Zvu vás na setkání s velkým moravským velmožem, Vilémem z Pernštejna. Velmi se zasloužil o dnešní podobu Pardubic a lidé jsou mu vděčni za jeho působení v tomto městě.

O letošní dovolené jsme se jeli s manželem podívat do města, do kterého jsem jezdívala jako dítko školou povinné. Dlouhá léta jsem se věnovala krasobruslení a právě do tohoto města jsme v letních měsících jezdili za ledovou plochou, protože u nás nebyl krytý zimní stadion. Pobývali jsme tady několik týdnů o letních prázdninách a městem jsme i v době volna procházeli. Byla jsem zvědavá, jak nyní vypadá a jak ho běh života změnil. A také jak jsem psala v minulém článku, vedl mě do něj zájem o Pernštejny a současně i nemožnost jet za nimi na Moravu.

My jsme se pohybovali v ulicích kolem zámku, prošli jsme si Vilémovu stezku, uličky kolem Pernštýnského náměstí, kde je plno obchůdků, restaurací, vináren a stolků čekajících na unavené turisty. Je tam pěší zóna, takže klid, možnost se řádně rozhlédnout po domech a prohlédnout si jejich výzdobu.

Hlavním naším cílem byl zámek, kde se nachází Východočeské muzeum. Chtěla jsem se hlavně podívat na výstavu skla a do rytířských sálů.

Ve sklářské expozici je sklo od počátku 15. do 20. století. Nejvíce se mi líbilo ryté, malované a různě tvarované sklo. Byly zde i broušené a vrstvené výrobky, různé sklenice, šálky, misky, podnosy i vázy. Také mou oblíbenou secesi jsem zde našla, byla k vidění kolekce z české sklárny Loetz z Klášterského Mlýna.

A pak už jsme mohli do rytířských sálů a začali se seznamovat s Vilémem z Pernštejna. Byli jsme na prohlídce sami, ale i tak se nám dostalo mnoho informací o životě na zámku za jeho doby. Exponátů je tu pomálu, ale malby, které se částečně dochovaly, jsou nádherné.

Pardubice za svůj rozvoj vděčí hlavně Vilému II. z Pernštejna, zvaného Moudrý. Žil v letech 1438-1521 a byl to moravský šlechtic, bohatý a mocný muž. Vlastnil rozsáhlé moravské statky a protože se pohyboval kolem panovníka, potřeboval sídlo, které by bylo blíž k Praze. Začal kupovat i panství v Čechách a Pardubice si vybral za své nové sídlo. Protože zastával úřad nejvyššího hofmistra Království českého a byl nejbohatší český a moravský šlechtic, stal se jeho zámek významným centrem jagellonských Čech.

Vilém původní hrad přebudoval, důkladně ho zabezpečil hradbami se střílnami a širokým vodním příkopem. Jeho opevňovací techniky byly nejlepší v tehdejší době. Zároveň hrad přestavěl na zámek, který plně odpovídal jeho postavení a výborně ho reprezentoval. Toto spojení nedobytné pevnosti s aristokratickou rezidencí je u nás unikátní.

Vilém ale současně modernizoval i město, po požáru ho celé nově postavil. Budoval kamenné domy, což bylo v té době vyjímečné. Nechal na nich vyzdít výklenky, které byly poté ozdobeny různými figurálními náměty. V přestavbě pokračovali i jeho synové, Vojtěch 1490-1534 a Jan 1487- 1548. Synové se hlavně zasloužili o malířskou výzdobu sálů. Malby byly restaurovány a část se jich zachovala. Jsou zde malované sloupy s antickými vzory, rostlinné motivy v okenních nikách s biblickým příběhem Samsona a Dalily z roku 1532. Je to nejstarší renesanční nástěnná malba na našem území. Je zde ženský akt Fortuna volubilis, tedy Štěstěna vrtkavá, a tato malba je také unikátní. Dochovala se gotická klenba z doby Viléma, se zbytky malířské výzdoby.

V sále Mázhausu jsou vymalovány portály a je zde velká nástěnná malba, představující výjevy Starého a Nového Zákona. Obraz vznikl pod vlivem díla Lucase Cranacha staršího někdy po roce 1530 a je to největší známá malba s tímto námětem. Zajímavostí je, že se jedná o náboženský motiv, který nechal pravděpodobně zhotovit Jan, ve světské reprezentační komnatě. Za doby Jana se zde konala politická jednání, Jan zastával úřad moravského zemského hejtmana.

Ve Sloupovém sále se dochoval renesanční malovaný kazetový strop, zdobený rostlinnými ornamenty. Stalo se tak proto, že ho pozdější majitelé zakryli, když snižovali strop, aby místnost lépe vytopili. V tomto sále je krásný tesaný sloup v prostoru mezi okny a také kamenná ostění dveří a krbu.

V těchto sálech se konají různé kulturní akce, jsou tedy využívány ke stejnému účelu jako za vlády Pernštejnů. Jen si neodpustím poznámku, jsou zde kovové, koženkou potažené židle, či možná z jiného materiálu, ale rozhodně nehodící se do tohoto prostoru a ubíjející atmosféru místnosti.

Vilém byl velmi vlivný šlechtic. O jeho vlivu svědčí to, že se pohyboval v blízkosti panovníka a jeho peníze zajistili v roce 1490 zvolení Vladislava Jagellonského uherským králem. Vilém získal velmi prestižní kladské hrabství, které bylo spojeno s ražbou peněz. Ražba sice trvalo jenom dva roky, ale ne každý si tuto činnost mohl dovolit.

Vilém byl velmi pokrokový politik, zastával mnoho vysokých úřadů, byl komorníkem zemského soudu, nejvyšším českým maršálkem, nejvyšším českým hofmistrem. Byl tolerantní k lidem jiného náboženského vyznání, říkal, že víra je věc soukromá. Podporoval řemesla, živnosti, zemědělství a hornictví. Snížil lidem robotní povinnost, snažil se o to, aby lidé vyráběli různé předměty a přebytky nabízeli k prodeji. Velmi se zasloužil o rybníkářství v této oblasti, založil velké množství rybníků, říkával, že z prodeje ryb je více peněz než z jiné činnosti. Rybniční soustavy pokrývaly velkou část území. Jedním z dochovaných systémů je Opatovický kanál, který je funkční do dnešní doby. O jeho zkušenosti se zajímali i Rožmberkové a jezdili se od něj učit. Traduje se, že byl skromný s výbornými vyjednávajícími schopnostmi.

Jeho synové, Vojtěch a Jan, pokračovali v jeho krocích. Vojtěch se nedožil vyššího věku, ale Jan se zasloužil i o rozvoj města. Při přestavbě v renesančním stylu navýšil domy o jedno patro, při osazení otvoru oken a dveří použil ozdobné terakotové prefabrikáty, v tehdejší době naprosto nevídaná věc. Svým počinem urychlil a zjednodušil opravy domů.

Pernštejnové si vážili svého starobylého rodu, počátek odvozovali od pověsti s uhlířem Věnavou, získali svůj erb poctivě, použili své schopnosti. Přirovnávali se k Přemyslovcům, protože jejich zakladatel byl také obyčejný člověk, jak všichni víme, oráč.

Závěrem se zmíním o Vilémově stezce. Prošli jsme si ji celou, není to daleko, taková krásná procházka to byla. Prohlídli jsme si nejprve Zelenou bránu, Perštýnské náměstí s krásnými domy a radnicí. Příhradek tvoří spojení mezi městem a zámkem. Tyršovy sady jsou krásné svou zelení. Pak následoval Kostel sv. Bartoloměje, který postavit Vilém a je v něm náhrobek jeho syna Vojtěcha. Budovy automatických mlýnů projektoval známý architekt Josef Gočár a zařízení řadíme mezi Národní technické památky. Kostel Zvěstování Panny Marie je jedna z nejstarších staveb ve městě. Založil jej arcibiskup Arnošt z Pardubic a Vilém ho později přestavěl. A poslední zastávka je u Domu u Jonáše, kde je znázorněn biblický výjev o Jonášovi a velrybě. U všech objektů jsou popisky, opravdu moc pěkné.

Ještě bych se chtěla zmínit o ženách, které v muzeu pracují. Snad jsme se dosud nesetkali s takovým vstřícným jednáním, usměvavostí, ale také zájmem o nás a naše pohodlí při nenadálém čekaní na volný vstup do místností, ale udivili nás i svými znalostmi. Od paní v pokladně, kde jsme získali první poznatky o pernštejnském rodě až po průvodkyni, která jen pro nás dva připravila vyprávění plné zajímavostí. A to není běžné, je to přece jenom muzeum, po objektu se procházíte sami a jak dlouho chcete. Nevím, jestli se k mému článku dostanou, spíše by to byla velká náhoda, kdyby ho četly, ale i tak zaslouží za svou práci velkou poklonu a uznání. Až připraví nějakou pro nás zajímavou expozici, rádi se k nim vrátíme.Zdroj fotografií – Wikipedie a mé vlastní ze zámku v Pardubicích