Karel IV. – Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský – 5. díl

V další části mého seriálu bych se ráda zastavila u rodičů Karla IV. Oba byli významní lidé, oba pocházeli z panovnických rodin, oba předali svým dětem část svých vlastností. Já bych řekla, že z obou si Karel vzal ty lepší a vyrostl z něj panovník, kterého mnozí považují za nejlepšího v celé naší historii.

Jan Lucemburský, zvaný Slepý, (1296-1346), byl jediným synem lucemburského hraběte, římského krále Jindřicha VII. a Markéty, dcery Jana Brabantského a neteře francouzského krále Filipa IV. Eliška Přemyslovna (1292-1330), dcera Václava II. a Guty Habsburské. O jejich cestě do Čech, svatbě i korunovaci jsem psala v minulém článku, nyní bych se zmínila o době jejich vládnutí, jejich dětech a něco málo o době, ve které žili.

Jan byl po svém příjezdu do Čech nemile překvapen poměry, které tu panovaly. Byl velmi mlád, neznal místní zvyklosti, které se velice lišily od francouzského dvora, kde byl vychováván. I to, že neuměl česky, mu ztěžovalo pozici při jednání především se šlechtou. Věděl také, jak čeští páni nakládají s nepohodlnými králi. Sice přislíbil při své korunovaci řadu závazků, ale rozhodně se jimi neřídil. Jeho heslem bylo – slibem nezarmoutíš. Hlavně byli trnem v oku jeho rádci, mluvící německy, francouzsky nebo latinsky, kteří dostávali úřady, vlády se místo českých pánů ujímali cizinci. Města byla zbavena svých výsostných práv a výsad. A protože si Jan potrpěl na reprezentaci, potřeboval hodně peněz. Příjmy mu sice plynou z těžby stříbra, ražby mincí, z daní královských měst a klášterů, ale to nestačí, půjčuje si od měst a stává se na věřitelích závislý, nepočítá ale se splacením dluhu. Šlechta žádala výměnu německých rádců a větší spolupráci s domácími pány. Po výhružkách Jan částečně ustoupil, v čele rady byl sice Petr z Aspeltu, ale přibylo i několik Čechů, například nejvyšší maršálek Jindřich z Lipé, nejvyšší číšník Jan z Vartemberka a nejvyšší komorník Petr Vok. Ale nespokojeni byli i členové jeho doprovodu, byli zvyklí na přepych, který jim v Praze chyběl.

Jan chtěl vládnout tak, jak viděl na francouzském dvoře za vlády Filipa Sličného. Ale šlechta neměla zájem o silného panovníka. Po častých neshodách Jan rezignoval, v Čechách skoro nepobýval, připadaly mu zaostalé a tak si sem jezdil jen pro peníze. Svůj zájem věnoval rodové evropské politice. Udržoval dobré vztahy s papežem, francouzskými králi, v Itálii získal několik měst. S polským králem Kazimírem III. a uherským králem Karlem Robertem se zúčastnil jednání, na kterém aktéři dohodli pevné hranice svých států, které se od té doby měnily jen velmi málo.

Jan ale přece jenom něco dobrého vykonal i v českých zemích. V roce 1338 povolil zřídit Staroměstskou radnici, první v Čechách. Nebylo to tak, že by dříve nefungovala městská správa, ale nyní měli na svou práci radní budovu, což ale nemůžeme považovat za velký Janův úspěch, spíše je to důsledek vývoje městské samosprávy. V roce 1325 nechává razit první zlaté mince, první nejen u nás, ale i ve střední Evropě. Mince dostaly název florény, protože se na jejich zpracování podíleli florentští umělci. Byl na nich portrét Jana a heraldický lev. Používaly se hlavně v mezinárodním obchodě.

Eliška si jistě představovala svůj život po boku krále jinak. Soužití s Janem nebylo lehké a dá se říct, že nebyla spokojena s jeho vládnutím ani v manželství. Domnívala se, že Jan obnoví velikost a prestiž českého státu, kterou měl v době vlády jejího otce. Chtěla také uplatnit svůj vliv, ale moc prostoru nedostala. Trápil ji vztah s nevlastní matkou Eliškou Rejčkou, který rozdělil společnost na dvě skupiny, spory byly označovány jako válka královen. Domnívala se, že milostný vztah Elišky s ženatým Jindřichem z Lipé znevažuje úctu Eliščina otce, Václava II. Také ji rmoutilo manželství její sestry Anny, které nebylo povedené. Ale ani její nebylo dobré, neustálá odloučenost a různé starosti vedly až k rozpadu manželství. Po pomluvách, že se Eliška snaží sesadit Jana z trůnu, utekla na hrad Loket. Jan si pro ni přijel s vojskem, hrad se druhý den obléhání vzdal a královnu nechal převézt i s dětmi na Mělník. Ale Jan si ponechal tříletého Václava, kterého uvěznil na Lokti, v temném sklepení strávil chlapec dva měsíce, později ho převezl na Křivoklát.

V roce 1323 Jan odvezl Václava do Paříže, střediska vzdělanosti a dvorské etikety. Zde Václav přijal po biřmování jméno svého kmotra, Karel, a pod tímto jménem ho všichni známe. Získal skvělé vzdělání, oženil se tu se svou první ženou, Blankou z Valois a spřátelil se zde s budoucím papežem Klimentem VI. Jediným mínusem Karlova pobytu ve Francii byla skutečnost, že se již nikdy nesetkal se svou matkou. Eliška ke konci svého kratšího a ne moc spokojeného života podporovala Zbraslavský klášter, zemřela na tuberkulózu, na svátek sv. Václava 28. září 1330, a je pochována na Zbraslavi. Jan se o jejím skonu dozvěděl při své cestě do Itálie, ale byli si již natolik cizí, že na pohřeb nejel. Nechal pouze sloužit zádušní mši v místní katedrále. V této souvislosti je zajímavé, že na pohřeb Elišky Rejčky se vypravil.

V roce 1321 pořádal Jan na Pražském tržišti turnaj, po pádu koně, který se splašil, se dostal pod kopyta bojujících koní a utrpěl vážná zranění. S jeho léčbou pomáhala i Eliška. Ale v době, kdy Eliška porodila syna Jana Jindřicha, narodil se Janovi nemanželský syn Mikuláš, což Elišku velmi ranilo. Stále více se cítila odstrčená, nespokojená, žila většinou na Mělníku. Spolu na veřejnosti se již více neukazovali.

Spory se šlechtou neustále trvaly, až se nakonec šlechta dohodla s Karlem, a ten se vrátil do Čech. Nastává tím období nazvané lucemburské dvojvládí. Když v roce 1341 zajistil Jan Karlovi nástupnictví na českém trůně, situace se zlepšila, narovnaly se vztahy mezi otcem a synem, které nebyly dobré, a Karel se ujal vlády v Čechách. Došlo ke zlepšení poměrů v království a k jeho rozvoji.

Jan Lucemburský byl dědičně postižen silnou krátkozrakostí. Při vojenském tažení na Litvu v roce 1337 se mu zhoršilo vidění na pravé oko. Lékař ho léčil mastí obsahující rtuť a Jan na toto oko oslepl, nechal proto lékaře zašít do pytle a hodit do řeky Odry. Karel otce odvezl do francouzského města Montpellier, ale ani tam mu lékaři nepomohli, postupně přišel o zrak úplně.

V době, kdy se schylovalo k válce mezi Francií a Anglií, požádal Filip VI., první panovník z rodu Valois, o pomoc Jana. Vše spělo k první významné bitvě stoleté války. Jan právě přemýšlel s Karlem, jak zbavit římského císaře Ludvíka Bavora svého titulu. Karel byl právě zásluhou svého přítele, učitele a papeže Klimenta VI. zvolen římským králem. A chtěl-li být také hlavou Svaté říše římské, musel si tento post vybojovat.

Ale nyní mělo přednost volání o pomoc z Francie. Lucemburkové byli s rodem Valois spřízněni, Karel se oženil s Filipovou sestrou Blankou. Vydali se proto do Francie. Janovo vojsko bylo tvořeno německými rytíři, byli v něm pouze tři čeští páni. Francouzské vojsko bylo větší než anglické, ale nemělo žádné vedení, šlechtici vydávali špatné příkazy. Angličané měli k dispozici vynikající lučištníky, kteří bitvu u Kresčaku v roce 1346 rozhodli. Jan bitvu nepřežil. Byl slepý a chtěl po svých rytířích, aby ho vedli do boje. Ti, aby ho v bitvě neztratili, svázali otěže koní dohromady. A tak v bitvě zahynuli všichni, druhý den je našli s koňmi navzájem spojenými. Jsou známa poslední slova, zaznamenal nám je kronikář Karla IV. Beneš Krabice z Weitmile, které před bojem pronesl – toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal. Je otázka, zda tato slova vůbec pronesl. Určitě ne v této podobě. Jestli promluvil ke svým rytířům, byla v němčině. Pokud byla pravda, že se tímto útokem rozloučil se životem, pak by určitě zněla ve francouzštině. Je možné, že Jan šel dobrovolně na smrt, protože v době, kdy se zúčastnil bitvy, již armáda krále Filipa prchala z bojiště. On asi ztratil chuť žít, neviděl, nemohl vést stejný život jako dřív, ale škoda rytířů, kteří zahynuli na jeho přání s ním. Ale Jan byl válečník, měl to v sobě, těžko by asi jen tak utekl z bitvy. Nevíme, a již se nikdy nedovíme. Naštěstí pro naši vlast Karel usoudil, že je bitva prohraná a opustil bojiště.

Jan zemřel ve stejný den jako o skoro sedmdesát let dříve český král Přemysl Otakar II. Zohavenou a okradenou mrtvolu otce převezl Karel do Lucemburska. Jeho posmrtná cesta je zajímavá a je s podivem, že nedošlo k nějakému poškození nebo ztrátě. Nejprve byl pochován v benediktinském klášteře Panny Marie. O dvě stě let později musel místo opustit kvůli přestavbě místa a byl uložen do františkánského kláštera v centru města. Potom byly ostatky v majetku barona Heřmana, později jeho syna Jana, od něj je vykoupila nizozemská královna Isabela. Její manžel Albrecht Habsburský je nechal uložit v Neumünsterském opatství. I Francouzi, za které položil život, mu znepříjemnili odpočinek. Při napadení Lucemburku Ludvíkem XIV. v roce 1684 zničili původní náhrobek a ten musel být zhotoven znovu. V roce 1795, opět při obléhání francouzským vojskem, tělo krále raději ukryli mniši. Od nich je získal do své sbírky kuriozit majitel porcelánky Boch-Buschmann. U něj je uviděl v roce 1833 pruský korunní princ Fridrich Vilém IV., koupil je a uložil v kapli v Castellu na skále nad řekou Saarou. Ve dvacátém století si na Jana vzpomnělo Lucembursko a 26. srpna 1946, v den šestistého výročí bitvy u Kresčaku ho převezli do Lucemburska, kde si přál být pohřben. Odpočívá v katedrálním chrámu Panny Marie.

Ještě jednou se vydal Jan na cestu, a to do Čech. Antropolog Emanuel Vlček provedl zkoumání. Zjistil, že Jan byl vysoký asi 170 centimetrů, štíhlý, svalnaté postavy a v bitvách i turnajích utrpěl mnohá zranění. V jeho poslední bitvě mu šíp prostřelil očnici, druhá smrtelná rána byla vedena zezadu do levé poloviny hrudníku. Sečné rány na prstech svědčí o tom, že angličtí vojáci jeho mrtvolu okradli o cenný meč a prsteny.

Uzavřela jsem životy rodičů Karla, ale chtěla bych se alespoň krátce zmínit o jeho sourozencích. I ti měli vliv na Karlův pozdější život a hlavně jeho mladší bratr mu ve vládnutí pomáhal.

Jan a Eliška měli několik dětí, první dvě byly dcery a Eliška prožívala těžké chvíle, bála se, že očekávaný dědic nepřijde. Ale jak víme, třetí dítě byl tolik očekávaný chlapec. A nyní krátce ke všem jejich dětem.

Markéta Lucemburská (1313-1341), byla manželkou dolnobavorského vévody Jindřicha. K Markétě se uchylovala matka po rodinných sporech. Jindřich byl věrným spojencem lucemburské dynastie. Měli spolu jednoho syna, který v jedenácti letech zemřel.

Jitka Lucemburská (1315-1349), měla smůlu, že se narodila místo očekávaného syna, byla trochu odstrkovaná. Vdala se za budoucího francouzského krále Jana II. Měli jedenáct dětí, Jitka skonala na mor, o rok později se její manžel stal francouzským králem. Bývá označována jako pramáti rodu Valois.

Václav, později Karel IV. (1316-1378), o jeho životě se rozepíši v dalších pokračování seriálu.

Přemysl Otakar (1318-1320), jméno dostal na přání českých pánů, umřel ve dvou letech.

Jan Jindřich (1322-1375), byl moravským markrabětem, sídlil v Brně, zde založil augustiniánský klášter. Byl čtyřikrát ženat, měl několik dětí se svou druhou ženou, Markétou Opavskou, dcerou Mikuláše II. Opavského. Jan Jindřich a Markéta byli pravnuci českého krále Přemysla Otakara II.

Anna (1323-1338) a Eliška (1323-1330), dvojčata, poslední děti Elišky. Annu provdal Jan z politických důvodů do habsburského rodu, jejím mužem se stal o dvacet let starší vdovec Ota. Anna žila do svých dvanácti let ve Francii u dvora, po návratu a svatbě již za tři roky skonala. Její manžel ji o půl roku později následoval. Její dvojče Eliška umřela v dětství.

V příštím díle se již podíváme za Karlem IV., jeho životem v dětství, ve Francii a Itálii. Máte-li zájem, počkejte si na další díl seriálu.

Janova busta z katedrály sv. Víta Jan Lucemburský jako král český na vyobrazení ze Zbraslavské kronikyJezdecký portrét krále Jana v Gelnhausenově kodexuJanova královská pečeťBitva u Kresčaku na dobové iluminaci Bysta Elišky Přemyslovny ve Svatovítské katedráleEliška Přemyslovna – iluminace ze Zbraslavské kroniky