Tento článek věnuji dívkám a ženám z období renesance, jejich nesnadnému žití, ale které si přesto dokázaly najít své místo v životě a leckdy se vyrovnat mužům, nebo je dokonce znalostmi zastínit.

Dívky i chlapci byli vychováváni rozdílně a nepoměr se projevoval i v běžném životě. Muži v českých zemích chtěli, aby jejich ženy byly mravně čisté, zbožné, starající se o rodinu a plodné. Ženy, které byly krásné, vtipné a chytré bývaly považovány za podezřelé. Český šlechtic vždy hodnotil své manželství kladně, navenek mělo působit jako krásné soužití muže a ženy. Muži se ženili hlavně kvůli chlapcům, kteří jim měli zajistit pokračování rodu. A především chtěli vylepšit své majetkové poměry a tím zvětšit společenskou prestiž.

Jiné bylo postavení žen a náhled na ně muži ve Francii nebo v jiných západních zemích. Mladíci z bohatších rodin odjížděli do těchto krajin na zkušenou, seznamovali se zde se ženami, které žily daleko spokojenější život. Zde více dávali muži najevo lásku k ženě a byli vůči ženám galantní. Líbilo se jim, když se ženy pěkně oblékly, navoněly, uměly s nimi hovořit i smát se. A tak postupně, jak naši muži cestovali, přejímali cizí zvyky a uplatňovali je i u nás. Napodobovali styl oblékání, života, vybavení svých domů a přestávali se stydět za lásku ke své ženě. Ženy se stále více věnovaly nejen domácnosti, ale také se zapojovaly do veřejného života a vzdělávaly se.

Anna z Rožmberka psala svému muži dopisy plné stesku, protože nebýval doma, když cestoval s císařským dvorem. Ona sama se pak musela postarat o dítě, domácnost, příbuzné, sedláky, hospodářství, narůstající dluhy i nemoce. Ale i tak si zachovala pokoru a úctu k muži a trpně snášela své podřízené postavení. O pár let později Polyxena z Lobkovic již patřila mezi nejvlivnější ženy a po první svatbě si už o svém životě rozhodovala sama a dostávalo se jí uznání i od mužů. Svět žen se rychle měnil k lepšímu.

V rodinách české šlechty žilo několik dívek, které doprovázely paní domu a pro toto soužití se ujalo německé slovo fraucimor. Čím významnější byla rodina, tím více dívek měla paní k dispozici. Pro dívky bylo toto uspořádání výhodné, měly zabezpečený pobyt se vším potřebným, navíc se mohly seznámit se zajímavými lidmi a poznat život v jiných rodinách. V chudších rodinách pak tyto dívky zastávaly práci služebné. Ale i ony se zde naučily něco nového, poznávaly chod domácnosti o stupínek výše než samy pocházely. Naučily se šít, vyšívat, zhotovily si výbavu, často si našly i muže a provdaly se.

O sňatku nerozhodovaly ženy, ale jejich otec nebo poručník. Běžně se uzavírala dohodnutá manželství, většinou výhodná pro muže. Již v dětství se mezi rodiči snoubenců sepisovala smlouva o majetkovém uspořádání i termín budoucího sňatku. Většinou to byl začátek února po patnáctých narozeninách dívky. Chlapci se mohli oženit s níže postaveným děvčetem, ale dívky nikoli. Bylo také nežádoucí, aby se dívky provdaly do cizího státu, protože s ním odešel z Čech i majetek. Dcery nedědily rodové statky, měly právo pouze na věno. Rodová panství získaly jen tehdy, když jejich otec zemřel bez mužských dědiců. Ale Pernštejnové toto pravidlo změnili, v jejich rodě mohl dědit i mužský potomek z jiných rodových větví. Příliš mnoho dívek v rodině znamenalo úbytek rodových financí. I proto měly problém sestry Jana z Pernštejna se vdát. Byly vysoko postavené, ale v době jejich dospělosti neměly již skoro žádný majetek. Nakonec se to většině z nich podařilo, ale jen jedna, Bibiana, se provdala z lásky.

Svatba v rodině Pernštejnů byla velká událost. Nevěstu na místo svatebního obřadu doprovázely společnice, a to nejméně čtyři dívky. Šaty byly šity několika krejčími, zdobené, dbalo se na barevné sladění oděvů hostí z každé ze zúčastněných stran. V rámci svatebního veselí byl i rytířský turnaj. Jeho účastníci byli dopředu upozorněni, v jaké barvě mají mít výstroj a výzbroj. Svatba se konala po tři dny, muselo se zajistit i dostatečné množství kuchařů, většinou jich bylo potřeba kolem deseti, které si mezi sebou půjčovali šlechtické rodiny. Bylo zapotřebí i plno vozů, koní, i zajet pro vzdálenější hosty. Organizátor svatby si zapůjčil i hudebníky, protože tehdy nebylo zvykem držet si vlastní muzikanty. A zapůjčit se muselo i plno nádobí k vaření i stolování, zajistit dostatek ubytovacích prostor, plno potravin a v neposlední řadě i plno vína a alkoholických nápojů. Svatba urozených snoubenců musela být na úrovni a řádně reprezentovat rodinu. A to v případě, že peněz již nebylo…

V renesanci se postupně stávalo běžné, že ženy ze šlechtické společnosti rozuměly hospodaření v domácnostech nebo statcích lépe než muži. Obchodovaly, půjčovaly peníze, tím je vydělávaly a dobře s nimi hospodařily. Dívky se v dospívání vzdělání moc nevěnovaly, ale po svatbě to bylo jiné. Přezíravost mužů k ženskému rozumu byla ve společnosti zakořeněná, přitom právě ženy dokázaly vést domácnosti se ziskem, často peníze vydělaly, ale i rozmnožily, na rozdíl od svých mužů, kteří se většinou věnovali rozhazování peněz. Používali je ke své zábavě, k pití, sázkám, nesmyslným přestavbám svých domů, které rodinu zadlužily. Ženy spíše peníze ukládaly do zařízení a výzdoby domovů. V této době se ženy více zapojovaly v oblasti náboženské, své víry se jen nerady vzdávaly a při problémech se k ní obracely.

Ještě na konci mého povídání se zmíním o událostech, které měly ženy moc rády. Jednalo se o návštěvy mezi šlechtickými rodinami. Ty jim zpestřovaly stereotyp běžného života. Ženy se také více začaly věnovat svým zálibám, některé, jako Magdaléna z Hradce šila oblečení, její švagrová Anna pěstovala melouny a Silvie Černínová skvěle vyšívala. Na západ od nás se již ženy věnovaly i koníčkům určených u nás výhradně mužům, ale postupně i k nám zavítala větší volnost a ženy byly více spokojeny.

Použila jsem fotografie z Wikipedie. Informace a poznatky jsem získala většinou z těchto krásných knih:
Petr Vorel – Páni z Pernštejna
Josef Janáček – Ženy české renesance
Marie Koldinská – Každodennost renesančního aristokrata
Stanislava Jarolímková – Co možná nevíte o životě našich předků