Výpravy Kryštofa Kolumba odstartovaly kolonizaci Jižní a Severní Ameriky i další území Španělskem, Portugalskem, Nizozemskem, Velkou Británií a Francií. Nebudu popisovat útrapy původních obyvatel, ani se nebudu zmiňovat o mořeplavcích, kteří jsou odpovědní za kruté šíření křesťanství. To by patřilo do jiného článku. Zmíním se ale, že kolonizace měla velký vliv na rozvoj evropských zemí, samozřejmě na úkor mnoha nevinných lidí. Ale dějinné události nezměníme. Chci jen poukázat na to, že lodě vracející se z výprav byly naloženy novými druhy potravin, které dosud Evropa neznala. Tyto druhy buď ve formě sazenic nebo plodů či semínek změnily evropskou stravu a mnohdy zachránily národy před hladomorem, hlavně v období neúrody nebo válek.

Po středověkém období, kdy příliš lidé netrpěli hladem, pokud nebylo zrovna období neúrody, se společnost čím dál více rozdělovala na skupinu vládnoucí a skupinu ostatních. A ti ostatní se opět dělili na skupiny podle toho, kde bydleli nebo čím se živili. Chudí lidé na venkově byli lépe živeni než obyvatelé měst. Různá povolání si vytvářela svou prestiž a podle toho se odvíjela i jejich schopnost se uživit. Tím nechci říct, že by se lidé ve středověku měli nějak výrazně dobře, ale v té době, alespoň občas, chudinu podporovaly kláštery, což v pozdější době z velké části nebylo. Nejhorší situace byla v českých zemích během třicetileté války, kdy velká většina chudých, ale i bohatších, doplácela na válečné konflikty. Utrpení a povinnost postarat se o procházející a válčící vojska byla nad síly tehdejších lidí.

Česká kuchyně pro obyčejné lidi z velké části navazovala na kuchyň středověkou. O ní jsem již psala, na začátku nové epochy pokračovala z větší části strava chlebová, kašová a polévková. A pak záleželo na tom, jaké vylepšení si mohli lidé dopřát. Pro chudé bylo jídlo jednotvárné a ne moc chutné. Většinou se jedly polévky nebo kaše, záleželo na množství tekutiny v pokrmu, a to i dvakrát nebo třikrát denně. K tomu žitný chléb, většinou tvrdý nebo nastrouhaný. Postupně se strava rozdělila podle toho, zda lidé žili na venkově nebo ve městě. Asi tři čtvrtiny obyvatelstva žilo na venkově, robotovalo na panském a příliš dobře se jim nevedlo. Městské obyvatelstvo se zabývalo řemesly a ochodem. Postupně vznikaly cechy a manufaktury, hlavně sklářské a textilní. A tak strava venkovských a městských lidí byla rozdílná, sjednotila se až v první polovině 20. století.

Já se spíše zaměřím na českou měšťanskou kuchyni, což byli obchodníci, živnostníci a řemeslníci. Ženy bývaly doma, pečovaly o domácnost a samozřejmě vařily. Typickou představitelkou této kuchyně byla Magdalena Dobromila Rettigová (1785-1845). Tato žena byla nejen výbornou kuchařkou, ale i spisovatelkou a buditelkou, tak jako její manžel Jan Alois Sudiprav Rettig. Byla první českou ženou, která psala skutečnou literaturu – básně, povídky, prózu a divadelní hry. Alois Jirásek napsal veselohru, ve které vzpomněl na tuto vlasteneckou spisovatelku a slavnou kuchařku. Na motivy její Domácí kuchařky byla v České televizi nedávno uvedena divadelní adaptace Šimona Cabana, v které se nejenom vaří, ale i znázorňuje život tehdejších vlastenců, žijících v česko-německém prostředí.

Její Domácí kuchařka aneb pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské je známá i v dnešní době. Některé recepty jsou sice psány ve stylu – vraž do toho 20 vajec – ale ona nevařila pro klasickou rodinu. Její domácnost byla o hodně větší, vařila také pro služebné, tovaryše, učedníky, její recepty jsou z části určeny pro slavnostní dny a v tyto dny ani my příliš nešetříme a snažíme se připravit menu co nejlépe a nejchutněji. Její recepty jsou naopak šetrné, využívala dostupné suroviny co nejlépe, vyhýbala se plýtvání a snažila se, aby pokrm byl chutný, menu bylo rozmanité a veškeré zbytky zhodnoceny v dalších pokrmech. Vařila hodně ze zeleniny a bylin rostoucích na zahradě nebo ze surovin, které nakoupila na trhu. Mně se její recepty líbí, a proto z její kuchařky vždy některé vyberu a na závěr svých článků uvedu.

Když Božena Němcová vybírala u nakladatele knihy, které by mohla nabídnout chodským vesničankám, nechyběla v jejím výběru ani Domácí kuchařka Magdaleny D. Rettigové. Octla se v sousedství Tylovy knihy Pražský posel, několika pohádek a modlitebních knížek, a neztratila se, prodaly se čtyři výtisky.

Nakladatel Jan Pospíšil s manželi Rettigovými, dalšími vlastenci i zaměstnanci knihtiskárny podnikl výlet na Kunětický hrad. Paní Magdalena přivezla ke snídani své kunětické preclíčky, prohlédla si hrad, vzpomínala na historii tohoto místa. Mimo jiné i na to, jak král Vladislav pasoval na rytíře dva syny Viléma z Pernštejna, vzpomínala i na poslední členku z rodu Pernštejnského, slečnu Febronii (není to překlep, takto ji pojmenovala M. D. Rettigová). Připíjeli si na zdraví ve velké předsíni, kde Jan z Pernštejna, Bohatý, komonstvu svému jindy rozkazoval. O výletě psal Alois Jirásek ve své Romantické próze, poprvé článek uvedl v Kalendáři Národních listů v roce 1909. Výlet popsala Dobromila Rettigová v roce 1827, a vy jistě víte, proč se o této události zmiňuji.

Recept na slavné kunětické preclíčky, které Magdalena D. Rettigová pojmenovala na památku slavného výletu na Kunětický hrad.

Kunětické preclíčky

Utří dobře na míse 4 loty nového másla, dej do něj 3 žloutky, 6 lžíc sladké smetany, lžíci hustých kvasnic, lžíci tlučeného cukru, zadělej hodně husté těsto z pěkné mouky; dej do něj z půl citronu pokrájené kůry, trochu květu, nech hodně vypracované těsto zkynout; pak osol, opět vypracuj a na vále moukou posypaném dělej malé preclíčky neb věnečky, dej na papír máslem pomazaný a na plech, pomaž rozkloktaným vejcetem, nech trochu zkynout a hezky dozlatova upeč. Jsou ku kávě velmi chutné.

Literatura – Magdalena Dobromila Rettigová – Domácí kuchařka