Karel IV. – Boj o trůn – 4. díl

Ve svém vyprávění jsem se dostala až na začátek 14. století, toho století, které bylo pro naše země jedno z nejdůležitějších v celé historii. Ukončení přemyslovské dynastie, proniknutí lucemburské do našich zemí, vláda největšího Čecha Karla IV., všechny tyto dávné události se promítají i do dnešní doby a pozůstatky z těchto dob nás stále provázejí. V dnešním díle se zastavím v době, která následovala po skonu posledního Přemyslovce. Sice to byla velká tragédie, ale stát mohl zásluhou šlechty, alespoň po krátkou dobu, fungovat i bez panovníka. Přemyslovci vládli, jak jsem již psala, izolovaně, neměli spojence, kteří by zajistili, aby se nikdo cizí nevměšoval do politických věcí v zemi. A nyní, kdy země neměla panovníka, objevilo se hned několik zájemců.

Byly zde dvě Přemyslovny, sestry Václava III., Anna a Eliška. Anna se ještě za Václavova života provdala za Jindřicha Korutanského (asi 1273-1335). Ten zaujal první místo ve státě, zastupoval krále v době jeho nepřítomnosti. A z této pozice se domníval a část šlechty s ním, že má největší právo získat titul českého krále. A pak tu byla Eliška, sestra Anny, která se dovolávala svého práva dědit po přeslici, práva, které získal Přemysl Otakar II. od římského krále Richarda Cornwallského v době, kdy neměl ještě syna. A samozřejmě s vojskem vtrhl do Čech Rudolf Habsburský. Šlechta stranící Jindřichovi doufala, že právě on zavede klid a pořádek a zvolila ho proto králem. Ale již po dvou týdnech od volby využil rozhádanosti české šlechty Rudolf, sliby a penězi si získal podporu prohabsburské části. Jindřich s Annou raději utekli do Korutan.

Rudolf se před svou volbou zavázal, že splatí velké dluhy po Přemyslovcích, ponechá v platnosti Zlatou bulu sicilskou, tím zajistí šlechtě právo volit svého panovníka a ožení se s vdovou po Václavovi II., královnou Eliškou Rejčkou. Korunovace Rudolfa i jeho svatba s Eliškou se konala najednou 16. října 1306. Rudolf se obklopil cizími rádci, tvrdě vymáhal daně, ale neplnil své sliby, šlechtě nevrátil její majetek. Dostal přízvisko Kaše, protože jedl rád tuto mnišskou stravu. Z hradu vyhnal královské dcery Elišku a Markétu, brzy se vyrojily i posměšné písně a vzpoura rebelů, kteří stáli na straně Přemysloven, byla připravena. Rudolf ji chtěl potlačit vojensky, ale v ležení onemocněl úplavicí a umřel.

Nyní se vrátil do Čech Jindřich s Annou, stále a do své smrti český král, protože se titulu nikdy nevzdal, i když na trůně mnoho nepobyl. Jindřich byl slabý panovník, nezajistil řádné fungování státu, prohluboval zadluženost a jeho vláda byla bezradná. Proti jeho vládě vystoupili příznivci Elišky a opati klášterů, kteří přicházeli o majetek. Hlavními vůdci při hledání nového panovníka byli opati Konrád Zbraslavský a Heidenreich Sedlecký. Při svých cestách se seznámili s právě zvoleným římským králem Jindřichem VII. Lucemburským. Ten měl syna Jana a bratra Walrama a doufal, že právě bratr dosedne na český trůn.

Nyní bylo ještě nutné dohodnout vše s Eliškou. Konrád vysvětlil Elišce jejich plán, aby byla ochotna pro dobro království vdát se za Jana Lucemburského, sice o čtyři roky mladšího, ale syna římského krále. Eliška dlouho neváhala, její postavení bylo neradostné. Nelíbil se jí osud své sestry Anny, která žila v nepříliš vydařeném manželství s Jindřichem, ale hlavně toužila uniknout své nepřítelkyni královně Elišce Rejčce. A tak jí přišla nabídka vhod a přivítala ji.

Přišly další válečné střety, Jindřich se trůnu vzdát nechtěl a jeho odpůrci měli strach o život Elišky. Přátelé ji v přestrojení za starou babku odvezli z Prahy do Nymburka. V Praze mezitím vypukla válka, protikorutanská skupina zvítězila a Eliška se ve slavnostním průvodu vrátila do Prahy. Dále se jednalo s Jindřichem, čeští vyslanci žádali ve slavnostním proslovu před generálním říšským sněmem o sesazení krále. Ale marně, Jindřich se trůnu nevzdal.

Když viděli Eliščini stoupenci, že se nelze s panovníkem dohodnout a hrozilo, že by Elišku mohli zajmout korutanští, 14. 8. 1310 odjela do Heinbachu a hned po příjezdu, 25. 8. byla v nádherných, zlatě vyšívaných šatech představena římskému králi Jindřichovi. Eliška byla o čtyři roky starší než Jan, tělesně i duševně zralejší, Jan byl velmi útlé postavy, dětského vzhledu. Nepoměr byl tak očividný, že Jindřich opět navrhl místo Jana svého bratra Walrama. Ale opět posloužila Zlatá bula sicilská, výmluvnost cisterciáckých opatů a dlouhá a složitá jednání skončila dohodou a slavnostním zasnoubením.

Týden po svém příjezdu, 1. září 1310, se ve Špýru konala slavná svatba. Zúčastnili se jí ženichovy rodiče, římský král Jindřich VII., jeho manželka, římská královna Markéta Brabantská, arcibiskup Petr z Aspeltu a trevírský arcibiskup Balduin Trevírský. Balduin byl nevlastním bratrem Jindřicha, byl nejvlivnějším mužem z lucemburského rodu, jeden z nejmocnějších mužů své doby. Z titulu své funkce patřil mezi kurfiřty s právem volit římského krále. Zájmy lucemburské dynastie prosazoval i vojenskou silou a velmi podporoval svého synovce Jana Lucemburského a později i prasynovce Karla IV. Pak zde byli i opati cisterciáckých klášterů, kteří byli organizátory sňatku, stovky dalších významných hostů a mnohatisícový dav přihlížejících. Protože mezi arcibiskupy mohučským a kolínským byla neustále rozmíška, kdo bude oddávat královský pár, vyřešili to šalamounsky. Konaly se svatby dvě. V předvečer sňatku požehnal novomanželům Jan, arcibiskup kolínský a druhý den pak ve špýrské katedrále Petr z Aspeltu, arcibiskup mohučský, budoucí nejdůležitější poradce nového krále. Oba církevní hodnostáři se hádali i před svatební hostinou hlavně o to, kdo z nich usedne po králově pravici. Situaci zachránil král Jindřich a tak nedošlo k ostudě při této slavnostní události.

Po svatbě Jindřich jmenoval Jana říšským vikářem, aby mohl být později zvolen římským králem. 21. září 1310 se Jan rozloučil s rodiči, s nimiž se již nikdy nesetkal, s Eliškou a zkušenými rádci vyrazil do Čech. Zde ho čekal boj o svá královská práva proti dříve zvolenému Jindřichovi a také proti silné skupině šlechticů. Nejprve chtěli dojet do Kolína nebo Kutné Hory, ale města je odmítla přijmout. Zamířili proto do Prahy, která byla uzavřena branami. Jan nechtěl začínat vládu válkou, vyčkával, zda se nenaskytne nějaká možnost vstoupit do města. Pomohl jim Eliščin známý, kaplan Bernger, kdosi otevřel po jeho přímluvě městskou bránu v blízkosti kláštera sv. Františka na břehu Vltavy. Jan se svou skupinou vjel do města, ocitl se na Starém Městě pražském. Na znamení míru rozhazoval po cestě na přihlížející peníze. Ale na druhé straně řeky, na Pražském hradě, seděl stále Jindřich. Začínají jednání, sejdou se i sestry Anna s Eliškou, manželky obou nepřátel. Anna slibuje, že Jindřich při zachování života odjede z Prahy. Jindřich s Annou tedy podruhé opouštějí Prahu.

Jan, Eliška a jejich doprovod se ubytují v domech na Starém Městě pražském, protože hrad je po velkém požáru neobyvatelný. Domy s gotickým podloubím jsou na dnešním Havelském náměstí a před Týnským chrámem. Král s královnou ulehnou v dodnes stojícím rohovém domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Tento dům se dodnes svou vznešenou gotickou výzdobou odlišuje od ostatních domů a naznačuje, že byl přímo předurčen k tomu, aby v něm bydlel český král s královnou.

Janova a Eliščina korunovace proběhla 7. února 1311 v chrámu sv. Víta, kde jim arcibiskup Petr z Aspeltu vsadil, za přítomnosti českých pánů, korunu na hlavu. Korunovační hostina se konala na Starém Městě pražském v minoritském refektáři u sv. Jakuba.

Tím jsem se dostala na konec dnešního vyprávění. Myslím, že rodiče krále Karla IV. si zasluhují více prostoru a tak si je ponechám do dalšího pokračování.

Svatba Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou ve ŠpýruEliščina pečeťJindřichova pečeť z roku 1303Balduin LucemburskýNáhrobek Petra z Aspeltu se třemi králi – Jan Lucemburský, Jindřich VII. Lucemburský, Ludvík IV. BavorKatedrála ve Špýru