V polovině srpna se objevil na zdi císařského sídla ve Vídni nápis „Mene, tekel, ufaris“. Tento nápis, pocházející z Babylonie z 6. století před Kristem, je poselstvím o sečtení, zvážení a potrestání zlých skutků. Teprve tehdy navrhl císař přeměnit Rakousko-Uhersko ve federativní stát. Ale to již bylo pozdě…

V zahraničí již naši lidé připravovali cestu ke vzniku Československa. Tomáš Garrigue Masaryk byl v Americe, kde jednal s americkým prezidentem Wilsonem. Americká vláda mu přislíbila podporu a také slíbila, že nebude vyjednávat s císařem bez účasti českých zastupitelů. Edvard Beneš mezitím jednal s velmocemi Dohody. Francouzi velmi ocenili účast v bojích 21. střeleckého pluku, první jednotky samostatné československé armády ve Francii, a uznali Československou národní radu jako nejvyšší orgán, spravující zájmy českého národa, a budoucí základ první vlády nového státu.

Po Francouzích přišlo prohlášení anglické, které se vídeňské vládě obzvlášť nelíbilo a v němž československé vojáky označila jako velezrádce a slíbila řádné potrestání. Anglickou deklarací ale bylo již Rakousko-Uhersko rozloženo. 2. září zaslala svou deklaraci Amerika, o něco později Japonsko. 11. září již Edvard Beneš zasílá do Čech zprávu, že není třeba již s Rakouskem-Uherskem jednat, po politické stránce bylo jasno. A po vojenské také nebylo pochyb, která strana bude vítězná.

V den svatého Václava, 28. září 1918, podepsal Edvard Beneš alianční smlouvu s Francií, domluvil ustanovení vlády a prohlášení samostatnosti. Předseda Českého svazu vídeňského parlamentu Staněk prohlásil 2. října, že Československá národní rada bude zastupovat československý národ před Spojenci a na mírové konferenci. O týden později opustili Češi parlament a zrušili své vazby na Rakousko-Uhersko.

Nová zatímní československá vláda, za niž mluvil ministr zahraničí a vnitra Edvard Beneš,se usídlila v Paříži. Francouzský ministr Pichon uznal T. G. Masaryka jako prezidenta vlády, současně jako předsedu ministerské rady a ministra financí. Milan Rastislav Štefánik byl ministrem války.

V této době ale ještě nebylo vyhráno. Císař Karel vydal 16. října manifest o federalizaci habsburské říše. Masarykovi v Americe i Benešovi ve Francii se podařilo přesvědčit spojenecké vlády o tom, že se jedná o neupřímný pokus zachránit Rakousko.

19. října vyšly po pěti měsících opět Národní Listy. Byly v době jubilejních oslav Národního divadla zakázány. Bylo zde otištěno poselství americké vlády, která uznala samostatnost Československa, vzájemný vztah mezi Čechoslováky a Německem s Rakousko-Uherskem za stav válečný a nárok všech samostatných států na svobodu.

Československá společnost nebyla jednotná. Na jedné straně, na které stáli všichni občanští členové Panské sněmovny, například poslanec František Bařina, se bojovalo o udržení celého českého území, o nepřipojení části státu k Německu. Na druhé straně stáli převážně šlechtici. Mezi ty, kteří se nechtěli stát „hrobaři Rakouska“, patřili Zdeněk kníže Lobkovic, Arnošt hrabě Chotek, Josef hrabě Nostic, princ Lichtenštein ml., Eugen hrabě Černín. Tedy česká šlechta, která přísahala věrnost Rakousku a zapomněla na český národ. Pouze Bedřich Schwarzenberg a kníže Bedřich Lobkovic se nepřipojili ke snahám zachovat členství českého národa v rakouském státě.

Tříkrálová deklarace vzbudila ve Vídni velké pobouření. Čeští poslanci ve Vídni hlasovali proti rozpočtu a válečným úvěrům. Němci nechtěli s Čechy vyjednávat, Rakousko mělo být německé nebo mělo zaniknout. Přáli si vytvořit provincii Deutschböhmen.

Češi protestovali proti těmto plánům, během roku 1918 několikrát prokázali, že si přejí samostatný stát. Zbídačený, hladový a trpící národ vyšel do ulic 1. května a také při oslavě konané na památku položení základního kamene k Národnímu divadlu. A nejen Češi, ale i další slovanské národy. Policie rozháněla hloučky lidí, zakázala zpěv na ulicích, nošení trikolór, pohrozila uzavřením Národního divadla.

V té době se v Čechách již mluvilo o budoucím státním uspořádání, fantazírovalo se o připojení dalších území. Někdo navrhoval připojení Dolních Rakous až po Dunaj i s Vídní, území podél rakouských hranic k Jugoslávii, abychom měli spojení s mořem. Také se mělo vrátit Slezsko a území Lužických Srbů.

Válka ale dosud neskončila. Ještě 26. října bojovaly maďarské a vídeňské pluky s italskými, anglickými a francouzskými vojáky na jižní frontě. Po ničivé dělostřelbě prchala maďarská a vídeňská vojska z bojiště. Čeští vojáci odmítli poslušnost. Francouzská armáda spolu se srbskou překročila Dunaj a tím nastal konec šílené války.

V ranních hodinách 28. října 1918 přišla z Vídně zpráva, že Rakousko-Uhersko kapituluje, přijímá všechny Wilsonovy podmínky, uznává právo Čechů a Jihoslovanů na samostatnost a žádá jednání o příměří.

Čeští politici již delší dobu připravovali vše potřebné na odpojení státu od Rakouska. Byli proto v tento historický den v kanceláři Národního výboru. Okamžitě se vydal Antonín Švehla a dr. Soukup do Válečného obilního ústavu sídlícího na Václavském náměstí, nejdůležitějšího ústavu té doby. Zde žádali slib věrnosti od všech přednostů oddělení a převzali správu výživy československého lidu do svých rukou.

V deset hodin vyšla zvláštní vydání novin o Rakousko-Uherské kapitulaci. Tisíce lidí vyšly do ulic, před sochou sv. Václava vyslechli projev poslance Zahradníka o ukončení bojů a zrodu samostatného státu. Lidé strhávali císařské orly z budov, vojáci rakouské růžice z čepic, slovanská lípa na dolním konci Václavského náměstí byla vyzdobena trikolórami i americkým praporem.

V mladoboleslavské automobilce, nazývané Laurinka, již od začátku války lidé ilegálně bojovali s vedením. Hlad, bída a nespokojenost rostla. Vzniklo tajné sdružení Černá ruka, jejíž členové se scházeli v místním lesíku Štěpánka. Továrna byla pod vojenským dozorem a podmínky byly pro pracující nesnesitelné. Mezi pracující se dostávaly falešné zprávy o vítězství rakouských vojáků, ale také se zde objevily fotky českých legionářů. Potom, co byla v Praze 6. ledna 1918 přijata v Obecním domě Tříkrálová deklarace, byl svolán v Mladé Boleslavi na 25. ledna tábor lidu spojený s generální stávkou. Sešlo se velké množství lidí, hlavním jejich požadavkem bylo ukončení války.

Do Mladé Boleslavi se zpráva o vzniku státu dostala ve tři hodiny odpoledne. O dvě hodiny později vyšel do ulic velký průvod lidí. Všichni se zastavili na Starém Městě před hotelem Věnec. V čele průvodu byly neseny prapory a standarty s nápisy „Sláva Masarykovi“. Hlavní proslov měl majitel hotelu Botka, který lidi seznámil s událostmi v zahraničí. Byla zpívána hymna Kde domov můj, mluvili i další představitelé politických stran, věřili v demokratické uspořádání a ukončení strádání a hladovění.

Všechny restaurace ve městě byly přeplněny, lidé se veselili. Byli také propuštěni italští zajatci. Odstraňovali se rakouští orli a průvod je zanesl k řece Jizeře, kde byli utopeni. 29. října byly velkolepé oslavy. Městem procházely průvody, domy byly vyzdobeny prapory. Dělníci opustili továrny, pracovalo se pouze v mlýnech a na dráze. Večer procházel městem lampionový průvod, všechna okna domů byla osvětlena. O udržení pořádku se starali studenti a Sokolové.

Objevily se ale také smutné události. V prvních dnech po ukončení války se u nás rozšířila epidemie španělské chřipky. Mnoho lidí této nemoci podlehlo. Mimochodem, tato epidemie byla jednou z příčin, proč Němci prohráli celou válku. Vojensky zdecimované vojsko nemělo sílu bojovat s touto nemocí, stavy německých vojáků se rapidně snížily, vlastně neměl kdo bojovat.

Osvobození italští zajatci příliš užívali své svobody na úkor mladoboleslavských občanů. A některé místní ženy se svým vstřícným chováním vůči těmto mužům zasloužily o zákaz vycházení po 21. hodině.

Válečná vyznamenání byla udělena v cizích službách, tudíž měla být odevzdána. Některé kousky se nyní nacházejí v městském muzeu. Padl návrh, aby byly vyznamenány ženy, které svým mužům zachovaly věrnost a bez jejich pomoci se řádně staraly o své děti.

1. listopadu byla v Mladé Boleslavi konána celonárodní slavnost. Sešlo se asi 20 000 lidí z celé republiky. Představitelé Národního výboru vzpomínali na padlé, na legionáře, na utrpení pod vládou Habsburků, na odboj domácího pluku, vyzvali venkovské obyvatele, aby pomohli strádajícím.

Na vzpomínku osvobození se vysazovali stromy míru, Masarykovy lípy, stromy svobody, Wilsonovy jasany i háje nesmrtelných českých legií. Mladoboleslavské sady v údolí Klenice dostaly název Sady českých legií. A boleslavská nemocnice přišla o pojmenování „nemocnice císaře Františka Josefa“. Ze škol mizely obrazy „císaře pána“ a další exponáty z doby rakouské.

Provedla jsem vás událostmi, které předcházely nebo nastaly po vzniku samostatného Československa. Neměla jsem ambice se příliš rozepisovat o politicích, jejich konání, to vcelku bez problému najdete při prvním kliknutí na vyhledávač. Snažila jsem se spíše o pohled za oponu, nejvíce v druhé části článku, kde jsem se více věnovala mladoboleslavským událostem. Ale myslím, že i v jiných městech to bylo obdobné. Věřím, že všichni si v sobotu 28. října připomeneme, jaký svátek slavíme, na lidi, kteří se o to zasloužili a věnujeme jim svou vzpomínku a poděkování. A nemusíme tak činit dle rad našich poslanců v soukromí domova nebo při procházce, ale i při běžných činnostech, které právě potřebujeme udělat. Tedy i po dokoupení potřebných potravin či jiného zboží. V klidu si potom můžeme sednout a připomenout si tyto dny. Není žádoucí, aby nám politici určovali, kdy a jak máme vzpomínat…

Literatura – Boleslavan, vlastivědný sborník, autor Karel Sellner

Fografie – wikipedie

Článek jsem napsala pro internetový časopis Čekanka 1. listopadu 2017

Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1925