Vladislav II. Jagellonský se narodil 1.3.1456 v Krakově a skonal 13.3.1516 v Budíně. Jeho rodiči byli král Kazimír IV. a Alžběta Habsburská, sestra Ladislava Pohrobka. Alžbětě se říkalo Matka králů, čtyři z jejích synů se skutečně králi stali. Ani dcery se neztratily, provdaly se do všech velkých evropských dynastií.

Po smrti Jiřího z Poděbrad se Matyáš Korvín, uherský král, domníval, že bude uznán i za krále českého. Ale jeho největší protivník, Kazimír IV., hleděl na své polské a rodinné zájmy. Snažil se uplatnit dědické nároky své manželky Alžběty na českou a uherskou korunu. Jednání vedl na více místech a chtěl trůn získat pro svého syna Vladislava.

O tom, kdo bude českým králem se mělo rozhodnout na sněmu v Kutné Hoře. Jednání se uskutečnilo ve Vlašském dvoře. Zásluhu na zvolení Vladislava měl mluvčí polské delegace Lubelczyk. Zdůraznil jazykovou příbuznost Čechů a Poláků, dědičný nárok Vladislava, úzké styky s husity a Vladislavovy dobré vlastnosti. Přesvědčil delegáty sněmu a ti 27. května 1471 zvolili polského prince Vladislava Jagellonského za českého krále.

Matyáš Korvín byl zklamán. Požadoval, aby o volbě rozhodli císař s papežem, snažil se zabránit Vladislavovu příjezdu do Čech a požadoval, aby i on byl korunován za českého krále. Nakonec se tak stalo, v Čechám vládl Vladislav, na Moravě a  Slezsku Korvín. České království se rozdělilo, oba panovníci užívali český titul, i když Korvína jmenoval pouze papež, Vladislava český sněm vedený převážně kališníky. To mu ale nezabránilo, aby později s nimi bojoval a prosazoval svou katolickou víru. Válčení mezi oběma panovníky skončilo až v roce 1478 Olomouckým mírem, oba si ponechali titul a svá území.

V pondělí 19. srpna 1471 uvítala Praha patnáctiletého krále, kterého doprovázelo velké vojsko. Mistři Pražské univerzity mu darovali Bibli a složili báseň, ve které vyjádřili svou víru v mír a klidné časy s novým králem. Ve čtvrtek 22. srpna se ve Svatovítské katedrále konala korunovace. Diadém a jablko bylo narychlo pozlaceno a korunovačního aktu se ujal polský biskup Mikuláš Próchnicki. Tím se završilo mnoho let usilování jagellonské dynastie o český trůn.

Česká šlechta využila jeho mládí i neznalosti místních mocenských vazeb a rozhodovala o státnických věcech více než panovník. Vladislav neměl ani finanční prostředky. Pražský hrad byl neobyvatelný, sídlil proto na Královském dvoře na Starém Městě pražském. Vlastnil pouze Křivoklát, který vykoupil díky penězům svého otce. Měl sice výnosy z kutnohorských dolů, ale ty používal na úhradu dluhů po Jiřím z Poděbrad. Půjčky prohlubovaly dluhy a Vladislav se stával závislým na věřitelích.

Napětí mezi kališníky a katolíky vyústilo v několik střetů v Praze, ale i v Kutné Hoře, kde král často pobýval. Panovník si přál, aby jeho víra v třenicích zvítězila, aby došlo k urovnání vztahů s papežem a ten uznal jeho postavení. Kališníci si chtěli zachovat své posty v městských radách. V Praze byla situace nejvážnější, několik stoupenců katolíků bylo usmrceno, Praha i další města se s Vladislavem dohadovala více než rok, ale nakonec panovník ustoupil a v září 1484 uzavřel v Kutné Hoře s pražskými městy dohodu, a tak se mohlo dál pokračovat v jednání o náboženském míru. A povedlo se, v březnu 1485 byla odsouhlasena dohoda pojmenovaná Kutnohorský náboženský mír, která všem lidem zaručovala svobodu vyznání.

Po úmrtí Matyáše byl Vladislav v roce 1490 zvolen po dlouhých jednáních i uherským králem. Jeho volbu podpořily české stavy a země Koruny české se opět spojily, i když s protichůdnými názory na dění. Vladislav se odstěhoval do Uher, do Budína. Vlivem různých událostí i jeho přesídlením, kterým dával nepřímo najevo svůj vztah k českým zemím, snižoval evropský význam zemí Koruny české.

Vladislavova ovlivnitelnost se projevila při podepsání smlouvy Vladislavské zřízení zemské. Určovalo se v ní, že výsadní postavení bude mít šlechta a města i měšťané budou poddanými krále. Vydání tohoto zákoníku umožnilo omezit moc panovníka, na šlechtě záleželo, kolik moci mu přenechá. Někteří historici tento spis označují za první českou ústavu, pojednávala o rozdělení zemského práva.

Vladislav se třikrát oženil a jeho manželství jsou neobvyklá. Jeho první manželkou byla Barbora Braniborská /1464 – 1515 /. Barbora byla v osmi letech provdána za hlohovského knížete Jindřicha XI., po jeho smrti, ve dvanácti letech, uzavřela v zastoupení, jak se tenkrát dělalo, sňatek s Vladislavem. Manželství nebylo nikdy naplněno, Vladislav nepřevezl svou ženu do Prahy, ale naopak usiloval o rozvod. Papež s tímto rozhodnutím nesouhlasil, až po šestnácti letech odloučeného života sama Barbora podala žádost, zbavila Vladislava všech závazků, ale i tak to papeži trvalo dalších osm let, do roku 1500, než rozvod povolil.

Druhou jeho manželkou byla Beatrix Neapolská /1457-1508/. Tato svatba byla zajímavá tím, že se udála v roce 1490, tudíž byla neplatná. V té době byl Vladislav ještě ženat. A druhou zajímavostí je, že Beatrix byla vdova po Matyášovi Korvínovi, celoživotnímu soupeři Vladislava. Matyáše si vzala po smrti jeho první ženy, Kateřiny z Poděbrad, která umřela po porodu mrtvého dítěte. Bylo to dáma vzdělaná, milující umění, orientující se i politických otázkách. Ovlivňovala i Matyáše, který se zajímal hlavně o knihy, přebudovávali spolu knihovny a šířili vzdělanost. Jaký vliv měla v tomto smyslu na Vladislava nevím, ale předpokládám, že asi u něj neuspěla.

Když jsme s manželem dostali při vánočním povídání od dcery a jejího přítele pozvání na výlet do Kutné Hory, neváhali jsme ani chviličku. Byli jsme tam již několikrát, já vždy objevím v chrámě něco nového a ten klid, který tam na mě dýchne, je nádherný. Stačí mi, když se můžu na chvíli posadit a nechat na sebe působit atmosféru objektu.

V pohanských dobách a ve středověku se budovy, ale třeba i aleje, nestavěly, kde koho napadlo, ale vše mělo nějaký řád a smysl. A tak nemůže překvapit, že tento chrám je plný symbolů. Ony nakonec i další kostely v Kutné Hoře jsou zajímavé svou polohou. U největších z nich můžeme jejich kněžiště spojit a vytvořit dva trojúhelníky. Ve starověku byl trojúhelník symbolem světla, později Nejsvětější Trojice, ale také síly, krásy a moudrosti Boha. Počátečním bodem spojení je kostel sv. Jakuba, k čemuž nabádá jeho výrazně vysoká věž. Pak pokračujeme ke sv. Barboře, ke kostelu Matky Boží Na Náměti a k sv. Bartoloměji. Umístění těchto kostelů vyznačuje duchovní půdorys města.

Chrám je zajímavý místem, kde stojí, kým byl založen, svou výzdobou, výstavbou, pro koho byl postaven, prostě těch nevšedností je mnoho. A to mu dodává na významu. Je to nejvýznamnější stavba pozdního středověku, nejoriginálnější chrám katedrálního stylu v Evropě. Je výrazem moci hornického města a důležitým místem české reformace. A souhrn všech symbolů a zajímavostí z něj dělá výraznou a pro někoho posvátnou stavbu.

Na místě dnešního chrámu stála kdysi kaple. K ní se pojí pověst o zavalení tří horníků. Prosili svou patronku, sv. Barboru, aby jim pomohla. První chtěl vidět ještě jednou slunce, druhý se rozloučit s rodinou a třetí prožít ještě jeden rok. Přání se jim splnila. Dva první zemřeli záhy, když uviděli slunce a rodinu, třetí měl k dobru ještě rok života. Při svých procházkách městem uviděl ženskou postavu pod stromem, ten porazil a vyřezal z něj sochu světice. Po jeho smrti, na místě původního stromu, postavili kapli se sochou sv. panny.

Místo, kde stojí chrám je zajímavé i tím, že dříve bylo za branami města. Pozemek města patřil Sedlci, a protože se bohatí kutnohorští měšťané chtěli vyrovnat sedleckému budování, ti stavěli klášter, mohli tak učinit pouze mimo hranice města. A učinili tak, původní kapli zabudovali do plánů a vznikal obyčejný hornický kostel, nikoli farní. Stavba započala v roce 1388 a teprve v roce 1403 papež potvrdil jeho založení.

Stavitelem byl, alespoň se odborníci domnívají, Petr Parléř, ale klidně mohl stavět i jeho syn Jan. Spojení se nabízí i proto, že Jan se zde oženil s dcerou kutnohorského měšťana Ješka. Na výstavbě se podílel i pražský kameník a stavitel Matěj Rejsek. Benedikt Ried, opět stavitelské eso té doby, také přiložil ruku k dílu. Trochu změnil stavební plány, to nebylo nic nového, v průběhu doby se upravovaly celkem běžně. Záleželo na financích, stavěli jen měšťané a tak bylo důležité, jak doba městu přála. Poslední akcí při dostavbě bylo vztyčení štítu s velkým kalichem. Tím byl kostel hotov, celé generace se na výstavbě podílely a nyní již, tak jak to bývalo, přišlo ničení a přizpůsobování si věcí podle své víry.

Ve výzdobě chrámu najdeme plno znamení a symbolů. Když k němu přicházíme, zaujmou nás pilíře a opěrné oblouky, zdobené fiálami, hlavami příšer a chimér, prvky z fauny a flory. Uvidíme zde kohouta, otočeného k východu, vítajícího po staletí vycházející slunce. Opice s ovoce byl alchymický symbol, je také přemožitelkou satana. Ten je zde také, v podobě netopýra, který byl považován za nečisté zvíře a často byl ďábel zobrazován s netopýřími křídly.

Uvnitř chrámu, když prohlížíte výzdobu, máte pocit, že se tu nic neopakuje. Všechny řezby, malby i ozdoby jsou v chrámu pouze jednou. Je zde mnoho věcí z původního vybavení. Výzdoba jednotlivých kaplí se velmi liší, záleželo, kdo si ji koupil. Ten měl potom možnost si ji vyzdobit podle svého. Hlavní oltář je kopií díla mistra Jakuba Nymburského z roku 1502, tak jak se zachoval popis v díle Jana Kořínka. Chórové lavice jsou také dílem tohoto řezbáře, jsou původní, vyrobené asi kolem roku 1485. Je zde plno středověkých fresek, soch, obrazů, řezbářských ozdob, okna zdobená malbou, nikoli mozaikou. Varhany jsou velkolepé, krásně zdobená skříň je ze začátku 18. století. A protože je to hornický kostel, nechybí postavy horníků, jejich nástroje, pomůcky, mince i výjevy z jejich výroby.

Pozoruhodně je vyzdobená Smíškovská kaple. Michal Smíšek z Vrchovišť byl ředitelem stavby, o jeho životě kolují pověsti, kterak k majetku přišel a jak ho svým nekalým počínáním rozmnožil. Jeho majetek byl veliký, koupil si nejenom kapli, ale i hrad, pojmenovaný Hrádek nad Páchem. Výzdoba kaple je z roku 1490. Je zde zobrazen sám Michal se svou rodinou, výjev Ukřižování, scéna s Královnou ze Sáby, jak přichází k Šalamounovi. Smíšek považoval kapli za pohřební a také zde byl po své smrti uložen.

Po Bílé hoře získali chrám jezuité. A začali vše upravovat k obrazu svému. Vše, co souviselo s reformací, muselo pryč. Strhli ze štítu kalich, zlikvidovali původní kapli. Zabílili některé malby a bez úcty k zemřelým zničili náhrobky měšťanů. Největší škodou bylo zničení gotického oltáře od mistra Jakuba. Dokonce sundali a rozbili kutnohorský městský znak. Město se mnoho let soudilo s jezuity, nakonec vyhrálo a znak musel být znovu nad vchod umístěn. Jezuité se cítili vítězi doby a usadili se zde proto, aby mohli město pošlapat a ponížit. Proto si hned vedle chrámu postavili svou rozměrnou rezidenci a k ní alej soch, vybraných světců a pro ně důležitých osob. A každý, kdo mířil k chrámu, musel projít kolem jejich sídla.

Po zrušení jezuitského řádu chrám chátral, část inventáře zmizel. Kolem roku 1883 byly vypracovány plány na jeho rekonstrukci, podílel se na nich významný stavitel Josef Mocker. V roce 1905 byl vysvěcen. V roce 1995 byl zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO.

Chrám byl zbudován k poctě patronky havířů. Této světici je zasvěceno mnoho staveb po celé Evropě. Bývá často zobrazována s pannami Kateřinou a Markétou, jako posvátná triáda. Mívá na sobě plášť, který symbolizuje ochranu. Pro havíře, kteří pronikali do nitra země, do míst posvátných, kde platí jiná pravidla, bylo důležité cítit podporu a pomoc. Ochranou jim byla sv. Barbora jako symbol spasení, útěchy, pomoci v neštěstí, stála při nich i v okamžicích smrti a pomohla jim odejít na onen svět. Ochranou byly pro horníky i ve štolách zapálené svíčky, jejichž světlo bylo symbolem věčně plynoucího života.

Koho článek zaujal, může se více dozvědět v knihách:

Petr Dvořáček – Historická města České republiky
Václav Vokolek – Neznámé Čechy – Posvátná místa středních Čech

Svůj seriál o Pernštejnech zakončím vyprávěním o nejvýznamnějším ženském představiteli rodu, o výjimečné ženě, Polyxeně z Pernštejna a o několika ženách z tohoto rodu.

O Polyxeně z Pernštejna jsem se již zmiňovala v minulých článcích. Ono nelze psát o Pernštejnech a ji z toho vynechat. Pro mnohé byla rozporuplná osobnost, někdo ji chválí, někdo haní. Ale nedá se jí upřít, že byla představitelkou rodové moci, slávy a bohatství. Dokázala se prosadit v mužském světě a pomocí své inteligence, předvídavosti, pokory, hospodárnosti ale i snaze pomoci ovlivnit nejen členy své rodiny, ale i celé společnosti. Lidé se k ní obraceli s prosbou o pomoc, často jejich prosby vyslyšela. Ale jak to bývalo, náboženství hrálo hlavní roli v životech tehdejších lidí a nebylo tomu jinak ani u Polyxeny.

Polyxena z Pernštejna žila v letech 1566 – 1642. Jejím otcem byl Vratislav z Pernštejna a matkou Španělka Marie Manrigue de Lara. Dětství prožila v přísně katolické rodině své matky. Dlouho to vypadalo, že se jí nepodaří provdat. Velkou roli u sňatků hrálo náboženské vyznání. Polyxena pocházela z významné rodiny, ale již dosti zadlužené. Musela si vybrat manžela ze stejné společenské vrstvy, kterému by nevadilo, že nepřinese žádné věno, tudíž musel být bohatý. A největším problémem bylo, že musel být katolík, a když si uvědomíme, že tenkrát pouze jedna desetina zámožných mužů byla stejného vyznání, ostatní byli evangelíci, byla to velká potíž. Ale nakonec se Polyxena vdala, ve svých dvaceti letech si vzala stárnoucího, dvaapadesátiletého Viléma z Rožmberka. Vilém byl v té době prvním šlechticem po králi a přítelem jejího otce. Ono jí nic jiného nezbývalo, léta jí utíkala a nikdo jiný z bohatých katolických nápadníků v Čechách nebyl. Jednalo se tedy o spojení dvou významných panských rodů, ale také spojení katolického vyznání, což velmi podporovali jezuité. Proto také na svatbu nebyl pozván bratr Viléma, Petr Vok, jenž se zajímal o jednotu bratrskou. Velké katolické svatby, která se konala ve Svatovítské katedrále 11. ledna 1587, se zúčastnil i císař Rudolf II. a několik stovek dalších hostí.

Po smrti Viléma neměl Petr Vok žádné námitky a ona dostala k užívání panství Roudnice. Žila na svém panství nebo v domě své matky v Praze. Tento dům byl velmi významný. Nacházel se v Jiřské ulici, koupil ho v roce 1554 Vratislavův starší bratr Jaroslav. Ten ho přestavěl, a když byl bez peněz, prodal ho Polyxenině otci. Žily v něm pernštejnské ženy seskupené kolem Polyxeniny matky, Marie Manrigue de Lara, která pocházela ze Španělska. To se promítlo do jejího života. Po příchodu do paláce jste se rázem ocitli ve španělském domě. Většinu svého života žila Marie v Praze, našla si zde své přátele, naučila se česky, ačkoliv španělsky se v jejím domě mluvilo běžně. Ale cítila se v českém prostředí stále cizinkou. V jejím domě se scházela pravidelně česká katolická šlechta, dámy zde s návštěvníky hovořili o politických událostech, o kázáních, probírali se zde i drby ze společnosti i různé novinky ze světa. Dům navštěvovali nejenom Češi, ale stal se místem setkávání pražských Španělů a Italů. Potkávali se zde lidé i od císařského dvora, zavítali i cizinci při své návštěvách v Praze. Marie a její dcery se díky setkávání s různými osobnostmi tehdejšího světa lépe orientovaly v politických problémech než ženy z jiných rodin. A využívaly toho, Polyxena zásluhou svých znalostí dokázala nakoupit a zajistit pro sebe velký majetek.

Po roce 1600 vládu nad domem převzala její snacha Marie Manrigue de Mendoza, vdova po Janovi z Pernštejna. Sňatek s Janem musel povolit papež. Janově matce byla jeho žena zároveň snachou i neteří. Marie zde okouzlila Karla z Lichtenštejna /1569-1627/, který se pro peníze oženil s Annou z Boskovic. Mohl pak půjčovat peníze i císaři a tím získal vysoké postavení u dvora, což byl jeho cíl. Z Moravy se přesunul do Prahy, a ač ženatý, veřejně se Marii dvořil. Ta ale využila známosti k získávání informací, které byly tajné nebo dosud nepronikly na veřejnost a ty pak donášela představitelům katolické církve a jezuitům. Říkalo se jí také „dvorská kurtizána“. Císař se dozvěděl o proradném konání Karla a tomu nezbylo nic jiného, než potupně opustit Prahu i své místo u dvora a vrátit se zpátky na Moravu k Anně, která mezitím přišla o syna, když ho služka upustila na zem. Opravdu nelehká doba pro Karlovu manželku. Ale nelehká to byla doba i pro pernštejnský salon, na němž ležel stín pochybností a oprávněných podezření, že obě Marie porušují své katolické zásady, vyzvídají a zrazují své hosty.

Polyxeniny sestry žily na císařském dvoře i v pernštejnském domě. Postupně se jim podařilo se provdat, ale pouze Bibianě se život vydařil. Dochovaly se milostné verše, které psal její markýz, František Gonzaga de Castiglione.

Polyxeně se podařilo podruhé se provdat. Vzala si nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Manželství bylo vydařenější než to první. Dokonce, když už přestali doufat, že se dočkají dětí, a radili se s lékaři a slíbili přestavět klášter P. Marie Sněžné, narodil se jim syn, Václav Eusebius František z Lobkovic. Oběma rodičům bylo již více než čtyřicet let. Polyxena se stala pramátí všech pozdějších Lobkoviců, protože ostatní rodové větvě vymřely. I pernštejnský majetek se přesunul k Lobkovicům, kteří se odvděčili tím, že na svůj erb umístili znak Pernštejnů, zubří hlavu.

Dochovala se jejich manželská korespondence. Psali si o politických událostech doma i ve světě i o různých zprávách ze společnosti. Otevřeně a vždy v dobrém psali i o svých příbuzných, lidech u dvora i o šlechtě. Dopisy byly psány španělsky a používali kryptonyma, aby neznalý čtenář nevěděl, o kom píší. V jejich podání byl Albrecht z Valdštejna chvastoun.

Zajímalo mě, proč se o Janovy děti po jeho smrti starala jako poručnice právě Polyxena. Poručnictví bylo nejspíše domluveno ještě za Janova života, jak bývalo zvykem. Po jeho smrti se jednání o poručnictví znovu otevřelo a zemský soud zbavil matku dětí právní zodpovědnosti za své děti. Domnívám se, že se tak stalo i s přihlédnutím k její pověsti ve společnosti. Ale děti žily pravděpodobně dále u matky, ale finanční otázky a dohled nad jejich majetkem měla Polyxena. Matka dětí se více starala o své zájmy a neměla chuť ani schopnosti zabývat se majetkovými záležitostmi.

To bylo šťastné rozhodnutí, pravděpodobně i částečně dohodnuté přímo v rodině. Polyxena byla vynikající hospodářka a tak dětem majetek nejen zachovala, ale také rozmnožila. A naše známá Frebonie se mohla zasloužit o rozvoj školství v Litomyšli.

Polyxena se vždy vyjadřovala k politickému dění, své katolické přesvědčení obhajovala a nikdo se nedivil, že je ženou. Měla svůj vliv na manžela, hospodařila s rodinným i svým majetkem a vybudovala si velkou autoritu ve společnosti.

V době pobělohorské využila svých možností a získala pro sebe ohromný majetek. Většího zisku dosáhl jen Albrecht z Valdštejna. Domnívala se, že za svůj finanční úspěch vděčí své věrnosti víře a panovnickému dvoru. Na druhou stranu se snažila ona i její manžel pomáhat lidem v ohrožení. Doktora Jesenia přemlouvala, aby se nevracel zpátky do Prahy. V té době se ještě nevědělo, jak vše dopadne, ale její intuice jí říkala, že nic dobrého ho tam nečeká. Vážila si jeho lékařských schopností a chtěla mu pomoci. Zachránili život Vilémovi z Lobkovic, pomohli k zmírnění trestů v jiných případech, ale více dělat nemohli.

A tím končí můj seriál o Pernštejnech, ale i lidech žijících s nimi. Neměli bychom posuzovat lidi, kteří žili před námi se znalostmi dějin, které po nich přišly. Doba byla velmi ovlivněna náboženstvím a žilo se úplně jinak, než jak jsme zvyklí nyní. I Vilém z Pernštejna, na kterého jsou pardubičtí právem hrdí, se ne vždy zachoval správně podle našich měřítek, základní kapitál získal neznámo jak, se svými dětmi pohyboval jak s figurkami na šachovnici, aby zvětšil rodové statky a také přenechal svému synovi Vojtěchovi post nejvyššího hofmistra Království českého, což bylo skandální. Nikoho neodsuzuji ani nevychvaluji, nebylo by to správné. Jen bychom měli znát dějiny své vlasti a někdy v nich můžeme objevit zajímavé souvislosti.

Použila jsem fotografie z Wikipedie. Informace a poznatky jsem získala většinou z těchto krásných knih:
Petr Vorel – Páni z Pernštejna
Josef Janáček – Ženy české renesance
Marie Koldinská – Každodennost renesančního aristokrata
Stanislava Jarolímková – Co možná nevíte o životě našich předků

Svatební mince Viléma a Polyxeny – autor Matthias Kauerhase – Wien Attribution

Petr Vok – autor Acoma CC BY-SA 3.0

Tento článek věnuji dívkám a ženám z období renesance, jejich nesnadnému žití, ale které si přesto dokázaly najít své místo v životě a leckdy se vyrovnat mužům, nebo je dokonce znalostmi zastínit.

Dívky i chlapci byli vychováváni rozdílně a nepoměr se projevoval i v běžném životě. Muži v českých zemích chtěli, aby jejich ženy byly mravně čisté, zbožné, starající se o rodinu a plodné. Ženy, které byly krásné, vtipné a chytré bývaly považovány za podezřelé. Český šlechtic vždy hodnotil své manželství kladně, navenek mělo působit jako krásné soužití muže a ženy. Muži se ženili hlavně kvůli chlapcům, kteří jim měli zajistit pokračování rodu. A především chtěli vylepšit své majetkové poměry a tím zvětšit společenskou prestiž.

Jiné bylo postavení žen a náhled na ně muži ve Francii nebo v jiných západních zemích. Mladíci z bohatších rodin odjížděli do těchto krajin na zkušenou, seznamovali se zde se ženami, které žily daleko spokojenější život. Zde více dávali muži najevo lásku k ženě a byli vůči ženám galantní. Líbilo se jim, když se ženy pěkně oblékly, navoněly, uměly s nimi hovořit i smát se. A tak postupně, jak naši muži cestovali, přejímali cizí zvyky a uplatňovali je i u nás. Napodobovali styl oblékání, života, vybavení svých domů a přestávali se stydět za lásku ke své ženě. Ženy se stále více věnovaly nejen domácnosti, ale také se zapojovaly do veřejného života a vzdělávaly se.

Anna z Rožmberka psala svému muži dopisy plné stesku, protože nebýval doma, když cestoval s císařským dvorem. Ona sama se pak musela postarat o dítě, domácnost, příbuzné, sedláky, hospodářství, narůstající dluhy i nemoce. Ale i tak si zachovala pokoru a úctu k muži a trpně snášela své podřízené postavení. O pár let později Polyxena z Lobkovic již patřila mezi nejvlivnější ženy a po první svatbě si už o svém životě rozhodovala sama a dostávalo se jí uznání i od mužů. Svět žen se rychle měnil k lepšímu.

V rodinách české šlechty žilo několik dívek, které doprovázely paní domu a pro toto soužití se ujalo německé slovo fraucimor. Čím významnější byla rodina, tím více dívek měla paní k dispozici. Pro dívky bylo toto uspořádání výhodné, měly zabezpečený pobyt se vším potřebným, navíc se mohly seznámit se zajímavými lidmi a poznat život v jiných rodinách. V chudších rodinách pak tyto dívky zastávaly práci služebné. Ale i ony se zde naučily něco nového, poznávaly chod domácnosti o stupínek výše než samy pocházely. Naučily se šít, vyšívat, zhotovily si výbavu, často si našly i muže a provdaly se.

O sňatku nerozhodovaly ženy, ale jejich otec nebo poručník. Běžně se uzavírala dohodnutá manželství, většinou výhodná pro muže. Již v dětství se mezi rodiči snoubenců sepisovala smlouva o majetkovém uspořádání i termín budoucího sňatku. Většinou to byl začátek února po patnáctých narozeninách dívky. Chlapci se mohli oženit s níže postaveným děvčetem, ale dívky nikoli. Bylo také nežádoucí, aby se dívky provdaly do cizího státu, protože s ním odešel z Čech i majetek. Dcery nedědily rodové statky, měly právo pouze na věno. Rodová panství získaly jen tehdy, když jejich otec zemřel bez mužských dědiců. Ale Pernštejnové toto pravidlo změnili, v jejich rodě mohl dědit i mužský potomek z jiných rodových větví. Příliš mnoho dívek v rodině znamenalo úbytek rodových financí. I proto měly problém sestry Jana z Pernštejna se vdát. Byly vysoko postavené, ale v době jejich dospělosti neměly již skoro žádný majetek. Nakonec se to většině z nich podařilo, ale jen jedna, Bibiana, se provdala z lásky.

Svatba v rodině Pernštejnů byla velká událost. Nevěstu na místo svatebního obřadu doprovázely společnice, a to nejméně čtyři dívky. Šaty byly šity několika krejčími, zdobené, dbalo se na barevné sladění oděvů hostí z každé ze zúčastněných stran. V rámci svatebního veselí byl i rytířský turnaj. Jeho účastníci byli dopředu upozorněni, v jaké barvě mají mít výstroj a výzbroj. Svatba se konala po tři dny, muselo se zajistit i dostatečné množství kuchařů, většinou jich bylo potřeba kolem deseti, které si mezi sebou půjčovali šlechtické rodiny. Bylo zapotřebí i plno vozů, koní, i zajet pro vzdálenější hosty. Organizátor svatby si zapůjčil i hudebníky, protože tehdy nebylo zvykem držet si vlastní muzikanty. A zapůjčit se muselo i plno nádobí k vaření i stolování, zajistit dostatek ubytovacích prostor, plno potravin a v neposlední řadě i plno vína a alkoholických nápojů. Svatba urozených snoubenců musela být na úrovni a řádně reprezentovat rodinu. A to v případě, že peněz již nebylo…

V renesanci se postupně stávalo běžné, že ženy ze šlechtické společnosti rozuměly hospodaření v domácnostech nebo statcích lépe než muži. Obchodovaly, půjčovaly peníze, tím je vydělávaly a dobře s nimi hospodařily. Dívky se v dospívání vzdělání moc nevěnovaly, ale po svatbě to bylo jiné. Přezíravost mužů k ženskému rozumu byla ve společnosti zakořeněná, přitom právě ženy dokázaly vést domácnosti se ziskem, často peníze vydělaly, ale i rozmnožily, na rozdíl od svých mužů, kteří se většinou věnovali rozhazování peněz. Používali je ke své zábavě, k pití, sázkám, nesmyslným přestavbám svých domů, které rodinu zadlužily. Ženy spíše peníze ukládaly do zařízení a výzdoby domovů. V této době se ženy více zapojovaly v oblasti náboženské, své víry se jen nerady vzdávaly a při problémech se k ní obracely.

Ještě na konci mého povídání se zmíním o událostech, které měly ženy moc rády. Jednalo se o návštěvy mezi šlechtickými rodinami. Ty jim zpestřovaly stereotyp běžného života. Ženy se také více začaly věnovat svým zálibám, některé, jako Magdaléna z Hradce šila oblečení, její švagrová Anna pěstovala melouny a Silvie Černínová skvěle vyšívala. Na západ od nás se již ženy věnovaly i koníčkům určených u nás výhradně mužům, ale postupně i k nám zavítala větší volnost a ženy byly více spokojeny.

Použila jsem fotografie z Wikipedie. Informace a poznatky jsem získala většinou z těchto krásných knih:
Petr Vorel – Páni z Pernštejna
Josef Janáček – Ženy české renesance
Marie Koldinská – Každodennost renesančního aristokrata
Stanislava Jarolímková – Co možná nevíte o životě našich předků

Nabízím pokračování o životě dětí v renesančním období. Lidem i dětem se žilo podstatně lépe, doba byla příznivá pro zakládání škol a seznamováním se s přírodou a světem.

Renesance, neboli znovuzrození, je obdobím, které přineslo plno změn ve společnosti, ale do života rodin. Kolem roku 1450 byl zásluhou Johanese Gutenberga vynalezen knihtisk a tak se knihy postupně stávaly levnější, tím dostupnější pro širší okruh lidí a proto se zvyšovala jejich všeobecná vzdělanost.

Mění se i postavení dětí v rodině. Již nebyly až na samotném konci zájmu rodičů, ale více se začínal prosazovat názor, že nejvíce záleží na rodičích, jakého vzdělání dětem dopřejí a jak se pak děti budou moci prosadit ve společnosti. Nejdříve se učilo neustálým opakováním výňatků z církevních spisů, někdy děti ani nerozuměly, co vlastně říkají. Dril a naprostá poslušnost byla základem výuky na školách. Ty postupně vznikaly, většinou byly církevní, ale objevily se i soukromé. Byly také školy, které se zabývaly přípravou chlapců na kněžské povolání, další byly pro mnichy, ve farních se učily základy křesťanství. Vyučovalo se latinsky, chlapci se učili psát, číst a počítat, velký důraz se kladl na církevní a náboženskou výuku. Postupem let se více prosazovaly i jiné obory, hlavně některé odvětví přírodních věd, tak jak se lidé i děti více zajímali o své okolí a přírodu. Chlapci se věnovali i hudbě a správné řeči.

Výchova se zaměřovala pouze na chlapce. Do sedmi let vychovávaly chlapce matky, pak už měl hlavní slovo otec. Buď chlapce poslal do některé školy, nebo najal domácího učitele, který ho naučil číst, psát, počítat, ale také byla důležitá jazyková připravenost, hlavní byl jazyk český, německý a latinský.
Našli bychom i knihy, které se věnovaly šlechtické výchově chlapců. Nejznámější jsou didaktické verše neznámého autora z počátku 16. století pojmenované Ludvíka z Pernštejna naučení rodičům. Kniha byla sepsána u příležitosti narození Vilémova vnuka Ludvíka. Miminko v ní promlouvá k rodičům a dává jim rady, jak má být vychováno. Ve verších je plno doporučení, jak jednat s chlapci, co je pro ně důležité, a to nejen v dětství, ale i v pozdějším věku při seznamování se s dívkami. A také je zde několik rad i pro muže, jak jednat se svými sloužícími nebo jak spravovat panství. Předpokládá se, že již téměř sedmdesátiletý Vilém chtěl předat touto formou svému mladšímu synovi své zkušenosti.

Byly také zavedeny zámecké školy, které založil pán ve své rezidenci pro své děti, ale i pro mladé šlechtice z okolních panství. Dospívající šlechtici sloužili ve významných rodinách a získávali tak důležité poznatky. Například mladý Jindřich Michal Hýzrle z Chodů byl od svých jedenácti let u Jana z Pernštejna. Jako páže se zde učil praktickým dovednostem, které by mohl v dospělosti využít. Hlavně jízdě na koni, šermování, zvedání kopí, ale také se naučil latinsky, italsky, španělsky a francouzsky. Zúčastňoval se i jezdeckých a šermířských turnajů.

Největším řádem, který zakládal u nás školy, byl řád jezuitský. Byly určeny pro bohaté chlapce, z chudých rodin se do nich dostali jen ti opravdu nejnadanější a pouze z rodin vyznávající katolické náboženství. Jezuité stavěly koleje, podobné dnešním internátům. K základnímu učivu se přidávala i jízda na koni, plavání i se zde hrály divadelní hry s náboženskou tématikou. První kolejí na našem území bylo Klementinum, založené roku 1556.

Jednota bratrská se snažila o lepší výchovu dětí. V roce 1566 založila v Přerově Dům maličkých pro zvykání. Využívali ho rodiče s malými dětmi, kteří museli odejít za obživou, byla to vlastně první mateřská škola.

 Mistr Jan Hus /1371-1415/ prosazoval, aby se děti vychovávaly s láskou, aby se rodiče starali o jejich duševní, tělesné i náboženské potřeby. A to nejen biflováním pouček, ale také hrou a svým příkladem. Od dětí pak vyžadoval prokazování náležité úcty rodičům.

Jan Amos Komenský /1592-1670/ byl poslední biskup Jednoty bratrské, velký pedagogik, didaktik, filosof a spisovatel. Den jeho narození, 28. březen, u nás slavíme jako svátek učitelů. Ve světě ale tento významný den slaví 5. října. O jeho životě i práci napsala před časem krásný článek Jiřinka, já ho zde uvádím jen pro připomenutí. Má velký podíl na zlepšení života i výchovy dětí a patří k velkým lidem naší historie.

Výchova dívek byla zaměřena hlavně prakticky, dívky nestudovaly, učily se od svých matek hospodařit, vařit a vést svou domácnost. A některé od svých otců jejich řemeslu. Ale o dívkách a ženách, které i přes nemožnost patřičného vzdělávání, leckdy předčily ve svých znalostech muže, si budete moci přečíst příště.

Použila jsem fotografie z Wikipedie. Informace a poznatky jsem získala většinou z těchto krásných knih:
Petr Vorel – Páni z Pernštejna
Josef Janáček – Ženy české renesance
Marie Koldinská – Každodennost renesančního aristokrata
Stanislava Jarolímková – Co možná nevíte o životě našich předků

Klementinum – autor Daniel Baránek CC BY-SA 3.0

Barokní knihovní sál – autor Brunodelzant-Flickr CC BY 2.0

K mému pokračování v seriálu o Perštejnech, ve kterém nepůjde jenom o ně, mě přivedla Dáša. Ve svém komentáři k mému článku se zamyslela nad tím, jak se asi říkalo malé Frebonii. A já si uvědomila, že se vlastně o ženách a dětech málo píše. Když už, je u mužů jen dodatek, koho si kdy vzali a kolik měli dětí, ale málo se dozvíte, jak tyto ženy žily. Dočtete se pouze o velice významných ženách, ale těch není mnoho. Myslím tím dobu předrenesanční a dobu renesance, kdy nejvíce Pernštejnové ovlivňovali život v českých zemích.

A protože mě to velice zajímalo, přihlásila jsem do městské knihovny a ti mi zajistili několik knih na mé zvolené téma. Četba to byla zajímavá, dozvěděla jsem se plno nového a doufám, že si i vy v mých článcích najdete to své. Ještě malá poznámka, nejsem historik, nečekejte bezchybný výklad dějin, spíše se bude jednat o mé subjektivní poznatky z četby nebo z návštěv historických památek.

Nejprve se zmíním o ženách a jejich rodinách z chudých chaloupek. Jak jsme mnozí viděli v různých skanzenech, žili v malých domcích, vybavených jen tím nejnutnějším. Muž se staral o obživu a ženy o domácnost a děti. Ženy neměly žádná práva, ve všem podléhaly mužům, buď otcům, nebo později manželům. Rovněž děti musely ve všem poslechnout otce a neposlušnost se dosti tvrdě trestala. Rodiče měli děti spíše rádi, ale jejich prvotní starostí bylo se uživit a nezbývalo jim mnoho času ani energie se jim více věnovat.

Děti bývaly ve středověku považovány za zmenšeniny dospělých. Byly malé, vyžadovaly péči a byly s nimi starosti. Navíc nemohly vykonávat žádná zaměstnání, aby přispěly do rodinného rozpočtu. A tak rodiče čekali, až děti povyrostou. Výhodnější postavení měl prvorozený syn, ostatní děti spíše přežívaly, potřebné věci do života se naučily od rodičů.

Dětem šlechticů se žilo o trochu lépe. Měly zajištěn dostatek stravy a i matky měly více času se jim věnovat. Měly k ruce sloužící a ti jim práci trochu ulehčili. Ale nemůžeme se domnívat, že by urozené ženy měly lehký život, měly plno povinností a mnoho starostí, jak se z mých článků dozvíte.

Málokdy se sňatky uzavíraly z lásky, o všem rozhodovali rodiče snoubenců. Po svatbě se čekalo, až se narodí děti, tedy hlavně syn, který měl zajistit pokračování rodu. Porod byla velmi nebezpečná událost, píše se, že každé deváté narozené dítě umřelo brzy po porodu. Ale mnoho jich skonalo při narození i se svými matkami.

Po narození byl důležitý křest miminka. Musel se odbýt co nejdříve, dokud dítě žilo. Neštěstím bylo, když se obřad nestihl. Někdy zaskočil za kněze otec miminka, ale to se církvi nelíbilo. Miminko bývalo oblečeno do sváteční košilky a zabaleno do povijanu, který se dědil z generace na generaci. Důležité bylo zajistit vhodné kmotry. Záleželo na postavení rodiny, kdo se této role ujmul. Kmotři byli pečlivě vybíráni, bylo jich několik, žen i mužů. Jejich vyšší postavení dodávalo křtu tu patřičnou slávu a dobře reprezentovalo rodinu. Kmotři se zapisovali do kronik i se svými tituly. Jejich největší povinností bylo se postarat o dítě v případě ztráty rodičů. Při narození se také určovalo, kdo bude poručníkem dítěte v případě úmrtí otce. Tak se asi stalo v případě dětí Jana z Pernštejna, kde byla určena poručnicí jeho sestra Polyxena. I poručníků bylo více, přece jenom doba byla nelehká.

Jméno dítěte rodiče vybírali podle svého přání, ale také podle rodových tradic a v neposlední řadě mělo mít i něco společného s nejvlivnějším kmotrem dítěte.

Maminky své děti často kojily, kojné se najímaly hlavně, když matka onemocněla. Už tehdy se lidé domnívali, že tato výživa je pro děti nejlepší. Karel z Lichtenštejna vydal dokonce knihu instrukcí, jak správně kojit.

I v této nelehké době si děti mohly hrát. Rodiče, či jiní příbuzní jim vyráběli hračky z hadrů, slámy nebo dřeva. Dochovaly se i hliněné a keramické panenky, dívky si hrály na princezny nebo si pletly věnečky z květin. Chlapci používali dřevěné meče při hře na rytíře, místo přilby si vystačili s hrncem a víko od sudu jim posloužilo jako štít. Děti házely kroužky nebo kameny na určený cíl a hrály si na schovávanou. Objevily se i stolní hry, místo figurek se používaly smotky slámy nebo kamínky. A když jsme u her, muži objevili šachy, karty a házení s kostkami, samozřejmě o peníze a církev jim toto rozptýlení zakazovala.

V příštím článku se budu snažit trochu nastínit změny v životě dětí, hlavně v jejich výchově. Kdo máte zájem, počkejte si na pokračování…

Použila jsem fotografie z Wikipedie. Informace a poznatky jsem získala většinou z těchto krásných knih:
Petr Vorel – Páni z Pernštejna
Josef Janáček – Ženy české renesance
Marie Koldinská – Každodennost renesančního aristokrata
Stanislava Jarolímková – Co možná nevíte o životě našich předků 

Reliéf na budově školy v obci Dolany – autor Michal Maňas CC BY 3.0

Zvu vás na setkání s velkým moravským velmožem, Vilémem z Pernštejna. Velmi se zasloužil o dnešní podobu Pardubic a lidé jsou mu vděčni za jeho působení v tomto městě.

O letošní dovolené jsme se jeli s manželem podívat do města, do kterého jsem jezdívala jako dítko školou povinné. Dlouhá léta jsem se věnovala krasobruslení a právě do tohoto města jsme v letních měsících jezdili za ledovou plochou, protože u nás nebyl krytý zimní stadion. Pobývali jsme tady několik týdnů o letních prázdninách a městem jsme i v době volna procházeli. Byla jsem zvědavá, jak nyní vypadá a jak ho běh života změnil. A také jak jsem psala v minulém článku, vedl mě do něj zájem o Pernštejny a současně i nemožnost jet za nimi na Moravu.

My jsme se pohybovali v ulicích kolem zámku, prošli jsme si Vilémovu stezku, uličky kolem Pernštýnského náměstí, kde je plno obchůdků, restaurací, vináren a stolků čekajících na unavené turisty. Je tam pěší zóna, takže klid, možnost se řádně rozhlédnout po domech a prohlédnout si jejich výzdobu.

Hlavním naším cílem byl zámek, kde se nachází Východočeské muzeum. Chtěla jsem se hlavně podívat na výstavu skla a do rytířských sálů.

Ve sklářské expozici je sklo od počátku 15. do 20. století. Nejvíce se mi líbilo ryté, malované a různě tvarované sklo. Byly zde i broušené a vrstvené výrobky, různé sklenice, šálky, misky, podnosy i vázy. Také mou oblíbenou secesi jsem zde našla, byla k vidění kolekce z české sklárny Loetz z Klášterského Mlýna.

A pak už jsme mohli do rytířských sálů a začali se seznamovat s Vilémem z Pernštejna. Byli jsme na prohlídce sami, ale i tak se nám dostalo mnoho informací o životě na zámku za jeho doby. Exponátů je tu pomálu, ale malby, které se částečně dochovaly, jsou nádherné.

Pardubice za svůj rozvoj vděčí hlavně Vilému II. z Pernštejna, zvaného Moudrý. Žil v letech 1438-1521 a byl to moravský šlechtic, bohatý a mocný muž. Vlastnil rozsáhlé moravské statky a protože se pohyboval kolem panovníka, potřeboval sídlo, které by bylo blíž k Praze. Začal kupovat i panství v Čechách a Pardubice si vybral za své nové sídlo. Protože zastával úřad nejvyššího hofmistra Království českého a byl nejbohatší český a moravský šlechtic, stal se jeho zámek významným centrem jagellonských Čech.

Vilém původní hrad přebudoval, důkladně ho zabezpečil hradbami se střílnami a širokým vodním příkopem. Jeho opevňovací techniky byly nejlepší v tehdejší době. Zároveň hrad přestavěl na zámek, který plně odpovídal jeho postavení a výborně ho reprezentoval. Toto spojení nedobytné pevnosti s aristokratickou rezidencí je u nás unikátní.

Vilém ale současně modernizoval i město, po požáru ho celé nově postavil. Budoval kamenné domy, což bylo v té době vyjímečné. Nechal na nich vyzdít výklenky, které byly poté ozdobeny různými figurálními náměty. V přestavbě pokračovali i jeho synové, Vojtěch 1490-1534 a Jan 1487- 1548. Synové se hlavně zasloužili o malířskou výzdobu sálů. Malby byly restaurovány a část se jich zachovala. Jsou zde malované sloupy s antickými vzory, rostlinné motivy v okenních nikách s biblickým příběhem Samsona a Dalily z roku 1532. Je to nejstarší renesanční nástěnná malba na našem území. Je zde ženský akt Fortuna volubilis, tedy Štěstěna vrtkavá, a tato malba je také unikátní. Dochovala se gotická klenba z doby Viléma, se zbytky malířské výzdoby.

V sále Mázhausu jsou vymalovány portály a je zde velká nástěnná malba, představující výjevy Starého a Nového Zákona. Obraz vznikl pod vlivem díla Lucase Cranacha staršího někdy po roce 1530 a je to největší známá malba s tímto námětem. Zajímavostí je, že se jedná o náboženský motiv, který nechal pravděpodobně zhotovit Jan, ve světské reprezentační komnatě. Za doby Jana se zde konala politická jednání, Jan zastával úřad moravského zemského hejtmana.

Ve Sloupovém sále se dochoval renesanční malovaný kazetový strop, zdobený rostlinnými ornamenty. Stalo se tak proto, že ho pozdější majitelé zakryli, když snižovali strop, aby místnost lépe vytopili. V tomto sále je krásný tesaný sloup v prostoru mezi okny a také kamenná ostění dveří a krbu.

V těchto sálech se konají různé kulturní akce, jsou tedy využívány ke stejnému účelu jako za vlády Pernštejnů. Jen si neodpustím poznámku, jsou zde kovové, koženkou potažené židle, či možná z jiného materiálu, ale rozhodně nehodící se do tohoto prostoru a ubíjející atmosféru místnosti.

Vilém byl velmi vlivný šlechtic. O jeho vlivu svědčí to, že se pohyboval v blízkosti panovníka a jeho peníze zajistili v roce 1490 zvolení Vladislava Jagellonského uherským králem. Vilém získal velmi prestižní kladské hrabství, které bylo spojeno s ražbou peněz. Ražba sice trvalo jenom dva roky, ale ne každý si tuto činnost mohl dovolit.

Vilém byl velmi pokrokový politik, zastával mnoho vysokých úřadů, byl komorníkem zemského soudu, nejvyšším českým maršálkem, nejvyšším českým hofmistrem. Byl tolerantní k lidem jiného náboženského vyznání, říkal, že víra je věc soukromá. Podporoval řemesla, živnosti, zemědělství a hornictví. Snížil lidem robotní povinnost, snažil se o to, aby lidé vyráběli různé předměty a přebytky nabízeli k prodeji. Velmi se zasloužil o rybníkářství v této oblasti, založil velké množství rybníků, říkával, že z prodeje ryb je více peněz než z jiné činnosti. Rybniční soustavy pokrývaly velkou část území. Jedním z dochovaných systémů je Opatovický kanál, který je funkční do dnešní doby. O jeho zkušenosti se zajímali i Rožmberkové a jezdili se od něj učit. Traduje se, že byl skromný s výbornými vyjednávajícími schopnostmi.

Jeho synové, Vojtěch a Jan, pokračovali v jeho krocích. Vojtěch se nedožil vyššího věku, ale Jan se zasloužil i o rozvoj města. Při přestavbě v renesančním stylu navýšil domy o jedno patro, při osazení otvoru oken a dveří použil ozdobné terakotové prefabrikáty, v tehdejší době naprosto nevídaná věc. Svým počinem urychlil a zjednodušil opravy domů.

Pernštejnové si vážili svého starobylého rodu, počátek odvozovali od pověsti s uhlířem Věnavou, získali svůj erb poctivě, použili své schopnosti. Přirovnávali se k Přemyslovcům, protože jejich zakladatel byl také obyčejný člověk, jak všichni víme, oráč.

Závěrem se zmíním o Vilémově stezce. Prošli jsme si ji celou, není to daleko, taková krásná procházka to byla. Prohlídli jsme si nejprve Zelenou bránu, Perštýnské náměstí s krásnými domy a radnicí. Příhradek tvoří spojení mezi městem a zámkem. Tyršovy sady jsou krásné svou zelení. Pak následoval Kostel sv. Bartoloměje, který postavit Vilém a je v něm náhrobek jeho syna Vojtěcha. Budovy automatických mlýnů projektoval známý architekt Josef Gočár a zařízení řadíme mezi Národní technické památky. Kostel Zvěstování Panny Marie je jedna z nejstarších staveb ve městě. Založil jej arcibiskup Arnošt z Pardubic a Vilém ho později přestavěl. A poslední zastávka je u Domu u Jonáše, kde je znázorněn biblický výjev o Jonášovi a velrybě. U všech objektů jsou popisky, opravdu moc pěkné.

Ještě bych se chtěla zmínit o ženách, které v muzeu pracují. Snad jsme se dosud nesetkali s takovým vstřícným jednáním, usměvavostí, ale také zájmem o nás a naše pohodlí při nenadálém čekaní na volný vstup do místností, ale udivili nás i svými znalostmi. Od paní v pokladně, kde jsme získali první poznatky o pernštejnském rodě až po průvodkyni, která jen pro nás dva připravila vyprávění plné zajímavostí. A to není běžné, je to přece jenom muzeum, po objektu se procházíte sami a jak dlouho chcete. Nevím, jestli se k mému článku dostanou, spíše by to byla velká náhoda, kdyby ho četly, ale i tak zaslouží za svou práci velkou poklonu a uznání. Až připraví nějakou pro nás zajímavou expozici, rádi se k nim vrátíme.Zdroj fotografií – Wikipedie a mé vlastní ze zámku v Pardubicích

Zvu vás na výpravu za poslední členkou slavného pernštejnského rodu. Já se s ní setkala při čtení knížky Táni Kubátové Co je v domě, pátrala jsem po její existenci, zda vůbec žila, kdo to byl. Kdo máte zájem, pojďte se začíst.

Blanka naši Frebonii znala. Říkala, že to byla dcera nebo vnučka kohosi z Pernštejna, kdo si vzal za manželku Španělku. A dodala, že nežila na Pernštejně, ale v Litomyšli. A měla pravdu.

Prarodiče Frebonie byli Vratislav se svou španělskou manželkou Marií Manrique de Lara y Mendoza, rodiči Jan V. Pernštejna a jeho choť Anna Marie Manrique ml. de Lara. A opravdu nežila na Pernštejně, rodovém sídle Pernštejnů, a to i proto, že toto sídlo již nebylo jejich. Její otec ho prodal spolu s jinými svými statky, ponechal si pouze panství Litomyšl, které měl v zástavě. A protože toto panství zdědila po smrti svého bratra Vratislava, usídlila se zde a přičinila se o jeho rozkvět.

Frebonie Eusebie z Pernštejna, 1596-1646, vyrůstala bez otce, starala se o ni její teta Polyxena. Byla zbožná, velmi krásná, jak dokazuje její portrét. Ačkoli byla hodně bohatá, nikdy se neprovdala, nejvíce se věnovala charitě a přičinila se o vzdělávání chlapců.

Panství Litomyšl dostal do zástavy od českého krále Ferdinanda I. kolem roku 1552 Jaroslav z Pernštejna. To byl syn Jana IV. Z finančních důvodů si ale panství neponechal dlouho a převzal ho v roce 1567 Vratislav z Pernštejna, dědeček Frebonie. A ten z původního hradu a zanedbaného zámku vytvořil nádherné sídlo. Povolal slavné italské stavitele a ti přestavěli zámek v renesančním stylu. Vyniká nádhernou sgrafitovou výzdobou, psaníčkovou i figurální. Po jeho smrti převzal panství syn Jan, tatínek Frebonie. Protože předčasně zemřel, sídlo zdědil jeho syn Vratislav a po jeho smrti přešlo na Frebonii.

Vratislavovi pomáhala se správou Polyxena. Rozšířil litomyšlské panství, a také zámecký pivovar. Donutil měšťany vzdát se práva vařit pivo, a každé obci určil, kolik musí spotřebovat jeho piva. Založil Panský dvůr, kde museli sedláci robotovat a vzrostly různé poplatky vrchnosti. Město Litomyšl bylo několikrát napadeno císařskými i švédskými vojsky. Vratislav také bojoval a v roce 1631 v potyčce se švédskými vojáky na svá zranění zemřel.

Litomyšlí prošla asi dvakrát švédská vojska, v říjnu 1645 se před ní objevil Torstensson, když se vracel po neúspěšném obléhání Brna. O tomto tažení byl na Čekance nedávno zajímavý článek, který napsala paní Hana Horová. Byla třicetiletá válka, panoval hlad, různé nemoci, rabování, ale také bylo nutno vojáky živit a dokonce když odtáhli, proviant za nimi posílat.

Když Vratislav zemřel, odkázal Frebonii svůj palác na Malé Straně a také panství Litomyšl. Frebonie využila svých peněz k založení řádové koleje, kam povolala bratry z řádu Piaristů, kteří sídlili v Mikulově. Piaristé, to byl nový školní řád, který se zaměřoval na vzdělávání chlapců z chudších rodin. Jejich konkurenti na poli vzdělávání byli Jezuité, ti ale vyučovali pouze bohaté mladé muže. Piaristé se zaměřovali na přírodní a technické vědy, jazyky, historii i hudbu, Jezuité hudebně chlapce nevyučovali.

Frebonie zakoupila čtyři domy a přilehlé pozemky a chtěla začít stavět kolej, kostel a školu. Začátek ale neprobíhal jednoduše. Jezuitům se její počínání nelíbilo, předkové Frebonie Jezuity podporovali. Domnívali se proto, že když už mají vybudovanou síť latinských škol, měli by vyučovat oni. Ale Frebonie vsadila na nový řád právě proto, aby se chudí chlapci mohli vzdělávat. Než se začalo stavět, musela dostat souhlas od panovníka, Ferdinanda III., který ale stavbu nepodporoval. Velkou zásluhu na schválení projektu měl Arnošt Vojtěch z Harrachu a nakonec byla škola, kostel i kolej postavena. Byla také založena zahrada. Dokončení všech staveb se Frebonie nedožila, ale začátek vyučování v piaristickém gymnáziu viděla, bylo otevřeno v roce 1644.

Prostředky na chod školy dostávali Piaristé od Frebonie i města. Byly zřízeny nadační fondy, konšelé se zavazovali k podpoře chodu školy, nejdříve materiálně, později finančně. Pomohl i Kryštof Vratislav z Mitrovic. Frebonie přispívala penězi z výnosů litomyšlského panství.

Frebonie odkázala litomyšlské panství svému bratranci, Václavu z Lobkovic, synu Polyxeny. Ten ho ale prodal v roce 1649 Maxmiliánovi. Pražský palác věnovala karmelitskému klášteru při kostele Panny Marie Vítězné v Praze. Karmelitáni získali palác, v jehož prostorách dnes sídlí Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky. Tento kostel již vlastnil od Polyxeny voskovou sošku Pražského Jezulátka, rodinnou památku přivezenou ze Španělska.

Frebonie byla velice krásná. Dochoval se její portrét, který by se měl nacházet na litomyšlském zámku. Je to jediný dobový obraz příslušníka rodu Pernštejnů, který zde můžeme vidět. Portrét se také nazývá Pernštejnská Mona Lisa. Restauroval ho Pavel Klimeš a ke svému překvapení našel dva skryté texty v portrétu. První nápis je starší, později ho někdo doplnil ještě jedním. Ten novější je čitelný. O tom původním nikdo nevěděl a nelze ho přečíst ani při použití rentgenu, protože nápis je z hliníkové barvy a tu rentgenové paprsky nezachytí. Starší text vznikl za života Frebonie, druhý až po její smrti. Můžeme si přečíst její o jejích zásluhách a jejím životě. Autor obrazu je neznámý, ale to  je obvyklé, tehdy se obrazy nepodepisovaly, malíře společnost nepovažovala za žádné velké umělce, spíše za řemeslníky.

A to je vše, co jsem o této neobyčejné ženě poskládala z různých zdrojů. Díky knize od Táni jsem se seznámila s jejím osudem a s celým pernštejnským rodem. Doufám, že vám povídání o pernštejnské Moně Lise líbilo a odnesete si z něj nové poznatky, nebo si osvěžíte ty, které o tomto rodě máte.

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Piaristický kostel Nalezení sv. Kříže – autor Pudelek /Marcin Czala/ CC BY-SA 3.0
• Zámek v Litomyšli – autor Agnete CC BY-SA 4.0
• Dům u rytířů – autor Sokoljan CC BY-SA 3.0

Nevím, jestli znáte, ale pro název článku jsem zvolila heslo jednoho z nejvlivnějších rodů naší historie – Pernštejnů. Kdo máte zájem se s nimi seznámit a být překvapen jejich počínáním jako já, začtěte se do mých řádků.

O letošní dovolené mého muže jsem měla slíbeno strávit několik dní na Moravě, prohlídnout si místa, která jsme minulý rok neviděli a také navštívit hrad Pernštejn, který se mi moc líbí. Ale vzhledem k tomu, že mého muže odsunuli na víc než dva měsíce na práci do Ruska, samozřejmě si na to vybrali letní měsíce, měli jsme možnost vypravit se na cesty až v těchto dnech. Ale když jsem viděla jak je manžel unaven prací v těžkých podmínkách, ale i pobytem, který nebyl rozhodně lehký, přehodnotila jsem své plány a Moravu odsunula na další rok. Ale na nějaké místo se i manžel chtěl podívat, vzpomněla jsem si na Viléma z Pernštejna a jeho Pardubice, které nejsou od nás až tak daleko a tak jsme se vydali na cestu.

Po zhlédnutí města a zámku i s muzeem jsem si uvědomila, že těch informací o městě i Pernštejnech mám hodně a tak své povídání rozdělím na tři části. V té první, kterou právě čtete se vypravíme za Pernštejny, v druhé vás seznámím s Frebonií Eusebií, kterou možná mnozí znáte z knížky Co je v domě a ve třetí se vypravíme ze panem Vilémem a jeho Pardubicemi. Tedy bude-li chtít…

První zmínky o Pernštejnech, tedy o pánech z Medlova, jak se nazývali první předci, jsou ze třináctého století a největší rozmach zažil rod ve století šestnáctém. Řadili se mezi nejvlivnější rody na Moravě i v Čechách, příslušníci rodu byli důležitými státníky, pohybovali se v blízkosti vladařů a ovlivňovali chod v českých zemích. O tom svědčí i to, že jim bylo uděleno svolení k postavení paláce přímo v prostorách Pražského hradu, dnes se nazývá Lobkovický palác. Většina, jen několik jich zemřelo předčasně ve válkách, se dožila i více než sedmdesáti let a ženy byly většinou plodné, nejznámější představitelka rodu – Polyxena z Pernštejna ve svých třiačtyřiceti letech porodila syna – Václav Eusebius Popel z Lobkovic, prapředka všech Lobkoviců.

Prvním známým majitelem hradu Pernštejna, kterého považovali příslušníci za své rodné sídlo, byl Štěpán z Medlova. Byl také purkrabí hradu Děvičky a správce na hradě Veveří. A právě tento hrad ovlivnil nejstarší podobu hradu Pernštejna. Jeho vnuk Štěpán z Pernštejna a Medlova již užíval slavné jméno i znak – zubří hlavu s houžví v nozdrách. Tento erb dostali jeho předci na počest uhlíře Věnavy, který zkrotil nebezpečného zubra, dovlekl ho před krále a zabil. Za svou statečnost dostal od panovníka nejen svobodu, ale i místo na postavení svého domu, na jehož místě později Pernštejnové postavili svůj hrad. Tak zní pověst o vzniku erbu. Je zajímavé, že ačkoli Pernštejnové vymřeli, znak se dochoval, starobylý symbol zubří hlavy se stal součástí lobkovického erbu, a to zásluhou Polyxeny.

Dle mého soudu nejvýznamnějším členem rodu byl Vilém II. z Pernštejna,1438 -1521. Vlastnil rozsáhlý majetek na Moravě a vzhledem k tomu, že se pohyboval v blízkosti panovníka, potřeboval mít sídlo i blíže ku Praze. Zakoupil nejprve kunětické panství a o něco později i pardubické. Obě sídla zvelebil, o jeho aktivitách více napíši v příštím článku. K jeho osobě můžu ještě dodat, že byl výborný politik, obchodník, inovátor postupů v zemědělství nebo v řemeslné činnosti, založil největší síť rybníků v Čechách, měl v  té době výjimečnou vlastnost  – neodsuzoval lidi s jiným náboženským vyznáním. Svými schopnostmi nashromáždil majetek, který byl největší ve své době v Čechách i na Moravě. Vilém měl tři děti – Bohunku, Jana a Vojtěcha.

Vojtěch z Pernštejna a na Pardubicích, 1490- 1534, byl nejvyšší hofmistr Království českého, zdědil majetek po otci a také jako on nakupoval další statky a rozšiřoval své majetky. Podílel se na přestavbě pardubického sídla a města. Zemřel náhle, podle pověsti byl zaklet vražedkyní, kterou odsoudil k smrti. Nezanechal mužské potomky a tak jeho majetek zdědil jeho bratr Jan.

Jan IV. z Pernštejna, zvaný Bohatý, 1487-1548, jak jsem psala, po smrti svého bratra Vojtěcha převzal jeho česká i moravská panství. Zastával úřad moravského zemského hejtmana, řídil řadu politických jednání, většinou na pardubickém zámku. Město Pardubice přestavěl, domy zvýšil o jedno patro, a protože jich bylo hodně, využil své znalosti a poprvé v historii použil terakotové prefabrikáty, které zrychlily výstavbu a také domy jimi vyzdobil. Byl třikrát ženat, nás bude zajímat hlavně jeho druhé manželství s Hedvikou ze Šelmberka, s kterou měl tři syny – Jaroslava, Vratislava, Vojtěcha a dceru Kateřinu.

Pro mé další povídání bude z těchto synů nejdůležitější Vratislav II.z Pernštejna, řečený Nádherný, 1530-1582. Také on zastával vysoké politické funkce, stal se společníkem krále Maxmiliána. Podporoval umění, renovoval svůj majetek, ale jeho výdaje byly větší než příjmy. Neuměl hospodařit s penězi a tak musel postupně rozprodávat své statky. K tomu přispělo i to, že dle svého postavení musel dodržovat určitá společenská pravidla a k tomu neměl dostatek financí. Říkalo se tomu okázalá spotřeba. Několikrát jel za Maxmiliánem do Španělska. Zde se seznámil s dvorní dámou královny Marie Španělské, manželky Maxmiliána, a v roce 1556 se oženil s donou Marií Manrique de Lara y Mendoza, s kterou měl jednadvacet dětí. Jen sedm se jich dožilo dospělosti, pro mé vyprávění jsou důležití Jan a Polyxena.

Jan V. z Pernštejna, 1561-1597, zdědil po otci majetek, ale také velké dluhy. Byl nucen rozprodávat statky a také vstoupit do vojenských služeb. Jeho zásluhou bylo dobyto uherské město obsazené Turky, když vojáci použili jeho vynález, petardu, které se pak říkalo pernštejnská. Bohužel v Uhrách umřel, smrtelně ho zranila dělová koule. Oženil se se svou příbuznou, Annou Marií Manrique mladší a měli spolu čtyři dcery a syna – Annu, Frebonii, Eufebii, Evu a Vratislava Eusebia.

Polyxena z Pernštejna, 1566-1642, byla nazývána první dámou království a také pramáti všech Lobkoviců. Byla významnou ženou v celém království, uměla hospodařit se svým majetkem, část zdědila po svém prvním manželovi, Vilémovi z Rožmberka. Děti spolu neměli, což přispělo k vymření rožmberského rodu. Po Vilémově smrti se stala opatrovnicí dětí svého bratra Jana a přibylo jí panství Litomyšl, o které se vzorně starala. Byla velmi schopnou hospodářkou a obchodnicí, podporovala chudší členy pernštejnského rodu a i ve svém druhém manželství s nejvyšším kancléřem království Koruny, Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic, se o svůj majetek starala sama. Využila pobělohorských konfiskací, nakupovala levná panství s manželovým svolením a tím svůj majetek zvětšovala.V tomto druhém manželství porodila syna Václava Eusebia, kterým pak pokračoval lobkovický rod.

Polyxena byla věrná katolička. Vlastnila sošku malého dítěte, kterou po smrti manžela věnovala Klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné v Praze, dnes nazývanou Pražské Jezulátko. Tuto voskovou sošku podle pověsti vyřezal ve Španělsku karmelitán Josef v klášteře zničeného Maury, snažil se při jejím vytvoření zachovat podobu dítěte, v níž se mu zjevil Ježíš. Vzápětí po dokončení sošky zemřel, ale převorovi kláštera přišel posmrtně říct, že soška nemá být umístěna v klášteře, ale že za rok se setká s Isabellou Manrique de Lara, babičkou Polyxeny, a té má sošku předat. Ona ji poté daruje své dceři, která ji odveze do Čech. Tak se také stalo, matka Polyxeny dostala Jezulátko od své matky jako svatební dar. Soška má tvář malého dítěte, je obdařena ochranitelskou energií a snad měla přitáhnout ke katolické víře další nové věřící. Je uctívána jako zázračná, je vnímána jako jedna z pražských pamětihodností, přitahuje věřící i milovníky historie.

Z Janových dětí jsem si vybrala nám známou Frebonii a jejího bratra Vratislava. O Frebonii napíši samostatný článek, zde ji uvádím pro ty, kteří další vyprávění číst nebudou, aby věděli, kam tato žena, zajímavá a s nevšedním jménem, patří.

Vratislav Eusebius z Pernštejna, 1594-1631, je jediným synem Jana V. Ve svých třech letech o otce přišel a poručnicí jemu i jeho sestrám se stala jejich teta Polyxena. Jak jsem již psala, starala se jeho majetek a vyplácela mu apanáž. On se vrhl na vojenskou dráhu, velel jízdnímu oddílu pod vedením Valdštejna. Při menší potyčce se švédskými vojáky byl smrtelně zraněn a v roce 1631 umírá. S jeho smrtí vymřel rod Pernštejnů po meči. Svůj majetek odkázal své sestře Frebonii, ale o ní vám napíši příště.

Doufám, že jsem vás nezahltila informacemi, ve kterých se budete ztrácet. Snažila jsem se psát o nejdůležitějších členech, tak jak se postupně objevovali v historii. Pro mě byli Pernštejnové velkou neznámou, ačkoli každý rok navštěvujeme nějaký zámek či hrad, s jejich jménem jsem se nesetkala. Asi i proto, že rod vymřel Vratislavem po meči a Frebonií po přeslici a více se hovoří o majitelích v blízké minulosti nebo současných. Až po přečtení knihy Co je v domě, kterou napsala Táňa Kubátová a kde se  o  Frebonii zmínila, jsem se začala zajímat o tento rod a zjistila, že patřili k těm nejbohatším a hlavně nejvlivnějším v našich dějinách. A i jejich rozhodnutí určitě ovlivnilo život i mých předků. Majetek i duch Pernštejnů se neztratil zásluhou Polyxeny, která svým synem založila rod Lobkoviců a do tohoto rodu se dostala i většina pernštejnského majetku i s jejich znakem. Část přímo od Polyxeny, další část po smrti Frebonie, která ho přenechala Václavu Eusebiovi.

zdroj fotografiií – Wikipedie

Milé čtenářky a čtenáři, nabízím vám procházku mým nejoblíbenějším uměleckým stylem, secesí. Líbí se mi nejenom domy v tomto stylu postavené, ale také obrazy, skleněné i keramické výrobky, nábytek, šperky i šaty a dámské spodní prádlo, které často bývalo zdobené ručně vyrobenými krajkami. Oceňuji, že v tomto stylu byly vyráběny předměty, které se běžně používaly. Lidé si mohli vybavit svůj domov secesně zdobenými vázami, skleničkami, psacím náčiním, zrcadly nebo kuřáckými potřebami. Vše bylo krásně zpracované a funkční.

A tak jsem uvítala, a tentokrát nejen já, ale i manžel, kterému se moc líbily Muchovy obrazy, že se v Obecním domě v Praze koná výstava vybraných děl naší i evropské secese. Ono už samotné místo konání výstavy patří mezi nejkrásnější secesní stavby nejenom v Praze. Dům stojí na místě, kde na konci 14. století vybudoval Václav IV. své sídlo. Sídlili zde i jiní panovníci, například Zikmund Lucemburský, Jiří z Poděbrad a Ladislav Jagellonský. Dnešní stavba pochází z let 1905 – 1912 a stavěla se dle plánů českých architektů Antonína Balšánka a Osvalda Polívky. Na výzdobě se podíleli největší čeští malíři a sochaři, namátkou Mikoláš Aleš, Max Švabinský a Alfons Mucha. Na konci 20. století zde proběhla rekonstrukce a tak je opravdu zážitek vstoupit do těchto prostor a nechat na sebe dýchnout atmosféru domu.

Nejprve napíši pár slov o tomto uměleckém směru. Název je odvozen z latinského secessio, což znamená odštěpení, odchod nebo také odloučení. A skutečně se v druhé polovině 19. století skupina umělců, které se nelíbil dosavadní způsob uměleckého vyjádření, odtrhla od stávajícího uměleckého sdružení a počala tvořit dle svých představ nověji a moderněji.
Hnutí secese má svůj původ v Anglii, kde se rozrůstala strojová velkovýroba předmětů, průmyslová výroba expandovala a jak víme, výrobky strojově vyrobené nebývají kvalitní ani většinou příliš dekorativní. Tedy nebyly ani na konci 19. století, kdy tito umělci se snažili vrátit předmětům lepší vzhled, dokonalejší řemeslné zpracování a bezchybnou funkčnost. A také bylo jejich záměrem, aby tyto krásnější výrobky mohli lidé používat ve svém běžném životě.
Nejprve se nový styl objevoval pouze u uměleckých předmětů, ale velice rychle se rozšířil do mnoha oblastí lidské činnosti. Jen namátkou uvedu architekturu, malířství, hudbu, nábytkářský, módní a šperkařský průmysl. Ale obecně se dá říci, že se rozšířil úplně všude, dokonce ho můžeme objevit i v reklamním průmyslu.
Secese se objevila v Evropě a Americe v polovině 19. století a největšího rozmachu dosáhla kolem roku 1900. V různých zemích se jmenovala jinak, ale smysl vytvářených děl byl stejný – krása, perfektní zpracování a návrat k přirozenosti. Nejednalo se jen o výrobky nebo umělecké předměty, ale styl zasahoval do života lidí, propagoval modernější a hygieničtější žití. Lidé se také více zajímali o léčitelství, zdravou výživu a více se věnovali sportovnímu fandění i sportování. Je zajímavé, že již v roce 1899 byla v Praze otevřena první vegetariánská restaurace. Není to tedy novinka stará několik posledních desetiletí, ale již více než sto let někteří lidé propagují tuto výživu.

Hlavním znakem některých secesních obrazů je ornamentálnost, krásné ornamenty se prolínají celým dílem, jsou doplněny hezkými, jasnými a jemnými barvami. Vyhledává i neobvyklé barevné odstíny a využívá jich k docílení harmonie nebo naopak kontrastu. Objevuje se černá a bílá barva, jako barvy, jejichž kontrast symbolizuje protiklad nejenom v přírodě, jako je světlo a tma, ale i v pojetí dobra a zla. Tohoto rozdílu se hlavně využívalo u ilustrací a reklam. Typickým znakem je také asymetrie, hlavně u děl, u kterých bychom to nečekali, například u keramiky nebo skleněných předmětů. Dalším velkým znakem je stylizace, kdy je sice obraz nebo jiné dílo vytvořeno zjednodušeně, ale přitom jsou zdůrazněny jeho charakteristické znaky.
Hodně se setkáme na secesních malbách s přírodními vzory, typické jsou siluety stromů nebo listů a mořské vlny. Z květin se nejčastěji objevuje lilie jako symbol čistoty, dále také lekníny, kosatce, vlčí máky a orchideje. Ze stromů byly oblíbeny břízy jako symbol jara, vrby a pak také keře, nejčastěji vinná réva. Ze zvířecí říše se nejvíce malovali motýlci pro jejich barevnost a pak ptáci pro ladnost jejich těl a dlouhých krků, hlavně labutě, pávi a plameňáci.
Nejhlavnějším tématem secesních děl byly ženy, krásné, svůdné, poodhalené, se zdůrazněnými ženskými přednostmi. Mívají dlouhé, ve větru vlající vlasy, poodhalené či rozevláté šaty, často tančí a tak jsou znázorňovány jako nositelky krásy a půvabu. Jak to známe i z dnešní doby, byly ženské portréty využívány v reklamách, hlavně Muchovy reklamní plakáty jsou velice známy. Propagovaly se stejně jako dnes běžné věci, hlavně některé potraviny, káva, likéry, prádlo, hlavně dámské, ale i jízdní kola, cigarety a další spotřební zboží.

A nyní si pojďme představit několik významných umělců, jejichž díla jsme mohli na výstavě obdivovat.

Hned na začátku jsou zajímavé dřevěné stylizované hračky, které vytvořila Minka Podhajská. Tvořila i pro Hořické hračkářské družstvo a její nejoblíbenější barvou byla růžová.

Ze sklárny, dnes již zaniklé, Klášterský Mlýn, je zde vystaveno několik sklenic, váz, podnosů a dalších výrobků. Ve své době vzniku, před rokem 1900, patřily k tomu nejlepšímu, co se ve světě vyrábělo. Však také na Světové výstavě v Paříži sklidily sklárny velké uznání za své secesní tvary a dekor.
Nádherné bylo i opálové sklo, které pocházelo z Francie. Od Josefa Hoffmanna zde máme skleněné výrobky, hlavně vázy a košíky na ovoce.

Je tady i několik kusů krásného nábytku. Jan Kotěra byl nejenom architekt, jehož domy patří k významným secesním stavbám, ale také navrhoval nábytek a interiéry obytných domů. Jeho žák, Josef Gočár, zde vystavuje nábytek, který vlastnil František Drtina, filozof, český politik a jeden ze zakladatelů skautizmu. Leopold Bauer, který studoval stejně jako Jan Kotěra ve Vídni, se zde také prezentuje svým krásně zpracovaným nábytkem.

Vojtěch Preissig, grafik a typograf, vytvářel krásné obálky časopisů. Během 1. světové války byl v protirakouském odboji a tvořil náborové plakáty do Československých legií. Zajímavou litografii na papíře můžeme vidět od Gustava Klimta. Jan Preisler, český malíř, vytvořil nádherné tapety, obrazy a také předsádkové papíry. I ty od Jana Konůpka jsou obdivuhodné. Kouzelná a opravdu skvostná byla několikadílná psací a kuřácká souprava, kterou vlastnil dr. Otakar Štorch-Marien, český spisovatel, zakladatel známého nakladatelství Aventinum. Můžete si ji prohlédnout na této stránce:
http://www.upm.cz/index.php?language=cz&page=104&year=2008&id=215

Velká část expozice byla věnována oblečení. Byly zde dámské šaty, vždy doplněné botami, kabelkami, klobouky. Krásně vše ladilo, šaty byly plesové i pro běžné nošení. Také pánský oblek se svými doplňky, vzbuzoval pocit dokonalosti a preciznosti. Byly zde i šátky se secesními vzory, vějíře z orlích per, dámské spodní prádlo zdobené krajkami i jedna z prvních podprsenek.

Krásně zpracovaná byla pouzdra na cigarety a zápalky. U pánských hodinek, jejichž strojek byl ze Švýcarska, udivil vzhled pláště. Byl stříbrný, částečně zlacený a reliéf vrchního dílu byl vytvořen podle návrhu Alfonse Muchy. Každý, kdo viděl některé dílo tohoto umělce, by okamžitě poznal, kdo hodinky stvořil. Typický Muchův rukopis.

A tím jsem se dostala k mému nejoblíbenějšímu secesnímu umělci, Alfonsi Muchovi. Byly zde jeho obrazy i velká dekorativní malba pro Světovou výstavu v Paříži v roce 1900, kterou vytvořil pro pavilon Bosny a Hercegoviny. Také jeho zajímavé návrhy šperků a barevné litografie.

Své místo zde měl i František Drtikol, který se proslavil svými ženskými portréty a akty. A nakonec jako zajímavost uvedu, že jsme viděli krásně zdobenou elektrickou varnou konvici, která byla vyrobena kolem roku 1907.

Pro milovníky knih Táni Kubátové bych ještě uvedla, že děj knihy Malomocná, kterou krásně přeložila a vloni vydala, se odehrává v době secese. A tak si můžu představovat, že lidé z této knihy, ale hlavně Valdemar, má a používá krásný secesní nábytek a i nádherné doplňky a předměty z této doby.

Děkuji všem, kteří dočetli až na konec mého, dnes docela dlouhého článku. Doufám, že se vám procházka líbila, možná si vyhledáte i stránky se zde uvedenými umělci a prohlídnete si jejich známá i méně publikovaná díla. Věřím, že se každému budou líbit, jsou jedinečná a oku lahodící.

Uvedené fotografie jsou převzaty z Wikipedie, protože na výstavě se nesmělo fotografovat.

Wikipedie – Obecní dům – autor VitVit CC BY-SA 4.0