Letošní svátky proběhly skoro stejně jako loňské. Opět jsem měla v knihovně celou krnskou školu a školku, opět jsem jim vyprávěla o tradicích a zvycích. Proběhlo i velké pečení nejen pro zmíněné děti, ale i pro známé a koledníky. Každý návštěvník velikonoční výstavy a všechny děti si odnesli nejen cukroví, ale i ptáčka na větvičku.
Na konci října jsem pořádala ve veřejné knihovně Čtyřlístkové setkání s místní školou a školkou.
Úterý bylo věnováno škole. Celá škola se po třídách vtěsnala do knihovny, vyslechla si mou úvodní řeč o jetelíčku a symbolice čtyřlístku. Překvapil mě zájem o můj přednes několika povídek s přírodní tématikou, které mi četla už moje maminka, já svým dětem a já dnes i místním školákům. Každé dítko si odneslo v sáčku cukroví a háčkovaný čtyřlístek pro štěstí. Snad jim ho, a to nejen do nového školního roku, přinese.
Středa byla vyčleněna pro školku. Děti byly rozděleny do dvou skupin. Obě si prohlédly knihovnu, obě si poslechly krátké vyprávění o jetelíčku a čtyřlístku. Všechny děti se dozvěděly, jak si hraje příroda a kdy rostou houby. Zatímco ti větší se po literárních okénku vrhly na knihy a prohlížely je, zrovna jako děti školní, ti menší si vystačily s leporely, které jsem jim připravila na stoly. Na cestu do školky dostaly čtyřlístky, tak snad jim přinesou štěstí.
V košíčku jsou stejné čtyřlístky jako na dece při škrobení. Byly pěkně melírované…
Zprávy o tom, co se děje v posledních válečných měsících, přicházely do Mladé Boleslavi v ústním podání nebo byly tajně přiváženy z Prahy. Hlavní sídlo, kde se důvěryhodní občané scházeli, aby vyslechli nebo si přečetli novinky, bylo na Staroměstském náměstí v hotelu U Zlatého věnce. Bylo to zejména proto, že hotel patřil Josefu Botkovi, ryzímu vlastenci. Byl vůdčí postavou mladoboleslavského odboje. Jeho zásluhou se informace dostávaly k obyvatelům, přinášely naději a povzbuzení do posledních válečných dní. Nemalou roli hrálo i to, že Staroměstské náměstí je od pradávna centrem všeho dění ve městě. Lidé se zde přirozeně sdružují a společně prožívají svá trápení nebo radost.
Originály zpráv, které přicházely z Prahy o dění ve státě, byly uloženy rodinou Botkovou i několika dalšími do mladoboleslavského Muzea odboje. Do místnosti, kde se shromažďovaly všechny novinky, byla při přestavbě hotelu v roce 1927 umístěna pamětní deska s nápisem: “V těchto místech scházela se za světové války vlastenecká společnost s obětavým národovcem Josefem Botkou v čele, a odtud vyšel i zdejší “Národní výbor” dne 28. října 1918”.
6. října 1918 se v tomto hotelu konala důvěrná schůze delegátů České státoprávní demokracie, uspořádaná v zasedací síni obecního zastupitelstva. Téhož dne odpoledne proběhla veřejná občanská schůze v sále Okresní hospodářské záložny, na níž promluvil Dr. Karel Kramář, profesor Dr. Emil Svoboda a účetní rada Zemského výboru Titěra. Obě schůze řídil Josef Botka, zápis učinil tajemník Ladislav Verner a byl uložen do Muzea domácího a zahraničního odboje (do konce 30. let sídlilo muzeum ve staré radnici, přestěhovalo se při její přestavbě na okresní úřad). Z projevů bylo patrné, že se situace mění k lepšímu, konec války se blíží, je třeba zachovat klid, spolupracovat a držet se pokynů vydaných Národním výborem v Praze.
14. října 1918 proběhla v Boleslavi mohutná manifestace, na níž měla být prohlášena Socialistickou radou republika. Všichni cítili, že sny o samostatné republice jsou na dohled.
Brzké dopoledne 28. října 1918 se ničím nelišilo od dní předešlých. Ale po 10. hodině začaly přicházet z Prahy zprávy, že se cosi děje. Šeptanda se šířila po celém městě, mnozí spěchali na Staroměstské náměstí a čekali od Josefa Botky vysvětlení. On by jim ho rád podal, ale telefonické spojení s Prahou nefungovalo. Až po poledni se dozvěděl, že vládní moci se ujal Národní výbor a že jsme se stali svobodným národem v samostatném státě. Ihned novinu oznámil přítomným hostům. Napsanou ji vyvěsil v prvním okně hotelu vpravo od vchodu, a nad ni zavěsil červenobílou stuhu. Dochoval se tužkou psaný koncept a inkoustem psaný originál na papíru s hlavičkou “Místní organisace České státoprávní demokracie v Mladé Boleslavi” telefonické zprávy, kterou Botka obdržel, v tomto znění:
“Sekretariát z Prahy oznamuje: Národní výbor ujal se moci STÁTNÍ. Budiž zřízena milice občanská, která má zabrániti možnému porušení pořádku a násilnostem. Národní výbor ujal se moci nade všemi úřady státními i samosprávnými. Censurní úřady mají i nadále svou pravomoc ku potlačení štvavých zpráv, zvláště německých. Hrabě Andrássy navázal přímé styky s československou národní radou pařížskou.“
Současně byl na hotelu vyvěšen první prapor v národních barvách, brzy přibyly další. Lidé si konečně mohli připnout stužky ve všeslovanských a národních barvách bez obavy z postihu rakouských úřadů. Kolem hotelu a po celém náměstí se radovaly davy lidí, kdo mohl, pospíchal do houfu k ostatním, a sdílel radost a úlevu z napětí minulých dní.
V 5 hodin odpoledne byla na příkaz Dr. Bedřicha Bobka založena Národní stráž neboli Národní obrana či milice. Velitelem byl jmenován Bohumil Bílek. O něco později byl uspořádán manifestační průvod městem, zakončený táborem lidu na Staroměstském náměstí. Z okna hotelu v prvním poschodí nad vjezdem promluvili J. Botka, J. Dubický, J. Novák, B. Bobek a další.
A nyní se podívejme na události heslovitě. Vybrala jsem několik dobových záznamů jako ilustraci k událostem, které přímo v Mladé Boleslavi nebo v blízkém okolí probíhaly, jaké starosti a problémy přinesly první dny ve svobodném státě. Pro zjednodušení a opakující věty nyní uvedu, že všechny stížnosti, podněty či nabídky byly adresovány Národnímu výboru.
28. října 1918
29. října 1918
30. října 1918
31. října 1918
1. listopadu 1918
2. listopadu 1918
3. listopadu 1918
4. listopadu 1918
5. listopadu 1918
6. listopadu 1918
7. listopadu 1918
9. listopadu 1918
11. listopadu 1918
12. listopadu 1918
13. listopadu 1918
14. listopadu 1918
15. listopadu 1918
16. listopadu 1918
17. listopadu 1918
18. listopadu 1918
19. listopadu 1918
20. listopadu 1918
21. listopadu 1918
22. listopadu 1918
23. listopadu 1918
24. listopadu 1918
25. listopadu 1918
26. listopadu 1918
27. listopadu 1918
28. listopadu 1918
29. listopadu 1918
30. listopadu 1918
1. prosince 1918
2. prosince 1918
3. prosince 1918
4. prosince 1918
5. prosince 1918
6. prosince 1918
7. prosince 1918
9. prosince 1918
10. prosince 1918
11. prosince 1918
Tolik k činnosti Národního výboru v Mladé Boleslavi. Je to jakýsi přehled o době převratové, o významném období v historii našeho státu. Možná některé lidi zde uvedené znáte nebo jsou dokonce vaši příbuzní. Vzpomeňme, prosím, na všechny soucitné, kteří v této nelehké době pomáhali. Pro úplnost doporučuji nahlédnout do mého článku “Konec staré a začátek nové epochy”, kde najdete některé události z tohoto článku víc rozepsané, i další, které probíhaly v Mladé Boleslavi i v naší republice.
Po klinutí na fotografii najdete i popis události
Literatura
– sborník Boleslavan
Fotografie
– František Bareš – Paměti města Mladé Boleslavě
– Kolektiv – Mladoboleslavsko v proměnách času
Vážení čtenáři, jistě jste si všimli, že jsem změnila název města. Od 1. ledna 1944, tedy v době okupace, sjednotili Němci Staré a Nové Benátky a Obodř, a nazvali seskupení Nové Benátky nad Jizerou. Krátce poté název změnili na dnešní Benátky nad Jizerou. Zavedu vás do zámeckého parku, na krásné náměstí s několika zajímavými domy a také se vydáme za dalšími památkami, které nás s manželem zaujaly.
V minulém díle jsem popsala historii zámku a jeho majitele, ale nenapsala jsem ani slovíčko o zámeckém parku. Je pro mě zvláštní tím, že se v něm vyskytuje velmi málo květin. Nejsou tu zajímavě vysázené květinové záhony, jak bývá běžné v zámeckých parcích. Cestu kolem kruhové fontány s vodotryskem lemují rozkvetlé aksamitníky a u altánku byl osamělý trs kvetoucí juky. Cestičky jsou pěkně upravené, tráva svěží, ale co je na této zahradě nejúžasnější, jsou stromy. Nádherně vzrostlé vhodně doplňují zahradní prostor a vytvářejí příjemnou kulisu zámeckého objektu.
Po projití hlavní bránou do parku se dostanete do úplně jiného světa. Dýchne na vás klid umocněný krásnou sochou kojící Panny Marie. To je první objekt, který uvidíte. Kolem ní trávník a pěšinka, která vás zavede k výklenkové kapli s kašnou, ke kostelu, k budově, která by měla být zámkem, ale jejíž levá část tak vůbec nevypadá. Pravá ano, ale když půjdete po krásných přírodních schůdcích kolem budovy, jste rázem v zahradě a pak už jen vnímáte krásu místa a na vlastní zámek úplně zapomenete. Nevěřila bych, ale přesně to se mi stalo. Procházela jsem zahradou a vnímala stromy, fontánku, altánek, pomníky, koukla se z vyhlídky na město a došla ke kostelu, když se mě manžel ptá, jestli jsem už byla na hradním nádvoří. Já se zarazila a najednou jsem se cítila ztracená a musela jsem se vrátit zpátky zahradou a teprve potom jsem prošla na nádvoří a stála v úžasu nad krásou, která se najednou zjevila. Je to jako v pohádce…
Možná vás překvapí, že manžel nevěděl, kde jsem už byla, ale my většinou nechodíme spolu, když jsme na nějaké výstavě nebo zámku. Každého z nás zajímá něco jiného, a tak se procházíme podle svého přání a vždy to dopadne tak, že mě manžel někde najde a zjistí, kam ještě chci jít, nebo se dohodneme, kde se sejdeme. Tentokrát měl s sebou dalekohled a většinu času strávil prohlídkou benáteckého okolí.
Ale abych se vrátila na začátek prohlídky zámeckého areálu. Hned vpravo za hlavní bránou se nachází bývalá strážnice s vězením. Pokračují hospodářské budovy, v jedné z nich bydlíval tajemník panství. Svůj dům zde měl i ředitel panství, ve svahu pod ním byly stáje pro koně. Bydlel zde také zahradník, který se staral nejen o park, ale i o menší oddělenou část, kde se pěstovala zelenina pro zámeckou kuchyni. Nechyběla ani prádelna, před níž bylo prostranství vhodně pojmenované „Plajch“ na bělení prádla. V podzemí jsou vinné sklepy, byla zde lisovna vína i s postranními výklenky na uložení sudů. Dnes slouží objekty obyvatelům města a návštěvníkům zámku. Je zde informační středisko, místnosti určené pro školní družinu, keramickou dílnu, rehabilitační středisko i dětského lékaře. Místo zahrady se skleníkem je dnes sportovní hřiště.
Při vstupu do areálu hlavní zámeckou bránou vás okamžitě zaujme krásné sousoší kojící Panny Marie. Stojí na mohutném soklu složeného z trojúhelníkových tvarů, hlavní nosný sloup je zajímavě ozdoben hvězdicovými otvory. Krásná je postava Panny Marie s Ježíškem, její úsměv vyzařuje jakési uklidnění a radost. Socha byla zhotovena pro hraběte Arnošta Bohumíra ze Schützen v roce 1714. Je jen škoda, že v současné době ji stíní poněkud vzrostlý strom.
Nalevo od této sochy je v zámecké zdi zasazena barokní kamenná výklenková kaplička s kašnou. Zadní stěna je zdobená, vršek je trojúhelníkový se soškou chlapce. Měl by to být Triton, syn boha moře Poseidona, tedy jakési spojení s vodou, která tekla z kašny. Byla z ní odebírána voda pro potřeby zámku, z venkovní strany sloužila benáteckým občanům. Pitná voda byla vedena z Jizery, čerpala se do staré vodárny již od druhé poloviny 16. století.
Nyní jsme u nejstarší budovy v areálu, před námi je kostel Narození Panny Marie, založený Janem z Dražic v roce 1349, tudíž je stejně starý jako město Nové Benátky. Byl postaven v gotickém stylu a patřil ke klášteru sv. Augustina řádu Cyriaků. Zničený kostel po husitském řádění opravil v 16. století Bedřich z Donína. Barokní věž postavil Arnošt Bohumír hrabě z Schützen, současně také prodloužil chrámovou loď. Po výstavbě východního zámeckého křídla se propojil kostel se zámkem. Ve 20. století se stavby ujal děkan Ignác Veselý a s pomocí občanů stavbu opravil. Vnitřek kostela jsem neviděla, ale měly by tu být čtyři oltáře z poloviny 18. století. Hlavní oltář tvoří obraz narození Panny Marie, po jeho stranách jsou sochy sv. Petra a sv. Pavla. Barokní oltář s vyřezávanou Kalvárií je lemován sochami sv. Jana a sv. Anny. V původní podobě se zachovalo sanktuárium s erbem pánů z Dražic. Pod kostelem je krypta, kde jsou pochováni někteří majitelé panství.
Mimochodem, všechny stavby v areálu byly v posledních letech restaurovány, všechny vypadají moc hezky. Jsou sladěny do stejného tónu, ať už barvou nebo stylem. I bývalá kočárovna, která se nachází nalevo od chrámu, je nově upravená. Dříve sloužila na ukládání kočárů a koňských postrojů.
S kostelem je spojený velký dlouhý objekt, který zámeckou budovu připomíná jen z části. Levá strana je bez zdobných prvků, je v ní umístěn městský úřad, pravá strana je již zámecká. Celé západní křídlo zámku je zdobené psaníčkovou rustikou z 16. století. Pokud se chcete dostat na hradní nádvoří, nesmíte, tak jako já, koukat na krásná psaníčka, ale vrátit se zpátky ke vstupu na městský úřad. Projdete průchodem a rázem se ocitnete v tom pravém zámeckém prostředí.
Zámek, jak si možná vzpomínáte, koupil koncem 16. století císař Rudolf II. Spojil tři svá sousední panství, brandýské, lyské a benátecké, a výrazně tím zvětšil svůj honební rajón. Benátecký zámek pojal jako lovecký a s tím souvisí i jeho výstavba. Východní křídlo zámku, které je dostupné z nádvoří, je ozdobeno figurálními sgrafity. Pokrývají celou stěnu v pěti pásech. Pod římsou je pruh ornamentální výzdoby. Dva vyšší pásy jsou pokryty mytologickými a náboženskými motivy. Je zde zobrazen Samson s Dalilou a Herkulovy hrdinné činy. Prostřední a nejspodnější pás znázorňuje náměty z panských honů. Jsou zde vyobrazeny různé způsoby lovu, štvanice se psí smečkou, chytání do sítí. A také zvířata běžně tenkrát lovená – černá zvěř, jeleni, zajíci, lišky i medvědi. Na levé straně je skupinka jezdců, mezi nimiž je prý vyobrazen císař Rudolf II., milovník nejen umění a vzácných předmětů, ale i lesů, zahrad a lovů.
Majitel Ignác Zikmund z Klenové se chtěl vyrovnat sousednímu vlastníku lyského panství Františku Antonínu Šporkovi. Ten velmi podporoval sochařskou dílnu Matyáše Bernarda Brauna, jehož sochy zdobí areál v Kuksu a v Lysé nad Labem. Proto se v benáteckém parku ocitly plastiky, sice ne Braunovy, ale jeho stylu podobné. Pravděpodobně vznikly v místní sochařské dílně Františka Adámka nebo u sochaře Jana Langa.
Sochy jsou vytvořeny z místního pískovce, jenž je sice vhodný na vytváření krásných tvarů soch, ale není odolný vůči času a povětrnostním vlivům. Originály všech soch jsou více či méně poškozeny. V zámeckém sklepení bylo proto vytvořeno lapidárium, kam byly svezeny sochy nejen ze zámku, ale i z města, kterým hrozila zkáza. Zahradu nyní zdobí jejich věrné kopie.
Pilíře brány vedoucí k části Obodř jsou ozdobeny alegorickými sochami Podzim a Zima. Branka vedoucí z parku nad vinný sklep je doplněna sochou Atlanta, nesoucího na zádech zeměkouli a Herkula, právě bojujícího se saní. Tyto sochy jsou kopie, můžeme si je ale porovnat s originály, sochy Podzim, Zima a Atlant jsou umístěny v podloubí zámeckého nádvoří.
Část zámku s podloubím, kde jsou umístěny původní sochy. I když již nejsou dokonalé, povětrnostní podmínky je trošku poškodily, přece jenom se mi líbily víc než jejich kopie. Omluvte odhozené cosi na snímku s Atlantem, já jsem prohlížela sochu a tohoto někým úmyslně odhozeného již nepotřebného, jsem si nevšimla. Kousek opodál byly koše, které jsme sami využili, nevím, proč tak nemohl učinit i onen dotyčný návštěvník. Socha je moc krásná, tak jsem snímek uveřejnila, nesmíte prostě koukat za ni, jen obdivovat její ušlechtilé tvary…
Na pravé straně zámeckého parku je zděný zahradní altánek. Má osm zkosených stran a byl kdysi ozdoben vázami a sochami. Ty již zde nejsou…
V průsečíku cest mezi altánem a zámkem je kruhová fontána s vodotryskem. Cestu lemují záhonky s mými oblíbenými afrikány a několik pěkných dřevěných laviček. Mnoho stejných se nachází po celém parku, v různých částech je možné si na chvíli sednou a pokochat se krásou soch, kašny nebo stromů.
V části parku, které dominují krásně vzrostlé stromy, najdeme tři pomníky. Padlým spoluobčanům v I. světové válce vytvořil památník sochař Josef Fojtík, na úpravě a umístění se podílel architekt Jiří Kroha. Odhalen byl 28. října 1928 za velké účasti místních občanů. Na pylonu jsou jména všech padlých benáteckých vojáků na různých bojištích světové války. 26. června 1932, v den 15. výročí bitvy u Zborova, byla u pomníku uložena schránka s pamětním listem a prstí z tohoto bojiště.
Opodál stojí pomník prezidenta T. G. Masaryka. Slavnostně byl odhalen v srpnu 1928, v roce 1939 byl ale uklizen před okupanty do depozitáře muzea. Na své místo byl znovu postaven v květnu 1945. O pár let později musel být znovu odstraněn, odhalen byl, jak jistě tušíte, v roce 1968. O dva roky později ho někdo v noci tajně rozebral a dodnes není jasné, kam busta zmizela…
Připomínkou pobytu Bedřicha Smetany na tomto zámku je jeho pomník v horní části zahrady. Na podstavci jsou dva letopočty, 1824 je rokem narození skladatele, 1974 rokem odhalení pomníku. Busta je kopií, originál vytvořil náš slavný sochař Josef Václav Myslbek. O pobytu skladatele v Benátkách se můžete víc dozvědět v pamětní místnosti místního muzea, v té místnosti, v níž při svém pobytu bydlel. Smetana současně s vyučováním Thunových dětí studoval v Praze kompozici, po třech letech Benátky opustil, a věnoval se koncertům, skládal skladby a v Praze založil klavírní školu. K hraběcí rodině na benátecký zámek se vracel, místo po něm převzala jeho budoucí manželka Kateřina Kolářová. Hrabě Leopold Thun podporoval skladatele po celý život.
Okružní cestou po zámecké zahradě jsem se dostala k několika schůdkům, a jsem opět u kostela. Cestička mě zavede kolem kočárovny a kašny k zámecké bráně. Vím, že jsem neviděla ani nepopsala všechno, co zdejší zámek nabízí, ale to už nechám na vás. Třeba si najdete cestu na benátecký zámek a prohlédnete si stálé nebo příležitostné výstavy v muzeu, které se nachází v druhém patře zámku. Nebo se jen posadíte v parku…
Já nyní projdu zámeckou bránou a po pár metrech jsem u Základní školy. Byla založena na konci 19. století jako škola měšťanská chlapecká. U vchodu je plaketa věnovaná zdejšímu rodáku Zdeňkovi Kalistovi. Psal podobné verše jako jeho přítel Jiří Wolker, později vědecké a vědecko-populární publikace z českých dějin. K historii měl blízko, studoval ji a přednášel jako docent na Karlově univerzitě. Významně se zasloužil o objevení českého baroka. V padesátých letech se stal jednou z obětí politických procesů, odsouzen byl na 15 let vězení, později se dočkal rehabilitace. Smutný osud, tak alespoň připomenutí jeho života…
Budova školy je nádherná a hodí se k místu, kde stojí. To ale nemůžu napsat o domě stojící naproti. Jistě mnozí poznáte, že stavitelem byl arch. Jiří Kroha. I v Mladé Boleslavi postavil několik objektů, ale na místech, kam se jeho díla hodí. Postavit tuto „rozevlátou“ širokou stavbu hned vedle budovy bývalé Okresní záložny hospodářské, se mi nezdá vhodné. Zvlášť, když kvůli této stavbě byly zbourány původní domy, které by jistě po rekonstrukci lépe zapadly do nádherného náměstí, nesoucí název Husovo. Stavba byla dokončena v roce 1926. Krohův Okresní dům měl sloužit úředníkům okresní samosprávy, ale ti se zde sešli pouze jednou, pak byl benátecký okres zrušen. Necelých dvacet let zde bylo umístěno Muzeum Novobenátecka, nyní je zde lékárna, ordinace zubních lékařů a pamětní síň Jiřího Krohy.
Secesní budova Okresní hospodářské záložny stojí hned vedle Krohova domu. Vlevo stával hostinec této instituce. Obě budovy byly postaveny v roce 1906. Nevím, proč byl hostinec zbourán, určitě to byla krásnější stavba než ta, co stojí místo ní. Ale vlastně vím, jen nechápu, proč zbourat hezkou hospodu a postavit novou záložnu, i kdyby ta původní byla snad nevyhovující svou velikostí a dokonce i vizáží. 
Před secesní budovou, na místě, kde kdysi stával pranýř, je umístěna socha sv. Jana Nepomuckého
. Ze čtyř soch tohoto světce ve městě se dochovala pouze tato. Na hranolovém soklu je datum 1693, socha je ale mladší a hlavu nemá původní. Socha bývala bílá, ale i zlatá, žlutá či šedivá, podle toho, kdo ji opravoval. V soklu je umístěna malá kaplička, která sloužila za relikviář a bývala v ní umístěna monstrance. Pod ní jsou alianční znaky hraběte ze Schützenu a jeho manželky Zuzany.
Uprostřed Husova náměstí stojí barokní stavba čtvercového půdorysu. Postavil ji kolem roku 1720 hrabě Ignác Zikmund z Klenové, nazval ji kaple Rodiny Kristovy, nebo se jí také říká kaple Přátelství Kristova. Lidé jí říkali pro svůj tvar „kafemlýnek“ a vedlejší studně „cukrpiksla“.
Kaple sloužila církvi do roku 1783, potom ji Josef II. zrušil. Zakoupil ji primas Ludvík Ferdinand Černý a věnoval městu. Po přestavbě sloužila městským úředníkům. Bylo zde i sídlo Občanské záložny, strážnice, veřejná váha i skautské klubovny. Dnes tuto krásnou stavbu zdobenou rohovými pilastry využívá Církev československá husitská. Vedle této bývalé radnice se na konci 19. století hledal zdroj pitné vody. Vrt byl 60 metrů hluboký, ale vody bylo málo. Studna byla obestavěna a stylově přizpůsobena radnici.
Při příjezdu na náměstí vidíme po pravé straně nádherné měšťanské domy. Nejkrásnější je dům nazvaný podle domovního znamení „U ryby“ nebo „U modrého kapra“ postavený v roce 1720 renesančním stylem s prvky baroka. Přízemí tvoří podloubí, na pilířích stojí zdobené průčelí. Atika je doplněna třemi sochami. Napravo je sv. Florián, uprostřed Madona s dítětem a nalevo sv. Jeroným. Sluneční hodiny zdobí postava Chronose, řeckého vládce času, a dětí s hvězdářskými přístroji. Uprostřed je domovní znamení, po stranách jsou motivy honitby a vinobraní. Nad okny jsou výjevy z Iliady a Odyssey, pod nimi symbolicky ztvárněné čtyři roční období.
Vysoký dům stojící vedle je bývalá Občanská záložna, první peněžní ústav ve městě. Dvouposchoďová secesní budova byla postavena roku 1905 místním stavitelem Josefem Podařilem. Fasáda je bohatě doplněna štukovou výzdobou. Dříve Občanská záložna vlastnila i sousední dům „U ryby“. Poslední ukázkou měšťanského stavitelství, o které se zmíním, je dům na užší straně náměstí. V jeho nice je umístěna socha Panny Marie s Ježíškem. Jistě stojí za alespoň krátké nahlédnutí, je kouzelná…
Opustíme náměstí a vydáme se uličkou k bývalé městské hradbě. Zde stojí děkanský kostel sv. Máří Magdalény, postavený Jindřichem z Donína na konci 16. století. Během třicetileté války byl zničen a poté přestavěn a barokně upraven. Vybavení kostela je barokní a rokokové. Na zdi je připevněna deska připomínající vlasteneckého básníka Věnceslava Rába.
Na dohled od tohoto kostela je krásná budova tělocvičné jednoty Sokol. Jednota vznikla v Benátkách až dlouho po založení organizace, cvičilo se v hostinci, na zahradě nebo v lázních. Lidé házeli do pokladniček mince, sbíralo se po malých částkách, z různých příspěvků a darů, až se podařilo sehnat dostatečný obnos. Základní kámen nové tělocvičny byl položen 21. dubna 1907 a za neuvěřitelných 125 dní se konalo slavnostní otevření nové sokolovny. Je postavena na místě, kde v 16. století stával sborový dům Jednoty bratrské. Stavba byla navržena a postavena místním stavitelem a benáteckými řemeslníky. Slavnostního otevření se zúčastnili nejen cvičenci, ale i pěvecký sbor pražského Sokola. Historická událost byla spojena s lidovou veselicí pořádanou v zámeckém parku.
Nyní sjedeme Podoleckou silnicí do centra Starých Benátek a zastavíme se u kostela Nanebevzetí Panny Marie, stojící na místě první církevní stavby ve městě. Doba vzniku se odhaduje na 13. století, kostel přežil husitskou i třicetiletou válku. Původní stavba byla dřevěná na kamenné podezdívce. Kostel nebyl udržován, protože se nacházel ve Starých Benátkách, postupně chátral, až se zřítil. O tři roky později byl postaven dnešní zděný kostel. Je obklopen hřbitovem s několika krásnými náhrobky a je tu i márnice s pěknými dřevěnými vraty a kováním. Zkřížené kosti a lebka určují poslání této menší, ale velmi pěkně postavené stavby.
Poslední zastavení nás čeká kousek za křižovatkou na Pražské ulici, kde stojí jednopatrová radnice postavená v roce 1908 v secesním stylu. Staré Benátky se od poloviny 19. století rozrůstaly, vznikaly tady důležité továrny. K stávajícímu pivovaru se sladovnou z 16. století přibyl roku 1869 panský cukrovar s železniční vlečkou. Jez na Jizeře poháněl Velký a Malý mlýn na obou březích řeky a umožnil vybudování vodní elektrárny v roce 1892 a vznik továrny na umělé brusivo. Rozvoj hospodářství a tím i města ale chtěli obecní radní doplnit povýšením na městys. Žádosti posílali k Zemskému zastupitelstvu Království českého, ale doporučit ho mělo okresní město, v tomto případě Nové Benátky. Ty ale měly zájem o sloučení obcí, tudíž žádost nedoporučili. Spor vyřešili Němci, jak jsem psala hned v úvodu, sloučili obce a Starým Benátkám se uzavřela cesta k samostatnosti. Z této doby zůstal secesní dům, sídlo staroměstských zastupitelů i starobenáteckého poštovního úřadu. Po sloučení obcí budovu využívaly děti, ať už škola nebo sídlo Domu dětí a mládeže.
Starými Benátkami a jeho památkami, které uvidí každý návštěvník města, protože leží přímo u hlavní silnice, končím dnešní procházku za historickými zajímavými objekty. Benátky nad Jizerou jsou sice menší město, ale mají bohatou minulost, nabízejí mnoho krásných objektů. Nikdy je neprojdete celé, vždy objevíte něco nového, zajímavého. Zvláště zámek a jeho okolí s krásným náměstím nabízí zklidnění a odpočinek. Já si město s Jiřinkou v mysli prošla několikrát…
Literatura – Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.
Wikipedie
Oficiální stránky města Benátky nad Jizerou
Fotografie – mé vlastní
Milí čtenáři, jak jsem slíbila, v dnešním vyprávění vás zavedu do Benátek nad Jizerou. Město je rozloženo po obou stranách Jizery, rozděleno je mostem. Vždy jsem měla dojem, že část města vysoko nad kopcem se zámkem a krásným náměstím je starší část města. Ale není tomu tak, počátky Benátek jsou dole u řeky, při důležité silnici směrem na Prahu.
Území Benátecka je osídleno od pradávna. Důležitá byla řeka se svými přítoky, lesy s dostatkem zvěře a úrodná půda. Archeologové zde nacházeli mnohé památky již z doby kamenné. Zajímavý byl nález čepele s funkcí nožíku, vyrobený z chalcedonu. Významné jsou objevy z osídlení Keltů, kteří zde žili v pěti stoletích před narozením Krista. Hroby s bohatou výbavou, hromadné nálezy do země zakopaných běžných potřeb a šperků z keramiky, kovů nebo kamene nám ukazují, jak Keltové žili. Byli to převážně válečníci, ale i vyspělí zemědělci, vybaveni kovovými nástroji, které se běžně používaly ještě nedávno na vsích. Poprvé u nás se s příchodem Keltů objevily železné hřebíky, kladivo, hrnčířský kruh, dlouhé kosy a mince. Trvale nám po Keltech zůstalo pojmenování řeky Jizery, říkali jí Isara, což znamenalo voda prudká, rychle tekoucí, bystřina. Keltské osídlení v Evropě můžeme poznat i z názvu řek, Isar, Isere, Ijzer, tam všude vládl v určité době tento bojovný národ. O životě Keltů, vše, co vás napadne, dokonce i s vyzkoušením si různých keltských činností, se více dozvíte na stálé výstavě v prostorách zámku.
V dávných dobách vznikla při obchodní cestě mezi Prahou a Boleslaví vesnice Benátky. Jméno získala osada po zakladateli Benovi nebo podle polohy u řeky na místě, které bylo často zaplavováno. První zmínky o osídlení jsou z roku 1316. Dvorec a stavby v osadě byly pravděpodobně obklopeny vodou a mokřinami. Mnozí odborníci se domnívají, že zde mohla stát vodní tvrz, ale případné potvrzení by mohly přinést pouze archeologické objevy. Od 14. století to již bylo městečko s trhovým právem. Osada spadala do dražického panství až do roku 1527, kdy začal Bedřich z Donína používat přívlastek „na Benátkách“. Stával tu kostel i fara, ale obě budovy zůstaly opuštěny po sloučení Starých a Nových Benátek.
Poloha Starých Benátek přinášela mnohá utrpení. Nepřátelské nájezdy za vlády Jana Lucemburského, kterému věrně sloužili dražičtí, způsobilo, že Jan z Dražic, synovec a dědic biskupa Jana IV., přenesl město od břehu Jizery na vyvýšené místo zvané Hůra, kde bývalo hradiště. Nové město obehnal hradbami, vstup umožňovaly dvě brány, od severu a od jihu.
Jan z Dražic zde nechal postavit v roce 1349 klášter křižovníků, mající ve znaku červené srdce. K založení kláštera patřily i důchody ze tří obcí a velké pozemky. Mniši museli konat pravidelné bohoslužby za zakladatele kláštera a jeho potomky. Pokud by tak nečinili, byly by jim odebrány tyto výhody. Cyriaci, jak se jim říkalo podle mučedníka sv. Cyriaka, se starali hlavně o nemocné a poutníky.
Když koupil na začátku 16. století dražické panství Bedřich purkrabí z Donína, přemístil své sídlo z nepohodlných Dražic do Nových Benátek. Místo husity zničeného cyriackého kláštera postavil nejprve jednopatrovou renesanční budovu s arkádami. Koncem 16. století byla stavba rozšířena na dvoukřídlý renesanční zámek, přibylo další patro a fasáda byla ozdobena psaníčkovou rustikou.
Fasáda zdobená psaníčkou rustikou, křídla budovy viditelná hned při příchodu k budově zámku, hlavní vhod do objektu s pamětní deskou na Bedřicha Smetanu.
Bedřichovy vnuci, násilničtí muži terorizující obyvatele, prodali v roce 1599 celé panství králi Rudolfu II. Majetek Donínů byl v té době úctyhodný. Vlastnili zámek, celé dvě části města, zahrady, pivovar, vinice, cihelnu, dražický hrad a mnoho vesnic připojených k benáteckému panství. Za Rudolfa II. byla renesanční část zámku ozdobena krásnými pásovými figurálními sgrafity s loveckými a mytologickými prvky řecké kultury, doplněné ornamenty. Za Bedřichovy vlády získali Benátky mnohá privilegia a vedlo se jim celkem dobře. Měli povolení obchodovat se solí, získávali clo z vlny a vybírali mostné za udržování mostu přes Jizeru. Získali práva na další trhy, což samo o sobě bylo velmi výhodné. Prodej a nákup přinášel městu velké zisky. Měšťané ale nesměli vařit své pivo, vrchnost měla svůj pivovar. Stál ve Starých Benátkách, k velké lítosti obyvatelů z Benátek Nových. Na místě, kde kdysi býval lovecký zámeček Ptáčník, byl v roce 1887 postaven cukrovar.
Figurální sgrafita s loveckými a mytologickými výjevy
Donínští patřili k příznivcům Jednoty bratrské. Správcem benáteckého sboru byl i Jan Augusta, pozdější biskup, významná osobnost bratrského hnutí, o kterém napíši víc v článku o Mladé Boleslavi. Více než kde jinde se zde pronásledovalo pro víru, mnozí nekatolíci prchali do Polska, Saska nebo Pruska.
Hned po získání zámku pozval císař Rudolf II. do Benátek slavného dánského astronoma Tycho Brahe, významného pozorovatele hvězdné oblohy. V té době, tedy v roce 1599, byl na pozvání císaře u dvora, působil tu jako astronom. V Benátkách si začal budovat observatoř a knihovnu. Jezdili za ním významní muži z kulturního a vědeckého života, navštívil ho i německý matematik a astronom Johannes Kepler. U císařského dvora se stal Brahovým asistentem, později mu jeho pozorování umožnilo sepsat své zákony o oběhu planet. Nepříjemné a často se opakující návštěvy hejtmana Kašpara z Mühlšteinu ukončily po necelém roce Brahův pobyt v Benátkách, utekl před ním do Prahy.
Třicetiletá válka přinesla obyvatelům mnohá utrpení. Poloha města u hlavní silnice s sebou nesla neustálé střídání vojáků, pochodovali tu Sasové, Švédové i císařští. Sasové se dvakrát pokoušeli o zničení zámku, byli však neúspěšní. Na celou zimu se zde v roce 1632 usadili císařští a sebrali lidem veškeré zásoby uskladněné na zimu. O dva roky později vymáhali Sasové a Švédové kontribuci pod výhrůžkou vypálení města. Posádky se střídaly, průběh byl stejný, městu vládli žoldáci. Drancování, zabavení všeho, co našli a neurvalé chování posádek. Často se lidé ukrývali v benáteckých lesích, zakopávali své zásoby a báli se o život. Na konci války bylo v Benátkách pouze 12 měšťanů.
Benátecké panství dostal v roce 1647, za své zásluhy v třicetileté válce, darem od Ferdinanda III. Jan z Werthu, nizozemský negramotný dobrodruh, který díky své službě v armádě dosáhl na hraběcí titul a hodnost generála jízdy. Jan se domníval, že je stále ve válce, utiskoval své poddané a ukládal jim veliké roboty, až se jich musela zastat královská komora. Měl neustálé spory s poddanými i měšťany, nerespektoval jejich práva, dokonce si vymohl právo dosazovat na místa v kostele své oblíbence.
Část zámeckého areálu se zahradou
Na zámku strávil zbytek svého života se svou manželkou Zuzanou. V mnohém pozměnil dispozice stavby. Rozšířil budovu o barokní křídlo, postavil hospodářská stavení a obehnal zámek hradbami. Stavba měla nyní křídla dvě, staré renesanční a nové barokní. Každá část měla i svá vlastní vrata a schodiště. Po smrti Janova syna se panství rozdělilo na pět částí, díl starobenátský, dražický, milovický, čilecký a zdonínský. Každý měl svého majitele, různými obchodními transakcemi se nakonec všechny dostaly do Zuzaniných rukou, ale měla problém s udržením tak velkého majetku. Zuzana se tedy provdala za hraběte von Schützen, u něhož panství zůstalo do roku 1720. Poté získal odkazem panství Ignác Zikmund hrabě z Klenové, jeho syn Václav ho ale musel při veřejné dražbě v roce 1768 prodat. Majitelem se stal pražský arcibiskup Antonín Příchovský z Příchovic. Po něm získal panství majitel Nového Stránova, František hrabě z Příchovic. Protože jeho syn zahynul při pádu z koně a s ním vymřel celý rod, dostal se majetek do rodu Thunů, kteří ho drželi až do roku 1850, kdy bylo vlastnictví ukončeno po zrušení roboty a úplném osvobození selského lidu. Posledním majitelem byl hrabě Kinský, od něhož koupilo město zchátralý zámek s parkem.
V prostorách zámku i zahrady stávaly další církevní stavby. Při výkopech se našly sklepní klášterní prostory a středověká keramika a kachle. V patrech se nacházejí zbytky renesančních maleb. Arnošt Bohumír z Schützen přestavěl celý zámek do podoby, v které ho známe nyní. Přistavěl třetí křídlo, které propojil s galerií a kostelem. Spojil starý a nový zámek v jeden celek. Přestavěl vedlejší kostelní věž, zbudoval ochoz a byt pro pověžného.
Zámecký kostel, spojení obou staveb
Po skončení třicetileté války se řada měšťanů vrátila zpátky do opuštěných domů. Ovšem ti, kteří byli movitější, raději mířili do královských měst, v poddanském se málokdo chtěl usadit. V Benátkách byla robota velmi těžká, lidé museli platit vysoké dávky a daně, dokonce i z pobořených domů. Za neposlušnost byli trestáni na popravišti, které stálo na vyvýšenině mezi Starými Benátkami a Kbely. Dodnes se místo velkého utrpení jmenuje „Na spravedlivosti“. Válkou zdecimované město utržilo další rány častými požáry a nevyhnula se mu ani epidemie moru.
Důležitá je výstavba císařské silnice v letech 1754-1757. Vedla podobně jako ta starší z Prahy do Mladé Boleslavi, Liberce a Žitavy. Byla hodně užívaná, projížděly tudy těžké formanské vozy, kočáry, dostavníky i rychlí kurýři. Poštovní vozy při vjezdu do města ohlašovaly svůj příjezd veselým troubením. Také ve všech obcích podél silnice stály zájezdní hostince s čilým ruchem, tak jako v Pískové Lhotě, o němž jsem již psala.
V třicátých letech 19. století se začali prosazovat vlastenci, znovu se lidé mohli podívat na divadelní představení ochotnického divadla. Právě v menších městech, jako byly Benátky, se rychle prosazovala čeština a vzrůstal kulturní život. V Benátkách byla první hra uvedena v roce 1823. Na jaře 1848 vznikla Slovanská lípa, politický a vzdělávací spolek, který organizoval besedy a ovlivňoval život v městech. V Benátkách se jeho činnost výrazněji rozvinula od roku 1856. Mimo Slovanskou lípu byl ve městě jen klub Kasino, jehož náplň je jasná z názvu.
V kulturní části nesmím zapomenout na rodinu Jana Jiřího Bendy a Doroty Brixi, pocházející ze slavné skladatelské rodiny. Jan byl starobenátský tkadlec bílého plátna a muzikant, hrál na několik nástrojů. Měli deset dětí, z nichž pět mělo hudební nadání. Nejznámější byl František, jemuž otec umožnil studovat v Praze a v Drážďanech. Byl výborným zpěvákem, ale ztratil hlas, věnoval se potom hře na housle a skladatelské činnosti. Vystupoval v zahraničí v šlechtických rodinách, byl prvním houslistou v kapele pruského krále Bedřicha Velikého. Stal se zakladatelem nové houslové školy.
Bratr Jiří Antonín se také proslavil v Německu, nejvíce tím, že vymyslel melodrama. Skládal i opery, v Paříži mělo premiéru jeho dílo Romeo a Julie. Jeho skladby byly velmi oblíbené, hrál je i Wolfgang Amadeus Mozart. Další z bratří Jan Jiří odešel s Františkem do Německa, skládal hlavně skladby pro flétnu a housle. Poslední z bratrů Bendových Josef odešel do Německa spolu s rodiči. Otec byl v Benátkách vyšetřován pro podezření, že si z Berlína při návštěvě syna, přivezl kacířské knihy. Obviněna z kacířství byla i matka chlapců. Rodině pomohl na Františkovo přání Bedřich Veliký, všichni emigrovali do Německa, bydleli v domě, který zajistil František. Sestra chlapců, Anna Františka studovala u svého bratra Františka hudbu a zpěv. Byla vynikající operní pěvkyní, angažmá získala u vévody Friedricha III. Vystupovala i se svým mužem, také emigrantem, Dismasem Hatašem v Nizozemí. Jejich syn i všichni další členové rodu měli mimořádné hudební nadání. Žijí stále potomci Františka Bendy, koncertují po celé Evropě. Měli své vystoupení i v Benátkách na vernisáži, když se otevírala pamětní síň klanu Bendů.
Ještě se musím krátce zmínit o Bedřichu Smetanovi, který měl rád Boleslavský kraj, působil i na Benáteckém. Moc se mu líbila okolní příroda a jeho dojmy z ní se promítly do jeho díla. Já se o něm zmíním v samostatném článku, tak nyní jen krátce, protože ho nelze v souvislosti s benáteckým zámkem vynechat. V letech 1844-1847 byl zaměstnán v rodině Leopolda z Thunu a Hohenšteina jako učitel hry na klavír. Měl vyučovat všech pět jeho dětí, ale jen Alžběta Felicie byla hudebně nadaná. Smetana práci přijal rád, měl málo peněz, a tak byl vděčný a nakonec i velmi spokojený. S celou rodinou se spřátelil, bydlel na zámku a jezdil s nimi i do lesního zámečku Bon Repos. Z osobního hlediska vítal, že je blízko své milé Katynce, navštěvoval ji v Mladé Boleslavi, dokonce léto 1848 strávili spolu na zámku u Thunů. Pobyt Bedřicha Smetany připomíná pamětní deska nad vchodem do zámku, Smetanova místnost, kde při svém zdejším pobytu bydlel a socha v zámeckém parku, kopie díla Josefa Václava Myslbeka.
Socha Bedřicha Smetany v parku
V roce 1868 bylo vydáno vládní nařízení, podle něhož přešlo školství z pravomoci církve do rukou okresních a místních školních rad. V Benátkách byla založena škola v roce 1889. Ve třicátých letech byla otevřena pokusná diferencovaná měšťanská škola. Měla ověřit vytvoření jednotného II. stupně místo škol měšťanských a nižších ročníků gymnázií. Výuka byla společná pro chlapce a dívky, kladl se důraz na individuální přístup k žákům a dbalo se na správné chování v různých situacích.
V roce 1894 byl v Benátkách založen malý zkušební podnik na výrobu nově objevené brusné hmoty, karbidu křemíku. Továrna Carborundum se stala brzy největším výrobcem brusiva na evropském kontinentu. V šedesátých letech 20. století získal podnik pod názvem Spojené závody na výrobu karborunda a elektritu areál bývalého cukrovaru a rozšířil svou výrobu. Podnikatelské aktivity podporovaly nově zakládané finanční ústavy, v Benátkách se tak stalo v roce 1862. Z původních kontribučenských peněžních fondů se vyvinuly hospodářské záložny, v Benátkách tomu nebylo jinak, změna proběhla v roce 1882.
Jsem na konci dnešního dílu. Prošli jsme spolu historií města spojenou se zámkem, kulturním životem, školstvím i nejvýznamnějším průmyslovým závodem. V příštím díle vás pozvu na procházku po zámeckém parku, ukážu vám několik domů na krásně upraveném náměstí a zajímavé stavby, které se nám líbili.
Literatura – Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.
Zdeněk Fišera – Hrady a tvrze na Mladoboleslavsku
Wikipedie
Oficiální stránky města Benátky nad Jizerou
Fotografie – mé vlastní
Milá Jiřinko a čtenáři, v dalších třech dílech vás pozvu na výlet na oba břehy Jizery. Nad pravým leží obec Dražice, která kdysi patřila významnému šlechtickému rodu, který proslul svým církevním zaměřením, vždyť z něj vyšli čtyři biskupové jménem Jan. Na levém břehu leží stará část Benátek nad Jizerou, Nové Benátky jsou kousíček od Dražic. A protože Benátky patřily v minulých dobách k panství dražickému, začneme svou pouť právě tam.
Dražice jsou dnes malá obec, ale dříve to bylo sídlo mocných pánů z Dražic. Stavitelem hradu, na jehož zříceninu vás zvu, byl před rokem 1264 Řehník z Litovic, bratr biskupa Jana III., a jeden z deseti purkrabí Přemysla Otakara II. Výstavbu ale nedokončil, pokračovali v ní jeho potomci.
Nejvíce stavbu ovlivnil Jan IV. z Dražic, poslední pražský biskup. Jeho spory s papežem vyvrcholily jedenáctiletým pobytem v Avignonu, kde se zúčastnil vyšetřování, poté se vrátil zpátky do Čech jako nevinný a očištěný. Jan byl totiž zbaven úřadu, protože sesadil invizitory, kteří trestali kacíře příliš tvrdě. Nelíbily se mu inkviziční soudy, jejich vyšetřování a tresty. Papež se domníval, že Jan IV. nadržuje kacířům.
Ve Francii se seznamoval s tamní kulturou, zajímal se o stavitelství a o život v této zemi, která byla vyspělejší a pro našince velmi zajímavá. Potkal se s provensálským stavitelským mistrem Vilémem, pozval ho do Čech a nechal ho přebudovat svá sídla i rodový hrad ve stylu francouzské gotiky. Později byl považován za předchůdce Karla IV.
Hrad byla ve své době mimořádná stavba. Do dnešní doby se zachovaly pouze trosky, ale když je vidíte zblízka, nemůžete uvěřit, jakou silou na vás působí. Nad přízemím hradu, které zůstalo z původní stavby, postavil Vilém tři nová patra s místnostmi vytápěnými krby. Vidět můžeme část paláce s krbovými komíny, a lze si domyslet, jak stavba vypadala dříve. Hrad stojí na svahu, do daleka jsou vidět dnešní zbytky kdysi impozantního sídla. Chránily ho cimbuřím ukončené hradby a příkop s bránou a padacím mostem. Za hradbou stála hlavní vysoká věž, věž záchodová měla v patře kapli. Při výstavbě použil stavitel několik francouzských stavebních prvků, které byly u nás použity poprvé. Krásná prý byla čtverhranná okna ve výklencích uzavřená stěnou s lípanými kružbami, které se přímo přikládaly na plochu stěny.
Ačkoli byl hrad na svou dobu mohutný a prostorný, na protější straně nádvoří byl postaven druhý dvoupatrový palác. Opodál stál hospodářský dvůr. Dnešní silnice vede přes bývalý hradní příkop mezi předhradím a hradem. První, co uvidíte u silnice, je hradní sýpka, postavená ale později než původní hrad. Je to mohutná třípodlažní budova. Kolem ní vedou schůdky ke zbytkům hradu.
V sousedství je směrem nahoru po silnici gotický kostel sv. Martina, založený Janem IV., původně zasvěcený sv. Ludmile. Chtěla jsem se podívat alespoň na stavbu, protože mi bylo jasné, že dovnitř se nedostanu. Přišly mě přivítat ovečky, zdravily tak hlasitě, že jsem se lekla. A tak jsem si je alespoň nafotila a potom i kostel, ale je z něj vidět velmi málo, stojí na menším svahu za vysokým plotem.
Mimochodem, všechny kostely, které jsem chtěla v poslední době navštívit, byly zavřené. Slouží lidem jenom jednou za čas, když jsou v něm bohoslužby? Zdá se mi to málo, i když nejsem věřící, návštěva v kostelech mi vždy přinášela uklidnění a odpočinek. Dýchl na mě pocit klidu, život zůstal před vraty kostela a já se ocitla v jiném světě.
Od začátku 15. století se střídali majitelé dražického panství. Hrad se nevyhnul vypálení v době husitských válek, i když tentokrát vinou katolických pánů. Jiří z Poděbrad si zničením hradu vyrovnával účty s pány z Kunvaldu. Osídlen byl do dvacátých let 16. století, poté koupil Dražice Bedřich purkrabí z Donína, ale své sídlo přemístil do nově postaveného zámku v Nových Benátkách. Opuštění kdysi nejhonosnějšího hradu u nás způsobilo jeho zkázu. Část zdiva si lidé rozebrali a zbytek zkázy dokonaly deště a čas.
Vážení čtenáři, dnešní článek je velmi krátký, ale příští o Benátkách bude jistě delší. Připravím dva díly, protože dnešní Benátky nad Jizerou jsou moc krásné a zajímavé město. Mají nejen zámek se zahradou, ale i nádherné náměstí a plno zajímavých památek.
Literatura – Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.
Zdeněk Fišera – Hrady a tvrze na Mladoboleslavsku
Wikipedie
Oficiální stránky města Benátky nad Jizerou
Fotografie – mé vlastní
Kostel sv. Martina – pod omítkou se našly nástěnné malby ze 14. století. Bohužel jsem je neviděla, tak snad příště… 
Hradní sýpka – třípatrová budova, kdysi se v ní skladovalo obilí
Schody vedoucí do areálu hradu
Torzo vysoké hradní věže. Zdobená gotická okna nebyla typická pro sídla pánů, taková bývala pouze v kostelech.
Hlavní hradní palác – část velkého paláce, vidět jsou pozůstatky místností, krby v prvním a druhém patře, ve třetím byla komnata.
Část jižní hradby s okénkem
Pozůstatek druhého hradního paláce – cihly přečkaly staletí, asi byly dobře vypálené
Zdivo Dražického hradu
Vážení čtenáři, celé loňské jaro a léto jsem se připravovala na návštěvu Jiřinky, která se měla odehrát na konci října. Často jsme si psaly a volaly, slaďovaly program, nabízela jsem jí různé možnosti, jak se seznámit s mým okolím. Osud nám nepřál a už jsme se nesetkaly. Zůstaly mi poznámky a zápisky, na které jsem narazila při úklidovém šílenství, které u nás proběhlo po dokončení mého šití potravin do vnuččiny kuchyňky. Konečně jsem měla čas, hlavu prázdnou od vymýšlení střihů a postupů, jak ušít věci, které běžně jíme. Poznámky prostě na mě zavolaly a já se do nich začetla. Vám nabízím dopsanou verzi, doplněnou o další zajímavosti. Pevně věřím, že Jiřinka se tam nad námi také začte, a alespoň touto cestou se do mého okolí podívá. Jiřinko, píši hlavně pro Tebe…
V dnešním díle půjdeme z Mladé Boleslavi po levém břehu Jizery a po chvilce chůze dojdeme do obce Neuberk. V historické době se ale musíme vrátit až do konce 14. století. V té době byl postaven přímo nad nádvořím dnešního zámku hrad Rácov. Pravděpodobně sloužil k obraně města za vlády pánů z Michalovic.
V místě, kde hrad stál, jsou nyní již jen keře, listnatý les a drobné nerovnosti ve svahu. Před předhradím se nacházelo hradní opevnění. Hrad měl tři brány se třemi padacími mosty. Vnitřní hrad se nacházel za třetím, do skály vytesaným příkopem. Byla to zděná stavba obdélníkového tvaru, jistě měla i vysokou věž a dle výzkumů i věžovitý palác. Na konci 16. století je již hrad pustý, stavební materiál byl využit při stavbě zámku Neuberk.
Hrad a okolí patřilo v 17. a na začátku 18. století Černínům, kteří sídlili v Kosmonosích. Ti ale byli nuceni svá panství postupně rozprodávat a tak se stalo, že v roce 1734 koupil v dražbě tuto část panství Jan Ignác Gemrich.
Vraťme se o pár let nazpátek. Důležitou postavou tohoto rodu byl Jan Fridrich Neumann z Neuberku, císařský rada a starosta při zemských deskách. Na počátku 18. století si nechal postavit v Mělníku, kde vlastnil vinici, zámeček, který využíval jako letní lovecké sídlo. V roce 1710 mu byl propůjčen šlechtický titul, o jedenáct let později zemřel.
Jeho manželka Ludmila Terezie Koberová, rozená z Koberšperku se poté provdala za synovce svého prvního manžela, Jana Ignáce Gemricha, majitele panství, stavitele zámku Neuberk.
Jan Ignác Gemrich (1698-1761) pocházel ze Slezska. Koupené panství zahrnovalo vesnice v okolí Neuberku, Čejetičky a Čejetice i vzdálenější Lín, Újezd a část Doubraviček. Aby mohl svá panství spravovat, pražské sídlo bylo přece jenom daleko, postavil si v letech 1734-1738 na svém pozemku zámek, v kterém potom bydlel.
Jan Ignác byl právník a pražský měšťan. Po návratu z Cařihradu, kam doprovázel Emanuela hraběte Krakowského z Kolowrat, se stal radou při soudě Nejvyššího pražského purkrabí. Císař Karel VI. ho v roce 1723 povýšil do šlechtického stavu a Marie Terezie mu udělila za dlouholeté služby predikát „z Neuberka“ a povýšila ho do rytířského stavu.
Jan Ignác byl vlastenecký sběratel a znalec starožitností, sbíral zejména staré české rukopisy a tisky. Na zámek často zajížděli známé osobnosti tehdejšího kulturního života, zejména Josef Dobrovský a Václav Matěj Kramerius. Oba proslulí muži se přátelili s jediným synem Jana Ignáce, který se dožil dospělosti, s Janem Františkem Neuberkem.
Jan František Neuberk st., rytíř (1743-1784), byl velký milovník umění a zakladatel proslulé Neuberské knihovny. Věnoval se studiu staré české literatury. Sbíral staré mince, obrazy a rytiny. Nejvíce ho zajímaly staré české rukopisy, které sám opisoval nebo nechával opisovat a to ve dvojím provedení, aby se tyto vzácné knihy uchovaly pro další generace. Ve své poslední vůli stanovil, že knihovna a sbírka rytin nesmí být prodána nebo rozdělena. Josef Dobrovský a Václav Matěj Kramerius nejednou pobývali na zámku v družném hovoru, ale hlavně Václav Kramerius pomáhal Janu Františkovi s vydáním několika jeho spisů. Známý český spisovatel, nakladatel a zejména novinář si zde přivydělával jako knihovník, katalogizoval rozsáhlé sbírky knih, pořizoval opisy starých rukopisů a seznamoval se ve zdejší bohaté knihovně s vzácnými díly.
Jan František Neuberk ml. (1769-1836), syn Jana Františka st., se také zajímal o české dějiny a literaturu. Vydával tiskem staré české spisy a v jeho pražském paláci se scházeli čeští spisovatelé a vědci. Měl sedm synů, kteří většinou zastávali různé funkce ve státních službách. Ze sňatku s Karolínou, rozenou hraběnkou z Trauttmannsdorffu, měl syna Jana Norberta, významného pokračovatele rodu.
Jan Norbert z Neuberka (1796-1859), byl šlechtic, národní buditel a sběratel umění. Stal se Nejvyšším písařem Království českého. Byl jedním z nejvýznamnějších zakladatelů Vlasteneckého muzea v Praze, dnešního Národního muzea. V roce 1818 sepsal spolu s hrabětem Františkem Josefem z Klebelsbergu první stanovy, aktivně se zapojoval do činnosti muzea a podporoval muzejní knihovnu peněžními dary. V roce 1843 byl zvolen předsedou Archeologického sboru muzea. Národní muzeum nezapomnělo na jeho zásluhy a roku 1891 umístilo jeho bronzovou bustu nad hlavní schodiště nové muzejní budovy. Především jeho zásluhou zakoupil zemský sněm pro muzeum Nostický palác Na Příkopech, ve kterém pak muzeum sídlilo až do postavení nové budovy na Václavském náměstí.
V roce 1841 se stal kurátorem Matice české a finančně se podílel na vydávání knih. Nezapomněl ani na svůj zámek, sbírky doplňoval a ten za jeho působení patřil k velmi významným sídlům.
V bouřlivém roce 1848 se zapojil do činnosti Svatováclavského výboru. Téhož roku zahajoval Slovanský sjezd v Praze. František Palacký, který byl zvolen předsedou, pokračoval v jeho myšlence sjednocení všech Slovanů. Vyjednával s knížetem Windischgrätzem o zastavení palby na Prahu v červnu 1848. Později byl Jan Norbert dokonce poslancem slavného Kroměříšského sněmu. Za svou činnost byl vyšetřován policií a nakonec znechucen z politické situace ze všech funkcí sám odstoupil.
V roce 1833 se Jan Norbert oženil s Žofií z Wiedersperku (1805-1884). Norbert sňatkem vyženil velké sbírky rodiny Dobřenských a i jejich palác, nacházející se v Panské ulici na Novém Městě pražském. Dům, který je dnes nazýván Neuberkovský, získal na počátku 18. století Karel Ferdinand Dobřenský z Dobřenína. Budovu přestavěl v barokním slohu, palác Dobřenských patřil k těm nejvzhlednějším šlechtickým sídlům. Když se stal majitelem budovy rod z Neuberku, pořádaly se v něm setkání významných osob českého života.
Od roku 2004 sídlí v tomto paláci brazilské velvyslanectví. Je zajímavé, že Alžběta Dobřenská z Dobřenic, potomek rodu, který postavil tento palác, se provdala v roce 1908 ve Versailles za Pedra de Alcantara, syna brazilské korunní princezny Isabely a francouzského bývalého prince Gastona Orleánského. Pedro sňatkem ztratil právo na trůn.
A dostávám se k další generaci rytířů. Syn Jana Norberta, Jan Eduard z Neuberka (1834-1892), byl stejně jako otec šlechtic a politik. Na rozdíl od otce, který se narodil a zemřel na svém panství v Čejetičkách, Jan Eduard se již narodil v Praze a zemřel v Mělníku, kde měl šlechtický rod také své panství. Ale část svého života trávil na v našem kraji, na velkostatku v Čejeticích a na zámku v Neuberku. Byl to velkostatkář, ale i rád zahradničil.
Působil také v různých společnostech. Stal se členem Vlastenecko-hospodářské společnosti, v České zahradnické společnosti pracoval jako místopředseda. V zemských volbách v lednu 1867 byl zvolen na Český zemský sněm za kurii velkostatkářskou. I v dalších zemských volbách byl zvolen do sněmu, v němž zastupoval Stranu konzervativního velkostatku, která podporovala český a federalistický program.
Jan Eduard se oženil v roce 1859 s Annou Marií Pavlínou, dcerou Josefa Jana hraběte Šporka, pána na Krnsku.Jan Eduard rozmnožil bohaté sbírky po otci, část sbírek odkázal Národnímu muzeu v Praze. Mnoho exponátů z jeho sbírky vystavuje i Umělecko-průmyslové muzeum. Jan Eduard zemřel ve své vile u Mělníka. Na pohřbu se sešlo mnoho lidí, zejména přišla česká aristokracie, politici ale i zástupci z uměleckých kruhů.
Dědicem zámku v Neuberku byl jeho syn Maxmilián z Neuberka. Na zámku v Neuberku byla ještě část sbírky, ale tu Max rozprodával po částech v antikvariátech. Knihovna Národního muzea se s ním snažila dohodnout na odkoupení zbylých vzácných tisků, částečně byla úspěšná. Zbylé knihy zůstaly na zámku v Neuberku a po smrti posledního mužského potomka čejetické větve Maxmiliána v roce 1921, zdědila vše jeho jediná dcera Alžběta Adéla (1894-1981), která žila střídavě na Neuberku a v Praze. Část sbírky předala v roce 1946 Národní kulturní komise Knihovně Národního muzea a ta je zařadila do svého fondu.
Ve 20. století zámek vlastnila Alžběta Adéla, jejíž matka byla Angličanka, po válce byla ale považována za Němku. Je to zvláštní, její předci, ač Němci, se cítili být Čechy, pro ně sbírali a zachraňovali staré české umělecké památky, ale novým poválečným vládcům to bylo jedno. Patrně neznali dějiny a ani neměli zájem pochopit souvislosti. Jediné, co je zajímalo, byl zámek. Stejně tak Němce během války, v roce 1942 obsadili část areálu, v části bydlel perzonál. Alžběta Adéla zde v době války nebydlela, po válce musela pracovat jako uklízečka a v roce 1968 se jí podařilo emigrovat do Rakouska, kde také později zemřela. Po válce se do zámku nastěhovalo velitelství ruské armády, a tím se dokonal zánik kdysi tak krásného objektu. Vše, co zde zbylo, bylo zničeno, spáleno nebo rozkradeno. Později se o zámek měla starat Mladá Boleslav, ale devastace pokračovala. Nyní má soukromého vlastníka, který slíbil obnovu, ale není to jistě jednoduché. Musíme si počkat…
Jak vidíte z fotek, zámek je jednopatrová budova, dvoukřídlá. Kratší křídlo je pod skálou, je zde i hlavní vchod do zámku, na delší křídlo u silnice navazoval dříve pivovar, hospodářské budovy a mlýn. Zajímavé je, že okna v přízemí jsou menší.
Do areálu se vstupuje volutovou bránou, na levé straně je umístěna pamětní deska, připomínající zásluhy tohoto rodu o českou kulturu. Nalevo je dlouhá zámecká budova, uprostřed studna a napravo od brány bývalá konírna a další hospodářské budovy. Do zámku se dříve chodilo hlavním vstupním průčelím, před ním byl krásný anglický park. Nad prostředním oknem v patře je pravděpodobně alianční erb Neuberků.
Z původního zařízení zámku se nic nedochovalo. Ve dvou místnostech se nacházejí fresky s mytologickými výjevy, které vytvořil barokní umělec Václav Vavřinec Reiner. Doufám, že se majiteli podaří místnosti i fresky opravit, vždyť tento malíř patřil k nejvýznamnějším českým malířům své doby.
Bývalý zámecký dvůr je dnes naproti zámku přes hlavní silnici. Vstupuje se do něj polokruhovou bránou, po obou stranách jsou sošky sv. Jana Nepomuckého, alespoň si to myslím. Sochy jsou krásné, ale neviděla jsem na nich žádné nápisy. Ono to celé vypadá zajímavě, dříve jsem si myslela, že právě toto je vstup do zámku, zvlášť když jsou otevřená vrata, která příliš vstupu nelichotí. Ale jistě splňují svůj účel.
Nejdůležitější hospodářskou budovou býval na všech panstvích pivovar a nebylo tomu ani tady jinak. O zdejším pivovaru se píše již v 16. století. Neuberkům patřil asi do roku 1927, pak ho odkoupil, podobně jako další malé pivovary, pivovar Klášter Hradiště nad Jizerou a používal ho jako sklad piva.
Zámecký pivovar rytíře z Neuberku, jak se nazýval, nebyl až tak malý. Ročně se zde vyrobilo asi 3000 hl piva. Pivo i víno dodával i do boleslavských hospod. Zvláště v neděli se v místním „Sklípku“ scházelo plno výletníků z Mladé Boleslavi a okolí. Pilo se zde nejen pivo, ale hlavně vynikající mělnické víno, vyráběné na vinicích, které vlastnila část neuberského rodu. Hostinec stával vedle neuberského mlýna. Nejvíce návštěvníků bylo na svátek sv. Václava a pak v období, kdy se stavěl Čejetický cukrovar. Stavba v Čejetičkách probíhala kolem roku 1872, i když původně měl podnik stát v Debři. Ale Čejetičky požadovaly menší částku za pozemky. Jistě k velké radosti zdejších hospodských…
Vedle pivovaru stál a ještě stále stojí, i když již nemele, vodní mlýn z 16. století. Jmenoval se „Pod Rácovem“ (zaniklý hrad, psala jsem o něm na začátku článku) nebo „Spálený mlýn“. Od roku 1860 patřil mlýn Václavu Cicvárkovi, kterému se říkalo „mlynář s vysokým C“, protože krásně zpíval a znal se s některými významnými osobnostmi tehdejšího kulturního světa. Častým hostem na mlýně byl Antonín Dvořák. V roce 1869 postavil novou obytnou budovu a nový mlýn. Brána do mlýnského dvora byla ozdobena dvěma sochami rytířů, které dal rytíř z Neuberku mlynáři. Od roku 1891 byl majitelem mlýna zeť Václava Cicvárka Jan Dlabač. Ten ho zmodernizoval, zřídil i novou parní pekárnu. Po něm zdědil mlýn jeho syn, v třicátých letech budovu přestavěl a zvýšil o patro. Pak přišlo znárodnění a, jak to často bývalo, devastace. V restituci byl navrácen původním majitelům, kteří ho opravili. Část budovy, i se jménem majitele, můžete vidět na jedné z fotografií.
Jen lituji, že zámek ani mlýn není v dnešní době otevřen pro veřejnost. Je to škoda, ale snad alespoň zámek bude v budoucnu návštěvníkům přístupný. Neměli bychom zapomínat na rody, které přispěly svým zájmem a penězi k zachování významných děl naší historie. Byli to mecenáši umění a kultury, zúčastňovali se i mladoboleslavského života, snažili se o zachování českých památek. A není jejich vina, že nemohli pokračovat ve svém úsilí. Jak je vidět z mých fotek, devastace proběhla, tak jako na mnoha jiných místech, nyní si můžeme jen přečíst, jaká zajímavá budova tu stojí a kdo se o ni zasloužil a doufat, že bude opět krásná a významná svým poselstvím.
Literatura – Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.
Wikipedie
Boleslavský deník
Provenio, Knihovna Národního muzea
Fotografie – Wikipedie a mé vlastní
Jan Norbert z Neuberka – z mého pohledu nejdůležitější a nejvýznamnější osoba Neuberského rodu. Fotka je z Matičních listů.
Alžběta Dobřenská z Dobřenic – potomek slavného rodu, česká šlechtična. Se svým manželem měli pět dětí, je pohřbená v Brazílii. 
Revoluce v roce 1848 – boj na barikádách v červnu 1848
Kroměřížský sněm – Kroměříž v polovině 19. století, vlevo je arcibiskupský zámek, kde ústavodárný sněm zasedal. Litografie Augusta Hauna podle kresby Franze Kaliwody.
Hlavní průčelí zámku – kdysi hlavní vchod do zámku, nad oknem je vidět alianční erb. Před zámkem býval anglický park. 
Zámecká budova u hlavní silnice – pohled z obou stran
Vstup do zámeckého areálu – krásná brána, na levé straně plaketa, napravo od brány bývalé konírny a hospodářské budovy.
Celkový pohled na bývalý hospodářský dvůr s pivovarem a mlýnem. Z obou stran vrat jsou sošky. Budova je krásně opravená. Na posledním snímku vidíme vzadu část Dlabačova mlýna.
Milí čtenáři a čtenářky, nerada vstupuji do nového roku s nesplněnými sliby, a tak usedám ke klávesnici a snažím se napsat slíbené pokračování o mém pečení dortů. Na rozdíl od přípravy vánočního a velikonočního cukroví, kterou mám zmáknutou dokonale, alespoň si to troufale myslím, u pečení a modelování dortů jsem nováček. Sice různé dortíky peču již více než čtyřicet let, ale tato oblast se neustále vyvíjí, a to velmi překotně. A to ve všech oblastech, od různých typů, přes nové druhy krémů, korpusů, polev nebo zdobení. Existuje tisíce různých pomůcek a vychytávek, s jejichž pomocí vytvoříte při troše šikovnosti nebo jen chuti exkluzívní díla, která potěší i leckdy pobaví.
Než se rozepíši, jak já si počínám při pečení, vrátím se myšlenkami do těchto dní. Máme období mezi svátky, které probíhají většinou zklidněním a přípravou na oslavu Silvestra a přivítáním nového roku. Tyto oslavy nejsou příliš starého data, dříve lidé slavili slunovraty, nový rok pro ně začínal koncem března, kdy započal pro většinu lidí nový zemědělský cyklus. Ten byl pro ně důležitější, než rok kalendářní.
Na počátku 17. století došlo ke sloučení církevního a občanského počátku roku, prvním dnem se stal 1. leden. V poslední prosincový den, který je zasvěcen papeži Silvestru I., začaly bujaré oslavy až v 19. století. Dřív to byl den nepříliš významný, ani není spojován se zvyky a obyčeji. To Nový rok, to je jiná…
Již od konce středověku si lidé předávali novoroční přání. Nejprve byla ručně psaná, později tištěná. A ještě o něco později vyráběli učitelé se svými žáky přání veršovaná, malovaná, pěkně zdobená, která byla určena pro vrchnost. U nás první novoročenku zaslal v roce 1827 kníže Karel Chotek z Chotkova a Vojnína. Byla to vlastně jakási omluvenka pro přátele, které nestihl navštívit a popřát jim osobně. Tento šlechtic se zasloužil i o proniknutí zkratky P.F. „pour féliciter“, neboli pro štěstí či se štěstím, do české společnosti. V našich zemích se tato zkratka brzy ujala, patří k tradičním údajům na novoročenkách, ačkoli ve Francii ani v jiných státech tomu tak není.
Vánoční pohlednice či novoročenky mají být psány ručně, tištěné nebo kreslené mají být ručně podepsané. Pak teprve plní přání svůj účel, přináší obdarovanému nejen štěstí a zdraví, ale i nenahraditelný pocit, že na něj někdo myslí a přeje mu jen to nejlepší.
Na Nový rok chodívali koledníci s koledou a přáním všeho dobrého. Roznášeli „štěstíčka“, zelené větvičky ozdobené papírovými barevnými kytičkami a pentlemi. Koncem 19. století nosili kominíci a popeláři do domů kalendáře s přáním pěkného roku. Proto se také kominíci zařadili k symbolům přinášejícím štěstí, jako jsou podkovy (ale jen zavěšené oblým koncem dolů, aby štěstí nevypadlo), prasátka a čtyřlístky. U popelářů dodnes platí, že kdo je vidí, má se chytnou za knoflík a své přání vyslovit v duchu. Prý se splní…
Známé přísloví „jak na Nový rok, tak po celý rok“, jistě všichni známe. Platí ale také, že co z bytu v tento den odnesete, bude vám po celý rok chybět. V tento den se nesmějí vykonávat domácí práce. Zametat – štěstí by se vymetlo, prát ani věšet prádlo – přivolali bychom nemoc. Prádlo nesmí viset na šňůrách, vše musí být sundané a položené. Rodiče manžela dokonce vytahovali ze skříní veškeré oděvy pověšené na ramínkách, složili je na pohovku a 2. ledna opět řádně uklidili.
A mé novoroční pojednání zakončím u jídelního stolu. Lidé se odpradávna u něj scházeli, aby oslavili něco nového, poblahopřáli, přání stvrdili přípitkem a navzájem se obdarovali drobnými dárky. A není rozhodující, zda se jedná o uzavření manželství, narození dítěte nebo postavení domu či začátek nového roku. Kdo se oblékl při této příležitosti do něčeho nového, měl by se cítit po celý rok jako znovuzrozený.
Velká pozornost se věnovala přípravě pokrmů. Tak jako o Štědrém dnu i v dalších svátečních dnech, nebylo jedno, co se jedlo. Na Nový rok se připravovalo vepřové maso, jelikož se věří, že prase přináší štěstí. V žádném případě se na stole nesměla objevit drůbež, která má křídla. Štěstí by mohlo odletět i s majetkem. Zapovězená byla i ryba, štěstí by mohlo uplavat a zvěřina, štěstí by uteklo. Ideální je tedy pečené vepřové s velkou hromadou čočky, která zaručí dostatek peněz. V některých oblastech se pekl novoroční koláč, do nějž hospodyně zapekla hrášek nebo minci. Nálezce měl zaručené štěstí po celý rok.
Věřím, že v mnohých rodinách dbají dodnes na některé tradice, připravují pokrmy s ohledem na staleté tradice, navštěvují své příbuzné či známé, a rádi s nimi posedí nad šálkem kávy nebo čaje. A k nápojům patří sladké i slané pohoštění. Já se nyní vrátím úplně na začátek a budu se věnovat dortům, které připravujeme k slavnostnímu dni.
Již staří Egypťané umocňovali významný den pečeným koláčem, který ozdobili svíčkami. Byl slazený medem, nechybělo sušené ovoce, semínka a víno. Byl kulatého tvaru, hutný, plochý, dnešním dortům se ještě nepodobal. Římané vylepšili konzistenci těsta droždím, později Italové kyprost zajistili přidáním našlehaných vajec. Řekové pekli sladké koláče plné ořechů a medu a říkali jim „plochý dort“.
Dorty se od obyčejných druhů koláčů odlišovaly tím, že byly považovány za slavnostní pečivo, a tudíž se na jejich přípravu používaly ty nejkvalitnější přísady. Obojí výrobky byly kulaté a ploché. Kruhový tvar pochází z prvních pečených chlebů, které se tvarovaly do kuliček a ty se pečením trochu roztekly. Později se používaly kruhové obruče, tvar symbolizoval cyklický koloběh života, což se u slavnostních moučníků hodilo. V některých případech se i koláče pekly pro slavnostní příležitosti. Nejstarší svatební koláče byly zdobené proužky smaženého nudlového těsta. Z rituálních svatebních koláčů se vyvinul zvyk chystat na svatby dorty, většinou několikaposchoďové, aby z jednoho dortu byly nakrájeny porce pro všechny svatebčany, a tím vytvořen pocit sounáležitosti.
Dorty připravujeme hlavně ke slavnostnímu pohoštění. Jsou různé druhy, hodící se pro různé příležitosti. Klasické dorty, které se dříve obvykle pekly, se skládaly z piškotových plátů promazaných máslovými krémy a zdobenými krémovými ozdobami nebo byly polévány polevami nebo čokoládou. V létě jsou vhodné dorty nepečené z piškotů, nebo i pečené piškotové, doplněné ovocem, tvarohovým nebo sýrovým krémem, spojený želatinou nebo čokoládou. Čím tučnější náplň, většinou sýrová, tím ubývá nutnost přidávat do krémů želatinu a lze tím zjednodušovat a urychlovat přípravu. Potěší větší množství ovoce, nejlépe sezónního a doplnění ušlehanou klasickou smetanou nebo i pařížskou.
Oblíbené jsou staročeské medovníky, u nás hlavně proto, že jejich příprava probíhá o několik dní dříve. Dorty se musí řádně uležet, náplň má být spíše řidší, v žádném případě není vhodný klasický krém. Ten by pláty těsta ponechal tvrdé. Náplň se musí částečně vsáknout, tím dort změkne a bude lahodný při konzumaci. Povrch medovníků se nezdobí, pouze se náplň, která uzavře dort, posype rozdrobenými upečenými zbytky těsta.
Dorty plněné ušlehanou smetanou jsou vhodné hlavně pro malé děti. Smetana je bez jakýchkoli přísad, nemusí se ani přislazovat, dodá moučníku jemnost a lehkost. Jen je třeba dbát na čerstvost, rychle se kazí. Je možné ji ale den předem převařit, dát vychladit a druhý den vyšlehat. Lépe pak drží tvar a nemusí se přidávat ztužovač šlehačky, který já většinou nepoužívám, protože mění chuť smetany. Smetanu lze nahradit sýry, velmi dobré je mascarpone. Jen je třeba s ním pracovat jemně, žádné prudké šlehání, může se srazit. Po vyndání z obalu bývá tuhé, jemně ho proto promíchám s troškou cukru ochuceného pravou vanilkou, teprve potom přidávám další přísady.
Jistě, je ještě mnoho dalších druhů dortů, ale já se nyní zastavím u těch, které jsou nejoblíbenější v poslední době. Impuls k sepsání tohoto článku jsem získala po přečtení nejnovější knihy Táni Kubátové. Ivana, hrdinka z této knihy, peče dorty a tak jsem Táně popsala a nastínila, jak peču já. Snad jí mé popisování zaujalo, psala, že by bylo vhodné vložit vše na papír a napsat článek. A tak nabízím pohled do mé kuchyně, jak já připravuji dorty pro své známé a blízké. Opět opakuji, můj postup nebude ten jediný správný, nemám příliš zkušeností, ale přesto dorty, které upeču, jsou prý dobré…
Pečení dortu, který je potahovaný marcipánem, začíná většinou v pondělí, pokud dort připravuji na sobotu. Nejprve je třeba vymyslet, co budu péct. Buď mi někdo přímo navrhne, jak by chtěl, aby dort vypadal, či k jaké příležitosti má být. Nebo se sama snažím přijít s nějakým nápadem, který by se hodil pro daného oslavence. Většinou peču pro své známé a tak již dokážu odhadnout, co jim bude chutnat. Když vím téma, rozhodnu se pro tvar. Většinou peču klasické kulaté, které dozdobím na povrchu připravenými částmi podle toho, jaké jsem zvolila téma, ale můžu použít i jiné formy. Pekla jsem i 3D dorty, ty jsou o mnoho náročnější na zpracování. Nyní nastává další fáze, nakreslím si, jak bude dort vypadat. Připravím si všechny suroviny, pomůcky, dokoupím, co je potřeba.
Další den přijde na řadu příprava doplňků. Většinou se jedná o různé postavy, kytičky, zvířátka a další prvky. Figurky mi ještě nedávno modelovala dcera, ale má miminko, a tak nemá příliš času a klidu na přípravu. Na poslední dorty jsem tedy zůstala sama, snažila jsem se, co to šlo, objekty byly poznány, tak snad to dobře dopadlo. Nemám na modelování šikovné ruce a oči, nedá se prostě nic dělat…
Všechny ozdoby a vše co si připravím, dám na pečicí papír a ponechám v chladnější místnosti ztuhnout. Zde je ten pravý čas se zmínit o druzích hmoty na modelování. Na trhu je jich mnoho, někdo si vyrábí doma své z bonbónů nebo sušeného mléka. Já používám dva druhy. Postavy a věci, které musí ztvrdnout, jako ohrada pro koně nebo plot, modeluji ze Smartflex Velvet. Po zpracování, probarvení do žádoucího odstínu a vytvoření figurek rychle tvrdne. Obsahuje hlavně cukr, dále palmový a kokosový olej, několik konzervantů, ochucující přísady, vodu a další složky. Je to vlastně ochucený cukr vyrobený tak, aby se s touto hmotou daly potahovat dorty. Většina pekařek tak činí, nebo používá podobné hmoty od jiných výrobců. Já ji používám jen proto, že postavy po vytvrdnutí drží tvar.
Na potahování dortů používám výhradně pravý marcipán. Chuťově nejlepší je z Holandska, třetinu až polovinu tvoří jemně mleté mandle. Neobsahuje žádné konzervanty či ochucující složky. Na vzduchu příliš netuhne, po potažení mírně navlhne krémem a vylepší tím chuť moučníku. Dort se krásně krájí, vše je jemné a příjemné na konzumaci. Jediná nevýhoda marcipánu je v tom, že se s ním nedá docílit bezchybného potažení dortu. Na povrchu jsou vidět drobné prasklinky, někdy větší, jindy nepatrné. Záleží na tom, jak se podařilo Holanďanům umlít mandle. Ale protože se jedná o jídlo, a to by mělo být především chutné, preferuji chuť před krásou. Nikomu drobné nedostatky nevadí, naopak, všichni si dorty chválí. I na mých fotkách jsou tyto nerovnosti občas vidět, ale retušovat fotky neumím a ani nemíním dělat.
Potažený dort hmotou poznáte snadno, zákusek je na povrchu tvrdý. Trochu ho změkčí krém, ale nebývá to mnoho. Zatímco u marcipánu lehce lžičkou zakrojíte, u hmoty musíte zabrat pořádně. A navíc chuť hmoty, i když je většinou přidáno mandlové aroma, není příliš dobrá. Je to prostě náhražka…
A když mám vše nachystáno, přijde na řadu, někdy ve středu, samotné pečení. Většina pekařek peče jeden korpus, pak ho nechá do druhého dne vychladnout, potom ho prokrojí, pláty navlhčí a plní. Mně se více osvědčilo pečení po jednotlivých plátech. Jsou chutnější, jemnější, nedrobí se při krájení ani nestlačují, manipulace s vysokým korpusem odpadá. Trvá to samozřejmě déle, ale na chuti se to pozná. Velkou výhodou je, že můžu upéct každý plát jiný a dort je potom zajímavý a poskytuje více chutí.
Do formy nebo ráfku připevním pečící papír pouze na dno. Strany formy ponechávám čisté. Těsto při pečení nabyde a lépe se na stěnách udrží, nesjede po mastné straně formy. Peču krátce, asi 10 minut, hlídám okénkem, neotvírám zbytečně troubu. Když si myslím, že by už mohl být plát hotový, sáhnu na povrch a je-li na omak tužší ale pružný, formu vytáhnu. Upečený plát se dobře pozná. Nepíchám špejlí, těsto by mohlo klesnout. Okraj formy odstraním, plát přesunu na pevnou podložku a nechám chladnout.
Nyní začnu chystat další plát. Většinou šlehám nejprve bílky, do kterých přidávám špetku soli. Když jsou tuhé, přidávám cukr provoněný vanilkou. Po zašlehání žloutky, do husté pěny odměřený olej a i ten nechám řádně zašlehat. Nakonec lehce vmíchám prosátou mouku. Je celkem jedno, jakou použijete, nemusí být speciální a tím drahá. Důležité je, aby byla prosátá. Lehce promíchám, těsto naliji do umyté a připravené formy a upeču. Postup opakuji ještě jednou a mám pláty připravené.
Když mám korpusy, šlehám krém. Většinou potřebuji víc dávek, každou připravuji zvlášť ručně, nedávám do robotu. Máslo musí být mírně povolené, ostatní přísady by měly mít stejnou teplotu jako máslo. Vše si připravuji dopředu, a to nejen přísady na krém, ale i na korpusy.
Po našlehání krému ho již nikam nepřendávám, ale přímo používám na promazání korpusů, které mezitím vychladly. Tím, že peču pláty zvlášť, netrvá dlouho, než zchladnou, navíc jsou jemné, nestlačují se při krájení plátů z velkého kusu. Nemusí se ani máčet kávou, čajem nebo rumem, aby piškot změkl. Na spojování používám otáčecí podnos, na který dám nejprve silnější papír nebo plastovou podložku, aby se s dortem dobře manipulovalo. Bývá totiž dost těžký. Potom položím krajkovou dečku a po obvodu naskládám kousky čistého pečicího papíru, které zatížím příborovými noži. Na takto připravený tác položím první plát vrchní částí dolů, odstraním nože a stáhnu papír z korpusu. Jednotlivé pláty promažu silnější vrstvou krému, někdy přidám pod krém domácí marmeládu. Po spojení a potření celého dortu ho přesunu do ledničky, kde ho ponechám do druhého dne. Musí řádně ztuhnout…
Ve čtvrtek přichází na řadu potahování a celková realizace mé myšlenky. Marcipán již čeká, aby měl pokojovou teplotu. Před potažením ho najemno nastrouhám a ručně propracuji. Většinou ho nebarvím, nemám barvy moc ráda, ale někdy je barvení vhodné. Při barvení opatrně přidávám párátkem barvu a žmoulám marcipán v ruce tak dlouho, až se obarví stejnoměrně.
Nyní vyndám z ledničky slepený dort. Opatrně odstraním malé kousky papíru ležící pod dortem po obvodu, které chránily podklad při promazávání krémem. Nemusím tudíž s dortem manipulovat a přendávat ho na čistou podložku. Na potažení vyválím velký plát podle velikosti dortu a přenesu ho na vychlazený a slepený dort. Srovnám vršek a pak postupně po celém obvodě. Zbytek marcipánu odříznu a uložím do sáčku. Nyní vložím dort opět do ledničky a ponechám ho v ní asi dvě hodiny. Mezitím si připravím pomůcky a suroviny na dokončení. Vše si urovnám na stole, misku s vodou a štětečkem, různé kostice, postavičky a ozdoby a také marcipán, protože vždy je třeba ještě něco dodělat. Protože dort je již hotový, nemůže být dlouho v pokojové teplotě, musím pracovat rychle, aby se mohl brzy vrátit zpátky do chladu. Tato poslední část bývá nejdelší, zvlášť když zdobím drobnými tvary, ale když je vše připravené, netrvá to extra dlouho. Každou věc, kterou položím na dort, potřu štětečkem namočeným ve vodě a přilepím. Větší postavy neponechávám na dortu, jen si je zkusmo postavím, kde budou a pak je uložím do krabičky, aby se při převozu nepoškodily nebo neponičily dort. Po dokončení jde dort zpět do chladu, kde leží celý pátek, čeká, až se správně uleží, a chutě se prolnou. Většinou v sobotu se pak vydává k oslavenci…
Ještě se zmíním o krémech v souvislosti s potahovanými dorty. Moderní maminky se bojí máslových krémů, připadají jim moc tučné. Ale rády by měly dort potažený a pro své děti dozdobený marcipánovými ozdobami. Ale to prostě nejde udělat.
Máslový krém není pouze z másla a cukru, je odlehčený mléčnou kaší. Další možností je použít tvarohový krém, ale i tady musíte dát máslo, jinak nebude náplň dobrá. Oslazený tvaroh, jak je jeho přirozenost, pouští tekutinu a korpus pak více zvlhne. Přídavek másla vše zlepší a náplň je pak chutná. Nebo je možné promazat pláty ušlehanou smetanou, ta většině maminek připadá nejlepší.
Problém je v tom, že marcipán nesnáší mléko, šlehačku a tvarohy. Když dort potáhnete marcipánem, pod kterým je krém z těchto surovin, po chvíli se potah sesune dolů. Někdy to vyřeším tak, že pláty spojím šlehačkou nebo tvarohovým krémem, obvod a povrch dortu potom pomažu krémem máslovým. Tomu se prostě nejde vyhnout, a tak si myslím, že jednou za rok nikomu neuškodí, když sní i třeba dva plátky dortu s máslovým krémem. Je třeba vzít v úvahu, že šlehačka se rychle kazí, dort je potřeba sníst maximálně do třetího dne, což není mnohdy jednoduché. Krémem promazaný dort vydrží i týden, pokud ho na řezu řádně přikryjete folií. Tam se může zkazit pouze máslo a to vybírám vždy co nejčerstvější.
Zvláštní kapitolou jsou 3D dorty. Několik jsem jich upekla, ale nemůžu říct, že by mě tato práce nějak nadchla. Já, jelikož neumím kreslit a nemám žádné nadání v tomto oboru, mám problém docílit správné proporce. Piškotové těsto upečené podle předchozích postupů a spojené krémy se nechá ztuhnout a pak se z tohoto základu vyřezává potřebný tvar. Ten se upravuje punčovinou, piškotovými drobečky smíchanými s krémem, po zahlazení a vytvarování se dort nechá vychladit a pak se potahuje a dokončuje jako klasický dort. Když jsem připravovala tank, měla jsem dva velké korpusy a tvarovala velmi dlouho. Přizvala jsem si k ruce i manžela, který tanky zná velmi dobře a je obeznámen i s rýsováním a technickými výkresy. S jeho pomocí jsem vše dokončila, ale nebylo to nic lehkého. Jak jsem již psala, nemám to správné oko a výtvarno mě úplně minulo.
Závěrem bych chtěla připomenout, že ačkoli dorty nepatří mezi ty nejzdravější pokrmy, navozují v nás pocit spokojenosti a slavnostního okamžiku. Lze je připravit ze zdravějších surovin, některé vynechat, jiné nahradit, další přidat, uzpůsobit si vše podle své chuti. Důležité je, aby byly dorty, ale nakonec i jiné pokrmy připraveny doma, z čerstvých surovin, bez konzervantů, dochucovadel a různého průmyslového vylepšení. Pak vám přinesou krásné chuťové zážitky umocněné posezením se svými nejbližšími nad šálkem kávy nebo čaje.
Přeji všem krásný a pohodový nový rok 2018.
Článek jsem napsala pro internetový časopis Čekanka 28.12.2017
Milí čtenáři, začíná nám adventní období. Měli bychom při něm uklidit nejen byt, ale hlavně v sobě. Vytáhneme na světlo uskladněné ozdoby a různé vánoční předměty. Ti, kdož ctí tradiční výzdobu, často zděděnou, či používanou mnoho let, přinášející pocit trvanlivosti a jistoty, že vše běží jak má, sáhnou po osvědčených kouscích. Ti, kteří rádi vánoční výzdobu mění, jistě se již v obchodech rozhlédli a koupili si něco nového. Nabídka různých ozdobných předmětů je tak veliká, že bych měla problém vybrat jen několik věcí. Naštěstí já patřím k těm, kteří neradi něco mění, mám ráda své staré dobré svícny, osvědčené slaměné ozdoby a řetězy, dřevěné figurky, vyšívané hvězdičky a usušené plátky pomerančů. V každém případě si však téměř všichni zdobíme své příbytky, kupujeme dárky a vymýšlíme vánoční menu, či ke komu se o svátcích vypravíme a co s sebou vezmeme jako pozornost.
Také mnozí v tomto období potěšíme svou duši. Je mnoho možností jak se projít, prohlédnout si krásné ručně dělané předměty a potěšit jimi své blízké. Začínají se ve všech městech rozsvěcet stromy, probíhají adventní trhy. U nás máme letos dokonce trhy večerní, od 16 hodin si lidé, asi tedy hlavně rodiny s dětmi, mohou prohlédnout stánky a zhoupnout se na houpačkách, svézt na ruském kole a využít další pouťové atrakce. Nevím, jestli je toto zrovna nejlepší využití předvánočního času, ale jestli se to bude lidem líbit, proč ne. Je dobré, že akce začíná dnes a končí až 23. prosince, tedy není to akce jednodenní, jak většinou v menších městech bývá, ale trvá celý advent.
Další, a to velmi vítanou akcí, bývají vánoční koncerty. U nás bude tradiční Česká mše vánoční doplněná o několik koled. Akce bývá v místním kostele a lidí se sejde tolik, že se do kostela ani všichni nevejdou. Moc pěkné to bývá každý rok…
U nás doma je advent především pečícím obdobím. Pečeme velké množství cukroví, většinou kolem třiceti druhů, zdobené polevami nebo marcipánem, slepované krémy, domácí marmeládou nebo náplněmi. Je to období velmi hektické, i když nyní, když již nechodím do práce, je to přece jenom jednodušší. Pečeme ve dvou, manžel se stará o troubu, hlídá, aby se nic nespálilo a upeklo, jak má. Má papírek a tužku, jednotlivé časy pečení si píše a má přehled, kdy má cenu se do trouby podívat a kdy je to zbytečné. Upečené nechává na mísách vystydnout, pak skládá do přepravek a odnáší do místnosti, kde se netopí, a kde pečivo přečká pár dní, než ho slepím a dozdobím.
Než ale dojde na pečení, je třeba vytvořit těsta. A to je činnost nejdůležitější, kvalita cukroví se odvíjí podle toho, s jakým těstem pracujete. Příprava na pečení u nás začíná týden předem. Peču jen pro známé, příbuzné a pro rodinu, ale i tak si musím sečíst, kolik kilogramů potřebuji. Pak si podle svých stránek napíši jednotlivé druhy, suroviny a množství várek u jednotlivých druhů. Podle toho nakoupím suroviny, umelu všechny druhů oříšků, piškoty a perníky. Mám rozpis a podle toho jedu. U každého druhu je přibližné množství, čím budu slepovat, jakou polevou polévat, čím zdobit. Při samotném pečení již není čas něco vymýšlet a měnit, plech za plechem se sune do trouby. Až když je trouba pomalejší než já, využívám prostoje ke čtení vybraných pasáží z knížek Táni Kubátové.
Všechny suroviny si připravuji do kuchyně den předem, máslo vyndám z lednice v noci, aby příliš nezměklo, ale aby nebylo ztuhlé. Těsta zadělávám výhradně ručně, robot nepoužívám, myslím, že z něj není těsto dobře zpracované. Často se nalepí nezpracované suroviny na stěny mísy, na metlu nebo se do ní zasune máslo a nechce se mu ven, chvíli se tam drží, musí se stěrkou znovu stáhnout a pokračovat. U zpracování vánočních těst záleží na době přípravy, dlouhé hnětení není vhodné. Na vále mám kontrolu, poznám, jak dlouho hníst těsto, nic se mi nikde nelepí, okamžitě vím, kdy má těsto tu správnou konzistenci. Pak už ho jen zformuji do válečku, vložím do sáčku, uzavřu, polepím štítkem s číslem těsta, každé má v rozpisu své číslíčko, a ukládám do chladu. Ne do lednice, ta je příliš studená a vysušuje, lepší je chodba nebo nevytápěný pokoj. Připravuji vždy víc těst najednou, je to jednodušší, suroviny mám připravené, tak jenom zpracuji těsta. Pak je nechávám nejméně do druhého dne uležet. Po upečení všech připravených těst, zadělám další, nechám odležet a tak pořád dokola, až mám napečeny všechny plánované druhy.
Aby se cukroví povedlo, je třeba vybrat správné suroviny. Vloni jsem jeden druh pekla ze sádla, letos také budu, byl překvapivě dobrý, jak věděly již naše babičky, které sádlo často používaly. Jinak peču pouze z másla, jiné tuky nepoužívám. Rostlinným ztuženým tukům se obloukem vyhýbám, vyrábět z tekutého oleje tuk na pečení mi nepřijde vhodné a zdravé. Kdo má problém s cholesterolem, ať klidně přidá do těsta olej, je to jistě zdravější než ztužený tuk. Oleje používám na pečení a vaření v přírodním stavu, nejraději panenské, jakékoli, i makový, lněný, slunečnicový, dýňový. Beru na milost pouze čistý ztužený tuk do čokolády, přidávám ho málo, zatím jsem lepší variantu nenašla. S olejem je čokoláda matná, s máslem jsou na ní skvrny.
U mouky si nemyslím, že by ta nejdražší, možná se jmenuje babiččina, byla lepší, než kterákoli jiná. Mám ve svém okolí mlynáře a vím, že při mletí se nečistí celý mlýn, aby se vytvořila mouka v určité kvalitě. Pořád je to semleté obilí, nevím, v čem by bylo vylepšené, a pokud ano, nemyslím, že by to bylo pro pečení rozhodující. Tady spíš vidím psychologický účinek na pekařky. Když je babiččina, nebo jinak nazvaná, velkými písmeny uznána jako nejlepší na různé druhy moučníků, tak přece musí být lepší než mouka obyčejná. Ale já si to nemyslím. Ale co považuji za zásadní, mouku po odvážení proseji, zbavím ji tvrdých částeček, které občas mívá a také se tím provzdušní a nabyde na objemu.
Je možné péct ze speciálních druhů mouk, zkušenosti mají ti, kteří mají problémy s pšeničnou moukou. Během roku také peču z pohankové, kukuřičné, mandlové nebo kokosové, ale na vánoce ne. Všichni v této době upustí od doporučení, že pouze celozrnná mouka je lepší nebo jiná zdravější. Nikdo v mém okolí nevyžaduje použití speciálního druhu a tak ani já z nich nepeču.
Do těsta dále přidávám domácí žloutky nebo vajíčka, většinou moučkový cukr, který ale prosévám, bývá často plný hrudek, i když obsahuje protihrudkující přísady. Ořechová, mandlová nebo i jiná jádra melu jemně, kakao používám holandské a také ho vždy proseju. Taktéž pudinkové prášky, kypřící prostředky, prostě jsem takový prosévací maniak. Ale mám pocit, že těsto se mi odvděčí dobrou chutí, lepší konzistencí a dobře se s ním pracuje.
Na vyvalování žádné fígle nemám. Těsto přinesené z chladu nechám trochu povolit, pak odkrajuji asi dvoucentimetrové plátky, nejprve propracuji na vále a pak vyvaluji. Zbytek po vykrájení přidám do propracovaného nového kousku, spojím a vyvaluji, vykrajuji a tak pořád dokola. Formičky na pracny či košíčky nevymazávám, jdou vždy dobře vyklápět. Některé druhy po upečení obaluji v cukru, to dělám hned, dokud jsou kousky ještě teplé. Používám moučkový prosátý cukr, do kterého jsem asi před měsícem přidala vanilková semínka i celý rozříznutý lusk.
Po upečení základních těst přicházejí na řadu odložené bílky. Ty šlehám studené se špetkou soli a troškou citronové šťávy. Pak přidávám krupicový cukr a další přísady, podle toho, jaký druh peču. Nesuším je, peču jako normální cukroví, většinou vyndávám z trouby, když jdou kousky dobře odlepit od papíru.
Po upečení sněhových druhů přichází na řadu slepování marmeládou nebo povidly. Marmeládu si vyndám ze sklenice a vařečkou dobře promíchám. Většinou obsahuje drobné kousky ovoce, ty vyndám, aby slepené kousky dobře ležely. Pouze u jahodové, kterou používám na kokosky, ponechávám kousky jahod v ní a rovnám je do středu koleček mezi krémovou ohrádku. Tam ničemu nevadí, spíše naopak. Linecké cukroví, tedy ozdobně vykrájené vrchní části, popráším cukrem, ale ještě před slepením, aby se cukr nedostal na marmeládu, ta by již nebyla výrazně barevná. Povidla, to je doména mého muže. Při pečení švestek cukr příliš nedáváme, jsou tedy potřeba řádně osladit moučkovým cukrem a hlavně dobře rozředit rumem. A já prý nemám ten správný grif…
Týden před vánocemi pak přichází na řadu krémové období. Krémy šlehám ručním šlehačem, pomalu, pouze z másla, moučkového cukru a ochucujících přísad. Nepoužívám nastavené krémy kašemi, pudinkem či jinými surovinami, protože se tím velmi zkrátí doba použitelnosti. Často trvanlivost prodlužuji likéry nebo rumem, alkohol dodá nejen chuť, ale zajistí, že se máslová náplň nezkazí.
Slepené tvary polévám většinou bílou nebo tmavou čokoládou, ne prodávanými polevami, ty nebývají dobré a špatně se s nimi pracuje. Zdobím ořechovými jádry, čokoládovými ozdobami nebo marcipánovými z pravého marcipánu. Cukroví pak ukládám v menších vrstvách v přepravkách, přikryté papírem a ubrousky nebo ho skládám do dortových krabic s víkem. Nepoužívám krásné vánoční kovové krabice s víkem,které jsou často doporučované, prý se v nich cukroví krásně rozleží. Já si naopak myslím, že se spíše zkazí. Pečivo je vyrobeno z čerstvých surovin bez použití chemických látek, které prodlouží jeho trvanlivost, musí tedy dýchat, a to v pevně uzavřené krabici není možné. Cukroví si lebedí v místnosti, kterou běžně používám na šití, mám tam uskladněny všechny své potřeby na tvoření. Vypnu topení, aby mu nebylo teplo, vše vygruntuji, aby se cukroví cítilo dobře. A pak jen sleduji, jak se často otvírají do oné místnosti dveře, a jak manžel chodí s mističkou kontrovat kvalitu pečiva. Je ho dost, nemám strach, že bych pak měla málo pro známé, tak ho nechávám, ať si toto období užije. On velmi rád sladké, ačkoli to na něm není vidět. Já naopak sladké příliš nejím, ale vidět to také není…
Před vánocemi peču ještě listový závin s jablky, vánočku nebo štolu. Ale nebývá to pravidlem, podle toho, jak se jedlíci dohodnou. Když byly děti malé, mívali jsme závin pravidelně na Štědrý den, upekla jsem ho, než jsem šla do práce. Zlaté prasátko sice děti nikdy neviděly, ale byly spokojené…
Původně jsem se chtěla rozepsat o pečení nejen cukroví, ale i dortů. A to potahovaných, o jejichž přípravě se píše v nejnovější knize Táni Kubátové Síťovky. Ale nějak se mi to zvrtlo a zůstala jsem pouze u vánočního pečení. Možná, že v mém postupu pečení cukroví mnozí najdete něco nového, možná něco vyzkoušíte, ale pokud ne, nevadí. Snad jsem trošku přispěla netradičním přivítáním adventu a pečením alespoň na dálku provoněla váš byt. U nás to již krásně voní…
A kdo nepeče, protože sladké nejí, vyhýbá se cukru nebo mu prostě nic takového nechutná, možná si pochutná na čerstvém nebo sušeném ovoci nebo vyzkouší některý z mých nízkosacharidových moučníků. Slibuji, že přidám i několik speciálně vánočních.
A na závěr vám prozradím nejoblíbenější cukroví u nás v rodině, jehož recept se nedá napsat. Pečivo zmizí okamžitě jako první, ani nemusí být slepené marmeládou nebo krémem. Když vyvaluji, vždy mi na vále kousek zbyde. Při dalším zpracování by obsahovalo víc mouky, proto ho odložím, pečivo by již nebylo tak dobré. Tyto zbytky dávám do krabičky, uzavřu a uložím v chladu. Když mám dopečeno, všechny tyto kousíčky těsta nechám povolit, zpracuji na krásné, většinou mramorové těsto, a protáhnu ho mlýnkem s nástavcem. Z tvarů ponechávám tyčinky nebo tvořím věnečky a rohlíčky. Upeču, nechám vychladit a pak už jen zírám, jak rychle mizí. Je výborné, pokaždé trochu jiné, ale vždy moc dobré…
Přeji všem krásné adventní období, klid a pohodu, zklidnění a prožití období se svými blízkými. A provoňte si ho vanilkovou vůní čerstvě upečených rohlíčků…
Slibuji, že k dortům se vrátím v dalším článku. Koho zajímá, jak peču potahované dortíky, počkejte si na další pokračování.
Článek, který jsem psala pro internetový časopis Čekanka a vyšel 6. prosince, doplním poznámkou o tom, jak to dělám se zbylým vánočním pečivem. Vím, že několik žen hledalo na mých stránkách odpověď na tuto otázku. Nevím proč, když ji nenalezlo, nenapsaly přímo a nezeptaly se, odpověď by dostaly velmi brzy.
U nás málokdy zbyde velké množství cukroví. Někdy se to může stát, to pak je třeba jednat rychle. Když vidím, že po svátcích mám víc druhů slepených krémem, ihned je naskládám do silnějších sáčků, dobře uzavřu a uložím v mrazáku. Dělám menší hromádky pečiva, aby se po rozmrazení snědlo co nejdříve. Cukroví promazané marmeládou nebo nutellou vydrží déle, můžete ho mrazit i v polovině ledna. Ale také v menším množství. Někdy se mi stane, že se některé pečivo ještě před slepením poláme. Pokud je ho větší množství, rozdrtím ho najemno, drť nasypu do nádobky, popíši a dám zmrazit. Později takto připravené drobečky používám při pečení moučníků s náplní, do které se přidávají piškoty nebo sušenky. Jen upozorňuji, mrazit je třeba co nejdříve, hlavně u cukroví s máslovými krémy.
Jak jsem slíbila, v tomto článku budu psát o velmi zajímavém člověku, jehož vzpomínky na válečnou dobu jsem nedávno četla. V nich Karel Sellner psal především o vojenské stravě. A protože to bylo čtení velmi zajímavé, a navíc se jedná o muže, který působil po celý svůj život na Mladoboleslavsku, nabízím i vám jeho pohled na své působení v 1. světové válce.
Ale kdo to vlastně byl? Mnozí ho znát nebudete. Za Rakousko-Uherska i v průběhu druhé světové války byl vyšetřován a šikanován, po roce 1948 byly jeho knihy vyřazeny z knihoven. Až v roce 1968 ho mocní vzali na vědomí, byla mu odhalena pamětní deska na domě, kde v Mladé Boleslavi žil, ale poté opět upadl v nemilost. Byl znovu objeven až v listopadu 1989, jeho myšlenky a názory se postupně dostávají k veřejnosti a myslím, že v mladoboleslavském okolí není nikdo, kdo by tohoto významného muže neznal.
Karel Sellner – (1873 – 1955) byl člověk několika profesí a ve všech dosáhl na pomyslný vrchol znalostí a umění. Byl spisovatelem historických knih, učitelem, později okresním školním inspektorem a archeologem. Jeho otec pracoval na dráze, možná i přímo v Krnsku, protože byl v různých funkcích na Turnovsko-Kralupsko-Pražské dráze. A jak již mnozí víte z mého článku o Stránovském viaduktu, tato dráha vedla blízko mého bydliště.
V obecné škole vynikal svým zájmem o kreslení, hudbu a knihy. Již v této době napsal několik prvotin. Hrál na hudební nástroje, nejvíce na housle, klavír a později i na varhany. Zajímala ho kresba, chemie a překvapivě i polní hospodářství, absolvoval kurzy v těchto oborech. Později vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové a učil na několika školách v okolí Mnichova Hradiště a Mladé Boleslavi.
Nejvíce ho ovlivnilo působení v Podbezdězí. Nejdéle pobýval v obci Březovice, která je na svého bývalého občana a učitele velmi pyšná. Na bývalé škole je umístěna Sellnerova pamětní deska. Pobyt zde považoval Sellner za nejkrásnější období svého života. A není divu, nejenom že si zde našel ženu, která ho provázela životem, ale mohl se zde věnovat všem svým zálibám. A těch bylo velmi mnoho.
Byla to zejména archeologie a literatura. V okolí Březovic objevil mnoho nálezů, dokonce i velké hradiště, které jeho přítel Eduard Štorch pojmenoval na jeho počest Sellnerovým hradištěm. Oba tito muži spolupracovali a Sellner posléze napsal a vydal vlastním nákladem v roce 1910 pod pseudonymem Karel Franta knihy První lidé v Čechách a O vzniku a vývoji poddanství českého lidu.
V této době napsal i mnoho spisů vlastivědných, zejména o okolí Mladoboleslavska. Nejvíce ceněné byly regionální knihy Dějiny na Mladoboleslavsku, Geologie okresu mladoboleslavského a zejména největší ohlas měl vlastivědný sborník Boleslavan,jehož některé díly mám možnost si přečíst. Karel Sellner ho založil a vydávala ho učitelská jednota Komenský v Mladé Boleslavi s pomocí okresních správních komisí a okresních osvětových sborů v Mladé Boleslavi a Nových Benátkách. Tiskla ho knihtiskárna Jaroslava Chládka v Mladé Boleslavi. Vycházel měsíčně mimo školní prázdniny, ročně bylo tedy deset čísel a roční předplatné činilo 20 Kč. Redakce byla složena z věhlasných mužů, vedl ji univerzitní profesor J.V.Šimák, členové byli Karel Sellner, okresní školní inspektor, profesoři Z. Kamper, B. Konvalinka, S. Novák, F. Strejček, odborní učitelé Č. Novotný a E. Svárovský, katecheta J. Vojáček a učitel pomocné školy V. Kozák. Odpovědný redaktor byl Karel Sellner. Napsala jsem celý výčet spolupracovníků, aby bylo vidět, jaké kapacity se podílely na vzniku tohoto sborníku. Také je to velká vzácnost, někteří čtenáři si dávali roční výtisky svázat a sborníky velmi pečlivě opatrují. Já ho mám jenom půjčený, což mě velmi mrzí… Dnes je možné jednotlivé roční svazky koupit v antikvariátech, ale jejich cena je poměrně vysoká, kolem 600 Kč, což svědčí o jejich kvalitě. Je to soubor různých článků z různých odvětví tehdejšího života. Velmi zajímavé svědectví o době minulé, jak lidé žili, co je trápilo, na co vzpomínali. Jsou zde i básně, povídky, historické zajímavosti, články o životě českých osobností, ale na konci sborníku jsou i hádanky.
Karel Sellner se zajímal i o cikánské rodiny, které měly své stany kolem vesnice Březovice. Navštěvoval je a sledoval jejich běžný život. Krajina tohoto kraje ho inspirovala i při jeho literární tvorbě. Děj většiny jeho knih se odehrává na Mladoboleslavsku a Podbezdězí. Nejznámější jsou Tajemný rytíř, Z bezdězských lesů, Tři bratři z Mydlovaru, Petrovský. Jak názvy naznačují, jeho tvorba vycházela z jeho historických a vlastivědných znalostí. Ty uplatnil i při svých přednáškách, které byly velmi hojně navštěvovány. Přednášel o historii českého národa, o regionálních pověstech, o archeologii, ale také o pedagogice a psychologii.
Největšího uznání se mu dostalo za jeho učitelské, později inspektorské počínání. Byl 1. září 1919 zvolen prvním a zároveň posledním školním inspektorem v Mladé Boleslavi, kterého volili sami učitelé. Podařilo se mu zlepšit postavení učitelů, založit nové školy, pomáhal školákům i vyučujícím. Zavedl nové způsoby výuky, nové předměty, hlavně volný sloh a volné kreslení. Byl předsedou Budče učitelské a mluvčím učitelů v okresní radě. Jeho přáním bylo, aby děti z vesnických škol byly stejně vzdělány jako ty ze škol městských, a aby se školy staly střediskem vzdělanosti. Proto pořádal pro učitele mnoho přednášek a vzdělával je.
V roce 1933 odstoupil z funkce školního inspektora, protože odešel do důchodu. Nyní se mohl více věnovat psaní, archeologickým výzkumům v okolí bydliště a také zhotovoval plno výrobků, byl velmi manuálně zručný. Perzekuce za 2. světové války ho neodradila od psaní, sepsal a ilustroval rodinnou kroniku, čtvrtý díl dokončil až po skončení války. Po komunistickém převratu v roce 1948 se stal nepohodlným, jeho myšlenky, sociální spravedlivost, boj proti útlaku a bezpráví ho vyřadily ze společnosti. Do ní se vrátil až po listopadu 1989. Utlačovali ho za Rakouska-Uherska, Němci za 2. světové války a později i komunisté. A přesto se mu podařilo vykonat mnoho dobrého pro lidi ve svém okolí, pozměnit celé školství a tím výchovu těch nejmenších, najít pevné místo v archeologické obci.
Jaký byl Karel Sellner nejlépe poznáme, když si přečteme jeho učitelské desatero. Je nejen o učitelích a pro ně, ale cítíme z něj i to, jaký to byl člověk. Našla jsem ho, otisknul ho nejspíše jeho příbuzný Jakub Sellner, a nyní vám ho nabízím.
1. V jedno budeš věřiti – že máš osud budoucích ve svých rukou!
2. Nevezmeš nadarmo jméno pokroku, lidskosti a mravnosti!
3. Pomni, že škola je chrámem umění, pravdy a dobra, dílnou lidskosti!
4. Cti otce naší republiky a jeho železná vytrvalost a láska k vlasti buď též ti bude vzorem!
5. Nezabiješ v dětech lásky k sobě kaprálskou řízností a studenou povýšeností!
6. Celým svým zjevem, slovem i skutkem buď vždy čist!
7. Nepokradeš dětem ani minuty času vyučovacího, ale využij každé příležitosti k zasévání dobrého símě v duši dětskou!
8. Nepromluvíš nikdy ve škole slova nelaskavého, nepromluvíš nepřipraven, nepromluvíš proti pravdě a pokroku!
9. Nepožádáš darmo lásky dětí, ale dáš jim celé srdce své i duši svou!
10. Aniž požádáš, aby svobodná republika platila tě za hodiny marně utrácené!
Pro své názory, které se nebál zveřejňovat, byl pro Rakousko-Uhersko nepřijatelný, a i když bylo málo učitelů, byl 26. července 1916 naverbován do armády. Protože mu bylo již 43 let, nešel na frontu, ale nejprve do jednoroční školy pro dobrovolníky.Sellnerovy vzpomínky na tuto dobu se točí kolem jídla, které bylo velmi špatné, u setniny převažoval hlad. Vojáci dostávali plno sušených naložených ryb, které byly namočeny ve velkém sudu, kterému říkali „tisíc smradů“, odporný pach se táhl celým táborem. Tyto ryby se připravovaly pečené, později se mlely a připravovaly se z nich karbanátky, které obsahovaly plno drobných úlomků kostí. Občas se na talířích objevila vařená řepa, mrkev, zelí i dýně. Upravená zelenina byla chutná a velmi vítaná. Vojenští kuchaři, vařící ve špinavém oblečení a servírující jídlo na nemytém nádobí, si ovšem přilepšovali, pro sebe si vařili guláš, paprikáš, smažili řízky či pekli roštěnou. Okrádali o tyto pokrmy ostatní spolubojovníky.
Pořádek nastolil až po půl roce mladoboleslavský rodák nadporučík Knorr, který pocházel z německé rodiny, ale velmi dobře mluvil česky. Byl rázný, spravedlivý, podvody v kuchyni objevil a napravil, sud zmizel a dalo se lépe dýchat. Kuchaře poslal do basy, místo nich se objevili noví, čistí a strava se velmi zlepšila. Knorr sám jídla ochutnával, držel se hesla „sytý voják nereptá“.
V zimě roku 1916-1917 obýval Karel Sellner pokoj s dvanácti ševci a krejčími, kteří pracovali v oděvním skladu. Jídla zde bylo málo, a proto každou neděli vyráželi do různých stran a večer se vraceli s plnými baťohy. Přinášeli pšeničný chléb, slaninu, uzené maso, tlačenku, někdy i vepřový guláš. Vše co přinesli, poctivě rozdělili mezi osazenstvo. I Karel dostával svůj díl, on jako velicí nemohl odejít. Na oplátku, na přání, jim vyprávěl o tom „zatraceném Rakousku“. V té době dostávali vojáci tzv. „Hungerurlauby“, aby se doma najedli a u setniny ubylo jedlíků.
Později byl převelen do důstojnické školy v Pětikostelí, kde se měl naučit velet setninám. Zde nebyl důstojník Knorr a podle toho to vypadalo. Často míval hlad, do opasku vrtal nové dírky, aby mu kalhoty nespadly. Ale Karel měl štěstí, jako „ordonanc“ byl k němu přidělen jeho bývalý žák. Jednou večer přišel potají k vojákům do budovy, kde byla velká zima, právě tento žák a hledal svého učitele. Přinesl mu uzený jazyk a kousek bílého chleba. Vše ukradl kuchařům, kteří si nacpávali břicha. Slíbil přinést i teplou deku, ale učinil tak až o něco později, dříve nemohl. Ráno se již učitel probudil v teple, přikrytý silnou dekou. Když žák mohl, potají mu přinesl kus chleba, studenou vepřovou pečeni nebo vařený uzený bůček, vše, co mohl sebrat nepoctivým kuchařům.
Také Karel vzpomíná, jak náhodou objevil krádež v kuchyni. Byl do ní zapojen desátník a kuchař, kteří podávali jídlo přes plot ženám. Šikovatel a domobranci, které vzbudil, mu pomohli všechny chytnout. Nyní se ho ujal náš známý Knorr, vysvobodil ho tím, že ho přemístil k technické službě a Karel odjel do Albánie. Uprostřed vysokých hor nad hlubokým kaňonem řeky Seriče byla umístěna stanice 516. etapního praporu 19. setniny. Vojáci zde měli budovat silniční a železniční tratě. Prvním jídlem zde byla hustá dršťková polévka s kousky masa a hodně oslazený čaj s rumem. Po páchnoucích rybách, zelné polévce a krmné řepě konečně masitá večeře a teplý čaj. A nejlepší chléb, který za poslední roky jedl.
Zde nehladověl, měli své stádo ovcí, koz a horských krav. Po čtrnácti dnech dostávali na přilepšenou víno, sýr, sardinky a suchary. K obědu mívali často knedlíky. Později jako velitel malého oddílu dbal, aby voják dostal vše, co mu patří. Chodili sbírat do lesa oříšky, pražili je a vařili z nich kávu. O pár měsíců později velel setnině italských zajatců. Opatřil si své stádo, měl berana Maje, černé prasátko, dvě telátka, velkého vola a silnou krávu. Hovězí dobytek získal od honců, kteří velká stáda hnali na frontu. Za trochu peněz a potvrzení, že kus je neschopen další cesty, se něco ze stáda ocitlo u něj v ohradě. Říkali zvířatům „železná rezerva“. Maj požíral potají makaróny, které sušili kuchaři na slunci na stanových plátnech. Prase jedlo odpadky z kuchyně a kukuřici, která se sušívala na zemi. Ostatní zvěř se pásla na louce u říčky. Podařilo se mu získávat koně, kteří byli zraněni a museli se zabít. Z koniny se vaříval guláš v kotlích, krásně vonící paprikou a cibulí. Protože vařili italští kuchaři, měli často polentu, makaróny a různá exotická jídla.
U jednotky měl Karel i svou zahradu, a tak měli dostatek zeleniny. Ráno italští zahradníci notně zalili záhony, při padesáti stupních vše rychle rostlo. Zelenina byla obřích rozměrů, veliká rajčata, nestvůrně veliké dýně, zelí i kapusta velikosti bramborových košíků, fazolové lusky dlouhé až 20 cm. Když záhony sklidili, hned začali sázet nové druhy. Měli i hojně ovoce. Různé druhy velkých melounů, vinné hrozny těžké až 2 kg, fíky i broskve. I cibule byla velikánská, do každého velkého kotle se dávalo šest nakrájených cibulí osmažených na slanině, potom se přidaly nakrájené okurky, dýně a rajská jablka nebo fazole či lusky. A plno papriky. Polévky vařili z hovězího masa s přísadou rajčat, vždy ji zaprašovali moukou, takže byla pěkně hustá.
Italští zajatci chodívali do lesů, chytali hady až dva metry dlouhé, nejedovaté, ale útočící na lidi. Stahovali je, rozsekávali na krátké kousky a vařili s různou zeleninou. Jedli i zelené ještěrky, chytali ryby, smažili plže a hlemýždě. V plechovkách od konzerv tloukli železnými spojkami kolejnic kukuřici, mleli ji na hrubou mouku a vařili z ní polentu. Nečinili tak z hladu, ale pro ukrácení dlouhé chvíle. Rádi sedávali u ohníčků a vařili vše, na co přišli.
Karel s dalšími čtyřmi rodáky vymysleli a poté z dostupných surovin vařili nová jídla. Salát k večeři si připravovali z tence nakrájených okurek a dýní, drobně nakrájené cibule a rajských jablek, střídavě skládaných v míse. Okořenili ho paprikou, zalili octem a panenským olivovým olejem.
Připravovali si také knedlíkový nákyp. Velký kus drobně pokrájené slaniny škvařili s cibulemi, do tohoto základu přidali rajská jablka, rozkrájené knedlíky a vše zalili rozkloktanými vejci.
V Miloti nad řekou Matti byla důstojnická jídelna, které velel dobrosrdečný Maďar Tezö. Obědové jídelní menu se skládalo z hovězí polévky, hovězího masa se salátem, selátka, moučníku, broskví, melounů, vinných hroznů a k pití bylo víno a černá káva. Karel si kuchaře našel sám mezi zajatci, kuchtík dříve vaříval v Miláně, v Paříži a dalších evropských městech. Vařil velmi dobře, ale knedlíky po českém způsobu se naučil až u pana Karla.
Na konci války se podíleli nejen spojenci, ale i nespokojenost hladovějících, hrozila revoluce z hladu u nás i v Německu. Příčinou rozkladu armád a rostoucí nespokojenosti ve vojsku byl hlad. Na mnoha místech se stalo, že hladoví vojáci odmítli bojovat. U nás se vzbouřilo asi sedm stovek vojáků v květnu 1918 v Rumburku. Důvodem bylo špatné zásobování, hlad a šikana německými důstojníky. Vzbouřenci byli při pochodu do dalšího města pochytáni rakousko-uherskou armádou a vůdci popraveni.
Karel Sellner se o konci války dozvěděl na Svátek zesnulých, 2. listopadu. Telefonista přiběhl za ním do pokoje se zprávou, volal „ je příměří, bude mír, je konec války, vojenské oddíly se vrátí domů.“ Na stěžni ohromné lodi Filipi Artelli zavlála 12. listopadu 1918 vlajka svobodné československé republiky a naši vlajku poprvé pozdravovaly velké křižníky hřměním děl.
A nebyl by to ani Karel Sellner, kdyby své zážitky z Albánie nesepsal a nevydal. Tak jako dříve vydával knihy z Mladoboleslavska, nyní učinil totéž po svém návratu domů z války. Kniha je složena z albánských pověstí, které slyšel v Albánii vyprávět, ale obsahuje i povídky a pohádky. Je určena pro dětské čtenáře a jmenuje se Pohádky májových večerů.
Karel Sellner byl významnou kulturní a sociální osobností Mladoboleslavska mezi oběma válkami. Byl také výborným pedagogem a spisovatelem. A na závěr si vypůjčím kousek citátu našeho prvního prezidenta. Pochází z rozhovoru mezi T.G.Masarykem a Karlem Čapkem.
„Snad nic není pro politiku, ale i pro život tak důležité, jako poznávat lidi“.
A já dodávám, poznávejme a pišme o velikánech z naší historie i současnosti. Ať se na ně nikdy nezapomene…
Literatura
Boleslavan – vlastivědný sborník
Karel Sellner (ne)známý spisovatel – autor Jakub Sellner
Wikipedie
Fotografie
Karel Sellner – autor Jakub Sellner – Wikimedia Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Pamětní deska na Karla Sellnera v obci Březovice – autor Jan Polák, vlastní dílo Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Památník Rumburské vzpoury v Rumburku – autor Matěj Baťha, vlastní dílo, Creative Commons 2,5 Generic
Článek jsem psala pro internetový časopis Čekanka 4.12.2017
