Karel IV. – Pražský hrad, Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha – 13. díl

Hlavní úsilí hned od počátku své vlády, dokonce ještě dříve než byl korunován, ale již rozhodoval v Čechách, věnoval Karel Pražskému hradu. Jak psal ve svém životopise, „Pražský hrad byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť od časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi. Na tomto místě jsme dali vystavět nově veliký a krásný palác s velikým nákladem, jak je dnes patrno kolemjdoucím.“

Stavbu uskutečnil od základu novou, a to na místě staré rezidence, nad románským palácem z doby knížete Soběslava I. Výstavbě věnoval péči po celou dobu své vlády.
Pražský hrad je nejen symbolem města, ale také české státnosti a v době Karlova života i středem celé Svaté říše římské. Je považován za největší starobylý hrad na světě.
Karel přestavoval královské sídlo podle vzoru francouzských paláců. Přestavěl románské patro a palác rozšířil arkádami, mohl tak vybudovat další rozměrné reprezentační patro. Zde byl Velký sál, předchůdce Vladislavského a palácová arkýřová kaple, jejíž zbytky můžeme vidět na některých místech ve zdivu Vladislavského sálu.
V roce 1369 nechal Karel hrad opevnit a na jižní straně vybudovat hluboký hradní příkop. Obě hradní věže nechal pokrýt olověnými pláty, které byly silně pozlaceny a do daleka odrážely sluneční paprsky. Zářily na východ i západ, podle soudobé kroniky chtěl Karel spojit obě části církve v církvi římskou. Od té doby se Praze říkalo „Zlatá Praha“.

Nedílnou součástí hradu je Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Probíhaly zde korunovace českých králů, byly zde pohřbeni nejen oni, ale i další významní lidé. Jsou zde uloženy české korunovační klenoty. Svatovítská katedrála je nejvýznamnější katolický kostel v zemi a dominanta Pražského hradu.

Na místě dnešní katedrály postavil kníže Václav Rotundu sv. Víta. Vypráví se, že se sv. Vít zjevil Václavovi ve snu a řekl mu, aby požádal krále Jindřicha Ptáčníka o jeho ostatky. Učinil tak, zakladatel saské dynastie mu udělil funkci kurfiřta a dal mu ostatek, rameno sv. Víta. Rotunda sv. Víta byla postavena jako příbytek této vzácné relikvie. Nakonec byly v rotundě uloženy i ostatky samotného jeho zakladatele. Rotunda byla povýšena na biskupský kostel a pak se do ní vložily ostatky sv. Václava. Břetislav I. ukořistil na své cestě do Hvězdna ostatky sv. Vojtěcha. Tím byla doplněna trojice světců, kterým je od té doby kostel zasvěcen. Původní stavba byla pro nevyhovující velikost zbourána a na jejím místě postavena bazilika. Malé části původní stavby jsou uchovány pod kaplí sv. Václava, která zachovává původní umístění hrobu.

21. listopadu 1344 byl položen základní kámen katedrály sv. Víta. Slavnosti se zúčastnil Jan Lucemburský, Arnošt z Pardubic a Karel IV., tehdy byl ještě markrabětem moravským. Karel byl starostlivý, ne tak rozhazovačný jako jeho otec, proto již dlouho před samotným začátkem stavby sháněl potřebné peníze. Posloužily mu desátky ze stříbrných dolů v Kutné Hoře a půjčky od Petra z Rožmberka.

Nejvýznamnější kaplí je Svatováclavská, postavená přímo nad hrobem sv. Václava. Je to vlastně samostatná svatyně vložená do chrámu, připomíná relikviářovou skříň. Na pravé straně jižní strany jsou dveře zavřené sedmi zámky, které vedou na schodiště do Korunní komory, kde jsou přechovávány české korunovační klenoty. Kaple je vyzdobena nádhernými malbami, výjevy z legend o sv. Václavu. Nad oltářem je socha sv. Václava s kopím a štítem, nejstarší volně stojící socha světce.

Za Karlova života v letech 1370-1372 vznikla Mozaika posledního soudu. Je na ní vidět křesťanský soud nad lidmi v soudný den, kde jsou lidé podle svého života rozděleni buď do pekla, nebo do nebe. Dílo je rozděleno do tří částí. V prostřední části je Kristus jako soudce obklopený anděly, pod nimi je skupina šesti českých patronů, klečí zde i sám Karel IV. a Alžběta Pomořanská. Vrchní část obou postranních dílů je pokračováním výjevu, jsou zde Panna Marie a sv. Jan Křtitel, kteří se přimlouvají za lidstvo, za nimi můžeme vidět apoštoly. V levé dolní části vstávají mrtví z hrobů a postavy andělů přijímají spravedlivé. Na pravé straně jsou hříšníci zavrženi mečem archanděla Michaela.

Stavitelem chrámu byl nejprve Matyáš z Arrasu, který na Karlovo přání zpracoval plány podle některých francouzských katedrál. Po jeho smrti se stavby ujal Petr Parléř. Původní plány přepracoval, vystavěl chór, kapli sv. Václava, sakristii a věž.
Petr Parléř přišel do Prahy na Karlovo přání. Pocházel z Gmündu ve Švábsku, z rodiny, kde se všichni zabývali stavitelstvím nebo byli sochaři či kameníci. Petr byl nejvýznamnějším a nejslavnějším členem. Působil převážně v Čechách a strávil zde více než čtyřicet let. Jeho stavitelská huť se podílela i na jiných významných stavbách. Jeho rukopis můžeme vidět na Karlově mostě, na Pražském hradě vybudoval kostel Všech svatých, Staroměstskou mosteckou věž, podílel se na dostavbě Karlštejna i kostela Matky Boží před Týnem. V Kolíně vybudoval chrám sv. Bartoloměje, v Kutné Hoře chrám sv. Barbory.
Petr Parléř si v Praze koupil na Hradčanech dům, stal se váženým měšťanem, byl zvolen radním ve dvou pražských městech, na Hradčanech a na Starém Městě pražském. V jeho díle pokračovali synové, Jan vedl huť po otci, Václav se stal vedoucím huti při stavbě Svatoštěpánského dómu ve Vídni. Petrův synovec je autorem sochy knížete Václava ve Svatováclavské kapli. Její hlava je vytvořena přesně podle lebky sv. Václava. Pod rukama rodiny Parléřů vznikaly další skvosty gotického umění, náhrobky přemyslovských knížat, portrétní busty lucemburské dynastie a lidí, kteří se podíleli na stavbě chrámu sv. Víta, tedy i obou stavitelů, Matyáše a Petra.

K umění sochařskému a stavitelskému přiřadím umění výtvarné. Bylo na vysoké úrovni, Karel mu věnoval náležitou pozornost a zadával mistrům zakázky na výzdobu kostelů, chrámů nebo hradů. Nástěnnou malbu měl obzvlášť rád. Proto si pozval mistry i na Karlštejn, kde můžeme vidět plno nevšedních exkluzivních maleb. V kapli sv. Kříže můžeme obdivovat obraz Klanění beránkovi (Kristovi), nebo Sedm hlav světců v kapli sv. Kateřiny. Z dílny Mikuláše Wurmsera pocházejí královské portréty v ostatkových scénách, které jsou umístěny v karlštejnském kostele Panny Marie. Namaloval mnoho významných děl, Karel si ho vážil natolik, že ho považoval za svého malíře i přítele. Další malíř, který se mohl pyšnit označením „malíř krále Karla“ byl Mistr Osvald, který se podílel na výzdobě Karlštejna i Svatovítské katedrály, je zde i pochován, jak si král přál, pod deskou se svým hrdým titulem.

Deskové malby využívaly náboženskou tématiku, ale umělec si mohl namalovat obraz, jak chtěl. S množstvím nádherných obrazů mohla Čechům konkurovat pouze Itálie. V Praze se seskupilo několik malířů v bratrstvo, malovali na zakázku, řídili se pevnými stanovami. Další velká centra byla v jižních Čechách, Rožmberkové nemohli přece za králem zaostávat, a na jižní Moravě.

Nejvýznamnějším malířem v deskové malbě byl Mistr Theodorik. Nevíme o něm skoro nic, ale jeho výtvory patří mezi naprostou špičku. Bydlel na Hradčanech, byl důvěrným přítelem Karla. Podle jeho návrhu vyzdobil karlštejnskou kapli sv. Kříže. Měl své sídlo v Mořině u Karlštejna, Karel ho za zásluhy o výzdobu osvobodil od všech daní s podmínkou, že každoročně dodá do karlštejnské kaple sv. Kříže třicet liber včelího vosku na svíce. Theodorik vytvořil 129 obrazů, vyrovnaných ve třech řadách nad sebou. Polopostavy světců tvoří dohromady nebeské vojsko Kristovo. Jsou tak realisticky namalovány, že vyvolávají pocit osobní přítomnosti a hlídají císařské klenoty a svátostiny. V kapli byly uschovány všechny důležité státní listiny.

K významným dílům patří i obrazy nám neznámých autorů, označovaných Mistr Vyšebrodský a Mistr Třeboňského oltáře. Mistr Vyšebrodský byl Karlův dvorský malíř, pracoval ale také pro Rožmberky. Jeho umělecká dílna vytvořila na zakázku od Jana Jindřicha Madonu z Veveří, ale také Strahovskou, Kladskou a Vyšehradskou. Madona z Veveří nedávno putovala přes celou republiku do Brna a již je tam vystavena. Mistr Třeboňského oltáře tvořil většinou v jižních Čechách.

I knižní malba, miniaturní iluminační umění, bylo velmi krásné. Výzdoba středověkých rukopisů se prováděla v klášterních nebo kapitulních dílnách většinou v Praze.

Málokterý panovník v tak velké míře a s takovým úspěchem využíval tajuplné a mystické symboly, které se nabízely ve středověkém iracionálním myšlení. K prosazení svých cílů využíval i svou až přehnanou zbožnost. Pěstoval kult nejrůznějších světců, sbíral jejich ostatky a předměty s nimi spojené, uctíval říšské i české klenoty a svátostiny a podporoval poutě.
Karel ostatky svatých sbíral po celé Evropě. Byly to padělky vsazované do stříbra a zlata. Jedním z mnoha je Korunovační kříž, francouzská práce ze 13. století, naplněná ostatky Kristova utrpení a bohatě zdobená kamejemi a drahokamy. Nasbíral jich po Evropě mnoho za vysokou cenu a dovezl do Prahy, aby z ní vybudoval křesťanské poutní místo rovné Římu.
Karel se obklopoval uměleckými díly, ať literárními, výtvarnými, sochařskými nebo šperkařskými. I jeho sbírka ostatků je přenádherná svým zlatnickým zpracováním. Různé exponáty si budeme moci prohlédnout na výstavách konaných k letošnímu kulatému výročí. Nezmínila jsem se zatím o jeho nejkrásnějším klenotu, ponechám si ho na příští vyprávění…

Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, pohled z jihovýchodu

Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha – hlavní průčelí s rozetou

Závěr katedrály, Matyáš z Arrasu, 1344-1349

Svatovítská katedrála – Jižní věž se Zlatou branou

Síťová klenba pražské katedrály od Petra Parléře

Vitráž – slovanští věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj dle návrhu Alfonse Muchy

Mozaika posledního soudu

Kaple sv. Václava, vstupní dveře do Korunní komory s korunovačními klenoty

Rotunda sv. Víta, na jejímž místě byla postavena Svatovítská katedrála. Vidíme hrob sv. Václava. Půdu z původního hrobu dal Karel IV. pietně uložit do olověné truhly, uprostřed je schránka na ostatky.

Zbytky kostela Panny Marie, nejstaršího kostela na Pražském hradě.

Model Pražského hradu odpovídá stavu kolem roku 1000.

Svatý Vít od Mistra Theodorika

Svatí Prokop, Václav a Vojtěch na iluminaci ze 13. století

Mistr Třeboňského oltáře – na zadní straně obrazu Krista na hoře Olivetské stojí pod pro gotiku netradičním nelomeným obloukem tři světice – zleva sv. Kateřina, sv. Máří Magdaléna, sv. Markéta, kolem roku 1380