Vyšívané kytičky k narozeninám
Napsat komentář
Archiv autora: Alena
Jahodový obližprst
Moučník se skládá z kakaového korpusu, na něm je žloutkový krém, poté přijde na řadu jahodová vrstva a nakonec bílková peřinka.
Suroviny na korpus – 5 vajec, 150 g cukru, 2 lžíce prosátého kakaa, 100 g polohrubé mouky, 1 lžička kypřícího prášku, 50 ml slunečnicového oleje
Suroviny na krém – 50 g másla, 30 g hladké mouky, asi 200 ml plnotučného mléka, 5 žloutků, 150 g moučkového cukru, zrníčka z vanilkového lusku, 250 g másla
Suroviny na jahodovou vrstvu – 500 g jahod /měla jsem mražené/, 2 lžíce cukru, 1 vrchovatá lžíce kukuřičného škrobu, asi 3 lžíce vody
Suroviny na bílkovou vrstvu – 5 bílků, špetka soli, 200 g cukru
Postup – na korpus ušleháme vejce s cukrem, zašleháme olej, vmícháme mouku s kypřícím práškem a kakaem. Nalijeme na velký plech a upečeme.
Krém – 50 g másla rozpustíme, vmícháme mouku a umícháme jíšku, kterou zalijeme mlékem a krátce povaříme. Odstavíme a do horkého vmícháme žloutky. Za občasného míchnutí necháme krém vystydnout. Mezitím ušleháme máslo s cukrem a vanilkou a po lžicích zašleháváme žloutkovou hmotu.
Jahody – jahody necháme rozmrazit, přidáme cukr a krátce povaříme. V trošce studené vody rozmícháme škrob a vlijeme do jahod. Promícháme a krátce povaříme. Také necháme za občasného míchnutí vystydnout.
Bílkový sníh – připravíme si vodní lázeň, vodu přivedeme k varu. Bílky ušleháme, pak vmícháme cukr, postavíme hrnec do lázně a šleháme, až je hmota teplá a odděluje se od stěn hrnce a krásně dělá vlnky.
Nyní budeme moučník kompletovat. Na korpus rozetřeme krém, na něj rozložíme lžicí jahody, pak je zarovnáme po celé ploše. Bílky také nejprve klademe po lžicích, pak teprve nožem srovnáme. Povrch posypeme čokoládovou rýží nebo nastrouhanou čokoládou.
Nízkosacharidová bábovka s čokoládou
Suroviny – 3 vejce, 30 g sladidla erythritol, 25 g slunečnicového oleje, 90 g mandlové mouky, 30 g kokosové mouky, 1 lžička kypřícího prášku, 20 g čokolády lindt 70%
Postup – vejce ušleháme se sladidlem, pak zašleháme olej. Mouky, kypřící prášek a nahrubo nastrouhanou čokoládu promícháme a vmícháme do těsta. Nalijeme ho do formy a pozvolna upečeme.
100 g upečené bábovky obsahuje – 1579 kJ – 13,69 g bílkovin – 7,09 g sacharidů – 31,47 g tuků
Vaječná tlačenka
Suroviny – 5 natvrdo vařených vajec, 1 sklenice zeleninové směsi do bramborového salátu, 1 sáček želatiny na tlačenku, 150 g šunkového salámu, 150 g domácí majonézy, sůl, mletý černý pepř
Postup – vajíčka oloupeme a nakrájíme. Zeleninu slijeme, nálev si ponecháme. Želatinu připravíme podle návodu, po rozpuštění a zahřátí v nálevu ji nenecháváme vystydnout, ale teplou ji vmícháme do směsi všech surovin. Smícháme v míse vajíčka, zeleninu, nadrobno nakrájený salám, majonézu, dochutíme kořením. Nakonec vmícháme želatinu, směs vlijeme do formy, kterou jsme předtím vyložili folií. Můžeme hmotu nalít i do malých silikonových formiček a vytvořit ozdobné tvary. Necháme v chladu ztuhnout, potom vyklopíme z formy a dozdobíme. 
Masová polévka s vaječnými knedlíčky
Suroviny – masový vývar, na knedlíčky 3 vejce, máslo, sůl, mletý pepř, petrželka, strouhanka
Postup – uvaříme klasicky vývar, přidáme do něj nadrobno pokrájené maso a nastrouhanou zeleninu. Jako vložku jsem vložila vaječné knedlíčky.
Knedlíčky – na kousku másla usmažíme dvě míchaná vajíčka, osolíme a opepříme. Po vychladnutí do nich přidáme nasekanou petrželku, 1 syrové vejce a tolik strouhanky, abychom mohli ukoulet knedlíčky. Potom je zavaříme do vroucí polévky.
Já si vždy uvařím jeden knedlíček na zkoušku, pak popřípadě dokořením a poté teprve koulím a vkládám do vývaru. 
Rybí polévka vánoční
Suroviny – skelet kapra a vnitřnosti, směs zeleniny – mrkev, celer, petržel, stroužek česneku, sůl, nové koření, bobkový list, celý pepř, petrželka, máslo
Postup – pokud vaříme hlavu, odstraníme oči a žábry. Maso umyjeme, vložíme do studené vody, přivedeme k varu a pak odstraníme pěnu. Poté přidáme koření, osolíme a vaříme asi 20 minut. Scedíme, maso obereme z kostí a nakrájíme nadrobno.
Zeleninu očistíme a nastrouháme nahrubo. Na másle ji opečeme, chvíli před koncem přidáme nadrobno nakrájený česnek, potom vše vložíme do vývaru a krátce povaříme. Dochutíme, přidáme nasekanou petrželku. 
Dorty
Milí čtenáři a čtenářky, nerada vstupuji do nového roku s nesplněnými sliby, a tak usedám ke klávesnici a snažím se napsat slíbené pokračování o mém pečení dortů. Na rozdíl od přípravy vánočního a velikonočního cukroví, kterou mám zmáknutou dokonale, alespoň si to troufale myslím, u pečení a modelování dortů jsem nováček. Sice různé dortíky peču již více než čtyřicet let, ale tato oblast se neustále vyvíjí, a to velmi překotně. A to ve všech oblastech, od různých typů, přes nové druhy krémů, korpusů, polev nebo zdobení. Existuje tisíce různých pomůcek a vychytávek, s jejichž pomocí vytvoříte při troše šikovnosti nebo jen chuti exkluzívní díla, která potěší i leckdy pobaví.
Než se rozepíši, jak já si počínám při pečení, vrátím se myšlenkami do těchto dní. Máme období mezi svátky, které probíhají většinou zklidněním a přípravou na oslavu Silvestra a přivítáním nového roku. Tyto oslavy nejsou příliš starého data, dříve lidé slavili slunovraty, nový rok pro ně začínal koncem března, kdy započal pro většinu lidí nový zemědělský cyklus. Ten byl pro ně důležitější, než rok kalendářní.
Na počátku 17. století došlo ke sloučení církevního a občanského počátku roku, prvním dnem se stal 1. leden. V poslední prosincový den, který je zasvěcen papeži Silvestru I., začaly bujaré oslavy až v 19. století. Dřív to byl den nepříliš významný, ani není spojován se zvyky a obyčeji. To Nový rok, to je jiná…
Již od konce středověku si lidé předávali novoroční přání. Nejprve byla ručně psaná, později tištěná. A ještě o něco později vyráběli učitelé se svými žáky přání veršovaná, malovaná, pěkně zdobená, která byla určena pro vrchnost. U nás první novoročenku zaslal v roce 1827 kníže Karel Chotek z Chotkova a Vojnína. Byla to vlastně jakási omluvenka pro přátele, které nestihl navštívit a popřát jim osobně. Tento šlechtic se zasloužil i o proniknutí zkratky P.F. „pour féliciter“, neboli pro štěstí či se štěstím, do české společnosti. V našich zemích se tato zkratka brzy ujala, patří k tradičním údajům na novoročenkách, ačkoli ve Francii ani v jiných státech tomu tak není.
Vánoční pohlednice či novoročenky mají být psány ručně, tištěné nebo kreslené mají být ručně podepsané. Pak teprve plní přání svůj účel, přináší obdarovanému nejen štěstí a zdraví, ale i nenahraditelný pocit, že na něj někdo myslí a přeje mu jen to nejlepší.
Na Nový rok chodívali koledníci s koledou a přáním všeho dobrého. Roznášeli „štěstíčka“, zelené větvičky ozdobené papírovými barevnými kytičkami a pentlemi. Koncem 19. století nosili kominíci a popeláři do domů kalendáře s přáním pěkného roku. Proto se také kominíci zařadili k symbolům přinášejícím štěstí, jako jsou podkovy (ale jen zavěšené oblým koncem dolů, aby štěstí nevypadlo), prasátka a čtyřlístky. U popelářů dodnes platí, že kdo je vidí, má se chytnou za knoflík a své přání vyslovit v duchu. Prý se splní…
Známé přísloví „jak na Nový rok, tak po celý rok“, jistě všichni známe. Platí ale také, že co z bytu v tento den odnesete, bude vám po celý rok chybět. V tento den se nesmějí vykonávat domácí práce. Zametat – štěstí by se vymetlo, prát ani věšet prádlo – přivolali bychom nemoc. Prádlo nesmí viset na šňůrách, vše musí být sundané a položené. Rodiče manžela dokonce vytahovali ze skříní veškeré oděvy pověšené na ramínkách, složili je na pohovku a 2. ledna opět řádně uklidili.
A mé novoroční pojednání zakončím u jídelního stolu. Lidé se odpradávna u něj scházeli, aby oslavili něco nového, poblahopřáli, přání stvrdili přípitkem a navzájem se obdarovali drobnými dárky. A není rozhodující, zda se jedná o uzavření manželství, narození dítěte nebo postavení domu či začátek nového roku. Kdo se oblékl při této příležitosti do něčeho nového, měl by se cítit po celý rok jako znovuzrozený.
Velká pozornost se věnovala přípravě pokrmů. Tak jako o Štědrém dnu i v dalších svátečních dnech, nebylo jedno, co se jedlo. Na Nový rok se připravovalo vepřové maso, jelikož se věří, že prase přináší štěstí. V žádném případě se na stole nesměla objevit drůbež, která má křídla. Štěstí by mohlo odletět i s majetkem. Zapovězená byla i ryba, štěstí by mohlo uplavat a zvěřina, štěstí by uteklo. Ideální je tedy pečené vepřové s velkou hromadou čočky, která zaručí dostatek peněz. V některých oblastech se pekl novoroční koláč, do nějž hospodyně zapekla hrášek nebo minci. Nálezce měl zaručené štěstí po celý rok.
Věřím, že v mnohých rodinách dbají dodnes na některé tradice, připravují pokrmy s ohledem na staleté tradice, navštěvují své příbuzné či známé, a rádi s nimi posedí nad šálkem kávy nebo čaje. A k nápojům patří sladké i slané pohoštění. Já se nyní vrátím úplně na začátek a budu se věnovat dortům, které připravujeme k slavnostnímu dni.
Již staří Egypťané umocňovali významný den pečeným koláčem, který ozdobili svíčkami. Byl slazený medem, nechybělo sušené ovoce, semínka a víno. Byl kulatého tvaru, hutný, plochý, dnešním dortům se ještě nepodobal. Římané vylepšili konzistenci těsta droždím, později Italové kyprost zajistili přidáním našlehaných vajec. Řekové pekli sladké koláče plné ořechů a medu a říkali jim „plochý dort“.
Dorty se od obyčejných druhů koláčů odlišovaly tím, že byly považovány za slavnostní pečivo, a tudíž se na jejich přípravu používaly ty nejkvalitnější přísady. Obojí výrobky byly kulaté a ploché. Kruhový tvar pochází z prvních pečených chlebů, které se tvarovaly do kuliček a ty se pečením trochu roztekly. Později se používaly kruhové obruče, tvar symbolizoval cyklický koloběh života, což se u slavnostních moučníků hodilo. V některých případech se i koláče pekly pro slavnostní příležitosti. Nejstarší svatební koláče byly zdobené proužky smaženého nudlového těsta. Z rituálních svatebních koláčů se vyvinul zvyk chystat na svatby dorty, většinou několikaposchoďové, aby z jednoho dortu byly nakrájeny porce pro všechny svatebčany, a tím vytvořen pocit sounáležitosti.
Dorty připravujeme hlavně ke slavnostnímu pohoštění. Jsou různé druhy, hodící se pro různé příležitosti. Klasické dorty, které se dříve obvykle pekly, se skládaly z piškotových plátů promazaných máslovými krémy a zdobenými krémovými ozdobami nebo byly polévány polevami nebo čokoládou. V létě jsou vhodné dorty nepečené z piškotů, nebo i pečené piškotové, doplněné ovocem, tvarohovým nebo sýrovým krémem, spojený želatinou nebo čokoládou. Čím tučnější náplň, většinou sýrová, tím ubývá nutnost přidávat do krémů želatinu a lze tím zjednodušovat a urychlovat přípravu. Potěší větší množství ovoce, nejlépe sezónního a doplnění ušlehanou klasickou smetanou nebo i pařížskou.
Oblíbené jsou staročeské medovníky, u nás hlavně proto, že jejich příprava probíhá o několik dní dříve. Dorty se musí řádně uležet, náplň má být spíše řidší, v žádném případě není vhodný klasický krém. Ten by pláty těsta ponechal tvrdé. Náplň se musí částečně vsáknout, tím dort změkne a bude lahodný při konzumaci. Povrch medovníků se nezdobí, pouze se náplň, která uzavře dort, posype rozdrobenými upečenými zbytky těsta.
Dorty plněné ušlehanou smetanou jsou vhodné hlavně pro malé děti. Smetana je bez jakýchkoli přísad, nemusí se ani přislazovat, dodá moučníku jemnost a lehkost. Jen je třeba dbát na čerstvost, rychle se kazí. Je možné ji ale den předem převařit, dát vychladit a druhý den vyšlehat. Lépe pak drží tvar a nemusí se přidávat ztužovač šlehačky, který já většinou nepoužívám, protože mění chuť smetany. Smetanu lze nahradit sýry, velmi dobré je mascarpone. Jen je třeba s ním pracovat jemně, žádné prudké šlehání, může se srazit. Po vyndání z obalu bývá tuhé, jemně ho proto promíchám s troškou cukru ochuceného pravou vanilkou, teprve potom přidávám další přísady.
Jistě, je ještě mnoho dalších druhů dortů, ale já se nyní zastavím u těch, které jsou nejoblíbenější v poslední době. Impuls k sepsání tohoto článku jsem získala po přečtení nejnovější knihy Táni Kubátové. Ivana, hrdinka z této knihy, peče dorty a tak jsem Táně popsala a nastínila, jak peču já. Snad jí mé popisování zaujalo, psala, že by bylo vhodné vložit vše na papír a napsat článek. A tak nabízím pohled do mé kuchyně, jak já připravuji dorty pro své známé a blízké. Opět opakuji, můj postup nebude ten jediný správný, nemám příliš zkušeností, ale přesto dorty, které upeču, jsou prý dobré…
Pečení dortu, který je potahovaný marcipánem, začíná většinou v pondělí, pokud dort připravuji na sobotu. Nejprve je třeba vymyslet, co budu péct. Buď mi někdo přímo navrhne, jak by chtěl, aby dort vypadal, či k jaké příležitosti má být. Nebo se sama snažím přijít s nějakým nápadem, který by se hodil pro daného oslavence. Většinou peču pro své známé a tak již dokážu odhadnout, co jim bude chutnat. Když vím téma, rozhodnu se pro tvar. Většinou peču klasické kulaté, které dozdobím na povrchu připravenými částmi podle toho, jaké jsem zvolila téma, ale můžu použít i jiné formy. Pekla jsem i 3D dorty, ty jsou o mnoho náročnější na zpracování. Nyní nastává další fáze, nakreslím si, jak bude dort vypadat. Připravím si všechny suroviny, pomůcky, dokoupím, co je potřeba.
Další den přijde na řadu příprava doplňků. Většinou se jedná o různé postavy, kytičky, zvířátka a další prvky. Figurky mi ještě nedávno modelovala dcera, ale má miminko, a tak nemá příliš času a klidu na přípravu. Na poslední dorty jsem tedy zůstala sama, snažila jsem se, co to šlo, objekty byly poznány, tak snad to dobře dopadlo. Nemám na modelování šikovné ruce a oči, nedá se prostě nic dělat…
Všechny ozdoby a vše co si připravím, dám na pečicí papír a ponechám v chladnější místnosti ztuhnout. Zde je ten pravý čas se zmínit o druzích hmoty na modelování. Na trhu je jich mnoho, někdo si vyrábí doma své z bonbónů nebo sušeného mléka. Já používám dva druhy. Postavy a věci, které musí ztvrdnout, jako ohrada pro koně nebo plot, modeluji ze Smartflex Velvet. Po zpracování, probarvení do žádoucího odstínu a vytvoření figurek rychle tvrdne. Obsahuje hlavně cukr, dále palmový a kokosový olej, několik konzervantů, ochucující přísady, vodu a další složky. Je to vlastně ochucený cukr vyrobený tak, aby se s touto hmotou daly potahovat dorty. Většina pekařek tak činí, nebo používá podobné hmoty od jiných výrobců. Já ji používám jen proto, že postavy po vytvrdnutí drží tvar.
Na potahování dortů používám výhradně pravý marcipán. Chuťově nejlepší je z Holandska, třetinu až polovinu tvoří jemně mleté mandle. Neobsahuje žádné konzervanty či ochucující složky. Na vzduchu příliš netuhne, po potažení mírně navlhne krémem a vylepší tím chuť moučníku. Dort se krásně krájí, vše je jemné a příjemné na konzumaci. Jediná nevýhoda marcipánu je v tom, že se s ním nedá docílit bezchybného potažení dortu. Na povrchu jsou vidět drobné prasklinky, někdy větší, jindy nepatrné. Záleží na tom, jak se podařilo Holanďanům umlít mandle. Ale protože se jedná o jídlo, a to by mělo být především chutné, preferuji chuť před krásou. Nikomu drobné nedostatky nevadí, naopak, všichni si dorty chválí. I na mých fotkách jsou tyto nerovnosti občas vidět, ale retušovat fotky neumím a ani nemíním dělat.
Potažený dort hmotou poznáte snadno, zákusek je na povrchu tvrdý. Trochu ho změkčí krém, ale nebývá to mnoho. Zatímco u marcipánu lehce lžičkou zakrojíte, u hmoty musíte zabrat pořádně. A navíc chuť hmoty, i když je většinou přidáno mandlové aroma, není příliš dobrá. Je to prostě náhražka…
A když mám vše nachystáno, přijde na řadu, někdy ve středu, samotné pečení. Většina pekařek peče jeden korpus, pak ho nechá do druhého dne vychladnout, potom ho prokrojí, pláty navlhčí a plní. Mně se více osvědčilo pečení po jednotlivých plátech. Jsou chutnější, jemnější, nedrobí se při krájení ani nestlačují, manipulace s vysokým korpusem odpadá. Trvá to samozřejmě déle, ale na chuti se to pozná. Velkou výhodou je, že můžu upéct každý plát jiný a dort je potom zajímavý a poskytuje více chutí.
Do formy nebo ráfku připevním pečící papír pouze na dno. Strany formy ponechávám čisté. Těsto při pečení nabyde a lépe se na stěnách udrží, nesjede po mastné straně formy. Peču krátce, asi 10 minut, hlídám okénkem, neotvírám zbytečně troubu. Když si myslím, že by už mohl být plát hotový, sáhnu na povrch a je-li na omak tužší ale pružný, formu vytáhnu. Upečený plát se dobře pozná. Nepíchám špejlí, těsto by mohlo klesnout. Okraj formy odstraním, plát přesunu na pevnou podložku a nechám chladnout.
Nyní začnu chystat další plát. Většinou šlehám nejprve bílky, do kterých přidávám špetku soli. Když jsou tuhé, přidávám cukr provoněný vanilkou. Po zašlehání žloutky, do husté pěny odměřený olej a i ten nechám řádně zašlehat. Nakonec lehce vmíchám prosátou mouku. Je celkem jedno, jakou použijete, nemusí být speciální a tím drahá. Důležité je, aby byla prosátá. Lehce promíchám, těsto naliji do umyté a připravené formy a upeču. Postup opakuji ještě jednou a mám pláty připravené.
Když mám korpusy, šlehám krém. Většinou potřebuji víc dávek, každou připravuji zvlášť ručně, nedávám do robotu. Máslo musí být mírně povolené, ostatní přísady by měly mít stejnou teplotu jako máslo. Vše si připravuji dopředu, a to nejen přísady na krém, ale i na korpusy.
Po našlehání krému ho již nikam nepřendávám, ale přímo používám na promazání korpusů, které mezitím vychladly. Tím, že peču pláty zvlášť, netrvá dlouho, než zchladnou, navíc jsou jemné, nestlačují se při krájení plátů z velkého kusu. Nemusí se ani máčet kávou, čajem nebo rumem, aby piškot změkl. Na spojování používám otáčecí podnos, na který dám nejprve silnější papír nebo plastovou podložku, aby se s dortem dobře manipulovalo. Bývá totiž dost těžký. Potom položím krajkovou dečku a po obvodu naskládám kousky čistého pečicího papíru, které zatížím příborovými noži. Na takto připravený tác položím první plát vrchní částí dolů, odstraním nože a stáhnu papír z korpusu. Jednotlivé pláty promažu silnější vrstvou krému, někdy přidám pod krém domácí marmeládu. Po spojení a potření celého dortu ho přesunu do ledničky, kde ho ponechám do druhého dne. Musí řádně ztuhnout…
Ve čtvrtek přichází na řadu potahování a celková realizace mé myšlenky. Marcipán již čeká, aby měl pokojovou teplotu. Před potažením ho najemno nastrouhám a ručně propracuji. Většinou ho nebarvím, nemám barvy moc ráda, ale někdy je barvení vhodné. Při barvení opatrně přidávám párátkem barvu a žmoulám marcipán v ruce tak dlouho, až se obarví stejnoměrně.
Nyní vyndám z ledničky slepený dort. Opatrně odstraním malé kousky papíru ležící pod dortem po obvodu, které chránily podklad při promazávání krémem. Nemusím tudíž s dortem manipulovat a přendávat ho na čistou podložku. Na potažení vyválím velký plát podle velikosti dortu a přenesu ho na vychlazený a slepený dort. Srovnám vršek a pak postupně po celém obvodě. Zbytek marcipánu odříznu a uložím do sáčku. Nyní vložím dort opět do ledničky a ponechám ho v ní asi dvě hodiny. Mezitím si připravím pomůcky a suroviny na dokončení. Vše si urovnám na stole, misku s vodou a štětečkem, různé kostice, postavičky a ozdoby a také marcipán, protože vždy je třeba ještě něco dodělat. Protože dort je již hotový, nemůže být dlouho v pokojové teplotě, musím pracovat rychle, aby se mohl brzy vrátit zpátky do chladu. Tato poslední část bývá nejdelší, zvlášť když zdobím drobnými tvary, ale když je vše připravené, netrvá to extra dlouho. Každou věc, kterou položím na dort, potřu štětečkem namočeným ve vodě a přilepím. Větší postavy neponechávám na dortu, jen si je zkusmo postavím, kde budou a pak je uložím do krabičky, aby se při převozu nepoškodily nebo neponičily dort. Po dokončení jde dort zpět do chladu, kde leží celý pátek, čeká, až se správně uleží, a chutě se prolnou. Většinou v sobotu se pak vydává k oslavenci…
Ještě se zmíním o krémech v souvislosti s potahovanými dorty. Moderní maminky se bojí máslových krémů, připadají jim moc tučné. Ale rády by měly dort potažený a pro své děti dozdobený marcipánovými ozdobami. Ale to prostě nejde udělat.
Máslový krém není pouze z másla a cukru, je odlehčený mléčnou kaší. Další možností je použít tvarohový krém, ale i tady musíte dát máslo, jinak nebude náplň dobrá. Oslazený tvaroh, jak je jeho přirozenost, pouští tekutinu a korpus pak více zvlhne. Přídavek másla vše zlepší a náplň je pak chutná. Nebo je možné promazat pláty ušlehanou smetanou, ta většině maminek připadá nejlepší.
Problém je v tom, že marcipán nesnáší mléko, šlehačku a tvarohy. Když dort potáhnete marcipánem, pod kterým je krém z těchto surovin, po chvíli se potah sesune dolů. Někdy to vyřeším tak, že pláty spojím šlehačkou nebo tvarohovým krémem, obvod a povrch dortu potom pomažu krémem máslovým. Tomu se prostě nejde vyhnout, a tak si myslím, že jednou za rok nikomu neuškodí, když sní i třeba dva plátky dortu s máslovým krémem. Je třeba vzít v úvahu, že šlehačka se rychle kazí, dort je potřeba sníst maximálně do třetího dne, což není mnohdy jednoduché. Krémem promazaný dort vydrží i týden, pokud ho na řezu řádně přikryjete folií. Tam se může zkazit pouze máslo a to vybírám vždy co nejčerstvější.
Zvláštní kapitolou jsou 3D dorty. Několik jsem jich upekla, ale nemůžu říct, že by mě tato práce nějak nadchla. Já, jelikož neumím kreslit a nemám žádné nadání v tomto oboru, mám problém docílit správné proporce. Piškotové těsto upečené podle předchozích postupů a spojené krémy se nechá ztuhnout a pak se z tohoto základu vyřezává potřebný tvar. Ten se upravuje punčovinou, piškotovými drobečky smíchanými s krémem, po zahlazení a vytvarování se dort nechá vychladit a pak se potahuje a dokončuje jako klasický dort. Když jsem připravovala tank, měla jsem dva velké korpusy a tvarovala velmi dlouho. Přizvala jsem si k ruce i manžela, který tanky zná velmi dobře a je obeznámen i s rýsováním a technickými výkresy. S jeho pomocí jsem vše dokončila, ale nebylo to nic lehkého. Jak jsem již psala, nemám to správné oko a výtvarno mě úplně minulo.
Závěrem bych chtěla připomenout, že ačkoli dorty nepatří mezi ty nejzdravější pokrmy, navozují v nás pocit spokojenosti a slavnostního okamžiku. Lze je připravit ze zdravějších surovin, některé vynechat, jiné nahradit, další přidat, uzpůsobit si vše podle své chuti. Důležité je, aby byly dorty, ale nakonec i jiné pokrmy připraveny doma, z čerstvých surovin, bez konzervantů, dochucovadel a různého průmyslového vylepšení. Pak vám přinesou krásné chuťové zážitky umocněné posezením se svými nejbližšími nad šálkem kávy nebo čaje.
Přeji všem krásný a pohodový nový rok 2018.
Článek jsem napsala pro internetový časopis Čekanka 28.12.2017
Pečete? Pečte, já již peču…
Milí čtenáři, začíná nám adventní období. Měli bychom při něm uklidit nejen byt, ale hlavně v sobě. Vytáhneme na světlo uskladněné ozdoby a různé vánoční předměty. Ti, kdož ctí tradiční výzdobu, často zděděnou, či používanou mnoho let, přinášející pocit trvanlivosti a jistoty, že vše běží jak má, sáhnou po osvědčených kouscích. Ti, kteří rádi vánoční výzdobu mění, jistě se již v obchodech rozhlédli a koupili si něco nového. Nabídka různých ozdobných předmětů je tak veliká, že bych měla problém vybrat jen několik věcí. Naštěstí já patřím k těm, kteří neradi něco mění, mám ráda své staré dobré svícny, osvědčené slaměné ozdoby a řetězy, dřevěné figurky, vyšívané hvězdičky a usušené plátky pomerančů. V každém případě si však téměř všichni zdobíme své příbytky, kupujeme dárky a vymýšlíme vánoční menu, či ke komu se o svátcích vypravíme a co s sebou vezmeme jako pozornost.
Také mnozí v tomto období potěšíme svou duši. Je mnoho možností jak se projít, prohlédnout si krásné ručně dělané předměty a potěšit jimi své blízké. Začínají se ve všech městech rozsvěcet stromy, probíhají adventní trhy. U nás máme letos dokonce trhy večerní, od 16 hodin si lidé, asi tedy hlavně rodiny s dětmi, mohou prohlédnout stánky a zhoupnout se na houpačkách, svézt na ruském kole a využít další pouťové atrakce. Nevím, jestli je toto zrovna nejlepší využití předvánočního času, ale jestli se to bude lidem líbit, proč ne. Je dobré, že akce začíná dnes a končí až 23. prosince, tedy není to akce jednodenní, jak většinou v menších městech bývá, ale trvá celý advent.
Další, a to velmi vítanou akcí, bývají vánoční koncerty. U nás bude tradiční Česká mše vánoční doplněná o několik koled. Akce bývá v místním kostele a lidí se sejde tolik, že se do kostela ani všichni nevejdou. Moc pěkné to bývá každý rok…
U nás doma je advent především pečícím obdobím. Pečeme velké množství cukroví, většinou kolem třiceti druhů, zdobené polevami nebo marcipánem, slepované krémy, domácí marmeládou nebo náplněmi. Je to období velmi hektické, i když nyní, když již nechodím do práce, je to přece jenom jednodušší. Pečeme ve dvou, manžel se stará o troubu, hlídá, aby se nic nespálilo a upeklo, jak má. Má papírek a tužku, jednotlivé časy pečení si píše a má přehled, kdy má cenu se do trouby podívat a kdy je to zbytečné. Upečené nechává na mísách vystydnout, pak skládá do přepravek a odnáší do místnosti, kde se netopí, a kde pečivo přečká pár dní, než ho slepím a dozdobím.
Než ale dojde na pečení, je třeba vytvořit těsta. A to je činnost nejdůležitější, kvalita cukroví se odvíjí podle toho, s jakým těstem pracujete. Příprava na pečení u nás začíná týden předem. Peču jen pro známé, příbuzné a pro rodinu, ale i tak si musím sečíst, kolik kilogramů potřebuji. Pak si podle svých stránek napíši jednotlivé druhy, suroviny a množství várek u jednotlivých druhů. Podle toho nakoupím suroviny, umelu všechny druhů oříšků, piškoty a perníky. Mám rozpis a podle toho jedu. U každého druhu je přibližné množství, čím budu slepovat, jakou polevou polévat, čím zdobit. Při samotném pečení již není čas něco vymýšlet a měnit, plech za plechem se sune do trouby. Až když je trouba pomalejší než já, využívám prostoje ke čtení vybraných pasáží z knížek Táni Kubátové.
Všechny suroviny si připravuji do kuchyně den předem, máslo vyndám z lednice v noci, aby příliš nezměklo, ale aby nebylo ztuhlé. Těsta zadělávám výhradně ručně, robot nepoužívám, myslím, že z něj není těsto dobře zpracované. Často se nalepí nezpracované suroviny na stěny mísy, na metlu nebo se do ní zasune máslo a nechce se mu ven, chvíli se tam drží, musí se stěrkou znovu stáhnout a pokračovat. U zpracování vánočních těst záleží na době přípravy, dlouhé hnětení není vhodné. Na vále mám kontrolu, poznám, jak dlouho hníst těsto, nic se mi nikde nelepí, okamžitě vím, kdy má těsto tu správnou konzistenci. Pak už ho jen zformuji do válečku, vložím do sáčku, uzavřu, polepím štítkem s číslem těsta, každé má v rozpisu své číslíčko, a ukládám do chladu. Ne do lednice, ta je příliš studená a vysušuje, lepší je chodba nebo nevytápěný pokoj. Připravuji vždy víc těst najednou, je to jednodušší, suroviny mám připravené, tak jenom zpracuji těsta. Pak je nechávám nejméně do druhého dne uležet. Po upečení všech připravených těst, zadělám další, nechám odležet a tak pořád dokola, až mám napečeny všechny plánované druhy.
Aby se cukroví povedlo, je třeba vybrat správné suroviny. Vloni jsem jeden druh pekla ze sádla, letos také budu, byl překvapivě dobrý, jak věděly již naše babičky, které sádlo často používaly. Jinak peču pouze z másla, jiné tuky nepoužívám. Rostlinným ztuženým tukům se obloukem vyhýbám, vyrábět z tekutého oleje tuk na pečení mi nepřijde vhodné a zdravé. Kdo má problém s cholesterolem, ať klidně přidá do těsta olej, je to jistě zdravější než ztužený tuk. Oleje používám na pečení a vaření v přírodním stavu, nejraději panenské, jakékoli, i makový, lněný, slunečnicový, dýňový. Beru na milost pouze čistý ztužený tuk do čokolády, přidávám ho málo, zatím jsem lepší variantu nenašla. S olejem je čokoláda matná, s máslem jsou na ní skvrny.
U mouky si nemyslím, že by ta nejdražší, možná se jmenuje babiččina, byla lepší, než kterákoli jiná. Mám ve svém okolí mlynáře a vím, že při mletí se nečistí celý mlýn, aby se vytvořila mouka v určité kvalitě. Pořád je to semleté obilí, nevím, v čem by bylo vylepšené, a pokud ano, nemyslím, že by to bylo pro pečení rozhodující. Tady spíš vidím psychologický účinek na pekařky. Když je babiččina, nebo jinak nazvaná, velkými písmeny uznána jako nejlepší na různé druhy moučníků, tak přece musí být lepší než mouka obyčejná. Ale já si to nemyslím. Ale co považuji za zásadní, mouku po odvážení proseji, zbavím ji tvrdých částeček, které občas mívá a také se tím provzdušní a nabyde na objemu.
Je možné péct ze speciálních druhů mouk, zkušenosti mají ti, kteří mají problémy s pšeničnou moukou. Během roku také peču z pohankové, kukuřičné, mandlové nebo kokosové, ale na vánoce ne. Všichni v této době upustí od doporučení, že pouze celozrnná mouka je lepší nebo jiná zdravější. Nikdo v mém okolí nevyžaduje použití speciálního druhu a tak ani já z nich nepeču.
Do těsta dále přidávám domácí žloutky nebo vajíčka, většinou moučkový cukr, který ale prosévám, bývá často plný hrudek, i když obsahuje protihrudkující přísady. Ořechová, mandlová nebo i jiná jádra melu jemně, kakao používám holandské a také ho vždy proseju. Taktéž pudinkové prášky, kypřící prostředky, prostě jsem takový prosévací maniak. Ale mám pocit, že těsto se mi odvděčí dobrou chutí, lepší konzistencí a dobře se s ním pracuje.
Na vyvalování žádné fígle nemám. Těsto přinesené z chladu nechám trochu povolit, pak odkrajuji asi dvoucentimetrové plátky, nejprve propracuji na vále a pak vyvaluji. Zbytek po vykrájení přidám do propracovaného nového kousku, spojím a vyvaluji, vykrajuji a tak pořád dokola. Formičky na pracny či košíčky nevymazávám, jdou vždy dobře vyklápět. Některé druhy po upečení obaluji v cukru, to dělám hned, dokud jsou kousky ještě teplé. Používám moučkový prosátý cukr, do kterého jsem asi před měsícem přidala vanilková semínka i celý rozříznutý lusk.
Po upečení základních těst přicházejí na řadu odložené bílky. Ty šlehám studené se špetkou soli a troškou citronové šťávy. Pak přidávám krupicový cukr a další přísady, podle toho, jaký druh peču. Nesuším je, peču jako normální cukroví, většinou vyndávám z trouby, když jdou kousky dobře odlepit od papíru.
Po upečení sněhových druhů přichází na řadu slepování marmeládou nebo povidly. Marmeládu si vyndám ze sklenice a vařečkou dobře promíchám. Většinou obsahuje drobné kousky ovoce, ty vyndám, aby slepené kousky dobře ležely. Pouze u jahodové, kterou používám na kokosky, ponechávám kousky jahod v ní a rovnám je do středu koleček mezi krémovou ohrádku. Tam ničemu nevadí, spíše naopak. Linecké cukroví, tedy ozdobně vykrájené vrchní části, popráším cukrem, ale ještě před slepením, aby se cukr nedostal na marmeládu, ta by již nebyla výrazně barevná. Povidla, to je doména mého muže. Při pečení švestek cukr příliš nedáváme, jsou tedy potřeba řádně osladit moučkovým cukrem a hlavně dobře rozředit rumem. A já prý nemám ten správný grif…
Týden před vánocemi pak přichází na řadu krémové období. Krémy šlehám ručním šlehačem, pomalu, pouze z másla, moučkového cukru a ochucujících přísad. Nepoužívám nastavené krémy kašemi, pudinkem či jinými surovinami, protože se tím velmi zkrátí doba použitelnosti. Často trvanlivost prodlužuji likéry nebo rumem, alkohol dodá nejen chuť, ale zajistí, že se máslová náplň nezkazí.
Slepené tvary polévám většinou bílou nebo tmavou čokoládou, ne prodávanými polevami, ty nebývají dobré a špatně se s nimi pracuje. Zdobím ořechovými jádry, čokoládovými ozdobami nebo marcipánovými z pravého marcipánu. Cukroví pak ukládám v menších vrstvách v přepravkách, přikryté papírem a ubrousky nebo ho skládám do dortových krabic s víkem. Nepoužívám krásné vánoční kovové krabice s víkem,které jsou často doporučované, prý se v nich cukroví krásně rozleží. Já si naopak myslím, že se spíše zkazí. Pečivo je vyrobeno z čerstvých surovin bez použití chemických látek, které prodlouží jeho trvanlivost, musí tedy dýchat, a to v pevně uzavřené krabici není možné. Cukroví si lebedí v místnosti, kterou běžně používám na šití, mám tam uskladněny všechny své potřeby na tvoření. Vypnu topení, aby mu nebylo teplo, vše vygruntuji, aby se cukroví cítilo dobře. A pak jen sleduji, jak se často otvírají do oné místnosti dveře, a jak manžel chodí s mističkou kontrovat kvalitu pečiva. Je ho dost, nemám strach, že bych pak měla málo pro známé, tak ho nechávám, ať si toto období užije. On velmi rád sladké, ačkoli to na něm není vidět. Já naopak sladké příliš nejím, ale vidět to také není…
Před vánocemi peču ještě listový závin s jablky, vánočku nebo štolu. Ale nebývá to pravidlem, podle toho, jak se jedlíci dohodnou. Když byly děti malé, mívali jsme závin pravidelně na Štědrý den, upekla jsem ho, než jsem šla do práce. Zlaté prasátko sice děti nikdy neviděly, ale byly spokojené…
Původně jsem se chtěla rozepsat o pečení nejen cukroví, ale i dortů. A to potahovaných, o jejichž přípravě se píše v nejnovější knize Táni Kubátové Síťovky. Ale nějak se mi to zvrtlo a zůstala jsem pouze u vánočního pečení. Možná, že v mém postupu pečení cukroví mnozí najdete něco nového, možná něco vyzkoušíte, ale pokud ne, nevadí. Snad jsem trošku přispěla netradičním přivítáním adventu a pečením alespoň na dálku provoněla váš byt. U nás to již krásně voní…
A kdo nepeče, protože sladké nejí, vyhýbá se cukru nebo mu prostě nic takového nechutná, možná si pochutná na čerstvém nebo sušeném ovoci nebo vyzkouší některý z mých nízkosacharidových moučníků. Slibuji, že přidám i několik speciálně vánočních.
A na závěr vám prozradím nejoblíbenější cukroví u nás v rodině, jehož recept se nedá napsat. Pečivo zmizí okamžitě jako první, ani nemusí být slepené marmeládou nebo krémem. Když vyvaluji, vždy mi na vále kousek zbyde. Při dalším zpracování by obsahovalo víc mouky, proto ho odložím, pečivo by již nebylo tak dobré. Tyto zbytky dávám do krabičky, uzavřu a uložím v chladu. Když mám dopečeno, všechny tyto kousíčky těsta nechám povolit, zpracuji na krásné, většinou mramorové těsto, a protáhnu ho mlýnkem s nástavcem. Z tvarů ponechávám tyčinky nebo tvořím věnečky a rohlíčky. Upeču, nechám vychladit a pak už jen zírám, jak rychle mizí. Je výborné, pokaždé trochu jiné, ale vždy moc dobré…
Přeji všem krásné adventní období, klid a pohodu, zklidnění a prožití období se svými blízkými. A provoňte si ho vanilkovou vůní čerstvě upečených rohlíčků…
Slibuji, že k dortům se vrátím v dalším článku. Koho zajímá, jak peču potahované dortíky, počkejte si na další pokračování.
Článek, který jsem psala pro internetový časopis Čekanka a vyšel 6. prosince, doplním poznámkou o tom, jak to dělám se zbylým vánočním pečivem. Vím, že několik žen hledalo na mých stránkách odpověď na tuto otázku. Nevím proč, když ji nenalezlo, nenapsaly přímo a nezeptaly se, odpověď by dostaly velmi brzy.
U nás málokdy zbyde velké množství cukroví. Někdy se to může stát, to pak je třeba jednat rychle. Když vidím, že po svátcích mám víc druhů slepených krémem, ihned je naskládám do silnějších sáčků, dobře uzavřu a uložím v mrazáku. Dělám menší hromádky pečiva, aby se po rozmrazení snědlo co nejdříve. Cukroví promazané marmeládou nebo nutellou vydrží déle, můžete ho mrazit i v polovině ledna. Ale také v menším množství. Někdy se mi stane, že se některé pečivo ještě před slepením poláme. Pokud je ho větší množství, rozdrtím ho najemno, drť nasypu do nádobky, popíši a dám zmrazit. Později takto připravené drobečky používám při pečení moučníků s náplní, do které se přidávají piškoty nebo sušenky. Jen upozorňuji, mrazit je třeba co nejdříve, hlavně u cukroví s máslovými krémy.
Karel Sellner – válečné vzpomínky bojovníka proti útlaku
Jak jsem slíbila, v tomto článku budu psát o velmi zajímavém člověku, jehož vzpomínky na válečnou dobu jsem nedávno četla. V nich Karel Sellner psal především o vojenské stravě. A protože to bylo čtení velmi zajímavé, a navíc se jedná o muže, který působil po celý svůj život na Mladoboleslavsku, nabízím i vám jeho pohled na své působení v 1. světové válce.
Ale kdo to vlastně byl? Mnozí ho znát nebudete. Za Rakousko-Uherska i v průběhu druhé světové války byl vyšetřován a šikanován, po roce 1948 byly jeho knihy vyřazeny z knihoven. Až v roce 1968 ho mocní vzali na vědomí, byla mu odhalena pamětní deska na domě, kde v Mladé Boleslavi žil, ale poté opět upadl v nemilost. Byl znovu objeven až v listopadu 1989, jeho myšlenky a názory se postupně dostávají k veřejnosti a myslím, že v mladoboleslavském okolí není nikdo, kdo by tohoto významného muže neznal.
Karel Sellner – (1873 – 1955) byl člověk několika profesí a ve všech dosáhl na pomyslný vrchol znalostí a umění. Byl spisovatelem historických knih, učitelem, později okresním školním inspektorem a archeologem. Jeho otec pracoval na dráze, možná i přímo v Krnsku, protože byl v různých funkcích na Turnovsko-Kralupsko-Pražské dráze. A jak již mnozí víte z mého článku o Stránovském viaduktu, tato dráha vedla blízko mého bydliště.
V obecné škole vynikal svým zájmem o kreslení, hudbu a knihy. Již v této době napsal několik prvotin. Hrál na hudební nástroje, nejvíce na housle, klavír a později i na varhany. Zajímala ho kresba, chemie a překvapivě i polní hospodářství, absolvoval kurzy v těchto oborech. Později vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové a učil na několika školách v okolí Mnichova Hradiště a Mladé Boleslavi.
Pamětní deska na Karla Sellnera v obci Březovice
Nejvíce ho ovlivnilo působení v Podbezdězí. Nejdéle pobýval v obci Březovice, která je na svého bývalého občana a učitele velmi pyšná. Na bývalé škole je umístěna Sellnerova pamětní deska. Pobyt zde považoval Sellner za nejkrásnější období svého života. A není divu, nejenom že si zde našel ženu, která ho provázela životem, ale mohl se zde věnovat všem svým zálibám. A těch bylo velmi mnoho.
Byla to zejména archeologie a literatura. V okolí Březovic objevil mnoho nálezů, dokonce i velké hradiště, které jeho přítel Eduard Štorch pojmenoval na jeho počest Sellnerovým hradištěm. Oba tito muži spolupracovali a Sellner posléze napsal a vydal vlastním nákladem v roce 1910 pod pseudonymem Karel Franta knihy První lidé v Čechách a O vzniku a vývoji poddanství českého lidu.
V této době napsal i mnoho spisů vlastivědných, zejména o okolí Mladoboleslavska. Nejvíce ceněné byly regionální knihy Dějiny na Mladoboleslavsku, Geologie okresu mladoboleslavského a zejména největší ohlas měl vlastivědný sborník Boleslavan,jehož některé díly mám možnost si přečíst. Karel Sellner ho založil a vydávala ho učitelská jednota Komenský v Mladé Boleslavi s pomocí okresních správních komisí a okresních osvětových sborů v Mladé Boleslavi a Nových Benátkách. Tiskla ho knihtiskárna Jaroslava Chládka v Mladé Boleslavi. Vycházel měsíčně mimo školní prázdniny, ročně bylo tedy deset čísel a roční předplatné činilo 20 Kč. Redakce byla složena z věhlasných mužů, vedl ji univerzitní profesor J.V.Šimák, členové byli Karel Sellner, okresní školní inspektor, profesoři Z. Kamper, B. Konvalinka, S. Novák, F. Strejček, odborní učitelé Č. Novotný a E. Svárovský, katecheta J. Vojáček a učitel pomocné školy V. Kozák. Odpovědný redaktor byl Karel Sellner. Napsala jsem celý výčet spolupracovníků, aby bylo vidět, jaké kapacity se podílely na vzniku tohoto sborníku. Také je to velká vzácnost, někteří čtenáři si dávali roční výtisky svázat a sborníky velmi pečlivě opatrují. Já ho mám jenom půjčený, což mě velmi mrzí… Dnes je možné jednotlivé roční svazky koupit v antikvariátech, ale jejich cena je poměrně vysoká, kolem 600 Kč, což svědčí o jejich kvalitě. Je to soubor různých článků z různých odvětví tehdejšího života. Velmi zajímavé svědectví o době minulé, jak lidé žili, co je trápilo, na co vzpomínali. Jsou zde i básně, povídky, historické zajímavosti, články o životě českých osobností, ale na konci sborníku jsou i hádanky.
Karel Sellner se zajímal i o cikánské rodiny, které měly své stany kolem vesnice Březovice. Navštěvoval je a sledoval jejich běžný život. Krajina tohoto kraje ho inspirovala i při jeho literární tvorbě. Děj většiny jeho knih se odehrává na Mladoboleslavsku a Podbezdězí. Nejznámější jsou Tajemný rytíř, Z bezdězských lesů, Tři bratři z Mydlovaru, Petrovský. Jak názvy naznačují, jeho tvorba vycházela z jeho historických a vlastivědných znalostí. Ty uplatnil i při svých přednáškách, které byly velmi hojně navštěvovány. Přednášel o historii českého národa, o regionálních pověstech, o archeologii, ale také o pedagogice a psychologii.
Největšího uznání se mu dostalo za jeho učitelské, později inspektorské počínání. Byl 1. září 1919 zvolen prvním a zároveň posledním školním inspektorem v Mladé Boleslavi, kterého volili sami učitelé. Podařilo se mu zlepšit postavení učitelů, založit nové školy, pomáhal školákům i vyučujícím. Zavedl nové způsoby výuky, nové předměty, hlavně volný sloh a volné kreslení. Byl předsedou Budče učitelské a mluvčím učitelů v okresní radě. Jeho přáním bylo, aby děti z vesnických škol byly stejně vzdělány jako ty ze škol městských, a aby se školy staly střediskem vzdělanosti. Proto pořádal pro učitele mnoho přednášek a vzdělával je.
V roce 1933 odstoupil z funkce školního inspektora, protože odešel do důchodu. Nyní se mohl více věnovat psaní, archeologickým výzkumům v okolí bydliště a také zhotovoval plno výrobků, byl velmi manuálně zručný. Perzekuce za 2. světové války ho neodradila od psaní, sepsal a ilustroval rodinnou kroniku, čtvrtý díl dokončil až po skončení války. Po komunistickém převratu v roce 1948 se stal nepohodlným, jeho myšlenky, sociální spravedlivost, boj proti útlaku a bezpráví ho vyřadily ze společnosti. Do ní se vrátil až po listopadu 1989. Utlačovali ho za Rakouska-Uherska, Němci za 2. světové války a později i komunisté. A přesto se mu podařilo vykonat mnoho dobrého pro lidi ve svém okolí, pozměnit celé školství a tím výchovu těch nejmenších, najít pevné místo v archeologické obci.
Pamětní deska na domě v Mladé Boleslavi, kde Karel Sellner bydlel
Jaký byl Karel Sellner nejlépe poznáme, když si přečteme jeho učitelské desatero. Je nejen o učitelích a pro ně, ale cítíme z něj i to, jaký to byl člověk. Našla jsem ho, otisknul ho nejspíše jeho příbuzný Jakub Sellner, a nyní vám ho nabízím.
1. V jedno budeš věřiti – že máš osud budoucích ve svých rukou!
2. Nevezmeš nadarmo jméno pokroku, lidskosti a mravnosti!
3. Pomni, že škola je chrámem umění, pravdy a dobra, dílnou lidskosti!
4. Cti otce naší republiky a jeho železná vytrvalost a láska k vlasti buď též ti bude vzorem!
5. Nezabiješ v dětech lásky k sobě kaprálskou řízností a studenou povýšeností!
6. Celým svým zjevem, slovem i skutkem buď vždy čist!
7. Nepokradeš dětem ani minuty času vyučovacího, ale využij každé příležitosti k zasévání dobrého símě v duši dětskou!
8. Nepromluvíš nikdy ve škole slova nelaskavého, nepromluvíš nepřipraven, nepromluvíš proti pravdě a pokroku!
9. Nepožádáš darmo lásky dětí, ale dáš jim celé srdce své i duši svou!
10. Aniž požádáš, aby svobodná republika platila tě za hodiny marně utrácené!
Pro své názory, které se nebál zveřejňovat, byl pro Rakousko-Uhersko nepřijatelný, a i když bylo málo učitelů, byl 26. července 1916 naverbován do armády. Protože mu bylo již 43 let, nešel na frontu, ale nejprve do jednoroční školy pro dobrovolníky.Sellnerovy vzpomínky na tuto dobu se točí kolem jídla, které bylo velmi špatné, u setniny převažoval hlad. Vojáci dostávali plno sušených naložených ryb, které byly namočeny ve velkém sudu, kterému říkali „tisíc smradů“, odporný pach se táhl celým táborem. Tyto ryby se připravovaly pečené, později se mlely a připravovaly se z nich karbanátky, které obsahovaly plno drobných úlomků kostí. Občas se na talířích objevila vařená řepa, mrkev, zelí i dýně. Upravená zelenina byla chutná a velmi vítaná. Vojenští kuchaři, vařící ve špinavém oblečení a servírující jídlo na nemytém nádobí, si ovšem přilepšovali, pro sebe si vařili guláš, paprikáš, smažili řízky či pekli roštěnou. Okrádali o tyto pokrmy ostatní spolubojovníky.
Pořádek nastolil až po půl roce mladoboleslavský rodák nadporučík Knorr, který pocházel z německé rodiny, ale velmi dobře mluvil česky. Byl rázný, spravedlivý, podvody v kuchyni objevil a napravil, sud zmizel a dalo se lépe dýchat. Kuchaře poslal do basy, místo nich se objevili noví, čistí a strava se velmi zlepšila. Knorr sám jídla ochutnával, držel se hesla „sytý voják nereptá“.
V zimě roku 1916-1917 obýval Karel Sellner pokoj s dvanácti ševci a krejčími, kteří pracovali v oděvním skladu. Jídla zde bylo málo, a proto každou neděli vyráželi do různých stran a večer se vraceli s plnými baťohy. Přinášeli pšeničný chléb, slaninu, uzené maso, tlačenku, někdy i vepřový guláš. Vše co přinesli, poctivě rozdělili mezi osazenstvo. I Karel dostával svůj díl, on jako velicí nemohl odejít. Na oplátku, na přání, jim vyprávěl o tom „zatraceném Rakousku“. V té době dostávali vojáci tzv. „Hungerurlauby“, aby se doma najedli a u setniny ubylo jedlíků.
Později byl převelen do důstojnické školy v Pětikostelí, kde se měl naučit velet setninám. Zde nebyl důstojník Knorr a podle toho to vypadalo. Často míval hlad, do opasku vrtal nové dírky, aby mu kalhoty nespadly. Ale Karel měl štěstí, jako „ordonanc“ byl k němu přidělen jeho bývalý žák. Jednou večer přišel potají k vojákům do budovy, kde byla velká zima, právě tento žák a hledal svého učitele. Přinesl mu uzený jazyk a kousek bílého chleba. Vše ukradl kuchařům, kteří si nacpávali břicha. Slíbil přinést i teplou deku, ale učinil tak až o něco později, dříve nemohl. Ráno se již učitel probudil v teple, přikrytý silnou dekou. Když žák mohl, potají mu přinesl kus chleba, studenou vepřovou pečeni nebo vařený uzený bůček, vše, co mohl sebrat nepoctivým kuchařům.
Také Karel vzpomíná, jak náhodou objevil krádež v kuchyni. Byl do ní zapojen desátník a kuchař, kteří podávali jídlo přes plot ženám. Šikovatel a domobranci, které vzbudil, mu pomohli všechny chytnout. Nyní se ho ujal náš známý Knorr, vysvobodil ho tím, že ho přemístil k technické službě a Karel odjel do Albánie. Uprostřed vysokých hor nad hlubokým kaňonem řeky Seriče byla umístěna stanice 516. etapního praporu 19. setniny. Vojáci zde měli budovat silniční a železniční tratě. Prvním jídlem zde byla hustá dršťková polévka s kousky masa a hodně oslazený čaj s rumem. Po páchnoucích rybách, zelné polévce a krmné řepě konečně masitá večeře a teplý čaj. A nejlepší chléb, který za poslední roky jedl.
Zde nehladověl, měli své stádo ovcí, koz a horských krav. Po čtrnácti dnech dostávali na přilepšenou víno, sýr, sardinky a suchary. K obědu mívali často knedlíky. Později jako velitel malého oddílu dbal, aby voják dostal vše, co mu patří. Chodili sbírat do lesa oříšky, pražili je a vařili z nich kávu. O pár měsíců později velel setnině italských zajatců. Opatřil si své stádo, měl berana Maje, černé prasátko, dvě telátka, velkého vola a silnou krávu. Hovězí dobytek získal od honců, kteří velká stáda hnali na frontu. Za trochu peněz a potvrzení, že kus je neschopen další cesty, se něco ze stáda ocitlo u něj v ohradě. Říkali zvířatům „železná rezerva“. Maj požíral potají makaróny, které sušili kuchaři na slunci na stanových plátnech. Prase jedlo odpadky z kuchyně a kukuřici, která se sušívala na zemi. Ostatní zvěř se pásla na louce u říčky. Podařilo se mu získávat koně, kteří byli zraněni a museli se zabít. Z koniny se vaříval guláš v kotlích, krásně vonící paprikou a cibulí. Protože vařili italští kuchaři, měli často polentu, makaróny a různá exotická jídla.
U jednotky měl Karel i svou zahradu, a tak měli dostatek zeleniny. Ráno italští zahradníci notně zalili záhony, při padesáti stupních vše rychle rostlo. Zelenina byla obřích rozměrů, veliká rajčata, nestvůrně veliké dýně, zelí i kapusta velikosti bramborových košíků, fazolové lusky dlouhé až 20 cm. Když záhony sklidili, hned začali sázet nové druhy. Měli i hojně ovoce. Různé druhy velkých melounů, vinné hrozny těžké až 2 kg, fíky i broskve. I cibule byla velikánská, do každého velkého kotle se dávalo šest nakrájených cibulí osmažených na slanině, potom se přidaly nakrájené okurky, dýně a rajská jablka nebo fazole či lusky. A plno papriky. Polévky vařili z hovězího masa s přísadou rajčat, vždy ji zaprašovali moukou, takže byla pěkně hustá.
Italští zajatci chodívali do lesů, chytali hady až dva metry dlouhé, nejedovaté, ale útočící na lidi. Stahovali je, rozsekávali na krátké kousky a vařili s různou zeleninou. Jedli i zelené ještěrky, chytali ryby, smažili plže a hlemýždě. V plechovkách od konzerv tloukli železnými spojkami kolejnic kukuřici, mleli ji na hrubou mouku a vařili z ní polentu. Nečinili tak z hladu, ale pro ukrácení dlouhé chvíle. Rádi sedávali u ohníčků a vařili vše, na co přišli.
Karel s dalšími čtyřmi rodáky vymysleli a poté z dostupných surovin vařili nová jídla. Salát k večeři si připravovali z tence nakrájených okurek a dýní, drobně nakrájené cibule a rajských jablek, střídavě skládaných v míse. Okořenili ho paprikou, zalili octem a panenským olivovým olejem.
Připravovali si také knedlíkový nákyp. Velký kus drobně pokrájené slaniny škvařili s cibulemi, do tohoto základu přidali rajská jablka, rozkrájené knedlíky a vše zalili rozkloktanými vejci.
V Miloti nad řekou Matti byla důstojnická jídelna, které velel dobrosrdečný Maďar Tezö. Obědové jídelní menu se skládalo z hovězí polévky, hovězího masa se salátem, selátka, moučníku, broskví, melounů, vinných hroznů a k pití bylo víno a černá káva. Karel si kuchaře našel sám mezi zajatci, kuchtík dříve vaříval v Miláně, v Paříži a dalších evropských městech. Vařil velmi dobře, ale knedlíky po českém způsobu se naučil až u pana Karla.
Památník Rumburské vzpoury v Rumburku, socha Nepokořený
Na konci války se podíleli nejen spojenci, ale i nespokojenost hladovějících, hrozila revoluce z hladu u nás i v Německu. Příčinou rozkladu armád a rostoucí nespokojenosti ve vojsku byl hlad. Na mnoha místech se stalo, že hladoví vojáci odmítli bojovat. U nás se vzbouřilo asi sedm stovek vojáků v květnu 1918 v Rumburku. Důvodem bylo špatné zásobování, hlad a šikana německými důstojníky. Vzbouřenci byli při pochodu do dalšího města pochytáni rakousko-uherskou armádou a vůdci popraveni.
Karel Sellner se o konci války dozvěděl na Svátek zesnulých, 2. listopadu. Telefonista přiběhl za ním do pokoje se zprávou, volal „ je příměří, bude mír, je konec války, vojenské oddíly se vrátí domů.“ Na stěžni ohromné lodi Filipi Artelli zavlála 12. listopadu 1918 vlajka svobodné československé republiky a naši vlajku poprvé pozdravovaly velké křižníky hřměním děl.
A nebyl by to ani Karel Sellner, kdyby své zážitky z Albánie nesepsal a nevydal. Tak jako dříve vydával knihy z Mladoboleslavska, nyní učinil totéž po svém návratu domů z války. Kniha je složena z albánských pověstí, které slyšel v Albánii vyprávět, ale obsahuje i povídky a pohádky. Je určena pro dětské čtenáře a jmenuje se Pohádky májových večerů.
Karel Sellner byl významnou kulturní a sociální osobností Mladoboleslavska mezi oběma válkami. Byl také výborným pedagogem a spisovatelem. A na závěr si vypůjčím kousek citátu našeho prvního prezidenta. Pochází z rozhovoru mezi T.G.Masarykem a Karlem Čapkem.
„Snad nic není pro politiku, ale i pro život tak důležité, jako poznávat lidi“.
A já dodávám, poznávejme a pišme o velikánech z naší historie i současnosti. Ať se na ně nikdy nezapomene…
Literatura
Boleslavan – vlastivědný sborník
Karel Sellner (ne)známý spisovatel – autor Jakub Sellner
Wikipedie
Fotografie
Karel Sellner – autor Jakub Sellner – Wikimedia Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Pamětní deska na Karla Sellnera v obci Březovice – autor Jan Polák, vlastní dílo Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Památník Rumburské vzpoury v Rumburku – autor Matěj Baťha, vlastní dílo, Creative Commons 2,5 Generic
Článek jsem psala pro internetový časopis Čekanka 4.12.2017
Mladoboleslavské vzpomínky na válečnou výživu a rekvizice
Hladové děti čekající na příděl polévky. Tak blízko k hladomoru nikdy jindy v Rakousko-Uhersku nebylo.
Nabízím vám další článek z období I. světové války a jak je mým zvykem, zastavím se opět u jídla. Je zajímavé, že Karel Sellner, přímý účastník válečného běsnění a známý učitel a později školní inspektor, spisovatel historických knih, který žil v okolí Mladé Boleslavi, ještě za deset let vzpomínal na válku a především na jídlo. Bylo a je velmi důležité, i když my to již tak nevnímáme, protože ho máme nadbytek. Ale dříve tomu bylo jinak. A protože jsem našla několik zajímavostí, které jsem nevěděla, nabízím další příspěvek o válečném žití, a to i proto, abychom nezapomněli…
Po vyhlášení mobilizace bylo ve vojenských kantýnách jídla dostatek. Dávky byly větší, aby muži byli spokojeni a nebouřili se. Mnozí chudí lidé přicházeli k vojákům a odnášeli si jídlo domů i na několik dní. Dokonce byly vidět v parcích rozházené potraviny, hlavně fláky masa. Později bylo hůř, nasazení v bojovém poli trpívali hladem, mnohdy vojáky pojízdná kuchyně na bojištích ani nenalezla. Vojáci potom jedli to, co našli v lesích nebo ukradli venkovanům.
Když se z útočné války stala válka zákopová, změnily se poměry i u výživy. Ministerstvo vnitra vydalo dokonce pamětní list, v němž stálo, „naši nepřátelé snaží se nás vyhladověti“. Dále se zde píše, že nepřátelé brání dovozu potravin a obyvatelstvo je hladové. Každý člověk by měl omezovat a hospodařit s potravinami tak, aby jim záměr nevyšel. Lidi si měli uvědomit, že jedí, aby se uživili, nikoli proto, aby si hověli v požitkářství. List varoval před každodenním pojídáním masa, nahradit ho měli, alespoň večer, jinými potravinami, hlavně mlékem, sýrem a moučnými pokrmy. Nedoporučovali telecí maso, ale spíše skopové, zvěřinu a ryby. Tuk by nahradili cukrem, na chleba mazali pouze marmelády, povidla a med. Zdravější chleba je prý z černé mouky, výborná je i žitná s ječnou, kukuřičnou a bramborovou. Cukru bylo dostatek, měli tudíž lidé více sladit. Voda prý hasí žízeň nejlépe. Jiný vydaný list radil, jak šetřit s moukou, bylo v něm i plno receptů, ale bez návodu, kde mají lidé sehnat potřebné suroviny.
Tyto rady byly nesmyslné, většina lidí trpěla hladem, těžko si mohli vybírat, jaké maso si uvaří, či co budou jíst. Museli se spokojit s tím, co se jim podařilo sehnat. Aby přispívali svou šetrností k vítězství, jak byli nabádáni, to je ani nenapadlo. Důležitější bylo přežít a neumřít hlady, což se ne každému podařilo.
Na začátku války se s potravinami příliš nešetřilo, či spíše se jedlo normálně, lidé mysleli, že válka bude trvat jen krátce. Postupem doby se ale nedostatek, nejen základních potravin, stal velkým problémem, protože většina vyprodukovaných zásob mířila k vojsku.
Snaha pomoci lidem stála za vznikem Okresní válečné pomocné kanceláře. O tento úřad se zasloužil starosta C. Papoušek spolu s dalšími úřady, školami a dobročinnými spolky. Stalo se to hned na počátku války. Tehdy se na úřad začaly obracet ženy odvedených vojáků a žádaly o pomoc a radu. Lidé zaměstnaní v tomto úřadě pomáhali většinou ženám, ale také zařizovali dopisování se zajatci, pátrali po nezvěstných a vyřizovali nejrůznější agendu. Velmi brzy byla k tomuto úřadu přiřazena Okresní aprovizační kancelář, která se zabývala zásobováním celého okresu. Byla řízena českými lidmi a vybudovala si důvěru mezi nimi. Ti u ní pochodili se svými žádostmi lépe než u institucí řízenými rakouskými úřady.
Hned na počátku války, 5. srpna 1914, byly ustanoveny „žňové“, později hospodářské komise, které řídily všechny hospodářské práce v obcích. Zásobování potravinami se zhoršovalo, a tak již na počátku roku 1915 byly vydány vyhlášky, které zakazovaly krmit obilím domácí zvířata a nařizovaly šetřit s potravinami. Na jaře se konal soupis zbylých zásob, po úrodě pak nových zásob a stanovila se výše dodávek na jednotlivé měsíce. Konaly se také revize zásob a přebytečná množství obilí byla hned odvezena. Totéž se týkalo i brambor, zvířectva i dalších plodin. Soupisy se příliš neosvědčily, a tak státní správa určila podle množství osevních ploch pravděpodobný výnos předem a stanovila povinný kontingent, a to již na počátku roku 1916. Od rána do večera komise sepisovaly soupisy osevních ploch jednotlivých hospodářů a pak celých obcí. Různých soupisů a revizí neustále přibývalo, ale nedostatek potravin se tím nesnižoval.
Obyvatelstvo bylo rozděleno na samozásobitele a na lidi, kteří nevlastnili pozemky. Rolníci a statkáři měli předepsáno, kolik potravin mohou spotřebovat pro své hospodářství, vše ostatní museli odevzdat komisionářům, kteří řídili zásobování. Ostatním se od května 1915 začali vydávat chlebové lístky, na nichž byla velmi malá dávka chleba a obilovin, během války se množství měnilo a snižovalo.
V květnu 1915 byla týdenní dávka stanovena na 2100 g chleba nebo 1400 g mouky. O dva roky později to bylo 1960 g chleba nebo 1260 g chleba a 500 g mouky. Na počátku roku 1918 již jen 1150 g mouky chlebové a 250 g mouky k vaření. V druhé půlce roku 1918 dostával jeden člověk chléb vážící 1260 g na týden a mouka již skoro žádná nebyla.
Lístky se vydávaly pravidelně jednou za čtrnáct dní, ale lidé na ně dostávali množství poloviční nebo mnohdy vůbec nic. Dlouhé fronty hladovějících čekaly hodiny na válečnou aprovizaci. Chléb býval nevzhledný, nechutný, rozpraskaný, často zapáchající, někdy i rozdrcený. Do mouky se při pečení přidávaly náhražky, nejčastěji mouka kukuřičná, bramborová, ovesná, mleté žaludy, boby, kaštany, otruby i rozemletá sláma. Brambor bylo velmi málo a maso nebylo téměř k dostání.
Mnoho zvířat bylo odkoupeno od hospodářů, ale maso v obchodech nebylo. Od července 1916 byly zavedeny dva bezmasé dny, a to středa a pátek, od září tohoto roku pak tři, přidalo se pondělí. V tyto dny se nesmělo maso pojídat. Na jaře 1917 byl sice pondělní masový půst zrušen, ale ono to bylo jedno, maso prostě nebylo.
Lidé se bouřili, žádali přiměřené příděly, lepší stravování, zákaz vývozu potravin. Nedomohli se ničeho, jen se neustále vydávaly lístky – chlebenky, cukřenky, kávenky, mýdlenky, tučenky, masenky, petrolejenky, solenky, tabačenky, dřevěnky a mnoho dalších. Úřady vydávaly podrobné návrhy jídelních lístků, návody k úspornému hospodaření, vaření a spotřebování všech odpadků.
Pro ilustraci uvedu jeden takový jídelní lístek pro válečné kuchyně z počátku války. Je sepsán pro 4 týdny, první má být klasický, druhý bramborový s minimem mouky, třetí bez brambor a čtvrtý zeleninový. Týdny se měly pravidelně střídat.
1.týden
neděle – kroupová polévka, maso s vikví
pondělí – zeleninová polévka, ovesná rýže s omáčkou
úterý – polévka z drobů, bramborové knedlíky s omáčkou
středa – polévka z ovesné rýže, droby s brambory
čtvrtek – zeleninová polévka, brambory se zeleninou
pátek – krupicová polévka, vikev s brambory
sobota – polévka z drobů, knedlík z mouky s omáčkou
2.týden
neděle – krupicová polévka, maso s brambory a zeleninou
pondělí – zeleninová polévka, bramborové knedlíky s omáčkou
úterý – polévka z drobů, brambory se zeleninou
středa – kroupová polévka, droby s brambory
čtvrtek – zeleninová polévka, bramborové knedlíky s omáčkou
pátek – polévka z ovesné rýže, brambory se zeleninou
sobota – polévka z drobů, vikev s brambory
3.týden
neděle – kroupová polévka, maso se zeleninou
pondělí – zeleninová polévka, ovesná rýže s omáčkou
úterý – polévka z drobů, polenta s povidly
středa – krupicová polévka, kroupy se zeleninou
čtvrtek – zeleninová polévka, maso s vikví
pátek – polévka z ovesné rýže, knedlík z mouky s omáčkou
sobota – polévka z drobů, droby s ovesnou rýží
4. týden
neděle – zeleninová polévka, maso s vikví
pondělí – krupicová polévka, kroupy se zeleninou
úterý – zeleninová polévka, brambory se zeleninou
středa – polévka z drobů, droby s brambory
čtvrtek – zeleninová polévka, knedlíky z mouky s omáčkou
pátek – polévka z ovesné rýže, brambory se zeleninou
sobota – zeleninová polévka, polenta s povidly
Toto je doporučený jídelníček, sami vidíte, že rozdíl mezi jednotlivými týdny není příliš velký. Polévky zeleninové, krupicové, ovesné a z drobů, často se opakující brambory se zeleninou, s vikví nebo jako knedlíky, občas droby, knedlíky s omáčkou, ovesné kaše, maso pouze ve třech pokrmech. Strava je to nedostatečná a navíc jí bylo málo. Víme, že v Mladé Boleslavi zemřelo důsledkem útrap, hladu a vysílením v roce 1917 dvakrát víc lidí než v roce 1914.
Na venkově bylo o něco lépe, ale zde trápili statkáře, rolníky a mlynáře úředníci. Předepisovali jim spotřební dávky, vypisovali mlecí výkazy a kontrolovali, zda nemelou víc obilí, než mají předepsáno. Určovali také, v kterých mlýnech mohou své obilí semlít. Chodilo plno revizorů, kteří kontrolovali stav násypu s mlecími výkazy, aby nedocházelo k obcházení nařízení. Když zjistili nesrovnalosti, zabavili všechny zásoby a následovaly vysoké pokuty. Stávalo se to často, protože předepsané množství bylo velmi nízké. A tak mnozí si pro svoji mouku chodili potají v noci, snažili se nenarazit na hlídky kontrolních orgánů a donést si své domů.
Zboží bylo velmi drahé. Stát udával nejvyšší možné ceny zboží, ale ty byly jen na papíře. Zásobování Mladé Boleslavi bylo velmi obtížné, dělníci z továren, hlavně z Laurinky, která byla pod přísným vojenským dozorem a kde se vyráběl válečný materiál, byli velmi vysíleni. V Laurince prováděla odbojnou a podvratnou činnost organizace Černá ruka. Bylo zavedeno jednotné stravování ve válečných kuchyních, nejčastějším pokrmem byl tuřín a ke konci války jen zapáchající ryby.
Každá obec měla předepsaný kontingent a každý hospodář měl černé na bílém, kolik má dodat. Kdo dodal málo, ocitl se v pozření, že část úrody prodal. Každý měl vypočítáno, kolik obilí a jiných produktů sklidí a kolik z toho musí odevzdat do skladu pro potřeby státu. Při rekvizicích se odváželo nejenom obilí, ale i dobytek, máslo, vejce, sádlo, mosazné kliky, hmoždíře, měděné kotle, zvony.
Z našeho kraje bylo obilí odváženo do Německa, zatímco lidé u nás hladověli. Pro Rakousko byl důležitější mocný spojenec. Není tedy divu, že se čeští lidé snažili dávky obejít, mnohdy již nebylo z čeho odvádět, když předchozí komise vše již sebraly. Obyvatelé měst vyráželi s ruksaky na venkov, aby získali trochu jídla. Ale návrat domů byl s rizikem, že neustále hlídkující četnické či vojenské hlídky proviant zabaví. Nejenom, že dalo velkou práci potraviny sehnat, ale ještě větší je dopravit domů. Kontroly byly neúprosné a často jídlo skončilo na obecních úřadech. Našli se i tací, kteří odháněli hladové nemajetné lidi, ale prodávali lidem bohatým nebo různým překupníkům. Rozbujel se „řetězový obchod“ a „keťasování“.
Ke konci války se rozšířil výměnný obchod. Lidé měli peněz dostatek, stát jim dával „murky“ a „úplavice“(válečné papírové koruny a dvoukoruny), ale lidé je neradi přijímali, spíše měnili zboží za zboží nebo zboží za práci. Nájem se platil zbožím, knihkupec vyměnil psací potřeby za brambory, hnůj se prodával za obilí, petrolej za mléko a vejce, vyměňoval se cukr, kuřivo, látky, boty, kůže, vlastně vše, co vás napadne.
Často se konaly prohlídky a zabavovaly se zásoby i za pomoci vojenské asistence. Do obcí chodili velmi často, u někoho byli i několikrát za sebou. Někdy přicházeli na udání, našli se rekvirující komisaři bez skrupulí, ale i tací, kteří dělali, že nevidí. Zásoby se ukrývaly na různých tajných místech v domech, za falešnými příčkami, v lesích, v roklinách, v hromadách roští, dříví, kompostů, v jamách, pod podlahami. Ke skrýším se využívaly i márnice, kostely, školy, obecní úřady i prázdné hrobky. Stávalo se, že jedni do skrýše uložili, druzí odnesli. Velmi se rozmohl polní pych. Celé tlupy lidí se snažily sklidit dřív než sedlák. Pomáhali polní hlídači a někde i ozbrojené hlídky majitelů usedlostí.
Často museli rolníci předčasně ukončit žně, rychle vymlátit a odvést předepsanou dávku za přítomnosti komise. Někdy byla veškerá úroda zabavena ještě před žněmi a zakázán prodej obilí. Zemědělské hospodaření převzal stát, potřebné pak vydával prostřednictvím ústředen a komisionářů.
Sesbírala jsem skutečné příběhy lidí, kteří se snažili svou úrodu uchránit pro svou rodinu a pro české obyvatele. Všechny události se udály ve vesnicích kolem mého bydliště, některé i přímo v naší obci. O to víc jsou pro mě zajímavé, ale věřím, že podobné byly i v dalších částech republiky. Začínám příběhem se šťastným koncem…
– Ve Vinci se stalo, že si hospodář uložil zásoby v lesíku na stráni. Vojáci tam hledali a našli. Po návratu překvapenému muži šeptem sdělili, že mu zásoby lépe ukryli, aby je příště nikdo nenašel.
– V Řepově chtěla matka před zraky komise sekerou zabít své čtyři děti, aby netrpěly hladem. Jen s velkým úsilím se komisařům podařilo jejímu činu zabránit.
– V Chudíři byly rekvizice velmi přísné. Mouka byla lidem zabrána, zůstaly jim pouze otruby. Všichni mladí muži byli ve válce, pole obdělávali starci, ženy a děti. Úroda byla špatná, ale požadavky komisí velké. Komisař zabavil sedlákovi i obilí, které jel zasít na pole.
– Jedna hospodyně zakopala bednu s padesáti kily cukru do země ve stodole. Když přijel na dovolenou z války sedlák, řekla mu o tom, a ten projevil znepokojení. Bednu vyhrabal a opravdu, byla prázdná. Do jámy se dostala voda a všechen cukr se rozpustil.
– Starý sedlák uschoval na zimu úrodu žita, pšenice a vikve v pytlích ke komínu na půdu a vše zarovnal senem. Když později šel pro zásoby, zjistil, že všechno obilí bylo od myší rozkousáno a promícháno. Přesto všechno přesypal do nových pytlů, odvezl do mlýna, kde mu laskavý mlynář povolil vše semlít. Nelíbilo se to ale neznámému sedlákovi, který se obořil na stárka, jakou špínu dovolil semlít. Ten ho ale odbyl s tím, že jemu do toho nic není. Sám přivezl do mlýna úhrabky, protože pěkné obilí prodal a na mletí dovezl nečistou zadinu.
– Také se stalo, že řemeslník měl na svém políčku brambory. Měl jich dodat 18 metráků, ale on sklidil pouze 15 a ještě byly něčím nakaženy. Když přišli úředníci a vymáhali dodávku, ukázal jim je. Také se jim nelíbily, ale přesto si na kolečku odvezli alespoň dva pytle, které složili v kasárnách. V noci přišel mráz a brambory zmrzly.
– V Luštěnicích býval v té době starostou František Zajíček. Velmi pomáhal svým lidem při kontrolách. Když přišli úředníci, zdržel je u sebe nějakým jídlem a pitím, zatímco poslal zprávu o hostech po vsi. A tak málokdy si nezvaní páni něco odnesli. Lidé dodnes na chytrého Zajíčka vzpomínají…
– A ještě jedna příhoda z Luštěnic. K náměstku starosty Františku Veselému přišla komise hned po tom, co dovezl z mlýna zásobu mouky. Napadl ho podfuk. Rychle naplnil umyvadlo vodou, svlékl se do půl těla a horlivě se umýval i v době, kdy se lidé objevili v místnosti. Stále se omýval, až jim to bylo divné a vrchní finanční rada se optal, proč tak činí. Tu jim sedlák vysvětlil, že ráno podal jednomu člověku ruku a před chvílí se dozvěděl, že dotyčný umřel na choleru. Členové komise zbledli a rychle se vytratili z místnosti.
– V Milovicích rekvíroval a stal se postrachem obce četnický strážmistr. U hospodáře Jana Červinky vylezl na patro ve stodole. Paní zde sloužící mu sebrala žebřík, takže musel zůstat dlouhou dobu nahoře. Paní to odskákala několika měsíci ve věznici v Terezíně a její bratři, i když nebyli odvedeni, museli narukovat.
– V Pískové Lhotě, v části mé obce, se též konaly rekvizice. I zde si majitel musel nechat líbit prolézání hospodářství i obytných místností. Většinou byly nepříjemné i pro samotné komisaře. Byli to vybraní úředníci a učitelé, které mohli úřady posílat, kam se jim zlíbilo. Jednu rekvizici konalo pět vojáků, kteří se uzdravovali ze zranění. Byli to slušní lidé, při první kontrole u většího sedláka ho požádali, zda by mohli dostávat po dobu kontroly, která trvala tři dny, bochník domácího chleba. Sedlák jim vyhověl, vojáci byli spokojeni. I pan starosta vojáky pohostil, vedoucího kontroly potěšil darem velmi cenným, podrážkovou kůží pro celou rodinu. Je samozřejmé, že rekvizice proběhly sice v nepříjemné atmosféře, ale ke spokojenosti na obou stranách.
– Někdy se lidé dopředu dozvěděli o chystané kontrole. Za bochník chleba mluvili i úředníci. Pak již nastal uklízecí fofr, vše muselo zmizet v krytech. V Březně posloužila kostelní věž a půda za kabinetem ve staré škole. Byly obavy, aby školní stropy udržely váhu zde schovaných zásob.
– V Židněvsi ukryl jeden občan uzené maso do otýpek roští na dvoře. Komise ho nenašla, ale psi ano, a na uzených párcích si pochutnali.
– V Březně se stalo, že se při kontrole propadl strop a otvorem vypadla nejprve sláma, potom čtyři pytle pšenice, pak sedlák a nakonec voják. Nikomu se nic nestalo, navíc vše se vzalo s humorem a komise si odnesla pouze polovinu kontingentu.
– V Plazích si přišli pro cín, měď a mosaz. Odnášeli i trubky, lžíce, kliky a hmoždíře. Ponocný, aby se jich v obci zbavili, jim nabídl tři velké dvacetikilové hmoždíře. Byly to obecní kusy, určené pro slavnostní střelbu a byly jen ze železné hlíny.
– Byli i někteří sedláci, kteří chtěli přispět ke konci války tím, že část svých polí neoseli a vojáky chtěli vyhladovět. V Tuřici to byl pan Jan Sojovský, který aktivně bojoval proti válečnému šílenství. Byl vyhlášený tím, že z toho mála, co sklidil, část prodal potřebným, ale nikdy ne nad cenu, která byla stanovena. Byl to slušný člověk a dodnes na něj lidé vzpomínají. Při kontrolách ukazoval pečlivě vedené seznamy, komu a za kolik prodal s tím, že stát lidem jídlo nedává, tudíž se o lidi musí postarat sedláci. Naštěstí mu to po celou válku procházelo.
– Nuceně se odvádělo jedno vejce od tří slepic.
– Měděné nádobí se zakopávalo do země v bednách.
– V Rokytovci si mlynář Dubský pořídil tajný menší mlýn v přístodůlku. Zarovnal ho slámou a v noci mlel pro lidi z vesnice a okolí. Samozřejmě, nějaký dobrák to prozradil. Komise přišla a našla. Mlýn zapečetila a mlynáře upozornila na nedotknutelnost pečetě. Nyní vymýšlel mlynář, jak mlýn opět uvést do chodu. Z kredence vyndal vatovanou krabičku od zlatých hodinek, do ní opatrně uložil pečeť, aby se nepoškodila, krabičku přivázal k převodnímu kolu a mohl dál mlít. Měl štěstí, že se vše odehrálo na konci války a soud se již neuskutečnil.
– Pece se využívaly jako skrýše, dvířka se ukrývala za nábytkem. Chléb se tenkrát pekl v troubě.
– Někteří mleli svou mouku na šrotovnicích. A tak musely být všechny úředně zapečetěny. Protože četníci nerozuměli konstrukci stroje, pečetili dvě kolečka, která neovlivnila chod.
– Mnohdy se mlelo obilí i na kávových mlýncích. Občas úřady zapečetily celé stodoly a sýpky, majitelé pak užívali různých lstí, aby se dostali ke svému, nejčastěji vysazovali vrata.
– Při sklizni brambor nepotřeboval sedlák své pomocníky. Až stovka i více lidí přicházela denně do vesnic, polehávali všude možně, čekali, až se začne sklízet a za svou pomoc při sklízení si chtěli koupit nějaké brambory či jiné potraviny.
Nebyla to lehká doba. A nyní vidím, že článek je příliš dlouhý a to jsem se vůbec nedostala ke Karlu Sellnerovi, o kterém jsem se zmiňovala na začátku. Jeho vzpomínání bude tedy příště…
Literatura – Boleslavan, vlastivědný sborník
Fotografie – Wikipedie
Článek jsem napsala pro internetový časopis Čekanka 27.11.2017