Po vyhlášení mobilizace bylo ve vojenských kantýnách jídla dostatek. Dávky byly větší, aby muži byli spokojeni a nebouřili se. Mnozí chudí lidé přicházeli k vojákům a odnášeli si jídlo domů i na několik dní. Dokonce byly vidět v parcích rozházené potraviny, hlavně fláky masa. Později bylo hůř, nasazení v bojovém poli trpívali hladem, mnohdy vojáky pojízdná kuchyně na bojištích ani nenalezla. Vojáci potom jedli to, co našli v lesích nebo ukradli venkovanům.

Když se z útočné války stala válka zákopová, změnily se poměry i u výživy. Ministerstvo vnitra vydalo dokonce pamětní list, v němž stálo, „naši nepřátelé snaží se nás vyhladověti“. Dále se zde píše, že nepřátelé brání dovozu potravin a obyvatelstvo je hladové. Každý člověk by měl omezovat a hospodařit s potravinami tak, aby jim záměr nevyšel. Lidi si měli uvědomit, že jedí, aby se uživili, nikoli proto, aby si hověli v požitkářství. List varoval před každodenním pojídáním masa, nahradit ho měli, alespoň večer, jinými potravinami, hlavně mlékem, sýrem a moučnými pokrmy. Nedoporučovali telecí maso, ale spíše skopové, zvěřinu a ryby. Tuk by nahradili cukrem, na chleba mazali pouze marmelády, povidla a med. Zdravější chleba je prý z černé mouky, výborná je i žitná s ječnou, kukuřičnou a bramborovou. Cukru bylo dostatek, měli tudíž lidé více sladit. Voda prý hasí žízeň nejlépe. Jiný vydaný list radil, jak šetřit s moukou, bylo v něm i plno receptů, ale bez návodu, kde mají lidé sehnat potřebné suroviny.

Tyto rady byly nesmyslné, většina lidí trpěla hladem, těžko si mohli vybírat, jaké maso si uvaří, či co budou jíst. Museli se spokojit s tím, co se jim podařilo sehnat. Aby přispívali svou šetrností k vítězství, jak byli nabádáni, to je ani nenapadlo. Důležitější bylo přežít a neumřít hlady, což se ne každému podařilo.

Na začátku války se s potravinami příliš nešetřilo, či spíše se jedlo normálně, lidé mysleli, že válka bude trvat jen krátce. Postupem doby se ale nedostatek, nejen základních potravin, stal velkým problémem, protože většina vyprodukovaných zásob mířila k vojsku.

Snaha pomoci lidem stála za vznikem Okresní válečné pomocné kanceláře. O tento úřad se zasloužil starosta C. Papoušek spolu s dalšími úřady, školami a dobročinnými spolky. Stalo se to hned na počátku války. Tehdy se na úřad začaly obracet ženy odvedených vojáků a žádaly o pomoc a radu. Lidé zaměstnaní v tomto úřadě pomáhali většinou ženám, ale také zařizovali dopisování se zajatci, pátrali po nezvěstných a vyřizovali nejrůznější agendu. Velmi brzy byla k tomuto úřadu přiřazena Okresní aprovizační kancelář, která se zabývala zásobováním celého okresu. Byla řízena českými lidmi a vybudovala si důvěru mezi nimi. Ti u ní pochodili se svými žádostmi lépe než u institucí řízenými rakouskými úřady.

Hned na počátku války, 5. srpna 1914, byly ustanoveny „žňové“, později hospodářské komise, které řídily všechny hospodářské práce v obcích. Zásobování potravinami se zhoršovalo, a tak již na počátku roku 1915 byly vydány vyhlášky, které zakazovaly krmit obilím domácí zvířata a nařizovaly šetřit s potravinami. Na jaře se konal soupis zbylých zásob, po úrodě pak nových zásob a stanovila se výše dodávek na jednotlivé měsíce. Konaly se také revize zásob a přebytečná množství obilí byla hned odvezena. Totéž se týkalo i brambor, zvířectva i dalších plodin. Soupisy se příliš neosvědčily, a tak státní správa určila podle množství osevních ploch pravděpodobný výnos předem a stanovila povinný kontingent, a to již na počátku roku 1916. Od rána do večera komise sepisovaly soupisy osevních ploch jednotlivých hospodářů a pak celých obcí. Různých soupisů a revizí neustále přibývalo, ale nedostatek potravin se tím nesnižoval.

Obyvatelstvo bylo rozděleno na samozásobitele a na lidi, kteří nevlastnili pozemky. Rolníci a statkáři měli předepsáno, kolik potravin mohou spotřebovat pro své hospodářství, vše ostatní museli odevzdat komisionářům, kteří řídili zásobování. Ostatním se od května 1915 začali vydávat chlebové lístky, na nichž byla velmi malá dávka chleba a obilovin, během války se množství měnilo a snižovalo.

V květnu 1915 byla týdenní dávka stanovena na 2100 g chleba nebo 1400 g mouky. O dva roky později to bylo 1960 g chleba nebo 1260 g chleba a 500 g mouky. Na počátku roku 1918 již jen 1150 g mouky chlebové a 250 g mouky k vaření. V druhé půlce roku 1918 dostával jeden člověk chléb vážící 1260 g na týden a mouka již skoro žádná nebyla.

Lístky se vydávaly pravidelně jednou za čtrnáct dní, ale lidé na ně dostávali množství poloviční nebo mnohdy vůbec nic. Dlouhé fronty hladovějících čekaly hodiny na válečnou aprovizaci. Chléb býval nevzhledný, nechutný, rozpraskaný, často zapáchající, někdy i rozdrcený. Do mouky se při pečení přidávaly náhražky, nejčastěji mouka kukuřičná, bramborová, ovesná, mleté žaludy, boby, kaštany, otruby i rozemletá sláma. Brambor bylo velmi málo a maso nebylo téměř k dostání.

Mnoho zvířat bylo odkoupeno od hospodářů, ale maso v obchodech nebylo. Od července 1916 byly zavedeny dva bezmasé dny, a to středa a pátek, od září tohoto roku pak tři, přidalo se pondělí. V tyto dny se nesmělo maso pojídat. Na jaře 1917 byl sice pondělní masový půst zrušen, ale ono to bylo jedno, maso prostě nebylo.

Lidé se bouřili, žádali přiměřené příděly, lepší stravování, zákaz vývozu potravin. Nedomohli se ničeho, jen se neustále vydávaly lístky – chlebenky, cukřenky, kávenky, mýdlenky, tučenky, masenky, petrolejenky, solenky, tabačenky, dřevěnky a mnoho dalších. Úřady vydávaly podrobné návrhy jídelních lístků, návody k úspornému hospodaření, vaření a spotřebování všech odpadků.

Pro ilustraci uvedu jeden takový jídelní lístek pro válečné kuchyně z počátku války. Je sepsán pro 4 týdny, první má být klasický, druhý bramborový s minimem mouky, třetí bez brambor a čtvrtý zeleninový. Týdny se měly pravidelně střídat.

1.týden

neděle – kroupová polévka, maso s vikví

pondělí – zeleninová polévka, ovesná rýže s omáčkou

úterý – polévka z drobů, bramborové knedlíky s omáčkou

středa – polévka z ovesné rýže, droby s brambory

čtvrtek – zeleninová polévka, brambory se zeleninou

pátek – krupicová polévka, vikev s brambory

sobota – polévka z drobů, knedlík z mouky s omáčkou

2.týden

neděle – krupicová polévka, maso s brambory a zeleninou

pondělí – zeleninová polévka, bramborové knedlíky s omáčkou

úterý – polévka z drobů, brambory se zeleninou

středa – kroupová polévka, droby s brambory

čtvrtek – zeleninová polévka, bramborové knedlíky s omáčkou

pátek – polévka z ovesné rýže, brambory se zeleninou

sobota – polévka z drobů, vikev s brambory

3.týden

neděle – kroupová polévka, maso se zeleninou

pondělí – zeleninová polévka, ovesná rýže s omáčkou

úterý – polévka z drobů, polenta s povidly

středa – krupicová polévka, kroupy se zeleninou

čtvrtek – zeleninová polévka, maso s vikví

pátek – polévka z ovesné rýže, knedlík z mouky s omáčkou

sobota – polévka z drobů, droby s ovesnou rýží

4. týden

neděle – zeleninová polévka, maso s vikví

pondělí – krupicová polévka, kroupy se zeleninou

úterý – zeleninová polévka, brambory se zeleninou

středa – polévka z drobů, droby s brambory

čtvrtek – zeleninová polévka, knedlíky z mouky s omáčkou

pátek – polévka z ovesné rýže, brambory se zeleninou

sobota – zeleninová polévka, polenta s povidly

Toto je doporučený jídelníček, sami vidíte, že rozdíl mezi jednotlivými týdny není příliš velký. Polévky zeleninové, krupicové, ovesné a z drobů, často se opakující brambory se zeleninou, s vikví nebo jako knedlíky, občas droby, knedlíky s omáčkou, ovesné kaše, maso pouze ve třech pokrmech. Strava je to nedostatečná a navíc jí bylo málo. Víme, že v Mladé Boleslavi zemřelo důsledkem útrap, hladu a vysílením v roce 1917 dvakrát víc lidí než v roce 1914.

Na venkově bylo o něco lépe, ale zde trápili statkáře, rolníky a mlynáře úředníci. Předepisovali jim spotřební dávky, vypisovali mlecí výkazy a kontrolovali, zda nemelou víc obilí, než mají předepsáno. Určovali také, v kterých mlýnech mohou své obilí semlít. Chodilo plno revizorů, kteří kontrolovali stav násypu s mlecími výkazy, aby nedocházelo k obcházení nařízení. Když zjistili nesrovnalosti, zabavili všechny zásoby a následovaly vysoké pokuty. Stávalo se to často, protože předepsané množství bylo velmi nízké. A tak mnozí si pro svoji mouku chodili potají v noci, snažili se nenarazit na hlídky kontrolních orgánů a donést si své domů.

Zboží bylo velmi drahé. Stát udával nejvyšší možné ceny zboží, ale ty byly jen na papíře. Zásobování Mladé Boleslavi bylo velmi obtížné, dělníci z továren, hlavně z Laurinky, která byla pod přísným vojenským dozorem a kde se vyráběl válečný materiál, byli velmi vysíleni. V Laurince prováděla odbojnou a podvratnou činnost organizace Černá ruka. Bylo zavedeno jednotné stravování ve válečných kuchyních, nejčastějším pokrmem byl tuřín a ke konci války jen zapáchající ryby.

Každá obec měla předepsaný kontingent a každý hospodář měl černé na bílém, kolik má dodat. Kdo dodal málo, ocitl se v pozření, že část úrody prodal. Každý měl vypočítáno, kolik obilí a jiných produktů sklidí a kolik z toho musí odevzdat do skladu pro potřeby státu. Při rekvizicích se odváželo nejenom obilí, ale i dobytek, máslo, vejce, sádlo, mosazné kliky, hmoždíře, měděné kotle, zvony.

Z našeho kraje bylo obilí odváženo do Německa, zatímco lidé u nás hladověli. Pro Rakousko byl důležitější mocný spojenec. Není tedy divu, že se čeští lidé snažili dávky obejít, mnohdy již nebylo z čeho odvádět, když předchozí komise vše již sebraly. Obyvatelé měst vyráželi s ruksaky na venkov, aby získali trochu jídla. Ale návrat domů byl s rizikem, že neustále hlídkující četnické či vojenské hlídky proviant zabaví. Nejenom, že dalo velkou práci potraviny sehnat, ale ještě větší je dopravit domů. Kontroly byly neúprosné a často jídlo skončilo na obecních úřadech. Našli se i tací, kteří odháněli hladové nemajetné lidi, ale prodávali lidem bohatým nebo různým překupníkům. Rozbujel se „řetězový obchod“ a „keťasování“.

Ke konci války se rozšířil výměnný obchod. Lidé měli peněz dostatek, stát jim dával „murky“ a „úplavice“(válečné papírové koruny a dvoukoruny), ale lidé je neradi přijímali, spíše měnili zboží za zboží nebo zboží za práci. Nájem se platil zbožím, knihkupec vyměnil psací potřeby za brambory, hnůj se prodával za obilí, petrolej za mléko a vejce, vyměňoval se cukr, kuřivo, látky, boty, kůže, vlastně vše, co vás napadne.

Často se konaly prohlídky a zabavovaly se zásoby i za pomoci vojenské asistence. Do obcí chodili velmi často, u někoho byli i několikrát za sebou. Někdy přicházeli na udání, našli se rekvirující komisaři bez skrupulí, ale i tací, kteří dělali, že nevidí. Zásoby se ukrývaly na různých tajných místech v domech, za falešnými příčkami, v lesích, v roklinách, v hromadách roští, dříví, kompostů, v jamách, pod podlahami. Ke skrýším se využívaly i márnice, kostely, školy, obecní úřady i prázdné hrobky. Stávalo se, že jedni do skrýše uložili, druzí odnesli. Velmi se rozmohl polní pych. Celé tlupy lidí se snažily sklidit dřív než sedlák. Pomáhali polní hlídači a někde i ozbrojené hlídky majitelů usedlostí.

Často museli rolníci předčasně ukončit žně, rychle vymlátit a odvést předepsanou dávku za přítomnosti komise. Někdy byla veškerá úroda zabavena ještě před žněmi a zakázán prodej obilí. Zemědělské hospodaření převzal stát, potřebné pak vydával prostřednictvím ústředen a komisionářů.

Sesbírala jsem skutečné příběhy lidí, kteří se snažili svou úrodu uchránit pro svou rodinu a pro české obyvatele. Všechny události se udály ve vesnicích kolem mého bydliště, některé i přímo v naší obci. O to víc jsou pro mě zajímavé, ale věřím, že podobné byly i v dalších částech republiky. Začínám příběhem se šťastným koncem…

– Ve Vinci se stalo, že si hospodář uložil zásoby v lesíku na stráni. Vojáci tam hledali a našli. Po návratu překvapenému muži šeptem sdělili, že mu zásoby lépe ukryli, aby je příště nikdo nenašel.

– V Řepově chtěla matka před zraky komise sekerou zabít své čtyři děti, aby netrpěly hladem. Jen s velkým úsilím se komisařům podařilo jejímu činu zabránit.

– V Chudíři byly rekvizice velmi přísné. Mouka byla lidem zabrána, zůstaly jim pouze otruby. Všichni mladí muži byli ve válce, pole obdělávali starci, ženy a děti. Úroda byla špatná, ale požadavky komisí velké. Komisař zabavil sedlákovi i obilí, které jel zasít na pole.

– Jedna hospodyně zakopala bednu s padesáti kily cukru do země ve stodole. Když přijel na dovolenou z války sedlák, řekla mu o tom, a ten projevil znepokojení. Bednu vyhrabal a opravdu, byla prázdná. Do jámy se dostala voda a všechen cukr se rozpustil.

– Starý sedlák uschoval na zimu úrodu žita, pšenice a vikve v pytlích ke komínu na půdu a vše zarovnal senem. Když později šel pro zásoby, zjistil, že všechno obilí bylo od myší rozkousáno a promícháno. Přesto všechno přesypal do nových pytlů, odvezl do mlýna, kde mu laskavý mlynář povolil vše semlít. Nelíbilo se to ale neznámému sedlákovi, který se obořil na stárka, jakou špínu dovolil semlít. Ten ho ale odbyl s tím, že jemu do toho nic není. Sám přivezl do mlýna úhrabky, protože pěkné obilí prodal a na mletí dovezl nečistou zadinu.

– Také se stalo, že řemeslník měl na svém políčku brambory. Měl jich dodat 18 metráků, ale on sklidil pouze 15 a ještě byly něčím nakaženy. Když přišli úředníci a vymáhali dodávku, ukázal jim je. Také se jim nelíbily, ale přesto si na kolečku odvezli alespoň dva pytle, které složili v kasárnách. V noci přišel mráz a brambory zmrzly.

– V Luštěnicích býval v té době starostou František Zajíček. Velmi pomáhal svým lidem při kontrolách. Když přišli úředníci, zdržel je u sebe nějakým jídlem a pitím, zatímco poslal zprávu o hostech po vsi. A tak málokdy si nezvaní páni něco odnesli. Lidé dodnes na chytrého Zajíčka vzpomínají…

– A ještě jedna příhoda z Luštěnic. K náměstku starosty Františku Veselému přišla komise hned po tom, co dovezl z mlýna zásobu mouky. Napadl ho podfuk. Rychle naplnil umyvadlo vodou, svlékl se do půl těla a horlivě se umýval i v době, kdy se lidé objevili v místnosti. Stále se omýval, až jim to bylo divné a vrchní finanční rada se optal, proč tak činí. Tu jim sedlák vysvětlil, že ráno podal jednomu člověku ruku a před chvílí se dozvěděl, že dotyčný umřel na choleru. Členové komise zbledli a rychle se vytratili z místnosti.

– V Milovicích rekvíroval a stal se postrachem obce četnický strážmistr. U hospodáře Jana Červinky vylezl na patro ve stodole. Paní zde sloužící mu sebrala žebřík, takže musel zůstat dlouhou dobu nahoře. Paní to odskákala několika měsíci ve věznici v Terezíně a její bratři, i když nebyli odvedeni, museli narukovat.

– V Pískové Lhotě, v části mé obce, se též konaly rekvizice. I zde si majitel musel nechat líbit prolézání hospodářství i obytných místností. Většinou byly nepříjemné i pro samotné komisaře. Byli to vybraní úředníci a učitelé, které mohli úřady posílat, kam se jim zlíbilo. Jednu rekvizici konalo pět vojáků, kteří se uzdravovali ze zranění. Byli to slušní lidé, při první kontrole u většího sedláka ho požádali, zda by mohli dostávat po dobu kontroly, která trvala tři dny, bochník domácího chleba. Sedlák jim vyhověl, vojáci byli spokojeni. I pan starosta vojáky pohostil, vedoucího kontroly potěšil darem velmi cenným, podrážkovou kůží pro celou rodinu. Je samozřejmé, že rekvizice proběhly sice v nepříjemné atmosféře, ale ke spokojenosti na obou stranách.

– Někdy se lidé dopředu dozvěděli o chystané kontrole. Za bochník chleba mluvili i úředníci. Pak již nastal uklízecí fofr, vše muselo zmizet v krytech. V Březně posloužila kostelní věž a půda za kabinetem ve staré škole. Byly obavy, aby školní stropy udržely váhu zde schovaných zásob.

– V Židněvsi ukryl jeden občan uzené maso do otýpek roští na dvoře. Komise ho nenašla, ale psi ano, a na uzených párcích si pochutnali.

– V Březně se stalo, že se při kontrole propadl strop a otvorem vypadla nejprve sláma, potom čtyři pytle pšenice, pak sedlák a nakonec voják. Nikomu se nic nestalo, navíc vše se vzalo s humorem a komise si odnesla pouze polovinu kontingentu.

– V Plazích si přišli pro cín, měď a mosaz. Odnášeli i trubky, lžíce, kliky a hmoždíře. Ponocný, aby se jich v obci zbavili, jim nabídl tři velké dvacetikilové hmoždíře. Byly to obecní kusy, určené pro slavnostní střelbu a byly jen ze železné hlíny.

– Byli i někteří sedláci, kteří chtěli přispět ke konci války tím, že část svých polí neoseli a vojáky chtěli vyhladovět. V Tuřici to byl pan Jan Sojovský, který aktivně bojoval proti válečnému šílenství. Byl vyhlášený tím, že z toho mála, co sklidil, část prodal potřebným, ale nikdy ne nad cenu, která byla stanovena. Byl to slušný člověk a dodnes na něj lidé vzpomínají. Při kontrolách ukazoval pečlivě vedené seznamy, komu a za kolik prodal s tím, že stát lidem jídlo nedává, tudíž se o lidi musí postarat sedláci. Naštěstí mu to po celou válku procházelo.

– Nuceně se odvádělo jedno vejce od tří slepic.

– Měděné nádobí se zakopávalo do země v bednách.

– V Rokytovci si mlynář Dubský pořídil tajný menší mlýn v přístodůlku. Zarovnal ho slámou a v noci mlel pro lidi z vesnice a okolí. Samozřejmě, nějaký dobrák to prozradil. Komise přišla a našla. Mlýn zapečetila a mlynáře upozornila na nedotknutelnost pečetě. Nyní vymýšlel mlynář, jak mlýn opět uvést do chodu. Z kredence vyndal vatovanou krabičku od zlatých hodinek, do ní opatrně uložil pečeť, aby se nepoškodila, krabičku přivázal k převodnímu kolu a mohl dál mlít. Měl štěstí, že se vše odehrálo na konci války a soud se již neuskutečnil.

– Pece se využívaly jako skrýše, dvířka se ukrývala za nábytkem. Chléb se tenkrát pekl v troubě.

– Někteří mleli svou mouku na šrotovnicích. A tak musely být všechny úředně zapečetěny. Protože četníci nerozuměli konstrukci stroje, pečetili dvě kolečka, která neovlivnila chod.

– Mnohdy se mlelo obilí i na kávových mlýncích. Občas úřady zapečetily celé stodoly a sýpky, majitelé pak užívali různých lstí, aby se dostali ke svému, nejčastěji vysazovali vrata.

– Při sklizni brambor nepotřeboval sedlák své pomocníky. Až stovka i více lidí přicházela denně do vesnic, polehávali všude možně, čekali, až se začne sklízet a za svou pomoc při sklízení si chtěli koupit nějaké brambory či jiné potraviny.

Nebyla to lehká doba. A nyní vidím, že článek je příliš dlouhý a to jsem se vůbec nedostala ke Karlu Sellnerovi, o kterém jsem se zmiňovala na začátku. Jeho vzpomínání bude tedy příště…

Literatura – Boleslavan, vlastivědný sborník

Fotografie – Wikipedie

Článek jsem napsala pro internetový časopis Čekanka 27.11.2017