Ale kdo to vlastně byl? Mnozí ho znát nebudete. Za Rakousko-Uherska i v průběhu druhé světové války byl vyšetřován a šikanován, po roce 1948 byly jeho knihy vyřazeny z knihoven. Až v roce 1968 ho mocní vzali na vědomí, byla mu odhalena pamětní deska na domě, kde v Mladé Boleslavi žil, ale poté opět upadl v nemilost. Byl znovu objeven až v listopadu 1989, jeho myšlenky a názory se postupně dostávají k veřejnosti a myslím, že v mladoboleslavském okolí není nikdo, kdo by tohoto významného muže neznal.

Karel Sellner – (1873 – 1955) byl člověk několika profesí a ve všech dosáhl na pomyslný vrchol znalostí a umění. Byl spisovatelem historických knih, učitelem, později okresním školním inspektorem a archeologem. Jeho otec pracoval na dráze, možná i přímo v Krnsku, protože byl v různých funkcích na Turnovsko-Kralupsko-Pražské dráze. A jak již mnozí víte z mého článku o Stránovském viaduktu, tato dráha vedla blízko mého bydliště.

V obecné škole vynikal svým zájmem o kreslení, hudbu a knihy. Již v této době napsal několik prvotin. Hrál na hudební nástroje, nejvíce na housle, klavír a později i na varhany. Zajímala ho kresba, chemie a překvapivě i polní hospodářství, absolvoval kurzy v těchto oborech. Později vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové a učil na několika školách v okolí Mnichova Hradiště a Mladé Boleslavi.

Nejvíce ho ovlivnilo působení v Podbezdězí. Nejdéle pobýval v obci Březovice, která je na svého bývalého občana a učitele velmi pyšná. Na bývalé škole je umístěna Sellnerova pamětní deska. Pobyt zde považoval Sellner za nejkrásnější období svého života. A není divu, nejenom že si zde našel ženu, která ho provázela životem, ale mohl se zde věnovat všem svým zálibám. A těch bylo velmi mnoho.

Byla to zejména archeologie a literatura. V okolí Březovic objevil mnoho nálezů, dokonce i velké hradiště, které jeho přítel Eduard Štorch pojmenoval na jeho počest Sellnerovým hradištěm. Oba tito muži spolupracovali a Sellner posléze napsal a vydal vlastním nákladem v roce 1910 pod pseudonymem Karel Franta knihy První lidé v Čechách a O vzniku a vývoji poddanství českého lidu.

V této době napsal i mnoho spisů vlastivědných, zejména o okolí Mladoboleslavska. Nejvíce ceněné byly regionální knihy Dějiny na Mladoboleslavsku, Geologie okresu mladoboleslavského a zejména největší ohlas měl vlastivědný sborník Boleslavan,jehož některé díly mám možnost si přečíst. Karel Sellner ho založil a vydávala ho učitelská jednota Komenský v Mladé Boleslavi s pomocí okresních správních komisí a okresních osvětových sborů v Mladé Boleslavi a Nových Benátkách. Tiskla ho knihtiskárna Jaroslava Chládka v Mladé Boleslavi. Vycházel měsíčně mimo školní prázdniny, ročně bylo tedy deset čísel a roční předplatné činilo 20 Kč. Redakce byla složena z věhlasných mužů, vedl ji univerzitní profesor J.V.Šimák, členové byli Karel Sellner, okresní školní inspektor, profesoři Z. Kamper, B. Konvalinka, S. Novák, F. Strejček, odborní učitelé Č. Novotný a E. Svárovský, katecheta J. Vojáček a učitel pomocné školy V. Kozák. Odpovědný redaktor byl Karel Sellner. Napsala jsem celý výčet spolupracovníků, aby bylo vidět, jaké kapacity se podílely na vzniku tohoto sborníku. Také je to velká vzácnost, někteří čtenáři si dávali roční výtisky svázat a sborníky velmi pečlivě opatrují. Já ho mám jenom půjčený, což mě velmi mrzí… Dnes je možné jednotlivé roční svazky koupit v antikvariátech, ale jejich cena je poměrně vysoká, kolem 600 Kč, což svědčí o jejich kvalitě. Je to soubor různých článků z různých odvětví tehdejšího života. Velmi zajímavé svědectví o době minulé, jak lidé žili, co je trápilo, na co vzpomínali. Jsou zde i básně, povídky, historické zajímavosti, články o životě českých osobností, ale na konci sborníku jsou i hádanky.

Karel Sellner se zajímal i o cikánské rodiny, které měly své stany kolem vesnice Březovice. Navštěvoval je a sledoval jejich běžný život. Krajina tohoto kraje ho inspirovala i při jeho literární tvorbě. Děj většiny jeho knih se odehrává na Mladoboleslavsku a Podbezdězí. Nejznámější jsou Tajemný rytíř, Z bezdězských lesů, Tři bratři z Mydlovaru, Petrovský. Jak názvy naznačují, jeho tvorba vycházela z jeho historických a vlastivědných znalostí. Ty uplatnil i při svých přednáškách, které byly velmi hojně navštěvovány. Přednášel o historii českého národa, o regionálních pověstech, o archeologii, ale také o pedagogice a psychologii.

Největšího uznání se mu dostalo za jeho učitelské, později inspektorské počínání. Byl 1. září 1919 zvolen prvním a zároveň posledním školním inspektorem v Mladé Boleslavi, kterého volili sami učitelé. Podařilo se mu zlepšit postavení učitelů, založit nové školy, pomáhal školákům i vyučujícím. Zavedl nové způsoby výuky, nové předměty, hlavně volný sloh a volné kreslení. Byl předsedou Budče učitelské a mluvčím učitelů v okresní radě. Jeho přáním bylo, aby děti z vesnických škol byly stejně vzdělány jako ty ze škol městských, a aby se školy staly střediskem vzdělanosti. Proto pořádal pro učitele mnoho přednášek a vzdělával je.

V roce 1933 odstoupil z funkce školního inspektora, protože odešel do důchodu. Nyní se mohl více věnovat psaní, archeologickým výzkumům v okolí bydliště a také zhotovoval plno výrobků, byl velmi manuálně zručný. Perzekuce za 2. světové války ho neodradila od psaní, sepsal a ilustroval rodinnou kroniku, čtvrtý díl dokončil až po skončení války. Po komunistickém převratu v roce 1948 se stal nepohodlným, jeho myšlenky, sociální spravedlivost, boj proti útlaku a bezpráví ho vyřadily ze společnosti. Do ní se vrátil až po listopadu 1989. Utlačovali ho za Rakouska-Uherska, Němci za 2. světové války a později i komunisté. A přesto se mu podařilo vykonat mnoho dobrého pro lidi ve svém okolí, pozměnit celé školství a tím výchovu těch nejmenších, najít pevné místo v archeologické obci.

Jaký byl Karel Sellner nejlépe poznáme, když si přečteme jeho učitelské desatero. Je nejen o učitelích a pro ně, ale cítíme z něj i to, jaký to byl člověk. Našla jsem ho, otisknul ho nejspíše jeho příbuzný Jakub Sellner, a nyní vám ho nabízím.

1. V jedno budeš věřiti – že máš osud budoucích ve svých rukou!

2. Nevezmeš nadarmo jméno pokroku, lidskosti a mravnosti!

3. Pomni, že škola je chrámem umění, pravdy a dobra, dílnou lidskosti!

4. Cti otce naší republiky a jeho železná vytrvalost a láska k vlasti buď též ti bude vzorem!

5. Nezabiješ v dětech lásky k sobě kaprálskou řízností a studenou povýšeností!

6. Celým svým zjevem, slovem i skutkem buď vždy čist!

7. Nepokradeš dětem ani minuty času vyučovacího, ale využij každé příležitosti k zasévání dobrého símě v duši dětskou!

8. Nepromluvíš nikdy ve škole slova nelaskavého, nepromluvíš nepřipraven, nepromluvíš proti pravdě a pokroku!

9. Nepožádáš darmo lásky dětí, ale dáš jim celé srdce své i duši svou!

10. Aniž požádáš, aby svobodná republika platila tě za hodiny marně utrácené!

Pro své názory, které se nebál zveřejňovat, byl pro Rakousko-Uhersko nepřijatelný, a i když bylo málo učitelů, byl 26. července 1916 naverbován do armády. Protože mu bylo již 43 let, nešel na frontu, ale nejprve do jednoroční školy pro dobrovolníky.Sellnerovy vzpomínky na tuto dobu se točí kolem jídla, které bylo velmi špatné, u setniny převažoval hlad. Vojáci dostávali plno sušených naložených ryb, které byly namočeny ve velkém sudu, kterému říkali „tisíc smradů“, odporný pach se táhl celým táborem. Tyto ryby se připravovaly pečené, později se mlely a připravovaly se z nich karbanátky, které obsahovaly plno drobných úlomků kostí. Občas se na talířích objevila vařená řepa, mrkev, zelí i dýně. Upravená zelenina byla chutná a velmi vítaná. Vojenští kuchaři, vařící ve špinavém oblečení a servírující jídlo na nemytém nádobí, si ovšem přilepšovali, pro sebe si vařili guláš, paprikáš, smažili řízky či pekli roštěnou. Okrádali o tyto pokrmy ostatní spolubojovníky.

Pořádek nastolil až po půl roce mladoboleslavský rodák nadporučík Knorr, který pocházel z německé rodiny, ale velmi dobře mluvil česky. Byl rázný, spravedlivý, podvody v kuchyni objevil a napravil, sud zmizel a dalo se lépe dýchat. Kuchaře poslal do basy, místo nich se objevili noví, čistí a strava se velmi zlepšila. Knorr sám jídla ochutnával, držel se hesla „sytý voják nereptá“.

V zimě roku 1916-1917 obýval Karel Sellner pokoj s dvanácti ševci a krejčími, kteří pracovali v oděvním skladu. Jídla zde bylo málo, a proto každou neděli vyráželi do různých stran a večer se vraceli s plnými baťohy. Přinášeli pšeničný chléb, slaninu, uzené maso, tlačenku, někdy i vepřový guláš. Vše co přinesli, poctivě rozdělili mezi osazenstvo. I Karel dostával svůj díl, on jako velicí nemohl odejít. Na oplátku, na přání, jim vyprávěl o tom „zatraceném Rakousku“. V té době dostávali vojáci tzv. „Hungerurlauby“, aby se doma najedli a u setniny ubylo jedlíků.

Později byl převelen do důstojnické školy v Pětikostelí, kde se měl naučit velet setninám. Zde nebyl důstojník Knorr a podle toho to vypadalo. Často míval hlad, do opasku vrtal nové dírky, aby mu kalhoty nespadly. Ale Karel měl štěstí, jako „ordonanc“ byl k němu přidělen jeho bývalý žák. Jednou večer přišel potají k vojákům do budovy, kde byla velká zima, právě tento žák a hledal svého učitele. Přinesl mu uzený jazyk a kousek bílého chleba. Vše ukradl kuchařům, kteří si nacpávali břicha. Slíbil přinést i teplou deku, ale učinil tak až o něco později, dříve nemohl. Ráno se již učitel probudil v teple, přikrytý silnou dekou. Když žák mohl, potají mu přinesl kus chleba, studenou vepřovou pečeni nebo vařený uzený bůček, vše, co mohl sebrat nepoctivým kuchařům.

Také Karel vzpomíná, jak náhodou objevil krádež v kuchyni. Byl do ní zapojen desátník a kuchař, kteří podávali jídlo přes plot ženám. Šikovatel a domobranci, které vzbudil, mu pomohli všechny chytnout. Nyní se ho ujal náš známý Knorr, vysvobodil ho tím, že ho přemístil k technické službě a Karel odjel do Albánie. Uprostřed vysokých hor nad hlubokým kaňonem řeky Seriče byla umístěna stanice 516. etapního praporu 19. setniny. Vojáci zde měli budovat silniční a železniční tratě. Prvním jídlem zde byla hustá dršťková polévka s kousky masa a hodně oslazený čaj s rumem. Po páchnoucích rybách, zelné polévce a krmné řepě konečně masitá večeře a teplý čaj. A nejlepší chléb, který za poslední roky jedl.

Zde nehladověl, měli své stádo ovcí, koz a horských krav. Po čtrnácti dnech dostávali na přilepšenou víno, sýr, sardinky a suchary. K obědu mívali často knedlíky. Později jako velitel malého oddílu dbal, aby voják dostal vše, co mu patří. Chodili sbírat do lesa oříšky, pražili je a vařili z nich kávu. O pár měsíců později velel setnině italských zajatců. Opatřil si své stádo, měl berana Maje, černé prasátko, dvě telátka, velkého vola a silnou krávu. Hovězí dobytek získal od honců, kteří velká stáda hnali na frontu. Za trochu peněz a potvrzení, že kus je neschopen další cesty, se něco ze stáda ocitlo u něj v ohradě. Říkali zvířatům „železná rezerva“. Maj požíral potají makaróny, které sušili kuchaři na slunci na stanových plátnech. Prase jedlo odpadky z kuchyně a kukuřici, která se sušívala na zemi. Ostatní zvěř se pásla na louce u říčky. Podařilo se mu získávat koně, kteří byli zraněni a museli se zabít. Z koniny se vaříval guláš v kotlích, krásně vonící paprikou a cibulí. Protože vařili italští kuchaři, měli často polentu, makaróny a různá exotická jídla.

U jednotky měl Karel i svou zahradu, a tak měli dostatek zeleniny. Ráno italští zahradníci notně zalili záhony, při padesáti stupních vše rychle rostlo. Zelenina byla obřích rozměrů, veliká rajčata, nestvůrně veliké dýně, zelí i kapusta velikosti bramborových košíků, fazolové lusky dlouhé až 20 cm. Když záhony sklidili, hned začali sázet nové druhy. Měli i hojně ovoce. Různé druhy velkých melounů, vinné hrozny těžké až 2 kg, fíky i broskve. I cibule byla velikánská, do každého velkého kotle se dávalo šest nakrájených cibulí osmažených na slanině, potom se přidaly nakrájené okurky, dýně a rajská jablka nebo fazole či lusky. A plno papriky. Polévky vařili z hovězího masa s přísadou rajčat, vždy ji zaprašovali moukou, takže byla pěkně hustá.

Italští zajatci chodívali do lesů, chytali hady až dva metry dlouhé, nejedovaté, ale útočící na lidi. Stahovali je, rozsekávali na krátké kousky a vařili s různou zeleninou. Jedli i zelené ještěrky, chytali ryby, smažili plže a hlemýždě. V plechovkách od konzerv tloukli železnými spojkami kolejnic kukuřici, mleli ji na hrubou mouku a vařili z ní polentu. Nečinili tak z hladu, ale pro ukrácení dlouhé chvíle. Rádi sedávali u ohníčků a vařili vše, na co přišli.

Karel s dalšími čtyřmi rodáky vymysleli a poté z dostupných surovin vařili nová jídla. Salát k večeři si připravovali z tence nakrájených okurek a dýní, drobně nakrájené cibule a rajských jablek, střídavě skládaných v míse. Okořenili ho paprikou, zalili octem a panenským olivovým olejem.

Připravovali si také knedlíkový nákyp. Velký kus drobně pokrájené slaniny škvařili s cibulemi, do tohoto základu přidali rajská jablka, rozkrájené knedlíky a vše zalili rozkloktanými vejci.

V Miloti nad řekou Matti byla důstojnická jídelna, které velel dobrosrdečný Maďar Tezö. Obědové jídelní menu se skládalo z hovězí polévky, hovězího masa se salátem, selátka, moučníku, broskví, melounů, vinných hroznů a k pití bylo víno a černá káva. Karel si kuchaře našel sám mezi zajatci, kuchtík dříve vaříval v Miláně, v Paříži a dalších evropských městech. Vařil velmi dobře, ale knedlíky po českém způsobu se naučil až u pana Karla.

Na konci války se podíleli nejen spojenci, ale i nespokojenost hladovějících, hrozila revoluce z hladu u nás i v Německu. Příčinou rozkladu armád a rostoucí nespokojenosti ve vojsku byl hlad. Na mnoha místech se stalo, že hladoví vojáci odmítli bojovat. U nás se vzbouřilo asi sedm stovek vojáků v květnu 1918 v Rumburku. Důvodem bylo špatné zásobování, hlad a šikana německými důstojníky. Vzbouřenci byli při pochodu do dalšího města pochytáni rakousko-uherskou armádou a vůdci popraveni.

Karel Sellner se o konci války dozvěděl na Svátek zesnulých, 2. listopadu. Telefonista přiběhl za ním do pokoje se zprávou, volal „ je příměří, bude mír, je konec války, vojenské oddíly se vrátí domů.“ Na stěžni ohromné lodi Filipi Artelli zavlála 12. listopadu 1918 vlajka svobodné československé republiky a naši vlajku poprvé pozdravovaly velké křižníky hřměním děl.

A nebyl by to ani Karel Sellner, kdyby své zážitky z Albánie nesepsal a nevydal. Tak jako dříve vydával knihy z Mladoboleslavska, nyní učinil totéž po svém návratu domů z války. Kniha je složena z albánských pověstí, které slyšel v Albánii vyprávět, ale obsahuje i povídky a pohádky. Je určena pro dětské čtenáře a jmenuje se Pohádky májových večerů.

Karel Sellner byl významnou kulturní a sociální osobností Mladoboleslavska mezi oběma válkami. Byl také výborným pedagogem a spisovatelem. A na závěr si vypůjčím kousek citátu našeho prvního prezidenta. Pochází z rozhovoru mezi T.G.Masarykem a Karlem Čapkem.

„Snad nic není pro politiku, ale i pro život tak důležité, jako poznávat lidi“.

A já dodávám, poznávejme a pišme o velikánech z naší historie i současnosti. Ať se na ně nikdy nezapomene…

Literatura

Boleslavan – vlastivědný sborník

Karel Sellner (ne)známý spisovatel – autor Jakub Sellner

Wikipedie

Fotografie

Karel Sellner – autor Jakub Sellner – Wikimedia Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported

Pamětní deska na Karla Sellnera v obci Březovice – autor Jan Polák, vlastní dílo Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported

Památník Rumburské vzpoury v Rumburku – autor Matěj Baťha, vlastní dílo, Creative Commons 2,5 Generic

Článek jsem psala pro internetový časopis Čekanka 4.12.2017