Karel IV. – Neradostné dětství, šťastná francouzská léta – 6. díl

Počínaje tímto dílem se již budu věnovat Karlovi IV. Při čtení knih, z televize nebo časopisů jsem během života, nejvíce ale během posledních pár měsíců, sesbírala velké množství různých informací z Karlova života. A mám problém, co s nimi. Jak je uspořádat, aby mé psaní bylo čtivé, zajímavé svým obsahem a zároveň srozumitelné a přehledné. Ono je to s Karlem totiž těžké. Čím víc jsem se o něm dozvídala, tím víc jsem získávala nové a nové informace. Některé se samozřejmě opakovaly, dost často i maličko lišily, ale nových bylo podstatně víc. A tak jsem si musela říct, a dost! Už nesmím nic číst nebo seriál nikdy nedokončím.

Uspořádala jsem své poznámky, dopsala pár letopočtů, protože ty si tedy vůbec nepamatuji, s čísly mám problém odjakživa, a zkusím hodit na papír Karlův život tak, jak ho vnímám já. On na něj bude mít každý člověk asi trochu jiný náhled podle toho, co sám upřednostňuje v životě. Aktivity Karla jsou tak obšírné a zasahují do všech sfér, že je téměř nemožné sepsat všechno. Budu moc ráda, když se po skončení seriálu nebo během něj zapojíte, milé čtenářky a čtenáři, a doplníte mé psaní dalšími poznatky, na které jsem zapomněla, nebo které jsem nepovažovala za důležité, ale vy ano.

Rozhodla jsem se, že zkusím rozdělit Karlův život do několika částí. Nejprve začnu dětstvím, pak se více zaměřím na politickou dráhu, k tomu přiřadím jeho soukromý život, manželky a děti. V dalších částech bych se více věnovala jeho českému působení, jeho úmrtí a skončila bych pokusem o shrnutí jeho nejdůležitějších předností, či spíše jakýmsi závěrečným slovem.

A od května se můžu, ale vy samozřejmě také, rozjet na několik výstav do Prahy či jinam, na různé hrady a zámky, protože tento rok je věnován nejen Karlovi IV, ale i Lucemburkům. A budu se kochat, a vy jistě též, krásnými věcmi, které z té doby pocházejí a budu si své vědomosti získané při psaní těchto řádků porovnávat s tím, co v létě uslyším jinde. Doufám, že i vy se dozvíte něco nového a pro vás zajímavého.

Velká a radostná událost nastala v Praze. V pátek 14. května 1316 mezi čtvrtou a šestou hodinou ranní se v Pražském městě, v některém měšťanském domě na Starém Městě pražském, narodil prvorozený syn Jana a Elišky Václav. Dlouho očekávaný syn přinesl naději na udržení dynastie a alespoň na čas uklidnění v královské rodině.

V Praze v tu dobu pobývali, a myslím, že zcela záměrně, dva nejdůležitější muži Janova života, mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu, jeho velký rádce a nejmocnější muž lucemburské dynastie, trevírský arcibiskup Balduin. Oba se tak mohli zúčastnit, za asistence dalších významných osob, Václavova křtu v bazilice sv. Víta na Pražském hradě, který se konal na Hod boží svatodušní, 30. května 1316. Chlapec dostal jméno Václav, jak si přála Eliška, v upomínku na své slavné předky.

Mocenské boje mezi králem a šlechtou, intriky u dvora a obvinění, že chce Eliška dosadit syna předčasně na trůn, kterým Jindřich z Lipé nařkl královnu, vyvolalo Janův vojenský útok na hrad Loket, kam se Eliška s dětmi přemístila. Po dobytí hradu byl Václav odtržen od matky a uzavřen ve sklepní místnosti, kde strávil dva měsíce. Po opuštění kobky nesměl ještě celý rok hrad opustit. Po roce věznění na Lokti ho otec převezl na Křivoklát. Zde ho hlídal královský purkrabí Oldřich a pobyl tu bez matky i sourozenců tři roky. Král tím dával najevo, že syn jako následovník trůnu, patří jemu. Aby se nepodařilo příznivcům královny chlapce odvézt, raději ho uvěznil. Nařízení bylo velmi kruté a poznamenalo vztah syna k otci a zvýšilo lásku k matce. Václav prožíval dětství v ústraní hradních zdí, bez matky a sourozenců, bez her i kontaktu s jinými lidmi než byla chůva a strážci. Není divu, že na tuto dobu nikdy nezapomněl, hořká první léta šla neustále s ním, jak později poznamenal ve svých pamětech.

Jan měl zájem upevnit své svazky s francouzským dvorem. Povedlo se mu provdat svou sestru Marii za francouzského krále Karla IV. Sličného, který sehrál velkou úlohu ve Václavově životě. Jan měl zájem o spojení svého syna s některou francouzskou dámou. Vyhlédl si Markétu, dceru hraběte Karla z Valois, kterou nazývali Blanka. Byla stejně jako Václav sedmiletá a vyrůstala na francouzském dvoře svého bratrance Karla IV. Sličného. Sňatek pomohla domluvit Janova sestra Marie. Václav byl proto spěšně převezen z Křivoklátu do Francie.

Ještě před svatbou byl Václav biřmován. Udělení této svátosti mělo velký význam pro budoucího krále a mělo slavnostní průběh. Kmotrem mu byl král Karel IV. Sličný a Václav proto přijal podle tradice jeho jméno. Svatba Karla s Blankou se konala najednou s korunovací Marie Lucemburské, jak je zapsáno ve francouzských kronikářských análech, 15. května 1323. Svatební obřad byla mimořádná událost, velmi významná svým dosahem. Karel byl jistě udiven vším, co se kolem něj dělo. Z vězení se najednou ocitl mezi nejvyššími členy evropské společnosti, kolem něj bylo plno nádhery a lidí, kteří mu věnovali pozornost.

Po svatbě se rozloučil s nevěstou a odjel na venkovské sídlo Karla IV. Sličného, kde ho vychovatelé učili číst, psát a počítat a také si osvojil latinu a francouzštinu. Jeho výchova nebyla svěřena mnichům, ale světským kněžím s vysokým vzděláním, se speciálním zaměřením na diplomatickou a politickou činnost. Francouzský král si Karla oblíbil a snažil se mu ve výchově pomáhat. Po smrti své manželky Marie při předčasném porodu si Karla přestěhoval přímo na svůj dvůr. Všechny výlohy spojené s pobytem platil také on, Jan nepřispíval synovi žádnou částkou. Dokonce později vyplácel Karlovi i roční komorní plat ve výši 4000 liber. Byla to tedy pro našeho Karla velmi šťastná doba, po dětství stráveném ve vězení se ocitl v prostředí, kde ho měli rádi a starali se o jeho potřeby, nejen základní potřebné k životu, ale hlavně mu král poskytl vynikající vzdělání, ačkoli sám byl negramotný.

Po pěti letech král umřel a nový francouzský král Filip VI.z Valois, nevlastní bratr Karlovy manželky Blanky, již nebyl ke Karlovi tak vstřícný. Karel se ale dál věnoval studiu, navštěvoval pařížskou univerzitu, kde studoval svobodná umění. Tato nejproslulejší západoevropská škola umožnila Karlovi nejlepší vzdělání, které mu pomohlo uspět v jeho dalším životě. Byla to nejdůležitější doba nejen pro Karla, ale i pro český stát.

Po sedmi letech ho otec poslal do Lucemburku, kde se pod dohledem svého prastrýce Balduina dál vzdělával. Seznamoval se s německým prostředím a naučil se německý jazyk. Po ročním pobytu ho otec povolal na společnou cestu do Itálie, aby mu pomohl zachránit hroutící se panství Lucemburků. Jan chtěl získat italská města a to natolik, že se neváhal spojit s Jindřichem Korutanským. Jak víte nebo si vzpomenete, psala jsem o něm, byl to stále český král a protivník Jana. Protože neměl syna, v nabídce byly Korutany a Tyroly. Jan si dokázal prosadit své zájmy, domluvil sňatek svého syna Jana Jindřicha s Markétou Korutanskou, zvanou Hubatá nebo Pyskatá, k synovi přidal čtyřicet tisíc hřiven stříbra a dostal slib, že se Jindřich vzdá svého titulu.

Janovi se podařilo získat některá města, ale měl v Itálii plno odpůrců. Vzal si k sobě syna, aby mu jeho neokoukaná tvář a myšlení umožnilo získat další města, sjednotit celou Lombardii a potom ovládnout sjednocenou Itálii. Ale narazil na protilucemburský odpor. Karlově družině bylo podáno otrávené jídlo. Stalo se tak o velikonoční neděli, Karel chtěl při velké mši přistoupit k přijímání, nejedl proto žádné jídlo. To ho zachránilo, protože několik mužů z jeho družiny otravu nepřežilo.

Karel se s otcem zúčastnil různých jednání, šarvátek a bitek, ne vždy úspěšných, města se bouřila, finanční požadavky Jana byly příliš vysoké, chyběly peníze na žold a vojáci tudíž ubývali. Karel zde poprvé velel v bitvě u San Felice, před bitvou byl pasován na rytíře, ztratil tu svého koně a sám byl zraněn na rameni, ale podařilo se mu zvítězit. Svůj triumf přičítal sv. Kateřině, bitva se odehrála v den jejího svátku. Po celý život se pak stal jejím ctitelem, jak dosvědčují umělecká díla, sochy a obrazy této světice, kterými se obklopoval. Ale jinak se dá říct, že italská výprava skončila nezdarem. Jediným kladem celé akce byl příjezd Jindřicha Korutanského se svým zetěm Janem Jindřichem. Poprvé se Karel setkal se svým bratrem, sblížili se a celý život se podporovali.

Karel se poprvé osamostatnil, usídlil se v Itálii ve městě Lucca, bydlil v biskupském paláci, měl své písaře, notáře a vydával listiny, které označoval vlastní pečetí.

Karel byl otcem pověřen k jednání s Jindřichem Korutanským v záležitosti nesplaceného věna, které slíbil při svatbě Jana Jindřicha. Zajímavé je, že v čele pánů, které si Karel k vyjednávání zvolil, stál Přemyslovec Jan, řečený Volek, vyšehradský probošt, nevlastní bratr královny Elišky, její věrný ochránce a přítel, ale odpůrce Jana. I většina ostatních byli příznivci Karla, z toho se dá usoudit, že se Karel vůči svému otci vyhranil a vladařské záležitosti řešil s lidmi, kteří mu byli blízcí. Jan poté zdržoval syna v Itálii, nechtěl, aby se Karel vracel do Čech, věděl, že šlechta Karlovi více věří a má o něm lepší mínění a to by také mohlo znamenat, že by mohl přijít o českou korunu.

Vzhledem k tomu, že Jan pobýval stále v cizině, měla šlechta pocit, že království není správně vedeno a své účasti na jednání o věnu využila k tomu, aby požádala Karla o návrat do Čech. A Karel byl rád že se může vrátit a pustit se do všech úkolů, které na něj v Čechách čekaly. Nebyl příliš nadšen, jak s ním otec manipuluje. Byl dokonale vzdělán a to nejen všeobecně, ale hlavně diplomaticky a chtěl se sám ujmout řízení státu, ne sebrat otci korunu, ale začít spravovat stát dle svého rozumu a přesvědčení. A že to uměl, víme všichni, zůstalo po něm mnoho dobrého, s jeho stopou se můžeme stále setkávat.

O jeho příjezdu do Čech, a jaké byly další jeho kroky, si můžete přečíst v příštím díle.

Pierre de Rosieres (1291-1352), učitel Blanky a Karla při jeho francouzském pobytu. Po zvolení papežem si změnil jméno na Kliment VI. Jeho Svatost Kliment VI. byl 198. papežem.

Filip VI. Francouzský (1293-1350), bratr Blanky z Valois, první panovník z dynastie Valois. Středověká miniatura.Karel IV. Sličný (1294-1328), na jeho dvoře vyrůstal malý Václav a zásluhou tohoto francouzského panovníka se mu dostalo vynikajícího vzdělání.