Své psaní jsem pro přehlednost rozdělila podle historických období. Začnu v pravěku (3 000 000 – 4500 př. n. l.), přesunu se do starověku (4500 př. n. l. – 7. století), velkou pozornost budu věnovat středověku (6. – 15. století) a nakonec vás vezmu do novověku (15. století až do současnosti). Nebudou chybět ani recepty, pár jich přidám pro ilustraci, jaké potraviny lidé jedli a jak s nimi zacházeli.

Nejstarší hominidé, předchůdci člověka, se objevili asi před 3 miliony let. Postupně přicházeli další druhy, až někdy před 40 000 – 10 000 let př. n. l. se objevil Homo sapiens sapiens, člověk moudrý, přímý náš předchůdce. Je to období mladšího paleolitu, poslední doba ledová. Dobu kamennou dělíme na starší – paleolit, mladší – neolit, mezi nimi je střední doba – mezolit. Doba neolitická je spojena s přechodem k zemědělství jako hlavnímu způsobu obživy. V našich zemích se tak stalo v 6. tisíciletí př. n. l.

Území našeho státu bylo zalidněno již řadu tisíciletí před slovanským osídlením. Za své předky nemůžeme považovat jenom Slovany, ale i nejstarší zemědělce, lid z pozdní doby kamenné a první Indoevropany. Nemůžeme zapomenout na obyvatele z doby bronzové a jejich kulturu únětickou, lužickou, mohylovou i několik dalších. Žila zde významná skupina Keltů, jejich pohanské rituály dodnes patří k těm, na které nezapomínáme. Hlavně v tomto adventním období si leckdo vzpomene na štědrovečerní zlaté prasátko, pálení purpury nebo mu udělá radost obdržený svazek jmelí, bez pozlacení, ale s velkým množstvím bílých kuliček, které přinášejí štěstí. Ale žili zde i Germáni, i když ti většinou naším územím pouze procházeli. Všechny tyto skupiny obyvatel u nás zanechaly stopy. Jejich pobyt se odrazil v místních názvech, v zemědělství, v chovu domácích zvířat, ale i ve stravě, kterou konzumovali.

V mladší době kamenné lidé pěstovali a vyráběli tolik, kolik spotřebovali nebo kolik jim přírodní podmínky dovolily. Měli smysl pro krásu, jak dokazují nálezy keramických nádob, výtvarných předmětů nebo ozdob. Znali víru, kult, snad žili celkem spokojeně. Od doby bronzové se situace začala měnit. Vyrábělo se více, rozvíjel se obchod, vyčlenila se skupina vládců, jak dokládají nalezené honosné hroby.

V Čechách se střídala step s tundrou. Stromy nebyly zastoupeny po celé ploše, byl zde i otevřený prostor, který vyhovoval velké stádní zvěři. Lidé se živili lovem a sběrem. Při lovu velkých zvířat používali vrhací zbraně, oštěpy i pasti, do kterých nalákali zvíře. U Dolních Věstonic lovili mamuty, v jiných částech země koně, bizony a zubry. Na konci paleolitu žili ve stádech již pouze koně a sobi.

Skupiny lovců následovaly stáda, tak jak zvířata měnila pastviny. Trasy mohly měřit i kolem tisíce kilometrů během jednoho roku. Zvířata lovili naháněním přes srázy, do jam nebo pastí. Při lovu menších živočichů používali sítě, z nástrojů kopí, luk a šípy s kamennými hroty. K lovu ryb využívali kostěné harpuny, proutěné koše s plováky z borové kůry, později i lodě poháněné pádly.

Zvířata jim nesloužila pouze jako zdroj potravy, ale využili je celá. Prvotní bylo maso, potom kosti, kůže, kopyta. Šlachy vysušili a používali jako nitě, z kostí vyráběli jehly nebo i jiné nástroje, z kůží si šili oděvy, chránící je před zimou. Řadu nástrojů získali opracováním kamene nebo využitím přírodních zdrojů.

S přípravou jídla souvisí ohniště. Nejjednodušší bylo pouze zahloubené do země, ale našly se i s kamenným obložením. Rozdělávání a udržování ohně nebylo jednoduché. Nejdříve museli získat zápalnou jiskru, k čemuž sloužily tyčky, kterými se rychle třelo, křesací kamínky nebo troud ze ztrouchnivělého dřeva, popřípadě oheň založený samotnou přírodou.

Lidé maso opékali, pekli nebo dusili v jámách, nad nimiž rozdělali oheň. Vařili v nádobách rostlinného původu nebo ve vacích z kůže. Ptáky obalovali hlínou i s peřím, upekli je, potom odloupli hliněnou krustu a zůstalo jim čisté měkké maso. Vařilo se v keramických nádobách bez polevy, které byly křehké a snadno praskaly. Některé nádoby měly po obvodu ouška, do kterých se uchycoval provaz nebo jiný materiál. V těchto nádobách se asi ohřívala voda nebo se v nich vařilo jídlo nad ohništěm. Na studenou vodu měli dřevěná vědra, sudy nebo kádě.

Lidé přebytky masa sušili a udili. V chladnějším počasí ukládali maso do vody, protože studená voda ho dokázala uchovat. A když voda zmrzla, maso vydrželo čerstvé a bylo také chráněno před šelmami. Pro čerstvé maso využívali zásobní jámy. K dlouhodobému sušení a uskladnění používali nadzemní plošiny na kůlech.

Nejstarším domácím zvířetem byla ovce. Skupiny zemědělců ji k nám kolem roku 9000 př. n. l. přivedly z východních zemí. Postupně se objevovala další zvířata – koza, hovězí dobytek, prase a pes. Stáda hovězího dobytka se pohybovala volně po krajině, setkávala se s divokou místní populací a docházelo ke křížení. Ovcím a kozám se u nás moc nelíbilo, příliš se nerozmnožovaly, co do počtu je předstihla prasata. Těm se naopak nedařilo na východě, ale u nás se jim líbilo. Pohybovala se volně kolem příbytků, tak jako ostatně všechna zvířata, až na počátku středověku se cíleně vykrmovala.

Polodivoké krávy se dojily nerady, někdy se zabíjela telata, aby bylo dostatek mléka pro děti. Krávy sloužily také k tahu, využívala se i kůže. Ovce a kozy dávaly nejen mléko a maso, ale i kůži a vlnu. Z kyselého mléka vyráběli lidé tvaroh a sýry. Sobí maso poskytovalo až třináctkrát víc morku než například maso koňské. Lidé kosti tříštili, aby se k morku dostali, byla to významná část stravy. Kosti také vařili a získávali tak vývary, sloužící jako základ polévek.

Koně byli v počátcích pouze lovnými zvířaty, k domestikaci došlo kolem 4. tisíciletí př. n. l. Kůň byl důležitým zvířetem, v žebříčku bychom ho mohli umístit na druhé místo za hovězí dobytek. Jejich výhodou bylo, že se na rozdíl od skotu dokázali prohrabat k potravě i přes vysokou vrstvu sněhu. Konina byla bohatá na bílkoviny, ale měla málo tuků, nejdůležitější složky stravy, protože živočišného tuku bylo málo. Později u Slovanů sloužili koně k jízdě a k nošení nákladů.

Slepice a jiná drůbež byla málo rozšířena. Keltové chovali pár slepic, ale husy, kachny a holubi byli velkou vzácností. V pravěku lovili lidé mnoho ptáků – divoké kachny, koroptve, křepelky, sojky, pěnkavy i další druhy. Od nejrůznějších ptáků sbírali vejce. Jistě také lovili ryby, ale nálezů o jejich počínání je velmi málo.

Získat v pravěku tuky bylo velmi složité. Zvířata nebyla příliš tučná, snad jen prasata poskytovala více tučného masa. Lidé znali uzení, mohli si bůčky nasolit a vyudit. Tuk sbírali při vaření a používali ho na léčení různých neduhů nebo ho přidávali do připravovaných pokrmů. Z loje a mouky tvořili kuličky, sušili je a přidávali do polévek a kaší. Z rostlinných olejů znali olivový, lněný, oříškový, makový a o něco později řepkový. Olej získávali lisováním, ale také olejnaté rostliny vařili a tuk potom sbírali.

Když jsem svým dětem říkala, o čem píši nové články, hned se zajímaly, jak pravěcí lidé maso připravovali, a usmívaly se. A pak mi řekly, že asi před 17 lety na táboře pekly maso stejně jako se peklo kdysi. A vyprávěly. Ráno vyrazily za tábor pro kameny. Nesměly být z potoka, protože ty mají ve všech pórech nasáklou vodu a po nahřátí v ohni by vybouchly. Potom vykopaly hlubokou jámu a vedle ní založily oheň. V něm nahřály donesené kameny a polovinu jich vložily do jámy. Přidaly i popel a ke straně jámy zatloukly tyč. Maso potřely hořčicí, zabalily do kopřiv a  položily ho na teplé kameny. Nyní vše zakryly druhou polovinou teplých kamenů. Jámu zasypaly zeminou, tyč vytáhly a nalily do otvoru, který se jim objevil, vodu. Ta vytvořila spolu s teplem z kamenů páru. A nyní čekaly asi 2 hodiny, než maso velice opatrně vykopaly, rozbalily a pochutnaly si na pěkně upečeném masíčku. Využily i plápolající oheň, v kotlíky si nad ním uvařily gulášovku. To už není pravěký pokrm, ale polévky si pralidé také vařili.

Popsaný způsob pečení použil spisovatel Ernest Thompson Seton ve své knize Dva divoši. Proto se toto pečení nazývá Setonův hrnec. A nyní dva typické recepty, přičemž podobně jako kuře si lidé připravovali i jinou drůbež a v popelu pekli nejenom ryby, ale i další druhy masa.

Kuře pečené s medem – uvař kuře, usuš je a udělej na něm četné zářezy. Naplň zářezy medem smíchaným s troškou ovocného vína nebo moštu, a nech dobře nasáknout. Potom kuře opeč na rožni a podávej.

Ryby pečené v popelu – ryby vykuchej a oškrábej, osol, obal velkými zelenými listy, dej na žhavý popel a žhavým popelem zasyp. Pečení netrvá dlouho.

Recepty bych ukončila dnešní článek. Možná že někdo z vás měl stejnou představu jako já, že pravěcí lidé toho moc neuměli, ale ono to tak nebylo. Je zajímavé, jak si s mnoha věcmi dokázali poradit a vynalezli způsoby, které jim umožnily prožít svůj život a přežít i v drsných podmínkách tehdejší přírody. V příštím díle vám nabídnu pohled na rostlinnou část výživy v pravěku. Zjistíte, že plno dnes známých bylinek, ovoce, semínek i plodů rostlo planě již v tehdejší době.

Některé informace a recepty jsou z knihy Magdaleny Beranové – Jídlo a pití v pravěku a ve středověku.

O rostlinné potravě toho mnoho nevíme, protože nálezů se dochovalo málo. Obilí v pravěku bylo pluchaté. Pluchy drží pevně na zrnu a jsou nepoživatelné. Pokusy se podařilo zjistit, že bylo třeba zrna nahřát, aby se pluchy uvolnily a mnutím mezi prsty se daly odstranit. Potom bylo třeba zrna rozdrtit, což nebylo vůbec jednoduché. Zrna byla výživná, pěstování nenáročné, výnosy nebyly nijak vysoké, ale vyšší než z jiných plodin. Kamenná drtidla se používala nejen na obilí, ale i na koření, sušené ovoce nebo ořechy.

V neolitu se nejvíce pěstovala pšenice dvouzrnka nebo jednozrnka, pšenice špalda, ječmen, žito a o něco později oves. Kromě obilí jedli lidé i luštěniny, nejstarší jsou hrách a čočka. Některé druhy hrachu se pnuly po stromech, jiné po zemi. Čočka byla náročnější plodina, vyžadovala čistší pole. Bob koňský potřeboval teplé počasí a vyšší vlhkost, proto se jeho pěstování příliš nerozšířilo.

Z obilí lidé pekli placky. Nadrcené obilí smíchali s vodou, vytvořili placky a ty opekli na ohništi. Mohly být ale také jen uhnětené a pak usušené na slunci. Placky vyráběli také z uvařené kaše. Nalezené pečivo nese často stopy uhlíků a dřevěného popelu. Ve Švýcarsku se našel malý bochníček kvašeného chleba, kvašená obilná kaše a zbytky upečené kaše. Nález byl datován do let 3830 – 3700 př. n. l.

Kaše byly většinou slané, když byl tuk, tak silně maštěné. Kaše vařili nebo pekli z masa, morku nebo ryb a nadrceného obilí. Ochucovali je bylinkami, zeleninou, kořínky nebo houbami. Sladkou kaši připravovali také bez vaření, nadrcené obilí namočili přes noc do vody nebo mléka a druhý den doplnili medem, ovocem čerstvým nebo sušeným, ale i ořechy. Kaši bez vaření se říkalo brašno a mohla být sladká i slaná.

Podařily se najít, a to i přímo na Moravě, zbytky rostlin a zeleniny. Víme tedy, že lidé pěstovali nebo sbírali volně rostoucí rostliny, některé řadíme mezi zeleninu, jiné mezi bylinky. Většinou je přidávali k pokrmům a doplňovali tak jejich chuť.

Domníváme se, že pravěcí lidé znali tuto zeleninu – mrkev, petržel, pastinák, řepu, česnek, ředkev, salát polníček. O cibuli se nedochovaly žádné zprávy, česnek se našel na nalezišti Býčí skála na Moravě. Tykvovité rostliny byly známy v Mexiku a státech Jižní Ameriky, u nás v pravěku nebyly. Lidé nejprve pojídali zeleninové natě, později také kořeny.

Paleobotanici objevili na nalezištích tyto byliny, naťové zeleniny, léčivky a květiny – lebedu, kopřivu, pampelišku, rdesno, řepku, řeřichu, šťovík, majoránku, pelyněk, kmín, bolševník, potočnici, merlíky, sléz, mátu, petrželku, kontryhel, popenec, mochnu husí, sedmikrásku, violku, vrbovku, plicník, bedrník, kerblík, chmel a ptačinec. Šťovík pojídali syrový nebo z něj vyráběli nápoje. Bolševník, jiný druh než nás dnes trápí, se dával do polévek, dnes nazývaných boršč. Řeřicha rostla u vody a přidávala se do různých pokrmů. Oblíbená byla kopřiva, pravděpodobně upravovaná stejně jako dnes. Mnoho těchto rostlin používám i já ve své kuchyni a při léčení nemocí, pěstuji si je na zahrádce nebo u nás volně rostou, podobně jako kdysi v pravěku.

V době dávno minulé znali lidé sůl, nalezišť byl asi dostatek. Solili s ní hlavně maso a prodlužovali tím jeho trvanlivost. Houby lidé jistě sbírali, domnívám se, že praxí zjistili, které mohou bez problému konzumovat. Doklady o jejich užití v kuchyni máme až z pozdější doby. Ocet vyráběli převážně z ovoce, hlavně z jablek, hrušek, fíků, ale i bukvic, nejčastěji však z nekvalitního vína.

Původním a nejrozšířenějším sladidlem byl med divokých včel. Později jim v dutinách starých stromů, v brtích, připravovali lidé jakési úly a lákali do nich včelstvo. Sladili i mízou ze stromů, u nás hlavně z javoru a břízy. Z hroznové šťávy získávali hroznový cukr, sladili ale i rozdrcenými fíky nebo pracharandou z jablek a hrušek.

V neolitu rostly již ovocné stromy, samozřejmě plané, ale ovoce měly. Byly známy jabloně, hrušně, třešně, lísky, ořešák vlašský, trnky a jim podobné slívy. V lesích se pnula vinná réva. Jabloně známe od nejstarších dob. Lidé ukládali načesané plody do zásobních jam, také se zde jejich zbytky našly. Jablka se také sušila, navlékala na šňůrky, drtila a pak sloužila jako sladidlo. Asi to bylo vážené ovoce, navlečené sušené půlky jablek se našly v královské hrobce v Uru v Mezopotámii. Hrušně byly vzácnější, jejich využití bylo stejné jako u jablek. Ptačí třešně rostly již v neolitu, větší rozšíření známe až ze středověku. Naproti tomu trnka byla častá, plody sbírali sběrači již v mezolitu, od neolitu potom první zemědělci. Slívy byly již v paleolitu, zuhelnatělé pecky jsou z doby sběračské.

Lidé sbírali i ovoce, které dnes skoro neznáme. Byly to hlavně plody svídy neboli svídánky, plody měchyně či mochyně židovské, známé pod názvem židovská třešeň, plody hlohu a lilku potměchutě. Vodní ořech se říká plodům vodní rostliny kotvice plovoucí. Sbírali také naše známé lesní jahody, maliny, borůvky, ostružiny, ostružiny morušky a šípky. Nacházeli i žaludy a bukvice. Z bukvic lisovali olej, žaludy v době nouze využívali jako náhražku obilí, nejčastěji žita. Nejvíce jim však tyto plody sloužily jako krmivo pro zvířata.

Vodu lidem nabízela příroda, svá obydlí si vybírali u řek, potoků nebo studánek. Starobylé studny známe již z konce mladší doby kamenné. Využívali také zřídla teplé nebo horké minerální vody. Znali a pili čaje z léčivých rostlin a ovoce.

Ani alkohol nebyl pralidem neznámý. Připravovali kvašené nápoje z obilí, ovoce, medu a někde i z vinné révy. Ti, kdož měli mléko, vyráběli z něj alkoholický nápoj kumys. Používali mléko kravské, velbloudí, ovčí i kozí.

A přidávám několik pravěkých receptů, které napsala Magdalena Beranová.

Žitná polévka nebo kaše – žitnou mouku uvaříme v horké vodě na kaši, potom přidáme mléko a podle chuti osolíme. Na hustotě záleží, jíme-li ji jako polévku nebo kaši.

Zelná polévka – dáme vařit do hrnce hlávkové zelí a vaříme, ale jen tak dlouho,aby zelí zůstalo křehké a křupavé. Pak rozkloktáme kyselé mléko nebo sladkou smetanu, vlijeme a povaříme s kmínem. Můžeme přidat žloutky nebo vařená vejce.

Kaše z mléka a chleba – vezmi cca 0,5 l mléka a nech povařit s trochou vody na mírném ohni. Do mléka přidej tři krajíčky nadrobeného chleba, podle potřeby přilej trochu vody, aby se kaše nepřipálila, a postav znovu na oheň. Ochuť solí a olejem nebo na sladko medem a moštem.

Placky z kaše – uvař kaši z mouky a vody, osol, případně okořeň tím, co máš k dispozici. Ze studené kaše dělej placky a peč je po obou stranách na rozpálených kamenech nebo na ohništi. Hodí se i zbytky kaše od předešle.

Pučálka – hrách namočíme den předem a potom ho nasucho upražíme nebo upečeme v peci. Můžeme ho máčet tak dlouho, až třeba naklíčí. Upražený hrách můžeme smíchat se sušeným pokrájeným ovocem.

Ačkoli se nám z pravěké doby nezachovaly žádné písemnosti, kosterní, hmotné i botanické nálezy nás seznamují s životem lidí v pradávných dobách. Tito lidé byli závislí na přírodních podmínkách a využívali zdroje, které jim příroda připravila. Nejhůře jim jistě bylo v zimě, jedli pouze to, co se jim podařilo uchovat, popřípadě ulovit. V příštím článku se půjdeme podívat za lidmi do starověku, nejen do našich zemí, ale hlavně do starověkého Řecka a Říma, dle mého kolébky naší civilizace.

Některé informace mám z knihy Magdaleny Beranové – Jídlo a pití v pravěku a středověku

Na mých stránkách naleznete  i recept na ovesnou nebo makovou kaši připravenou podle receptu, který by mohl být z pravěku.

Římané rozlišovali půdu obdělanou, byla většinou kolem velkých měst, a půdu panenskou, kterou považovali za nelidskou a necivilizovanou. Lesy a lovení v něm byly určeny pouze pro lidi žijící na okraji společnosti. Řekové a Římané věnovali velkou pozornost zemědělství a sadovnictví. Pěstovali hlavně obilí, vinnou révu a olivy, tedy plodiny, které byly pro ně nejdůležitější a jakýmsi znakem jejich civilizace. Chovali ovce a kozy především pro mléko a maso a v určitých oblastech lovili ryby. A samozřejmě pěstovali zeleninu. Z tohoto výčtu můžeme usoudit, že tito lidé jedli chléb a obilné kaše, zeleninu, malé množství masa, při přípravě používali olivový olej a pokrmy zapíjeli vínem. Řecká a římská kuchyně více tíhla k vegetariánské stravě, za pochoutku považovala ovoce.

Naproti tomu barbaři, tedy keltské a germánské kmeny, využívali hlavně panenskou přírodu. Živili se lovem a rybolovem, sběrem lesních plodů a chovali zvířata, která se volně pásla v lesích a lukách, hlavně prasata, koně a krávy. Hlavním zdrojem obživy bylo tedy maso. Místo vína pili mléko a kysané výrobky z něj vyrobené, ovocný mošt a ti kdož pěstovali obiloviny, mohli si dopřát i pivo. Místo oleje používali máslo a sádlo. Je samozřejmé, že také pěstovali obilí, ale v menší míře, vařili i kaše, ale většinou nepekli pšeničný chléb, ten byl typický pro středomořské státy.

Řecká a římská kultura se vyznačovala střídmostí. Naopak keltská a germánská vyjadřovala svým obžerstvím povýšenost nad zvířaty. Což se mimo jiné projevilo i větším množství vlastních jmen lidí, která jsou převzata od zvířat, a zde vedou ta, která jsou žravá a agresivní. Velcí jedlíci jsou prototypem udatného válečníka, silného muže. I král byl vybírán podle toho, kolik jídla snědl. Kdo dával přednost zelenině a obilninám, neměl velkou šanci stát se panovníkem.

Barbarské nájezdy měly hlavní podíl na prolnutí obou kultur, chlebové a masové. Nadvláda chleba jako symbolu civilizace byla ohrožena, ale prosadilo se postupně křesťanství. A to si někdy od 4. století za své symboly zvolilo chléb, víno a olej. Tyto potraviny byly zásadní v římské kultuře, ale nebyly běžně dostupné ve střední a severní Evropě, čímž získaly v těchto zemích na vzácnosti.

V římské společnosti byla nejdůležitější obilninou klasická pšenice, špalda se příliš neujala. Ale postupně byla nahrazována i jinými druhy obilí, protože pěstování pšenice bylo náročnější a výnosy nebyly velké. Odolnější bylo žito, ječmen, oves, čirok a bér neboli setarie, patřící mezi trávy. Žito bylo v této době považováno za plevel, lidem nechutnalo. Pěstoval se merlík bílý a sveřep stoklasa, z kterého i přes jeho hořkou chuť v dobách nouze pekli lidé chléb. Vysévali také proso, ale to bylo velmi náročné na zeminu, nesměla být zaplevelená, jinak výnosy nebyly vysoké. Oves byla oblíbená plodina Germánů, tak jak je ostatně dodnes, Římané ho používali jako pícninu.

Pythagoras tvrdil, že „vesmír začíná od chleba“, a spolu s vínem umožnil stát se civilizovaným člověkem. O tom se dočteme v Eposu o Gilgamešovi, významnému spisu středomoří. Protože až zpracování plodin bylo to, co odlišovalo „divochy“ živící se tím, co najdou, od lidí vyspělejší kultury.

Římané a Řekové znali několik druhů chleba. Pekli ho v peci, na rožni, ve formě nebo v popelu, přidávali do něj olej, sýr, tvaroh, med, mák, víno a vejce. Sůl pouze někdy, nebyla to důležitá surovina. Bochníčky byly malé a kulaté, vážily asi 300 gramů. Nahoře měly zářezy, které umožňovaly lámání chleba, protože v této době se nekrájel na plátky. Většinou byl tmavý, z hrubě vymílané mouky a s otrubami. Pouze pro církevní účely mleli mouku zvlášť jemně a ještě ji většinou prosívali. Některé druhy byly z kvásku. Část těsta z předešlého pečení zalili vodou, přisypali mouku a nechali vzejít. Rozšíření kváskového chleba umožnil vynález ručního rotačního mlýnku na obilí. V Římě zdokonalili mletí obilí, místo člověka otáčel mlýnem osel nebo kůň a také se začaly šířit mlýny vodní.

Chleba bylo málo a tak se nahrazoval polévkami a kašemi. Ty se staly nejdůležitější stravou pro římské vojáky. Nosili s sebou celé obilí, které drtili před přípravou. Běžné bylo, že lidé měli v zásobě mouku, kterou smíchali s tukem nebo masem a uvařili kaši. Sladké kaše lidé vařili se sušeným ovocem, medem a máslem. Vystydlou sladkou kaši také zapékali a krájeli jako koláč. Kaše se vařila i z opraženého a potom rozdrceného obilí, čímž získala na sladké chuti. Takováto kaše z ječmene se nazývala polenta, až v 18. století se tímto pojmenováním označuje kaše z kukuřice. Z prosných jáhel se vařila kaše, která byly považována za slavnostní jídlo.

Pražením se obilí stává stravitelnější. Může se, ale už nemusí vařit. Staří Egypťané dávali mrtvým na cestu pražený ječmen, staří Řekové si ho s sebou brali jako zásobu na cesty, když žili.

Knedlíky, tak typické pro naši kuchyni, jsou novodobým výtvorem. Starověk znal pouze malé knedlíčky nebo noky ze sekaného masa.

Od 6. století se více prosazuje ve výživě maso, největší význam na tomto trendu mají germánské kmeny. Nejvíce si považovali vepřového masa, které vařili, opékali, pekli a dusili. U Franků vládla slanina, kterou vařili, uchovávali v chladu a používali na ochucení různých jídel a tím nahrazovali v pokrmech olej. Podle Franků nebylo vhodné ji opékat, tím se příliš vysušila a smažená byla pro lidi škodlivá. Jedli i syrovou slaninu, považovali ji za léčivou. Lékař Anthimus, Řek žijící na dvoře gótského krále, popsal zvyky u Franků. Jedli maso z krávy, vola, ovce, jehněte, kůzlete, jelena, srnce, koloucha, divočáka, zajíce, bažanta, koroptve, holuba, páva, slepice, husy a vepře. Maso se považovalo za symbol moci, zdroj energie, zdatnosti a bojeschopnosti. Odmítání masa bylo spojováno s vyčleněním se ze společnosti mocných.

Začala se chovat ve větší míře prasata, a to díky tomu, že jak se vesnice rozšiřovaly, ubývala volná plocha pro hovězí dobytek, ale pro prasata jí bylo stále dost. V některých kulturách na východě bylo považováno vepřové maso za nečisté, mohlo se jíst jen v určité dny, nebo se nejedlo vůbec. Tloušť, losos a štika jsou ryby, o kterých víme, že se u nás lovily. V starořímské kuchyni převládaly mořské plody. V Římě podávali na stůl jako lahůdku pávy a neobvyklé ptáky, třeba drozdy nebo plameňáky. Dováželo se i pštrosí maso. Maso z ovcí a koz bylo oblíbené v Řecku, nikoli v Římě.

Dojivost krav nebyla příliš vysoká, ale mléko měly výborné, vždyť bylo od krav, které se celý rok pásly. Ze sladkého se sbírala smetana. Větší využití mělo mléko kyselé, byl ho dostatek, kyslo rychleji než dnes, kdy se více dbá na hygienu. Pilo se přímo, mělo lehce projímavé účinky a nenadýmalo. Je zdravější než mléko sladké a pro zažívání blahodárné, podobně jako jogurty. K kysaného mléka se vyráběly sýry a tvaroh.

Měkký tvaroh napěchovali do nádoby a nechali v teple asi čtyři dny kysat. Potom jej se solí a kmínem za stálého míchání na mírném ohni přivedli k varu. Přidávali bylinky nebo česnek a cibuli. Potom sýr odstavili, nalili do menší nádoby a nechali vychladnout. Z tvrdého tvarohu připravovali trvanlivé homolky. Tvaroh rozdrobili, uhnětli s kmínem a solí, přidali vejce, které mělo zabránit popraskání hranolků. Vytvarovali kužele o váze asi 250 gramů. Když neměli vejce, protože se používala pouze od ptáků, nevadilo to, sýr se dal vyrobit i bez nich. Homolky potom usušili na slunci nebo nad kamny. Na pokrmy se strouhaly.

Ve starověku již existovaly vodovody s potrubím z kamene, pálené hlíny nebo olova. V Římě byl první vodovod postaven roku 312 př. n. l. Vodovody vedly původně pod zemí, později se budovaly nadzemní i vícepatrové, arkádové, vedly i leckde přes údolí. Ve městech byla voda rozváděna do nádrží a kašen.

Pivo se asi nejdříve vařilo v Egyptě a v Mezopotámii z ječmene a pšenice. Pilo se nefiltrované pomocí brček ze slámy. Římané si pivo neoblíbili, zůstali věrni vínu. Germáni a Slované považovali pivo za velmi oblíbený nápoj, ale až kolem 10. století. Vinná réva byla ve všech teplých oblastech od pradávna. Za jejím rozšířením stojí Řekové, Féničané a Římané, kteří tak činili na svých válečných cestách. Medovina byla oblíbeným nápojem hlavně Slovanů, Germánů a Sasů.

Ze zeleniny a bylin se nejvíce v antické kuchyni používala řeřicha, ale jedli ji hlavně venkovani. Také šťovík rostl na venkovských zahradách a kupovali ho patriciové i boháči. Kopřiva se upravovala na saláty, polévky, pochutnávali si na ní římští labužníci. Ze salátů znali a používali kozlíček, klasický hlávkový salát a šruchu zelnou. Rozšířeno bylo pěstování zelí nebo kapusty, těžko říct, který druh to byl, název byl stejný pro obě zeleniny.

Syrová cibule byla rozšířena i v antice, ale vyšší vrstvy se jí kvůli zápachu vyhýbaly. Česnek se v Řecku často používal rozetřený do salátů, omáček, na zvěřinu a na ryby. V Římě byl pouze pro chudé. Oblíbený byl pórek, ten se ale v Čechách příliš neujal. Tykve se jedly samotné nebo se plnily nádivkou z mozečku a vajec. Z okurek se připravovala teplá jídla. Z řepy cvikly se v kuchyni zpracovávaly pouze listy. Taktéž z celeru, který byl pravděpodobně řapíkatý. Celerové semínko se používalo jako koření. Pastinák byl nejoblíbenější u Germánů, odtud ho dováželi na tabuli císaře Tiberia. Ředkev byla nejdůležitější potravina stavitelů pyramid. Z jejích semen se lisoval olej. Na jihu Evropy byl oblíben chřest, artyčoky a hlavně křen.

Ovocnářství bylo v římské době na vysoké úrovni, ovoce nebylo plané, ale již šlechtěné. V kvalitě a sortimentu bylo římské impérium nejlepší na světě. Všechny římské provincie se těšily stejnému ovoci, jako měli Římané. Po pádu Říma ovocnářství upadlo v zapomnění a až ve středověku došlo k jeho vzkříšení.

Nejoblíbenějším ovocem byla jablka, vinná réva, hrušky, třešně, trnky, slivoně, kdoule, meruňky, broskve, ořechy vlašské a lískové. Sbírali i dřínky, z kterých vyráběli povidla. A samozřejmě lesní ovoce, podobné druhy jako v pravěku a jako máme možnost sbírat i my, ale už s daleko většími plody než mělo ovoce tehdejší doby. Povidla z kdoulí byla v Římě velmi vyhledávaná. Úprava a použití ovoce bylo stejné jako v minulém období.

V římské kuchyni považovali některé květy za jedlé a vyráběli z nich pokrmy nebo jimi zdobili stoly a mísy. Nejoblíbenější byly růže, ne plané, ale používali korunní plátky růží pěstovaných. Z lístků připravovali pyré a omelety. Z nejhezčích vyráběli růžové víno, k témuž účelu trhali i květy fialek. Okvětní lístky zalili vínem a nechali uležet. Česali černý bez, ale pouze zralé bobule, květy nepoužívali. Z nich pasírovali šťávu a tu míchali s vejci na hustou kaši. Ještě dodám malou zajímavost, Římané nepoužívali cukr, nedováželi třtinový, sladili ovocem nebo medem.

V pravěku bylo tuku málo, ale ve starověku a hlavně v antické oblasti ho bylo dostatek. Olej se lisoval převážně z oliv, ale i z dalších olejnatých rostlin, z máku, ze lnu, z ořechů, z lničky. Měli ale i živočišné tuky, škvařili sádlo, stloukali smetanu z mléka od krav, koz i ovcí. K léčebným účinkům používali olej mandlový, ořechový, broskvový a meruňkový.

A na závěr, tak jako pokaždé, přidám několik receptů. Jsou z knihy Magdaleny Beranové – Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Jsou sice z o něco pozdější doby, ale myslím, že to nevadí. Nemůžeme přece rozdělit epochy přesně na dny, ony se prolínaly, vyvíjely, římské válečné výboje šířily svou kulturu po celé Evropě a tudíž i své jídlo. Některé zajímavosti jsem načetla v knížce od Massimo Montanari – Hlad a hojnost, dějiny stravování v Evropě.

Polévka z ořechů a křenu – utři ořechy a křen, přidej máslo a rozpusť to teplou vodou. Povař, oslaď. Nasuš krajíčky bílého chleba a ty pak přelej tou polévkou.

Koblihy – nastrouhej suchý sýr nebo tvaroh, přidej vejce a opepři. Připrav těsto, na ně dávej sýr, vše klaď do pánve na máslo a smaž. Když bude hotovo, dej na mísu tak teplé.

Vaječná kaše – vezmi dobré víno a med a svař to spolu s kořením. Do toho roztluč vejce, přidej malou lžičku mouky a vař.

Jáhlová kaše – usmaž jáhly na másle, nalej na ně mléko a povař.

Na úplný závěr bych chtěla pozvat ty, které seriál zaujal, do středověku. Zaměřím se hlavně na české země a vzhledem k tomu, že mám mnoho poznámek, můžete se těšit na několik dílů.

Naši předkové přišli na jižní Moravu ze západní Ukrajiny a východního Polska. Do Čech je přivedl praotec Čech ve 40. letech 6. století. Osídlili krajinu podél jihomoravských řek, okolí Řípu a povodí Vltavy. Měli světlé nebo narudlé vlasy, vyšší postavu a světlou pleť posetou pihami. Slovani byli mírumilovní, na rozdíl od Germánů, někteří ale s nimi uzavírali sňatky a navzájem se učili dovednostem.

Slované byli pohani, mívali několik bohů, nejznámější byli Svantovít a Perun. Vyřezávali si je ze dřeva, uctívali je, žádali je o dobrou úrodu, o déšť i o zdraví. Uctívali i vícelisté rostliny, proto i my hledáme čtyřlístky, a také stromy, v nichž prý přebývaly duchovní bytosti. Ale musely to být stromy staré, vykotlané, s podivuhodnými tvary, které se nesměly pokácet. Vítali hnízda vlaštovek a čápů, věřili, že nosí štěstí a také ochrání dům před ohněm a bleskem. V 8. století k nám přišli kněží z francké říše a začali šířit křesťanskou víru. A to i přes odpor lidí, kterým neviditelný Bůh sídlící kdesi na nebesích naháněl strach. Mnozí proto tajně uctívali pohanské bohy, jejich postavičky ukrývali do kostelů, do nichž se pak ochotně chodili modlit. V 9. století, navzdory všem protestům, se stalo křesťanství jediným povoleným náboženstvím v Čechách a na Moravě.

Hostiny ve středověku bývaly honosné a řádně připravené. Samozřejmě jen u stolů bohatých, chudí lidé měli někdy problém se uživit, v dobách válečných či neúrodných trpívali hladem. Středověké hostiny bývaly velké, často trvaly několik dní. Vyznačovaly se nadbytkem rafinovaně připraveného jídla, často se na stolech objevila celá jehňata nebo telata. Jídla se malovala a zlatila, vytvářely se potoky, v nichž plavaly skutečné ryby. Víme o velikonoční zahradě s celým pečeným beránkem. Byl bez kůže, potřen fíkovou marmeládou, měl přilepené kudrlinky, pozlacená kopýtka a rohy z těsta. Stál v huspenině, měl kolem sebe zahradu se stromy, které měly listy i zralé ovoce a v trávě kvetly květiny.

Muži a ženy jídali zvlášť, buď byli v jiných místnostech, nebo alespoň u jiného stolu. Páni posílali ženám, kterým se dvořili, do jejich sálu voskové sošky. Až ve 12. století začaly sedět páry vedle sebe. Na hostinách bylo zvykem hodně pít. Pitek se zúčastňovali pouze muži, nebylo ostudou se opít a spadnout ze židle, naopak, byl to znak pravého muže. Existovaly pijácké cechy a řády. Nebylo slušné pomlouvat hostitele a pokrmy, které připravil.

Nejstarším kusem nábytku byl stůl. Zpočátku to byla dřevěná deska volně položená na skříňce nebo na zkřížených nohách. Později byla deska připevněna. V chudých domácnostech se stůl po skončení jídla skládal a stavěl ke zdi. Sedělo se na čtyřnožkách nebo truhlách. Dlouhé lavice byly v kostelech a hostincích, v domácnostech pouze tam, kde se scházelo větší množství lidí. Truhly sloužily k uložení nejen prádla, ale i potravin.

Nejstarším kuchyňským náčiním byl kamenný, později bronzový nůž. Pak se objevily lžíce z hlíny, dřeva, kostí, cínu, stříbra nebo zlata, vidlice se používaly na přípravu, nikoli na jídlo. Vidlička se objevila v 16. století, její používání se ujalo velmi pomalu. Až v 17. století se stala vidlička součástí jídelního příboru. Vařečky a kvedlačky byly ze samorostů nebo ze dřeva. Talíře na podávání jídla se začaly používat nejprve v Itálii, k nám se dostaly ve 14. století. Do té doby se jedlo ze společných mís, nazývaných okříny. Byly to ploché mísy maličko prohloubené, ze dřeva, cínu, mědi i bronzu. V 16. století se objevily talíře dnešního tvaru. Od 17. století byly talíře polévané a malované z keramiky.

V Římě se začaly používat velké ubrusy, nejčastěji bílé a řasené. Do spodní části si hosté utírali lžíce. Speciální pradlena prala ubrusy, prostírání a ručníky, které se u stolu používaly. U nás se ubrusy objevily v druhé polovině 16. století. Jídla se udržovala teplá na ohřívadle a hosté si sami nabírali jídlo. Na stolech byly krásně zdobené slánky, někdy vyrobené z drahých kovů nebo alabastru. Sůl se nesměla nabírat prsty, na solení se používal nůž. Konvice, pohárky, sklenice a džbány byly krásně dekorované. Přátelům se nabízelo pití z vlastního poháru. Bohatí pili k jídlu víno, to bylo velmi drahé, ostatní se museli spokojit s pivem. Až do 16. století se jedlo dvakrát denně, vícekrát jedli děti a staří lidé. Obědvalo se v deset a večeřelo ve čtyři odpoledne nebo v šest. Od 16. století se postupně přidávala ráno snídaně, oběd byl kolem poledne. Čeládka dostávala tři jídla denně, aby měla dost výživy pro denní práci.

Lidé všech vrstev se před jídlem modlili a myli si ruce. Mytí nebylo z hygienických důvodů, ale z náboženských. Božího daru, tedy chleba, se lidé nemohli dotýkat špinavýma rukama. Po jídle si ruce utírali o lem svého oděvu. Později se na stolech objevily měděné konvičky, z nichž se nalévala voda do misek zvaných prstenice, sloužící k opláchnutí prstů.

Ráda bych se zmínila o dvou významných svátcích, které lidé slavili odpradávna. Advent a vánoční dny byly nejstaršími církevními svátky, nahradily pohanské oslavy zimního slunovratu. Proto byl 25. prosinec považován za začátek roku. Až v 15. století, pod vlivem římského práva a tištěných kalendářů, se prosadil 1. leden jako počátek nového roku. Adventní čtyřtýdenní období spojené s půstem a zklidněním, které ale leckdo nedodržoval, protože lidé projevovali odpor k vnucenému náboženství, končí při západu slunce na Štědrý den. Vánoční svátky začínají na Boží hod vánoční 25. prosince a končí 6. ledna svátkem Tří králů, který máme dodnes spojený s koledou, s písmeny K+ M+ B a příslušným letopočtem na zárubních dveří, chránící domy před zlými silami.

V této době se připravuje také vánoční cukroví, které má svůj původ v pohanské tradici oslav slunovratu, mělo funkci ochrannou a obřadní. Na stole mělo být devatero druhů, zrovna tak jako se štědrovečerní večeře měla skládat z devíti chodů. Devítka má magický a rituální význam. Vyjadřuje velkou duchovní sílu a je znakem zakončení a naplnění. A zde vidím souvislost se Štědrým dnem, kterým kdysi končil rok. Pečení cukroví je významné pro rodinný život, umožňuje rodině strávit čas spolu v pohodlí a klidu domova, navozuje příjemnou atmosféru díky aromatickému koření a dodává domovu nádech blížících se vánoc. Zvlášť, když si, stejně jako my, k této činnosti pustíte koledy.

Od doby Karla IV. platilo, že na Štědrý den se nejedlo, čekalo se, až vyjde první hvězda. Pocestní dostávali pohoštění a někde i peníze. Lidé si navzájem dávali dárky. Prvním doloženým dárkem na našem území je modlitební knížka, kterou dostal na Štědrý den v roce 1466 Jiří z Poděbrad od své druhé manželky Johany z Rožmitálu.

Pekly se vánočky nebo koláče. Středověká vánočka byl bílý chléb bez cukru. Na stolech byly bílé nebo vyšívané ubrusy, nože a každý si ukrojil svou porci. Štědrovečerní jídla se lišila podle krajů. Jídla ale mělo být hodně, nejméně devatero chodů, a mělo být pestré. Někde se začínalo s oplatkami s medem nebo se zavařeninou. Potom byla polévka s houbami, následoval kuba z krupek s hřiby modráky. Pak přišla na stůl jáhlová kaše nebo krupičná, někde i hrachová. Posledním chodem byly různé moučné pokrmy i vánočky nebo koláče. Vepřové maso se jedlo v místech, kde se půst nedodržoval. Tam, kde se podávala postní večeře, pokrmy s masem se jedly o den dříve, tedy 23. prosince a tato večeře se jmenovala hojná, tučná nebo tlustý večer. Vepřové maso se většinou připravovalo na Boží hod. Nejčastěji se pivem připíjelo na zdar úrody, na nový rok nebo na mír. Tímto přípitkem si lidé chtěli pojistit dobré vztahy mezi sousedy.

Tradice štědrovečerního vaření souvisí se životem prostých lidí. Na vánoční stůl lidé pokládali různé druhy potravin, které jim měly zajistit úrodu v příštím roce. Objevilo se tam pečivo z pšeničné i žitné mouky, chléb a vánočka. Nechyběl česnek, který je měl ochránit před nemocemi a zlými silami. Další skupina potravin měla zajistit plodnost a hojnost – ořechy, sušené ovoce, kroupy či krupky, luštěniny a houby. A pro dobrotu srdce nesměl chybět med. Typickým jídlem, které se leckde vaří i dnes, je černý kuba. Vznikl zkombinováním tří důležitých potravin tehdejší doby, hub modráků, krupek a česneku. Lidé věřili, že jim toto jídlo zajistí hojnost úrody v příštím roce.

Od svátku Tří králů začínal masopust, období plné veselosti, tancování, masek, zabíjaček i oblíbeného vepřo-knedlo-zelo. Maskovaní lidé byli odměněni koblihami, vejci, uzeným, obilím i penězi.

Velikonoce lidé slavili v pohanské době jako svátky jara, až později je byli přinuceni přijímat jako poslední dny Ježíše. Předcházel jim čtyřicetidenní půst, začínající na Popeleční středu, přičemž neděle nebyly považovány za postní dny. Lidé měli nejen zredukovat jídelníček, očistit nejenom domácnost, ale i své tělo a duši, a také konat dobré skutky.

Nepostní předvelikonoční neděle dostaly svá jména. První neděle se nazývala Pučální nebo také Pražná. Jméno dostala podle napučeného a pak opraženého hrachu, nazývaného pučálka, jednoho z nejstarších pokrmů vůbec. Pražná se jmenovala podle pražma připravovaného pražením nedozrálých zrn, a podávaného tento den mužům při jejich sešlostech.

Druhá byla Černá nebo Sazometná. Byla pojmenována podle ženského černého oblečení nošeného v období půstu. A jak značí druhý název, bylo to období velkého úklidu.

Třetí neděle Kýchavá měla připomínat mše za odvrácení moru, projevující se nejprve kýcháním. Pozdrav „Pozdrav Pánbůh“ je právě z doby vzniku Kýchavé neděle. Měl přinést boží ochranu před morovou nákazou. Říká se, že kdo v tuto neděli třikrát za sebou kýchne, bude po celý rok zdráv.

Čtvrtá neděle byla Liščí nebo Družebná. Lidé se scházeli na návsi a společně pojedli jídlo, které si s sebou přinesli. Hlavním pokrmem, který děti nosily po vesnici, byly koláče družbance s náplní hruškovou, makovou, jablkovou, tvarohovou nebo slívovou.

Pátá neděle byla Smrtná. Děvčata nesla po celé vsi slámovou ustrojenou pannu připomínající zimu k potoku, kde ji odstrojila a hodila do vody. Utopila tak vše zlé, co zima přináší – chlad, nemoci, tmu, obavy z nedostatku jídla i ze smrti.

Šestá neděle je Květná. Připomínala příjezd Ježíše do Jeruzaléma, v kostelech se světily kočičky, jež měli ochrannou moc. Většinou i příroda již rozkvetla prvními jarními kvítky. Po ní už začínaly velikonoční svátky…

Na Zelený čtvrtek se připravovaly pokrmy s bylinkami, hlavně s kopřivou, popencem, petrželí a pažitkou. Ženy pekly jidášky, sladké kynuté pečivo stáčené do různých tvarů z válečků těsta, které měly připomínat provaz, na němž se oběsil Jidáš. Jidáš s medem chránil nejen před hadím uštknutím, ale i lidským nařčením.

Velký pátek je dnem přísného půstu, nesmělo se pracovat s půdou i v kuchyni. Jedly se nejčastěji ryby nebo pečivo pečené v rybích formách. V tento den vydává země své poklady…

Na Bílou sobotu nesměl chybět mazanec a nádivky se zelenými bylinkami. Je pojmenována podle bílého oblečení středověkých novokřtěnců. Rozezněly se zvony, velká svíce paškál zažehla světlo v kostele. Uhlíky z tohoto ohně se dávaly do základů při stavbě domů.

Hod boží velikonoční byl den, kdy mělo hlavní slovo maso. Ale nejprve se všechny pokrmy odnesly do kostela a kněz je posvětil. Pak se teprve jídlo doma rozdělilo a pojedlo. Menu bylo přebohaté, masové pečeně, nádivky, slanina či klobásy, mazance, natvrdo vařená vejce, beránek masitý nebo jeho napodobenina z těsta i víno. Z dětství si pamatuji, že jsme tuto neděli jezdili pravidelně do kostela. Maminka s babičkou pekly v kávových hrníčkách moučníky z těsta jako na mazance. Povrch polévaly bílkovou polevou a zdobily lentilkami. Pro tuto akci se připravoval sladký tvaroh, ozdobně navrstvený v míse, a barvila se vařená vajíčka. A pokaždé na zpáteční cestě zastavil tatínek na parkovišti u lesa a pojedli jsme posvěcená vajíčka s pečivem. A nejen proto, že jsme měli všichni hlad, před mší se nejedlo, ale i proto, že to patřilo k jakémusi rituálu. O jedno vařené vajíčko jsme se všichni podělili, což nám mělo zaručit rodinnou pospolitost.

A tradice Velikonočního pondělí všichni známe, šlehání pomlázkou je velmi oblíbeno mezi chlapci a muži. I ten můj nikdy nevynechá a jsem za to ráda, vždyť bych mohla do roka uschnout…

I v mé kuchyni nechybí o velikonočních svátcích nádivka s kopřivami nebo jinými zelenými bylinkami, podle toho, co stačilo vyrašit na zahradě. Na stole je mazanec i jidáše. A upečený beránek s polevou, aby nám vydržel čerstvý po celé svátky. Děti si ho pravidelně brávaly v úterý do školy na svačinu…

Ve středověku byly Čechy považovány za velmi bohaté. Zemědělství bylo na takové úrovni, že obyvatelstvo nemělo hlad. Základ kuchyně tvořil chléb, hrách, maso, ryby, sýry, kaše, ovoce a pivo. Většině chudých lidí se nežilo špatně, čeládka dostávala dostatek jídla, skladba potravin měla své zákonitosti. I chudí ve špitálech dostávali dost potravin od mecenášů. Jídlo pro čeládku bylo jednodušší, ale dostatečné. Někde jedli sloužící ráno před odchodem do práce, nebo si brali s sebou jídlo na celý den. Každý pátek byl postní den, jedli se ryby, raci, vodní ptáci, bobří nohy a ocas, chléb, kaše bez mléka a másla, místo těchto tuků se používal olej. Ve středu a v sobotu byl půst mírnější, bylo dovoleno mléko, mléčné výrobky a vejce, máslo i sádlo. Za třicetileté války se situace změnila, jídla bylo méně, protože ho bylo potřeba pro procházející vojáky. Bylo určeno, kolik jídla mají dostat, množství bylo rozlišeno podle hodností vojáků. Pokud nedostali tolik stravy, na kterou měli nárok, zajištovali si ji loupežemi.

Jak jsem již psala, jídla bylo dost pro chudé i bohaté. Ale občasné neúrody, přírodní katastrofy nebo válečná tažení spojená s pleněním a drancováním s sebou přinášela hladová období. K nejvíce hladomorům došlo v 11. století, skoro pravidelně každých 12 let. V tomto století hrozilo v Evropě lidstvu vyhynutí. Byly špatné klimatické podmínky, nepodařilo se řádně zasít a sklidit plodiny. Byla zasažena celá Evropa, lidé se uchylovali ke kanibalismu. A aby toho nebylo málo, rozšířily se nemoci a epidemie. Nebezpečné byly otravy námelem a kožní nemoc způsobená napadeným žitem toxickou houbou. Mnozí umírali i proto, že z hladu jedli rostliny, které neznali.

Mnohé druhy rostlinné říše se vyskytovaly v planém i vyšlechtěném stavu. Postupně se vylepšovaly vlastnosti plodin, využívala se krajina a lesy. Soužití lidí s rostlinami dalo základ léčitelství. Plané žito a oves se podařilo zušlechtit ke spokojenosti lidí, také ovocné stromy prošly velikou změnou. U zvířat si musíme uvědomit, že některé druhy považujeme za domácí, ale dříve žily divoce a naopak, například jeleni žili u Langobardů u domů a jejich troubení bylo obtěžující. V 11. století převažoval názor, že k lidské výživě se hodí pouze pěstované rostliny, jak nám píše Hildegarda z Bingen, zvaná Sibyla Rýnská, patronka přírodovědců a filologů.

Opati se ujali pěstování obilí a zakládali vinice. Klášterům vděčíme za rozšíření zemědělské činnosti. Také proto se staly nejbohatšími místy v Evropě, venkovani rozpínavost a snaživost mnichů těžko nesli a často docházelo k třenicím. Spor byl u vrchnosti vždy rozhodnut ve prospěch mnichů a venkované ztráceli možnost obživy u svých domů. Lesy přestávaly být všech, vlastnictví půdy přecházelo ke klášterům a pod panskou moc. Pytláctví bylo tvrdě trestáno, vznikaly panské obory, ale zvěřiny ubývalo, byla proto určena pouze pro panský stůl. Nůžky mezi bohatými sedláky a pány a venkovskou chudinou se rozevřely…

Tolik tedy o středověké době, o životě lidí, o Velikonocích, o adventním a vánočním období a o stravě podávané v těchto dnech. V příštím díle se již podíváme na jednotlivé skupiny potravin a přidám několik typických receptů ze středověké kuchyně.

Některé poznatky mám z těchto knih:

Massimo Montanari – Hlad a hojnost, dějiny stravování v Evropě

Magdalena Beranová – Jídlo a pití v pravěku a ve středověku

Lidé pracující na polích již uměli s půdou dobře hospodařit. Plodiny rozdělovali na jařiny a ozimy. Třetí část pole nechávali ležet úhorem, čímž zvýšili své výnosy. Znali již skoro všechny obiloviny – pšenici, ječmen, žito, oves, proso a zařadím k nim i pohanku.

Žito se vysévalo na méně úrodných polích. Právě jeho schopnost růst na jakékoli půdě, odolnost, velké výnosy a možnost ho používat jako zeleného hnojiva, to vše ho v 10. století povýšilo na nejrozšířenější obilninu. Pšenice byla oblíbena u Slovanů. Pěstovala se v menším množství, její výrobky byly určeny pro vyšší vrstvy obyvatelstva.

Chléb z pšeničné mouky byl bílý a byl určen pro pány. Ze žitné mouky byl tmavý, jedli ho venkovani a otroci. Za nejhorší byl považován nekynutý chléb z ječné mouky, protože ta je chudá na škrob. Pšenice špalda se vysévala ještě v menším množství než klasický druh. S příchodem Maďarů se k nám dostala pohanka, nejvíce se rozšířila ve 12. století. V pozdějším období se objevila i rýže. Nejčastěji se z ní vyráběla mouka a mohli si ji dovolit jen bohatí lidé.

O Slovanech napsal židovský obchodník Ibrahím ibn Jakúb, že sklízejí úrodu dvakrát do roka. To není možné, ale oni sklízeli část úrody ještě před úplným dozráním obilí, které se dalo jíst i syrové. Dvojí sklizeň byla výhodná, zajišťovala dostatek jídla v době, kdy již došly zásoby z minulého roku a také náročná zemědělská práce se mohla rozdělit do dvou období. Klasy se mlely a vařila se z nich nasládlá kaše. Výborné byly i upražené na pánvi, o pokrmu nazývaném pražmo jsem se již v seriálu zmínila.

Mouka se získávala i z jedlého kaštanu. Tyto stromy byly vybrány z planých druhů a vysazovány ve větším množství kolem roku 1000. Jedlému kaštanu se také říkalo chlebový strom.

Chléb se nejprve pekl v klášterech. Býval kynutý a nekynutý. Nekynutý, tedy nekvašený, byl ve formě placek z hrubě mleté ječné nebo ovesné mouky, pečený na rozpálených kamenech. Byl hlavním pokrmem pro chudé. Bohatí tyto placky využívali k tomu, aby si na ně položili plátky masa. Placky se také plnily povidly, zeleninou i masem.

Kvašený chléb, tedy kynutý, se stal běžnou potravinou, hlavně Slované ho považovali za základ stravy. Chléb konzumovali všichni, ztvrdlé kůrky jenom chudáci. Chléb pekly hospodyně nejprve v pečících zvonech, později v pecích na chléb, které měly doma. Od 13. století byly pece mimo dům, což bylo výhodné. Tyto pece byly veřejné, sloužily několika rodinám, snižovaly riziko požárů domů, nemusely se dlouho roztápět, protože byly skoro pořád v činnosti. V chudých venkovských staveních se pekl chléb v domácích pecích poměrně dlouho.

Od 11. století se objevili profesionální pekaři, nejprve u panovnického dvora. Nevím, jak se správně říkalo pekařům u dvora, ale ti, kteří pekli chléb ve městech byli pecaři. Pekli ale jen chléb z hrubé mouky a v pecích, proto se hotovému bochníku říkalo pecen. Ve městem k nim přinášely ženy zadělané těsto a pekaři ho upekli. Později také prodávali svůj upečený chléb. Mnohé ženy si ale stále pekly chleba doma, což se samozřejmě pekařům nelíbilo.

Pekaři boží se specializovali pouze na hostie, které se pojídaly v kostelích.

Připravovalo se mnoho druhů chleba. Pekl se „rozličný a dobře dvacaterý“. Za nejlepší byl považován chléb žemlový, který byl z nejjemnější mouky. Ale pekly se i chleby ječné, preclíkové, prosné, ze žaludů, jáhlové, pohankové, z rýže, oplatkové, koláčové, perníkové, žoldnéřské. Chléb se už nelámal, ale krájel na krajíce. Ty se sušily nebo opékaly na „topénky“, nemazaly se máslem, jak to děláme dnes. Při stolování se krajíce dávaly pod maso na stoly místo talířů. Chléb se potom snědl nebo hodil psům. Sušený se strouhal a přidával do kaší, nebo se z něj vařila varmuže, což byla chlebová kaše.

Čerstvý chléb byl určen pouze pro knížecí dvory a velké kláštery. Ostatní jedli většinou chléb tvrdší, usušený, většinou nastrouhaný, nebo ve formě topinek. Slovo chléb bylo posvátné, magické, navozovalo příjemné představy. Hlavně v dobách hladomoru se tímto pojmenováním označovaly výrobky s přidanými pilinami, mechem, některou zeleninou, luštěninami nebo slámou. Ale vždy alespoň jméno evokovalo pocit sytosti a umožnilo lidem přežít nelehké období.

Od 11. století se nejdůležitější potravinou stal chléb. Dříve se chléb přidával k jinému jídlu, nyní se ostatní potraviny přidávaly ke chlebu. Chlebem se platilo i za pronájem půdy. Nejdůležitějším vybavením domácností byla moučnice na uchování chleba a díže k zadělání těsta. Hospodyně pokládala chléb na čestné místo, hosté se utcívali chlebem a solí, pečlivě se ukládal, aby dlouho vydržel. Pekl se většinou jednou za čtrnáct dní. Všechny úkony při pečení provázely modlitby, zacházelo se s ním jako s pokladem. Chléb byl považován za boží dar, jeho nedostatek znamenal hlad.

Dalším velmi důležitým jídlem byly kaše. Vařily se ve vodě, v mléce, smetaně i víně z celého i drceného obilí. Nejčastější byla kaše prosná, nazývaná hnedka, protože byla brzy hotová. Režná byla z ječmene, roubenka z ovsa. Často se vařily i kaše pšeničné, ovesné či pohankové. Do slaných kaší se přidávalo drobně nakrájené maso, vejce, různé koření i olej nebo máslo či sádlo. Do slaných kaší se přidávalo dostupné koření a na dochucení pivo.

Ve středověku byly sladké kaše vzácností, v některých oblastech se považovaly za slavnostní pokrm. Do kaší se přidávalo mléko i vejce, vařívaly se s ovocem, sladily medem, protože třtinový cukr byl hodně drahý. A nyní několik druhů kaší na ukázku, z jakých surovin byly uvařeny.

– černá se připravovala povařením sušeného chleba a švestek ve víně, okořenila a osladila medem

– brunátná byla z vařených jahod a krajíčků chleba ve víně. Hmota se propasírovala, dochutila medem, olejem a anýzem.

– zelená byla plná petrželky

– žlutá se vařila z krupice, vajec, mléka nebo smetany, skořice, medu a šafránu

– bílá vznikla povařením jablek a bílků

– růžová nebo bezová se připravovala z rozetřených květů, povařených s moukou a medem

– krupová byla z uvařených krup s medem a mákem

– ořechová vznikla povařením rozdrcených ořechů a oslazená medem

Od starověku se stále připravovaly kaše bez vaření. A vlastně se tak pojídají i dnes, i já si tak připravuji kaši ovesnou. Pouze večer namočím jemné ovesné vločky, ráno doplním ovocem, osladím některým ze sirupů, popřípadě ji vylepším makovým nebo slunečnicovým olejem.

Typickým středověkým pečivem byl perník. Perník pekli speciální mistři, pernicatores, první se objevili v Praze v Celetné ulici již v roce 1324. Za několik let se tito pekaři usadili i v jiných městech. Na pečení perníku si vyráběli formy z hruškového, ořechového nebo lipového dřeva. Pernikáři připravovali i perníkový chléb. Tomáš Štítný ze Štítného ve 14. století psal, že se o postech pojídá perník a jiné sladké pečivo, což se prý neslučuje s postní zdrženlivostí.

Nejrozšířenějším sladkým pečivem byly koláče. Slovanské měly i kultovní význam, hlavně při svatbách. Darování a přijetí koláče znamenalo stvrzení slibu. Pekly se i koblihy, ale s dnešními mají společný jen název. Byly to spíše slané paštiky pečené ve formě, plněné náplní z tvarohu, vajíček a mandlí.

– bába, lidový název nákypu, připravovala se z máčeného chleba s různými přísadami a náplněmi. Z tohoto pojmenování vznikla naše bábovka.

– omelety byly velmi bohaté na vejce, smažily se na tuku, plnily různými slanými i sladkými náplněmi

– netyje, připomínající trhanec, je jahelná kaše, která se zasypala moukou a uvařila dotuha. Potom se rozkrájela na kousky, ty se sypaly strouhaným tvarohem, perníkem nebo mákem, sladily povidly a mastily máslem

– kucmoch byl také z jáhel, podobně připravený jako netyje, ale byl slaný, ochucený cibulkou, masem a zelím

A ještě pár slov k těstovinám. Čerstvé jsou prastaré tradiční jídlo, nejenom v Evropě, ale i v Asii. Sušené těstoviny jsou mladší, jejich výrobu vynalezli Arabové a používali je na cestách v poušti. Nejvíce se těstovin uvařilo a usušilo v Itálii, již od 12. století jsou známé různé druhy. V oblasti kolem Palerma se vyrábělo tak velké množství sušených těstovin, že se vyvážely do muslimských i křesťanských zemí. Velkou zásluhu na vývozu měli janovští kupci. Ve 14. století se jedly těstoviny dlouhé i krátké, plněné nebo nadívané – ravioli, tortelli a lasagne. A i u těstovin platilo staré známé, čerstvé byly znakem přepychu, doplňovaly se masem, máslem a sýrem, sušené znakem chudoby, kladem byla delší trvanlivost a schopnost utišit hlad.

A na závěr několik receptů:

– pulment – natři nebo nastrouhej perník, rozdělej ho s vínem a dej vařit. Okořeň, když bude příliš husto, přilij víno.

– baba litá – vezmi smetanu a několik vajec, rozklektej to spolu, nasyp mouku a udělej těsto jako na kaši. Osol. Chceš-li, přidej rozinky. Těsto nalej na rozpálené máslo a dobře usmaž po obou stranách.

– baba z mrkve dobrá – vezmi mladé mrkve, ostrouhej je a nakrájej a potom je dobře rozetři. Rozbij několik vajec a smíchej to spolu, oslaď cukrem, nasypej rozinky a pěkně to usmaž po obou stranách.

– kaše z piva – svař staré a bílé pivo s ořechy

A tímto bych ukončila povídání o chlebu a pokrmech z mouky. Ale ke kaším se ještě určitě vrátím, ty se připravovaly i z masa nebo ovoce, prostě středověk byla doba chlebová a kašová. Ale to až příště…

Recepty a některé poznatky mám z těchto knih:

– Massimo Montanari – Hlad a hojnost, dějiny stravování v Evropě

– Magdalena Beranová – Jídlo a pití v pravěku a ve středověku

Čerstvé maso jedla pouze vrchnost, venkované konzumovali maso nakládané, hlavně vepřové a skopové. Hovězí maso bylo skoro vždy určeno pro městský trh. Naopak vepřové z části zůstávalo v rodině a nesloužilo k obchodní činnosti. Prasata se vykrmovala tak, že kolikrát nemohla ani stát. Vepřové kýty se odevzdávaly panstvu, vše ostatní zůstávalo chovatelům pro jejich potřebu. Hovězí a telecí bylo nejdražší maso na trhu, kdo si ho nemohl dovolit, spokojil se se skopovým, a ti, kdož na tom byli ještě hůře, vystačili s nasoleným vepřovým.

Koně byli ve středověku velmi drazí, sloužili především k jízdě a nošení nákladů. Kůň byl až třikrát dražší než kráva a měl větší cenu než otrok. Konina se jedla jen ve výjimečných případech a nebyla příliš oblíbena. Slované nejedli psy a většinou ani kuřata. Mláďata měla pro ně kultovní význam. Chov holubů byl na vysoké úrovni, některé druhy se chovaly na maso, jiné k doručování pošty.

Hovězí dobytek byl menší, vepři měli delší nohy, ale měli méně masa. Dobytek byl rozšířen v místech, kde bylo dostatek pastvin. Na nich se nehlídal, sám se ubránil před vlky a medvědy.

Polévka s masem byla jedním z nejdůležitějších středověkých pokrmů. Polévky se vařily v různých obměnách.

– hovězí polévka se jedla samotná nebo se stala základem pro další pokrmy

– šestinedělkám se z hovězí polévky připravovala kaše, sladila medem a rozinkami

– kyselá polévka byla zahuštěna moukou, přidával se kvásek, nálev z kysaného zelí nebo syrovátka

– pivní polévka se připravovala nalitím piva na podušenou cibuli a povařením

– polévka zapařená byla z hovězího vývaru a stejného množství zakysané smetany. Vše se povařilo a nalilo na usušené krajíčky chleba.

– polévky se zahušťovaly moukou, krupicí, krupkami nebo strouhaným chlebem

A nyní nejčastější úpravy hovězího masa:

– vařené hovězí se podávalo s pórkovou nebo česnekovou omáčkou, k masu se přikusoval chleba

– posekané vařené maso se smíchalo s vejci a kořením a z této směsi se uvařila haše

– hovězí maso se peklo a dusilo

– jelen z vola byl pokrm z naloženého masa v láku z vína a krve

– ze svíčkové se pekly paštičky

– huspenina se připravovala z vařeného masa ve vodě, do níž se přililo víno, a po povaření vmíchala povidla

– pokrmy se vařily i z vemínka, jater, jazyků, morku i loje

Úpravy telecího masa:

– telecí maso se vařilo a dusilo

– vařené telecí se podávalo s omáčkou, v níž byla jablka, hroznové víno nebo ocet

– na španělské ptáčky se připravovala nádivka ze sekaného masa, žloutků, žemlí a koření. Závitky se podávaly s omáčkou nebo polité máslem.

– hrudí se nadívalo masovou haší

– do telecích střev se nadívaly různé masové směsi

– telecí krev se povařila s vínem a krupicí, kaše se omastila sádlem. Pokrm se nazýval hažmuka.

Ve středověku se stavy zvěře výrazně zmenšily. Lov zvěřiny se stal zábavou pro panstvo, ostatním byl pod přísnými tresty zakázán. Lesy hlídali hajní, nová skupina lidí chránící panský majetek. Umění přípravy divoké zvěře bylo vysoce ceněno. Kaplan knížete Oldřicha si vysloužil biskupskou hodnost, protože uměl výborně uvařit kančí ocásek. Lovili se jeleni, kanci, zajíci, medvědi i další méně početné druhy. Až ve 13. století se objevili divocí králíci, bažanti a daňci.

Nabízím ukázku, jak se zvěřina připravovala:

– zvěřina se vařila s vínem nebo pivem

– do omáček se přidávala hovězí polévka, sušené krajíčky chleba, mandle a rozinky

– kančí a jelení maso se nakládalo do soli

– jelení maso se připravovalo s jablky a cibulí

– jelení játra se pekla na roštu a potom ukládala do hrnce s medem

– srnčí se upravovalo se švestkami nebo třešněmi

– bobři patří mezi vodní zvířata, a proto byly pokrmy z nich řazeny mezi postní. Upravoval se bobří ocas, vařil se ve vodě a podával s rozvařeným chlebem a rozinkami.

– medvědí tlapy se podávaly s omáčkou z hořčičných semínek, z vína, mandlí a slazenou medem

– veverky se vařily v hovězí polévce, do níž se přilévalo víno

– vařené veverky se podávaly s omáčkou z drůbežích jater, rozvařenými jablky nebo švestkami, s octem nebo pivem

Drůbež nebyla příliš rozšířena. Nejvíce se vařily slepice, kuřata méně často. Hus a kachen bylo ještě méně, ale občas u domů bývaly. Husy se pekly a podávaly s křenem a jejich krk se nadíval masovou směsí. Několik možností úpravy drůbeže:

– ze slepice se vařila vydatná polévka, přidávalo se různé koření a podávala se hlavně nemocným, těhotným a šestinedělkám

– slepičí krev se přidávala k různým pokrmům

– vařená slepice se podávala s křenem, s chlebem nebo omáčkou ze švestek nebo vína, z česneku, slaniny, petržele, máty a šalvěje

– slepičí kaše se připravovala z uvařeného masa, které se posekalo, kosti se roztloukly a vše se povařilo s trochou polévky

– sladká slepičí kaše se sypala cukrem nebo medem, přidávaly se mandle, rozinky nebo fíky

– mladé slepice se nadívaly zvěřinou a upekly

– kuřata se podávala s omáčkami, do černé se přidávala krev, do sladké mléko, zázvor a šafrán. Zelená omáčka byla s petrželkou.

– nádivky do drůbeže byly ze smetany, slaniny, jáhel, vajec, rozinek i šafránu

– mladé slepice a kohouti se opékali na rožni

Na konci středověku se začaly zakládat rybníky. Stavitelé využívali úzká údolí malých potoků. Ve 14. století se objevují větší nádrže, o století později se rozšířil chov kaprů, které si oblíbilo městské obyvatelstvo. Na rozšíření konzumace ryb se od 10. století podílela církev. Nejprve je tolerovala, později souhlasila. Ale vyloučila z postního jídelníčku tučné ryby, tedy maso velkých rozměrů, velryby, delfíny nebo tuňáky. Největší potíž byla s dopravou, protože se ryby rychle kazí. Konzumovaly se hlavně sladkovodní druhy, protože ty byly lépe dosažitelné. Čerstvé ryby byly velkou vzácností, od 12. století se zdokonalilo jejich konzervování, ryby se solily, sušily, udily a nakládaly do oleje. Velké oblibě se těšil úhoř, protože na chladném a stinném místě vydrží bez vody až šest dní.

U ryb platilo dvojnásobně, že čerstvá strava byla znakem bohatství. Nákup konzervovaných ryb značilo chudobu. A také platilo, že ryba nezasytí. Rybí pokrmy jsou lehké, může si je vychutnat jen ten, kdo nemusí čelit každodennímu nebo občasnému hladu.

Ryby se lovily do vrší i do rukou, na udici i do sítí. Větší mořské ryby se dovážely sušené nebo solené. V klášteře se ryby chovaly v nádržích. Sádky /haltýře/, byly poblíž hradu a v nich se uchovávaly živé ryby až do doby jejich potřeby, kdy se vylovily. Kláštery nakupovaly ryby pro vlastní potřebu, v postní době je také rozdávaly chudině. Rybí pokrmy se připravovaly i k slavnostní hostině, nebylo to jídlo pouze postní nebo pro chudé. Právo rybolovu se omezovalo jen na určité dny v týdnu. Docházelo ke sporům kvůli lovu ryb mezi mlynáři a rybáři. Obě povolání měla ve společnosti vysoký kredit, nebylo vždy jednoduché jejich spory vyřešit.

– sledi se nakládali do slaného láku, slanečkům se říkalo herynk, tak jako i dnes. Nadívali se cibulí, ochucovali kořením a pekli. Zpracování sleďů se od 14. století provádělo přímo na lodi při výlovu.

– v jižních Čechách se ulovení kapři sušili a solili

– v severních Čechách se lovili štiky, pstruzi, lososi i mihule

Ani dnes nebudou chybět recepty. Pokrmy z masa byly velmi oblíbené, receptů bude o něco více než obvykle.

Svíčková pečeně – když chceš, aby byla křehká, nech ji tři dny v pivním octě s kmínem a jalovcem. Potom ji zčásti uvař, nakonec dej na rožeň a upeč. Pečeni polej omáčkou s kmínem, jalovcem a hřebíčkem.

Z hovězího masa dobrá krmě – uvař dobře hovězí, přidej petržel a dobře posekej. Přidej vejce, dej dusit do přepuštěného másla a potom podávej.

Játra na studeno s hořčicí – upeč játra na roště, nařež je jako na kolečka a dej je do medu svařeného se zázvorem a tlučenými hřebíčky. Můžeš je tak uchovat jak dlouho chceš.

Ptáčky nebo vinoutky telecí – vezmi telecí maso ze zadní kýty, nakrájej tenké plátky, jak veliké chceš. Dobře je natluč tupým nožem, osol, posyp pepřem a zázvorem a každý kousek zaviň dohromady. Dávej je na jehly nebo na špejle jako ptáčky, peč je a polévej čistým máslem.

Kaše z mozku telecího – uvař mozek, rozetři ho na míse a rozpusť dobrým vínem. Potom to vlej do kotlíku, zavař hrst nebo dvě hrsti krupice, ožluť šafránem, přidej kmín a med a na míse posyp skořicí.

Vepřovina – maso vymej ve vínu, pivu nebo ve vinném octu, dej všechny tři tekutiny i s masem do kotlíka a přidej chléb. Po čase přidej trochu jablek a jednu cibuli. Když je všechno vařeno, proceď to a omáčku propasíruj.

Mazanec z masa – vezmi maso od mladých jehňat a dobré kdoule a to spolu uvař do měkka. Dobře to usekej, přidej polovinu strouhaného sýra a několik vajec a opeč. Dej to do připraveného těsta, to pak upeč v troubě a podávej teplé.

Slepice se švestkovou omáčkou – upeč slepici nebo kuřata. Vezmi švestky a dej je uvařit do vína. Potom je proceď, do té omáčky dej posekané slepice, vše okořeň hřebíčky, zázvorem a trochou šafránu a omasti sádlem.

Kaše ze srní hlavy – uvař hlavu, vyber z ní kosti, posekej maso, jazyk i mozek a přidej jablka a rozinky. Okořeň zázvorem, skořicí a hřebíčky. Potom to dus v medu. Přidej trochu sádla.

Šišky z jiker štičích – utři syrové jikry se strouhanou žemlí, nadělej šišky a ty usmaž na másle. Udělej na ně žlutou omáčku.

Žlutá omáčka – upeč játra, usuš krajíček nebo dva bílého chleba, roztluč v moždíři, přidej hovězí polévku a přeceď. Okořeň pepřem, zázvorem a muškátovým květem, nezapoměň přisolit. Nahoru můžeš usmažit jablka.

Herynka nadívané – usmaž povařenou cibuli, vychlaď ji a nacpi ji solené rybě do břicha místo jiker. Okořeň černým kořením a peč.

A jsme na konci masového dílu. Jistě jste si všimli, že naši předci často připravovali masové pokrmy nasladko, hojně používali rozinky, ovoce, med a také koření, které dnes dáváme do sladkých pokrmů. A tak se v příštím díle vypravíme do přírody, zjistíme, jaké druhy ovoce se nejčastěji v kuchyni objevovalo, jaká zelenina, bylinky i koření.

Recepty a některé poznatky mám z těchto knih:

– Massimo Montanari – Hlad a hojnost, dějiny stravování v Evropě

– Magdalena Beranová – Jídlo a pití v pravěku a ve středověku

Ve středověku bylo na vysoké úrovni sadovnictví. Ovocné stromy vysazovali bohatí, chudí se museli spokojit s pláňaty. Ovoce bylo ve středočeské kuchyni hojně používané. Se sušeným se sladily pokrmy, vařily z nich kaše i polévky a čaje. Jak víme z minulých článků, ovoce doplňovalo masité a obilné pokrmy.

Nejrozšířenější byly jabloně. Odrůd jabloní bylo ale méně než hrušní. Těch sice nebylo tolik vysázeno, ale odrůd bylo vyšlechtěno daleko více. Známé odrůdy jabloní – vinná, vlaská, meduná, čiřičná, šípková nebo šálová. Hrušně se objevily až ve 13. století, byly známy tyto odrůdy – pichaličky, kozličky, kuželetky, zimňatky, žluté, zelenky a mnoho dalších. Třešně se u nás objevují v 8-9. století, plody měly hodně malé. Slivoně dělíme na dvě skupiny, slivoň obecná – špendlíky, ryngle, blumy a slivoň švestka. Dnešní švestky jsou z mladších odrůd. Pěstovaly se nejvíce drobné kulaté i oválné slívy, blumy, mirabelky, katalánky, špendlíky a švestky. Švestky byly velmi oblíbené, byly hodně sladké. Meruňky se ve středověku nepěstovaly, objevily se až v 16. století. Broskvoně v sadech byly a překvapivě v poměrně hojném množství.

Lidé sbírali ovoce planě rostoucí a dnes již málo známé. Plody dřínu jarního se jedly čerstvé nebo se z nich vařila povidla. Z bobulek dřišťálu se vyráběl sirup, který léčil kurděje, nebo se dávaly do nápojů místo citronů. Klátily se vlašské a lískové ořechy, bukvice, z nichž se lisoval olej, žaludy, ze kterých se v hladových letech drtila mouka a používala se jako náhražka za mouku z obilovin. Předpokládám, že lidé sbírali drobné lesní ovoce.

Ovoce se sušilo, ale hlavně se z něho vařila povidla. Připravovala se pod širým nebem ve velkých kotlích a hmota se musela neustále míchat i několik dní, většinou v noci, když bylo po práci. Musela být tak hustá, aby neopadávala z vařečky. Pak vydržela i několik let. Povidla se většinou vařila ze švestek, jablek a hrušek.

A nyní uvedu několik zeleninových druhů, které se běžně ve středověku pěstovaly. Z kořenové zeleniny se pojídala nejen nať, ale už i kořeny. Do polévek se většinou nedávala mrkev. Ta se používala jako sladidlo, rozvářela se s medem na maz. Sušená mrkev se strouhala a sypala na kaše a sladké moučníky.

O cibuli moc zpráv nemáme, nejstarší je z Kosmovy kroniky z roku 1073. Olomoucký biskup jedl k snídani sýr s cibulí a kmínem. Bylo to velmi obyčejné jídlo, nevhodné pro biskupa, proto se dostala tato nevšednost do kroniky. Cibule se samostatně asi nepřipravovala, ale přidávala se do různých masových pokrmů. Křen se strouhal a roztíral s mandlemi, vínem nebo vinným octem. Také se přidával do polévek, kaší i omáček.

Ve středověku byla a i dnes je významnou plodinou řepa. Zpočátku lidé jedli pouze listy, které upravovali podobně jako zelí. Řepa i zelí měly podobný kořen, až na konci středověku se kořen změnil.

Zelí nebo kapusta, rozlišit tyto dvě zeleniny nešlo, ale víme, že patřily mezi velmi oblíbené. Některé národy mají pro obě zeleniny stejný název i dnes. Pěstovalo se zelí lehké, červené nebo modré, zelí kadeřavé, připomínající naši kapustu a zelí hlavaté, dnešní hlávkové. Zelí lidé nakládali, kysané bylo oblíbené hlavně mezi chudými a studenty. Ale nepohrdli jím ani bohatí, hlavně jako přílohu k pečenému masu. Připravovalo se vařené i smažené, panstvo si ho připravovalo oslazené, se smetanou, slaninou i máslem.

Pěstovala se čekanka, z které se připravoval salát. Nebo se kořen oloupal, uvařil v cukru nebo medu, usušil a takto uchoval jako přísadu do sladkých jídel. Z  řeřichy se vařila jícha, omáčka k jehněčímu masu. Podávala se i ke kuřeti, slepici nebo štice. Řeřicha se upravovala i jako salát s octem a olejem. Stále přetrvávala obliba kopřivy, přidávala se do polévek, kaší nebo salátů. Semena hořčice se roztírala na pastu. Utřená s octem a medem dochucovala pokrmy z vařených ptáků podávaných zastudena.

Špenát, který známe dnes, tehdy nebyl. Špenátem byla pojmenována zelená kaše z uvařených listů zeleniny a bylin. Různé zelené natě se přidávaly do polévek. Oblíbená lebeda a šťovík se pěstovala i na zahradách.

Kopřivová vlákna jsou po zpracování velmi jemná, bílá, snadno se barví a dobře sají vodu. Používala se, podobně jako len, v textilní výrobě. Borůvky i šafrán našly využití i při barvení látek. Borůvková šťáva barvila modře, šafrán žlutě.

Ve středověku bylo známo plno hub, ať už jedlých nebo nejedlých – hřib, holubka, muchomůrka, pýchavika, pečárka, špička, liška, hadovka, ryzec, sadovka, podbřezka, pestřec, kostřec, křemenáč, hlíva, kozáč, koloděj, smrž lanýž, vlněnka oplenka.

Houbové pokrmy:

– houby se pekly s křenem a hruškami

– smrže se dusily na másle, zalévaly vajíčky se zelenou petrželkou

– šišky ze sekaným hub a vajec se smažily na másle

– z hub se vařila polévka

– houbová omáčka se podávala s rozpíčky z chlebového těsta

– pekl se kuba, nákyp z krupek a modráků

– pekl se i hubník z krupicové kaše s vejci

Kláštery měly v zahradách vyhrazené místo na pěstování bylinek a koření. Nechyběl kmín, od 11. století kopr. Šafrán je znám od století 13., z něj se platil vrchnosti desátek. Pěstoval se na Moravě, přidával se i do krmení prasatům, protože prý podporuje trávení. Rčení – je toho jako šafránu – jistě znáte, jen dodám, že na jedno kilo koření je třeba 100 000 ručně sklizených blizen. Jako koření se používala dobromysl, sléz, majoránka, třezalka, kozinec, vlaštovičník, divizna. Bylinkami se dochucovaly pokrmy, využívaly se i jejich léčivé vlastnosti.

Koření se používalo od pradávna. V 9. století se začal více používat zázvor a jemu podobný, ale ostřejší galangal, skořice a hřebíček, ale nejvzácnější byl pepř. Většina koření se používala k lékařským účelům. Křižácké výpravy na konci 11. století měly vliv na zvýšený dovoz koření z Orientu. Země z této oblasti představovaly pro evropské lidi svět hojnosti, štěstí a pozemský ráj, který plodí koření. Koření se v této době přidávalo k masitým pokrmům až po tepelné přípravě. Lékaři se domnívali, že koření napomáhá dobrému trávení, doporučovali proto konzumovat koření v tabletkách po každém jídle. A protože koření bylo luxusní zboží, ti, kteří si ho mohli dopřát, to s konzumací přeháněli. Silně kořeněné pokrmy byly považovány za dobré, ale málokdy dobře stravitelné. V 16. století se touha po koření naplnila, bylo ho dostatek, a tudíž nebylo tak lákavé. Bohatší vrstvy přecházely na domácí zdroje, do té doby pro ně společensky nepřijatelné – zelené bylinky, šalotku, kapary, houby.

Na závěr dnešního dílu jsem si ponechala cukr a med. Naši předkové jídla hodně sladili a kořenili. Na sladko se připravovaly pokrmy z masa i ryb. Cukr, který se u nás ve středověku používal, byl třtinový, a dovážel se z Indie. První evropskou zemí, kde se sladilo cukrem, bylo Španělsko. Tam se na polích pěstovala cukrová třtina. Cukr se zpočátku do pokrmů příliš nepoužíval, využití našel v lékařství. U nás se objevil v 15. století a používal se jako koření.

Od pradávna se sladilo medem. Je možné, že od medvědů brtníků dostal sběr medu u divokých včel název brtnictví. Nebo to bylo naopak? Nevím, ale vím, že si lidé včelstva usídlená v dutinách stromů přinášeli ke svým obydlím, protože lesy ubývaly, jak byly nahrazovány zemědělskou půdou, a aby na ně nepršelo, vytvořili na kmenu stříšku. A tyto kmeny se stříškou se nazývají brtě a předchůdci včelařů brtníci. Dutý strom se nazýval ulej, odtud je jen kousek k našemu úlu.

A na závěr několik receptů:

Predlík – uvař kůrky nebo krajíčky chleba ve víně, proceď je, trochu přislaď a okořeň hřebíčky a pepřem

Hrách rozpuštěný – uvař loupaný hrách, omasti ho dobře sádlem a nakonec zalej smetanou nebo svařeným cukrem s vodou.

Česnek dobrý – namoč česnek na noc, ráno ho olup, povař ve vodě a vodu slej. Nastrouhej kořen petržele, uvař ho také a smíchej ho s posekaným česnekem. Vše utři se žemlí namočenou v polívce, přidej ještě trochu polívky a vař to v pánvi dobře. Potom k tomu přidej maso, co rád jídáš, ještě to povař a dej na stůl.

Jablečná kaše – vezmi jablka, nakrájej je, přilej polovici vody a potom přilej víno a med. Okořeň a vař.

Poslední středověký díl bude mléčný, vaječný, tučný a alkoholický. Bude to takový pel-mel z toho, co se mi do předešlých článků nevešlo. Snad to nebude nikomu vadit…

Recepty a některé poznatky mám z těchto knih:

– Massimo Montanari – Hlad a hojnost, dějiny stravování v Evropě

– Magdalena Beranová – Jídlo a pití v pravěku a ve středověku