Když se vydáme ze Zámostí přes Jizeru, na první pohled nás zaujme vysoký a krásný železniční most, národní kulturní památka. Před mostem je Krnsko, za ním Jizerní Vtelno. Tam jsme již byli, navštívíme nyní Krnsko, které je rozděleno do několika částí – Dolní, Horní, Vystrkov a Řehnice. Ty byly dříve samostatnou obcí.
Od druhé poloviny 17. století bylo Jizerní Vtelno spojeno s Krnskem. Po zrušení roboty si směla každá obec volit své představenstvo, ale Krnsko nemělo dostatečný počet obyvatel, aby vytvořilo samostatnou politickou obec, sloučilo se tedy s Řehnicemi. V roce 1899 byly obě obce, tedy Krnsko a Jizerní Vtelno, katastrálně rozděleny na dva samosprávné celky.
Vedle mostu, o kterém napíši v příštím pokračování, se nachází hřbitovní kostel sv. Jiří a fara. Kostel má pozdně barokní úpravu z roku 1787. Je postaven na místě, kde stával kostel románský z 12. století. Je obklopen hřbitovem s několika krásnými náhrobky z 19. století. Na horní části svahu je postavena zděná zvonice, pro lepší slyšitelnost zvonění byla umístěna samostatně. Do roku 2013 v ní byl historicky cenný renesanční zvon. Vyroben byl v roce 1581, pocházel z dílny Ondřeje Pražského, kde mu vtiskli výjimečnou výzdobu, a byl popsán českými nápisy. Byl ulit přímo pro tuto zvonici. Zloději vnikli do objektu, zvon rozbili a část zvonoviny odvezli a prodali. Pachatelé nebyli nalezeni, zničili nenahraditelnou věc a způsobili mnohamilionovou škodu.
Je zajímavé, že nejstarší část Krnska je ta, které se dnes říká Horní Krnsko. Přitom kostel, fara, mlýny, škola i další dnes již zaniklé budovy, jako byl pivovar, domky u zvonice a mostu i hájovna se nacházejí nebo nacházely v Dolním Krnsku a tím by mohly navozovat dojem, že tato část s kostelem a farou byla osídlena dříve.
Nejstarší budovou v obci je Krnský zámek, také je označen prvním číslem popisným. První zápis máme z roku 1464, majitelem byl Jindřich z Michalovic, tehdejší majitel boleslavského panství. Z tohoto roku je zmínka, že zde stávala tvrz. Vládl zde významný český rod pánů z Cimburka, v 15. století panství drželi Vančurovi z Řehnic. Český spisovatel Vladislav Vančura považoval tento rod za své předky, z jejich historie vycházel při psaní knihy Markéta Lazarová, děj probíhá právě v okolí Řehnic a Krnska.
Vančurovi přestavěli v 16. století tvrz na renesanční zámek. Nynější podobu získal při přestavbě v roce 1727 a provedl ji hrabě Josef Vrbna. V letech 1798 – 1842 se majitelem stal hrabě Václav Špork, c. k. tajný rada a po něm jeho syn Leopold, komorník a nejvyšší sudí dvorský a strážce Koruny české. Ti se zasloužili o vybavení knihovny vzácnými rukopisy. Byla zde i bohatá obrazárna s portréty Šporkovy rodiny a sbírka vzácných starých zbraní.
Ale potom se stal majitelem Josef Václav Špork, nadporučík v c. k. armádě, a vše cenné rozprodal nebo kamsi uložil. Nevíme, kam zmizely cenné knihy, zbraně a nábytek koupili puškaři a vetešníci. Nakoupil nový nábytek a usadil se natrvalo na zámku. Kolem zámku založil park, který se pyšnil mnohými vzácnými dřevinami. Dalším majitelem, který dokonal dílo zkázy, byl hrabě Eugen Vratislav z Mitrovic. Byl dědičným vrchním zemským kuchmistrem království českého, c. a k. komořím, předsedou Národního divadla, ale protože se zde neusadil, zámek i park pustly. Zámek pronajal sestrám Marii a Lole Kirchnerovým z Prahy, z nichž Lola je známá jako německá spisovatelka píšící pod pseudonymem Ossip Schubin. Vše, co bylo cenné, ze zámku zmizelo, zbyly holé zdi a zpustlý park. Zásluhou děkana Fähnricha se podařilo zachránit část knih, které získalo české muzeu v Praze.
V roce 1919 byl zámek upraven pro osiřelé a opuštěné děti po českých legionářích, nesl název Domov dětství. Později zde byla zotavovna a já již pamatuji dobu, kdy byl z objektu Domov důchodců. V současné době patří soukromým majitelům a není přístupný veřejnosti.
V době druhé světové války byly v zámku uloženy vzácné knihy, chráněné hlavně před leteckými nálety. Byly zde nejen uloženy, ale i archivně zpracovávány.
Blízkost důležitých cest, ať už směrem na Mělník nebo do Prahy, způsobila, že se zde za různých válek pohybovali vojáci. Krnskem procházel Jan Žižka, když putoval do Mělníka. Na počátku třicetileté války se Krnskem přehnalo švédské vojsko vedené Torstensohnem. V sedmileté válce se na lukách mezi Krnskem a Vtelnem rozložilo císařské vojsko a sám císař Josef II. a generál Laudon se osvěžili v hospodě U mostu v Krnsku. Obsluhující děvčata dostala za mléko a koláč dva dukáty.
V minulém článku jsem psala, že v zámku byl umístěn domov pro děti, které musely být odebrány svým rodičům. Po vrácení objektu majitelům se našly nové pozemky pro výstavbu Dětského domova. Bylo postaveno šest rodinných domků, v nichž se děti trochu podílejí na denním provozu, a tak se naučí mnoho důležitého pro svůj další život. Areál hlídá krásná socha, jméno bohužel nevím ani se mi ho nepodařilo zjistit.
Řeka Jizera přináší nejen osvěžení v letních měsících, ale také plno škody a neštěstí. V roce 1833 byl při náhlé oblevě stržen jez mlýna v Zámostí a majitel Herites byl nucen vybudovat nový. Zátopy bývají celkem pravidelné, každý rok při jarním tání sněhu v horách se Jizera vylévá a zaplavuje louky i sklepy domů. To je klasika, ale jedno červencové léto v době, kdy jsem v Krnsku pracovala, bylo tolik vody, že se nedalo jet ani po silnici a do obchodu mě převezl, těsně předtím než bylo vše zatopeno, místní mladík na traktoru. Už jsem měla vše připraveno i na evakuaci zásob zboží, naštěstí se voda zastavila pár centimetrů před tím, než by se mohla dostat do obchodu. Domů jsem se dostala až pozdě večer, manžel sledoval stoupání vody a pomáhal nakupujícím, aby se v pořádku dostali do obchodu a potom i domů.
V krnském údolí bývaly vyhlášené svatojiřské poutě. Bývají vždy nejbližší neděli po svátku sv. Jiří, tedy kolem 24. dubna. Tato pouť byla první v roce. Dříve byla považována za jarní trh na nevěsty, protože se zde scházeli mladí lidé z celého okolí. Pamatuji si, že v době mého dětství jsem jezdila na tuto pouť s rodiči vlakem a lidí bylo tolik, že se nedalo projít. Plno stánků se sladkostmi, občerstvením a určitě i jiným zbožím, ale to mě tenkrát nezajímalo. Postupně obliba poutě upadala, až polistopadový vývoj nakrátko vrátil lidem tuto zábavu. Nyní již několik let opět oblíbenost upadá, je prostě plno jiných lákadel…
V posledním článku o vesničkách v mém okolí se podíváme ještě jednou do Krnska. Nabídnu vám prohlídku technického zázraku, unikátní stavbu, a to nejen svou krásou, provedením, ale i dobou, za kterou ji tehdejší dělníci postavili.
Areál dětského domova, soška hlídající děti stojí před domovem
Zámek na Horním Krnsku
Kostel sv. Jiří v Dolním Krnsku
Historická fotka krupárny v Dolním Krnsku. Na konci minulého roku budovy shořely. Je to unikátní záběr, takto krásně nevypadala krupárna ani v době, kdy se v ní vyráběly či balily kroupy nebo jiné potraviny.
Fotka z roku 1906. Vlevo je budova školy, napravo silnice z Dolního Krnska do Jizerního Vtelna. Opodál vidíme kostel a faru.
Záplavy v Zámostí a Krnsku. Na fotce je krásně vidět celý Stránovský viadukt a silniční most přes Jizeru. Pod třetím obloukem viaduktu vede hlavní trasa na Mělník. Napravo je silnice vedoucí ke škole a na Horní Krnsko. U této silnice je vidět kousek žlutého domu, to je bývalý mlýn v Podjiří, zde také pracoval Karel Krouský, o kterém jsem psala v článku o Zámostí. Budova za ním je obecní úřad. A vysoká budova napravo je škola a školka, obě jsou zmodernizovány a jsou moc hezky zařízeny. A v pozadí je krásný pohled na zámek Stránov, vykukuje za stromy a je na něj příjemný pohled.
Knihy a fotografie
Některé údaje jsem převzala z úžasných knih, které se již málokde vyskytují. U nás je vlastní místní knihovna.
Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.
E. Strnad – Boleslavsko, vlastivědná četba dodatková pro obecné i měšťanské školy, II. díl, kniha je z roku 1939. Je věnována památce Václava Vaňka, zakladatele školní vlastivědy na Boleslavsku, třídního učitele z Bezna.
Fotografie současné jsou převážně mé vlastní, všechny historické a několik z dnešní doby jsem převzala ze stránek Obecního úřadu v Pískové Lhotě. Dostala jsem k tomu svolení od starosty obce pana Jaroslava Bahníka, čímž mu tímto vřele děkuji.