Karel IV. se snažili o kanonizaci, ale až v roce 1874 byla papežem prohlášena za blahoslovenou a později, 12. 11. 1989 ji papež Jan Pavel II. svatořečil.

Václav I. (1205-1253), syn Přemysla Otakara I., zvaný Jednooký, byl zvolen českým králem ještě za otcova života. Ten připravil plán, podle něhož byl jeho syn navržen i zvolen na pražském shromáždění české šlechty. Otakar lstivě obešel šlechtu a zajistil svému synovi korunu. Byl korunován na Pražském hradě v roce 1228 a říkalo se mu mladší král.

Václav byl spíše plaché povahy, rád se toulal v lesích, o levé oko přišel při lovu v křivoklátských lesích. Traduje se, že nesnášel hlasité zvuky, hlavně znění kostelních zvonů. Měl pouze jednu manželku, dceru římského krále Filipa Švábského Kunhutu Štaufskou (1200-1248). Měli dva syny, Vladislava Českého a Přemysla Otakara II. a několik dcer. Nástupcem na trůně měl být Vladislav, ale ten brzy umřel. Přemysl se měl věnovat duchovní dráze.  Po smrti Vladislava přestal mít jeho otec zájem o vládnutí, opustil Prahu a pobýval na svých hradech. Šlechta nebyla spokojena se svým vztahem ke králi a s jeho vládnutím, spojila se s Přemyslem a rozpoutala válku syna proti otci. Otec zvítězil, Přemysla uvěznil na hradě Přimda, zbavil ho všech vladařských práv a jeho stoupence popravil. Nakonec došlo k usmíření a po úmrtí Václava I. nastoupil na trůn Přemysl Otakar II. O něm napíši více v příštím článku.

Za vlády těchto panovníků se neustále válčilo o území nebo posty. Václav I. i jeho syn se prosazovali výbojnou politikou, ovládli postupně rakouské i alpské země, polské i uherské území, země až k Jaderskému moři. O území přicházeli a zase ho vybojovávali zpět, život panovníků byl neustálý boj o půdu a moc. Václav I. přispěl k odražení mongolského vojska z moravského území.

Měnil se ale i způsob života lidí. Rozvíjelo se mnoho oborů, převážně v zemědělství. Dřevěné nástroje byly nahrazovány železnými, více se užíval pluh a další nástroje k obdělávání půdy. Byl vymyšlen a zaveden trojpolní systém využívání zeminy, více se pěstovalo obilí i chovalo zvířat. To vše vedlo k rozvoji vesnic, kde převážně probíhala práce zemědělská a k zakládání měst, kde se lidé věnovali práci řemeslné a tím se více rozvíjel obchod nebo směna zboží, vznikaly první městské trhy. Rozvoj probíhal současně a vzájemně se ovlivňoval. A v neposlední řadě se rodilo i více dětí, rodiny potřebovali více lidí k práci, ale práce jim také zajišťovala lepší obživu.

Přemysl Otakar I. a další panovníci po něm zvali do Čech německé občany, hlavně do málo osídleného pohraničí. I tím se zvyšoval počet lidí v království a prací lidí  bohatství země. Přispěla k němu i ložiska jihlavského a kutnohorského stříbra. Za vlády Přemyslovců byl český stát stabilní a rozvíjející se země. Do Čech přichází gotický styl, konají se rytířské turnaje, z Francie, která byla považována za nejmodernější zemi v Evropě, se šíří uvolněnější styl života.

O osudech Přemysla Otakara II. a o jeho nečekaném úmrtí, které ovlivnilo další dění v království, vám napíši příště, zvu vás již nyní k dalšímu pokračování.

Detail Přemyslova náhrobku od Petra ParléřePřemysl Otakar I. a Konstancie Uherská (1180-1240) na dobové iluminaci – Žaltář Heřmana DurynskéhoZlatá bula sicilskáPečeť Přemysla Otakara I. z roku 1223Detail Přemysla Otakara I. z durynského žaltářeKonstancie Uherská – dobová miniatura – žaltář Heřmana DurynskéhoTympanon kláštera sv. Jiří – klečící Přemysl Otakar I. – sádrový odlitekJezdecký portrét Václava I. v Gelhausenově kodexu

Některé poznatky mám z těchto knih:

• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Jiří Spěváček – Karel IV.

Zdroj fotografií – Wikipedie:

• detail Přemyslova náhrobku od Petra Parléře – autor User: Acoma CC BY 3.0
• tympanon Kláštera sv. Jiří – klečící Přemysl Otakar I. – autor User: Acoma CC BY – SA 3.0

Dnešní povídání bude o významném panovníkovi z přemyslovského rodu. Jeho nenadálá smrt přinesla období několika let boje o trůn, o moc a o území českého státu.

Přemysl Otakar II. (1233-1278) byl velmi uznávaný panovník.  Jeho otcem byl Václav I. a matkou Kunhuta Štaufská. Ačkoli neměl usednout na trůn, stalo se tak po skonu jeho bratra Vladislava.  A zhostil se svého úkolu velmi dobře. Vytvořil postupně z českého království velmoc.

Jako všichni Přemyslovci nesnášel vměšování šlechty, neposkytl jí větší podíl na vládnutí, jak by si přála. Království považoval za své vlastnictví a tím se dostával do rozporů se šlechtou.  Jeho rozhodnutí odpovídala cílům, které si stanovil.  Nesnášel vměšování kohokoliv do jeho rozhodování. Vedl neustále války, ale ne vždy zvítězil, rozšiřoval území státu, jeho rozloha od Alp až k Jaderskému moři byla ohromná, zvýšil také jeho prestiž.

Ale měl  mnoho odpůrců, kteří ho chtěli zbavit vlády, nejvíce v rakouských zemích a na Moravě. Nedokázal dobře rozpoznat dějinný vývoj v římskoněmecké říši. Přál si získat titul římského krále, i proto své ryze české jméno Přemysl nahrazoval v cizině lépe znějícím jménem Otakar. Byl považován za mocného panovníka a římští kurfiřti z něj měli obavy. Na volbu římského krále ho ani nepozvali, ačkoli český král patřil, jak jsem již zmínila, mezi sedm kurfiřtů, kteří měli právo volit. Přemysl neuznal volbu, ale papež ji potvrdil, římským králem byl zvolen Rudolf Habsburský.

Rudolf podporoval šlechtu v boji proti králi a chtěl ovládnout české země. Chtěl také získat zpět země rakouské, přišla doba vzájemných střetů, i vyhlášení říšské kletby na Přemysla, který byl vyloučen ze společnosti a stal se vlastně nepřítelem státu. Nakonec tedy Přemysl ustoupil, přišel o alpské země, ale další sváry mezi oběma panovníky vyvrcholily v bitvě na Moravském poli. Jak víme, stala se osudnou pro našeho krále.

Bitva se odehrála u Suchých Krut, dnes Dürnkrutu, 26. srpna 1278. Ve vojsku Přemysla byli v první řadě srovnáni čeští a moravští páni, ve druhé Přemysl s německou šlechtou a obrnění koně a za nimi pak polští válečníci.  Rudolf Habsburský seřadil vojsko jinak, vpředu byli uherští rytíři a lehká kumánská jízda, která ještě přes bitvou podnikala výpady do týlu nepřítele, aby znemožnila zásobování a znervóznila vojsko. Druhá řada byla složená z rakouských pánů a až za nimi, dostatečně chráněný německými a rakouskými rytíři byl Rudolf. Zpočátku byla bitva nerozhodná, ale k večeru porušil Rudolf pravidla rytířského klání, nařídil útok ze zálohy a z boku, což bylo v rozporu s tehdejšími zvyklostmi. Přemysl nedokázal zareagovat na vzniklou situaci, byl sražen k zemi, i přes své královské znaky oloupen a nakonec i proti všem konvencím boje dobit. Málokdo ale uvěřil, že tento válečník opěvovaný v písních minesengrů padl, proto Rudolf nedovolil tělo pohřbít a nechal Přemyslovu mrtvolu vystavovat v kostelích.

Tímto jsem nechala uzavřít život jednoho z největších přemyslovských panovníků, nyní se vrátím k jeho životu. Přemysl byl dvakrát ženat. První sňatek uzavřel z politických důvodů. Vzal si o 30 let starší Markétu Babenberskou (1204-1266), získal další území, ale s potomky nemohl počítat. Proto se zatím nenechal korunovat, aby Markéta nemohla být českou královnou. S Markétiným souhlasem udržoval milostný poměr s dívkou Anežkou, kterou měla Markéta ve fraucimoru. Měli spolu několik dětí, syna Mikuláše, kterého později chtěl uznat za legitimního, ale papež s tím nesouhlasil. O své děti se dobře postaral, dcery provdal za významné muže a synovi zajistil opavské panství. Když bylo manželství s Markétou anulováno, nechal se korunovat českým králem.

Druhou jeho manželkou byla Kunhuta Uherská (1245-1285). Tu získal také politickým rozhodnutím. V bitvě u Kressenbrunnu, nedaleko od Moravského pole, bojoval s uherským králem Bélou IV. o nadvládu nad Štýrskem. Přemyslovi vojáci, těžce odění železní páni, zvítězili. A aby mír mezi těmito neustálými soupeři pojistil, nabídl, že se ožení s Bélovou vnučkou Kunhutou. Béla mu sice nabízel svou dceru Markétu, ale ta se chtěla věnovat církevní službě.  S Kunhutou se dětí dočkal, jako první se ale narodila dcera. A protože nevěděl, jestli se syna a tím následovníka na trůnu dočká, žádal římskoněmeckého krále Richarda o právo, které by zaručovalo přemyslovskému rodu dědické nároky i v ženské linii. Richard mu vyhověl, navíc ho jmenoval ochráncem říšských práv a statků na území táhnoucí se až k Rýnu. Toto právo využije později Eliška Přemyslovna a vlastně jejím prostřednictvím se dostal na český trůn lucemburský rod.

Pro nás je důležité, že měl s Kunhutou nejenom dcery, ale dočkali se i syna.  Václav se později stal jeho nástupcem.

Přemysl Otakar II. se zasloužil o mincovní reformu, která upravila váhu brakteátů a zlepšila jejich hodnotu. Pokusil se sjednotit míry a váhy a postihoval padělatele mincí. Zřídil zemský soud, u kterého byly vedeny zemské desky. Škoda, že se místo válčení a zvětšování území, které za své vlády zdvojnásobil, nevěnoval více domácím problémům, jistě by byl schopen vykonat mnoho dobrého.

Jeho jméno je spojováno s přívlastky „železný a zlatý“. Slovo železný první vyslovili divocí Kumáni z Uherska, turečtí nomádi, kteří po mongolské výpravě zůstali v Uhrách. Bylo to hned po bitvě u Kressenbrunnu, kde na ně zapůsobila Přemyslova zdatnost, neohroženost a tvrdost v boji. Přízvisko zlatý získal díky svému bohatství, i když je nesprávné, správně by mělo znít „stříbrný“. Jeho bohatství a dostatek peněz pocházelo z kutnohorského a jihlavského stříbra.

Bitvu na Moravském poli, jednu z největších středověkých bitev, která měla velký vliv na pozdější vývoj v Evropských zemích, připomíná památník, na kterém je reliéf Rudolfa Habsburského na koni, jména obou panovníků a datum bitvy. Rakouské země přijali výsledek bitvy s velkou úlevou, vnímají ho jako osvobození z českého útlaku. V Čechách přišla doba chaosu, Přemysl vlád sám a neměl kolem sebe nikoho, kdo by se ujmul řízení státu. Jeho synovi bylo pouze sedm let a ani jeho manželce se nepodařilo zajistit chod v zemi.

Přemyslova smrt byla významná událost, několik spisovatelů se nechalo jeho životem inspirovat. Objevil se i v Danteho Božské komedii, což bylo bráno jako veliká pocta. Španělský dramatik Lope de Vega udělal výjimku, jinak psal pouze o domácích dějinách, ale českému králi věnoval hru Císařská koruna Otakarova. U nás je známá první opera Bedřicha Smetany Braniboři v Čechách, pojednávající o událostech po Přemyslově smrti. A velmi známá naše spisovatelka Ludmila Vaňková, která napsala několik knih o zajímavých osobách z doby Přemyslovců, knihy o Přemyslovi pojmenovala Král železný a zlatý a Zlá léta.

V dalším díle mého povídání se zmíním o posledních dvou panovnících z přemyslovského rodu a o době, která nastala po skonu Přemysla Otakara II.

Přemysl Otakar II.Přemysl Otakar II. jako moravský markraběKoruna nalezená v Přemyslově hrobě v chrámu svatého Víta – pohřební korunaJosef Mathauser – Přemysl Otakar II. padl u Suchých Krut v den sv. Rufa 1278Památník bitvy na Moravském poli – památník bitvy mezi vesnicemi Dürnkrut a Jedenspeigen, 30 km jižně od BřeclaviKunhuta Uherská (1245-1285) jako česká královna – Zbraslavská kronikaKunhutina pečeťMarkéta Babenberská (1204-1266) na obraze v klášteře Klosterneuburgu

Některé poznatky mám z těchto knih:

• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Jiří Spěváček – Karel IV.

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Památník bitvy na Moravském poli – autor Stanislav Doronenko CC BY 2.5

Po smrti Přemysla Otakara II. se české země dostaly do vskutku nemilé pozice. Jako supi se na ní vrhli Ota Braniborský, Jindřich Vratislavský a Rudolf Habsburský. Rudolf chtěl využít svého vítězství nad českým králem, oddělil Moravu od Čech, odmítal uznat Václava jako nástupce Přemysla.  Ota, Jindřich a Rudolf si chtěli svůj nárok na korunu vybojovat. Střetli se asi u Kolína a po boji uzavřeli mezi sebou dohodu. Ota byl jmenován na pět let poručníkem Václava. České království si rozdělili, Ota spravoval Čechy, Rudolf Moravu. Vdově Kunhutě bylo přiděleno Opavsko a Jindřich získal Kladsko.

Anarchie v zemi vedla i k vnitřním sporům mezi šlechtickými rody. Nastal chaos, plenění, vyrojilo se plno skupin zlodějů a zločinců. Každý chtěl situaci využít ve svůj prospěch. Ota neměl zájem pomoci maličkému Václavovi, spíše se staral o své vlastní zájmy, které neváhal prosazovat i vojenskou silou. Václava i s jeho matkou uvězní nejprve na Bezdězu, ale Kunhutě se podařilo uniknout, proto převeze Václava do Žitavy a potom do Berlína. Asi po čtyřech letech se Ota rozhodl Václava propustit, ale požadoval vysoké výkupné. Peníze byly sehnány a tak se dvanáctiletý Václav v roce 1283 ujímá vlády. Čechy opustila braniborská vojska, Moravu Rudolf a konečně se situace v zemi uklidnila.

Václav II. (1271-1305), syn Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské. I přes těžká první léta života, se mu povedl nástup na trůn a jeho vláda byla překvapivě dobrá. Neválčil tolik jako jeho předchůdci, dokázal diplomaticky urovnávat spory, i když se bojům o území nevyhnul. Po smrti Rudolfa Habsburského se jeho postavení v evropském měřítku zvýšilo.

I v domácím prostředí si vedl dobře. Velký význam na rozvoji ekonomiky země měla těžba kutnohorského stříbra. Za jeho vlády vzniklo v Kutné Hoře největší hornické centrum v Evropě. Také proto se tomuto městu říkalo Urbs magnifica, neboli město velkolepé. Ve městě postavil Vlašský dvůr, místo, kde se stříbro zpracovávalo. Na jiném místě byla tato činnost zakázaná. Václav vydal za pomoci italských právníků Zákoník horního a mincovního práva, který upravoval zásady hospodaření s vytěženým stříbrem. Václav začal razit Pražský groš. Byla to velmi hodnotná mince, v Evropě užívaná a ceněná. Vzorem pro minci byl francouzský groš Ludvíka IX. z roku 1266.

V roce 1279 se konala v Jihlavě dvojí svatba. Římský král Rudolf oženil svého syna Rudolfa s Anežkou Přemyslovnou a svou dceru Gutu dal  Václavovi II. Oba dětské páry potom žili odděleně. Václav byl odvlečen Otou, Guta žila u své rodiny. Po této formální svatbě se konala v roce 1285 druhá, výhodná nejen pro Rudolfa, který si tak stále udržoval vliv v českých zemích, ale také pro Václava. Guta mu porodila několik dětí, pro mé vyprávění i pro náš stát jsou důležití Václav III., Anna Přemyslovna a Eliška Přemyslovna. V roce 1297 se konala korunovace Václava II., pár dní po ní zemřela nečekaně Guta.

V roce 1300 se Václav oženil podruhé, vzal si piastovskou dědičku, dvanáctiletou Elišku Rejčku (1288-1335). Přinesla mu věnem polské území. Eliška byly dvakrát českou a polskou královnou, po smrti Václava se vdala za Rudolfa Habsburského, ale ten po roce umřel. Tak se stalo, že měla kolem sebe pouze Přemyslovny, které jí nerozuměly, nebo možná i záviděly a žila v neklidu a nespokojená. Vztah s Jindřichem z Lipé jí kdekdo neodpustil, po jeho smrti se uchýlila do svých měst a později svými penězi a postoji podporovala Jana Lucemburského, kterému se Eliška líbila.

Při mírových jednáních a Albrechtem Habsburským, které nedospěly ke zdárnému konci, Václav náhle umírá. Na jeho zdraví se jistě podepsalo věznění, trpěl dlouho tuberkulózou a v létě roku 1305 skonal. Byl pochován v královské hrobce ve Zbraslavském klášteře, který sám založil. Zde cisterciácký mnich Ota a jeho pokračovatel Petr Žitavský napsali známou Zbraslavskou kroniku. V tomto klášteře byl později pochován i Václav III. a Eliška Přemyslovna.

Nástupcem Václava II. se stal jeho syn Václav III. (1289-1306). Co napsat o jeho vládě, když byla tak krátká? Rok byl sám na trůně, zúčastňoval se s otcem různých tažení. Otec mu za pomoci kutnohorského stříbra zajistil uherskou korunu, ale papež s tímto rozhodnutím nesouhlasil. Václava III. obklíčili odpůrci v Budíně a otec ho přijel se svým vojskem vysvobodit. Ukradli ale uherské korunovační klenoty, což vyvolalo velký nesouhlas mezi soupeřícími stranami. Václav se nakonec rozhodl o ukončení rozepře, vzdal se titulu, klenoty předal Otovi Dolnobavorskému a uzavřel mír i s Albrechtem Habsburským.

Václav se oženil s Violou Těšínskou (1290-1317), dcerou vévody z dynastie Piastovců, s níž měl dceru Alžbětu. Jeho život se ale chýlil ke konci.

V létě 1306 se Václav vypravil na Moravu. Potřeboval získat peníze a spojence, aby mohl vyrazit na válečné tažení do Polska. Zastavil se v Olomouci, které bylo sídelním místem arcibiskupa. Zde, v Přemyslovském paláci, románské budově v sousedství dnešní Katedrály sv. Václava, byl třemi bodnými ranami usmrcen. Nezjistilo se, kdo, proč, na čí objednávku. Jisté je, že z domu vyběhl rytíř Konrád z Botenštejna se zakrvácenou dýkou, byl ubit, ale ten spíše jen nalezl krále již mrtvého. Byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Objednavatelem vraždy byl asi Albrecht Habsburský nebo možná kumpáni krále, s kterými po nocích popíjel a věnoval jim statky, které později chtěl zpátky. Nebo i někdo ze šlechtických kruhů, s kterými Přemyslovci neustále vedly spory. Nevíme a již se nikdy nedovíme. Je ale zaznamenáno ve Zbraslavské kronice, že někdo ukradl vzácné královské klenoty a mnoho jiných šperků, které si vzal Václav s sebou na cestu. A to, jak píší, z chlapecké žádostivosti a ze záliby v cenných věcech. Mezi vzácnými artefakty byl zlatý kříž, který Václavův otec věnoval Zbraslavi a vzácná chrámová výzdoba.

Smrtí Václava III. skončila přemyslovská dynastie. V roce 1304 ovládali Přemyslovci větší území než celá Svatá říše římská. O dva roky později jejich moc upadla, jejich rod vymřel po meči. Zavražděním Václava 4. srpna 1306 odešel poslední mužský potomek slavného rodu, který působil v našich zemích od nejstarších dob.

Zůstaly nám ale Přemyslovny, Anna a Eliška, sestry Václava III. Ty svým životem ovlivnily další podobu státu, ale o tom zase příště.

Václav II. na miniatuře – Zbraslavská kronika

Guta Habsburská – iluminace ze Zbraslavské kroniky

Václav II. jako autor milostných veršů

Pražský groš – avers

Pražský groš – revers

Václav III. – Zbraslavská kronika

Václav III. na cestě do Uher

Socha Václava III. v Olomouci. Sochu vyrobil Josef Hladík v roce 1934 pro výstavu Dvorana Přemyslovců v Olomouci.

Poslední přemyslovští králové na vyobrazení ze Zbraslavské kroniky

Václav III. se navrací do Čech

Některé poznatky mám z těchto knih:

• Vladimír Mertlík – Po stopách Lucemburků
• Jiří Spěváček – Karel IV.

Fotografie – Wikipedie

• Socha Václava III. v Olomouci – autor Michal Maňas CC BY 2.5
• Pražský groš avers, revers – autor mzopx CC BY-SA 3.0