Karel věděl, že má-li být úspěšným vládcem, musí upustit od role válečníka a dobyvatele. Nová doba si žádá mít dostatečný přehled o síle i slabostech protivníků, ale i svých spojenců. Musí rozumět příbuzenským vztahům ve významných rodech, aby se mohl rychle orientovat při řešení státnických problémů. Karel uměl, byl vzdělán v politických vědách, ale měl široké vědomosti i v dalších oborech. Dokázal proto zaujmout místo na císařském stolci. Ale nedokázal předat své zkušenosti svému synovi.

V minulých dílech jsem se více zaměřila na Karlovu politiku mezinárodní, která byla velmi úspěšná. Pozvedl české království na nejvyšší možnou mez, bylo přijímáno v celé Evropě jako rovnocenná země, s kterou bylo nutno počítat. Dosáhl stability a bezpečnosti českého státu ve vztahu k římské říši. Nyní se více zaměřím na Karlovo budování českého státu, tak jak se i on postupně více věnoval domácím problémům a snažil se o zajištění státu do budoucnosti.

Prvním krokem Karlovy politiky bylo ukončení rozšiřování státu, tak jak je znal z vlády svých přemyslovských předchůdců. Svou dobyvačnou politikou si sice získali pověst mocných panovníků, ale proti sobě si postavili nepřátele, papeže, císaře a v neposlední řadě domácí i cizí šlechtu. Věděl také, že princip samovlády, který uplatňovali Přemyslovci, nepřináší nic dobrého. Dle jeho názoru nemůže být panovnická moc ve státě opuštěna a odkázaná sama na sebe, musí tu být jakási spolupráce a podpora ostatních skupin. Oporu hledal u církevních institucí a klášterů.

Nejvýraznějším počinem Karla ve státotvorném procesu bylo svolání Prvního generálního sněmu. Zde měl Karel v úmyslu předložit delegátům svou koncepci přeměny státu v moderní a účelnou zemi. Chtěl vymezit pojem „země Koruny české“, soubor všech zemí, sjednocených pod jedním označením a patřících k sobě, stojících nad panovníkem, jako má v dnešním výrazu slovo stát. Symbolem zemí Koruny českých byla Svatováclavská koruna, které v Karlově pojetí stát patřil. Panovník si vládu pouze vypůjčoval od sv. Václava. Korunu mohl nosit pouze král, byl tím spojen se sv. Václavem, patronem českých zemích a tím i s Kristem, označovaným jako „Král králů“. Spojovala přemyslovskou dynastii s jejím dědicem a pokračovatelem, Karlem IV. On si potrpěl na tradice, symboly, souvislosti. První myšlenku na spojení zemí pod jeden celek měl ale Jan Lucemburský. Nazval ho „Koruna a stůl našeho českého království“. Karel jeho myšlenku rozvedl, promyslel a zdokonalil. Karel doplnil do Zlaté buly sicilské i sdělení, že jakékoli získání území nebo léna patří do svazku České koruny, neboli do Českého království.

Mezi zeměmi spojené v Koruně bylo České království, Moravské markrabství, Opavské knížectví, jednotlivá slezská knížectví, Lužice, Karel sloučil i biskupství olomoucké, markrabství budyšínské a zhořelecké. V Koruně bylo také mnoho menších lenních útvarů ležících v Bavorsku, ve Švábsku, v Horní Falci, v Durynsku i jinde. Na sněmu, který se konal hned po položení základního kamene k hradbám Nového Města pražského 7. dubna 1348, byly vydány listiny, potvrzující privilegia udělená římskými králi a císaři českým vévodům a králům. Privilegii bylo oznámeno, že všechny výsady kdysi vydané se obnovují a potvrzují. Všechny byly označeny pečetěmi, nejdůležitější i navíc zlatými bulami. Těmi se může pyšnit Zlatá bula sicilská, o níž jsem již psala, potvrzení kurfiřské hodnosti českému králi Václavu II., udělení říšských lén vratislavským knížetem českému králi Václavovi II. a potvrzení kurfiřské hodnosti a úřadu říšského číšníka od Rudolfa I. Z toho je vidět, jak si Karel cenil vznik suverénního českého státu s jeho králem, později hodnosti říšského kurfiřta, Slezských zemí i titulu říšského číšníka. Vznikl soubor listin všech základním zákonů nebo práv, privilegií, které byly českým panovníkům uděleny a na kterých je možno v budoucnu stavět a které vymezují české země od ostatních států. Sousední státy uznávaly instituci České koruny.

Soužití se šlechtou bylo sice lepší než kdysi, ale stále nebylo dobré. Karel proto sepsal soubor hlavních zásad zemského práva, který nesl jeho jméno – Majestas Carolina. Obsahoval 109 článků, pojednávající o ekonomické a mocenské síle státu, o nezcizitelných městech a hradech, o královské přísaze s ohledem na královský majetek, o dohledu nad šlechtickým majetkem i jaké postavení náleží české královně. Také se zde pojednávalo o trestním právu, ustupovalo se od krutých tělesných trestů a více se zjišťovalo, kdo, jak a proč škodil. Výrazně se ale oslabovala moc šlechty a vyzdvihovala moc panovníka a šlechta zákoník nepřijala. Karel nakonec šlechtě ustoupil, sepsal listiny, ve kterých stálo, že zákoník nešťastnou náhodou shořel a tudíž se jím nikdo nemusí řídit. Aby šlechta vladaře trochu uchlácholila, schválila mu usnesení o tvrdším postihu loupeží, lapkovství a krádeží bez ohledu na společenské postavení pachatele. Není divu, že zrovna toto schválili, bandy škodící lidem se vyskytovaly po celé Evropě a nejednou se tímto problémem musel zabývat i římský král, když obdržel stížnosti od poškozených majitelů panství nebo jiných statků.

Od státoprávního jednání odejdu k soukromému. Necelý rok po smrti Anny Svídnické se Karel znovu oženil. Nevěstou byla šestnáctiletá Alžběta (Eliška) Pomořanská (1346 nebo 1347-1393), dcera vévody Bogislava Pomořanského V. a Alžběty, dcery polského krále Kazimíra III. Jako vždy, když se Karel ženil, činil tak z politických důvodů. V tomto případě se zbavil všech oponentů z protilucemburské opozice. Svatba se uskutečnila v Krakově 21. května 1363, mezi velkým množstvím hostů byl i kyperský král Petr, který dodal svatbě na zvláštnosti. Necelý měsíc po svatbě byla Alžběta v Praze korunována českou královnou. Ale tři dny předtím byl korunován českým králem dvouletý Václav, čímž chtěl Karel předejít případným pochybnostem o nástupnictví na českém trůnu a vyloučit tak nároky na trůn ze strany potomků nové královny. Korunovace chlapce ale vyvolala spoustu nepříjemných řečí a pomluv, které se pak táhly celým Václavovým životem.

Alžběta byla vysoká, statná žena, zdravá a plodná. S Karlem měla šest dětí, čtyři syny a dvě dcery. Dcera Anna Lucemburská, známá spíše jako Anna Česká (1366-1394), byla manželkou anglického krále Richarda II. Plantageneta a stala se tak anglickou královnou. Prožili spolu šťastných dvanáct let, potom Anna zemřela na mor. Richard velice truchlil, královský zámek Sheen, kde Anna zemřela, nechal zbourat. Angličané měli Annu rádi, na její hrob „dobré královny Anny“, kde je uložena společně se svým manželem, lidé nezapomínají a využívají ho jako poutní místo.

Syn Zikmund Lucemburský (1368-1437), říkalo se mu od mládí vzhledem k jeho vlasům „Liška ryšavá“. Byl významným evropským politikem, u nás ale značně neoblíbeným. Bývá označován jako „poslední císař středověku“, nesnášel se s Václavem IV., s husity, byl při vyhlášení křížové výpravy proti „kacířským Čechám“, byl poražen na Vítkově (1420). Až po bitvě u Lipan (1434)mohl pomýšlet na vládu nad českými zeměmi. Jeho první manželkou byla Marie Uherská (1371-1395), která skonala při pádu z koně, byla těhotná, dědice se tedy Zikmund nedočkal. Druhou manželkou byla Barbora Celjská (1390 nebo 1395-1451), její potomci jsou ve většině evropských dynastií. Měli spolu pouze dceru Alžbětu, která se provdala za Albrechta II. Habsburského. Zikmund se syna a tím následovníka nedočkal. Ale ono vůbec v lucemburském rodě nebylo mnoho potomků, velmi často byli členové rodu bezdětní nebo se jim narodily „pouze“ dcery.

Jan Zhořelecký (1370-1396), byl dalším synem Karla a Alžběty. Jméno dostal po Janovi Lucemburském. Vzal si švédskou a meklenburskou princeznu Kateřinu (1370 nebo 1372-1400), narodila se jim dcera Eliška. Ta se stala vládnoucí lucemburskou vévodkyní a byla posledním potomkem lucemburského rodu, zemřela v roce 1451.

Dcera Markéta Lucemburská (1373-1410) získala jméno na památku otcovy babičky. Ještě než se narodila, otec ji zaslíbil synovi norimberského purkrabího Fridricha, také dosud nenarozenému Janu III. z Hohenzollenu. Měli spolu jedinou dceru Alžbětu Norimberskou (1391-1429).
Ještě se zmíním o dvou dětech, obě ale zemřely velice brzy, Karel (1372-1373) a Jindřich (1377-1378).

Manželství s Alžbětou bylo spokojené, ona ostatně všechna Karlova manželství byla bezproblémová. Alžběta těžce nesla skutečnost, že její muž upřednostňoval svého syna Václava před jejich společnými syny. Hlavně Zikmunda všemožně podporovala. Když v roce 1371 Karel vážně onemocněl, předpokládá se, se jednalo o atak zánětu nervů a míšních kořenů, nemocí, která se u něj projevila již v roce 1350, Alžběta podnikla pěší pouť z Karlštejna do Prahy, v chrámu sv. Víta se u hrobu sv. Zikmunda modlila za jeho zdraví a přinesla s sebou mnoho darů. Prý to pomohlo… Její vztah k manželovi byl vřelý, stal se i námětem divadelní hry Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně. A také jistě všichni známe stejnojmenný film. Alžběta dožila svůj život ve věnném městě královen, Hradci Králové a zde také 14. února 1393 umřela. Je pochována v katedrále sv. Víta po boku svého manžela.

A tím jsem uzavřela Karlův manželský osud. Své ženy si vybíral promyšleně a vždy překvapil svým výběrem, vždy mu volba pomohla v upevňování rodové moci, což byl jeho hlavní cíl. A je moc dobře, že jeho snažení nebylo v rozporu s potřebami českých zemí. V příštím díle se zaměřím na velkou Karlovou přednost, a tou bylo vzdělání.

Karel IV. vyhlašuje 7. dubna 1348 Markrabství moravské, Vévodství opavské a biskupství olomoucké za léna České koruny.

Země Koruny české – znak

Znaky Svaté říše římské a České koruny na Staroměstské mostecké věži

Alžběta Pomořanská (1346-47-1393), busta v triforiu Svatovítské katedrály

Pečeť Alžběty Pomořanské

Anna Lucemburská (1366-1394), nákres Annina náhrobku

Richard II. Plantagenet (1367-1400), z Boží vůle král Anglie, Francie a pán Irska, manžel Anny Lucemburské. Na fotce je portrét ve Westminster Abbey asi z roku 1390.

Anna Lucemburská a Richard II.

Zikmund Lucemburský (1368-1437), Zikmundův portrét od Pisanella

Zikmund Lucemburský, pozdější podobizna od Albrechta Dürera, 1509-1516

Marie Uherská (1371-1395), první manželka Zikmunda, poslední z dynastie Anjouovců  na uherském trůně.

Svatba Marie Uherské se Zikmundem Lucemburským. V popředí tábor Ludvíka I. Orleánského, v pozadí svatba Marie Uherské se Zikmundem. 

Barbora Celjská (1390-95-1451), druhá manželka Zikmunda. Barbora na koncilu v Kostnici – Mistr kroniky kostnického koncilu

Alžběta Lucemburská (1409-1442), dcera Barbory a Zikmunda. Na fotce je Alžběta na obrazu neznámého umělce.

Eliška Zhořelecká (1390-1451), jediná dcera Jana Zhořeleckého a Kateřiny Meklenburské. Byla lucemburskou vévodkyní a poslední příslušnicí lucemburského rodu. Eliška jako sv. Barbora – Jan van Eyck – 1447. 

 

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Alexej Pludek – Český král Karel
• Ivan Lesný – Zprávy o nemocech mocných

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Busta Alžběty Pomořanské ve svatovítské katedrále – autor Packare – CCO
• Znaky na Staroměstské mostecké věži – autor Bjorn Erik Pedersen – CC BY 3.0
• Zikmundův portrét od Pisanella – autor Vassil – CCO