Uvědomila jsem si, že píši již dlouho o Karlovi IV., ale zatím jsem se nezmínila, jaký to byl člověk. Jak vypadal, jakými nemocemi trpěl, na kterou umřel a jak vypadal jeho pohřeb. Napravuji, a píši…
V roce 2005 našli badatelé původní hrobku, kam bylo v prosinci roku 1378 uloženo tělo zesnulého císaře. U hlavního oltáře v podzemí objevili neznámé prostory. Našli části rakví a kostí, předpokládali, že Karlových manželek. V 19. století prostory prozkoumal architekt Josef Mocker, když prováděl úpravy hlavního oltáře a o svém působení zanechal zprávu.
Ve středověku bylo místo Karlova hrobu v katedrále výrazně označeno. Víme to z popisu rakouského historika Tomáše Ebendorfera z roku 1438. Královské mauzoleum před oltářem sv. Víta bylo postaveno z čtverhranných kamenů a dokola jej chránila železná mříž. Byl tu i kamenný epitaf s textem pohřební řeči arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi s nápisem“Hle, já, Karel IV. kdys postrach světa, císař, jenž porážku neznal, leč smrtí pouze byl zdolán, v tomto zde hrobě jsem skryt“. Místo pro uložení ostatků se nacházelo právě v té komoře,která byly nyní objevena.
Karel je tedy pohřben v sarkofágu uprostřed krypty, původní hrobka, kterou nyní vědci objevili a kterou Karel skutečně založil, se nachází mezi dnešním oltářem a oltářním stolem.
Dne 13. července 1976 zkoumali vědci kosterní pozůstatky, otevřeli císařovu bronzovou rakev a dle popisu jednoho účastníka, spisovatele Jiřího Spěváčka, jehož krásnou knihu jsem přečetla a mnoho se dozvěděla, víme, jak Karel vypadal. Byl vysoký asi 173 centimetrů, měl úplný a zachovalý chrup. Tři zuby vypadly až posmrtně. To vše svědčí o zdravé životosprávě. Kosti jsou výrazně poškozeny dnou. Chodil shrbený, předkloněný dopředu. Na kostře bylo vidět několik zranění, nejzávažnější bylo zranění krční páteře a kořene nosu. První zapříčinilo, že chodil shrbený, druhé vychýlilo nos. Rozbor kostní dřeně odhalil nultou krevní skupinu.
Karel byl podle italského kronikáře Mattea Villaniho a jeho syna Filipa střední postavy, poněkud shrbené. Měl černé vlasy, velké oči, široké tváře, černé vousy a vpředu lysou hlavu. Málo utrácel, peníze shromažďoval, nevydával je na dobrý účel, ale na zbraně. Býval oblečen v šatech bez ozdob, sahající po kolena. Když uděloval audienci, bylo jeho zvykem držet v ruce hrst proutků a malý nůž a jemně si vyřezávat pro své potěšení. Při této činnosti poslouchal prosbám lidí klečících před ním na kolenou, rozhlížel se po okolí, jako by neposlouchal ty, kteří k němu promlouvali. Ale bylo to zdání, slyšel a srozumitelně odpovídal na dotazy. Dlouho se nerozmýšlel, přesto jeho rady byly moudré. Měl u sebe tři zapisovatele, kteří jeho slova sepsali, aby se nezměnil jejich význam. O čtyři tisíce rytířů, které měl u sebe, se staral vzorně, oni se nezdržovali po hospodách a nepáchali nepřístojnosti. Měl u sebe i poradce, ale rozhodoval sám, protože jeho rozum byl rychlejší než ostatních. Takto se o Karlovi vyjádřili kronikáři při jeho cestě k římské korunovaci v roce 1355. Popis Karlovy postavy se shoduje s dobovými vyobrazeními vladaře na votivním obraze Jana Očka z Vlašimi i na karlštejnských malbách.
Několikrát hrozilo Karlovi, že nepřežije válečná tažení. Hned ve své první bitvě u hradu San Felice se i přes svou statečnost dostal do potíží, ale sv. Kateřina ho zachránila. Díky svému asketickému postoji se vyhnul otravě jídlem, kterou na něj nastražili v Itálii.
Na podzim roku 1350 se Karlovi přihodil těžký úraz. Při souboji na rytířském turnaji ochrnul. Poranil si krční obratle a páteř. Ochrnuly mu všechny čtyři končetiny a celých deset měsíců trvalo, než se podařilo císaře vyléčit. Zůstal mu trvalý následek, lehké vychýlení hlavy, které můžeme vidět od té doby na všech Karlových obrazech. Ale je také možné, že se jednalo o zánět nervů a míšních kořenů, jak si myslí Ivan Lesný.
Ivan Lesný byl také u zkoumání kostry Karla při výzkumu. Našel na levé straně krční páteře otisk krevního výronu, který naléhal na krční obratle. Domnívá se, že mohlo dojít k tomu, že úraz páteře zapříčinil zánětlivé onemocnění míšních kořenů. V roce 1371 opět císař onemocněl, po celé čtyři měsíce byl upoután na lůžko, také se pochybovalo, zde přežije. A právě zánět kořenů recidivuje…
Poslední Karlovou cestou byla v roce 1377 návštěva Francie. Chtěl napravit papežský rozkol, a také se naposledy podívat do země, s kterou ho pojilo mnoho dobrého a kde byl přijímán jako největší panovník své doby. Setkal se zde i se sestrou své první manželky Blanky Izabelou z Valois, zavzpomínali a poplakali si spolu. Viděli se naposledy. Potkal se zde také s nemanželským synem, vánoční milostné dobrodružství roku 1362 nezůstalo bez následků…
Na konci listopadu 1378 měl velké bolesti způsobené dnou. Ulehl, měl vysokou horečku, dostal lalůčkový zápal plic, kterému podlehl. Při průzkumu se ukázalo, že nemoc způsobilo zlomení krčku stehenního kloubu levé nohy. Úraz se mu stal při pádu z koně. Vyčerpán suchou zimnicí zemřel v sobotu 29. listopadu 1378 tři hodiny po západu slunce. Nad hradem se rozezněl hlas zvonu.
Tělo bylo nabalzamováno a oděno do minoritského hábitu, jak si přál. Chtěl být oblečen jako jeho předek Václav II. Jedenáct dní ležel vystaven na katafalku, aby mohli uctít jeho památku i lidé z dalekého okolí. Před katafalkem byly vystaveny říšské a české korunovační klenoty, relikviáře s ostatky svatých. Dvanáctý den začaly čtyřdenní pohřební obřady. Pohřební průvod sedmi tisíc lidí šel z Pražského hradu do Svatovítského chrámu a pak dolů do Prahy. Nesená rakev byla otevřená, císař byl oblečen v purpurovém plášti s císařskou korunou na hlavě. Vedle jeho hlavy byla položena lombardská koruna s říšským žezlem, česká koruna s říšským jablkem a taseným mečem. Na rukou měl bílé rukavice a zlaté prsteny s drahokamy. Dolní část byla přikryta pokrývkou se zlatem protkaného brokátu. Nad rakví neslo dvanáct rytířů nebesa vyšívaná zlatými nitěmi. Vyprovázeli ho rytíři s prapory a říšskými orlicemi obrácenými na znamení smutku hlavami dolů. V průvodu bylo dvacet kočárů se členkami císařské rodiny v čele s vdovou Alžbětou Pomořanskou. Dvacet šest vozů vezlo přední šlechtice, rytíře a úředníky.
První den a noc strávil Karel v Emauzském kostele, druhý den a noc v kostele sv. Jakuba, třetí v Chrámu maltézských rytířů sv. Jana. Plápolalo na pět set voskovic, konaly se obřady za zesnulého. Čtvrtý den se vydal stejný průvod zpátky na Pražský hrad do Svatovítského chrámu, kde proběhly závěrečné smuteční obřady. 15. prosince se konala zádušní mše, sloužil ji pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Ve čtvrtek 16. prosince byl císař uložen do hrobky českých králů, kde už byly pohřbeny jeho tři manželky. Okázalé roucho bylo svlečeno a do hrobu byl uložen pouze v přemyslovském hábitu.
Skončil život velkého státníka, nejúspěšnějšího smrtelníka tehdejší Evropy. Císař Karel IV. byl sice po otci cizího rodu, ale v Praze se narodil, většinu života prožil v rodné zemi a je tu i na vlastní přání pochován.
O jeho životě se jistě mluvilo po dlouhá léta a i dnes na něj vzpomínáme, nikdy na tohoto panovníka nemůžeme zapomenout. Zanechal za sebou příliš stop. Získal i různá označení, tak jak lidé rozebírají žití slavných a úspěšných. „Popský král“ bylo vysloveno středověkým učencem, minoritským mnichem Williamem Ockhamem v jeho politickém traktátu o Korunovaci Karla římským králem, pojednávající o jeho přísaze papeži. Mnich odsoudil Karlovu povolnost k požadavkům papeže Klimenta VI. Dostal i označení „Král kleriků“, protože se Karel stal římských králem přispěním papeže. Pojmenování nebylo myšleno pejorativně, byl pouze konstatován fakt. I Václava II. jeho političtí konkurenti titulovali „Králem mnichů a kleriků“.
Výrok „Otec vlasti“ pronesl Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, bývalý rektor na Sorbonně, ve slavnostní pohřební řeči nad císařovou rakví. Výrok nebyl myšlen jako hodnocení krále, ale jednalo se „pouze“ o čestný titul, udělovaný římským císařům v dobách antiky a obnovený vlivem humanismu. Slova byla pronesena v kontextu pohřebních chvalořečí a nadsazování. Také ho nazval „Podmanitel světa“, nedomnívám se, že by Karel skutečně dobyl celý svět. Byly to řeči kladně nadnesené, tak jak to na pohřbech bývá, zdvořilostní gesto vůči památce zesnulého císaře. Teprve pod vlivem barokního a romantického dějepisectví byl titul „Otec vlasti“ chápán doslova. A my ho po sedmi stech letech můžeme používat s plným vědomím jeho správnosti a plně vystihující osobnost krále a císaře Karla IV. A právem mu patří i titul „Největší Čech“,i když Járu Cimrmana neporazil, ale na rozdíl od něj nebyl fiktivní…
Korunovační klenoty Svaté říše římské, rukavice – Palermo, před rokem 1220. Říšské jablko, kolem roku 1200
Karel Veliký s korunovačními klenoty – imaginární obraz od Albrechta Dürera
Pravděpodobně původní žezlo a jablko, uložené ve vídeňské klenotnici
Císař vjíždí do Cambrai ve Francii a Karel IV., Karel V. a Václav IV. na banketu. Oba snímky jsou z poslední Karlovy cesty do Francie, jel i se svým synem, hostil je Karel V. Karel byl již těžce nemocný, v některých dnech nevstával z lůžka, nemohl chodit. Byla to cesta na rozloučenou s krajinou, se kterou měl spojeny krásné vzpomínky. 
Věnceslav Černý – Smrt Karla IV. v roce 1378
Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:
- Jiří Spěváček – Karel IV.
- Ivan Lesný – Zprávy o nemocech mocných
Zdroj fotografií – Wikipedie