Po vyhlášení mobilizace bylo ve vojenských kantýnách jídla dostatek. Dávky byly větší, aby muži byli spokojeni a nebouřili se. Mnozí chudí lidé přicházeli k vojákům a odnášeli si jídlo domů i na několik dní. Dokonce byly vidět v parcích rozházené potraviny, hlavně fláky masa. Později bylo hůř, nasazení v bojovém poli trpívali hladem, mnohdy vojáky pojízdná kuchyně na bojištích ani nenalezla. Vojáci potom jedli to, co našli v lesích nebo ukradli venkovanům.

Když se z útočné války stala válka zákopová, změnily se poměry i u výživy. Ministerstvo vnitra vydalo dokonce pamětní list, v němž stálo, „naši nepřátelé snaží se nás vyhladověti“. Dále se zde píše, že nepřátelé brání dovozu potravin a obyvatelstvo je hladové. Každý člověk by měl omezovat a hospodařit s potravinami tak, aby jim záměr nevyšel. Lidi si měli uvědomit, že jedí, aby se uživili, nikoli proto, aby si hověli v požitkářství. List varoval před každodenním pojídáním masa, nahradit ho měli, alespoň večer, jinými potravinami, hlavně mlékem, sýrem a moučnými pokrmy. Nedoporučovali telecí maso, ale spíše skopové, zvěřinu a ryby. Tuk by nahradili cukrem, na chleba mazali pouze marmelády, povidla a med. Zdravější chleba je prý z černé mouky, výborná je i žitná s ječnou, kukuřičnou a bramborovou. Cukru bylo dostatek, měli tudíž lidé více sladit. Voda prý hasí žízeň nejlépe. Jiný vydaný list radil, jak šetřit s moukou, bylo v něm i plno receptů, ale bez návodu, kde mají lidé sehnat potřebné suroviny.

Tyto rady byly nesmyslné, většina lidí trpěla hladem, těžko si mohli vybírat, jaké maso si uvaří, či co budou jíst. Museli se spokojit s tím, co se jim podařilo sehnat. Aby přispívali svou šetrností k vítězství, jak byli nabádáni, to je ani nenapadlo. Důležitější bylo přežít a neumřít hlady, což se ne každému podařilo.

Na začátku války se s potravinami příliš nešetřilo, či spíše se jedlo normálně, lidé mysleli, že válka bude trvat jen krátce. Postupem doby se ale nedostatek, nejen základních potravin, stal velkým problémem, protože většina vyprodukovaných zásob mířila k vojsku.

Snaha pomoci lidem stála za vznikem Okresní válečné pomocné kanceláře. O tento úřad se zasloužil starosta C. Papoušek spolu s dalšími úřady, školami a dobročinnými spolky. Stalo se to hned na počátku války. Tehdy se na úřad začaly obracet ženy odvedených vojáků a žádaly o pomoc a radu. Lidé zaměstnaní v tomto úřadě pomáhali většinou ženám, ale také zařizovali dopisování se zajatci, pátrali po nezvěstných a vyřizovali nejrůznější agendu. Velmi brzy byla k tomuto úřadu přiřazena Okresní aprovizační kancelář, která se zabývala zásobováním celého okresu. Byla řízena českými lidmi a vybudovala si důvěru mezi nimi. Ti u ní pochodili se svými žádostmi lépe než u institucí řízenými rakouskými úřady.

Hned na počátku války, 5. srpna 1914, byly ustanoveny „žňové“, později hospodářské komise, které řídily všechny hospodářské práce v obcích. Zásobování potravinami se zhoršovalo, a tak již na počátku roku 1915 byly vydány vyhlášky, které zakazovaly krmit obilím domácí zvířata a nařizovaly šetřit s potravinami. Na jaře se konal soupis zbylých zásob, po úrodě pak nových zásob a stanovila se výše dodávek na jednotlivé měsíce. Konaly se také revize zásob a přebytečná množství obilí byla hned odvezena. Totéž se týkalo i brambor, zvířectva i dalších plodin. Soupisy se příliš neosvědčily, a tak státní správa určila podle množství osevních ploch pravděpodobný výnos předem a stanovila povinný kontingent, a to již na počátku roku 1916. Od rána do večera komise sepisovaly soupisy osevních ploch jednotlivých hospodářů a pak celých obcí. Různých soupisů a revizí neustále přibývalo, ale nedostatek potravin se tím nesnižoval.

Obyvatelstvo bylo rozděleno na samozásobitele a na lidi, kteří nevlastnili pozemky. Rolníci a statkáři měli předepsáno, kolik potravin mohou spotřebovat pro své hospodářství, vše ostatní museli odevzdat komisionářům, kteří řídili zásobování. Ostatním se od května 1915 začali vydávat chlebové lístky, na nichž byla velmi malá dávka chleba a obilovin, během války se množství měnilo a snižovalo.

V květnu 1915 byla týdenní dávka stanovena na 2100 g chleba nebo 1400 g mouky. O dva roky později to bylo 1960 g chleba nebo 1260 g chleba a 500 g mouky. Na počátku roku 1918 již jen 1150 g mouky chlebové a 250 g mouky k vaření. V druhé půlce roku 1918 dostával jeden člověk chléb vážící 1260 g na týden a mouka již skoro žádná nebyla.

Lístky se vydávaly pravidelně jednou za čtrnáct dní, ale lidé na ně dostávali množství poloviční nebo mnohdy vůbec nic. Dlouhé fronty hladovějících čekaly hodiny na válečnou aprovizaci. Chléb býval nevzhledný, nechutný, rozpraskaný, často zapáchající, někdy i rozdrcený. Do mouky se při pečení přidávaly náhražky, nejčastěji mouka kukuřičná, bramborová, ovesná, mleté žaludy, boby, kaštany, otruby i rozemletá sláma. Brambor bylo velmi málo a maso nebylo téměř k dostání.

Mnoho zvířat bylo odkoupeno od hospodářů, ale maso v obchodech nebylo. Od července 1916 byly zavedeny dva bezmasé dny, a to středa a pátek, od září tohoto roku pak tři, přidalo se pondělí. V tyto dny se nesmělo maso pojídat. Na jaře 1917 byl sice pondělní masový půst zrušen, ale ono to bylo jedno, maso prostě nebylo.

Lidé se bouřili, žádali přiměřené příděly, lepší stravování, zákaz vývozu potravin. Nedomohli se ničeho, jen se neustále vydávaly lístky – chlebenky, cukřenky, kávenky, mýdlenky, tučenky, masenky, petrolejenky, solenky, tabačenky, dřevěnky a mnoho dalších. Úřady vydávaly podrobné návrhy jídelních lístků, návody k úspornému hospodaření, vaření a spotřebování všech odpadků.

Pro ilustraci uvedu jeden takový jídelní lístek pro válečné kuchyně z počátku války. Je sepsán pro 4 týdny, první má být klasický, druhý bramborový s minimem mouky, třetí bez brambor a čtvrtý zeleninový. Týdny se měly pravidelně střídat.

1.týden

neděle – kroupová polévka, maso s vikví

pondělí – zeleninová polévka, ovesná rýže s omáčkou

úterý – polévka z drobů, bramborové knedlíky s omáčkou

středa – polévka z ovesné rýže, droby s brambory

čtvrtek – zeleninová polévka, brambory se zeleninou

pátek – krupicová polévka, vikev s brambory

sobota – polévka z drobů, knedlík z mouky s omáčkou

2.týden

neděle – krupicová polévka, maso s brambory a zeleninou

pondělí – zeleninová polévka, bramborové knedlíky s omáčkou

úterý – polévka z drobů, brambory se zeleninou

středa – kroupová polévka, droby s brambory

čtvrtek – zeleninová polévka, bramborové knedlíky s omáčkou

pátek – polévka z ovesné rýže, brambory se zeleninou

sobota – polévka z drobů, vikev s brambory

3.týden

neděle – kroupová polévka, maso se zeleninou

pondělí – zeleninová polévka, ovesná rýže s omáčkou

úterý – polévka z drobů, polenta s povidly

středa – krupicová polévka, kroupy se zeleninou

čtvrtek – zeleninová polévka, maso s vikví

pátek – polévka z ovesné rýže, knedlík z mouky s omáčkou

sobota – polévka z drobů, droby s ovesnou rýží

4. týden

neděle – zeleninová polévka, maso s vikví

pondělí – krupicová polévka, kroupy se zeleninou

úterý – zeleninová polévka, brambory se zeleninou

středa – polévka z drobů, droby s brambory

čtvrtek – zeleninová polévka, knedlíky z mouky s omáčkou

pátek – polévka z ovesné rýže, brambory se zeleninou

sobota – zeleninová polévka, polenta s povidly

Toto je doporučený jídelníček, sami vidíte, že rozdíl mezi jednotlivými týdny není příliš velký. Polévky zeleninové, krupicové, ovesné a z drobů, často se opakující brambory se zeleninou, s vikví nebo jako knedlíky, občas droby, knedlíky s omáčkou, ovesné kaše, maso pouze ve třech pokrmech. Strava je to nedostatečná a navíc jí bylo málo. Víme, že v Mladé Boleslavi zemřelo důsledkem útrap, hladu a vysílením v roce 1917 dvakrát víc lidí než v roce 1914.

Na venkově bylo o něco lépe, ale zde trápili statkáře, rolníky a mlynáře úředníci. Předepisovali jim spotřební dávky, vypisovali mlecí výkazy a kontrolovali, zda nemelou víc obilí, než mají předepsáno. Určovali také, v kterých mlýnech mohou své obilí semlít. Chodilo plno revizorů, kteří kontrolovali stav násypu s mlecími výkazy, aby nedocházelo k obcházení nařízení. Když zjistili nesrovnalosti, zabavili všechny zásoby a následovaly vysoké pokuty. Stávalo se to často, protože předepsané množství bylo velmi nízké. A tak mnozí si pro svoji mouku chodili potají v noci, snažili se nenarazit na hlídky kontrolních orgánů a donést si své domů.

Zboží bylo velmi drahé. Stát udával nejvyšší možné ceny zboží, ale ty byly jen na papíře. Zásobování Mladé Boleslavi bylo velmi obtížné, dělníci z továren, hlavně z Laurinky, která byla pod přísným vojenským dozorem a kde se vyráběl válečný materiál, byli velmi vysíleni. V Laurince prováděla odbojnou a podvratnou činnost organizace Černá ruka. Bylo zavedeno jednotné stravování ve válečných kuchyních, nejčastějším pokrmem byl tuřín a ke konci války jen zapáchající ryby.

Každá obec měla předepsaný kontingent a každý hospodář měl černé na bílém, kolik má dodat. Kdo dodal málo, ocitl se v pozření, že část úrody prodal. Každý měl vypočítáno, kolik obilí a jiných produktů sklidí a kolik z toho musí odevzdat do skladu pro potřeby státu. Při rekvizicích se odváželo nejenom obilí, ale i dobytek, máslo, vejce, sádlo, mosazné kliky, hmoždíře, měděné kotle, zvony.

Z našeho kraje bylo obilí odváženo do Německa, zatímco lidé u nás hladověli. Pro Rakousko byl důležitější mocný spojenec. Není tedy divu, že se čeští lidé snažili dávky obejít, mnohdy již nebylo z čeho odvádět, když předchozí komise vše již sebraly. Obyvatelé měst vyráželi s ruksaky na venkov, aby získali trochu jídla. Ale návrat domů byl s rizikem, že neustále hlídkující četnické či vojenské hlídky proviant zabaví. Nejenom, že dalo velkou práci potraviny sehnat, ale ještě větší je dopravit domů. Kontroly byly neúprosné a často jídlo skončilo na obecních úřadech. Našli se i tací, kteří odháněli hladové nemajetné lidi, ale prodávali lidem bohatým nebo různým překupníkům. Rozbujel se „řetězový obchod“ a „keťasování“.

Ke konci války se rozšířil výměnný obchod. Lidé měli peněz dostatek, stát jim dával „murky“ a „úplavice“(válečné papírové koruny a dvoukoruny), ale lidé je neradi přijímali, spíše měnili zboží za zboží nebo zboží za práci. Nájem se platil zbožím, knihkupec vyměnil psací potřeby za brambory, hnůj se prodával za obilí, petrolej za mléko a vejce, vyměňoval se cukr, kuřivo, látky, boty, kůže, vlastně vše, co vás napadne.

Často se konaly prohlídky a zabavovaly se zásoby i za pomoci vojenské asistence. Do obcí chodili velmi často, u někoho byli i několikrát za sebou. Někdy přicházeli na udání, našli se rekvirující komisaři bez skrupulí, ale i tací, kteří dělali, že nevidí. Zásoby se ukrývaly na různých tajných místech v domech, za falešnými příčkami, v lesích, v roklinách, v hromadách roští, dříví, kompostů, v jamách, pod podlahami. Ke skrýším se využívaly i márnice, kostely, školy, obecní úřady i prázdné hrobky. Stávalo se, že jedni do skrýše uložili, druzí odnesli. Velmi se rozmohl polní pych. Celé tlupy lidí se snažily sklidit dřív než sedlák. Pomáhali polní hlídači a někde i ozbrojené hlídky majitelů usedlostí.

Často museli rolníci předčasně ukončit žně, rychle vymlátit a odvést předepsanou dávku za přítomnosti komise. Někdy byla veškerá úroda zabavena ještě před žněmi a zakázán prodej obilí. Zemědělské hospodaření převzal stát, potřebné pak vydával prostřednictvím ústředen a komisionářů.

Sesbírala jsem skutečné příběhy lidí, kteří se snažili svou úrodu uchránit pro svou rodinu a pro české obyvatele. Všechny události se udály ve vesnicích kolem mého bydliště, některé i přímo v naší obci. O to víc jsou pro mě zajímavé, ale věřím, že podobné byly i v dalších částech republiky. Začínám příběhem se šťastným koncem…

– Ve Vinci se stalo, že si hospodář uložil zásoby v lesíku na stráni. Vojáci tam hledali a našli. Po návratu překvapenému muži šeptem sdělili, že mu zásoby lépe ukryli, aby je příště nikdo nenašel.

– V Řepově chtěla matka před zraky komise sekerou zabít své čtyři děti, aby netrpěly hladem. Jen s velkým úsilím se komisařům podařilo jejímu činu zabránit.

– V Chudíři byly rekvizice velmi přísné. Mouka byla lidem zabrána, zůstaly jim pouze otruby. Všichni mladí muži byli ve válce, pole obdělávali starci, ženy a děti. Úroda byla špatná, ale požadavky komisí velké. Komisař zabavil sedlákovi i obilí, které jel zasít na pole.

– Jedna hospodyně zakopala bednu s padesáti kily cukru do země ve stodole. Když přijel na dovolenou z války sedlák, řekla mu o tom, a ten projevil znepokojení. Bednu vyhrabal a opravdu, byla prázdná. Do jámy se dostala voda a všechen cukr se rozpustil.

– Starý sedlák uschoval na zimu úrodu žita, pšenice a vikve v pytlích ke komínu na půdu a vše zarovnal senem. Když později šel pro zásoby, zjistil, že všechno obilí bylo od myší rozkousáno a promícháno. Přesto všechno přesypal do nových pytlů, odvezl do mlýna, kde mu laskavý mlynář povolil vše semlít. Nelíbilo se to ale neznámému sedlákovi, který se obořil na stárka, jakou špínu dovolil semlít. Ten ho ale odbyl s tím, že jemu do toho nic není. Sám přivezl do mlýna úhrabky, protože pěkné obilí prodal a na mletí dovezl nečistou zadinu.

– Také se stalo, že řemeslník měl na svém políčku brambory. Měl jich dodat 18 metráků, ale on sklidil pouze 15 a ještě byly něčím nakaženy. Když přišli úředníci a vymáhali dodávku, ukázal jim je. Také se jim nelíbily, ale přesto si na kolečku odvezli alespoň dva pytle, které složili v kasárnách. V noci přišel mráz a brambory zmrzly.

– V Luštěnicích býval v té době starostou František Zajíček. Velmi pomáhal svým lidem při kontrolách. Když přišli úředníci, zdržel je u sebe nějakým jídlem a pitím, zatímco poslal zprávu o hostech po vsi. A tak málokdy si nezvaní páni něco odnesli. Lidé dodnes na chytrého Zajíčka vzpomínají…

– A ještě jedna příhoda z Luštěnic. K náměstku starosty Františku Veselému přišla komise hned po tom, co dovezl z mlýna zásobu mouky. Napadl ho podfuk. Rychle naplnil umyvadlo vodou, svlékl se do půl těla a horlivě se umýval i v době, kdy se lidé objevili v místnosti. Stále se omýval, až jim to bylo divné a vrchní finanční rada se optal, proč tak činí. Tu jim sedlák vysvětlil, že ráno podal jednomu člověku ruku a před chvílí se dozvěděl, že dotyčný umřel na choleru. Členové komise zbledli a rychle se vytratili z místnosti.

– V Milovicích rekvíroval a stal se postrachem obce četnický strážmistr. U hospodáře Jana Červinky vylezl na patro ve stodole. Paní zde sloužící mu sebrala žebřík, takže musel zůstat dlouhou dobu nahoře. Paní to odskákala několika měsíci ve věznici v Terezíně a její bratři, i když nebyli odvedeni, museli narukovat.

– V Pískové Lhotě, v části mé obce, se též konaly rekvizice. I zde si majitel musel nechat líbit prolézání hospodářství i obytných místností. Většinou byly nepříjemné i pro samotné komisaře. Byli to vybraní úředníci a učitelé, které mohli úřady posílat, kam se jim zlíbilo. Jednu rekvizici konalo pět vojáků, kteří se uzdravovali ze zranění. Byli to slušní lidé, při první kontrole u většího sedláka ho požádali, zda by mohli dostávat po dobu kontroly, která trvala tři dny, bochník domácího chleba. Sedlák jim vyhověl, vojáci byli spokojeni. I pan starosta vojáky pohostil, vedoucího kontroly potěšil darem velmi cenným, podrážkovou kůží pro celou rodinu. Je samozřejmé, že rekvizice proběhly sice v nepříjemné atmosféře, ale ke spokojenosti na obou stranách.

– Někdy se lidé dopředu dozvěděli o chystané kontrole. Za bochník chleba mluvili i úředníci. Pak již nastal uklízecí fofr, vše muselo zmizet v krytech. V Březně posloužila kostelní věž a půda za kabinetem ve staré škole. Byly obavy, aby školní stropy udržely váhu zde schovaných zásob.

– V Židněvsi ukryl jeden občan uzené maso do otýpek roští na dvoře. Komise ho nenašla, ale psi ano, a na uzených párcích si pochutnali.

– V Březně se stalo, že se při kontrole propadl strop a otvorem vypadla nejprve sláma, potom čtyři pytle pšenice, pak sedlák a nakonec voják. Nikomu se nic nestalo, navíc vše se vzalo s humorem a komise si odnesla pouze polovinu kontingentu.

– V Plazích si přišli pro cín, měď a mosaz. Odnášeli i trubky, lžíce, kliky a hmoždíře. Ponocný, aby se jich v obci zbavili, jim nabídl tři velké dvacetikilové hmoždíře. Byly to obecní kusy, určené pro slavnostní střelbu a byly jen ze železné hlíny.

– Byli i někteří sedláci, kteří chtěli přispět ke konci války tím, že část svých polí neoseli a vojáky chtěli vyhladovět. V Tuřici to byl pan Jan Sojovský, který aktivně bojoval proti válečnému šílenství. Byl vyhlášený tím, že z toho mála, co sklidil, část prodal potřebným, ale nikdy ne nad cenu, která byla stanovena. Byl to slušný člověk a dodnes na něj lidé vzpomínají. Při kontrolách ukazoval pečlivě vedené seznamy, komu a za kolik prodal s tím, že stát lidem jídlo nedává, tudíž se o lidi musí postarat sedláci. Naštěstí mu to po celou válku procházelo.

– Nuceně se odvádělo jedno vejce od tří slepic.

– Měděné nádobí se zakopávalo do země v bednách.

– V Rokytovci si mlynář Dubský pořídil tajný menší mlýn v přístodůlku. Zarovnal ho slámou a v noci mlel pro lidi z vesnice a okolí. Samozřejmě, nějaký dobrák to prozradil. Komise přišla a našla. Mlýn zapečetila a mlynáře upozornila na nedotknutelnost pečetě. Nyní vymýšlel mlynář, jak mlýn opět uvést do chodu. Z kredence vyndal vatovanou krabičku od zlatých hodinek, do ní opatrně uložil pečeť, aby se nepoškodila, krabičku přivázal k převodnímu kolu a mohl dál mlít. Měl štěstí, že se vše odehrálo na konci války a soud se již neuskutečnil.

– Pece se využívaly jako skrýše, dvířka se ukrývala za nábytkem. Chléb se tenkrát pekl v troubě.

– Někteří mleli svou mouku na šrotovnicích. A tak musely být všechny úředně zapečetěny. Protože četníci nerozuměli konstrukci stroje, pečetili dvě kolečka, která neovlivnila chod.

– Mnohdy se mlelo obilí i na kávových mlýncích. Občas úřady zapečetily celé stodoly a sýpky, majitelé pak užívali různých lstí, aby se dostali ke svému, nejčastěji vysazovali vrata.

– Při sklizni brambor nepotřeboval sedlák své pomocníky. Až stovka i více lidí přicházela denně do vesnic, polehávali všude možně, čekali, až se začne sklízet a za svou pomoc při sklízení si chtěli koupit nějaké brambory či jiné potraviny.

Nebyla to lehká doba. A nyní vidím, že článek je příliš dlouhý a to jsem se vůbec nedostala ke Karlu Sellnerovi, o kterém jsem se zmiňovala na začátku. Jeho vzpomínání bude tedy příště…

Literatura – Boleslavan, vlastivědný sborník

Fotografie – Wikipedie

Článek jsem napsala pro internetový časopis Čekanka 27.11.2017

V polovině srpna se objevil na zdi císařského sídla ve Vídni nápis „Mene, tekel, ufaris“. Tento nápis, pocházející z Babylonie z 6. století před Kristem, je poselstvím o sečtení, zvážení a potrestání zlých skutků. Teprve tehdy navrhl císař přeměnit Rakousko-Uhersko ve federativní stát. Ale to již bylo pozdě…

V zahraničí již naši lidé připravovali cestu ke vzniku Československa. Tomáš Garrigue Masaryk byl v Americe, kde jednal s americkým prezidentem Wilsonem. Americká vláda mu přislíbila podporu a také slíbila, že nebude vyjednávat s císařem bez účasti českých zastupitelů. Edvard Beneš mezitím jednal s velmocemi Dohody. Francouzi velmi ocenili účast v bojích 21. střeleckého pluku, první jednotky samostatné československé armády ve Francii, a uznali Československou národní radu jako nejvyšší orgán, spravující zájmy českého národa, a budoucí základ první vlády nového státu.

Po Francouzích přišlo prohlášení anglické, které se vídeňské vládě obzvlášť nelíbilo a v němž československé vojáky označila jako velezrádce a slíbila řádné potrestání. Anglickou deklarací ale bylo již Rakousko-Uhersko rozloženo. 2. září zaslala svou deklaraci Amerika, o něco později Japonsko. 11. září již Edvard Beneš zasílá do Čech zprávu, že není třeba již s Rakouskem-Uherskem jednat, po politické stránce bylo jasno. A po vojenské také nebylo pochyb, která strana bude vítězná.

V den svatého Václava, 28. září 1918, podepsal Edvard Beneš alianční smlouvu s Francií, domluvil ustanovení vlády a prohlášení samostatnosti. Předseda Českého svazu vídeňského parlamentu Staněk prohlásil 2. října, že Československá národní rada bude zastupovat československý národ před Spojenci a na mírové konferenci. O týden později opustili Češi parlament a zrušili své vazby na Rakousko-Uhersko.

Nová zatímní československá vláda, za niž mluvil ministr zahraničí a vnitra Edvard Beneš,se usídlila v Paříži. Francouzský ministr Pichon uznal T. G. Masaryka jako prezidenta vlády, současně jako předsedu ministerské rady a ministra financí. Milan Rastislav Štefánik byl ministrem války.

V této době ale ještě nebylo vyhráno. Císař Karel vydal 16. října manifest o federalizaci habsburské říše. Masarykovi v Americe i Benešovi ve Francii se podařilo přesvědčit spojenecké vlády o tom, že se jedná o neupřímný pokus zachránit Rakousko.

19. října vyšly po pěti měsících opět Národní Listy. Byly v době jubilejních oslav Národního divadla zakázány. Bylo zde otištěno poselství americké vlády, která uznala samostatnost Československa, vzájemný vztah mezi Čechoslováky a Německem s Rakousko-Uherskem za stav válečný a nárok všech samostatných států na svobodu.

Československá společnost nebyla jednotná. Na jedné straně, na které stáli všichni občanští členové Panské sněmovny, například poslanec František Bařina, se bojovalo o udržení celého českého území, o nepřipojení části státu k Německu. Na druhé straně stáli převážně šlechtici. Mezi ty, kteří se nechtěli stát „hrobaři Rakouska“, patřili Zdeněk kníže Lobkovic, Arnošt hrabě Chotek, Josef hrabě Nostic, princ Lichtenštein ml., Eugen hrabě Černín. Tedy česká šlechta, která přísahala věrnost Rakousku a zapomněla na český národ. Pouze Bedřich Schwarzenberg a kníže Bedřich Lobkovic se nepřipojili ke snahám zachovat členství českého národa v rakouském státě.

Tříkrálová deklarace vzbudila ve Vídni velké pobouření. Čeští poslanci ve Vídni hlasovali proti rozpočtu a válečným úvěrům. Němci nechtěli s Čechy vyjednávat, Rakousko mělo být německé nebo mělo zaniknout. Přáli si vytvořit provincii Deutschböhmen.

Češi protestovali proti těmto plánům, během roku 1918 několikrát prokázali, že si přejí samostatný stát. Zbídačený, hladový a trpící národ vyšel do ulic 1. května a také při oslavě konané na památku položení základního kamene k Národnímu divadlu. A nejen Češi, ale i další slovanské národy. Policie rozháněla hloučky lidí, zakázala zpěv na ulicích, nošení trikolór, pohrozila uzavřením Národního divadla.

V té době se v Čechách již mluvilo o budoucím státním uspořádání, fantazírovalo se o připojení dalších území. Někdo navrhoval připojení Dolních Rakous až po Dunaj i s Vídní, území podél rakouských hranic k Jugoslávii, abychom měli spojení s mořem. Také se mělo vrátit Slezsko a území Lužických Srbů.

Válka ale dosud neskončila. Ještě 26. října bojovaly maďarské a vídeňské pluky s italskými, anglickými a francouzskými vojáky na jižní frontě. Po ničivé dělostřelbě prchala maďarská a vídeňská vojska z bojiště. Čeští vojáci odmítli poslušnost. Francouzská armáda spolu se srbskou překročila Dunaj a tím nastal konec šílené války.

V ranních hodinách 28. října 1918 přišla z Vídně zpráva, že Rakousko-Uhersko kapituluje, přijímá všechny Wilsonovy podmínky, uznává právo Čechů a Jihoslovanů na samostatnost a žádá jednání o příměří.

Čeští politici již delší dobu připravovali vše potřebné na odpojení státu od Rakouska. Byli proto v tento historický den v kanceláři Národního výboru. Okamžitě se vydal Antonín Švehla a dr. Soukup do Válečného obilního ústavu sídlícího na Václavském náměstí, nejdůležitějšího ústavu té doby. Zde žádali slib věrnosti od všech přednostů oddělení a převzali správu výživy československého lidu do svých rukou.

V deset hodin vyšla zvláštní vydání novin o Rakousko-Uherské kapitulaci. Tisíce lidí vyšly do ulic, před sochou sv. Václava vyslechli projev poslance Zahradníka o ukončení bojů a zrodu samostatného státu. Lidé strhávali císařské orly z budov, vojáci rakouské růžice z čepic, slovanská lípa na dolním konci Václavského náměstí byla vyzdobena trikolórami i americkým praporem.

V mladoboleslavské automobilce, nazývané Laurinka, již od začátku války lidé ilegálně bojovali s vedením. Hlad, bída a nespokojenost rostla. Vzniklo tajné sdružení Černá ruka, jejíž členové se scházeli v místním lesíku Štěpánka. Továrna byla pod vojenským dozorem a podmínky byly pro pracující nesnesitelné. Mezi pracující se dostávaly falešné zprávy o vítězství rakouských vojáků, ale také se zde objevily fotky českých legionářů. Potom, co byla v Praze 6. ledna 1918 přijata v Obecním domě Tříkrálová deklarace, byl svolán v Mladé Boleslavi na 25. ledna tábor lidu spojený s generální stávkou. Sešlo se velké množství lidí, hlavním jejich požadavkem bylo ukončení války.

Do Mladé Boleslavi se zpráva o vzniku státu dostala ve tři hodiny odpoledne. O dvě hodiny později vyšel do ulic velký průvod lidí. Všichni se zastavili na Starém Městě před hotelem Věnec. V čele průvodu byly neseny prapory a standarty s nápisy „Sláva Masarykovi“. Hlavní proslov měl majitel hotelu Botka, který lidi seznámil s událostmi v zahraničí. Byla zpívána hymna Kde domov můj, mluvili i další představitelé politických stran, věřili v demokratické uspořádání a ukončení strádání a hladovění.

Všechny restaurace ve městě byly přeplněny, lidé se veselili. Byli také propuštěni italští zajatci. Odstraňovali se rakouští orli a průvod je zanesl k řece Jizeře, kde byli utopeni. 29. října byly velkolepé oslavy. Městem procházely průvody, domy byly vyzdobeny prapory. Dělníci opustili továrny, pracovalo se pouze v mlýnech a na dráze. Večer procházel městem lampionový průvod, všechna okna domů byla osvětlena. O udržení pořádku se starali studenti a Sokolové.

Objevily se ale také smutné události. V prvních dnech po ukončení války se u nás rozšířila epidemie španělské chřipky. Mnoho lidí této nemoci podlehlo. Mimochodem, tato epidemie byla jednou z příčin, proč Němci prohráli celou válku. Vojensky zdecimované vojsko nemělo sílu bojovat s touto nemocí, stavy německých vojáků se rapidně snížily, vlastně neměl kdo bojovat.

Osvobození italští zajatci příliš užívali své svobody na úkor mladoboleslavských občanů. A některé místní ženy se svým vstřícným chováním vůči těmto mužům zasloužily o zákaz vycházení po 21. hodině.

Válečná vyznamenání byla udělena v cizích službách, tudíž měla být odevzdána. Některé kousky se nyní nacházejí v městském muzeu. Padl návrh, aby byly vyznamenány ženy, které svým mužům zachovaly věrnost a bez jejich pomoci se řádně staraly o své děti.

1. listopadu byla v Mladé Boleslavi konána celonárodní slavnost. Sešlo se asi 20 000 lidí z celé republiky. Představitelé Národního výboru vzpomínali na padlé, na legionáře, na utrpení pod vládou Habsburků, na odboj domácího pluku, vyzvali venkovské obyvatele, aby pomohli strádajícím.

Na vzpomínku osvobození se vysazovali stromy míru, Masarykovy lípy, stromy svobody, Wilsonovy jasany i háje nesmrtelných českých legií. Mladoboleslavské sady v údolí Klenice dostaly název Sady českých legií. A boleslavská nemocnice přišla o pojmenování „nemocnice císaře Františka Josefa“. Ze škol mizely obrazy „císaře pána“ a další exponáty z doby rakouské.

Provedla jsem vás událostmi, které předcházely nebo nastaly po vzniku samostatného Československa. Neměla jsem ambice se příliš rozepisovat o politicích, jejich konání, to vcelku bez problému najdete při prvním kliknutí na vyhledávač. Snažila jsem se spíše o pohled za oponu, nejvíce v druhé části článku, kde jsem se více věnovala mladoboleslavským událostem. Ale myslím, že i v jiných městech to bylo obdobné. Věřím, že všichni si v sobotu 28. října připomeneme, jaký svátek slavíme, na lidi, kteří se o to zasloužili a věnujeme jim svou vzpomínku a poděkování. A nemusíme tak činit dle rad našich poslanců v soukromí domova nebo při procházce, ale i při běžných činnostech, které právě potřebujeme udělat. Tedy i po dokoupení potřebných potravin či jiného zboží. V klidu si potom můžeme sednout a připomenout si tyto dny. Není žádoucí, aby nám politici určovali, kdy a jak máme vzpomínat…

Literatura – Boleslavan, vlastivědný sborník, autor Karel Sellner

Fografie – wikipedie

Článek jsem napsala pro internetový časopis Čekanka 1. listopadu 2017

Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1925

Největším průmyslovým podnikem Rakouska-Uherska byly Škodovy závody. Původně zde stály slévárny a strojírny, které v roce 1859 založil hrabě Valdštejn. Od něj koupil továrnu v roce 1869 Emil Škoda, jehož jméno posléze dostala. V té době se zde vyráběly hlavně zbraně a munice. Po první světové válce hrozilo, že firma zanikne. Kapitálem vypomohla francouzská zbrojovka Schneider. Výroba se rozšířila, vyráběly se zde lokomotivy, osobní automobily i části lodí. Postupně se firma rozrůstala, skupovala další významné továrny, například mladoboleslavskou automobilku Laurin-Klement a leteckou továrnu Avia. Na Slovensku v Dubnici nad Váhou vystavěla Škodovka podzemní továrnu na výrobu zbraní. Vlastnila ale i rudné a hnědouhelné doly a elektrárny, a hlavně, uměla své výrobky prodat i do zahraničí. V té době bylo ve firmě zaměstnáno asi 35000 lidí.

Jedním z ředitelů byl ve dvacátých letech minulého století Josef Šimonek, průmyslník, politik a senátor, majitel hradu Houska i zámku Stránov, o němž jsem již psala ve svých Procházkách mladoboleslavskem. Pracoval ve Škodovce po většinu svého života, významně se zasloužil o rozvoj celého koncernu, na jeho působení se vzpomíná dodnes v dobrém. Hlavně jeho zásluhou se továrna dokázala po válce vzchopit a najít si svou cestu k dalšímu rozvoji. Josef Šimonek pomohl rozšířit stávající podpůrný fond, věnoval mu nemalou částku a nově vzniklý Šimonkův podpůrný fond pomáhal zaměstnancům v tísni, při nenadálých nehodách či v případě, že zaměstnanec již nemohl vykonávat svou práci a hrozila mu hmotná nouze. I Emin tatínek dostával po svém úrazu z tohoto fondu příspěvek, po jeho úmrtí ho pobírala jeho manželka.

Za druhé světové války se v plzeňské Škodovce vyráběla hlavně děla, části motorů a munice. Byla to obrovská továrna na zbrojní výrobu. Pracovalo zde víc než 40 000 lidí ve třech směnách a vyráběli vojenský materiál a stroje pro německé vojsko. Britské a později americké letectvo se snažilo tuto továrnu zničit. Nálety začaly na jaře 1945, většinou letci správné cíle nezasáhli, bomby padaly do okolí města, ale později i na nemocnici, kasárna nebo i na obytné domy. Některé útoky byly úspěšné, hlavně po porážce Itálie, kdy spojenci mohli z tamních leteckých základen útočit na cíle ve střední Evropě. Lidé pracující v továrně byli většinou o náletech dopředu informováni v českém vysílání BBC a Hlasu Ameriky a pak do práce nešli.

Paní Ema vzpomínala na nálet, který proběhl 17. dubna 1945. Britští a australští letci shodili na Plzeň během 17 minut skoro 900 tun trhavých a zápalných bomb. Cílem bylo hlavní nádraží a seřaďovací železniční stanice, kde se soustřeďovala německá technika jedoucí na frontu. Mnoho bylo zničeno, koleje, budovy, vlaky s municí, lokomotivy, a to tak důkladně, že do konce války již Němci provoz nestihli obnovit. Rodina paní Emy se schovávala ve sklepě, při tomto náletu byl jejich dům velmi poškozen a zasypán, jelikož bomby padaly v blízkosti domu. Oni nezahynuli jen proto, že dům byl umístěn na svažitém podloží, které přispělo k tomu, že dům zůstal stát. Sice byl bez střechy, ale dalo se z něj vylézt, a potom, když šťastnou náhodou sehnali térový papír, ho i opravili. Nejvíce byla poškozena chudinská čtvrť u městských jatek, které se říkalo Cikánka. Po náletu zde leželo plno rakví.

Mnoho cílů zasahovali hloubkaři, piloti, kteří útočili na pozemní cíle, hlavně na lokomotivy, automobily a nákladní vlaky. Narušovali zázemí a zásobování fronty. 25. dubna 1945 byl proveden velký nálet přímo na Škodovy závody. Paní Ema vyslechla hlášení o chystané akci a do práce nešla. Část továrny byla velmi poničena.

O náletech na Plzeň věděla i Mladá Boleslav, u které bydlím. Manželův spolupracovník vyprávěl, že jako děti musely při náletu opustit školu. Kluci chodili do parku Štěpánka a zde sledovali, jak se letadla na obzoru otáčela.

Sestra Eminy maminky bydlela v obci Stvolny, která se nachází blízko známého města Manětín v okrese Plzeň-sever. Zatímco Manětín byl v Čechách, Stvolny již v Sudetech. Žila zde jedna třetina Čechů a dvě třetiny Němců. Po první světové válce a vzniku Československa Němci těžce nesli vznik státu a tím své částečné odstranění z veřejných institucí. Vyvolávali výtržnosti, největší při zahájení výuky na české škole v roce 1919. V budově německé školy byla pouze jedna místnost, kde se učily německé děti. Od září se zde měly učit i české děti, a to střídavě s německými, jeden den dopoledne, druhý odpoledne. Němcům se nelíbilo, aby jejich školu navštěvovaly české děti, zaútočili na ně, zbili nejen děti, ale i učitele a faráře. Až četnictvo zjednalo nápravu, ale nesoulad mezi českým a německým obyvatelstvem trval dál. Zhoršil se v roce 1936 nástupem Sudetoněmecké strany vedené Konradem Henleinem.

Protože obec Stvolny ležela již v Sudetech, na každou návštěvu musela mít Ema i jiní propustku, kterou ukazovala v celnici. Propustku vydával na určitý časový úsek Landrát, říšskoněmecký krajský správní úřad. Jako strážní sloužili velmi staří Němci, kteří ani nevycházeli ven. Ema často chodila k tetě načerno lesem, který dobře znala. Teta si vzala Němce a měli spolu tři syny. Ti museli narukovat do války. Ale protože měli českou matku, a ta nebyla v očích okupantů důvěryhodná, pracovali téměř celou válku pouze v zázemí, u dráhy, na letišti a u pobřežního námořnictva. Po válce mohli zůstat v republice, ale polovina hospodářství patřící otci jim byla odebrána a museli si ho zpátky koupit. V době okupace se snažili přebytky potravin posílat po Emě i dalších členech rodiny do Plzně a přilepšit jim v nelehké době.

Rodina Emy žila v Plzni, u domu měli zahradu, kde pěstovali zeleninu, ale hlavně zde bylo plno ovocných stromů a keřů. Mnoho rozmanitých odrůd angreštů, rybízů, jablek, ale i slív, které již v dnešní době nejsou nikde vidět.

Zásobování potravinami za války bylo špatné. Sice lepší než za války první, kdy jídlo nebylo ani na lístky. Nyní bylo, ale ve velice špatné kvalitě. Na vše byl zaveden přídělový systém, nejen na chléb a mléko, ale i na čaj, cukr, maso, uzeninu, vejce, margarín. Příděly byly velmi malé, ale většinou potraviny byly k dostání. Vesničtí samozásobitelé museli část svého proviantu odevzdat, tzv. kontingent. Zatajování potravin byl prohřešek trestající se smrtí či vězněním.

Kvalita potravin byla ubohá. Do mouky na chléb se přidávala mletá kukuřice i brambory. Chléb se drobil a lepil na zuby. Používala se ječná mouka, někdy se z ní pekly perníčky, které byly ale hodně tvrdé a nikdy nezměkly. Mléko bylo namodralé, jogurty chyběly, občas se objevil tvaroh. Místo másla se používal umělý tuk, na slazení umělý med, který se snad vyráběl z nafty, byl moc sladký, používal se na slazení sladkých moučných pokrmů. Brambory se připravovaly na mnoho způsobů, vařily se zapražené, husté polévky, často i kyselo a obě dámy vzpomínaly na škubánky, které si často uvaří i v dnešní době. Když měly hlávkové zelí, cibuli a mrkev, připravovaly si čalamádu. K ní hrnec uvařených brambor a oběd byl hotov…

Ale na lístky nebyly jen potraviny, ale úplně všechno, i látky, boty a oblečení. Na šatenky se dal sehnat textil, ale velice často s příměsí kopřiv, tudíž se velmi nepříjemně nosil. A tak ženy vzpomínaly, jak se tenkrát páralo a přešívalo. Upravovaly si oblečení, které občas dostaly darem. A i v této nelehké době přešívačky dbaly na to, aby výsledný model byl hezký a oku lahodící. A obě paní si připomenuly velkou tehdejší módu, pravé dřeváky vyrobené ze dřeva, červeně lakované, tlusté a těžké, špatně nositelné. Paní Ema si s maminkou přivydělávaly pletením. Vlnu dostávaly od ženy, která měla zásoby přaden. Pletly především rukavice, přizdobily je vyšíváním a potom je majitelka vlněné příze nabídla movitějším dámám.

Paní Ema vzpomínala na svá studijní léta a nucené nasazení do pracovní činnosti. Během studií na gymnáziu museli studenti chodit na brigády, většinou pracovali v zemědělství. Doklad o pracovním nasazení museli odevzdat ve škole. V této době Ema pracovala v pivovaru Gambrinus. Zde přebírala spolu s vězni z Bor brambory. Když měla jít do posledního ročníku, bylo gymnázium zavřeno. Všechny studenty rozmístil pracovní úřad podle svých potřeb. Ema byla nasazena do Rokycanských železáren, kde ve staré fabrice kontrolovala pouzdra na granáty. Pracovala na dvě směny deset hodin denně. Poté ji přemístili do Vagonky, kde muži  opravovali železniční vagony. Byla zde parta studentů, kterým byly přiděleny úklidové práce. Na posledních pár měsíců války byla Ema přeřazena do kanceláře, kde se zabývala sepisováním či sčítáním nekonečných zápisů a sloupků. Byla zde pod dohledem vlajkaře, kolaboranta, a tudíž se musela mít na pozoru.

Někteří studenti dostali černé uniformy a chodili hledat mrtvé lidi. Říkalo se jim Nordhilfe, nouzová pomoc. Jiní měli modré uniformy. Ti hlídali důležité budovy ve městě, případný oheň měli rychle uhasit. Jim se říkalo Luftschutz, vzdušná ochrana.

Naštěstí vše paní Ema zdárně přežila, a dnes vzpomíná na 5. května, kdy přijeli po lehce zasněžených silnicích američtí vojáci, a válka tím pro ni skončila. Přivezli s sebou nejen svobodu, ale i přebytky z fronty. Poprvé Ema ochutnala grepový džus v plechovce a slavné burákové máslo. Měli i ovocné kompoty, masové konzervy, šatstvo a boty. V prvních dnech vše rozdávali obyvatelům, kteří je přišli přivítat, později se věci dostávaly k lidem přes přídělové lístky.

Závěrem chtěla paní Ema napsat větu „Ať žije mír“. Lze s ní souhlasit. Ale já doplním velké poděkování, které jí náleží. Strávila jsem s ní několik hodin posloucháním jejího vyprávění, dozvěděla jsem se plno nových věcí o době, která je naštěstí již minulostí. Mé zápisky i zkontrolovala, abych napsala vše tak, jak to opravdu bylo. Paní Ema má plno vzpomínek a hlavně hodně životního nadšení, byla radost s ní pobýt a poslouchat její vyprávění. Chtěla bych popřát jí i Magdině mamince hodně zdraví, štěstí a životní pohody, abychom se mohly opět setkat…

Zdroj fotografií – Wikipedie

Článek jsem napsala pro internetový časopis Čekanka 20. srpna 2017.