V březnu letošního roku si můžeme připomenout 500. výročí úmrtí českého a uherského krále Vladislava II. Jagellonského. Jeho život je takový rozporuplný. Na jedné straně, v domácí politice, se vyznačoval slabotou nebo možná mírností, citlivostí vůči konfliktům v české společnosti, ovladatelností i jakýmsi nezájmem, v zahraniční naopak dosáhl několika menších úspěchů. Jeho panování vedlo k úpadku královské moci, nemůžeme ale dávat vinu pouze jemu, i když svými vlastnosti měl určitě na vzniklé situaci velký podíl, ale také době, ve které Majestátní pečeť vládnul.
Doba jeho vládnutí se vyznačuje neustálými náboženskými konflikty, hlavně mezi kališníky a katolíky, velkými dluhy, které slíbil Vladislav po svém zvolení splatit, soupeřením s Matyášem Korvínem o český trůn a s tím souvisejícími půtkami a dohady s českými i cizími vládnoucími představiteli, šlechtou i papežem. Vladislav nebyl žádný velký bojovník, měl rád klid a nechtěl si nikoho příliš rozhněvat. Proto na žádosti šlechty odpovídal slůvkem bene, tedy dobře, většinou takto odpovídal poslednímu žadateli, který tím ovšem ve sporu zvítězil. A Vladislav si vysloužil přízvisko Král Bene, což si asi pamatujeme ze školních hodin dějepisu.
Vladislav II. Jagellonský se narodil 1.3.1456 v Krakově a skonal 13.3.1516 v Budíně. Jeho rodiči byli král Kazimír IV. a Alžběta Habsburská, sestra Ladislava Pohrobka. Alžbětě se říkalo Matka králů, čtyři z jejích synů se skutečně králi stali. Ani dcery se neztratily, provdaly se do všech velkých evropských dynastií.
Po smrti Jiřího z Poděbrad se Matyáš Korvín, uherský král, domníval, že bude uznán i za krále českého. Ale jeho největší protivník, Kazimír IV., hleděl na své polské a rodinné zájmy. Snažil se uplatnit dědické nároky své manželky Alžběty na českou a uherskou korunu. Jednání vedl na více místech a chtěl trůn získat pro svého syna Vladislava.
O tom, kdo bude českým králem se mělo rozhodnout na sněmu v Kutné Hoře. Jednání se uskutečnilo ve Vlašském dvoře. Zásluhu na zvolení Vladislava měl mluvčí polské delegace Lubelczyk. Zdůraznil jazykovou příbuznost Čechů a Poláků, dědičný nárok Vladislava, úzké styky s husity a Vladislavovy dobré vlastnosti. Přesvědčil delegáty sněmu a ti 27. května 1471 zvolili polského prince Vladislava Jagellonského za českého krále.
Matyáš Korvín byl zklamán. Požadoval, aby o volbě rozhodli císař s papežem, snažil se zabránit Vladislavovu příjezdu do Čech a požadoval, aby i on byl korunován za českého krále. Nakonec se tak stalo, v Čechám vládl Vladislav, na Moravě a Slezsku Korvín. České království se rozdělilo, oba panovníci užívali český titul, i když Korvína jmenoval pouze papež, Vladislava český sněm vedený převážně kališníky. To mu ale nezabránilo, aby později s nimi bojoval a prosazoval svou katolickou víru. Válčení mezi oběma panovníky skončilo až v roce 1478 Olomouckým mírem, oba si ponechali titul a svá území.
V pondělí 19. srpna 1471 uvítala Praha patnáctiletého krále, kterého doprovázelo velké vojsko. Mistři Pražské univerzity mu darovali Bibli a složili báseň, ve které vyjádřili svou víru v mír a klidné časy s novým králem. Ve čtvrtek 22. srpna se ve Svatovítské katedrále konala korunovace. Diadém a jablko bylo narychlo pozlaceno a korunovačního aktu se ujal polský biskup Mikuláš Próchnicki. Tím se završilo mnoho let usilování jagellonské dynastie o český trůn.
Česká šlechta využila jeho mládí i neznalosti místních mocenských vazeb a rozhodovala o státnických věcech více než panovník. Vladislav neměl ani finanční prostředky. Pražský hrad byl neobyvatelný, sídlil proto na Královském dvoře na Starém Městě pražském. Vlastnil pouze Křivoklát, který vykoupil díky penězům svého otce. Měl sice výnosy z kutnohorských dolů, ale ty používal na úhradu dluhů po Jiřím z Poděbrad. Půjčky prohlubovaly dluhy a Vladislav se stával závislým na věřitelích.
Napětí mezi kališníky a katolíky vyústilo v několik střetů v Praze, ale i v Kutné Hoře, kde král často pobýval. Panovník si přál, aby jeho víra v třenicích zvítězila, aby došlo k urovnání vztahů s papežem a ten uznal jeho postavení. Kališníci si chtěli zachovat své posty v městských radách. V Praze byla situace nejvážnější, několik stoupenců katolíků bylo usmrceno, Praha i další města se s Vladislavem dohadovala více než rok, ale nakonec panovník ustoupil a v září 1484 uzavřel v Kutné Hoře s pražskými městy dohodu, a tak se mohlo dál pokračovat v jednání o náboženském míru. A povedlo se, v březnu 1485 byla odsouhlasena dohoda pojmenovaná Kutnohorský náboženský mír, která všem lidem zaručovala svobodu vyznání.
Po úmrtí Matyáše byl Vladislav v roce 1490 zvolen po dlouhých jednáních i uherským králem. Jeho volbu podpořily české stavy a země Koruny české se opět spojily, i když s protichůdnými názory na dění. Vladislav se odstěhoval do Uher, do Budína. Vlivem různých událostí i jeho přesídlením, kterým dával nepřímo najevo svůj vztah k českým zemím, snižoval evropský význam zemí Koruny české.
Vladislavova ovlivnitelnost se projevila při podepsání smlouvy Vladislavské zřízení zemské. Určovalo se v ní, že výsadní postavení bude mít šlechta a města i měšťané budou poddanými krále. Vydání tohoto zákoníku umožnilo omezit moc panovníka, na šlechtě záleželo, kolik moci mu přenechá. Někteří historici tento spis označují za první českou ústavu, pojednávala o rozdělení zemského práva.
Vladislav se třikrát oženil a jeho manželství jsou neobvyklá. Jeho první manželkou byla Barbora Braniborská /1464 – 1515 /. Barbora byla v osmi letech provdána za hlohovského knížete Jindřicha XI., po jeho smrti, ve dvanácti letech, uzavřela v zastoupení, jak se tenkrát dělalo, sňatek s Vladislavem. Manželství nebylo nikdy naplněno, Vladislav nepřevezl svou ženu do Prahy, ale naopak usiloval o rozvod. Papež s tímto rozhodnutím nesouhlasil, až po šestnácti letech odloučeného života sama Barbora podala žádost, zbavila Vladislava všech závazků, ale i tak to papeži trvalo dalších osm let, do roku 1500, než rozvod povolil.
Druhou jeho manželkou byla Beatrix Neapolská /1457-1508/. Tato svatba byla zajímavá tím, že se udála v roce 1490, tudíž byla neplatná. V té době byl Vladislav ještě ženat. A druhou zajímavostí je, že Beatrix byla vdova po Matyášovi Korvínovi, celoživotnímu soupeři Vladislava. Matyáše si vzala po smrti jeho první ženy, Kateřiny z Poděbrad, která umřela po porodu mrtvého dítěte. Bylo to dáma vzdělaná, milující umění, orientující se i politických otázkách. Ovlivňovala i Matyáše, který se zajímal hlavně o knihy, přebudovávali spolu knihovny a šířili vzdělanost. Jaký vliv měla v tomto smyslu na Vladislava nevím, ale předpokládám, že asi u něj neuspěla.
Třetí manželkou a matkou jeho dětí byla Anna z Foix a Candale /1484-1506/. Tato žena pocházela z Francie, byla katolička, a proto nikdy nepřijela do Čech, které považovala za kališnickou zemi. Nebyla tudíž korunována českou královnou, ale pouze uherskou, v Budíně žila s Vladislavem. Je významná hlavně tím, že porodila Vladislavovi dvě děti. V roce 1503 dceru Annu, v roce 1506 syna Ludvíka, následníka trůnu. Při jeho porodu bohužel umřela.
Po narození Anny vypukl souboj evropských panovníků o její ruku a tím i o českou a uherskou korunu. Vladislav vedl složitá jednání, v nichž zvítězil římský král Maxmilián I. Ten Annu získal pro svého vnuka Ferdinanda Habsburského, kterého si skutečně vzala.
Ludvíka Jagellonského /1506-1526/ nechal jeho otec korunovat ve dvou letech za uherského a o rok později za českého krále. Také proto se mu říkalo král Dítě. Vladislav v Čechách vůbec nepobýval, vládl zde Zdeněk Lev z Rožmitálu a jeho soupeř Vilém z Pernštejna. V Uhrách i v dalších zemích hrozili svými nájezdy turečtí válečníci. Významná pro naše země byla bitva u Moháče v roce 1526. Narazili na sebe křesťanští válečníci, jichž bylo málo a byli i špatně vyzbrojeni, a turečtí bojovníci. Ti byli naopak v hojném počtu a zdatně vycvičeni a vyzbrojeni. Ludvík vedl vojsko do předem prohrané bitvy a při útěku zapadl u Moháče do bažiny a utopil se. Stalo se tak 29. srpna 1526. S Ludvíkem vymřela česko-uherská větev jagellonské dynastie a v našich zemích začali vládnout Habsburkové, s kterými uzavřel dohodu o nástupnictví Vladislav II. Jagellonský.
Asi v roce 2012 jsem se byla podívat v Kutné Hoře na výstavu, která byla úžasná. V bývalé Jezuitské koleji bylo vystaveno v několika sálech více než tři stovky exponátů z jagellonské doby, tedy z pozdního středověku a počátku novověku. Bylo zde plno obrazů, plastik, soch, madon, map tehdejšího světa, několik vzácných děl, která nejsou jen tak k vidění. Vzpomínám na svícen sv. Václava, který je jinak uložen v kapli sv. Václava v Praze. Moc se mi líbilo i uspořádání výstavy, vše bylo přehledně vystaveno a popsáno, dokonce i kvalitně osvíceno, vše volně přístupné a prohlídka byla bez časového omezení. V této souvislosti vzpomenu na pražskou výstavu o Karlu IV., kde jsme se pohybovali skoro ve tmě a jen po omezenou dobu. Po ukončení prohlídky jsem měla pocit, že se mi hlava rozpadne, ke konci jsem nebyla schopna ani nic přečíst a byla jsem ráda, že jsem vyšla na denní světlo. Tady bylo vše jiné a moc ráda bych se na podobnou výstavu znovu podívala.
Zájemcům o toto období doporučuji knihy:
Petr Čornej – Český stát v době jagellonské
Jaroslav Čechura – České země v letech 1437-1526 – Jagellonské Čechy
Fotografie jsem převzala z Wikipedie