Začátkem února 1346 se Karel a Jan vydali na cesty. Nejprve zamířili do Trevíru, kde sídlil arcibiskup Balduin Lucemburský, jejich největší pomocník a rádce. Balduin byl říšským kurfiřtem a zároveň vysokým církevním činitelem, byl také neobyčejně zkušeným politikem. Svých předností si byl vědom a dokázal jich náležitě využít, zvýšit svůj zisk i politickou moc. Ale nemyslel jen na sebe, zvláště Karla měl moc rád a po celý život mu pomáhal, tak jako všem panovníkům v lucemburské dynastii. Nyní záleželo hlavně na jeho schopnostech, a že se činil ze všech sil, je zřejmé. Nejenom, že by se zvýšila prestiž Lucemburků, kdyby se Karlovi podařilo titul římského krále získat, ale i jemu mu přibylo nemálo peněz a statků.

Při jednáních s Balduinem se sepsali listiny, z kterých je zřejmé, jaké sliby a závazky byly dohodnuty. Karel slibuje, že se bude řídit radami svého prastrýce, nahradí všechny výdaje spojené s volbou i škody, vzniklé případnými boji nebo válkou. Pohledávky zaplatí Karel svým majetkem nebo tak učiní Jan svými vlastními zeměmi nebo statky. V případě zvolení by Karel rozmnožil Balduinův majetek, jeho panství, práva a privilegia. Jan sice stvrdil svou pečetí obsah dohody, ale sepsal k ní doložku, že nesouhlasí s tím, aby v případě neúspěchu mu byl odebrán jeho vlastní majetek na pokrytí ztrát. Opět je tu zřejmá nedůvěra vůči synovi. A je s podivem, že právě Jan, který se po hlavě vrhal do všech evropských konfliktů, i když často ani nevěděl jaký je plný dosah jednání pro nepřehlednost situace, najednou, když je Karel skoro před cílem svého snažení, dává najevo svou opatrnost a nedůvěru. A to před cílem, ke kterému směřovala jeho vlastní evropská politika. Z jednání také vyplývá, že Karel musel nejen přesvědčit papeže, ale i svého otce, ale s ním mu pomohl jeho strýc.

Na slavnostním zasedání Kliment VI. vynesl nejtěžší obžalobu a klatbu proti Ludvíku IV. Bavorskému. Nařídil neodkladnou novou volbu, jinak sám rozhodne, kdo se stane římským králem. Karel ve svém proslovu na slavnostním zasedání 22. dubna 1346 složil řadu slibů a závazků, které byly nutné k tomu, aby se mohl ucházet o římskou korunu. I Jan se tentokrát připojil na synovu stranu a podpořil jeho projev. Vystoupil také papež Kliment VI., který požadoval od kurfiřtů, aby se zřekli Ludvíka Bavorského. Doporučil jim, aby zvolili králem „nějakého statečného, katolického a zbožného muže“, ale neřekl koho. Až v dalším listě již bylo výslovně zmíněno Karlovo jméno. Nastala řada jednání, přesvědčování, hlavní slovo měl Balduin, ale sám by nic nezmohl, kdyby Karlova osobnost nebyla všeobecně přijímána kladně, samozřejmě s výjimkou spojenců Ludvíka Bavorského.

Volba římského krále se konala v úterý 11. července 1346 u starobylého královského stolce poblíž města Rhens na levém břehu Rýna, v místě, kde před časem dostal od voličů hlas Karlův děda Jindřich VII. Karla volili všichni přítomní kurfiřti, po volbě jako nový král vyhotovil spolu s voliteli listiny, jimiž ohlásili volbu nového římského krále. I papež obdržel list o jmenování a jistě byl rád. Vždyť to byl Karlův velký přítel a učitel, v dětství mu nahradil otce, protože ten neměl o synovu výchovu zájem. Karel se s ním seznámil při svém pobytu ve Francii, tenkrát se jmenoval Pierre de Rosiére a až po zvolení papežem si změnil jméno na Kliment VI. Římskou korunu převzal Karel v katedrále města Bonnu 26. listopadu 1346.

Ihned po volbě se sice Karel a Jan vydali se svým doprovodem do různých míst, ale po žádosti o pomoc od Filipa VI. vyrazili do Francie. Již začátkem srpna byli oba, každý s vlastním vojenským oddílem, v ležení u francouzského krále. V sobotu 26. srpna 1346 došlo u vesnice Crécy, tedy Kresčaku, v pozdním odpoledni k bitvě, v níž bylo špatně vedené francouzské vojsko poraženo. Jak víme, tato bitva se stala osudná pro Jana, který zde padl. Karel byl lehce raněn anglickým šípem. Přesto se postaral o převoz a  pohřeb, peníze si ale musel vypůjčit, tak velkou částku u sebe neměl, vše stálo 1634 zlatých.

Ačkoli papež žádal Karla, aby přijel do Itálie a řešil spor Ludvíka s Neapolskem, vydal se nejprve do Čech. Protože musel přes území ovládané Ludvíkem, přestrojil se za panoše a vedl koně svého „pána“. Dorazil v lednu 1347 v pořádku, české země v době Karlovy nepřítomnosti spravoval jeho bratr Jan Jindřich. Potom se přece jenom vypravil do Itálie, ale když zjistil, že tam válčí každý s každým a každodenní nepokoje není možné uklidnit, a když prokoukl papežovu politiku, který by využíval jeho schopností k řešení nepokojů pouze v Itálii, přesunul se zpátky do Čech s odhodláním plně se věnovat českým potřebám. Tím ovšem začaly chladnout vztahy mezi Karlem a papežem.

Slavnostní korunovace českého krále a královny byla 2. září 1347 na Pražském hradě, provedl ji poprvé v dějinách českého státu český metropolita Arnošt z Pardubic. Tím bylo stvrzeno Karlovo šestileté úsilí, které vedlo k zajištění svého postavení i uznání v Říši. Ke korunovaci se později vrátím a popíši její průběh. Tak významná událost si jistě zaslouží více prostoru, nyní se spíše budu věnovat římskému titulu. Jen si povšimněte, že Karel byl dříve římským králem než králem českým.

Nemilá událost na něj čekala při jeho návratu z dalších jednání, dozvěděl se, že 1. srpna 1348 zemřela jeho manželka Blanka. Příčinu smrti neznáme, zemřela po krátké nemoci, bylo jí pouhých dvaatřicet let. S Karlem měla dvě dcery, Markétu, manželku uherského krále Ludvíka a Kateřinu, manželku rakouského vévody Rudolfa IV. Habsburského a poté Oty V. Bavorského. Poslední rozloučení se konalo v bazilice sv. Víta na Pražském hradě, je zde i pohřbená. Blanka byla v Čechách velmi oblíbená, zvykla si na zdejší poměry, které tu vládly a dařilo se jí dobře. Manželství, ač vzniklo z politických důvodů, bylo nakonec šťastné, a proto byl Karel úmrtím Blanky velmi smutný.

Karel si vyhlédl svou druhou manželku přímo ve středu říše, u mocných falckrabat rýnských, kde ho čekal případný dědický nárok na jejich bohatství a spolu s Rudolfovou dcerou Annou i kurfiřský hlas v jeho prospěch. Sňatek s Annou Falckou uzavřel Karel v městě Bacharachu na břehu Rýna 4. nebo 11. března 1349. Papeže zpráva o sňatku s dcerou prokletého stoupence císaře Ludvíka přímo šokovala a byla příčinou jejich rozkolu. Anna byla s Karlem spřízněna, byla pravnučkou Rudolfa I. Habsburského stejně jako Karel. Jejím prastrýcem byl český král Jindřich Korutanský.

Své vítězství ve složitém zápase o všeobecné uznání svého postavení v Říši dovršil Karel druhou královskou korunovací  v tradičním korunovačním městě římských králů v Cáchách 25. července 1349. Byla vyjádřením souhlasu s Karlovou korunou všemi významnými představiteli říšské říše. Druhý den dostala jeho manželka při korunovaci královský diadém. Oba obřady řídil arcibiskup Balduin Lucemburský, kterého si vybral Karel. Přál si, aby stál při těchto významných obřadech u něj, bez jeho pomoci by se těžko mohly uskutečnit. Byl to také jeho velký den jako hlavního představitele celého lucemburského rodu. Karel znovu potvrdil jeho funkci říšského kurfiřta a stanovil ho svým prvním zástupcem v říši. Současně vládl i v Lucembursku.

Karel byl sice římským králem, ale nevlastnil korunovační klenoty. Ty měl v držení Ludvík Bavor. Další jednání a připsání území rozptýlily neshody a klenoty si mohl v Mnichově převzít olomoucký biskup Jan Volek. Korunovační klenoty a svátostiny tvořily soubor, o kterém se věřilo, že je svědectvím Kristova utrpení. Jejich držitel byl tak v úzkém kontaktu s Kristem. V souboru byla zlatá koruna, považovaná za odkaz Karla Velikého, dvě říšská jablka z téhož odkazu, stříbrné pozlacené žezlo a dva meče. První z nich podal Karlu Velikému sám archanděl Michael, druhý patřil údajně sv. Mauritiovi. Dále tam byly dva zlaté prsteny, tři zlaté ostruhy a zlatá kadidelnice. Soubor obsahoval i obřadní roucha, pozlacenou schránku na ostatky svatých, zlatý kříž zdobený drahokamy, zub sv. Jana Křtitele zasazený do křišťálu a část ramene sv. Anny, matky Panny Marie. Z výčtu je vidět, že se jednalo o spojení křesťanství s tradicí Karla Velikého a držitel těchto předmětů byl považován za nástupce tohoto svatého císaře. Všechny tyto předměty byly uloženy nejprve na Pražském hradě, později na Karlštejně. Byly každoročně vystavovány o „svátku svátosti“ na Dobytčím trhu, dnešním Karlově náměstí ve speciální dřevěné kapli Božího těla, která stávala v místech před vchodem do kostela sv. Ignáce. Tento svátek se slavil vždy první neděli po velikonocích jako svátek sv. Kopí a Hřebu Páně. Uctívání těchto předmětů bylo upraveno pravidly, Karel se podílel na jejich vypracování. V tento den proudilo do Prahy plno poutníků a všichni, kteří se zúčastnili slavnosti, dostali kovový poutnický odznak s postavami sv. Petra s klíčem a Karla IV. s kopím sv. Longina, stojícími pod křížem.

Po svém návratu 1. listopadu 1349 dal Karel provést korunovaci své manželky Anny Falcké. Ta již očekávala narození potomka a všichni si přáli, aby to byl chlapec. Stalo se tak, 17. ledna 1350 se Anně narodil syn Václav. Chlapec ale zemřel koncem roku 1351. Bylo to velké neštěstí, Karel počítal s tím, že jednou převezme české království. Už mu také vybral nevěstu, dvanáctiletou Annu Svídnickou. Po necelých dvou letech, 2. února 1353, skonala i jeho manželka Anna Falcká, spadla z koně a zlomila si vaz.

Papež nebyl spokojen s Karlovým vládnutím v říši a oddaloval jeho císařskou korunovaci. Stále více se rozcházeli, papež neústupně hájil papežskou autokracii, Karel hájil práva a nezávislost římského krále a římské říše. Vše rozřešila nečekaná papežova smrt 18. prosince 1352.

A protože těch špatných zpráv, které se na Karla valily, už bylo hodně, ukončím své vyprávění a slibuji, že další pokračování Karlova života bude radostnější. Čeká na něj velice překvapující nevěsta…

 

Anna Falcká (1329-1353), busta ve Svatovítské katedrále

Kenotaf Arnošta z Pardubic v Klodzku

Kurfiřti volí Jindřicha VII. římským králem. Zleva arcibiskupové kolínský, mohučský, trevírský, falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský, král český – Codex Balduineus.

Korunovační evangeliář v Cáchách – knižní vazba korunovačního evangeliáře, součást korunovačních klenotů Svaté říše římské

Karel IV. jako český a římský král – Kodex Gelnhausenův

Relikviářová busta sv. Karla Velikého v Cáchách objednaná Karlem IV. kolem roku 1350. Korunou na její hlavě byl pravděpodobně Karel IV. korunován v roce 1349 římským králem a původně snad patřila do domácího pokladu českých králů.

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Alexej Pludek – Český král Karel

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Busta Anny Falcké – autor Packare – CCO
• Kenotaf Arnošta z Pardubic – autor Jacek Halicki – CC BY-SA 3.0 pl
• Relikviářová busta – autor Beckstet – CC BY 3.0