Archiv rubriky: Kam se už s Jiřinkou nepodíváme

Benátky nad Jizerou

Napsat komentář

Vážení čtenáři, jistě jste si všimli, že jsem změnila název města. Od 1. ledna 1944, tedy v době okupace, sjednotili Němci Staré a Nové Benátky a Obodř, a nazvali seskupení Nové Benátky nad Jizerou. Krátce poté název změnili na dnešní Benátky nad Jizerou. Zavedu vás do zámeckého parku, na krásné náměstí s několika zajímavými domy a také se vydáme za dalšími památkami, které nás s manželem zaujaly.

V minulém díle jsem popsala historii zámku a jeho majitele, ale nenapsala jsem ani slovíčko o zámeckém parku. Je pro mě zvláštní tím, že se v něm vyskytuje velmi málo květin. Nejsou tu zajímavě vysázené květinové záhony, jak bývá běžné v zámeckých parcích. Cestu kolem kruhové fontány s vodotryskem lemují rozkvetlé aksamitníky a u altánku byl osamělý trs kvetoucí juky. Cestičky jsou pěkně upravené, tráva svěží, ale co je na této zahradě nejúžasnější, jsou stromy. Nádherně vzrostlé vhodně doplňují zahradní prostor a vytvářejí příjemnou kulisu zámeckého objektu.

Po projití hlavní bránou do parku se dostanete do úplně jiného světa. Dýchne na vás klid umocněný krásnou sochou kojící Panny Marie. To je první objekt, který uvidíte. Kolem ní trávník a pěšinka, která vás zavede k výklenkové kapli s kašnou, ke kostelu, k budově, která by měla být zámkem, ale jejíž levá část tak vůbec nevypadá. Pravá ano, ale když půjdete po krásných přírodních schůdcích kolem budovy, jste rázem v zahradě a pak už jen vnímáte krásu místa a na vlastní zámek úplně zapomenete. Nevěřila bych, ale přesně to se mi stalo. Procházela jsem zahradou a vnímala stromy, fontánku, altánek, pomníky, koukla se z vyhlídky na město a došla ke kostelu, když se mě manžel ptá, jestli jsem už byla na hradním nádvoří. Já se zarazila a najednou jsem se cítila ztracená a musela jsem se vrátit zpátky zahradou a teprve potom jsem prošla na nádvoří a stála v úžasu nad krásou, která se najednou zjevila. Je to jako v pohádce…

Možná vás překvapí, že manžel nevěděl, kde jsem už byla, ale my většinou nechodíme spolu, když jsme na nějaké výstavě nebo zámku. Každého z nás zajímá něco jiného, a tak se procházíme podle svého přání a vždy to dopadne tak, že mě manžel někde najde a zjistí, kam ještě chci jít, nebo se dohodneme, kde se sejdeme. Tentokrát měl s sebou dalekohled a většinu času strávil prohlídkou benáteckého okolí.

Ale abych se vrátila na začátek prohlídky zámeckého areálu. Hned vpravo za hlavní bránou se nachází bývalá strážnice s vězením. Pokračují hospodářské budovy, v jedné z nich bydlíval tajemník panství. Svůj dům zde měl i ředitel panství, ve svahu pod ním byly stáje pro koně. Bydlel zde také zahradník, který se staral nejen o park, ale i o menší oddělenou část, kde se pěstovala zelenina pro zámeckou kuchyni. Nechyběla ani prádelna, před níž bylo prostranství vhodně pojmenované „Plajch“ na bělení prádla. V podzemí jsou vinné sklepy, byla zde lisovna vína i s postranními výklenky na uložení sudů. Dnes slouží objekty obyvatelům města a návštěvníkům zámku. Je zde informační středisko, místnosti určené pro školní družinu, keramickou dílnu, rehabilitační středisko i dětského lékaře. Místo zahrady se skleníkem je dnes sportovní hřiště.

Při vstupu do areálu hlavní zámeckou bránou vás okamžitě zaujme krásné sousoší kojící Panny Marie. Stojí na mohutném soklu složeného z trojúhelníkových tvarů, hlavní nosný sloup je zajímavě ozdoben hvězdicovými otvory. Krásná je postava Panny Marie s Ježíškem, její úsměv vyzařuje jakési uklidnění a radost. Socha byla zhotovena pro hraběte Arnošta Bohumíra ze Schützen v roce 1714. Je jen škoda, že v současné době ji stíní poněkud vzrostlý strom.

Nalevo od této sochy je v zámecké zdi zasazena barokní kamenná výklenková kaplička s kašnou. Zadní stěna je zdobená, vršek je trojúhelníkový se soškou chlapce. Měl by to být Triton, syn boha moře Poseidona, tedy jakési spojení s vodou, která tekla z kašny. Byla z ní odebírána voda pro potřeby zámku, z venkovní strany sloužila benáteckým občanům. Pitná voda byla vedena z Jizery, čerpala se do staré vodárny již od druhé poloviny 16. století.

Nyní jsme u nejstarší budovy v areálu, před námi je kostel Narození Panny Marie, založený Janem z Dražic v roce 1349, tudíž je stejně starý jako město Nové Benátky. Byl postaven v gotickém stylu a patřil ke klášteru sv. Augustina řádu Cyriaků. Zničený kostel po husitském řádění opravil v 16. století Bedřich z Donína. Barokní věž postavil Arnošt Bohumír hrabě z Schützen, současně také prodloužil chrámovou loď. Po výstavbě východního zámeckého křídla se propojil kostel se zámkem. Ve 20. století se stavby ujal děkan Ignác Veselý a s pomocí občanů stavbu opravil. Vnitřek kostela jsem neviděla, ale měly by tu být čtyři oltáře z poloviny 18. století. Hlavní oltář tvoří obraz narození Panny Marie, po jeho stranách jsou sochy sv. Petra a sv. Pavla. Barokní oltář s vyřezávanou Kalvárií je lemován sochami sv. Jana a sv. Anny. V původní podobě se zachovalo sanktuárium s erbem pánů z Dražic. Pod kostelem je krypta, kde jsou pochováni někteří majitelé panství.

Mimochodem, všechny stavby v areálu byly v posledních letech restaurovány, všechny vypadají moc hezky. Jsou sladěny do stejného tónu, ať už barvou nebo stylem. I bývalá kočárovna, která se nachází nalevo od chrámu, je nově upravená. Dříve sloužila na ukládání kočárů a koňských postrojů.

S kostelem je spojený velký dlouhý objekt, který zámeckou budovu připomíná jen z části. Levá strana je bez zdobných prvků, je v ní umístěn městský úřad, pravá strana je již zámecká. Celé západní křídlo zámku je zdobené psaníčkovou rustikou z 16. století. Pokud se chcete dostat na hradní nádvoří, nesmíte, tak jako já, koukat na krásná psaníčka, ale vrátit se zpátky ke vstupu na městský úřad. Projdete průchodem a rázem se ocitnete v tom pravém zámeckém prostředí.

 

Zámek, jak si možná vzpomínáte, koupil koncem 16. století císař Rudolf II. Spojil tři svá sousední panství, brandýské, lyské a benátecké, a výrazně tím zvětšil svůj honební rajón. Benátecký zámek pojal jako lovecký a s tím souvisí i jeho výstavba. Východní křídlo zámku, které je dostupné z nádvoří, je ozdobeno figurálními sgrafity. Pokrývají celou stěnu v pěti pásech. Pod římsou je pruh ornamentální výzdoby. Dva vyšší pásy jsou pokryty mytologickými a náboženskými motivy. Je zde zobrazen Samson s Dalilou a Herkulovy hrdinné činy. Prostřední a nejspodnější pás znázorňuje náměty z panských honů. Jsou zde vyobrazeny různé způsoby lovu, štvanice se psí smečkou, chytání do sítí. A také zvířata běžně tenkrát lovená – černá zvěř, jeleni, zajíci, lišky i medvědi. Na levé straně je skupinka jezdců, mezi nimiž je prý vyobrazen císař Rudolf II., milovník nejen umění a vzácných předmětů, ale i lesů, zahrad a lovů.

Majitel Ignác Zikmund z Klenové se chtěl vyrovnat sousednímu vlastníku lyského panství Františku Antonínu Šporkovi. Ten velmi podporoval sochařskou dílnu Matyáše Bernarda Brauna, jehož sochy zdobí areál v Kuksu a v Lysé nad Labem. Proto se v benáteckém parku ocitly plastiky, sice ne Braunovy, ale jeho stylu podobné. Pravděpodobně vznikly v místní sochařské dílně Františka Adámka nebo u sochaře Jana Langa.

Sochy jsou vytvořeny z místního pískovce, jenž je sice vhodný na vytváření krásných tvarů soch, ale není odolný vůči času a povětrnostním vlivům. Originály všech soch jsou více či méně poškozeny. V zámeckém sklepení bylo proto vytvořeno lapidárium, kam byly svezeny sochy nejen ze zámku, ale i z města, kterým hrozila zkáza. Zahradu nyní zdobí jejich věrné kopie.

Pilíře brány vedoucí k části Obodř jsou ozdobeny alegorickými sochami Podzim a Zima. Branka vedoucí z parku nad vinný sklep je doplněna sochou Atlanta, nesoucího na zádech zeměkouli a Herkula, právě bojujícího se saní. Tyto sochy jsou kopie, můžeme si je ale porovnat s originály, sochy Podzim, Zima a Atlant jsou umístěny v podloubí zámeckého nádvoří.

Část zámku s podloubím, kde jsou umístěny původní sochy. I když již nejsou dokonalé, povětrnostní podmínky je trošku poškodily, přece jenom se mi líbily víc než jejich kopie. Omluvte odhozené cosi na snímku s Atlantem, já jsem prohlížela sochu a tohoto někým úmyslně odhozeného již nepotřebného, jsem si nevšimla. Kousek opodál byly koše, které jsme sami využili, nevím, proč tak nemohl učinit i onen dotyčný návštěvník. Socha je moc krásná, tak jsem snímek uveřejnila, nesmíte prostě koukat za ni, jen obdivovat její ušlechtilé tvary…

 

Na pravé straně zámeckého parku je zděný zahradní altánek. Má osm zkosených stran a byl kdysi ozdoben vázami a sochami. Ty již zde nejsou…

V průsečíku cest mezi altánem a zámkem je kruhová fontána s vodotryskem. Cestu lemují záhonky s mými oblíbenými afrikány a několik pěkných dřevěných laviček. Mnoho stejných se nachází po celém parku, v různých částech je možné si na chvíli sednou a pokochat se krásou soch, kašny nebo stromů.

V části parku, které dominují krásně vzrostlé stromy, najdeme tři pomníky. Padlým spoluobčanům v I. světové válce vytvořil památník sochař Josef Fojtík, na úpravě a umístění se podílel architekt Jiří Kroha. Odhalen byl 28. října 1928 za velké účasti místních občanů. Na pylonu jsou jména všech padlých benáteckých vojáků na různých bojištích světové války. 26. června 1932, v den 15. výročí bitvy u Zborova, byla u pomníku uložena schránka s pamětním listem a prstí z tohoto bojiště.

Opodál stojí pomník prezidenta T. G. Masaryka. Slavnostně byl odhalen v srpnu 1928, v roce 1939 byl ale uklizen před okupanty do depozitáře muzea. Na své místo byl znovu postaven v květnu 1945. O pár let později musel být znovu odstraněn, odhalen byl, jak jistě tušíte, v roce 1968. O dva roky později ho někdo v noci tajně rozebral a dodnes není jasné, kam busta zmizela…

Připomínkou pobytu Bedřicha Smetany na tomto zámku je jeho pomník v horní části zahrady. Na podstavci jsou dva letopočty, 1824 je rokem narození skladatele, 1974 rokem odhalení pomníku. Busta je kopií, originál vytvořil náš slavný sochař Josef Václav Myslbek. O pobytu skladatele v Benátkách se můžete víc dozvědět v pamětní místnosti místního muzea, v té místnosti, v níž při svém pobytu bydlel. Smetana současně s vyučováním Thunových dětí studoval v Praze kompozici, po třech letech Benátky opustil, a věnoval se koncertům, skládal skladby a v Praze založil klavírní školu. K hraběcí rodině na benátecký zámek se vracel, místo po něm převzala jeho budoucí manželka Kateřina Kolářová. Hrabě Leopold Thun podporoval skladatele po celý život.

Okružní cestou po zámecké zahradě jsem se dostala k několika schůdkům, a jsem opět u kostela. Cestička mě zavede kolem kočárovny a kašny k zámecké bráně. Vím, že jsem neviděla ani nepopsala všechno, co zdejší zámek nabízí, ale to už nechám na vás. Třeba si najdete cestu na benátecký zámek a prohlédnete si stálé nebo příležitostné výstavy v muzeu, které se nachází v druhém patře zámku. Nebo se jen posadíte v parku…

Já nyní projdu zámeckou bránou a po pár metrech jsem u Základní školy. Byla založena na konci 19. století jako škola měšťanská chlapecká. U vchodu je plaketa věnovaná zdejšímu rodáku Zdeňkovi Kalistovi. Psal podobné verše jako jeho přítel Jiří Wolker, později vědecké a vědecko-populární publikace z českých dějin. K historii měl blízko, studoval ji a přednášel jako docent na Karlově univerzitě. Významně se zasloužil o objevení českého baroka. V padesátých letech se stal jednou z obětí politických procesů, odsouzen byl na 15 let vězení, později se dočkal rehabilitace. Smutný osud, tak alespoň připomenutí jeho života…

Budova školy je nádherná a hodí se k místu, kde stojí. To ale nemůžu napsat o domě stojící naproti. Jistě mnozí poznáte, že stavitelem byl arch. Jiří Kroha. I v Mladé Boleslavi postavil několik objektů, ale na místech, kam se jeho díla hodí. Postavit tuto „rozevlátou“ širokou stavbu hned vedle budovy bývalé Okresní záložny hospodářské, se mi nezdá vhodné. Zvlášť, když kvůli této stavbě byly zbourány původní domy, které by jistě po rekonstrukci lépe zapadly do nádherného náměstí, nesoucí název Husovo. Stavba byla dokončena v roce 1926. Krohův Okresní dům měl sloužit úředníkům okresní samosprávy, ale ti se zde sešli pouze jednou, pak byl benátecký okres zrušen. Necelých dvacet let zde bylo umístěno Muzeum Novobenátecka, nyní je zde lékárna, ordinace zubních lékařů a pamětní síň Jiřího Krohy.

 

Secesní budova Okresní hospodářské záložny stojí hned vedle Krohova domu. Vlevo stával hostinec této instituce. Obě budovy byly postaveny v roce 1906. Nevím, proč byl hostinec zbourán, určitě to byla krásnější stavba než ta, co stojí místo ní. Ale vlastně vím, jen nechápu, proč zbourat hezkou hospodu a postavit novou záložnu, i kdyby ta původní byla snad nevyhovující svou velikostí a dokonce i vizáží. 

Před secesní budovou, na místě, kde kdysi stával pranýř, je umístěna socha sv. Jana Nepomuckého. Ze čtyř soch tohoto světce ve městě se dochovala pouze tato. Na hranolovém soklu je datum 1693, socha je ale mladší a hlavu nemá původní. Socha bývala bílá, ale i zlatá, žlutá či šedivá, podle toho, kdo ji opravoval. V soklu je umístěna malá kaplička, která sloužila za relikviář a bývala v ní umístěna monstrance. Pod ní jsou alianční znaky hraběte ze Schützenu a jeho manželky Zuzany.

Uprostřed Husova náměstí stojí barokní stavba čtvercového půdorysu. Postavil ji kolem roku 1720 hrabě Ignác Zikmund z Klenové, nazval ji kaple Rodiny Kristovy, nebo se jí také říká kaple Přátelství Kristova. Lidé jí říkali pro svůj tvar „kafemlýnek“ a vedlejší studně „cukrpiksla“.

Kaple sloužila církvi do roku 1783, potom ji Josef II. zrušil. Zakoupil ji primas Ludvík Ferdinand Černý a věnoval městu. Po přestavbě sloužila městským úředníkům. Bylo zde i sídlo Občanské záložny, strážnice, veřejná váha i skautské klubovny. Dnes tuto krásnou stavbu zdobenou rohovými pilastry využívá Církev československá husitská. Vedle této bývalé radnice se na konci 19. století hledal zdroj pitné vody. Vrt byl 60 metrů hluboký, ale vody bylo málo. Studna byla obestavěna a stylově přizpůsobena radnici.

 

Při příjezdu na náměstí vidíme po pravé straně nádherné měšťanské domy. Nejkrásnější je dům nazvaný podle domovního znamení „U ryby“ nebo „U modrého kapra“ postavený v roce 1720 renesančním stylem s prvky baroka. Přízemí tvoří podloubí, na pilířích stojí zdobené průčelí. Atika je doplněna třemi sochami. Napravo je sv. Florián, uprostřed Madona s dítětem a nalevo sv. Jeroným. Sluneční hodiny zdobí postava Chronose, řeckého vládce času, a dětí s hvězdářskými přístroji. Uprostřed je domovní znamení, po stranách jsou motivy honitby a vinobraní. Nad okny jsou výjevy z Iliady a Odyssey, pod nimi symbolicky ztvárněné čtyři roční období.

Vysoký dům stojící vedle je bývalá Občanská záložna, první peněžní ústav ve městě. Dvouposchoďová secesní budova byla postavena roku 1905 místním stavitelem Josefem Podařilem. Fasáda je bohatě doplněna štukovou výzdobou. Dříve Občanská záložna vlastnila i sousední dům „U ryby“. Poslední ukázkou měšťanského stavitelství, o které se zmíním, je dům na užší straně náměstí. V jeho nice je umístěna socha Panny Marie s Ježíškem. Jistě stojí za alespoň krátké nahlédnutí, je kouzelná…

Opustíme náměstí a vydáme se uličkou k bývalé městské hradbě. Zde stojí děkanský kostel sv. Máří Magdalény, postavený Jindřichem z Donína na konci 16. století. Během třicetileté války byl zničen a poté přestavěn a barokně upraven. Vybavení kostela je barokní a rokokové. Na zdi je připevněna deska připomínající vlasteneckého básníka Věnceslava Rába.

Na dohled od tohoto kostela je krásná budova tělocvičné jednoty Sokol. Jednota vznikla v Benátkách až dlouho po založení organizace, cvičilo se v hostinci, na zahradě nebo v lázních. Lidé házeli do pokladniček mince, sbíralo se po malých částkách, z různých příspěvků a darů, až se podařilo sehnat dostatečný obnos. Základní kámen nové tělocvičny byl položen 21. dubna 1907 a za neuvěřitelných 125 dní se konalo slavnostní otevření nové sokolovny. Je postavena na místě, kde v 16. století stával sborový dům Jednoty bratrské. Stavba byla navržena a postavena místním stavitelem a benáteckými řemeslníky. Slavnostního otevření se zúčastnili nejen cvičenci, ale i pěvecký sbor pražského Sokola. Historická událost byla spojena s lidovou veselicí pořádanou v zámeckém parku.

Nyní sjedeme Podoleckou silnicí do centra Starých Benátek a zastavíme se u kostela Nanebevzetí Panny Marie, stojící na místě první církevní stavby ve městě. Doba vzniku se odhaduje na 13. století, kostel přežil husitskou i třicetiletou válku. Původní stavba byla dřevěná na kamenné podezdívce. Kostel nebyl udržován, protože se nacházel ve Starých Benátkách, postupně chátral, až se zřítil. O tři roky později byl postaven dnešní zděný kostel. Je obklopen hřbitovem s několika krásnými náhrobky a je tu i márnice s pěknými dřevěnými vraty a kováním. Zkřížené kosti a lebka určují poslání této menší, ale velmi pěkně postavené stavby.

Poslední zastavení nás čeká kousek za křižovatkou na Pražské ulici, kde stojí jednopatrová radnice postavená v roce 1908 v secesním stylu. Staré Benátky se od poloviny 19. století rozrůstaly, vznikaly tady důležité továrny. K stávajícímu pivovaru se sladovnou z 16. století přibyl roku 1869 panský cukrovar s železniční vlečkou. Jez na Jizeře poháněl Velký a Malý mlýn na obou březích řeky a umožnil vybudování vodní elektrárny v roce 1892 a vznik továrny na umělé brusivo. Rozvoj hospodářství a tím i města ale chtěli obecní radní doplnit povýšením na městys. Žádosti posílali k Zemskému zastupitelstvu Království českého, ale doporučit ho mělo okresní město, v tomto případě Nové Benátky. Ty ale měly zájem o sloučení obcí, tudíž žádost nedoporučili. Spor vyřešili Němci, jak jsem psala hned v úvodu, sloučili obce a Starým Benátkám se uzavřela cesta k samostatnosti. Z této doby zůstal secesní dům, sídlo staroměstských zastupitelů i starobenáteckého poštovního úřadu. Po sloučení obcí budovu využívaly děti, ať už škola nebo sídlo Domu dětí a mládeže.

Starými Benátkami a jeho památkami, které uvidí každý návštěvník města, protože leží přímo u hlavní silnice, končím dnešní procházku za historickými zajímavými objekty. Benátky nad Jizerou jsou sice menší město, ale mají bohatou minulost, nabízejí mnoho krásných objektů. Nikdy je neprojdete celé, vždy objevíte něco nového, zajímavého. Zvláště zámek a jeho okolí s krásným náměstím nabízí zklidnění a odpočinek. Já si město s Jiřinkou v mysli prošla několikrát…

Literatura – Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Wikipedie

Oficiální stránky města Benátky nad Jizerou

Fotografie – mé vlastní

 

Staré a Nové Benátky

2 komentáře

Milí čtenáři, jak jsem slíbila, v dnešním vyprávění vás zavedu do Benátek nad Jizerou. Město je rozloženo po obou stranách Jizery, rozděleno je mostem. Vždy jsem měla dojem, že část města vysoko nad kopcem se zámkem a krásným náměstím je starší část města. Ale není tomu tak, počátky Benátek jsou dole u řeky, při důležité silnici směrem na Prahu.

Území Benátecka je osídleno od pradávna. Důležitá byla řeka se svými přítoky, lesy s dostatkem zvěře a úrodná půda. Archeologové zde nacházeli mnohé památky již z doby kamenné. Zajímavý byl nález čepele s funkcí nožíku, vyrobený z chalcedonu. Významné jsou objevy z osídlení Keltů, kteří zde žili v pěti stoletích před narozením Krista. Hroby s bohatou výbavou, hromadné nálezy do země zakopaných běžných potřeb a šperků z keramiky, kovů nebo kamene nám ukazují, jak Keltové žili. Byli to převážně válečníci, ale i vyspělí zemědělci, vybaveni kovovými nástroji, které se běžně používaly ještě nedávno na vsích. Poprvé u nás se s příchodem Keltů objevily železné hřebíky, kladivo, hrnčířský kruh, dlouhé kosy a mince. Trvale nám po Keltech zůstalo pojmenování řeky Jizery, říkali jí Isara, což znamenalo voda prudká, rychle tekoucí, bystřina. Keltské osídlení v Evropě můžeme poznat i z názvu řek, Isar, Isere, Ijzer, tam všude vládl v určité době tento bojovný národ. O životě Keltů, vše, co vás napadne, dokonce i s vyzkoušením si různých keltských činností, se více dozvíte na stálé výstavě v prostorách zámku.

V dávných dobách vznikla při obchodní cestě mezi Prahou a Boleslaví vesnice Benátky. Jméno získala osada po zakladateli Benovi nebo podle polohy u řeky na místě, které bylo často zaplavováno. První zmínky o osídlení jsou z roku 1316. Dvorec a stavby v osadě byly pravděpodobně obklopeny vodou a mokřinami. Mnozí odborníci se domnívají, že zde mohla stát vodní tvrz, ale případné potvrzení by mohly přinést pouze archeologické objevy. Od 14. století to již bylo městečko s trhovým právem. Osada spadala do dražického panství až do roku 1527, kdy začal Bedřich z Donína používat přívlastek „na Benátkách“. Stával tu kostel i fara, ale obě budovy zůstaly opuštěny po sloučení Starých a Nových Benátek.

Poloha Starých Benátek přinášela mnohá utrpení. Nepřátelské nájezdy za vlády Jana Lucemburského, kterému věrně sloužili dražičtí, způsobilo, že Jan z Dražic, synovec a dědic biskupa Jana IV., přenesl město od břehu Jizery na vyvýšené místo zvané Hůra, kde bývalo hradiště. Nové město obehnal hradbami, vstup umožňovaly dvě brány, od severu a od jihu.

Jan z Dražic zde nechal postavit v roce 1349 klášter křižovníků, mající ve znaku červené srdce. K založení kláštera patřily i důchody ze tří obcí a velké pozemky. Mniši museli konat pravidelné bohoslužby za zakladatele kláštera a jeho potomky. Pokud by tak nečinili, byly by jim odebrány tyto výhody. Cyriaci, jak se jim říkalo podle mučedníka sv. Cyriaka, se starali hlavně o nemocné a poutníky.

Když koupil na začátku 16. století dražické panství Bedřich purkrabí z Donína, přemístil své sídlo z nepohodlných Dražic do Nových Benátek. Místo husity zničeného cyriackého kláštera postavil nejprve jednopatrovou renesanční budovu s arkádami. Koncem 16. století byla stavba rozšířena na dvoukřídlý renesanční zámek, přibylo další patro a fasáda byla ozdobena psaníčkovou rustikou.

Fasáda  zdobená psaníčkou rustikou, křídla budovy viditelná hned při příchodu k budově zámku, hlavní vhod do objektu s pamětní deskou na Bedřicha Smetanu.

Bedřichovy vnuci, násilničtí muži terorizující obyvatele, prodali v roce 1599 celé panství králi Rudolfu II. Majetek Donínů byl v té době úctyhodný. Vlastnili zámek, celé dvě části města, zahrady, pivovar, vinice, cihelnu, dražický hrad a mnoho vesnic připojených k benáteckému panství. Za Rudolfa II. byla renesanční část zámku ozdobena krásnými pásovými figurálními sgrafity s loveckými a mytologickými prvky řecké kultury, doplněné ornamenty. Za Bedřichovy vlády získali Benátky mnohá privilegia a vedlo se jim celkem dobře. Měli povolení obchodovat se solí, získávali clo z vlny a vybírali mostné za udržování mostu přes Jizeru. Získali práva na další trhy, což samo o sobě bylo velmi výhodné. Prodej a nákup přinášel městu velké zisky. Měšťané ale nesměli vařit své pivo, vrchnost měla svůj pivovar. Stál ve Starých Benátkách, k velké lítosti obyvatelů z Benátek Nových. Na místě, kde kdysi býval lovecký zámeček Ptáčník, byl v roce 1887 postaven cukrovar.

Figurální sgrafita s loveckými a mytologickými výjevy

Donínští patřili k příznivcům Jednoty bratrské. Správcem benáteckého sboru byl i Jan Augusta, pozdější biskup, významná osobnost bratrského hnutí, o kterém napíši víc v článku o Mladé Boleslavi. Více než kde jinde se zde pronásledovalo pro víru, mnozí nekatolíci prchali do Polska, Saska nebo Pruska.

Hned po získání zámku pozval císař Rudolf II. do Benátek slavného dánského astronoma Tycho Brahe, významného pozorovatele hvězdné oblohy. V té době, tedy v roce 1599, byl na pozvání císaře u dvora, působil tu jako astronom. V Benátkách si začal budovat observatoř a knihovnu. Jezdili za ním významní muži z kulturního a vědeckého života, navštívil ho i německý matematik a astronom Johannes Kepler. U císařského dvora se stal Brahovým asistentem, později mu jeho pozorování umožnilo sepsat své zákony o oběhu planet. Nepříjemné a často se opakující návštěvy hejtmana Kašpara z Mühlšteinu ukončily po necelém roce Brahův pobyt v Benátkách, utekl před ním do Prahy.

Třicetiletá válka přinesla obyvatelům mnohá utrpení. Poloha města u hlavní silnice s sebou nesla neustálé střídání vojáků, pochodovali tu Sasové, Švédové i císařští. Sasové se dvakrát pokoušeli o zničení zámku, byli však neúspěšní. Na celou zimu se zde v roce 1632 usadili císařští a sebrali lidem veškeré zásoby uskladněné na zimu. O dva roky později vymáhali Sasové a Švédové kontribuci pod výhrůžkou vypálení města. Posádky se střídaly, průběh byl stejný, městu vládli žoldáci. Drancování, zabavení všeho, co našli a neurvalé chování posádek. Často se lidé ukrývali v benáteckých lesích, zakopávali své zásoby a báli se o život. Na konci války bylo v Benátkách pouze 12 měšťanů.

Benátecké panství dostal v roce 1647, za své zásluhy v třicetileté válce, darem od Ferdinanda III. Jan z Werthu, nizozemský negramotný dobrodruh, který díky své službě v armádě dosáhl na hraběcí titul a hodnost generála jízdy. Jan se domníval, že je stále ve válce, utiskoval své poddané a ukládal jim veliké roboty, až se jich musela zastat královská komora. Měl neustálé spory s poddanými i měšťany, nerespektoval jejich práva, dokonce si vymohl  právo dosazovat na místa v kostele své oblíbence.

Část zámeckého areálu se zahradou

Na zámku strávil zbytek svého života se svou manželkou Zuzanou. V mnohém pozměnil dispozice stavby. Rozšířil budovu o barokní křídlo, postavil hospodářská stavení a obehnal zámek hradbami. Stavba měla nyní křídla dvě, staré renesanční a nové barokní. Každá část měla i svá vlastní vrata a schodiště. Po smrti Janova syna se panství rozdělilo na pět částí, díl starobenátský, dražický, milovický, čilecký a zdonínský. Každý měl svého majitele, různými obchodními transakcemi se nakonec všechny dostaly do Zuzaniných rukou, ale měla problém s udržením tak velkého majetku. Zuzana se tedy provdala za hraběte von Schützen, u něhož panství zůstalo do roku 1720. Poté získal odkazem panství Ignác Zikmund hrabě z Klenové, jeho syn Václav ho ale musel při veřejné dražbě v roce 1768 prodat. Majitelem se stal pražský arcibiskup Antonín Příchovský z Příchovic. Po něm získal panství majitel Nového Stránova, František hrabě z Příchovic. Protože jeho syn zahynul při pádu z koně a s ním vymřel celý rod, dostal se majetek do rodu Thunů, kteří ho drželi až do roku 1850, kdy bylo vlastnictví ukončeno po zrušení roboty a úplném osvobození selského lidu. Posledním majitelem byl hrabě Kinský, od něhož koupilo město zchátralý zámek s parkem.

V prostorách zámku i zahrady stávaly další církevní stavby. Při výkopech se našly sklepní klášterní prostory a středověká keramika a kachle. V patrech se nacházejí zbytky renesančních maleb. Arnošt Bohumír z Schützen přestavěl celý zámek do podoby, v které ho známe nyní. Přistavěl třetí křídlo, které propojil s galerií a kostelem. Spojil starý a nový zámek v jeden celek. Přestavěl vedlejší kostelní věž, zbudoval ochoz a byt pro pověžného.

Zámecký kostel, spojení obou staveb

Po skončení třicetileté války se řada měšťanů vrátila zpátky do opuštěných domů. Ovšem ti, kteří byli movitější, raději mířili do královských měst, v poddanském se málokdo chtěl usadit. V Benátkách byla robota velmi těžká, lidé museli platit vysoké dávky a daně, dokonce i z pobořených domů. Za neposlušnost byli trestáni na popravišti, které stálo na vyvýšenině mezi Starými Benátkami a Kbely. Dodnes se místo velkého utrpení jmenuje „Na spravedlivosti“. Válkou zdecimované město utržilo další rány častými požáry a nevyhnula se mu ani epidemie moru.

Důležitá je výstavba císařské silnice v letech 1754-1757. Vedla podobně jako ta starší z Prahy do Mladé Boleslavi, Liberce a Žitavy. Byla hodně užívaná, projížděly tudy těžké formanské vozy, kočáry, dostavníky i rychlí kurýři. Poštovní vozy při vjezdu do města ohlašovaly svůj příjezd veselým troubením. Také ve všech obcích podél silnice stály zájezdní hostince s čilým ruchem, tak jako v Pískové Lhotě, o němž jsem již psala.

V třicátých letech 19. století se začali prosazovat vlastenci, znovu se lidé mohli podívat na divadelní představení ochotnického divadla. Právě v menších městech, jako byly Benátky, se rychle prosazovala čeština a vzrůstal kulturní život. V Benátkách byla první hra uvedena v roce 1823. Na jaře 1848 vznikla Slovanská lípa, politický a vzdělávací spolek, který organizoval besedy a  ovlivňoval život v městech. V Benátkách se jeho činnost výrazněji rozvinula od roku 1856. Mimo Slovanskou lípu byl ve městě jen klub Kasino, jehož náplň je jasná z názvu.

V kulturní části nesmím zapomenout na rodinu Jana Jiřího Bendy a Doroty Brixi, pocházející ze slavné skladatelské rodiny. Jan byl starobenátský tkadlec bílého plátna a muzikant, hrál na několik nástrojů. Měli deset dětí, z nichž pět mělo hudební nadání. Nejznámější byl František, jemuž otec umožnil studovat v Praze a v Drážďanech. Byl výborným zpěvákem, ale ztratil hlas, věnoval se potom hře na housle a skladatelské činnosti. Vystupoval v zahraničí v šlechtických rodinách, byl prvním houslistou v kapele pruského krále Bedřicha Velikého. Stal se zakladatelem nové houslové školy.

Bratr Jiří Antonín se také proslavil v Německu, nejvíce tím, že vymyslel melodrama. Skládal i opery, v Paříži mělo premiéru jeho dílo Romeo a Julie. Jeho skladby byly velmi oblíbené, hrál je i Wolfgang Amadeus Mozart. Další z bratří Jan Jiří odešel s Františkem do Německa, skládal hlavně skladby pro flétnu a housle. Poslední z bratrů Bendových Josef odešel do Německa spolu s rodiči. Otec byl v Benátkách vyšetřován pro podezření, že si z Berlína při návštěvě syna, přivezl kacířské knihy. Obviněna z kacířství byla i matka chlapců. Rodině pomohl na Františkovo přání Bedřich Veliký, všichni emigrovali do Německa, bydleli v domě, který zajistil František. Sestra chlapců, Anna Františka studovala u svého bratra Františka hudbu a zpěv. Byla vynikající operní pěvkyní, angažmá získala u vévody Friedricha III. Vystupovala i se svým mužem, také emigrantem, Dismasem Hatašem v Nizozemí. Jejich syn i všichni další členové rodu měli mimořádné hudební nadání. Žijí stále potomci Františka Bendy, koncertují po celé Evropě. Měli své vystoupení i v Benátkách na vernisáži, když se otevírala pamětní síň klanu Bendů.

Ještě se musím krátce zmínit o Bedřichu Smetanovi, který měl rád Boleslavský kraj, působil i na Benáteckém. Moc se mu líbila okolní příroda a jeho dojmy z ní se promítly do jeho díla. Já se o něm zmíním v samostatném článku, tak nyní jen krátce, protože ho nelze v souvislosti s benáteckým zámkem vynechat. V letech 1844-1847 byl zaměstnán v rodině Leopolda z Thunu a Hohenšteina jako učitel hry na klavír. Měl vyučovat všech pět jeho dětí, ale jen Alžběta Felicie byla hudebně nadaná. Smetana práci přijal rád, měl málo peněz, a tak byl vděčný a nakonec i velmi spokojený. S celou rodinou se spřátelil, bydlel na zámku a jezdil s nimi i do lesního zámečku Bon Repos. Z osobního hlediska vítal, že je blízko své milé Katynce, navštěvoval ji v Mladé Boleslavi, dokonce léto 1848 strávili spolu na zámku u Thunů. Pobyt Bedřicha Smetany připomíná pamětní deska nad vchodem do zámku, Smetanova místnost, kde při svém zdejším pobytu bydlel a socha v zámeckém parku, kopie díla Josefa Václava Myslbeka.

Socha Bedřicha Smetany v parku

V roce 1868 bylo vydáno vládní nařízení, podle něhož přešlo školství z pravomoci církve do rukou okresních a místních školních rad. V Benátkách byla založena škola v roce 1889. Ve třicátých letech byla otevřena pokusná diferencovaná měšťanská škola. Měla ověřit vytvoření jednotného II. stupně místo škol měšťanských a nižších ročníků gymnázií. Výuka byla společná pro chlapce a dívky, kladl se důraz na individuální přístup k žákům a dbalo se na správné chování v různých situacích.

V roce 1894 byl v Benátkách založen malý zkušební podnik na výrobu nově objevené brusné hmoty, karbidu křemíku. Továrna Carborundum se stala brzy největším výrobcem brusiva na evropském kontinentu. V šedesátých letech 20. století získal podnik pod názvem Spojené závody na výrobu karborunda a elektritu areál bývalého cukrovaru a rozšířil svou výrobu. Podnikatelské aktivity podporovaly nově zakládané finanční ústavy, v Benátkách se tak stalo v roce 1862. Z původních kontribučenských peněžních fondů se vyvinuly hospodářské záložny, v Benátkách tomu nebylo jinak, změna proběhla v roce 1882.

Jsem na konci dnešního dílu. Prošli jsme spolu historií města spojenou se zámkem, kulturním životem, školstvím i nejvýznamnějším průmyslovým závodem. V příštím díle vás pozvu na procházku po zámeckém parku, ukážu vám několik domů na krásně upraveném náměstí a zajímavé stavby, které se nám líbili.

Literatura  –  Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Zdeněk Fišera – Hrady a tvrze na Mladoboleslavsku

Wikipedie

Oficiální stránky města Benátky nad Jizerou

Fotografie – mé vlastní

Sídlo pánů z Dražic

Napsat komentář

Milá Jiřinko a čtenáři, v dalších třech dílech vás pozvu na výlet na oba břehy Jizery. Nad pravým leží obec Dražice, která kdysi patřila významnému šlechtickému rodu, který proslul svým církevním zaměřením, vždyť z něj vyšli čtyři biskupové jménem Jan. Na levém břehu leží stará část Benátek nad Jizerou, Nové Benátky jsou kousíček od Dražic. A protože Benátky patřily v minulých dobách k panství dražickému, začneme svou pouť právě tam.

Dražice jsou dnes malá obec, ale dříve to bylo sídlo mocných pánů z Dražic. Stavitelem hradu, na jehož zříceninu vás zvu, byl před rokem 1264 Řehník z Litovic, bratr biskupa Jana III., a jeden z deseti purkrabí Přemysla Otakara II. Výstavbu ale nedokončil, pokračovali v ní jeho potomci.

Nejvíce stavbu ovlivnil Jan IV. z Dražic, poslední pražský biskup. Jeho spory s papežem vyvrcholily jedenáctiletým pobytem v Avignonu, kde se zúčastnil vyšetřování, poté se vrátil zpátky do Čech jako nevinný a očištěný. Jan byl totiž zbaven úřadu, protože sesadil invizitory, kteří trestali kacíře příliš tvrdě. Nelíbily se mu inkviziční soudy, jejich vyšetřování a tresty. Papež se domníval, že Jan IV. nadržuje kacířům.

Ve Francii se seznamoval s tamní kulturou, zajímal se o stavitelství a o život v této zemi, která byla vyspělejší a pro našince velmi zajímavá. Potkal se s provensálským stavitelským mistrem Vilémem, pozval ho do Čech a nechal ho přebudovat svá sídla i rodový hrad ve stylu francouzské gotiky. Později byl považován za předchůdce Karla IV.

Hrad byla ve své době mimořádná stavba. Do dnešní doby se zachovaly pouze trosky, ale když je vidíte zblízka, nemůžete uvěřit, jakou silou na vás působí. Nad přízemím hradu, které zůstalo z původní stavby, postavil Vilém tři nová patra s místnostmi vytápěnými krby. Vidět můžeme část paláce s krbovými komíny, a lze si domyslet, jak stavba vypadala dříve. Hrad stojí na svahu, do daleka jsou vidět dnešní zbytky kdysi impozantního sídla. Chránily ho cimbuřím ukončené hradby a příkop s bránou a padacím mostem. Za hradbou stála hlavní vysoká věž, věž záchodová měla v patře kapli. Při výstavbě použil stavitel několik francouzských stavebních prvků, které byly u nás použity poprvé. Krásná prý byla čtverhranná okna ve výklencích uzavřená stěnou s lípanými kružbami, které se přímo přikládaly na plochu stěny.

Ačkoli byl hrad na svou dobu mohutný a prostorný, na protější straně nádvoří byl postaven druhý dvoupatrový palác. Opodál stál hospodářský dvůr. Dnešní silnice vede přes bývalý hradní příkop mezi předhradím a hradem. První, co uvidíte u silnice, je hradní sýpka, postavená ale později než původní hrad. Je to mohutná třípodlažní budova. Kolem ní vedou schůdky ke zbytkům hradu.

V sousedství je směrem nahoru po silnici gotický kostel sv. Martina, založený Janem IV., původně zasvěcený sv. Ludmile. Chtěla jsem se podívat alespoň na stavbu, protože mi bylo jasné, že dovnitř se nedostanu. Přišly mě přivítat ovečky, zdravily tak hlasitě, že jsem se lekla. A tak jsem si je alespoň nafotila a potom i kostel, ale je z něj vidět velmi málo, stojí na menším svahu za vysokým plotem.

Mimochodem, všechny kostely, které jsem chtěla v poslední době navštívit, byly zavřené. Slouží lidem jenom jednou za čas, když jsou v něm bohoslužby? Zdá se mi to málo, i když nejsem věřící, návštěva v kostelech mi vždy přinášela uklidnění a odpočinek. Dýchl na mě pocit klidu, život zůstal před vraty kostela a já se ocitla v jiném světě.

Od začátku 15. století se střídali majitelé dražického panství. Hrad se nevyhnul vypálení v době husitských válek, i když tentokrát vinou katolických pánů. Jiří z Poděbrad si zničením hradu vyrovnával účty s pány z Kunvaldu. Osídlen byl do dvacátých let 16. století, poté koupil Dražice Bedřich purkrabí z Donína, ale své sídlo přemístil do nově postaveného zámku v Nových Benátkách. Opuštění kdysi nejhonosnějšího hradu u nás způsobilo jeho zkázu. Část zdiva si lidé rozebrali a zbytek zkázy dokonaly deště a čas.

Vážení čtenáři, dnešní článek je velmi krátký, ale příští o Benátkách bude jistě delší. Připravím dva díly, protože dnešní Benátky nad Jizerou jsou moc krásné a zajímavé město. Mají nejen zámek se zahradou, ale i nádherné náměstí a plno zajímavých památek.

Literatura  –  Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Zdeněk Fišera – Hrady a tvrze na Mladoboleslavsku

Wikipedie

Oficiální stránky města Benátky nad Jizerou

Fotografie – mé vlastní

Kostel sv. Martina – pod omítkou se našly nástěnné malby ze 14. století. Bohužel jsem je neviděla, tak snad příště… 

Hradní sýpka – třípatrová budova, kdysi se v ní skladovalo obilí

Schody vedoucí do areálu hradu

Torzo vysoké hradní věže.  Zdobená gotická okna nebyla  typická pro sídla pánů, taková bývala pouze v kostelech.

 

Hlavní hradní palác – část velkého paláce, vidět jsou pozůstatky místností, krby v prvním a druhém patře, ve třetím byla komnata.

 

Část jižní hradby s okénkem

 

Pozůstatek druhého hradního paláce –  cihly přečkaly staletí, asi byly dobře vypálené

 

Zdivo Dražického hradu

 

 

 

Neuberkové – mecenáši a rytíři

10 komentáře

Vážení čtenáři, celé loňské jaro a léto jsem se připravovala na návštěvu Jiřinky, která se měla odehrát na konci října. Často jsme si psaly a volaly, slaďovaly program, nabízela jsem jí různé možnosti, jak se seznámit s mým okolím. Osud nám nepřál a už jsme se nesetkaly. Zůstaly mi poznámky a zápisky, na které jsem narazila při úklidovém šílenství, které u nás proběhlo po dokončení mého šití potravin do vnuččiny kuchyňky. Konečně jsem měla čas, hlavu prázdnou od vymýšlení střihů a postupů, jak ušít věci, které běžně jíme. Poznámky prostě na mě zavolaly a já se do nich začetla. Vám nabízím dopsanou verzi, doplněnou o další zajímavosti. Pevně věřím, že Jiřinka se tam nad námi také začte, a alespoň touto cestou se do mého okolí podívá. Jiřinko, píši hlavně pro Tebe…

 V několika dílech se podíváme kousek dál od mého bydliště, ale ne zase tak daleko. Historie všech obcí, které jsem vybrala, je zajímavá. Jistě i ve vašem okolí se vyskytly rody, které žily u nás a budete si tak moci doplnit své znalosti. Vždyť historie je skládanka, prolínají se události, rody, lidské osudy. V některých dílech se pokusím rozepsat i o tom, jak se v té které dějinné etapě žilo, co lidé dělali, jak pracovali. Myslím, že mnoho z toho budete znát, ale věřím, že v mém psaní naleznete i něco nového.

 

V dnešním díle půjdeme z Mladé Boleslavi po levém břehu Jizery a po chvilce chůze dojdeme do obce Neuberk. V historické době se ale musíme vrátit až do konce 14. století. V té době byl postaven přímo nad nádvořím dnešního zámku hrad Rácov. Pravděpodobně sloužil k obraně města za vlády pánů z Michalovic.

V místě, kde hrad stál, jsou nyní již jen keře, listnatý les a drobné nerovnosti ve svahu. Před předhradím se nacházelo hradní opevnění. Hrad měl tři brány se třemi padacími mosty. Vnitřní hrad se nacházel za třetím, do skály vytesaným příkopem. Byla to zděná stavba obdélníkového tvaru, jistě měla i vysokou věž a dle výzkumů i věžovitý palác. Na konci 16. století je již hrad pustý, stavební materiál byl využit při stavbě zámku Neuberk.

Hrad a okolí patřilo v 17. a na začátku 18. století Černínům, kteří sídlili v Kosmonosích. Ti ale byli nuceni svá panství postupně rozprodávat a tak se stalo, že v roce 1734 koupil v dražbě tuto část panství Jan Ignác Gemrich.

Vraťme se o pár let nazpátek. Důležitou postavou tohoto rodu byl Jan Fridrich Neumann z Neuberku, císařský rada a starosta při zemských deskách. Na počátku 18. století si nechal postavit v Mělníku, kde vlastnil vinici, zámeček, který využíval jako letní lovecké sídlo. V roce 1710 mu byl propůjčen šlechtický titul, o jedenáct let později zemřel.

Jeho manželka Ludmila Terezie Koberová, rozená z Koberšperku se poté provdala za synovce svého prvního manžela, Jana Ignáce Gemricha, majitele panství, stavitele zámku Neuberk.

Jan Ignác Gemrich (1698-1761) pocházel ze Slezska. Koupené panství zahrnovalo vesnice v okolí Neuberku, Čejetičky a Čejetice i vzdálenější Lín, Újezd a část Doubraviček. Aby mohl svá panství spravovat, pražské sídlo bylo přece jenom daleko, postavil si v letech 1734-1738 na svém pozemku zámek, v kterém potom bydlel.

Jan Ignác byl právník a pražský měšťan. Po návratu z Cařihradu, kam doprovázel Emanuela hraběte Krakowského z Kolowrat, se stal radou při soudě Nejvyššího pražského purkrabí. Císař Karel VI. ho v roce 1723 povýšil do šlechtického stavu a Marie Terezie mu udělila za dlouholeté služby predikát „z Neuberka“ a povýšila ho do rytířského stavu.

Jan Ignác byl vlastenecký sběratel a znalec starožitností, sbíral zejména staré české rukopisy a tisky. Na zámek často zajížděli známé osobnosti tehdejšího kulturního života, zejména Josef Dobrovský a Václav Matěj Kramerius. Oba proslulí muži se přátelili s  jediným synem Jana Ignáce, který se dožil dospělosti, s Janem Františkem Neuberkem.

Jan František Neuberk st., rytíř (1743-1784), byl velký milovník umění a zakladatel proslulé Neuberské knihovny. Věnoval se studiu staré české literatury. Sbíral staré mince, obrazy a rytiny. Nejvíce ho zajímaly staré české rukopisy, které sám opisoval nebo nechával opisovat a to ve dvojím provedení, aby se tyto vzácné knihy uchovaly pro další generace. Ve své poslední vůli stanovil, že knihovna a sbírka rytin nesmí být prodána nebo rozdělena. Josef Dobrovský a Václav Matěj Kramerius nejednou pobývali na zámku v družném hovoru, ale hlavně Václav Kramerius pomáhal Janu Františkovi s vydáním několika jeho spisů. Známý český spisovatel, nakladatel a zejména novinář si zde přivydělával jako knihovník, katalogizoval rozsáhlé sbírky knih, pořizoval opisy starých rukopisů a seznamoval se ve zdejší bohaté knihovně s vzácnými díly.

Jan František Neuberk ml. (1769-1836), syn Jana Františka st., se také zajímal o české dějiny a literaturu. Vydával tiskem staré české spisy a v jeho pražském paláci se scházeli čeští spisovatelé a vědci. Měl sedm synů, kteří většinou zastávali různé funkce ve státních službách. Ze sňatku s Karolínou, rozenou hraběnkou z Trauttmannsdorffu, měl syna Jana Norberta, významného pokračovatele rodu.

Jan Norbert z Neuberka (1796-1859), byl šlechtic, národní buditel a sběratel umění. Stal se Nejvyšším písařem Království českého. Byl jedním z nejvýznamnějších zakladatelů Vlasteneckého muzea v Praze, dnešního Národního muzea. V roce 1818 sepsal spolu s hrabětem Františkem Josefem z Klebelsbergu první stanovy, aktivně se zapojoval do činnosti muzea a podporoval muzejní knihovnu peněžními dary. V roce 1843 byl zvolen předsedou Archeologického sboru muzea. Národní muzeum nezapomnělo na jeho zásluhy a roku 1891 umístilo jeho bronzovou bustu nad hlavní schodiště nové muzejní budovy. Především jeho zásluhou zakoupil zemský sněm pro muzeum Nostický palác Na Příkopech, ve kterém pak muzeum sídlilo až do postavení nové budovy na Václavském náměstí.

V roce 1841 se stal kurátorem Matice české a finančně se podílel na vydávání knih. Nezapomněl ani na svůj zámek, sbírky doplňoval a ten za jeho působení patřil k velmi významným sídlům.

V bouřlivém roce 1848 se zapojil do činnosti Svatováclavského výboru. Téhož roku zahajoval Slovanský sjezd v Praze. František Palacký, který byl zvolen předsedou, pokračoval v jeho myšlence sjednocení všech Slovanů. Vyjednával s knížetem Windischgrätzem o zastavení palby na Prahu v červnu 1848. Později byl Jan Norbert dokonce poslancem slavného Kroměříšského sněmu. Za svou činnost byl vyšetřován policií a nakonec znechucen z politické situace ze všech funkcí sám odstoupil.

V roce 1833 se Jan Norbert oženil s Žofií z Wiedersperku (1805-1884). Norbert sňatkem vyženil velké sbírky rodiny Dobřenských a i jejich palác, nacházející se v Panské ulici na Novém Městě pražském. Dům, který je dnes nazýván Neuberkovský, získal na počátku 18. století Karel Ferdinand Dobřenský z Dobřenína. Budovu přestavěl v barokním slohu, palác Dobřenských patřil k těm nejvzhlednějším šlechtickým sídlům. Když se stal majitelem budovy rod z Neuberku, pořádaly se v něm setkání významných osob českého života.

Od roku 2004 sídlí v tomto paláci brazilské velvyslanectví. Je zajímavé, že Alžběta Dobřenská z Dobřenic, potomek rodu, který postavil tento palác, se provdala v roce 1908 ve Versailles za Pedra de Alcantara, syna brazilské korunní princezny Isabely a francouzského bývalého prince Gastona Orleánského. Pedro sňatkem ztratil právo na trůn.

A dostávám se k další generaci rytířů. Syn Jana Norberta, Jan Eduard z Neuberka (1834-1892), byl stejně jako otec šlechtic a politik. Na rozdíl od otce, který se narodil a zemřel na svém panství v Čejetičkách, Jan Eduard se již narodil v Praze a zemřel v Mělníku, kde měl šlechtický rod také své panství. Ale část svého života trávil na v našem kraji, na velkostatku v Čejeticích a na zámku v Neuberku. Byl to velkostatkář, ale i rád zahradničil.

Působil také v různých společnostech. Stal se členem Vlastenecko-hospodářské společnosti, v České zahradnické společnosti pracoval jako místopředseda. V zemských volbách v lednu 1867 byl zvolen na Český zemský sněm za kurii velkostatkářskou. I v dalších zemských volbách byl zvolen do sněmu, v němž zastupoval Stranu konzervativního velkostatku, která podporovala český a federalistický program.

Jan Eduard se oženil v roce 1859 s Annou Marií Pavlínou, dcerou Josefa Jana hraběte Šporka, pána na Krnsku.Jan Eduard rozmnožil bohaté sbírky po otci, část sbírek odkázal Národnímu muzeu v Praze. Mnoho exponátů z jeho sbírky vystavuje i Umělecko-průmyslové muzeum. Jan Eduard zemřel ve své vile u Mělníka. Na pohřbu se sešlo mnoho lidí, zejména přišla česká aristokracie, politici ale i zástupci z uměleckých kruhů.

Dědicem zámku v Neuberku byl jeho syn Maxmilián z Neuberka. Na zámku v Neuberku byla ještě část sbírky, ale tu Max rozprodával po částech v antikvariátech. Knihovna Národního muzea se s ním snažila dohodnout na odkoupení zbylých vzácných tisků, částečně byla úspěšná. Zbylé knihy zůstaly na zámku v Neuberku a po smrti posledního mužského potomka čejetické větve Maxmiliána v roce 1921, zdědila vše jeho jediná dcera Alžběta Adéla (1894-1981), která žila střídavě na Neuberku a v Praze. Část sbírky předala v roce 1946 Národní kulturní komise Knihovně Národního muzea a ta je zařadila do svého fondu.

Ve 20. století zámek vlastnila Alžběta Adéla, jejíž matka byla Angličanka, po válce byla ale považována za Němku. Je to zvláštní, její předci, ač Němci, se cítili být Čechy, pro ně sbírali a zachraňovali staré české umělecké památky, ale novým poválečným vládcům to bylo jedno. Patrně neznali dějiny a ani neměli zájem pochopit souvislosti. Jediné, co je zajímalo, byl zámek. Stejně tak Němce během války, v roce 1942 obsadili část areálu, v části bydlel perzonál. Alžběta Adéla zde v době války nebydlela, po válce musela pracovat jako uklízečka a v roce 1968 se jí podařilo emigrovat do Rakouska, kde také později zemřela. Po válce se do zámku nastěhovalo velitelství ruské armády, a tím se dokonal zánik kdysi tak krásného objektu. Vše, co zde zbylo, bylo zničeno, spáleno nebo rozkradeno. Později se o zámek měla starat Mladá Boleslav, ale devastace pokračovala. Nyní má soukromého vlastníka, který slíbil obnovu, ale není to jistě jednoduché. Musíme si počkat…

Jak vidíte z fotek, zámek je jednopatrová budova, dvoukřídlá. Kratší křídlo je pod skálou, je zde i hlavní vchod do zámku, na delší křídlo u silnice navazoval dříve pivovar, hospodářské budovy a mlýn. Zajímavé je, že okna v přízemí jsou menší.

Do areálu se vstupuje volutovou bránou, na levé straně je umístěna pamětní deska, připomínající zásluhy tohoto rodu o českou kulturu. Nalevo je dlouhá zámecká budova, uprostřed studna a napravo od brány bývalá konírna a další hospodářské budovy. Do zámku se dříve chodilo hlavním vstupním průčelím, před ním byl krásný anglický park. Nad prostředním oknem v patře je pravděpodobně alianční erb Neuberků.

Z původního zařízení zámku se nic nedochovalo. Ve dvou místnostech se nacházejí fresky s mytologickými výjevy, které vytvořil barokní umělec Václav Vavřinec Reiner. Doufám, že se majiteli podaří místnosti i fresky opravit, vždyť tento malíř patřil k nejvýznamnějším českým malířům své doby.

Bývalý zámecký dvůr je dnes naproti zámku přes hlavní silnici. Vstupuje se do něj polokruhovou bránou, po obou stranách jsou sošky sv. Jana Nepomuckého, alespoň si to myslím. Sochy jsou krásné, ale neviděla jsem na nich žádné nápisy. Ono to celé vypadá zajímavě, dříve jsem si myslela, že právě toto je vstup do zámku, zvlášť když jsou otevřená vrata, která příliš vstupu nelichotí. Ale jistě splňují svůj účel.

Nejdůležitější hospodářskou budovou býval na všech panstvích pivovar a nebylo tomu ani tady jinak. O zdejším pivovaru se píše již v 16. století. Neuberkům patřil asi do roku 1927, pak ho odkoupil, podobně jako další malé pivovary, pivovar Klášter Hradiště nad Jizerou a používal ho jako sklad piva.

Zámecký pivovar rytíře z Neuberku, jak se nazýval, nebyl až tak malý. Ročně se zde vyrobilo asi 3000 hl piva. Pivo i víno dodával i do boleslavských hospod. Zvláště v neděli se v místním „Sklípku“ scházelo plno výletníků z Mladé Boleslavi a okolí. Pilo se zde nejen pivo, ale hlavně vynikající mělnické víno, vyráběné na vinicích, které vlastnila část neuberského rodu. Hostinec stával vedle neuberského mlýna. Nejvíce návštěvníků bylo na svátek sv. Václava a pak v období, kdy se stavěl Čejetický cukrovar. Stavba v Čejetičkách probíhala kolem roku 1872, i když původně měl podnik stát v Debři. Ale Čejetičky požadovaly menší částku za pozemky. Jistě k velké radosti zdejších hospodských…

Vedle pivovaru stál a ještě stále stojí, i když již nemele, vodní mlýn z 16. století. Jmenoval se „Pod Rácovem“ (zaniklý hrad, psala jsem o něm na začátku článku) nebo „Spálený mlýn“. Od roku 1860 patřil mlýn Václavu Cicvárkovi, kterému se říkalo „mlynář s vysokým C“, protože krásně zpíval a znal se s některými významnými osobnostmi tehdejšího kulturního světa. Častým hostem na mlýně byl Antonín Dvořák. V roce 1869 postavil novou obytnou budovu a nový mlýn. Brána do mlýnského dvora byla ozdobena dvěma sochami rytířů, které dal rytíř z Neuberku mlynáři. Od roku 1891 byl majitelem mlýna zeť Václava Cicvárka Jan Dlabač. Ten ho zmodernizoval, zřídil i novou parní pekárnu. Po něm zdědil mlýn jeho syn, v třicátých letech budovu přestavěl a zvýšil o patro. Pak přišlo znárodnění a, jak to často bývalo, devastace. V restituci byl navrácen původním majitelům, kteří ho opravili. Část budovy, i se jménem majitele, můžete vidět na jedné z fotografií.

Jen lituji, že zámek ani mlýn není v dnešní době otevřen pro veřejnost. Je to škoda, ale snad alespoň zámek bude v budoucnu návštěvníkům přístupný. Neměli bychom zapomínat na rody, které přispěly svým zájmem a penězi k zachování významných děl naší historie. Byli to mecenáši umění a kultury, zúčastňovali se i mladoboleslavského života, snažili se o zachování českých památek. A není jejich vina, že nemohli pokračovat ve svém úsilí. Jak je vidět z mých fotek, devastace proběhla, tak jako na mnoha jiných místech, nyní si můžeme jen přečíst, jaká zajímavá budova tu stojí a kdo se o ni zasloužil a doufat, že bude opět krásná a významná svým poselstvím.

Literatura – Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Wikipedie

Boleslavský deník

Provenio, Knihovna Národního muzea

Fotografie – Wikipedie a mé vlastní

 

Jan Norbert z Neuberka – z mého pohledu nejdůležitější a nejvýznamnější osoba Neuberského rodu. Fotka je z Matičních listů.

 

Alžběta Dobřenská z Dobřenic – potomek slavného rodu, česká šlechtična. Se svým manželem měli pět dětí, je pohřbená v Brazílii. Revoluce v roce 1848 – boj na barikádách v červnu 1848

Kroměřížský sněm – Kroměříž v polovině 19. století, vlevo je arcibiskupský zámek, kde ústavodárný sněm zasedal. Litografie Augusta Hauna podle kresby Franze Kaliwody.

 

Hlavní průčelí zámku – kdysi hlavní vchod do zámku, nad oknem je vidět alianční erb. Před zámkem býval anglický park. Zámecká budova u hlavní silnice – pohled z obou stranVstup do zámeckého areálu – krásná brána, na levé straně plaketa, napravo od brány bývalé konírny a hospodářské budovy.

 

Celkový pohled na bývalý hospodářský dvůr s pivovarem a mlýnem. Z obou stran vrat jsou sošky. Budova je krásně opravená. Na posledním snímku vidíme vzadu část Dlabačova mlýna.