První, co Karel učinil při svém návratu 30. října 1333, bylo zastavení se ve Zbraslavském klášteře, kde byla pohřbena již tři roky jeho matka Eliška. Vzdal tím hold nejen matce, ale i přemyslovskému rodu, naznačil tím, že má zájem jít jinou cestou než jeho otec. Přišli ho přivítat zástupci Prahy a šlechtici, vyjádřili svou radost nad jeho návratem, setkání bylo velmi radostné a slavnostní. Přesto byl Karel smutný, uvědomoval si, že již v Čechách nemá žádné příbuzné ani přátele.

Karel byl nemile překvapen stavem království. Nečekal na něj žádný majetek, ať už hmotný nebo finanční. Neměl ani kde ulehnout, Pražský hrad byl neobyvatelný. Šlechtici mu nabídli pomoc a nejdůležitější potřeby k žití. Ubytování mu zajistili v domě, ve které bydlela dříve jeho matka, když ji vyhodil z hradu Rudolf Habsburský a musela se živit vyšíváním, na Starém Městě pražském, nazývaném později U Štupartů, blízko chrámu sv. Jakuba. Karel využil svého úsudku a schopností, obklopil se českými rádci, znovu se naučil češtinu a získal si tím na svou stranu plno příznivců ze šlechtických kruhů. Postupně si Karel získal autoritu a rozhodující postavení v zemi.

Věnoval se obnově rozvráceného královského majetku, dokonce i korunovační koruna byla Janem zastavena, otcovo válčení, nehospodárnost a nezodpovědné zacházení s majetkem Karlovi velmi vadilo. Podporoval kláštery a církevní instituce i významná města v Čechách a na Moravě. Připravoval si spojence, protože šlechtě příliš nedůvěřoval. Část financí posílal za otcem, většinu si ale ponechával a použil na pokrytí dluhů a na další rozvoj království.

Prvním jeho cílem bylo obnovení Pražského hradu. Sám napsal „ Pražský hrad byl zcela opuštěn, pobořen a zničen“. Byl v žalostném stavu, chtěl ho nejen opravit, ale i přestavět podle sídla francouzského krále, tak jak ho znal ze svého pobytu. Chystal také vhodné domy, aby si mohl k sobě vzít svou manželku Blanku z Valois. Ta přijela s velkým doprovodem dvorních dam a dvořanů 12. června 1334. Její příjezd oslnil Prahu nádherným oblečením a vybavením, ale vzbudil nelibost u části šlechty, protože to byli cizinci. A to velmi připomínalo Janovu éru, které se chtěli vyhnout. Rádci na Karla naléhali, aby odeslal zpět do Lucemburska družinu své manželky. Urychleně sehnali peníze a všichni z Prahy odjeli. Blanka se po čase naučila česky a německy a žila tu sice osamocená, ale celkem spokojená. 24. května 1335 se jim narodila dcera, kterou pojmenovali po matce Markéta.

Janovi se nelíbila Karlova pozice v Čechách, hlavně jeho úspěchy, a dal to najevo kroky, o kterých Karel ani jeho bratr nevěděli, i když se jich týkaly. Karlovu Luccu prodal bez jeho vědomí francouzskému králi za 180 tisíc florenů. Jan se podruhé oženil, vzal si Beatrix, dceru vévody Ludvíka z Bourbonu. Jan se ve svatební smlouvě zavázal, aniž by to synům řekl, že se jeho synové vzdají nároku na lucemburské hrabství. Karlovi to příliš nevadilo, chtěl sídlit v Čechách. Je zajímavé, že i když byl Jan neustále v zahraničí, stihl řešit i domácí státní záležitosti, pokud za ním přijelo poselstvo z Čech.

Podstatným rysem Karlovy vlády byla skutečnost, že nespravoval zemi v izolaci od toho, co se dělo za jejími hranicemi. Chtěl udržovat se sousedy dobré vztahy, aby nedocházelo ke konfliktům. Po smrti Jindřicha Korutanského se rozpoutal boj o jeho majetek. Habsburský rod a císař Ludvík ho chtěli pro sebe, Lucemburkové věřili, že patří jim, hlavně Jindřichově dceři a zeti Janu Jindřichovi. Jan Lucemburský už chystal vojáky a vybíral zvláštní daň, aby bylo z čeho vše zaplatit. Ale Karel se vypravil na cesty, jednal a snažil se mírovou cestou dojít k nějakému přijatelnému výsledku. Podařilo se mu vyjednat příznivou dohodu, nazvanou Trenčínský mír, s polským a uherským králem, čímž zmařil plány soupeřů. A navíc se panovníci dohodli, že v případě ohrožení si navzájem pomohou, myšleno tím, že budou společně čelit rozpínavé vládě Habsburků. Později se k nim připojil ještě Jan Jindřich.

Rozkol mezi Janem a Karlem došel tak daleko, že Jan Karlovi odebral veškeré tituly a vládní moc na jednáních v Čechách i na Moravě. V Tyrolích, kde pomáhal svému bratrovi, používal svou pečeť, na které byl český lev s dvojitým ocasem a s korunkou na hlavě. Nápis byl bez jeho markraběcího titulu, ale Karel se jistě domníval, že jako Janův dědic má právo pokračovat ve svém úsilí i přes odpor otce.

Ani svár mezi synem a otcem nezabránil podniknout společnou vojenskou výpravu do Litvy, která vyřešila slezské poměry. Ale pak už Karel od otce odejel za svým bratrem do Tyrol. Na cestě, část strávili na lodi, je obklíčili benátští plavci a chtěli je zajmout, aby dostali bohaté výkupné. Karel a jeho průvodce Bartoloměj Frankopan vymyslili lest, jak jim uniknout. Zatímco posádka vyjednávala s piráty o podmínkách přijetí zajatců ve městě, sestoupili Karel a Bartoloměj na druhé straně korábu nenápadně do rybářského člunu a zakryti rybářskými sítěmi propluli do odlehlé části přístavu. Na pevnině se potom setkali s celou Karlovou družinou, která pirátům nebyla k užitku. V Itálii se Karel zapojil do válek v Lombardii, pomohl v nich zvítězit Benátčanům nad stoupenci císaře Ludvíka Bavorského. Když dostal z Čech zprávu, že jeho otec odcestoval, připravil se na cestu zpět do vlasti. V Meránu umřel jeho věrný několikaletý přítel pan Bušek z Velhartic. Na uvolněné místo nastoupil jeho stejnojmenný syn, také člen Karlovy družiny. Cesta tedy nebyla veselá, ale podařilo se jim v pořádku přijet na Moravu. V dalších dnech Karel vyřešil několik dlouhodobých konfliktů, které měli různí šlechtici s Janem. Proti odbojnému Mikuláši z Potštejna vyrazil se svým vojskem, jeho hrad dobyl a dal tím najevo, jak se povede neposlušným šlechticům, kteří nebudou dbát jeho příkazů.

Před velkou bitvou mezi Anglií a Francií, 9. září 1340, dal Jan vyhotovit osobním notářem závěť, z které bylo vidět, že mu více záleží na rodném Lucembursku než na českých zemích. Nedůvěřivý a negativní vztah k synovi dal najevo neuvedením Karla mezi vykonavatele závěti. Všechny Janovy dluhy měl zaplatit Karel z výnosů dolů v Čechách, ani ho neustanovil poručníkem svého syna Václava, chlapce svěřil lucemburské šlechtě. Za poslední místo svého odpočinku si vybral cisterciácké opatství nedaleko Arlonu v Lucembursku, nechtěl být pohřben v Čechách. Protože se Karel obával, aby o vládu v českých zemích nepřišel, donutil otce svolat na 11. června 1341 slavnostní zasedání zemského sněmu šlechty, aby zde ohlásil své rozhodnutí, že po své smrti nastoupí na jeho místo Karel. Všichni účastníci uznali Karla jako svého budoucího krále.

Výrazným kladným počinem byla volba nového biskupa v roce 1343. Stal se jím Arnošt z Pardubic. Jméno dostal po otci, přízvisko na znamení toho, že otec vlastnil mimo jiné statky i Pardubice. Byl vzdělán, studoval u nás i v Itálii. Tam se seznámil s Karlem a spojilo je přátelství. Karel si vážil jeho rad a pomoci při spravování státu.

Karlovým vítězstvím bylo zřízení arcibiskupství v Praze. Již Přemyslovci, od dob Přemysla Otakara I., žádali o svolení, aby mohlo být v tomto městě. Povedlo se zásluhou papeže Klimenta VI. 30. dubna 1344, který na slavnostním zasedání povýšil pražské biskupství na arcibiskupství. Současně jmenoval na Karlův návrh Arnošta z Pardubic arcibiskupem a udělil mu právo korunovat české krále. Znak své hodnosti, pallium, dostal 21. listopadu, v den, kdy Jan, Karel a Arnošt slavnostně položili základní kámen ke stavbě Svatovítské katedrály. Pallium je pás upletený z bílé vlny s šesti vyšitými kříži, upravený přes ramena do prstence. Povýšením na arcibiskupství se Karlovi podařilo získat silného spojence, církev disponovala značným majetkem a mohla též ovlivňovat myšlení lidí. Pomáhala později Karlovi prosazovat své postoje, šlechta se většinou starala pouze o svůj prospěch. I církev potřeboval pomoc, své postavení by si bez silného panovníka nemohla uhájit. Skončilo období vnitřních nepokojů a vše spělo ke klidnějšímu rozvoji státu.

V roce 1342 se Blance narodilo druhé děvče, které dostalo jméno Kateřina. V zájmu uklidnění situace s Habsburky se Karel a Albrecht dohodli na sňatku svých dětí Rudolfa a Kateřiny. Starší dceru Markétu Karel zaslíbil Ludvíkovi, synovi uherského krále. Blance se v Praze i v Brně, kam ji poslal její tchán, celkem líbilo, Janova druhá manželka Beatrix nesnesla české poměry, syna Václava ponechala kojné a sama odcestovala do své vlasti.

Pomalu končí lucemburské dvojvládí. V Čechách v tomto období zpočátku dával Karel najevo otcovu prioritu, ale sám vystupoval samostatně a rozhodně, když to považoval za správné. V mezinárodním jednání vystupoval jako rovnocenný partner, Jan mu ale příliš nedůvěřoval a občas za jeho zády postupoval sám, téměř vždy ke škodě věci. Postupně ale přebíral Karel rozhodující slovo ať už u nás nebo v Evropě.

V evropských státech probíhaly šarvátky mezi panovníky, hlavním cílem bylo odstranit císaře Ludvíka Bavorského.  Karlovým cílem je získat korunu římského krále. Ale o tom příště…

 

Karel IV. jako markrabě moravský – Kodex Gelnhausenův

Jan Jindřich zobrazený v Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha

Velhartice – hrad, majetek přítele a rádce Karla IV. Buška z Velhartic a jeho syna. Hrad se nachází v okrese Klatovy.

Busta Arnošta z Pardubic v triforiu Svatováclavské katedrály

Beatrix Bourbonská (1318-1383), druhá manželka Jana Lucemburského a matka Václava Lucemburského, zvaného Český (1337-1383)

Kateřina Lucemburská (1342-1395), dcera Blanky z Valois a Karla IV. Socha vévodkyně rakouské, štýrské, korutanské a kraňské, tyrolské hraběnky a braniborské markraběnky.

 

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Socha vévodkyně Kateřiny – autor Stephansdom – CC BY 3.0
• Busta Arnošta z Pardubic – autor Packare – CCO
• Hrad Velhartice – autor Michal Pilař – CC BY-SA 3.0
• Busta Jana Jindřicha – autor Packare – CCO

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Alexej Pludek – Český král Karel