Když jsme s manželem dostali při vánočním povídání od dcery a jejího přítele pozvání na výlet do Kutné Hory, neváhali jsme ani chviličku. Byli jsme tam již několikrát, já vždy objevím v chrámě něco nového a ten klid, který tam na mě dýchne, je nádherný. Stačí mi, když se můžu na chvíli posadit a nechat na sebe působit atmosféru objektu.

V pohanských dobách a ve středověku se budovy, ale třeba i aleje, nestavěly, kde koho napadlo, ale vše mělo nějaký řád a smysl. A tak nemůže překvapit, že tento chrám je plný symbolů. Ony nakonec i další kostely v Kutné Hoře jsou zajímavé svou polohou. U největších z nich můžeme jejich kněžiště spojit a vytvořit dva trojúhelníky. Ve starověku byl trojúhelník symbolem světla, později Nejsvětější Trojice, ale také síly, krásy a moudrosti Boha. Počátečním bodem spojení je kostel sv. Jakuba, k čemuž nabádá jeho výrazně vysoká věž. Pak pokračujeme ke sv. Barboře, ke kostelu Matky Boží Na Náměti a k sv. Bartoloměji. Umístění těchto kostelů vyznačuje duchovní půdorys města.

Chrám je zajímavý místem, kde stojí, kým byl založen, svou výzdobou, výstavbou, pro koho byl postaven, prostě těch nevšedností je mnoho. A to mu dodává na významu. Je to nejvýznamnější stavba pozdního středověku, nejoriginálnější chrám katedrálního stylu v Evropě. Je výrazem moci hornického města a důležitým místem české reformace. A souhrn všech symbolů a zajímavostí z něj dělá výraznou a pro někoho posvátnou stavbu.

Na místě dnešního chrámu stála kdysi kaple. K ní se pojí pověst o zavalení tří horníků. Prosili svou patronku, sv. Barboru, aby jim pomohla. První chtěl vidět ještě jednou slunce, druhý se rozloučit s rodinou a třetí prožít ještě jeden rok. Přání se jim splnila. Dva první zemřeli záhy, když uviděli slunce a rodinu, třetí měl k dobru ještě rok života. Při svých procházkách městem uviděl ženskou postavu pod stromem, ten porazil a vyřezal z něj sochu světice. Po jeho smrti, na místě původního stromu, postavili kapli se sochou sv. panny.

Místo, kde stojí chrám je zajímavé i tím, že dříve bylo za branami města. Pozemek města patřil Sedlci, a protože se bohatí kutnohorští měšťané chtěli vyrovnat sedleckému budování, ti stavěli klášter, mohli tak učinit pouze mimo hranice města. A učinili tak, původní kapli zabudovali do plánů a vznikal obyčejný hornický kostel, nikoli farní. Stavba započala v roce 1388 a teprve v roce 1403 papež potvrdil jeho založení.

Stavitelem byl, alespoň se odborníci domnívají, Petr Parléř, ale klidně mohl stavět i jeho syn Jan. Spojení se nabízí i proto, že Jan se zde oženil s dcerou kutnohorského měšťana Ješka. Na výstavbě se podílel i pražský kameník a stavitel Matěj Rejsek. Benedikt Ried, opět stavitelské eso té doby, také přiložil ruku k dílu. Trochu změnil stavební plány, to nebylo nic nového, v průběhu doby se upravovaly celkem běžně. Záleželo na financích, stavěli jen měšťané a tak bylo důležité, jak doba městu přála. Poslední akcí při dostavbě bylo vztyčení štítu s velkým kalichem. Tím byl kostel hotov, celé generace se na výstavbě podílely a nyní již, tak jak to bývalo, přišlo ničení a přizpůsobování si věcí podle své víry.

Ve výzdobě chrámu najdeme plno znamení a symbolů. Když k němu přicházíme, zaujmou nás pilíře a opěrné oblouky, zdobené fiálami, hlavami příšer a chimér, prvky z fauny a flory. Uvidíme zde kohouta, otočeného k východu, vítajícího po staletí vycházející slunce. Opice s ovoce byl alchymický symbol, je také přemožitelkou satana. Ten je zde také, v podobě netopýra, který byl považován za nečisté zvíře a často byl ďábel zobrazován s netopýřími křídly.

Uvnitř chrámu, když prohlížíte výzdobu, máte pocit, že se tu nic neopakuje. Všechny řezby, malby i ozdoby jsou v chrámu pouze jednou. Je zde mnoho věcí z původního vybavení. Výzdoba jednotlivých kaplí se velmi liší, záleželo, kdo si ji koupil. Ten měl potom možnost si ji vyzdobit podle svého. Hlavní oltář je kopií díla mistra Jakuba Nymburského z roku 1502, tak jak se zachoval popis v díle Jana Kořínka. Chórové lavice jsou také dílem tohoto řezbáře, jsou původní, vyrobené asi kolem roku 1485. Je zde plno středověkých fresek, soch, obrazů, řezbářských ozdob, okna zdobená malbou, nikoli mozaikou. Varhany jsou velkolepé, krásně zdobená skříň je ze začátku 18. století. A protože je to hornický kostel, nechybí postavy horníků, jejich nástroje, pomůcky, mince i výjevy z jejich výroby.

Pozoruhodně je vyzdobená Smíškovská kaple. Michal Smíšek z Vrchovišť byl ředitelem stavby, o jeho životě kolují pověsti, kterak k majetku přišel a jak ho svým nekalým počínáním rozmnožil. Jeho majetek byl veliký, koupil si nejenom kapli, ale i hrad, pojmenovaný Hrádek nad Páchem. Výzdoba kaple je z roku 1490. Je zde zobrazen sám Michal se svou rodinou, výjev Ukřižování, scéna s Královnou ze Sáby, jak přichází k Šalamounovi. Smíšek považoval kapli za pohřební a také zde byl po své smrti uložen.

Po Bílé hoře získali chrám jezuité. A začali vše upravovat k obrazu svému. Vše, co souviselo s reformací, muselo pryč. Strhli ze štítu kalich, zlikvidovali původní kapli. Zabílili některé malby a bez úcty k zemřelým zničili náhrobky měšťanů. Největší škodou bylo zničení gotického oltáře od mistra Jakuba. Dokonce sundali a rozbili kutnohorský městský znak. Město se mnoho let soudilo s jezuity, nakonec vyhrálo a znak musel být znovu nad vchod umístěn. Jezuité se cítili vítězi doby a usadili se zde proto, aby mohli město pošlapat a ponížit. Proto si hned vedle chrámu postavili svou rozměrnou rezidenci a k ní alej soch, vybraných světců a pro ně důležitých osob. A každý, kdo mířil k chrámu, musel projít kolem jejich sídla.

Po zrušení jezuitského řádu chrám chátral, část inventáře zmizel. Kolem roku 1883 byly vypracovány plány na jeho rekonstrukci, podílel se na nich významný stavitel Josef Mocker. V roce 1905 byl vysvěcen. V roce 1995 byl zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO.

Chrám byl zbudován k poctě patronky havířů. Této světici je zasvěceno mnoho staveb po celé Evropě. Bývá často zobrazována s pannami Kateřinou a Markétou, jako posvátná triáda. Mívá na sobě plášť, který symbolizuje ochranu. Pro havíře, kteří pronikali do nitra země, do míst posvátných, kde platí jiná pravidla, bylo důležité cítit podporu a pomoc. Ochranou jim byla sv. Barbora jako symbol spasení, útěchy, pomoci v neštěstí, stála při nich i v okamžicích smrti a pomohla jim odejít na onen svět. Ochranou byly pro horníky i ve štolách zapálené svíčky, jejichž světlo bylo symbolem věčně plynoucího života.

Koho článek zaujal, může se více dozvědět v knihách:

Petr Dvořáček – Historická města České republiky
Václav Vokolek – Neznámé Čechy – Posvátná místa středních Čech