V posledním díle mého seriálu se pokusím lehce shrnout jeho život, postoje a myšlenky. Věřím, že naši politici zařadí den jeho narození mezi Významné dny naší republiky. Měli by si život Karla IV. dobře prostudovat a jít v jeho stopách, nestarat se většinou jen o své posty, ale v prvé řadě o rozvoj republiky. Karel sice spravoval království, ne republiku, ale na rozdíl od našich dnešních politiků velice úspěšně.
Po trpkém začátku života se na Karla usmálo štěstí. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání, znal všechny hlavní evropské jazyky, pobytem ve Francii a Itálii získal politický rozhled. Měl předpoklady nejen duševní, ale i dostatek moci, aby mohl uskutečnit své představy. Jak zlepšit výrobu, zemědělství i obchod, podílet se na zvyšování kultury, hlavně výtvarného umění, pozměnit školský systém, pozvednout literaturu i vědu.
Díky jemu přicházeli do českých zemí významní lidé z různých odvětví lidské činnosti. Karel rozvíjel hlavně rodové panství, ale k tomu potřeboval mít nějaký základ, z kterého by mohl pokračovat ve svých vizích. A u nás ho měl, hlavně od dob Václava II. byly české země poměrně vyspělé, kulturní, a i proto se Karlovi podařilo mnoho vykonat. Předpokládám, že chudý lid, kterého bylo více než pánů, byl rád za klidné časy, i když naplněné prací. Ono je pěkné, že Karel vymyslel spoustu vynikajících staveb nebo systémů například v obchodní činnosti, ale bez obyčejných pracovitých lidí by nedokázal nic. A po letech neklidu, kdy jedna válka stíhala druhou, kdy za časů Jana Lucemburského, který více válčil, než vládl, se neustále zvyšovaly daně, protože válečné tažení musí někdo zaplatit, přišlo konečně klidné období, naplněné prací, která měla smysl a v mnohém zlepšila život lidí.
Karel byl mimořádně citlivý, s vrozenou inteligencí, uměl se přizpůsobit cizímu prostředí. Tyto vlastnosti zdědil po Václavu II. a své matce. Z lucemburské dynastie si přinesl náklonnost k francouzské kultuře a úctu k rodovému panství. Zájem státu a dynastie byl pro Karla nejvyšším zákonem, nikdy ho neporušil. Karel byl velmi zbožný, ale dokázal využít náboženskou ideologii v politice. A to i zásluhou svého učitele, opata Pierra de Rosiéres. Na francouzském dvoře si vypěstoval kladný vztah ke vzdělání a k vysoké dvorské kultuře. Karel církvi nesloužil, ale dovedl obratně využívat její moci k posílení moci vlastní.
Značně rozšířil počet světců střežících císařský majestát. Patřili k nim všichni svatí, nejenom sv. Václav a sv. Karel Veliký, ale celý nebeský Jeruzalém, jak dokazuje výzdoba kaple sv. Kříže na Karlštejně i Karlovo sbírání ostatků svatých a jejich ukládání v Praze nebo na Karlštejně, tedy v centru říše. Mimořádně si cenil říšské klenoty a svátostiny, určil pro ně zvláštní svátek, k němuž patřilo konání poutí. A zde máme příklad toho, jak Karel dokázal využít náboženství k prospěchu svému a tím i celému království. Na poutích se sešlo velké množství lidí, prodalo se mnoho zboží, lidé s poutěmi počítali a šetřili na ně. Tím se podobně jako dnes, zvyšoval zisk, daň z prodeje byla vyšší a král tím získal víc peněz. A to nejen pro sebe, ale také k rozvoji země.
Naši politici vykonali přesně opačné rozhodnutí. Nedávno vymysleli zákon, který zakazuje prodej v některých svátečních dnech. Takové rozhodnutí je pro mě nepochopitelné. Proč zasahovat do práv podnikatelů, prodavačů, kteří mimochodem ve sváteční dny chodí do práce rádi, protože za svou práci získají příplatek. Proč omezovat prodej zboží, když stát má z něj nemalé daně. Kdo chce si jít nakoupit, ať tak učiní, kdo nechce, ať stráví sváteční den doma s rodinou nebo někde v přírodě. Proč si politici myslí, že vědí nejlépe, jak chtějí lidé trávit své volno? Ona je to jen jedna skupina lidí, kteří pracují v dnech volna. Co všichni doktoři, hasiči, řidiči, lidé obsluhující technická zařízení třeba v elektrárnách, proč jich se netýká sváteční volno? Každý má právo si vybrat zaměstnání, které mu bude vyhovovat, když jde někdo pracovat do obchodu, jistě počítá s jinou pracovní dobou než má úředník ve státní správě. Připadá mi, že stále více politici ovlivňují náš život, začalo to prohlídkami komínů, nyní výměnou kotlů, mimochodem velice drahých a ne vždy funkčních, zákazem kouření v restauracích, ovlivňování firem v otázce lidí pracujících některý den ze svého domova, snaha nařídit tatínkům, aby se střídali s matkou dítěte v péči o miminko. A jistě by se našla i další báječná rozhodnutí, kterým nám naši politici zpříjemňují život. Žádné toto rozhodnutí neznamená zlepšení kvality života lidí, spíše naopak, jen se taková rozhodnutí tváří jako správná, ve skutečnosti se jedná o zásah do svobodného rozhodování lidí. A bojím se, co přijde příště, která skupina lidí něco vymyslí a politici jim to odhlasují.
To jsem trochu odbočila od tématu, ale když srovnám různá rozhodnutí císaře Karla IV. s dnešními politiky, mohu jen chválit. Vím, že byla jiná doba, jinak se žilo, ale Karel se s nástrahami života dokázal vyrovnat daleko lépe než dnešní vládci, kteří se víc než o rozvoj státu a spokojenost lidí starají o své zájmy nebo o program své strany. Karlova rozhodnutí byla vždy ku prospěchu našich zemí. Zanechal nám o sobě obraz dobrého krále a císaře, v jeho životopise se objevují jen zápisy, které mu slouží ke cti. Jistě si přál, aby ho budoucí lidé považovali za nejlepšího krále. A nutno říci, že z mého pohledu byla doba vlády Karla IV. tou nejlepší v celé historii naší vlasti. Země koruny české stály na samém vrcholu tehdejší Evropy. Po této době již přišly rozbroje, války, útlak Habsburků, katolická nadvláda…
Karel si velmi vážil míru. Dokázal často svým taktickým jednání předejít válečnému řešení konfliktů. Od roku 1310, celých osmašedesát let, nevstoupili do českého království cizí vojáci. Pouze v pohraničí docházelo k nevelkým šarvátkám. Lidé se cítili v zemi bezpečně. Karel neváhal, vypravil se svým vojskem proti hradu Žampachu, aby ztrestal loupeživého rytíře Jana ze Smojna, který přepadával lidi a kupce na cestách a i přes jeho výstrahy od akcí neustoupil. Karel hrad dobyl a rytíře odsoudil k smrti. Zajistil i více bezpečnosti na cestách.
Obratnou zahraniční politikou skoro moderního stylu, založenou na smlouvách s okolními zeměmi, zajistil klid zbraní. Dokázal vítězit dohodou a jednáním. Že se nebojí boje, dokázal již v Itálii po boku svého otce. Ale také zjistil, že i o mečem vybojovaná území lze přijít. Chytrým jednáním a promyšlenou sňatkovou politikou dokázal mnohé. Připojil k zemím Koruny české Braniborsko, ale bohužel jeho syn Zikmund ho prodal na kostnickém sněmu norimberskému purkrabímu Fridrichu z Hohenzollernu, předchůdci zakladatele dynastie pruských králů a německých císařů. Připojil i Svídnicko, velká území v Sasku, Francích a Falci. A to všechno bez krveprolití a útrap, které s sebou válka přináší.
Mírové snahy panovníka byly leckým zesměšňovány. Já bych naopak ocenila, že se za jeho vlády neválčilo. Obyčejní lidé z venkova a měst byli jistě rádi, ti nesli při válkách největší míru těžkostí. Karel měl obdivuhodnou schopnost si vytvořit z nepřátel spojence. Dokázal obratně taktizovat a diplomaticky jednat. Na rozdíl od svého otce se nenechal nikdy strhnout emocemi k zbrklému a neuváženému jednání. Každý postup si předem promyslel. Spíše užíval rozum než cit. Pouze loupeživí rytíři, škůdci všeho druhu, násilníci, s těmi neměl slitování a tvrdě je trestal.
Třebaže všechny důležité listiny i jeho vlastní životopis jsou psány latinsky, trval na tom, aby se běžně mluvilo a psalo česky. Vlastnil velké množství vzácných rukopisů a ručně psaných knih náboženského i světského charakteru, některými vybavil nově založenou univerzitní knihovnu. Sbíral i antické mince, kameje a přírodní minerály. V jeho sbírkách bylo 3900 položek, a když Zikmund v roce 1422 drancoval otcovu sbírku a odvážel ji ze země, potřeboval více než 500 vozů. Sbírky se u Německého Brodu zmocnili husité…
V minulosti i v současnosti se vedou spory, jaké národnosti Karel vlastně je. Petrarca ho považoval za Itala, Němci ho nenáviděli, protože u něj cítili kladný vztah k Francii a i mentalitou byl spíše Francouz. Proto ho neměli rádi. Říkali o něm, že sice byl „Otcem vlasti“, ale „Otčímem říše“. Karel ale říší cestoval velice často a také v ní budoval, rozhodně nepobýval jen v Čechách. Více ale inklinoval k češství. Český jazyk v dětství uměl, pak pozapomněl, protože ve Francii a Itálii s nikým česky nemluvil. Ale po návratu se znovu češtinu naučil a považoval ji za rovnocennou s ostatními jazyky. Vyžadoval, aby i církevní hodnostáři cizí národnosti uměly česky. Žádal, aby děti říšských kurfiřtů vedle své němčiny uměly i italsky a česky, protože jak píše, „aby rozuměly mnohým a mnozí rozuměli jim“.
Je zajímavé, že většina Karlových rádců pocházela ze zemí Koruny české, celých 54 %, další pak ze zemí blízkých císaři, 41 % bylo z Frank, Švábska, Porýní. Na ostatní státy říše připadlo pouhých 5 %. Toto vyčíslení dokazuje, že Karel považoval České království za své. Měl kolem sebe poměrně úzký okruh lidí, kterým důvěřoval. Nejznámějšími jsou Arnošt z Pardubic, Jan Očko z Vlašimi, Jan ze Středy, Bušek z Velhartic starší a mladší a jeho bratr Jan Jindřich Lucemburský. Z cizích rádců hlavně prastrýc Balduin Lucemburský a vždy věrní vévodové saští a purkrabí norimberští. Z těchto a několika dalších se skládala císařská rada. Bylo to volné seskupení, které nemělo žádné pravomoci. Karel se s nikým nedělil o vládní moc.
Karel IV. vládl nad německými státy Svaté říše římské, nad částí Itálie, Burgundska, Švýcarska, Nizozemska. Prvotní ale bylo posílit český stát uvnitř a jeho nezávislost na říši navenek. Vlastnil všechny říšské koruny náležící k císařství. Lombardskou z Milána, německou z Cách, burgundskou z Arles a samozřejmě českou.
Karel nemohl sám řešit problémy své doby. Evropský vývoj byl velmi složitý a v každé zemi jiný. Zatímco ve Francii byla již stavovská společnost, v Itálii raný humanismus a u nás feudální stát. Karel složitost evropského vývoje poznal na vlastní kůži, pohyboval se přímo ve středu dění. Ovlivňovaly ho vlastní zkušenosti, vyplývající z rodových a rodinných podmínek a prostředí, ve kterém vyrůstal.
Nemůžu ho soudit, jistě měl císař i nějaké špatné vlastnosti, ale chci pouze pochopit jeho osobnost s přihlédnutím k době, ve které žil. Chtěl-li obstát v drsné a nebezpečné době, vybudovat mocný a suverénní stát, přivést evropskou kulturu do Čech a dát možnost vzniku nádherným uměleckým dílům, které obdivujeme dodnes, musel se s dobou a svými odpůrci vypořádat, být chytřejší než oni a nemohl vždy bojovat s čistým štítem. V jeho době začínal rozum vítězit nad hrubou silou. Přestože se po celý svůj život snažil především vyhovět svým mocenským ambicím a rodovým povinnostem, podařilo se mu český stát dovést na vrchol ve všech oblastech, politických, sociálních i kulturních. A zato mu patří velký dík a vzpomínka.
Karel IV. z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi
Karel IV. jako římský císař na miniatuře v Gelnausenově kodexu
Pomník Karla IV. v Praze z roku 1848 na Křižovnickém náměstí. Byl postavený u příležitosti pětistého výročí založení Karlovy univerzity. Sochy žen po obvodu podstavce symbolizují jednotlivé fakulty – teologickou, lékařskou, artistickou a právnickou
Václav IV., syn Karla IV. – socha na Staroměstské mostecké věži, sousoší vzniklo až po smrti Karla IV., protože oba, otec i syn mají stejnou korunu. Vznik se odhaduje na osmdesátá léta 14. století.
Jan ze Středy (1310-1380), kancléř císaře Karla IV, biskup olomoucký
Iniciála A se Zvěstováním, dole klečí Jan ze Středy – Misál Jana ze Středy
Klanění tří králů – Liber viaticus, 14. století
Přečetla jsem a všem doporučuji tuto knihu:
- Jiří Spěváček – Karel IV.
Zdroj fotografií – Wikipedie
- Pomník císaře – autor Patrick – Emil Zörner Paddy – Cc BY-SA 3.0