Suroviny – špagety, olivový olej, česnek, malé papričky sladké nebo pálivé, sůl, mletý pepř
Postup – špagety uvaříme klasicky, necháme je okapat. Na troše olivového oleje opečeme úzké kroužky papriček. Já použila sladké, kdo má rád, přidá si pálivou. Po chvíli vmícháme plátky česneku a počkáme, až se rozvoní. Přidáme vařené těstoviny, dochutíme kořením a můžeme podávat.
Suroviny – 200 g hladké mouky, 30 g moučkového cukru, 150 g másla, 1 vejce, 1 lžíce octa, trošku kypřícího prášku
Na naplnění – nahrubo nastrouhaná jablka, cukr, mletá skořice, rozinky namočené nejlépe v rumu – na potření – 1 vejce, lněné semínko
Postup – mouku, cukr a prášek na vále zpracujeme s máslem, pak přidáme ocet, vejce a vytvoříme těsto. Vyválíme na plát, poklademe jablky, osladíme, dochutíme skořicí a okapanými rozinkami. Kraje těsta přehneme přes sebe, konce založíme, potřeme rozkvedlaným vejcem a posypeme semínky. Vložíme do předehřáté trouby a upečeme. 
Suroviny – kousek slepice, kořenová zelenina do vývaru a další zelenina do polévky, sůl, celý černý pepř, nové koření, bobkový list, polévkové těstoviny
Na rýži – slepičí nebo kuřecí játra, vejce, strouhanka, sůl, muškátový oříšek, česnek
Postup – maso očistíme, zeleninu do vývaru nakrájíme po oloupání na větší kousky, přidáme koření a vše vložíme do studené vody. Vaříme, když je maso hotové, vývar scedíme, zeleninu odložíme na jiné použití, koření vyhodíme. Maso nakrájíme na drobné kousky, zeleninu určenou do polévky nahrubo nastrouháme nebo nakrájíme nadrobno.
Játra zbavíme blanek a umeleme nebo nožem naškrábeme. Dáme do misky, přidáme rozetřený česnek, vajíčko, sůl, trošku oříšku a tolik strouhanky, abychom vše spojili v tužší hmotu.
Do vývaru vložíme nakrájené maso a nastrouhanou zeleninu a chvíli povaříme. Přes struhadlo protřeme do polévky játrové těsto, vhodíme vlasové nudle a povaříme. Dochutíme kořením a můžeme podávat.
Suroviny – kapustové růžičky, vývar masový nebo zeleninový, máslo, hladká mouka, kousek mrkve, sůl, majoránka, česnek
Postup – růžičky očistíme od ošklivých vrchních lístků a když jsou velké, překrojíme je. Z másla a mouky osmažíme jíšku, kterou rozředíme studeným vývarem. Přidáme kapustičky, plátky česneku, nahrubo nastrouhanou mrkev a osolíme. Povaříme asi 20 minut. Nakonec dochutíme rozemnutou majoránkou. 
Suroviny – špagety, kousek kapusty, uzené maso, olivový olej, cibule, česnek, sůl, mletý pepř
Postup – špagety uvaříme a necháme okapat. Kapustu zbavíme košťálu, vložíme do vařící osolené vody, nepřikrýváme a chvíli povaříme, zchladíme ve studené vodě, scedíme a nakrájíme na proužky. Na oleji opečeme dozlatova kostičky cibule, potom přidáme kostky uzeného, orestujeme, doplníme kapustou, nakrájeným česnekem a kořením. Po chvíli vmícháme do směsi špagety, dochutíme a podáváme. 
Suroviny a recept na košíčky najdete zde.
Suroviny na náplň – 500 ml čerstvého mléka, 60 g cukru s vanilkou nebo 60 g cukru a 1 vanilkový cukr, 2 vanilkové pudinkové prášky, 100 g másla, 3 lžíce zakysané smetany
Postup – z mléka, cukrů a pudinkových prášků uvaříme hustý krém. Do horkého přidáme na kousky nakrájené máslo a rozšleháme. Při chladnutí také občas promícháme nebo prošleháme. Když je krém skoro vychladlý, vmícháme smetanu. Krém vložíme do sáčku s ozdobnou trubičkou a nastříkáme ho do lineckých košíčků. 
Suroviny na těsto – 450 g polohrubé mouky, 1 kypřící prášek do pečiva, 250 g másla, 4 žloutky, 200 g moučkového cukru
Suroviny na náplň – 4 bílky, 3 lžíce cukru, 2 vanilkové cukry, několik jablek, rozinky nebo brusinky namočené v rumu, mletá skořice
Postup – na vále zpracujeme všechny suroviny na těsto. Třetinu zabalíme do folie a dáme do ledničky. Zbylé těsto rozválíme na silnější obdélník a přeneseme na větší plech. Potom těsto rukou jemně roztlačíme po celé ploše.
Nyní si připravíme náplň. Jablka omyjeme, rozkrojíme, odstraníme jádřinec. Nastrouháme je hrubším struhadle, slupky nám zůstanou v ruce. Bílky ušleháme na tuhý sníh, potom je osladíme a došleháme. Množství cukru volíme podle kyselosti jablek.
Na plát těsta rozdělíme nastrouhaná jablka, lehce z nich vymačkáme přebytečnou šťávu. Posypeme je vanilkovým cukrem, mletou skořicí a okapanými rozinkami nebo brusinkami. Ušlehaný sníh rozdělíme na jablka. Z ledničky vyndáme odložené těsto a na hrubším struhadle ho nastrouháme přímo na bílkový sníh. Plech vložíme do předehřáté trouby a upečeme. 
Suroviny – růžičková kapusta, máslo, vývar, sůl, vařená vejce, šunka
Postup – jednotlivé růžičky očistíme, vhodíme do osoleného vývaru nebo vody a chvilku povaříme. Slijeme a necháme okapat. Máslo opatrně rozpustíme a lehce na něm opečeme rozkrojené růžičky a proužky šunky. Na talířích na jednotlivé porce nastrouháme uvařená vejce. 
Zvu vás na procházku okolím mého bydliště. A nejenom že vás seznámím se současnou podobou, ale hlavně se podíváme do minulosti. Bydlím kousek od Mladé Boleslavi, kde jsem prožila prvních dvacet let. Pak jsem se z města přestěhovala o sedm kilometrů dál do klidnějšího prostředí, bydliště mého manžela. Za námi lesík, před námi lesík, opodál dálnice, ale ta nás neruší. Naše sousedka z Prahy, která zde tráví s rodinou víkendy, říkala, že ani nevíme, co máme. Já si to ale uvědomuji, líbí se mi tu, je tu i nějaké jiné povětří. Kdysi dávno jsem se tu učila na zkoušky a vždy dopadly dobře. A tak se pojďte projít zdejším krajem, možná vás bude inspirovat k procházce i tím vaším, protože je mi jasné, že každému se líbí hlavně ten kraj, kde vyrostl nebo žije. Protože co si budeme povídat, všude je krásně…
Já bydlím v části obce Písková Lhota, která se jmenuje Zámostí. Kdysi dávno to bylo obráceně, větší a významnější bylo Zámostí, až později se objevily domy patřící nyní k Pískové Lhotě. Když se postavíme na dolní okraj Zámostí, které je dle mého na křižovatce u starobylé hospody Na Kocandě, a rozhlídneme se kolem sebe, v blízkém okolí vidíme několik obcí, které navazují na sebe. Zámostí plynule přechází v Pískovou Lhotu, kdo to zde nezná, neví, kde naše část končí a které domy jsou již lhotecké. Přes Jizeru můžeme dohlédnout do Krnska, hned za krnským viaduktem už začíná Jizerní Vtelno. Vzdálenosti mezi obcemi jsou tak malé, že skoro zanikají, lidé pendlují mezi jednotlivými obcemi, dobře se znají a tak návštěva lékaře, pošty nebo obchodů končívá příjemným poklábosením. Provedu vás všemi obcemi, jsou zajímavé svou historií. A také vás seznámím s jednou technickou památkou, kterou se může pochlubit Krnsko. Vyprávění našeho kamaráda o stavbě tohoto objektu, které vyposlechl od svých předků, bylo impulzem k napsání mého článku. Myslím, že by mohlo zajímat i vás.
Již v nejstarších dobách bylo okolí mého bydliště osídleno slovanskými kmeny. Všechny obce mají úctyhodné stáří, většina je vystavěna nad osadami potulných kočovníků mladší doby kamenné. V nejstarších dobách vypadala krajina jinak než dnes. Lesy byly bílé, tedy listnaté, tmavých – jehličnatých zde bylo velmi málo. V nižších polohách byly močály nebo travnatá step. Jen pět kilometrů od nás žili mamuti, jak dokazuje nález jejich klů. Z větších zvířat nechyběli nosorožci, medvědi, zubři, losi, sobi, hyeny a divocí koně. Tlupy potulných lovců bydlely pod převislými skalami nebo v jeskyních. Lidé se živili lovem zvěře, chytali je do jam nebo ubíjeli zbraněmi vyrobenými z kostí a kamene. Oheň užívali k ochraně před zvěří i k opékání masa a velmi pečlivě se o něj starali, aby jim vydržel co nejdéle.
Později při oteplení klimatu se objevilo více stromů, sníh z ledovců roztával a vody vytvářely řečiště. Z teplejší krajiny odešli současně s pravěkými lidmi mamuti, sobi a losi, větší šelmy vyhynuly. K nám přišli od Dunaje noví lidé, kteří se usídlili při povodí řek. V Pojizeří se našlo mnoho památek na tyto osadníky, různé zbraně, nádoby a sídlištní jámy. Používali kamenné zbraně, ale již broušené, uhlazené a vrtané. Živili se chovem dobytka, pěstovali obilí, pekli chléb, maso nejen opékali, ale také vařili a pekli. Vyráběli nádoby a zdobili je, tkali vlněné látky. To vše se událo v mladší době kamenné. Víme, že již před více jak 5000 lety byla tato oblast velmi hustě osídlena.
Ke konci tohoto období k nám pronikly karavany kupců nabízející jantar, sůl, zbraně a šperky. Později na toto území pronikl lid přes nynější Lužici a ze Slezska. Zůstaly po nich žárové hroby a našly se zde i pravěká pohřebiště z doby bronzové-únětické. V roce 1922 byly na pozemku bývalého krnského velkostatku objeveny v hloubce asi 2 metrů v pravidelných vzdálenostech od sebe téměř zachovalé kostry skrčenců, které ležely na pravém boku tváří k východu. U každé hlavy byl velký kámen a některé hroby byly kameny obloženy. Našly se zde i nádoby hruškovitého tvaru, bronzové spony, jehlice a vzácné jantarové šperky. V Jizerním Vtelně byly objeveny předměty ze starší doby bronzové. Byly zde nalezeny střepy neolitických nádob, únětické pohřebiště, lužické sídliště a zbytky bylanské chaty i s domácím zařízením. Místní statkáři, pan Vlasák a pan Charvát a rodina Křováčkova věnovali nalezené předměty muzeu ke zkoumání a k uložení do depozitářů.
Svou procházku začneme nejdříve v Zámostí, z mého pohledu nejdůležitější obcí. Jméno bylo určeno podle polohy za mostem, který tu od pradávna přetínal Jizeru. Na východní stráni, která lemuje jizerské údolí, stojí zříceniny hradu Starý Stránov. Dnes mu místní říkají Myškův Hrádek. Ale je znám také pod názvy Hrádek nad Zámostím, Hrádek nad Jizerou nebo prostě Hrádek. Z hradu vedla tajná chodba do městečka Zámostí. Byl objeven zbytek chodby a neobvykle veliký sklep zbudovaný ve skále. Nepodařilo se sklepem a chodbou proniknout dál a zjistit, kam chodba pokračuje a co se v ní skrývá.
Hrádek byl pevný hrad s hlavním palácem, přirozenou ochranu mu poskytovaly strmé svahy s příkopy. Do dnešních dní se zachovala část zdiva obytného paláce, trochu hradebních zdí a pozůstatky hradního příkopu. Majestátní zbytky dřívějšího gotického hradu jsou zařazeny mezi kulturní památky.
Kronikář Hájek píše, že celý kraj i Hrádek dostal od Boleslava I. Štyrsa za to, že se na jeho přání podílel na vraždě sv. Václava. Měl zde svůj dvůr, ve kterém trávil dny v duševním šílenství a v místě, které se dnes nazývá Čertova stráň, se propadl do země. To je pověst, jisté ale je, že nejstarším držitelem Starého Stránova byl královský služebník Mikuláš z Hrádku, který zde žil kolem roku 1297.
Koncem XIV. století se na hradě objevili Pavel a Václav Myškovi. Pavel měl pět dětí, všechny získaly statky v okolí, hlavně ve Vtelně. Otec jim brzy zemřel a sirotky vychovával jejich strýc Václav. Byl nejvýraznějším představitelem rodu, vlastnil několik okolních obcí. Byl příznivcem Mistra Jana Husa, dokonce ho doprovázel na sněm do Kostnice. Po návratu se zapojil do husitského hnutí. Byl velmi významným členem, v roce 1436 podepisoval jako svědek zápis o příměří mezi Petrem z Michalovic na Bezdězu a mladoboleslavskými měšťany.
Vlastníci Hrádku bojovali pod velením Jiřího z Poděbrad a v roce 1448 dobyli Prahu. Majitelé se měnili, až byl hrad počátkem XVI. století rozprodán poddaným, kteří si k němu přistavěli své chaloupky, využili samozřejmě kámen z opuštěného hradu. V dnešní době je Hrádek obydlený, tak jako po celou svou existenci. Vždy se našli lidé, kteří si zde vytvořili své útočiště.
Asi 100 metrů od hradu můžeme vidět starý židovský hřbitov, nezvykle umístěný ve velmi příkrém svahu. Pohřebiště je neudržováno, ale náhrobky jsou celkem zachovalé. Pohřbívalo se tu od první poloviny 18. století až do roku 1901. Synagoga je přestavěna na rodinný dům. Dochoval se zbytek hebrejského nápisu nad vstupním portálem a část výzdoby v modlitebně.
V roce 1556 vymohl Jindřich z Valdštejna povýšení obce na město. Vedla ho k tomu touha po navýšení zisků od řemeslníků a trhovců. Každý kupec musel se svou družinou, která chránila zboží i kupce se zbraní v ruce, platit majiteli Hrádku za ochranu a poskytnutí místa k prodeji svého zboží.
V roce 1790 piarista Jaroslav Schaller píše, že Zámostí neboli Zámošť, byl městys, protože na tržišti stál pranýř a opodál šibenice. Leží na levém břehu Jizery, přes kterou je postavený dřevěný most. Obyvatelé byli hlavně obchodníci a řemeslníci. Stará obchodní cesta vedla z Nymburka k Luštěnicím a Strašnovu, odtud se kolem Hrádku stáčela do Zámostí, kde byla velká tržnice a čilý obchodní ruch, protože cesta vedla na Bezděz a k České Lípě. Hrádek nad Zámostím byl postaven na ochranu cesty a mostu přes Jizeru.
Ráda bych vzpomněla na místního rodáka, pana Karla Krouského. Narodil se 9. března 1823 v Zámostí, vyučil se mlynářem, tak jako jeho bratr. Bývalo to velice ceněné povolání, vrchnost si jejich služeb považovala. Jejich práce nebyla lehká a bylo nutno k ní mít mnoho odborných znalostí. Mlynáři nemleli pouze obilí, ale stavěli mlýny, pily i všechny vodní stavby. Udržovali břehy řek nebo potoků a stavěli mosty přes vodní řečiště. Podíleli se na výstavbě vodáren, papíren, soukenických a koželužských závodů. Jejich zásluhou se lidé postupně dočkali vody i ve svých obydlích, ale také pomáhali, když voda lidem škodila, zaplavila jim sklepy či domy.
Karel Krouský byl tedy velmi váženým občanem. Ale žil v době, která klidnému životu nepřála. 7. září 1848 byla sice zrušena robota, ale lidé se museli z robotních povinností vykoupit. Kdo neměl dostatek peněz, musel si vypůjčit v bance. Pan Krouský i další vlastenci v revolučním roce 1848 pořádali besedy, kde se četli noviny, zpívali vlastenecké písně a seznamovali lidi s událostmi v Praze, ve Vídni nebo v Paříži. I v Zámostí se národní garda připravovala na případný boj. Karel Krouský se přátelil s Karlem Havlíčkem Borovským,se kterým se seznámil, když bojoval v Praze na barikádách. Byl několikrát zadržen, vězněn i vypovězen z vlasti.
Přímo v Zámostí filmoval režisér Josef Pinkava. V roce 1985 natáčel film Pohlaď kočce uši. Je to hudební komedie pro děti, jedna z epizod se odehrává na fotbalovém hřišti v Zámostí. Dívčí sbor si zde zahrál fotbal s místními kluky. Nepřekvapí výsledek – 19:1 – jediný dívčí gól vsítil sbormistr. A nepomohla ani pomoc nehrajících děvčat, která zpívala Mozartovu ukolébavku. Ve filmu je vidět nejen místní hřiště, ale i silniční most přes Jizeru a jeho okolí.
A protože okolí nabízí mnoho zajímavého k vyprávění, zvu vás k dalšímu čtení. Seznámím vás s Pískovou Lhotou, obcí, která leží u hlavního spoje na Prahu a postupně splývá se Zámostím.
Starý Stránov nebo Myškův Hrádek – zříceniny hradu udivující svou mohutností. Na fotkách je část dochovaného zdiva a domek přímo přilepený k hradnímu zdivu. Na první fotce je vidět, jak dodnes působí torzo hradu majestátně. 
Starý židovský hřbitov – kulturní památka. Je zde asi 130 náhrobků nezvykle umístěných do příkrého svahu opodál hradních zdí. 
Hospoda Na Kocandě nebo Kocanda – stojí přímo na křižovatce. U této hospody byl přes dvůr prostorný sklep vylámaný ve skále, kde hostinský skladoval sudy s pivem, naléval do přinesených džbánů, později prodával lahvové pivo, limonády a sodovky. S každým zákazníkem chodil hostinský do sklepa, vydal žádané množství a druh nápoje a oba šli zpátky do hostinské místnosti, kde nakupující zaplatil.
U hospody byl také kuželník. Dráha stála na dvoře hospody, byla zastřešena lehkým krytem, dnes bychom řekli pergolou. Všechny části kuželníku byly ze dřeva. Kuželky byly velkou zábavou, skoro u každé větší hospody byla možnost provozovat tuto hru.
Přináším vám srovnání, na fotkách vidíte hospodu před válkou a jak vypadá dnes.
Knihy a fotografie
Některé údaje jsem převzala z úžasných knih, které se již málokde vyskytují. U nás je vlastní místní knihovna.
Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.
E. Strnad – Boleslavsko, vlastivědná četba dodatková pro obecné i měšťanské školy, II. díl, kniha je z roku 1939. Je věnována památce Václava Vaňka, zakladatele školní vlastivědy na Boleslavsku, třídního učitele z Bezna.
Současné fotografie jsou převážně mé vlastní, všechny historické a několik z dnešní doby jsem převzala ze stránek Obecního úřadu v Pískové Lhotě. Dostala jsem k tomu svolení od starosty obce pana Jaroslava Bahníka, čímž mu tímto vřele děkuji.
V dnešní procházce navštívíme obec Pískovou Lhotu, pod kterou spadá Zámostí. Žije v ní kolem 600 obyvatel, průměrný věk je 39 let. Obec leží asi 10 km za Mladou Boleslaví směrem k Praze.
Lhota se dá rozdělit na několik částí. Ve středu je nálevkovitá náves s rybníkem a kolem dokola se nachází menší starší rodinné domy, které tvoří základ obce. Na ně navazují další, novější, některé i s většími zahradami. Severní část se rozkládá nad údolím Jizery a volně navazuje na Starý Hrádek, o němž jsem psala v minulém článku. A pak tu máme úplně novou výstavbu, různě rozmístěné moderní domy, tak jak se majitelům líbil pozemek.
Stará obchodní cesta ze Zámostí do Prahy vedla přes Pískovou Lhotu. Silnice byla nejdůležitější spojnicí pro dopravce zboží, cestující občany, poštovní postilióny i kurýry. Přímo u silnice směrem na Prahu byla vyhlášená hospoda, která zajišťovala formanům odpočinek a výborně připravené pokrmy. Hostinec Na písku neboli Písecký hostinec se řadí ke kulturním památkám České republiky. Má průčelí s barokním štítem. Po stranách zazděné brány jsou dva štukové pilastry s podivnými hlavicemi, nad středem je plastický alianční znak z pískovce s akanty, nad nímž jsou růže. Výzdoba je z druhé poloviny 18. století.
Kousek opodál od Pískové Lhoty směrem k Brodcům je místo, které známe pod názvem Hradiště Valy nebo také Žižkovy valy. V dřívějších dobách zde bylo prastaré hradiště chráněné roklemi, dodnes je zřetelné, kde se rozkládalo opevněné sídliště z mladší doby bronzové. Své ležení zde měl později i Jan Žižka z Trocnova, jak dokazuje místní název. Archeologické nálezy byly objeveny i nad Vlčím dolem, kde se nacházelo pravěké hradiště. Obě místa jsou také zapsána mezi kulturní památky naší republiky.
Písková Lhota získala jméno, jako všechny Lhoty, po lhótě neboli ulehčení či odpuštění povinností vůči vrchnosti, dané obyvatelům nově založených obcí. Byli na určitou dobu, většinou 5 až 8 let, osvobozeni od placení úroků nebo robotních povinností. U některých Lhot, jako třeba Husí, předpokládáme, že lidé byli nuceni odvádět jako naturální dávku husy. Naše Písková má jméno podle složení zeminy, je zde samý písek. První záznamy o vsi jsou z roku 1398. Většinou zde bydleli lidé pracující na polích. Na rozdíl od Zámostí, typicky obchodního města, Lhota byla zemědělská.
Z dalších památek bych vybrala dvě, nacházející se blízko mého bydliště. Obě sloužily v minulých stoletích lidem pracujícím na polích. U nich se scházeli při přestávkách v práci na poli a většinou pojedli s sebou přinesené jídlo. Vedly k nim prošlapané cestičky, po večerech přicházeli lidé posedět do stínu lip, které tu byly, a věřím, že se jim dobře klábosilo. Já jsem k nim chodívala s dětmi na procházky, a když jsem se byla znovu podívat na ta místa a nafotit fotky, všimla jsem si, že zub času pracuje..
První památkou jsou zděná šestiboká boží muka z konce 18. století, zakončená kopulí a druhou socha sv. Jana Nepomuckéhoz roku 1773. Je to socha světce s andílky, krásné barokní dílo. Je škoda, že se obě památky nacházejí v polích, zasloužily by si důstojněji upravené okolí.
I když Myškův Hrádek nepatří k Pískové Lhotě, a proto jsem o něm psala v minulém článku, vrátím se k němu i nyní. Včera jsem se od našeho souseda dozvěděla něco nového o chodbě z Hrádku. Přečetl si můj článek a přišel s upřesněním. Chodba z Hrádku možná nějaká byla, ale nejspíše nevedla do míst, která jsou považována za její vyústění v dolní části Zámostí. Tam se nacházejí dva sklepy, v místech, kde původně stál pivovar a sladovna. V jednom z těchto sklepů skladovali slad. Později využívali sklepení členové JZD k uskladnění sadbových brambor a když se posuneme ještě o pár let do současnosti, ruští vojáci zde skladovali sudy, pravděpodobně s rybami, tipla bych si na slanečky. Ty jsem zažila již já, v roce 1987 si nákladními vozy jezdili pro zásoby.
Ač je mi to tedy líto, chodba z Hrádku by se mi líbila víc, jedná se pouze o sklepní prostory využívané k uskladnění surovin. Tyto chodby prozkoumávali kluci již za války, soused vzpomínal, že vše prolezli a snažili se dostat co nejdál.
Také vzpomínal, že za války byla kousek od bývalé sladovny postavena stodola, kde byli po válce umístěni němečtí zajatci. Každá rodina ze Zámostí měla povinnost postarat se o několik vojáků, jeho maminka vařila pro dva muže ze Slezska či někde z těch končin. Sousedova maminka jim nejenom vařila, ale i pekla, vzpomínal, že měli buchty i jiné pečivo.
A v souvislosti s válkou zmíním, že 8. května, tedy už u nás po válce, ruští vojáci bombardovali celou naši oblast a několik lidí přišlo takto nesmyslně o život, v lepším případě o střechu nad hlavou.
A protože v této obci není žádný starý objekt, Hrádek patří odpradávna Zámostí, bude dnešní vyprávění kratší. Ale příště se podíváme na jediný veřejnosti přístupný zámek v mém okolí, romantický Nový Stránov. Minulá léta k němu nebyla příliš laskavá, postupně se ale probouzí a věřím, že po napravení škod, které probíhají, se opět zaskví ve své kráse.
Předválečná Písková Lhota. V té době zde byla elektrárna, fotoateliér, holič, 4 hostince, kapelník, klempíř, košíkář, 3 krejčí, 5 lomů, rolník, mlýn, 2 obuvníci, řezník, 3 obchody se smíšeným zbožím, velkoobchod surovinami, 2 trafiky, 3 zámečníci…
Boží muka stojící u lípy na poli.
Socha sv. Jana Nepomuckého. Stojí na poli, kolem ní jsou pouze akáty. Výzdoba je již částečně poničena.
Hostinec Na písku, kulturní památka. Nedávno byla opravena, budova vypadá pěkně, jen mi vadí, že majitelé na ni umístili vývěsní štít své živnosti. Dle mého, nápis kazí celkový vzhled budovy.
Knihy a fotografie
Některé údaje jsem převzala z úžasných knih, které se již málokde vyskytují. U nás je vlastní místní knihovna.
Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.
E. Strnad – Boleslavsko, vlastivědná četba dodatková pro obecné i měšťanské školy, II. díl, kniha je z roku 1939. Je věnována památce Václava Vaňka, zakladatele školní vlastivědy na Boleslavsku, třídního učitele z Bezna.
Fotografie současné jsou převážně mé vlastní, všechny historické a několik z dnešní doby jsem převzala ze stránek Obecního úřadu v Pískové Lhotě. Dostala jsem k tomu svolení od starosty obce pana Jaroslava Bahníka, čímž mu tímto vřele děkuji.