Naši předkové přišli na jižní Moravu ze západní Ukrajiny a východního Polska. Do Čech je přivedl praotec Čech ve 40. letech 6. století. Osídlili krajinu podél jihomoravských řek, okolí Řípu a povodí Vltavy. Měli světlé nebo narudlé vlasy, vyšší postavu a světlou pleť posetou pihami. Slovani byli mírumilovní, na rozdíl od Germánů, někteří ale s nimi uzavírali sňatky a navzájem se učili dovednostem.

Slované byli pohani, mívali několik bohů, nejznámější byli Svantovít a Perun. Vyřezávali si je ze dřeva, uctívali je, žádali je o dobrou úrodu, o déšť i o zdraví. Uctívali i vícelisté rostliny, proto i my hledáme čtyřlístky, a také stromy, v nichž prý přebývaly duchovní bytosti. Ale musely to být stromy staré, vykotlané, s podivuhodnými tvary, které se nesměly pokácet. Vítali hnízda vlaštovek a čápů, věřili, že nosí štěstí a také ochrání dům před ohněm a bleskem. V 8. století k nám přišli kněží z francké říše a začali šířit křesťanskou víru. A to i přes odpor lidí, kterým neviditelný Bůh sídlící kdesi na nebesích naháněl strach. Mnozí proto tajně uctívali pohanské bohy, jejich postavičky ukrývali do kostelů, do nichž se pak ochotně chodili modlit. V 9. století, navzdory všem protestům, se stalo křesťanství jediným povoleným náboženstvím v Čechách a na Moravě.

Hostiny ve středověku bývaly honosné a řádně připravené. Samozřejmě jen u stolů bohatých, chudí lidé měli někdy problém se uživit, v dobách válečných či neúrodných trpívali hladem. Středověké hostiny bývaly velké, často trvaly několik dní. Vyznačovaly se nadbytkem rafinovaně připraveného jídla, často se na stolech objevila celá jehňata nebo telata. Jídla se malovala a zlatila, vytvářely se potoky, v nichž plavaly skutečné ryby. Víme o velikonoční zahradě s celým pečeným beránkem. Byl bez kůže, potřen fíkovou marmeládou, měl přilepené kudrlinky, pozlacená kopýtka a rohy z těsta. Stál v huspenině, měl kolem sebe zahradu se stromy, které měly listy i zralé ovoce a v trávě kvetly květiny.

Muži a ženy jídali zvlášť, buď byli v jiných místnostech, nebo alespoň u jiného stolu. Páni posílali ženám, kterým se dvořili, do jejich sálu voskové sošky. Až ve 12. století začaly sedět páry vedle sebe. Na hostinách bylo zvykem hodně pít. Pitek se zúčastňovali pouze muži, nebylo ostudou se opít a spadnout ze židle, naopak, byl to znak pravého muže. Existovaly pijácké cechy a řády. Nebylo slušné pomlouvat hostitele a pokrmy, které připravil.

Nejstarším kusem nábytku byl stůl. Zpočátku to byla dřevěná deska volně položená na skříňce nebo na zkřížených nohách. Později byla deska připevněna. V chudých domácnostech se stůl po skončení jídla skládal a stavěl ke zdi. Sedělo se na čtyřnožkách nebo truhlách. Dlouhé lavice byly v kostelech a hostincích, v domácnostech pouze tam, kde se scházelo větší množství lidí. Truhly sloužily k uložení nejen prádla, ale i potravin.

Nejstarším kuchyňským náčiním byl kamenný, později bronzový nůž. Pak se objevily lžíce z hlíny, dřeva, kostí, cínu, stříbra nebo zlata, vidlice se používaly na přípravu, nikoli na jídlo. Vidlička se objevila v 16. století, její používání se ujalo velmi pomalu. Až v 17. století se stala vidlička součástí jídelního příboru. Vařečky a kvedlačky byly ze samorostů nebo ze dřeva. Talíře na podávání jídla se začaly používat nejprve v Itálii, k nám se dostaly ve 14. století. Do té doby se jedlo ze společných mís, nazývaných okříny. Byly to ploché mísy maličko prohloubené, ze dřeva, cínu, mědi i bronzu. V 16. století se objevily talíře dnešního tvaru. Od 17. století byly talíře polévané a malované z keramiky.

V Římě se začaly používat velké ubrusy, nejčastěji bílé a řasené. Do spodní části si hosté utírali lžíce. Speciální pradlena prala ubrusy, prostírání a ručníky, které se u stolu používaly. U nás se ubrusy objevily v druhé polovině 16. století. Jídla se udržovala teplá na ohřívadle a hosté si sami nabírali jídlo. Na stolech byly krásně zdobené slánky, někdy vyrobené z drahých kovů nebo alabastru. Sůl se nesměla nabírat prsty, na solení se používal nůž. Konvice, pohárky, sklenice a džbány byly krásně dekorované. Přátelům se nabízelo pití z vlastního poháru. Bohatí pili k jídlu víno, to bylo velmi drahé, ostatní se museli spokojit s pivem. Až do 16. století se jedlo dvakrát denně, vícekrát jedli děti a staří lidé. Obědvalo se v deset a večeřelo ve čtyři odpoledne nebo v šest. Od 16. století se postupně přidávala ráno snídaně, oběd byl kolem poledne. Čeládka dostávala tři jídla denně, aby měla dost výživy pro denní práci.

Lidé všech vrstev se před jídlem modlili a myli si ruce. Mytí nebylo z hygienických důvodů, ale z náboženských. Božího daru, tedy chleba, se lidé nemohli dotýkat špinavýma rukama. Po jídle si ruce utírali o lem svého oděvu. Později se na stolech objevily měděné konvičky, z nichž se nalévala voda do misek zvaných prstenice, sloužící k opláchnutí prstů.

Ráda bych se zmínila o dvou významných svátcích, které lidé slavili odpradávna. Advent a vánoční dny byly nejstaršími církevními svátky, nahradily pohanské oslavy zimního slunovratu. Proto byl 25. prosinec považován za začátek roku. Až v 15. století, pod vlivem římského práva a tištěných kalendářů, se prosadil 1. leden jako počátek nového roku. Adventní čtyřtýdenní období spojené s půstem a zklidněním, které ale leckdo nedodržoval, protože lidé projevovali odpor k vnucenému náboženství, končí při západu slunce na Štědrý den. Vánoční svátky začínají na Boží hod vánoční 25. prosince a končí 6. ledna svátkem Tří králů, který máme dodnes spojený s koledou, s písmeny K+ M+ B a příslušným letopočtem na zárubních dveří, chránící domy před zlými silami.

V této době se připravuje také vánoční cukroví, které má svůj původ v pohanské tradici oslav slunovratu, mělo funkci ochrannou a obřadní. Na stole mělo být devatero druhů, zrovna tak jako se štědrovečerní večeře měla skládat z devíti chodů. Devítka má magický a rituální význam. Vyjadřuje velkou duchovní sílu a je znakem zakončení a naplnění. A zde vidím souvislost se Štědrým dnem, kterým kdysi končil rok. Pečení cukroví je významné pro rodinný život, umožňuje rodině strávit čas spolu v pohodlí a klidu domova, navozuje příjemnou atmosféru díky aromatickému koření a dodává domovu nádech blížících se vánoc. Zvlášť, když si, stejně jako my, k této činnosti pustíte koledy.

Od doby Karla IV. platilo, že na Štědrý den se nejedlo, čekalo se, až vyjde první hvězda. Pocestní dostávali pohoštění a někde i peníze. Lidé si navzájem dávali dárky. Prvním doloženým dárkem na našem území je modlitební knížka, kterou dostal na Štědrý den v roce 1466 Jiří z Poděbrad od své druhé manželky Johany z Rožmitálu.

Pekly se vánočky nebo koláče. Středověká vánočka byl bílý chléb bez cukru. Na stolech byly bílé nebo vyšívané ubrusy, nože a každý si ukrojil svou porci. Štědrovečerní jídla se lišila podle krajů. Jídla ale mělo být hodně, nejméně devatero chodů, a mělo být pestré. Někde se začínalo s oplatkami s medem nebo se zavařeninou. Potom byla polévka s houbami, následoval kuba z krupek s hřiby modráky. Pak přišla na stůl jáhlová kaše nebo krupičná, někde i hrachová. Posledním chodem byly různé moučné pokrmy i vánočky nebo koláče. Vepřové maso se jedlo v místech, kde se půst nedodržoval. Tam, kde se podávala postní večeře, pokrmy s masem se jedly o den dříve, tedy 23. prosince a tato večeře se jmenovala hojná, tučná nebo tlustý večer. Vepřové maso se většinou připravovalo na Boží hod. Nejčastěji se pivem připíjelo na zdar úrody, na nový rok nebo na mír. Tímto přípitkem si lidé chtěli pojistit dobré vztahy mezi sousedy.

Tradice štědrovečerního vaření souvisí se životem prostých lidí. Na vánoční stůl lidé pokládali různé druhy potravin, které jim měly zajistit úrodu v příštím roce. Objevilo se tam pečivo z pšeničné i žitné mouky, chléb a vánočka. Nechyběl česnek, který je měl ochránit před nemocemi a zlými silami. Další skupina potravin měla zajistit plodnost a hojnost – ořechy, sušené ovoce, kroupy či krupky, luštěniny a houby. A pro dobrotu srdce nesměl chybět med. Typickým jídlem, které se leckde vaří i dnes, je černý kuba. Vznikl zkombinováním tří důležitých potravin tehdejší doby, hub modráků, krupek a česneku. Lidé věřili, že jim toto jídlo zajistí hojnost úrody v příštím roce.

Od svátku Tří králů začínal masopust, období plné veselosti, tancování, masek, zabíjaček i oblíbeného vepřo-knedlo-zelo. Maskovaní lidé byli odměněni koblihami, vejci, uzeným, obilím i penězi.

Velikonoce lidé slavili v pohanské době jako svátky jara, až později je byli přinuceni přijímat jako poslední dny Ježíše. Předcházel jim čtyřicetidenní půst, začínající na Popeleční středu, přičemž neděle nebyly považovány za postní dny. Lidé měli nejen zredukovat jídelníček, očistit nejenom domácnost, ale i své tělo a duši, a také konat dobré skutky.

Nepostní předvelikonoční neděle dostaly svá jména. První neděle se nazývala Pučální nebo také Pražná. Jméno dostala podle napučeného a pak opraženého hrachu, nazývaného pučálka, jednoho z nejstarších pokrmů vůbec. Pražná se jmenovala podle pražma připravovaného pražením nedozrálých zrn, a podávaného tento den mužům při jejich sešlostech.

Druhá byla Černá nebo Sazometná. Byla pojmenována podle ženského černého oblečení nošeného v období půstu. A jak značí druhý název, bylo to období velkého úklidu.

Třetí neděle Kýchavá měla připomínat mše za odvrácení moru, projevující se nejprve kýcháním. Pozdrav „Pozdrav Pánbůh“ je právě z doby vzniku Kýchavé neděle. Měl přinést boží ochranu před morovou nákazou. Říká se, že kdo v tuto neděli třikrát za sebou kýchne, bude po celý rok zdráv.

Čtvrtá neděle byla Liščí nebo Družebná. Lidé se scházeli na návsi a společně pojedli jídlo, které si s sebou přinesli. Hlavním pokrmem, který děti nosily po vesnici, byly koláče družbance s náplní hruškovou, makovou, jablkovou, tvarohovou nebo slívovou.

Pátá neděle byla Smrtná. Děvčata nesla po celé vsi slámovou ustrojenou pannu připomínající zimu k potoku, kde ji odstrojila a hodila do vody. Utopila tak vše zlé, co zima přináší – chlad, nemoci, tmu, obavy z nedostatku jídla i ze smrti.

Šestá neděle je Květná. Připomínala příjezd Ježíše do Jeruzaléma, v kostelech se světily kočičky, jež měli ochrannou moc. Většinou i příroda již rozkvetla prvními jarními kvítky. Po ní už začínaly velikonoční svátky…

Na Zelený čtvrtek se připravovaly pokrmy s bylinkami, hlavně s kopřivou, popencem, petrželí a pažitkou. Ženy pekly jidášky, sladké kynuté pečivo stáčené do různých tvarů z válečků těsta, které měly připomínat provaz, na němž se oběsil Jidáš. Jidáš s medem chránil nejen před hadím uštknutím, ale i lidským nařčením.

Velký pátek je dnem přísného půstu, nesmělo se pracovat s půdou i v kuchyni. Jedly se nejčastěji ryby nebo pečivo pečené v rybích formách. V tento den vydává země své poklady…

Na Bílou sobotu nesměl chybět mazanec a nádivky se zelenými bylinkami. Je pojmenována podle bílého oblečení středověkých novokřtěnců. Rozezněly se zvony, velká svíce paškál zažehla světlo v kostele. Uhlíky z tohoto ohně se dávaly do základů při stavbě domů.

Hod boží velikonoční byl den, kdy mělo hlavní slovo maso. Ale nejprve se všechny pokrmy odnesly do kostela a kněz je posvětil. Pak se teprve jídlo doma rozdělilo a pojedlo. Menu bylo přebohaté, masové pečeně, nádivky, slanina či klobásy, mazance, natvrdo vařená vejce, beránek masitý nebo jeho napodobenina z těsta i víno. Z dětství si pamatuji, že jsme tuto neděli jezdili pravidelně do kostela. Maminka s babičkou pekly v kávových hrníčkách moučníky z těsta jako na mazance. Povrch polévaly bílkovou polevou a zdobily lentilkami. Pro tuto akci se připravoval sladký tvaroh, ozdobně navrstvený v míse, a barvila se vařená vajíčka. A pokaždé na zpáteční cestě zastavil tatínek na parkovišti u lesa a pojedli jsme posvěcená vajíčka s pečivem. A nejen proto, že jsme měli všichni hlad, před mší se nejedlo, ale i proto, že to patřilo k jakémusi rituálu. O jedno vařené vajíčko jsme se všichni podělili, což nám mělo zaručit rodinnou pospolitost.

A tradice Velikonočního pondělí všichni známe, šlehání pomlázkou je velmi oblíbeno mezi chlapci a muži. I ten můj nikdy nevynechá a jsem za to ráda, vždyť bych mohla do roka uschnout…

I v mé kuchyni nechybí o velikonočních svátcích nádivka s kopřivami nebo jinými zelenými bylinkami, podle toho, co stačilo vyrašit na zahradě. Na stole je mazanec i jidáše. A upečený beránek s polevou, aby nám vydržel čerstvý po celé svátky. Děti si ho pravidelně brávaly v úterý do školy na svačinu…

Ve středověku byly Čechy považovány za velmi bohaté. Zemědělství bylo na takové úrovni, že obyvatelstvo nemělo hlad. Základ kuchyně tvořil chléb, hrách, maso, ryby, sýry, kaše, ovoce a pivo. Většině chudých lidí se nežilo špatně, čeládka dostávala dostatek jídla, skladba potravin měla své zákonitosti. I chudí ve špitálech dostávali dost potravin od mecenášů. Jídlo pro čeládku bylo jednodušší, ale dostatečné. Někde jedli sloužící ráno před odchodem do práce, nebo si brali s sebou jídlo na celý den. Každý pátek byl postní den, jedli se ryby, raci, vodní ptáci, bobří nohy a ocas, chléb, kaše bez mléka a másla, místo těchto tuků se používal olej. Ve středu a v sobotu byl půst mírnější, bylo dovoleno mléko, mléčné výrobky a vejce, máslo i sádlo. Za třicetileté války se situace změnila, jídla bylo méně, protože ho bylo potřeba pro procházející vojáky. Bylo určeno, kolik jídla mají dostat, množství bylo rozlišeno podle hodností vojáků. Pokud nedostali tolik stravy, na kterou měli nárok, zajištovali si ji loupežemi.

Jak jsem již psala, jídla bylo dost pro chudé i bohaté. Ale občasné neúrody, přírodní katastrofy nebo válečná tažení spojená s pleněním a drancováním s sebou přinášela hladová období. K nejvíce hladomorům došlo v 11. století, skoro pravidelně každých 12 let. V tomto století hrozilo v Evropě lidstvu vyhynutí. Byly špatné klimatické podmínky, nepodařilo se řádně zasít a sklidit plodiny. Byla zasažena celá Evropa, lidé se uchylovali ke kanibalismu. A aby toho nebylo málo, rozšířily se nemoci a epidemie. Nebezpečné byly otravy námelem a kožní nemoc způsobená napadeným žitem toxickou houbou. Mnozí umírali i proto, že z hladu jedli rostliny, které neznali.

Mnohé druhy rostlinné říše se vyskytovaly v planém i vyšlechtěném stavu. Postupně se vylepšovaly vlastnosti plodin, využívala se krajina a lesy. Soužití lidí s rostlinami dalo základ léčitelství. Plané žito a oves se podařilo zušlechtit ke spokojenosti lidí, také ovocné stromy prošly velikou změnou. U zvířat si musíme uvědomit, že některé druhy považujeme za domácí, ale dříve žily divoce a naopak, například jeleni žili u Langobardů u domů a jejich troubení bylo obtěžující. V 11. století převažoval názor, že k lidské výživě se hodí pouze pěstované rostliny, jak nám píše Hildegarda z Bingen, zvaná Sibyla Rýnská, patronka přírodovědců a filologů.

Opati se ujali pěstování obilí a zakládali vinice. Klášterům vděčíme za rozšíření zemědělské činnosti. Také proto se staly nejbohatšími místy v Evropě, venkovani rozpínavost a snaživost mnichů těžko nesli a často docházelo k třenicím. Spor byl u vrchnosti vždy rozhodnut ve prospěch mnichů a venkované ztráceli možnost obživy u svých domů. Lesy přestávaly být všech, vlastnictví půdy přecházelo ke klášterům a pod panskou moc. Pytláctví bylo tvrdě trestáno, vznikaly panské obory, ale zvěřiny ubývalo, byla proto určena pouze pro panský stůl. Nůžky mezi bohatými sedláky a pány a venkovskou chudinou se rozevřely…

Tolik tedy o středověké době, o životě lidí, o Velikonocích, o adventním a vánočním období a o stravě podávané v těchto dnech. V příštím díle se již podíváme na jednotlivé skupiny potravin a přidám několik typických receptů ze středověké kuchyně.

Některé poznatky mám z těchto knih:

Massimo Montanari – Hlad a hojnost, dějiny stravování v Evropě

Magdalena Beranová – Jídlo a pití v pravěku a ve středověku