Jak jsem již psala, vzdělání bylo pro Karla velice důležité. V mládí se mu ho dostalo v hojné míře, bylo jen málo panovníků, kteří by se mu mohli rovnat. Karel ovládal slovem i písmem pět jazyků – český, francouzský, italský, německý a také latinu. A nejenom ovládal, byl i literárně činný, psal knihy a sepsal i svůj životopis, který známe pod jménem Vita Caroli. Ačkoli se v té době mluvilo běžně německy, prosazoval stále více český jazyk. Knihy psal latinsky i česky. Stále více nechával díla do češtiny překládat.

V tomto seriálovém díle se zaměřím hlavně na Karlovu univerzitu. Karel studoval univerzitu ve Francii a přál si ji mít i v Praze, kterou pokládal za své sídelní a rodné město. Často se mluví jen o pražské  Karlově univerzitě, zapomíná se, že Karel jich obnovil nebo založil deset, což nemá v dějinách středověké kultury obdoby.

Založit univerzitu nemohl panovník sám. Pověřil Arnošta z Pardubic, aby požádal papeže Klimenta VI. o schválení budoucího založení univerzity. Arnošt byl úspěšný, papež 26. ledna 1347 vydal slavnostní bulu se souhlasem. Karel samostatným rozhodnutím 7. dubna 1348 založil obecné učení a přijal do své ochrany doktory, profesory, tehdy se jim říkalo mistři, a žáky a udělil jim stejné výsady, které užívali na obecném učení v Paříži. Slovo univerzita znamenalo vlastně společenství nebo obec všech doktorů, mistrů a žáků. Na pečetidle pražské univerzity z roku 1348 bylo proto napsáno „pečeť studentské obce pražského učení“. Zakládací listina vysokého učení (studium generale) v Praze, proslulé Karlovy univerzity, potvrzovala všechny pocty a svobody, kterých užívala jiná obecná učení. Pražská univerzita byla první v zaalpské oblasti střední Evropy. Založit školu chtěl již Václav II., tehdy narazil na odpor šlechty. Karel si založení naplánoval a uskutečnil, získal tak dostatek vzdělaných odborníků a úředníků pro potřeby v království. V tomto směru se české země staly nezávislými na okolních státech a vzrostla i kultura země.

Od svého vzniku měla univerzita čtyři fakulty: teologickou, právnickou, lékařskou a artistickou. První tři jsou jasné, víme, co se v nich učilo, ta čtvrtá byla fakulta svobodných umění, později přejmenovaná na filozofickou. Absolvování této fakulty bylo nutným předpokladem pro studium na některé jiné fakultě. Učitelé i žáci byli rozděleni podle geografického původu. K českému národu patřili žáci z Čech, Moravy, Uher a Sibiňska (Sedmihradska). Rozdělení zdůrazňovalo mezinárodní charakter univerzity. Nejvíce bylo na škole německých studentů, ale to vyplynulo z toho, že v německých zemích žádná vysoká škola nebyla a Němci byli nejpočetnějším národem. Vyučující byli vybráni z těch největších odborníků, kteří se v době vzniku v Evropě nacházeli. Byli mezi nimi doktor teologie, dominikán Jan z Dambachu, Mistr Mikuláš z Loun, již dlouho Karlův spolupracovník, Arnošt z Pardubic a Jan Moravec, který studoval v Paříži a v Oxfordu. Na lékařskou fakultu povolal Karel svého osobního lékaře Mistra Walthera a z italské Toskány Baltasara de Marcellinis. Také se zde vyučovalo přírodním vědám. První poznatky byly z antické a arabské vzdělanosti. Na prvním místě byla astronomie, v které vynikal Karlův dvořan a lékař Mistr Havel ze Strahova. Ten vychoval všestranného přírodovědce Mistra Křišťana z Prachatic, který psal knihy z astronomie, matematiky a medicíny. Byl znám jako odborník na hygienu a léčení moru. Mistr Havel sepsal pro Karla návod k životosprávě. Jeho knihy byly překládány do češtiny, rozšiřovány později tiskem a staly se součástí lékařských sborníků. Ve vynikající odborníky se díky studiu na univerzitě stali lékaři Mikuláš z Jevíčka a Mistr Albík z Uničova, osobní lékař Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. Mistr Albík léčil dietou a byl specialistou na vnitřní choroby. Po celý život se řídil heslem „Jedině dobrý nápoj je víno, jedině dobrý pokrm maso a jediná radost žena“. Myslím, že s ním leckdo bude souhlasit.

V prvních letech po založení neměla univerzita své budovy. Profesoři žili ve svých klášterech a v nich se konaly přednášky nebo se učilo ve speciální škole při chrámu sv. Víta. Studenti bydleli v pronajatých místnostech, za jejich užívání platili svým profesorům. Tam se i stravovali nebo se účastnili některých přednášek. První promoce se konala v roce 1349 v arcibiskupově paláci na Malé Straně. 30. července 1366 daroval Karel univerzitě na Starém Městě pražském dům „řečený Lazarův“, který stával za nynějším kostelem sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Zde byla zřízena kolej, která se měla „na věčné časy nazývat kolejí Karlovou“. Přidal k tomu ještě nemovitosti, vesnice s mlýny, luka a pět kop grošů ročního platu. Věnoval škole i své knihy potřebné ke studiu.

Karolinum, které máme s univerzitou spojenou, ale nezaložil Karel IV. Je to komplex budov nacházející se na Starém městě. Tato dnešní kolej vznikla rozšířením paláce Jana Rotleva, královského mincmistra a kutnohorského bankéře. Svůj kamenný palác prodal 28. srpna 1383 králi Václavu IV., který ho potom daroval Karlově koleji.

Zejména v Praze prudce vzrostl počet škol, na konci 14. století jich bylo 25, zatímco například v Krakově 5, ve Vídni 4, v Norimberku také 4. V Krakově i ve Vídni si pod vlivem pražské univerzity otevřeli své vysoké školy. Naše univerzita byla vyhledávaná a známá po celé Evropě. Česká vzdělanost a jazyk se tak šířil do vzdálených zemí nejen návratem absolventů, ale i odchodem českých mistrů do nových evropských působišť.

Centrem vzdělanosti se ve středověku staly kláštery. V nich mniši v skriptoriích ručně opisovali knihy. Karel navázal na Václava II., který jediný z předcházejících panovníků ve větší míře podporoval písemnou kulturu. Panovník ve středověku se sám nezabýval psaním, na to měl notáře a písaře. Ale pro Karla bylo psaní nedílnou součástí jeho vládnutí. Také výtvarné umění stálo v popředí jeho zájmu, hlavně nástěnná malba. Karel byl velkým spisovatelem. Většinu svým knih napsal v Praze nebo na Karlštejně. Byl jedním z mála panovníků, kteří byli schopni své myšlenky napsat. Při psaní vycházel ze svých znalostí, také z představ, které měl, jeho přáním bylo zanechat dědicům své myšlenky.

Karel napsal návrh nového zákoníku Majestas Carolina, Řád zemského soudu, Řád práva zemského, dopisoval si s básníkem Franceskem Petrarkou, mluvčím italských humanistů Colou di Rienzo, i s papežem. Jeho vztah ke sv. Václavu dokládá „Nová kniha o svatém Václavu, mučedníku, českém vévodovi, sestavená panem Karlem, římským císařem a českým králem“. Kniha je rozdělena na dvě části, popisovala historii a legendy. Historická část byla součástí breviáře a byla čtena o svátku sv. Václava 28. září. Legenda se četla na svátek přenesení světcových ostatků ze Staré Boleslavi do Prahy, který se slavil 4. března.

Karel se autorsky podílel na encyklopedickém veršovaném slovníku z několika oborů lidské činnosti. Nejvýznamnějším dílem je ale bezesporu jeho vlastní životopis Vita Caroli. Vylíčil zde svou vlastní cestu k moci, od dětství až do dospělosti. Kniha má dvě části, první je psaná vlastnoručně Karlem, u druhé to jisté není, spíše asi ne. Předpokládá se, že autobiografii napsal někdy kolem roku 1370 a nějaké překážky mu nedovolili dílo dokončit. Nebylo věrným popisem života, spíše zde psal o vybraných událostech, které považoval za důležité pro svou politiku. Životopis psal Karel latinsky, ale ještě za Karlova života byl přeložen do češtiny.

Karel měl svého osobního kronikáře, kanovníka pražského kostela a ředitele stavby Svatovítského chrámu Beneše Krabice z Weitmile. Sepsal latinskou kroniku, začínající rokem 1285. V jedné části jsou události, které sám prožil, zařadil sem i část Karlovy autobiografie. V pokračování mu zabránila smrt v roce 1375, ale i tak vzniklo velmi cenné dílo, hlavně po stránce dějové. Správce školy u kostela sv. Jiljí Přibík Pulkava z Radenína sepsal s Karlovým přispěním kroniku Kroniky českých králů. Karel vyhledával prameny, přál si, aby dílo vyjadřovalo jeho představy. Také tato kniha byla ještě za Karlova života přeložena do češtiny a to samotným autorem.

V době Karlova života se rozvíjel kulturní život, na některých dílech se král podílel, v některých se stal hlavní postavou, u některých dal podnět k překladu do češtiny, rozvoj byl velkolepý a množství různých děl až udivující.

Historická tvorba nebyla až tak moc kvalitní, přesto dílo Kniha o korunovaci císaře Karla IV. napsaná kaplanem Johannes Porta de Annoniaco, stojí za zmínku. Je to jakási reportáž a vyniká historickými fakty. Z podnětu krále se poprvé čeští čtenáři dočkali přeložené Bible. Z odborné latinské prózy encyklopedického žánru bylo nejvýznamnější dílo Mistra Bartoloměje z Chlumce. Sepsal tři veršovaná díla, pojmenovaná Vokabulář gramatický, Bohemář a Glosář. Napsal odbornou terminologii z lékařství, přírodopisu, astronomie, gramatiky a teologie. Jeho použité staročeské výrazy jsou nejstaršími, které známe a velmi usnadňovaly českým studentům zvládání odborných latinských výrazů. První dílo o českém právu sepsal Karlův a později Václavův rádce Ondřej z Dubé, neslo název Práva zemská česká Ondřeje z Dubé.

Na Moravě zavedl zemské desky až Karel IV., byly vedeny ve dvou řadách, olomoucké a brněnské. Byly určeny pro svobodné statky šlechty. Dvorské desky, vzniklé po polovině 14. století, byly pro osoby a statky, které byly v manské závislosti na českém králi.

Také divadlo se dočkalo svého rozvoje. Hry vznikaly v češtině, navazovaly na starší latinskou tvorbu. Psány byly hlavně hry velikonoční. Mastičkář, hra o třech Mariích, které kupují vonné masti k pomazání Kristova těla a hra O zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Postupně se objevovala i světská témata, spíše se ale jednalo o jednotlivé scénky, parodie na manželské a rodinné problémy nebo příhody.

V hudbě ve 14. století dominoval gregoriánský chorál. Bylo i několik kostelních pěveckých sborů, osobně se o ně staral král a Arnošt z Pardubic. Karel založil v roce 1343 při Svatovítském chrámu 24členný sbor dvanácti kněží a dvanácti kleriků, kteří se starali o liturgický zpěv. Karel obnovil slovanskou zpívanou liturgii v Emauzském klášteře Na Slovanech, který sám založil v roce 1347. Velký prostor pro uplatnění měla lidová duchovní píseň. Nejznámější je Hospodine, pomiluj ny, která se stala součástí obřadu korunovace českého krále. Karel i Mistr Jan Hus velmi podporovali hru na varhany. Významná byla i česká středověká hudba, která se stala základem pro další rozvoj české hudebnosti.

Provedla jsem vás kulturním životem 14. století, byl zásluhou panovníka velmi bohatý a postupně se dál rozvíjel. I syn Karla, Václav IV., se podílel na kulturním životě. Jeho zásluhou byla dokončena a dostavěna díla, která Karel začal za svého života budovat. Všechno se nepodařilo za Karla dokončit, ale je Václavovou zásluhou, že nakonec se tak stalo. I naše slavná univerzita získala nové budovy, bez kterých si ji ani neumíme představit. Kde by sídlil rektor a konaly se promoce?

Karolinum, původní gotická budova Karlovy univerzity

Pečeť Karlovy univerzity – kolem roku 1360

Křišťan z Prachatic (1370-1439), český astronom, matematik, lékař a teolog. Psal z těchto oborů naučné spisy, známe jich padesát šest. Nejvíce se zajímal o astronomii, ale zvládl i další obory, například matematiku, botaniku – roubování stromů, sepsal český herbář. Byl známým prorokem. zde vidíme romantický obraz od Věnceslava Černého, Křišťan z Prachatic a Mistr Jan Hus.

Zikmund Albík z Uničova (1358-1427), český lékař, právník, Vyšehradský probošt a 6. arcibiskup pražský. Studoval na dvou univerzitách – pražské a padovské. Portrét je z roku 1772.

Přibík Pulkava z Radenína (umřel 1380), český spisovatel, kronikář a farář. Byl písařem pražského arcibiskupa, přeložil životopis Karla IV. i další latinsky psané knihy. Na fotce vidíme nejstarší rukopis kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína.

Vita Caroli – autobiografie Karla IV. Chtěl v ní zanechat svým následovníkům rady potřebné k vládnutí i do života. Na fotce Karel poučuje své nástupce.

Beneš Krabice z Weitmile (umřel 1375), český spisovatel, kronikář, svatovítský kanovník. Řídil stavbu chrámu sv. Víta, přenesl do ní ostatky králů, knížat a biskupů. Vidíme ho na bustě v triforiu Svatovítské katedrály.

Zemské desky

Zemské desky – ukázka listu

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Alexej Pludek – Český král Karel
• Jan Klápště – Proměna českých zemí ve středověku

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Karolinum, původní gotická budova – autor Oyvind Holmstad – CC BY-SA 3.0
• Busta Beneše Krabice z Weitmile – autor Packare – CCO