Archiv rubriky: Vzpomínky

Korunovační klenoty v evropských dějinách

Nabízím vám reportáž z výstavy, kterou jsem spolu s paní Jiřinkou navštívila při svém pobytu v Ostravě při příležitosti Mistrovství Evropy v krasobruslení. Jiřinka také napsala úvod o své Ostravě, já vás provedu některými korunovačními klenoty, tedy převážně korunami. Omluvte, prosím, zhoršenou kvalitu u některých fotek, s bleskem se fotit nesmělo a skleněné vitríny velmi často bránily lepšímu záběru. Ale i tak si myslím, že si budete moci prohlédnout a poznat i některé exponáty, které nejsou příliš známé. A připomenout si ty, které znáte a znovu se pokochat jejich krásou.

Královské a císařské koruny byly znakem světské a duchovní moci panovníka. Vyjadřovaly spojení panovníka s Kristem nebo jiným nejvyšším bohem, který mu korunou předával moc. Rituál používání koruny pochází ze starověku. Používal se diadém, vavřínový věnec, přilba nebo čelenka. Od dob Karla Velikého se používaly uzavřené koruny překlenuté jedním nebo více oblouky. Legitimitu panovníkovi propůjčovala teprve řádně provedená korunovace jedinou správnou korunou na jediném správném místě a jedinou osobou k obřadu oprávněnou.

Výstava korunovačních klenotů s názvem Korunovační klenoty v dějinách světa je v Muzeu města Ostravy zorganizována a považována jednak jako završení loňských celoročních oslav sedmistého výročí narození Karla IV., ale zároveň jako zahájení významné ostravské události, v jejímž znamení bude město celý letošní rok prožívat. Letos totiž uplyne 750 let od první písemné zmínky o Ostravě, kterou je listina datovaná k 29. listopadu 1267, i když zřejmě historie osídlení je mnohem starší.

Vzpomínám si na dobu před padesáti lety, když se připomínalo 700 let města Ostravy. Tehdy byla ta sedmistovka připomínána všude možně a nepřehlédnutelně. Byla organizována řada výstav, různých akcí pro veřejnost, besed, vydání knih a brožur, na různých plakátech a poutačích, ve výlohách prodejen, dokonce i ručníky a závěsy byly touto číslicí potištěny. Nevím, kdo by si asi dal do bytu takový závěs, ale vzpomínám si, že v kancelářích našeho podniku jsme tyto závěsy měli. Nebylo divu, byl to podnik zabývající se distribucí a prodejem textilního zboží, tak jsme šli příkladem.

A najednou je padesát let pryč a je tady další významné výročí. A právě výstava korunovačních klenotů se prolíná s těmito dvěma významnými výročími, jak je uvedeno výše, a je považována za první z akcí, kterých bude ve městě po celý letošní rok nespočet.

Výstava nebyla doprovázena odborným výkladem, ale využily jsme možnosti popovídat si s jednou zaměstnankyní muzea vykonávající zde dozor a dozvěděly jsme se docela dost zajímavého. Klenoty byly Muzeu města Ostravy zapůjčeny klenotnictvím Abeler z německého města Wuppertal, kde je vyráběl jeho dlouholetý majitel téhož jména. Jeho celoživotním koníčkem byla výroba replik korunovačních klenotů. Mají jich tam celkem 160 a jsou zamčené v trezoru a nepřístupné veřejnosti. Ostravskému muzeu jich klenotnictví zapůjčilo 83. Klenotník a umělecký zlatník při jejich vytváření vycházel z fotografií nebo kreseb, a i když jsou to kopie, většina jich je vyrobena ze zlata a na jejich ozdobu byly použity nejen umělé kameny, ale také diamanty.

Repliky korunovačních klenotů jsou v takovém množství představeny úplně poprvé na světě. Jsou zde vystaveny repliky od nejznámějších královských korun evropských panovnických rodů, šperky zdobící vladaře známých říší z Asie, panovníky Ameriky či různých afrických kmenů. Je zde vystavena např. i replika zlaté koruny Inků. Je zde vystavena i replika koruny Karla IV., kterou byl korunován římsko-německým králem. Jsou zde vystaveny koruny dosud vládnoucích panovníků Velké Británie včetně repliky žezla s největším broušeným diamantem na světě nazvaným Hvězda Afriky, rakouská císařská koruna doplněná o jablko a žezlo, a také koruna císařovny Sissi, a další a další.

Přestože výstava trvá již někdy od prosince, byly jsme udivené, že zde bylo plno návštěvníků, a při rozhovoru nám ona zaměstnankyně potvrdila, že tak to tam vypadá stále. Exponáty jsou doplněny fotografiemi nejznámějších evropských korunovačních katedrál i fotografiemi evropských královských dynastií.

Stará radnice na Masarykově náměstí v Ostravě. Sídlo Ostravského muzea.

Masarykovo náměstí v Ostravě je vydlážděno žulovými dlaždicemi. Do dlažby bylo vsazeno třicet mosazných desek s nejvýznamnějšími letopočty v dějinách města.

Ze slavných míst, kde se prováděly korunovace, jsem vybrala hrad Wawel, nejslavnější místo polských dějin, ležící něco přes 100 km od Ostravy. Královský hrad byl více než půl tisíciletí sídlem polských králů. Je brán jako polský národní symbol, historicky nejdůležitější polský hrad. Boleslav Chrabrý ho postavil na počátku 11. století. Dnes je na hradě muzeum. Můžeme vidět reprezentační a soukromé komnaty, zbrojnici i pokladnici. V ní je uložen, mimo jiných skvostů, korunovační meč polských králů. Za prohlídku stojí Senátorský sál i gobelíny ze 16. století znázorňující výjevy ze života Adama a Evy. V Trůnním sále je kazetový strop s třiceti vyřezávanými hlavami, které na vás upřeně zírají, říká se jim Wawelské hlavy.Hrad je hlavním turistickým lákadlem návštěvníků Krakova, původně hlavního města Polského království.

A nyní se již podíváme na jednotlivé exponáty. Na výstavě byly koruny či jiné pokrývky hlavy i z jiných koutů světa, ale musím přiznat, že mě příliš neuchvátily. Začneme klenotem pro nás nejdůležitějším, Svatováclavskou korunou, symbolem české státnosti. O vzniku a významu jsem psala ve svém seriálu o Karlu IV., můžete nahlédnout.

Svatováclavská koruna

Nechal ji vyrobit Karel IV. pro svou korunovaci. 2. září 1347 mu ji ve Svatovítské katedrále posadil na hlavu arcibiskup Arnošt z Pardubic. Potom ji věnoval sv. Václavu, který ji měl vydat pouze na den korunovace českých králů. Karel se osobně podílel na složení a výzdobě koruny. Část koruny je staršího data, byla asi použita přemyslovská čelenka. Přepracováním staršího klenotu vyjadřoval Karel spojení přemyslovského rodu, sv. Václava a lucemburské dynastie. Svou vládu navazoval na přemyslovskou tradici, vždyť byl po matce Přemyslovec, ctil své předky na českém stolci.

Svatováclavská koruna patří k nemálo středověkým klenotům, které se dochovaly v téměř původním stavu. Sám Karel IV. ji nechával upravovat, doplňoval ji většími a vzácnějšími kameny. Centrální kámen pochází překvapivě z území dnešního Afghánistánu, další kameny jsou patrně z Orientu. Na vrcholu je umístěn kříž, v něm měl být trn z Kristovy koruny, čímž Karel IV. symbolicky vyjádřil, že český král je korunován stejnou korunou jako Kristus. Bohužel tam není. Zdobí ji 20 perel a 96 drahokamů, přičemž safíry patří k největším na světě. Každý druh drahokamu měl svou ochrannou úlohu, není tedy překvapující, že koruna vyzařuje léčivou energii. Koruna je uložena v Korunní komoře ve Svatovítské katedrále.

Císařská koruna Svaté říše římské

Koruna byla pravděpodobně vytvořena v polovině 10. století, poprvé byla použita v roce 962 při korunovaci Otty I. Velikého. Z 11. století pochází kamara – vysoký oblouk na vrcholu, který můžete vidět na jedné z fotografií. Považuje se za nejstarší císařskou korunu a je jednou z nejvzácnějších středověkých památek. Měla velký význam související s velmi dlouhou historickou tradicí Svaté říše římské, která vlastně zanikla až v roce 1806. Po tomto datu až do roku 1918 sloužila s dalšími insigniemi jako korunovační klenoty Rakouské monarchie.

Skládá se z osmi destiček spojených kamarou. Čtyři destičky jsou ozdobeny perlami a drahokamy, čtyři postavami starozákonních proroků a králů. Měly představovat křesťanské ctnosti, které má mít císař. Král David představuje spravedlivost, jeho syn Šalamoun moudrost a pokoru před Bohem, král Ezechiáš společně s prorokem Izaiášem symbolizují důvěru v Boha a na čtvrté desce je sám Ježíš mezi dvěma anděli a nápisem, sdělující, že skrze něj vládnou králové – Ježíš – Král králů.

Karel IV. získal tuto korunu v roce 1350. Byla uložena na Pražském hradě, po korunovaci v Římě ji Karel IV. převezl na hrad Karlštejn. Karlův syn Zikmund říšský poklad na počátku husitských válek odvezl do Uher na svůj hrad Visegrad, potom do Norimberku. V době napoleonských válek byl převezen do Vídně. Pak se ho za druhé světové války zmocnili Němci a zazdili ho v norimberském bunkru. Američané vše našli a korunovační klenoty převezli zpátky do Vídně. Dnes je originál koruny a další poklady v Císařské klenotnici ve vídeňském Hofburgu.

Arcivévodská čapka z Klosterneuburgu – na fotografie vpředu

Hodnost arcivévody je nižší než král, ale vyšší než vévoda. Byl to titul panovníků Rakouska, habsburských římsko-německých císařů, rakouských císařů a také členů Habsburského a Habsbursko-Lotrinského klanu.Tato čepice byla roku 1616 darována se stříbrnou bustou městu Klosterneuburgu, kde se dodnes nachází.

Koruna rakouských císařoven a uherských královen

Koruna byla vyrobena pro manželku císaře Františka Josefa I., Alžbětu Bavorskou (1837-1898), známou pod přezdívkou Sissi, u příležitosti císařské korunovace v roce 1867. Alžběta byla považována za nejkrásnější panovnici své doby. Podle některých informací by se koruna měla nacházet v držení Habsburků.

Koruna Ludvíka XV.

Ludvík XV. (1710 – 1774) byl francouzský král z rodu Bourbonů, pravnuk Ludvíka XIV., „Krále Slunce“. Slavné jsou jeho milenky – madame de Pompadour a madame du Barry. Při vypuknutí francouzské revoluce roku 1789 byl kostel sv. Diviše jedním z prvních cílů davu, který vytáhl z hrobů zesnulé panovníky, roztrhal je a vykradl tamní pokladnici. Pouze koruna Ludvíka XV. unikla během této události zničení. Všechny ostatní francouzské koruny, bylo jich kolem dvaceti, byly nenávratně zničeny. Koruna byla zdobena nesmírně cennými drahokamy, známý je diamant Regent nebo diamant Sancy. Bylo v ní vsazeno i osm diamantů, které králi Ludvíku XIV. věnoval kardinál Mazarin. Při davovém šílenství byla koruna o všechny pravé kameny okradena, ale přesto i s nepravými kameny se nachází v pařížské galerii Louvre.

Tzv. koruna císaře Karla Velikého

Tato koruna byla v roce 1180 zhotovena pro krále Filipa Francouzského (1165-1223). Od jeho vlády s ní byli korunováni všichni francouzští králové. Existovala ještě v roce 1534. Roku 1595 zmizela během nepokojů vyvolaných Katolickou ligou.

Koruna krále Kristiána V.

Říká se jí „absolutní koruna“, byla používána v době absolutní dánské monarchie. Král Frederik III. ji nechal udělat pro svého syna Kristiána V. (1646-1699) v Kodani. Insignie je od roku 1671 oficiální královskou korunou Dánského království. Jsou na ní safíry, spinely, granáty a diamanty. Na obroučce jsou čtyři velké drahokamy. Koruna i další korunovační klenoty se nacházejí v klenotnici zámku Rosenborg v Kodani.

Nizozemská královská koruna

Roku 1806 vyhlásil Napoleon I. Bonaparte Holandské království, které zabíralo plochu současného Nizozemska a Belgie. Svého bratra Ludvíka jmenoval králem. Když se roku 1831 od Holandska odtrhla Belgie, koruna z roku 1815 pozbyla platnost pro celé území. Byla proto u příležitosti korunovace Williama II. v roce 1840 zhotovena nová koruna, která byla předlohou pro tuto repliku. Nizozemští panovníci nebyli nikdy touto korunou korunováni, mimo jiné je příliš těžká, během korunovačního obřadu jsou klenoty pouze vystaveny.

Dědičná královská koruna krále Karla X. Gustava Švédského

Koruna byla vyrobena pro švédského krále Karla X. Gustava (1622-1660), ale použita byla již při korunovaci královny Kristiny (1626-1689). Pro Karla X. byla spěšně upravena Kristinina koruna, úpravy trvaly pouhých čtrnáct dní. Koruna má osm trojúhelníkových paprsků, zůstala dodnes v původním stavu. Pouze Gustav III. doplnil pro svou korunovaci v roce 1772 na korunu heraldický znak dynastie Vasa – černé emailové snopy obilí.Původní klobouk s hermelínem byl nahrazen světle modrou čapkou se zlatými výšivkami.

Koruna Štěpána Bočkaje

Tato v Turecku zhotovená koruna putovala v roce 1605 od sultána Achmeda přes velkovezíra Mohammeda Pašu do rukou Štěpána Bočkaje (1557-1606), vládce Sedmihradska, jako znak uznání jeho vladařské moci. Tolik se píše v popisce, spíše to bylo proto, že Štěpán svým povstáním proti Habsburkům umožnil Turkům znovu dobýt některá území na Slovensku nebo v Uhrách.

Kazaňská čapka

Je to jedna z nejkrásnějších korun staré ruské říše. Objednal si ji po svém vítězství nad Kazaňským chanátem a jeho začleněním do ruské říše v roce 1552 první ruský car Ivan IV. (1530-1584), nazývaný též Ivan Hrozný, i když jméno neodpovídá, spíše to byl car majestátní a silný, lidmi celkem oblíbený. Koruna pochází z roku 1553 a je druhou nejstarší v Rusku. Zlatá koruna je poseta perlami, granáty a tyrkysy. Sobolí kožešina byla přidána pro okrasu a pohodlí. Vzhled koruny kombinoval ruské a orientální umělecké tradice. Tři řady osmi křížovitých listů usazených na kalotách připomínají svým tvarem obrys Chrámu Vasila Blaženého v Moskvě. Právě na počest dobytí tatarských chanátů, Kazaně a Astrachaně, nechal Ivan postavit tento výjimečný chrám.

Železná koruna Lombardie – na fotografii je vzadu

Je jednou z nejstarších královských insignií v Evropě. Koruna se stala symbolem Langobardského království a v 8.–10. století i středověkého Italského království, které se později stalo součástí Svaté říše římské. Každý v Německu zvolený král se mohl nechat korunovat touto železnou korunou langobardských králů na krále italského. V roce 1355 tak učinil Karel IV. Severní Itálie se začala ve středověku nazývat Lombardií, zemí Langobardů.

Označení „železná“ se vztahuje k železnému pásku uvnitř koruny, který byl prý vykován z hřebů použitých při Kristově ukřižování. Po obvodu koruny jsou segmenty ze zlata, ozdoby z emailu, plošky jsou vyloženy drahokamy. Vzhledem k tvaru koruny je možné, že se šperk nejprve používal jako náramek. Dnes je tato vzácná památka uložená v katedrále v Monze.

Stříbrná koruna cášské bysty Karla IV.

Koruna byla vyrobena z pozlaceného stříbra u příležitosti korunovace Karla IV. římsko-německým králem v Cáchách v roce 1349. Touto korunovací se přihlásil k tradici Karla Velikého, jehož obdivoval. Druhý den po Karlově korunovaci byla také korunována jeho manželka Anna, obřady provedl Karlův prastrýc, trevírský arcibiskup Balduin. Originál koruny se nachází v pokladnici v Cáchách.

Císařská koruna napoleonského „druhého císaře“

Až poté, co byl Napoleon I. korunován, začalo se pátrat po vzniku původní císařské koruny. Jedna taková se od roku 1806 objevovala na státním znaku, ale nebyl to originál. Napoleon III.(1808-1873) chtěl obnovit tradice svého strýce a nechal vyrobit dvě koruny, jednu větší pro sebe, druhou pro manželku Evženii. Císařská koruna byla v roce 1871 roztavena, koruna císařovny se dochovala. Dnes je soukromým majetkem a podle ní mohla být zrekonstruována koruna císaře Napoleona III.

Kamelaukion Konstancie Aragonské

Majitelka této koruny (1179-1222) byla uherská královna, po svém druhém sňatku s Fridrichem II. Štaufským se stala sicilskou královnou a císařovnou Svaté říše římské. Jejich syn Jindřich se stal německým králem. Antické a středověké koruny mívají ověsky, kterým se řecky říká kamelaukion. Jsou to řetízky nebo pásky s drahokamy nebo perlami či jinými ozdobami. Jsou nejméně dva, umístěné po stranách kolem uší. Původ koruny je v přilbě. Exponát je pohřební koruna z roku 1222. Koruna je vystavena v chrámové pokladnici v Palermu.

Železná koruna Jugoslávie, Srbska

Roku 1882 se Srbsko stalo nezávislým královstvím. V roce 1903 byli král Alexandr a jeho žena zavražděni. Novým králem byl zvolen Peter Karaďorděvič a 21. 9. 1904 byl v Bělehradě korunován touto nově vytvořenou korunou.

Císařská koruna Napoleona I. Bonaparte

Ke své korunovaci v roce 1804 si nechal vytvořit Napoleon I. (1769-1821) nezvykle tvarovanou korunu, o které se předpokládá, že je téměř přesnou replikou domnělé koruny Karla Velikého, která byla zničena během revoluce, kdy byla uložena v pokladnici opatství Saint-Denis, a na kterého chtěl svou mocí navázat. Originál je v Louvru. Napoleon Bonaparte v roce 1804 donutil parlament ke změně Ústavy a nechal se prohlásit císařem. Při příležitosti svého nástupu na trůn pak uspořádal jeden z nejokázalejších oslavných ceremoniálů v dějinách světa.

Slavnostní akt se konal 2. prosince 1804 v pařížské katedrále Notre-Dame a odznaky vlády Bonapartovi symbolicky předal papež Pius VII. (1742–1823). Podle některých pramenů si však Napoleon od něj nenechal korunu nasadit a cenný artefakt si položil na hlavu vlastníma rukama. Chtěl tak demonstrovat svoji nezávislost na církvi. Obřadu se zúčastnily tisíce lidí, mezi nimi třeba i jihoamerický revolucionář a císařův nadšený obdivovatel Simón Bolívar (1783–1830).

Koruna byla vyrobena v roce 1804 dvorním zlatníkem francouzského císaře Martina-Guillama Biennaise. Jejím vzorem byly jednak antické diadémy římských císařů, jednak středověká koruna francouzských králů, zvaná „Koruna Karla Velikého“, jež byla zničena během Francouzské revoluce.

Jablko krále Karla II.

Původní verze královského jablka byla dokončena v roce 1661 pro krále Anglie, Skotska a Irska Karla II. (1630-1685). Za vlády Jakuba II., Viléma III., Jiřího IV. a královny Viktorie byly provedeny ještě další úpravy.

Koruna sv. Edwarda

V roce 1649 nechal Oliver Cromwell hned po popravě krále Karla I. (1600-1649) korunovační klenoty jako symboly předešlé tyranie rozebrat a roztavit. Byla mezi nimi i Edwardova koruna. V roce 1661 byly insignie včetně této koruny znovu zhotoveny podle staré předlohy. Touto korunou je tradičně korunován britský panovník. Koruna je zlatá, má 275 drahokamů a váží 9 kilogramů. Aby se zabránilo situaci podobné té při korunovaci krále Jiřího VI., kdy arcibiskup nasadil korunu obráceně, nechala na ni Alžběta II. přidat dvě stříbrné hvězdy, aby byla označena čelní strana koruny. Tato koruna je vyobrazena na státním znaku Spojeného království. Královna Viktorie a král Eduard VII. nebyli korunováni touto korunou, ale menší a lehčí Imperiální státní korunou.

Královské korunovační žezlo z Velké Británie

Toto žezlo bylo ve své původní podobě vyrobeno pro Karla II. Žezlo je s křížem, je v něm vsazen největší vybroušený bílý diamant na světě, Hvězda Afriky. Byl odříznut z diamantu Cullinan, největšího diamantového krystalu, který byl kdy nalezen. Stalo se tak v roce 1905.

Koruna Blanky z Lancasteru – na fotografii vzadu

Insignie je známa též pod názvem Česká či Palatinská koruna. Je to nejstarší dochovaná královská koruna užívaná v Anglii. Je vyrobena ze zlata, zdobena je emaily, safíry, rubíny, diamanty a perlami. V Bavorsku se nachází od roku 1402, kdy ji s sebou přinesla anglická princezna Blanka z Lancasteru (1392-1409), dcera anglického krále Jindřicha IV. Korunu použila na své svatbě s falckým kurfiřtem Ludvíkem III.Falckým. Koruna se dnes nachází v klenotnici mnichovské Residence. Dílo je pokládáno za jeden z nejkrásnějších výtvorů gotického zlatnictví. Korunu Blanky z Lancasteru tvoří dvanáct lilií vystupujících z kroužků, střídavě vysokých a nízkých.

Koruna Viléma Dobyvatele – část koruny je vpředu

Vilém I. Dobyvatel (1028-1087) se narodil jako nelegitimní syn vévody Roberta I. Normandského. V září 1066 se Vilém, ještě jako normandský vévoda, pokusil pouze s několika tisíci muži překročit kanál La Manche, aby se stal vládcem Anglie. Anglický trůn získal 25. prosince 1066 poté, co 14. října porazil v bitvě u Hastingsu vojsko posledního anglosaského krále Anglie Harolda II. Godwinsona, který v této bitvě padl. Původní korunu nechal Oliver Cromwell roztavit. Rekonstrukce byla provedena za pomoci rytiny z doby po zničení královských pokladů.

Koruna krále Jiřího IV. Anglického

Tato koruna byla vyrobena pro krále Jiřího IV. (1762-1830) na korunovaci, která se konala v roce 1821. Král si přál, aby byla koruna ozdobena nikoli liliemi, ale růžemi, bodláky a čtyřlístky. Koruna se proslavila díky poštovním známkám, na nichž s ní byla vyobrazena královna Viktorie. Koruna je nejznámější z dochovaných korunovačních insignií Spojeného království.

Koruna královny Alžběty

Královna Alžběta (1900-2002) byla manželkou krále Jiřího VI. Anglického (1895-1952). Největší atrakcí britské koruny je legendární diamant Koh-i-Noor / Hora světla / se 108,93 karáty. Tento známý diamant byl nalezen již před čtyřmi tisíci lety asi v Indii. Při korunovaci krále Jiřího VI. v roce 1937 byla londýnským klenotnictvím Garrard zhotovena tato koruna pro jeho manželku, královnu Alžbětu. Dnes se nachází v Toweru.

Koruna velšského prince Charlese

Investirurní koruna ( uvádějící do úřadu) současného velšského prince Charlese (1948). Při jmenování r.1969 vystupoval se všemi odznaky své hodnosti. Ty byly tradiční a konzervativní s výjimkou koruny, která má zcela moderní charakter. Jen malá připomínka, Charles, princ z Walesu, je potomek Přemyslovců…

Koruna carského Polska

Po potlačení polské autonomie se nechal car Mikuláš I. korunovat v roce 1852 ve Varšavě pro zvýraznění naprostého začlenění Kongresového Polska do Ruské říše. 1. dubna 1863 byla koruna Anny Ivanovny prohlášena královskou korunou polské části říše. Originál je uložen v Kremlu.

Svatá koruna Uher

Koruna sv. Štěpána. Obroučka koruny je byzantského původu a koruna je zdobena obrazy císaře Michaela VII. Duky (1071-1078) a také jeho současníka císaře Konstantina Porfyrogenneta, tudíž musela být zhotovena v době jejich vlády. Svatoštěpánská koruna je symbolem uherské jednoty. Touto korunou byli korunování uherští králové, ale i rakouští panovníci. Posledním z nich byl v roce 1916 Karel I. Habsburský. Je uložena v Národním muzeu v Budapešti.

Uherské korunovační žezlo

Žezlo je v Uherském království známé od poloviny 11. století. V zakladatelské listině obce Tihany v roce 1055 je uveden Ondřej I. jako první křesťanský majitel žezla.

Rakouské císařské klenoty

Nejkrásnější koruna západních zemí byla zhotovena za vlády císaře Rudolfa II. v roce 1602 v Praze. Byla vyrobena pod vedením dvorského zlatníka Jana Vermeyena jako soukromá rodová koruna v pražské dvorní dílně, protože císař nechtěl být vždy odkázán jen na říšskou korunu uchovávanou v Norimberku. Složení drahokamů má symbolický význam, který panovník přikládal vlivu a působení drahých kamenů. Po zániku Svaté říše římské patřila rakouským panovníkům z rodu Habsbursko-Lotrinského. Z české Svatováclavské koruny byl převzat motiv lilií. Je jich osm, stejně jako je osm částí na říšské koruně.

Královské žezlo a jablko nechal vyrobit v roce 1612 Rudolfův bratr Matyáš. Žezlo je z části vyrobeno z rohu bájného jednorožce, ze zubu jednorohého narvala. Na rozdíl od koruny, která nebyla nikdy ke korunovaci rakouských císařů použita, žezlo a jablko se používalo jako české královské klenoty nebo při akcích Arcivévodství rakouského. Obě památky jsou vyrobeny ze zlata, zdobeny emailem, tabulkovými kameny, rubíny, safírem a perlami. Žezlo bylo vyrobeno v roce 1615. Všechny poklady se nacházejí v klenotnici vídeňského Hofburgu.

Zlatá koruna Inků – na fotografii vpředu

Inkové, jihoamerický vládnoucí rod, vytvořili mezi roky 1200-1450 jediné opravdové impérium v době před objevením Ameriky. Koruna se nachází ve Zlatém muzeu v Limě, v Peru.

Brazilská císařská koruna – na fotografii vzadu

Brazilská koruna je známá jako Koruna Doma Pedra II., byla vyrobena 1841 a byl s ní korunován pouze Pedro II. Brazilský. Měla by správně být vyložena zeleným sametem, ne červeným.

A jsem na úplném konci. Je samozřejmé, že na výstavě bylo šperků daleko víc, ale nemůžu celou výstavu vměstnat na tyto stránky. Ale ani nechci, koho téma zajímá a rád se podívá na historickou krásu, nechť zavítá do Ostravského muzea nebo počká, je velmi pravděpodobné, že výstava bude převezena i do jiného města. Jak jsem zjistila, když jsem hledala informace o vystavených korunách, tato výstava nebo jí podobná byla v minulém roce na zámku ve Valticích.

Jistě jste si všimli, že u některých šperků mám více informací, jinde pouze stroze napíši, o co se jedná. Je to tím, že na výstavě byli velmi skoupí, jejich popisky byly značně nedostatečné, bez informací o letopočtech a jiných zajímavostech. Méně znalý divák se určitě velmi těžko orientoval, komu vlastně ta která koruna patřila a kam ji v dějinné epoše zařadit. Snažila jsem se tedy dohledat alespoň letopočty u vladařů, aby bylo jasné, v které době insignie vznikly. A občas jsem našla i popis či alespoň bližší určení, tak jsem vše doplnila. Je škoda, že byla výstava o toto chudší, většinou jsou popisky až moc dlouhé, což jistě také není dobře. Ale tak úsporné, jako byly u této výstavy, jsem ještě neviděla.

Informace

– Ostravské muzeum

– zámek Valtice, výstava korunovačních klenotů

– Wikipedie

Fotografie jsou mé vlastní, omluvte, prosím, zhoršenou kvalitu u některých mých fotek. Návštěvníci, sklo i má nezkušenost stojí za několika špatnými záběry.

Procházka Mladoboleslavskem – Starý Stránov a Zámostí

Napsat komentář

Zvu vás na procházku okolím mého bydliště. A nejenom že vás seznámím se současnou podobou, ale hlavně se podíváme do minulosti. Bydlím kousek od Mladé Boleslavi, kde jsem prožila prvních dvacet let. Pak jsem se z města přestěhovala o sedm kilometrů dál do klidnějšího prostředí, bydliště mého manžela. Za námi lesík, před námi lesík, opodál dálnice, ale ta nás neruší. Naše sousedka z Prahy, která zde tráví s rodinou víkendy, říkala, že ani nevíme, co máme. Já si to ale uvědomuji, líbí se mi tu, je tu i nějaké jiné povětří. Kdysi dávno jsem se tu učila na zkoušky a vždy dopadly dobře. A tak se pojďte projít zdejším krajem, možná vás bude inspirovat k procházce i tím vaším, protože je mi jasné, že každému se líbí hlavně ten kraj, kde vyrostl nebo žije. Protože co si budeme povídat, všude je krásně…

Já bydlím v části obce Písková Lhota, která se jmenuje Zámostí. Kdysi dávno to bylo obráceně, větší a významnější bylo Zámostí, až později se objevily domy patřící nyní k Pískové Lhotě. Když se postavíme na dolní okraj Zámostí, které je dle mého na křižovatce u starobylé hospody Na Kocandě, a rozhlídneme se kolem sebe, v blízkém okolí vidíme několik obcí, které navazují na sebe. Zámostí plynule přechází v Pískovou Lhotu, kdo to zde nezná, neví, kde naše část končí a které domy jsou již lhotecké. Přes Jizeru můžeme dohlédnout do Krnska, hned za krnským viaduktem už začíná Jizerní Vtelno. Vzdálenosti mezi obcemi jsou tak malé, že skoro zanikají, lidé pendlují mezi jednotlivými obcemi, dobře se znají a tak návštěva lékaře, pošty nebo obchodů končívá příjemným poklábosením. Provedu vás všemi obcemi, jsou zajímavé svou historií. A také vás seznámím s jednou technickou památkou, kterou se může pochlubit Krnsko. Vyprávění našeho kamaráda o stavbě tohoto objektu, které vyposlechl od svých předků, bylo impulzem k napsání mého článku. Myslím, že by mohlo zajímat i vás.
Již v nejstarších dobách bylo okolí mého bydliště osídleno slovanskými kmeny. Všechny obce mají úctyhodné stáří, většina je vystavěna nad osadami potulných kočovníků mladší doby kamenné. V nejstarších dobách vypadala krajina jinak než dnes. Lesy byly bílé, tedy listnaté, tmavých – jehličnatých zde bylo velmi málo. V nižších polohách byly močály nebo travnatá step. Jen pět kilometrů od nás žili mamuti, jak dokazuje nález jejich klů. Z větších zvířat nechyběli nosorožci, medvědi, zubři, losi, sobi, hyeny a divocí koně. Tlupy potulných lovců bydlely pod převislými skalami nebo v jeskyních. Lidé se živili lovem zvěře, chytali je do jam nebo ubíjeli zbraněmi vyrobenými z kostí a kamene. Oheň užívali k ochraně před zvěří i k opékání masa a velmi pečlivě se o něj starali, aby jim vydržel co nejdéle.
Později při oteplení klimatu se objevilo více stromů, sníh z ledovců roztával a vody vytvářely řečiště. Z teplejší krajiny odešli současně s pravěkými lidmi mamuti, sobi a losi, větší šelmy vyhynuly. K nám přišli od Dunaje noví lidé, kteří se usídlili při povodí řek. V Pojizeří se našlo mnoho památek na tyto osadníky, různé zbraně, nádoby a sídlištní jámy. Používali kamenné zbraně, ale již broušené, uhlazené a vrtané. Živili se chovem dobytka, pěstovali obilí, pekli chléb, maso nejen opékali, ale také vařili a pekli. Vyráběli nádoby a zdobili je, tkali vlněné látky. To vše se událo v mladší době kamenné. Víme, že již před více jak 5000 lety byla tato oblast velmi hustě osídlena.
Ke konci tohoto období k nám pronikly karavany kupců nabízející jantar, sůl, zbraně a šperky. Později na toto území pronikl lid přes nynější Lužici a ze Slezska. Zůstaly po nich žárové hroby a našly se zde i pravěká pohřebiště z doby bronzové-únětické. V roce 1922 byly na pozemku bývalého krnského velkostatku objeveny v hloubce asi 2 metrů v pravidelných vzdálenostech od sebe téměř zachovalé kostry skrčenců, které ležely na pravém boku tváří k východu. U každé hlavy byl velký kámen a některé hroby byly kameny obloženy. Našly se zde i nádoby hruškovitého tvaru, bronzové spony, jehlice a vzácné jantarové šperky. V Jizerním Vtelně byly objeveny předměty ze starší doby bronzové. Byly zde nalezeny střepy neolitických nádob, únětické pohřebiště, lužické sídliště a zbytky bylanské chaty i s domácím zařízením. Místní statkáři, pan Vlasák a pan Charvát a rodina Křováčkova věnovali nalezené předměty muzeu ke zkoumání a k uložení do depozitářů.

Svou procházku začneme nejdříve v Zámostí, z mého pohledu nejdůležitější obcí. Jméno bylo určeno podle polohy za mostem, který tu od pradávna přetínal Jizeru. Na východní stráni, která lemuje jizerské údolí, stojí zříceniny hradu Starý Stránov. Dnes mu místní říkají Myškův Hrádek. Ale je znám také pod názvy Hrádek nad Zámostím, Hrádek nad Jizerou nebo prostě Hrádek. Z hradu vedla tajná chodba do městečka Zámostí. Byl objeven zbytek chodby a neobvykle veliký sklep zbudovaný ve skále. Nepodařilo se sklepem a chodbou proniknout dál a zjistit, kam chodba pokračuje a co se v ní skrývá.

Hrádek byl pevný hrad s hlavním palácem, přirozenou ochranu mu poskytovaly strmé svahy s příkopy. Do dnešních dní se zachovala část zdiva obytného paláce, trochu hradebních zdí a pozůstatky hradního příkopu. Majestátní zbytky dřívějšího gotického hradu jsou zařazeny mezi kulturní památky.

Kronikář Hájek píše, že celý kraj i Hrádek dostal od Boleslava I. Štyrsa za to, že se na jeho přání podílel na vraždě sv. Václava. Měl zde svůj dvůr, ve kterém trávil dny v duševním šílenství a v místě, které se dnes nazývá Čertova stráň, se propadl do země. To je pověst, jisté ale je, že nejstarším držitelem Starého Stránova byl královský služebník Mikuláš z Hrádku, který zde žil kolem roku 1297.

Koncem XIV. století se na hradě objevili Pavel a Václav Myškovi. Pavel měl pět dětí, všechny získaly statky v okolí, hlavně ve Vtelně. Otec jim brzy zemřel a sirotky vychovával jejich strýc Václav. Byl nejvýraznějším představitelem rodu, vlastnil několik okolních obcí. Byl příznivcem Mistra Jana Husa, dokonce ho doprovázel na sněm do Kostnice. Po návratu se zapojil do husitského hnutí. Byl velmi významným členem, v roce 1436 podepisoval jako svědek zápis o příměří mezi Petrem z Michalovic na Bezdězu a mladoboleslavskými měšťany.

Vlastníci Hrádku bojovali pod velením Jiřího z Poděbrad a v roce 1448 dobyli Prahu. Majitelé se měnili, až byl hrad počátkem XVI. století rozprodán poddaným, kteří si k němu přistavěli své chaloupky, využili samozřejmě kámen z opuštěného hradu. V dnešní době je Hrádek obydlený, tak jako po celou svou existenci. Vždy se našli lidé, kteří si zde vytvořili své útočiště.

Asi 100 metrů od hradu můžeme vidět starý židovský hřbitov, nezvykle umístěný ve velmi příkrém svahu. Pohřebiště je neudržováno, ale náhrobky jsou celkem zachovalé. Pohřbívalo se tu od první poloviny 18. století až do roku 1901. Synagoga je přestavěna na rodinný dům. Dochoval se zbytek hebrejského nápisu nad vstupním portálem a část výzdoby v modlitebně.

V roce 1556 vymohl Jindřich z Valdštejna povýšení obce na město. Vedla ho k tomu touha po navýšení zisků od řemeslníků a trhovců. Každý kupec musel se svou družinou, která chránila zboží i kupce se zbraní v ruce, platit majiteli Hrádku za ochranu a poskytnutí místa k prodeji svého zboží.

V roce 1790 piarista Jaroslav Schaller píše, že Zámostí neboli Zámošť, byl městys, protože na tržišti stál pranýř a opodál šibenice. Leží na levém břehu Jizery, přes kterou je postavený dřevěný most. Obyvatelé byli hlavně obchodníci a řemeslníci. Stará obchodní cesta vedla z Nymburka k Luštěnicím a Strašnovu, odtud se kolem Hrádku stáčela do Zámostí, kde byla velká tržnice a čilý obchodní ruch, protože cesta vedla na Bezděz a k České Lípě. Hrádek nad Zámostím byl postaven na ochranu cesty a mostu přes Jizeru.

Ráda bych vzpomněla na místního rodáka, pana Karla Krouského. Narodil se 9. března 1823 v Zámostí, vyučil se mlynářem, tak jako jeho bratr. Bývalo to velice ceněné povolání, vrchnost si jejich služeb považovala. Jejich práce nebyla lehká a bylo nutno k ní mít mnoho odborných znalostí. Mlynáři nemleli pouze obilí, ale stavěli mlýny, pily i všechny vodní stavby. Udržovali břehy řek nebo potoků a stavěli mosty přes vodní řečiště. Podíleli se na výstavbě vodáren, papíren, soukenických a koželužských závodů. Jejich zásluhou se lidé postupně dočkali vody i ve svých obydlích, ale také pomáhali, když voda lidem škodila, zaplavila jim sklepy či domy.

Karel Krouský byl tedy velmi váženým občanem. Ale žil v době, která klidnému životu nepřála. 7. září 1848 byla sice zrušena robota, ale lidé se museli z robotních povinností vykoupit. Kdo neměl dostatek peněz, musel si vypůjčit v bance. Pan Krouský i další vlastenci v revolučním roce 1848 pořádali besedy, kde se četli noviny, zpívali vlastenecké písně a seznamovali lidi s událostmi v Praze, ve Vídni nebo v Paříži. I v Zámostí se národní garda připravovala na případný boj. Karel Krouský se přátelil s Karlem Havlíčkem Borovským,se kterým se seznámil, když bojoval v Praze na barikádách. Byl několikrát zadržen, vězněn i vypovězen z vlasti.

Přímo v Zámostí filmoval režisér Josef Pinkava. V roce 1985 natáčel film Pohlaď kočce uši. Je to hudební komedie pro děti, jedna z epizod se odehrává na fotbalovém hřišti v Zámostí. Dívčí sbor si zde zahrál fotbal s místními kluky. Nepřekvapí výsledek – 19:1 – jediný dívčí gól vsítil sbormistr. A nepomohla ani pomoc nehrajících děvčat, která zpívala Mozartovu ukolébavku. Ve filmu je vidět nejen místní hřiště, ale i silniční most přes Jizeru a jeho okolí.

A protože okolí nabízí mnoho zajímavého k vyprávění, zvu vás k dalšímu čtení. Seznámím vás s Pískovou Lhotou, obcí, která leží u hlavního spoje na Prahu a postupně splývá se Zámostím.

Starý Stránov nebo Myškův Hrádek – zříceniny hradu udivující svou mohutností. Na fotkách je část dochovaného zdiva a domek přímo přilepený k hradnímu zdivu. Na první fotce je vidět, jak dodnes působí torzo hradu majestátně.

Starý židovský hřbitov – kulturní památka. Je zde asi 130 náhrobků nezvykle umístěných do příkrého svahu opodál hradních zdí.

Hospoda Na Kocandě nebo Kocanda – stojí přímo na křižovatce. U této hospody byl přes dvůr prostorný sklep vylámaný ve skále, kde hostinský skladoval sudy s pivem, naléval do přinesených džbánů, později prodával lahvové pivo, limonády a sodovky. S každým zákazníkem chodil hostinský do sklepa, vydal žádané množství a druh nápoje a oba šli zpátky do hostinské místnosti, kde nakupující zaplatil.

U hospody byl také kuželník. Dráha stála na dvoře hospody, byla zastřešena lehkým krytem, dnes bychom řekli pergolou. Všechny části kuželníku byly ze dřeva. Kuželky byly velkou zábavou, skoro u každé větší hospody byla možnost provozovat tuto hru.

Přináším vám srovnání, na fotkách vidíte hospodu před válkou a jak vypadá dnes.

Knihy a fotografie

Některé údaje jsem převzala z úžasných knih, které se již málokde vyskytují. U nás je vlastní místní knihovna.

Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

E. Strnad – Boleslavsko, vlastivědná četba dodatková pro obecné i měšťanské školy, II. díl, kniha je z roku 1939. Je věnována památce Václava Vaňka, zakladatele školní vlastivědy na Boleslavsku, třídního učitele z Bezna.

Současné fotografie jsou převážně mé vlastní, všechny historické a několik z dnešní doby jsem převzala ze stránek Obecního úřadu v Pískové Lhotě. Dostala jsem k tomu svolení od starosty obce pana Jaroslava Bahníka, čímž mu tímto vřele děkuji.

Procházka Mladoboleslavskem – Písková Lhota

Napsat komentář

V dnešní procházce navštívíme obec Pískovou Lhotu, pod kterou spadá Zámostí. Žije v ní kolem 600 obyvatel, průměrný věk je 39 let. Obec leží asi 10 km za Mladou Boleslaví směrem k Praze.

Lhota se dá rozdělit na několik částí. Ve středu je nálevkovitá náves s rybníkem a kolem dokola se nachází menší starší rodinné domy, které tvoří základ obce. Na ně navazují další, novější, některé i s většími zahradami. Severní část se rozkládá nad údolím Jizery a volně navazuje na Starý Hrádek, o němž jsem psala v minulém článku. A pak tu máme úplně novou výstavbu, různě rozmístěné moderní domy, tak jak se majitelům líbil pozemek.

Stará obchodní cesta ze Zámostí do Prahy vedla přes Pískovou Lhotu. Silnice byla nejdůležitější spojnicí pro dopravce zboží, cestující občany, poštovní postilióny i kurýry. Přímo u silnice směrem na Prahu byla vyhlášená hospoda, která zajišťovala formanům odpočinek a výborně připravené pokrmy. Hostinec Na písku neboli Písecký hostinec se řadí ke kulturním památkám České republiky. Má průčelí s barokním štítem. Po stranách zazděné brány jsou dva štukové pilastry s podivnými hlavicemi, nad středem je plastický alianční znak z pískovce s akanty, nad nímž jsou růže. Výzdoba je z druhé poloviny 18. století.

Kousek opodál od Pískové Lhoty směrem k Brodcům je místo, které známe pod názvem Hradiště Valy nebo také Žižkovy valy. V dřívějších dobách zde bylo prastaré hradiště chráněné roklemi, dodnes je zřetelné, kde se rozkládalo opevněné sídliště z mladší doby bronzové. Své ležení zde měl později i Jan Žižka z Trocnova, jak dokazuje místní název. Archeologické nálezy byly objeveny i nad Vlčím dolem, kde se nacházelo pravěké hradiště. Obě místa jsou také zapsána mezi kulturní památky naší republiky.

Písková Lhota získala jméno, jako všechny Lhoty, po lhótě neboli ulehčení či odpuštění povinností vůči vrchnosti, dané obyvatelům nově založených obcí. Byli na určitou dobu, většinou 5 až 8 let, osvobozeni od placení úroků nebo robotních povinností. U některých Lhot, jako třeba Husí, předpokládáme, že lidé byli nuceni odvádět jako naturální dávku husy. Naše Písková má jméno podle složení zeminy, je zde samý písek. První záznamy o vsi jsou z roku 1398. Většinou zde bydleli lidé pracující na polích. Na rozdíl od Zámostí, typicky obchodního města, Lhota byla zemědělská.

Z dalších památek bych vybrala dvě, nacházející se blízko mého bydliště. Obě sloužily v minulých stoletích lidem pracujícím na polích. U nich se scházeli při přestávkách v práci na poli a většinou pojedli s sebou přinesené jídlo. Vedly k nim prošlapané cestičky, po večerech přicházeli lidé posedět do stínu lip, které tu byly, a věřím, že se jim dobře klábosilo. Já jsem k nim chodívala s dětmi na procházky, a když jsem se byla znovu podívat na ta místa a nafotit fotky, všimla jsem si, že zub času pracuje..

První památkou jsou zděná šestiboká boží muka z konce 18. století, zakončená kopulí a druhou socha sv. Jana Nepomuckéhoz roku 1773. Je to socha světce s andílky, krásné barokní dílo. Je škoda, že se obě památky nacházejí v polích, zasloužily by si důstojněji upravené okolí.

I když Myškův Hrádek nepatří k Pískové Lhotě, a proto jsem o něm psala v minulém článku, vrátím se k němu i nyní. Včera jsem se od našeho souseda dozvěděla něco nového o chodbě z Hrádku. Přečetl si můj článek a přišel s upřesněním. Chodba z Hrádku možná nějaká byla, ale nejspíše nevedla do míst, která jsou považována za její vyústění v dolní části Zámostí. Tam se nacházejí dva sklepy, v místech, kde původně stál pivovar a sladovna. V jednom z těchto sklepů skladovali slad. Později využívali sklepení členové JZD k uskladnění sadbových brambor a když se posuneme ještě o pár let do současnosti, ruští vojáci zde skladovali sudy, pravděpodobně s rybami, tipla bych si na slanečky. Ty jsem zažila již já, v roce 1987 si nákladními vozy jezdili pro zásoby.

Ač je mi to tedy líto, chodba z Hrádku by se mi líbila víc, jedná se pouze o sklepní prostory využívané k uskladnění surovin. Tyto chodby prozkoumávali kluci již za války, soused vzpomínal, že vše prolezli a snažili se dostat co nejdál.

Také vzpomínal, že za války byla kousek od bývalé sladovny postavena stodola, kde byli po válce umístěni němečtí zajatci. Každá rodina ze Zámostí měla povinnost postarat se o několik vojáků, jeho maminka vařila pro dva muže ze Slezska či někde z těch končin. Sousedova maminka jim nejenom vařila, ale i pekla, vzpomínal, že měli buchty i jiné pečivo.

A v souvislosti s válkou zmíním, že 8. května, tedy už u nás po válce, ruští vojáci bombardovali celou naši oblast a několik lidí přišlo takto nesmyslně o život, v lepším případě o střechu nad hlavou.

A protože v této obci není žádný starý objekt, Hrádek patří odpradávna Zámostí, bude dnešní vyprávění kratší. Ale příště se podíváme na jediný veřejnosti přístupný zámek v mém okolí, romantický Nový Stránov. Minulá léta k němu nebyla příliš laskavá, postupně se ale probouzí a věřím, že po napravení škod, které probíhají, se opět zaskví ve své kráse.

Předválečná Písková Lhota. V té době zde byla elektrárna, fotoateliér, holič, 4 hostince, kapelník, klempíř, košíkář, 3 krejčí, 5 lomů, rolník, mlýn, 2 obuvníci, řezník, 3 obchody se smíšeným zbožím, velkoobchod surovinami, 2 trafiky, 3 zámečníci…

Boží muka stojící u lípy na poli.

Socha sv. Jana Nepomuckého. Stojí na poli, kolem ní jsou pouze akáty. Výzdoba je již částečně poničena.

Hostinec Na písku, kulturní památka. Nedávno byla opravena, budova vypadá pěkně, jen mi vadí, že majitelé na ni umístili vývěsní štít své živnosti. Dle mého, nápis kazí celkový vzhled budovy.

Knihy a fotografie

Některé údaje jsem převzala z úžasných knih, které se již málokde vyskytují. U nás je vlastní místní knihovna.

Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Fotografie současné jsou převážně mé vlastní, všechny historické a několik z dnešní doby jsem převzala ze stránek Obecního úřadu v Pískové Lhotě. Dostala jsem k tomu svolení od starosty obce pana Jaroslava Bahníka, čímž mu tímto vřele děkuji.

Procházka Mladoboleslavskem – Jizerní Vtelno

Napsat komentář

A jak jsem slíbila, dnes se přesuneme přes Jizeru a navštívíme obec Jizerní Vtelno. A hlavně si prohlídneme krásný, i když poněkud pošmourný zámek Nový Stránov. Minulá léta k němu nebyla laskavá, věřím, že v příštích letech bude jeho osud příznivější.

Záznamy o této obci máme z roku 1229, prvním známým majitelem byl Ctibor z Vtelna. V roce 1437 daroval panství císař Zikmund Janovi z Kunvaldu. Vtelno je jednou z našich nejstarších osad. Můžeme sledovat obce s podobnými slovanskými názvy – Vtelen, Bezen, Sliven, Hlaven – ležících skoro za sebou, označující cestu osídlení prvních knížat. Vteleň, jak se dříve panství říkalo, patřívala i Myškům z Hrádku. Pozdější majitel Bohuněk ze Stránova pomáhal na všech válečných výpravách Jiřímu z Poděbrad. Někdy v XV. století dostává sídlo jméno, které již známe v dnešní době – Nový Stránov.

Z minulých vlastníků Nového Stránova vybírám Karla z Bibrštejna na Děvíně, který hrad koupil na konci XVI. století, byl nejvyšším mincmistrem království českého. Pobytu si užil pouze 4 roky, po něm zde sídlil jeho syn Adam. Ten přepsal majetek na manželku Annu, která se po smrti svého muže provdala za Michala Slavatu z Chlumu a Košumberka. Ten pocházel ze starého českého rodu, měl tři bratry, až na Viléma všichni podporovali stavovské povstání. A právě Vilém Slavata byl ten, kterého vyhodili z okna při pražské defenestraci v květnu 1618. Vilém vyprosil pro Michala u císaře milost a proto se přestěhoval do Žitavy, kde sice v bídě, ale bezpečněji žil, protože nechtěl přestoupit na katolickou víru.

Dalšími majiteli byli v polovině 17. století páni z Lisova. Jan z Lisova byl braniborský šlechtic, povýšený do panského stavu za statečnost v bitvě u Nordingenu, jedné z nejvýznamnějších bitev třicetileté války. Po jeho smrti zdědil panství syn Rudolf Adam, který se oženil s Alžbětou Lidmilou, pravnučkou astronoma Tycho de Brahe, který pobýval na přání císaře Rudolfa v Benátkách na zámku a učil zde malé hvězdáře. Tato dáma sepsala nejen paměti svého rodu, ale přidala i recepty a rady jak pečovat o své tělo a zdraví. Kniha byla znovu vydána pod názvem Rodinné paměti v roce 2002. Adam byl c. k. rada, komorník, zemský soudce a hejtman boleslavského kraje. Jeho zásluhou jsou na zámku krásné arkády.

Majitel Jan Václav Příchovský, který se oženil s Adamovou vnučkou Růženou, postavil v roce 1767 na Stránově kostel sv. Václava, když přestavěl sýpku a vodárenskou věž. Oltáře nechal vyzdobit bílou a zelenou barvou, tradičními barvami pánů z Lisova. V roce 1794 hrad i celé panství koupil svobodný pan Václav Herites, nazývaný Herodes a dle kronik, jméno bylo zasloužené. Byl proboštem kapituly u sv. Víta, prvním prelátem Království českého a kapitulním děkanem u Všech svatých.

Hrad byl využit i jako vězení. Téměř dva roky zde bylo ubytováno 175 trestanců a 54 vojáků, kteří se stěhovali z Terezína na Špilberk. Povinnost postarat se o tuto nemilou návštěvu měla nejen vrchnost stránovská, ale i všechny sousední vrchnosti. Učitel Kozák vodíval své žáky z Krnska na hrad, aby viděli, jak se vede trestancům a aby je tato zkušenost odradila od zlých skutků.

Na stránovském panství v roce 1808, v době napoleonských válek, vybírala vrchnost k zemské obraně nejenom mladíky, ale i vysloužilé vojáky. Odvod probíhal losováním. Sedlák Václav Řípa, který se měl ujmout losování, ale neuposlechl. Byl potrestán ranami holí, což vyvolalo veliké vzbouření přihlížejících a muselo být povoláno vojsko, aby vzbouřence pochytalo a potrestalo.

Po zlém majiteli Heritesovi byl vlastníkem hradu rod Neubauerův a od něj koupila panství v roce 1864 Marie z Valdštejna a Vartemberka, rozená kněžna Schwarzenbergová, která přebudovala zámek. Autorem projektu byl prof. arch. Josef Schulz, stavitel mimo jiného Národního nebo Uměleckoprůmyslového muzea. Barokní styl byl nahrazen stylem gotickým a renesančním. Její dcera Gabriela prodala panství i se zámkem v roce 1917 Josefu Šimonkovi, vrchnímu řediteli Škodových závodů v Plzni za 2 800 000 korun.

Josef Šimonek byl ředitel a potom i prezident Škodových závodů v Plzni. Byl také senátor, v roce 1918 byl za zásluhy o rozvoj průmyslu povýšen do šlechtického stavu a byl mu udělen titul baron. Syn František bydlel na zámku až do znárodnění v roce 1948. Poté objekt sloužil jako rekreační středisko SNB a od roku 1955 zde sídlil dětský domov, teprve v roce 2002 se děti přestěhovaly do nových domků na Horním Krnsku.

Před zámkem je umístěn pomník Miroslava Tyrše, pozdějšího zakladatele Sokola. Objevil se na zámku v roce 1840, když si ho k vzal k sobě jeho strýc Bedřich Kirschbaum, protože osmiletý chlapec osiřel. Chodil do školy až do Mělnického Vtelna, na faře u sv. Jiří v Krnsku se učil němčinu, aby mohl odejít do Prahy na studie. Nejraději trávil čas v přírodě v okolí zámku a také v čeledníku, kde vyslechl plno příběhů a pověstí vztahující se ke Stránovu. Miloval procházky přírodou, často vzpomínal na své dětství a také se vracíval do tohoto kraje. Se svým přítelem a také tchánem Jindřichem Fügnerem, oženil se s jeho dcerou Renatou, založili v Praze jednotu Sokol. Přál si, aby sokolové bojovali se zbraní v ruce proti nepříteli, ale rakouská vláda odmítla dobrovolnické vojsko. Sokolové svým cvičením upevňovali připravenost k obraně vlasti, využili ji v první světové válce. Miroslav Tyrš se zasloužil o mladou republiku a českoslovenští republikáni na něj nikdy nezapomněli.

Způsob využití zámku v minulé době znamenal zkázu nejen pro samotný objekt, ale i pro jeho okolí. Kostel i předzámčí využívalo zemědělské družstvo. To kostel zdevastovalo, zničilo střechu a prostor chrámové lodi zarostl náletovými dřevinami. Anglický park založený v období romantické přestavby zámku je zpustlý. Kdysi zde byl v předzámčí francouzský park, o nějž se zasloužil Václav Příchovský. Ten byl později přeměněn na užitkovou zahradu a nyní jsou zde jen pole. Stránov měl i zvěřinec, byla zde nejen drobná zvířata ale také medvědi. Paní Baťová sem nechala převézt i lva. Zbytky hradeb byly úplně zbytečně zbourány. Pro potřeby dětí bylo vybudováno sociální zařízení v ošklivém socialistickém duchu, které je stále k vidění. Lina přibitá na původních dřevěných podlahách, nákladní výtah přímo uprostřed zámecké místnosti… Sama jsem byla překvapena, jak vše ošklivě vypadá, manžel byl též udiven, on si pamatoval zámek z dětství, tehdy vypadal daleko lépe.

Zdevastovaný zámek nešetrnými přestavbami, bez úcty k historické hodnotě, byl vrácen rodině Šimonků, která hned začala s opravami. Ale mají to těžké, žádné původní zařízení se nedochovalo, pouze asi 40 menších předmětů. Zbytek byl rozkraden, socialističtí vládci si odváželi do svých domácností vše, co se jim líbilo. I manželka prezidenta Zápotockého vlastnila několik historických kousků. Zámek je postupně vybavován kopiemi původního nábytku. Za prohlídku stojí kaple, k níž se jde gotickým portálem, nebo kašna s chrličem. Šestiboká věž a místnosti v ní jsou nejvíce zachovalé a stojí za návštěvu. A kdo se nebojí výšek, jistě vystoupá na věžní ochoz a odměnou mu bude nádherná vyhlídka na celou mladoboleslavskou krajinu.

Pohled na Stránov je krásný. Vykukuje mezi vysokou zelení a dýchne na vás romantická nálada. I proto se zde natáčelo několik filmů. V roce 1924 romantický film Jindra, hraběnka Ostrovínová, v roce 1933 první česká ozvučená detektivka Záhada modrého pokoje, v roce 2007 televizní film Vánoční příběh. Pohádka O svatební krajce z roku 2003 se natáčela nejen na Stránově, ale i na dalším hradě patřící Šimonkům, na Housce. V pohádce z roku 2007 Začarovaná láska je několikrát vidět zámecká věž.

Tím končím dnešní procházku. Příště se vydáme do Krnska, obce, kde jsem mnoho let pracovala. Je rozlehlá, rozdělená na několik částí a najdou se v ní zajímavosti, s kterými bych vás ráda seznámila.

Zámek Stránov, historický pohled a současnost

Kostel sv. Václava na Stránově

Pomník Miroslava Tyrše. Na první fotce je celkový pohled, na druhé a třetí jednotlivé části.

Knihy a fotografie

Některé údaje jsem převzala z úžasných knih, které se již málokde vyskytují. U nás je vlastní místní knihovna.

Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Procházka Mladoboleslavskem – Krnsko

Napsat komentář

Když se vydáme ze Zámostí přes Jizeru, na první pohled nás zaujme vysoký a krásný železniční most, národní kulturní památka. Před mostem je Krnsko, za ním Jizerní Vtelno. Tam jsme již byli, navštívíme nyní Krnsko, které je rozděleno do několika částí – Dolní, Horní, Vystrkov a Řehnice. Ty byly dříve samostatnou obcí.

Od druhé poloviny 17. století bylo Jizerní Vtelno spojeno s Krnskem. Po zrušení roboty si směla každá obec volit své představenstvo, ale Krnsko nemělo dostatečný počet obyvatel, aby vytvořilo samostatnou politickou obec, sloučilo se tedy s Řehnicemi. V roce 1899 byly obě obce, tedy Krnsko a Jizerní Vtelno, katastrálně rozděleny na dva samosprávné celky.

Vedle mostu, o kterém napíši v příštím pokračování, se nachází hřbitovní kostel sv. Jiří a fara. Kostel má pozdně barokní úpravu z roku 1787. Je postaven na místě, kde stával kostel románský z 12. století. Je obklopen hřbitovem s několika krásnými náhrobky z 19. století. Na horní části svahu je postavena zděná zvonice, pro lepší slyšitelnost zvonění byla umístěna samostatně. Do roku 2013 v ní byl historicky cenný renesanční zvon. Vyroben byl v roce 1581, pocházel z dílny Ondřeje Pražského, kde mu vtiskli výjimečnou výzdobu, a byl popsán českými nápisy. Byl ulit přímo pro tuto zvonici. Zloději vnikli do objektu, zvon rozbili a část zvonoviny odvezli a prodali. Pachatelé nebyli nalezeni, zničili nenahraditelnou věc a způsobili mnohamilionovou škodu.

Je zajímavé, že nejstarší část Krnska je ta, které se dnes říká Horní Krnsko. Přitom kostel, fara, mlýny, škola i další dnes již zaniklé budovy, jako byl pivovar, domky u zvonice a mostu i hájovna se nacházejí nebo nacházely v Dolním Krnsku a tím by mohly navozovat dojem, že tato část s kostelem a farou byla osídlena dříve.

Nejstarší budovou v obci je Krnský zámek, také je označen prvním číslem popisným. První zápis máme z roku 1464, majitelem byl Jindřich z Michalovic, tehdejší majitel boleslavského panství. Z tohoto roku je zmínka, že zde stávala tvrz. Vládl zde významný český rod pánů z Cimburka, v 15. století panství drželi Vančurovi z Řehnic. Český spisovatel Vladislav Vančura považoval tento rod za své předky, z jejich historie vycházel při psaní knihy Markéta Lazarová, děj probíhá právě v okolí Řehnic a Krnska.

Vančurovi přestavěli v 16. století tvrz na renesanční zámek. Nynější podobu získal při přestavbě v roce 1727 a provedl ji hrabě Josef Vrbna. V letech 1798 – 1842 se majitelem stal hrabě Václav Špork, c. k. tajný rada a po něm jeho syn Leopold, komorník a nejvyšší sudí dvorský a strážce Koruny české. Ti se zasloužili o vybavení knihovny vzácnými rukopisy. Byla zde i bohatá obrazárna s portréty Šporkovy rodiny a sbírka vzácných starých zbraní.

Ale potom se stal majitelem Josef Václav Špork, nadporučík v c. k. armádě, a vše cenné rozprodal nebo kamsi uložil. Nevíme, kam zmizely cenné knihy, zbraně a nábytek koupili puškaři a vetešníci. Nakoupil nový nábytek a usadil se natrvalo na zámku. Kolem zámku založil park, který se pyšnil mnohými vzácnými dřevinami. Dalším majitelem, který dokonal dílo zkázy, byl hrabě Eugen Vratislav z Mitrovic. Byl dědičným vrchním zemským kuchmistrem království českého, c. a k. komořím, předsedou Národního divadla, ale protože se zde neusadil, zámek i park pustly. Zámek pronajal sestrám Marii a Lole Kirchnerovým z Prahy, z nichž Lola je známá jako německá spisovatelka píšící pod pseudonymem Ossip Schubin. Vše, co bylo cenné, ze zámku zmizelo, zbyly holé zdi a zpustlý park. Zásluhou děkana Fähnricha se podařilo zachránit část knih, které získalo české muzeu v Praze.

V roce 1919 byl zámek upraven pro osiřelé a opuštěné děti po českých legionářích, nesl název Domov dětství. Později zde byla zotavovna a já již pamatuji dobu, kdy byl z objektu Domov důchodců. V současné době patří soukromým majitelům a není přístupný veřejnosti.

V době druhé světové války byly v zámku uloženy vzácné knihy, chráněné hlavně před leteckými nálety. Byly zde nejen uloženy, ale i archivně zpracovávány.

Blízkost důležitých cest, ať už směrem na Mělník nebo do Prahy, způsobila, že se zde za různých válek pohybovali vojáci. Krnskem procházel Jan Žižka, když putoval do Mělníka. Na počátku třicetileté války se Krnskem přehnalo švédské vojsko vedené Torstensohnem. V sedmileté válce se na lukách mezi Krnskem a Vtelnem rozložilo císařské vojsko a sám císař Josef II. a generál Laudon se osvěžili v hospodě U mostu v Krnsku. Obsluhující děvčata dostala za mléko a koláč dva dukáty.

V minulém článku jsem psala, že v zámku byl umístěn domov pro děti, které musely být odebrány svým rodičům. Po vrácení objektu majitelům se našly nové pozemky pro výstavbu Dětského domova. Bylo postaveno šest rodinných domků, v nichž se děti trochu podílejí na denním provozu, a tak se naučí mnoho důležitého pro svůj další život. Areál hlídá krásná socha, jméno bohužel nevím ani se mi ho nepodařilo zjistit.

Řeka Jizera přináší nejen osvěžení v letních měsících, ale také plno škody a neštěstí. V roce 1833 byl při náhlé oblevě stržen jez mlýna v Zámostí a majitel Herites byl nucen vybudovat nový. Zátopy bývají celkem pravidelné, každý rok při jarním tání sněhu v horách se Jizera vylévá a zaplavuje louky i sklepy domů. To je klasika, ale jedno červencové léto v době, kdy jsem v Krnsku pracovala, bylo tolik vody, že se nedalo jet ani po silnici a do obchodu mě převezl, těsně předtím než bylo vše zatopeno, místní mladík na traktoru. Už jsem měla vše připraveno i na evakuaci zásob zboží, naštěstí se voda zastavila pár centimetrů před tím, než by se mohla dostat do obchodu. Domů jsem se dostala až pozdě večer, manžel sledoval stoupání vody a pomáhal nakupujícím, aby se v pořádku dostali do obchodu a potom i domů.

V krnském údolí bývaly vyhlášené svatojiřské poutě. Bývají vždy nejbližší neděli po svátku sv. Jiří, tedy kolem 24. dubna. Tato pouť byla první v roce. Dříve byla považována za jarní trh na nevěsty, protože se zde scházeli mladí lidé z celého okolí. Pamatuji si, že v době mého dětství jsem jezdila na tuto pouť s rodiči vlakem a lidí bylo tolik, že se nedalo projít. Plno stánků se sladkostmi, občerstvením a určitě i jiným zbožím, ale to mě tenkrát nezajímalo. Postupně obliba poutě upadala, až polistopadový vývoj nakrátko vrátil lidem tuto zábavu. Nyní již několik let opět oblíbenost upadá, je prostě plno jiných lákadel…

V posledním článku o vesničkách v mém okolí se podíváme ještě jednou do Krnska. Nabídnu vám prohlídku technického zázraku, unikátní stavbu, a to nejen svou krásou, provedením, ale i dobou, za kterou ji tehdejší dělníci postavili.

Areál dětského domova, soška hlídající děti stojí před domovem

Zámek na Horním Krnsku

Kostel sv. Jiří v Dolním Krnsku

Historická fotka krupárny v Dolním Krnsku. Na konci minulého roku budovy shořely. Je to unikátní záběr, takto krásně nevypadala krupárna ani v době, kdy se v ní vyráběly či balily kroupy nebo jiné potraviny.

Fotka z roku 1906. Vlevo je budova školy, napravo silnice z Dolního Krnska do Jizerního Vtelna. Opodál vidíme kostel a faru.

Záplavy v Zámostí a Krnsku. Na fotce je krásně vidět celý Stránovský viadukt a silniční most přes Jizeru. Pod třetím obloukem viaduktu vede hlavní trasa na Mělník. Napravo je silnice vedoucí ke škole a na Horní Krnsko. U této silnice je vidět kousek žlutého domu, to je bývalý mlýn v Podjiří, zde také pracoval Karel Krouský, o kterém jsem psala v článku o Zámostí. Budova za ním je obecní úřad. A vysoká budova napravo je škola a školka, obě jsou zmodernizovány a jsou moc hezky zařízeny. A v pozadí je krásný pohled na zámek Stránov, vykukuje za stromy a je na něj příjemný pohled.

Knihy a fotografie

Některé údaje jsem převzala z úžasných knih, které se již málokde vyskytují. U nás je vlastní místní knihovna.

Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Procházka Mladoboleslavskem – Stránovský viadukt

Napsat komentář

V dnešní procházce kolem mého bydliště se podíváme na stavební unikát, kterým se může pyšnit Krnsko. Na jeho pozemku je postaven železniční most, který se řadí mezi technické památky naší vlasti. Je zajímavý svou historií, velikostí i tím, kdo jej postavil a za jak dlouho. Je to první železniční betonový most u nás, jeden z nejmohutnějších viaduktů, významné dílo meziválečného mostního stavitelství. V odborné literatuře mu říkají Stránovský viadukt, asi proto, že je umístěn přímo pod zámkem Stránov.

Viadukt je označení mostu, který překlenuje údolí, doslovný překlad je cesta vedená někam. Skoro vždy se jedná o mosty železniční, ale mohou být i silniční.

Ale nejprve trochu historie. V létě roku 1864 se začala stavět železniční dráha turnovsko- kralupská. K přemostění údolí Strenického potoka bylo zapotřebí vybudovat most. Potok býval rozdělen do dvou částí. Horní náhon dodával vodu pro mlýn v Podjiří. Při výstavbě silnice a zrušení mlýnu se svedla voda do jednoho koryta.

Při výstavbě mostu bylo zapotřebí zpevnit půdu, protože byla vlhká od spodní vody. Do země barabové, kasta lidí stavící tunely, beranidlem zaráželi osmimetrové dřevěné pilíře. Bylo jich potřeba kolem stovky. Vytvořili tak základ, který sloužil k ukotvení kamenných věží. Aby trať vedla přímým směrem, bylo třeba pro její trasu vylámat skálu po značné délce a umožnit položení kolejnic. Kámen byl použit při stavbě viaduktu, písek dodala Jizera, místní lidé, tak jak to dříve bývalo, se podíleli na výstavbě. Během roku 1864 zbourali dům stojící u trati, postavili železniční most a ještě téhož roku byla zahájena doprava osob a nákladů.

24. června 1866 nepřetržitě celý den táhlo saské spojenecké vojsko přes Krnsko k Mnichovu Hradišti. Asi 1000 Sasů a 1400 rakouských vojáků se v Dolním a Horním Krnsku ubytovalo, strávili zde dva dny. Němci se prý chovali slušně, ale rakouští vojáci byli k místnímu obyvatelstvu velmi hrubí. Většina zde ubytovaných vojáků padla u Podolí v boji s pruským vojskem, to mělo již dokonalejší pušky. 1. července se pruští vojáci objevili i v Krnsku a hned se pustili do trhání kolejnic na železničním mostě, zapálili vše dřevěné a tím ho zlikvidovali. Pak ale zjistili, že by se jim hodil, začali ho opravovat, protože ho potřebovali k přepravě svého vojska mířícího do Prahy. Mezitím stačili ukradnout 420 bochníků chleba určených pro rakouskou armádu dlící u Hradce Králové. Ranění z lazaretních vlaků museli být s velkými obtížemi přenášeni přes údolí.

V roce 1884 byl železniční most opravován. Původní nosná konstrukce byla nahrazena přímopásovou příhradovou konstrukcí ze svářkového železa z Vojtěšské huti v Kladně. Byly vyměněny šrouby, které spojovaly železné části z litého železa za součásti z Besemerského válcovaného železa nýtovaného. Most měl dva zděné pilíře a tři otvory o světlosti kolem 37 m, nosné železné konstrukce měly zapuštěnou mostovku, rozpětí po 39,2 m a výšku hlavních nosníků 4,4 m. Horní plocha pražců ležela asi 30 m nad nejnižším bodem území pod mostem.

Železné konstrukce již před 1. sv. válkou nevyhovovaly svou nosností požadavkům železničního provozu a rakouská železniční správa vypracovala návrh nové železné konstrukce s přímopásovými hlavními nosníky složené soustavy se zapuštěnou mostovkou. K realizaci však nedošlo.

Československé ministerstvo železnic proto vypsalo soutěž pro náhradu nosníků únosnější ocelovou konstrukcí. Ukázalo se však, že zdivo po 60 letech silně zvětralo a stěží by uneslo konstrukci, jejíž hmotnost se odhadovala na 336 tun. Proto se ministerstvo rozhodlo připustit při soutěži i alternativy mostů z betonu nebo železobetonu. O snaze českých inženýrů prosadit beton do železničního stavitelství svědčí, že došlo 15 nabídek na konstrukce z prostého či železo betonu a jen 4 na ocelové konstrukce.

Zvítězil návrh arkádového železobetonového mostu firmy Ing Hlava a dr. Kratochvíl, jehož autorem byl Ing. Stanislav Bechyně. Úředníky neokouzlil krásný arkádový most, ale hlavně plánovaná doba výstavby a malé přerušení železničního provozu.

Mezi původní zděné pilíře a opěry měly být vybetonovány tři klenby o rozpětí 28 m a vzepětí 12 m, s tloušťkou ve vrcholu klenby pouhých 1,5 m. Prostor mezi oblouky a mostovkou vyplňovaly železobetonové obloukové rámy – arkády, nesoucí 5 m širokou mostovku s průběžným štěrkovým ložem. Patky klenbových oblouků se zčásti opíraly o pilíře a opěry, zčásti spočívaly na vlastních základech. Délka mostu je úctyhodných 152 metrů a maximální výška nad nejnižším bodem přemostění je až 27 metrů.

Při rozhodování o vítězném návrhu vzalo ministerstvo v úvahu kromě ceny také rozsah rušení železničního provozu a dobu výstavby. Práce zahájené 7. dubna 1924 probíhaly pod starými příhradovými nosníky bez přerušení vlakové dopravy. 10. srpna 1924 začali pracovníci firmy Bratři Prášilové z demontážního lešení, uloženého na vybetonovaných stěnách arkád, autogeny rozřezávat železné příhradové konstrukce, demontáž trvala osm dní. Stavbaři pak zabednili a vybetonovali klenby arkád s mostovkou. Práce skončily 18. září 1924, kdy byl most, pouze po 40denní výluce, dán do provozu. Celková doba stavby činila 5 a půl měsíce. Na historických fotkách můžete vidět původní most, ten který byl opraven v roce 1884. Most z 1924 je na fotkách novějších a sami si můžete porovnat, co všechno bylo vytvořeno a jaká změna nastala za pár měsíců.

Na části z vyztuženého betonu se spotřebovalo 90 t železných prutů. Beton se míchal strojně míchačkou typu Ransome, kamenivo dobývané z Jizery rypadlem s benzinovým motorem se k míchačce dopravovalo po polní drážce koňskými potahy. Portlandský cement dodávala Králodvorská cementárna, rychle tvrdnoucí cement cementárna v Čížkovicích. Vrchní dozor investora měl Ing. Karel Fořt, vedoucí mostní skupiny ředitelství státních drah v Hradci Králové, který zvolený způsob prosadil, stavbyvedoucím byl Ing. Josef Lamač z odboru pro udržování dráhy ČSD v Mladé Boleslavi.

V minulém roce byl celý viadukt opraven. Je s podivem, že ačkoli byl beton jen velmi slabě vyztužen, bez problémů most funguje až do dnešních dní. Manžel vyprávěl, že s místními kluky prolézali jednotlivé arkády. V každém oblouku jsou schůdky, mající umožnit kontrolu stavu. Procházeli se i po mostovce, tam využívali niky, kde se mohli ukrýt před jedoucím vlakem. Ty slouží pochůzkářům k prohlídkám tratě. Dnešní děti již viaduktem neprolézají, a dobře dělají, rodiče mohou zůstat v klidu.

Stanislav Bechyně (1887 – 1973), byl konstruktér, který dokázal jako jeden z prvních stavitelů využít vlastnosti betonu. Stál u založení nového oboru – kamenné a betonové mosty. Byl považován ve své době za nejlepšího mostního stavitele na světě. V roce 1938 jako první v Evropě navrhl spojení mostovky horní pro auta a spodní pro tramvaje. Podílel se ale i na jiných stavbách, s jeho jménem je spojen Veletržní palác, palác Lucerna i automobilka Praga v Libni. Dokázal také posunout rotundu sv. Máří Magdalény o 31 metrů, aby nebyla zničena při přestavbě letenského tunelu. Tímto odstavcem chci jenom zdůraznit, že lepšího stavitele si Stránovský viadukt nemohl ani přát.

Dvě fotografie, které nám ukazují, jak vypadal Stránovský viadukt před přestavbou v roce 1924. Jsem moc ráda, že se mi je podařilo nalézt. Most i okolí je pěkně vidět, můžete porovnat s dnešní podobou.

Snímky viaduktu, první je focen z místního hřbitova, ostatní u viaduktu. Na některých je vidět kostel sv. Jiří.

Snímek sice vypadá jako vzdálená historie, ale je asi z roku 1985. Vidíme na něm hlavní spoj na Mělník, nově postavený silniční most. Za viaduktem opět krásný zámek Stránov.

Knihy a fotografie

Některé údaje jsem převzala z úžasných knih, které se již málokde vyskytují. U nás je vlastní místní knihovna.

Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

Technické památky V ČECHÁCH, NA MORAVĚ A VE SLEZSKU – KOLEKTIV AUTORŮ POD VEDENÍM Hany Hlušičkové

Karel IV. – Přemysl Otakar I. a Zlatá bula sicilská – l. díl

Napsat komentář

Od konce března vycházel pravidelně na stránkách spisovatelky Táni Kubátové můj seriál o Karlu IV. Protože ne všichni na tyto stránky chodíte, uveřejňuji seriál i svých stránkách, také i tak trochu z obavy, aby se nějakým způsobem neztratil. Počítačům nerozumím a tak mám obavy, aby nějaký šotek nezpůsobil ztrátu mých příspěvků. Mé stránky jsou, jak mě ubezpečuje syn, bezpečné, prý se nic nemůže ztratit. To samé tvrdí i o Čekance, stránkách paní Táni. Mám to tedy zabezpečené ze dvou stran -:)

Na svých stránkách můžu nahrát více fotek, přidala jsem jich tedy několik navíc, snad vám lépe přiblíží můj text. Celý seriál otisknu najednou, abych ho měla pohromadě a nemíchal se s recepty pokrmů.

————————————————————————————————————————————–

Milé čtenářky a čtenáři, zvu vás na výpravu do historie. Nabízím svůj pohled na události staré více než 800 let, které předcházely nebo probíhaly souběžně s vládou Lucemburků na českém trůně. Jistě mnozí víte, že letos si připomeneme a jistě i oslavíme, protože je co slavit, 700 let od narození naší největší osobnosti v historii našich zemí, českého krále a římského císaře Karla IV.

Už samotný vstup Lucemburků na český trůn je zajímavá událost, kterou jistě málokdo v průběhu 13. století předpokládal. Dějinné události, války o území i moc, třenice mezi vládci jednotlivých území a papeži, spolčování bývalých odpůrců podle hesla, koho nemůžeš porazit, s tím se spřátel, v neposlední řadě úmrtí zaviněná nepřáteli nebo přirozená, to vše ovlivnilo historii a vedlo až k tomu, že se u nás usadil vládce z malinkého království kdesi při západní hranici Svaté říše římské.

Možná se někomu bude zdát divné, že jsem začátek svého vyprávění posunula o sto let dopředu. Ale Karel IV. by nikdy nebyl takovým panovníkem, kdyby nezdědil vlastnosti Přemyslovců, jejich vzdělanost, chytrost, bojovnost, neústupnost, ale musím také dodat, že měl štěstí na lucemburské příbuzné a spojence. A když se mnou postupně projdete všechny díly seriálu, uvědomíte si, že Karel by nikdy nebyl vynikajícím panovníkem, kdyby se nepoučil z chyb, které předchozí vládci učinili. Dokázal je svým intelektem a vzděláním pochopit a již v době, kdy byl pouze markrabětem přemýšlel, jak vytvořit koncepci státu, aby mohla dobře fungovat a současně se rozvíjet. A můžeme jenom obdivovat, jak se mu vše podařilo, jeho stopy nás stále provázejí.

Své vyprávění bych začala třetím českým králem z rodu Přemyslovců, Přemyslem Otakarem I. (kolem roku 1160-1230 ). Byl to první panovník, kterému se podařilo vymezit vztah Říše k českým zemím. 26. 9. 1212 mu byla v Basileji vydána římskoněmeckým panovníkem Fridrichem II. Zlatá bula sicilská odměnou za jeho podporu při kandidatuře na říšský trůn. Fridrich neměl k dispozici říšskou pečeť, protože ještě nebyl korunován, ale užíval pečeť sicilského krále. Zlatá bula sicilská byla významná listina, potvrzovala, že Čechy nejsou říšským lénem, že si Češi mohou volit sami své panovníky a ti budou uznány i v Říši, uznávala území českého státu jako jeden celek a přiznávala panovníkovi právo dědičnosti královského titulu. A ještě obsahovala jedno velice významné právo, kterého později využívali při svém vládnutí Lucemburkové, a proto jsem zvolila Přemysla na začátek vyprávění, českému králi byl přiznán titul říšského arcičíšníka a funkce kurfiřta. Patřil mezi sedm nejvýznamnějších mužů své doby, kteří měli právo volit krále Svaté říše římské.

Přemysl o svůj trůn musel bojovat, v době, kdy byl nucen ho opustit, nechával se najímat do služeb německých knížat. Sice na něj nárok měl, ale usadil se na něj až později. Předtím se oženil s Adlétou Míšeňskou (po 1160-1211) i přes nepřízeň její rodiny, pravděpodobně proto, že Adléta byla těhotná. Měli spolu syna Vratislava a tři dcery. Přemysl byl stále na válečném tažení a tak se Adléta s dětmi přestěhovala do Míšně ke svému bratrovi. Když Přemysl znovu nastoupil na trůn, Adlétu zapudil a zavrhl i svého syna Vratislava, což bylo překvapující.

Podruhé se oženil s uherskou princeznou Konstancií Uherskou (1180-1240) a získal tím Uhry. Jejich syn Václav I. se stal nástupcem Přemysla na trůně. Z dcer, které měl s Konstancií je nejznámější Anežka Česká (1211 – 1282). Působila jako řeholnice v klášteře Na Františku, který společně s bratrem založila. Byla vzdělaná, uměla několik jazyků, dopisovala si s významnými osobnostmi své doby. Zajímala se o politické dění, prosazovala své mínění ve společnosti, měla i diplomatické nadání, urovnávala spory. Nejvíce se ale proslavila svou pomocí všem potřebným, nemocným i chudým. Hned po její smrti se šířily legendy z jejího života. Eliška Přemyslovna a později Karel IV. se snažili o kanonizaci, ale až v roce 1874 byla papežem prohlášena za blahoslovenou a později, 12. 11. 1989 ji papež Jan Pavel II. svatořečil.

Václav I. (1205-1253), syn Přemysla Otakara I., zvaný Jednooký, byl zvolen českým králem ještě za otcova života. Ten připravil plán, podle něhož byl jeho syn navržen i zvolen na pražském shromáždění české šlechty. Otakar lstivě obešel šlechtu a zajistil svému synovi korunu. Byl korunován na Pražském hradě v roce 1228 a říkalo se mu mladší král.

Václav byl spíše plaché povahy, rád se toulal v lesích, o levé oko přišel při lovu v křivoklátských lesích. Traduje se, že nesnášel hlasité zvuky, hlavně znění kostelních zvonů. Měl pouze jednu manželku, dceru římského krále Filipa Švábského Kunhutu Štaufskou (1200-1248). Měli dva syny, Vladislava Českého a Přemysla Otakara II. a několik dcer. Nástupcem na trůně měl být Vladislav, ale ten brzy umřel. Přemysl se měl věnovat duchovní dráze. Po smrti Vladislava přestal mít jeho otec zájem o vládnutí, opustil Prahu a pobýval na svých hradech. Šlechta nebyla spokojena se svým vztahem ke králi a s jeho vládnutím, spojila se s Přemyslem a rozpoutala válku syna proti otci. Otec zvítězil, Přemysla uvěznil na hradě Přimda, zbavil ho všech vladařských práv a jeho stoupence popravil. Nakonec došlo k usmíření a po úmrtí Václava I. nastoupil na trůn Přemysl Otakar II. O něm napíši více v příštím článku.

Za vlády těchto panovníků se neustále válčilo o území nebo posty. Václav I. i jeho syn se prosazovali výbojnou politikou, ovládli postupně rakouské i alpské země, polské i uherské území, země až k Jaderskému moři. O území přicházeli a zase ho vybojovávali zpět, život panovníků byl neustálý boj o půdu a moc. Václav I. přispěl k odražení mongolského vojska z moravského území.

Měnil se ale i způsob života lidí. Rozvíjelo se mnoho oborů, převážně v zemědělství. Dřevěné nástroje byly nahrazovány železnými, více se užíval pluh a další nástroje k obdělávání půdy. Byl vymyšlen a zaveden trojpolní systém využívání zeminy, více se pěstovalo obilí i chovalo zvířat. To vše vedlo k rozvoji vesnic, kde převážně probíhala práce zemědělská a k zakládání měst, kde se lidé věnovali práci řemeslné a tím se více rozvíjel obchod nebo směna zboží, vznikaly první městské trhy. Rozvoj probíhal současně a vzájemně se ovlivňoval. A v neposlední řadě se rodilo i více dětí, rodiny potřebovali více lidí k práci, ale práce jim také zajišťovala lepší obživu.

Přemysl Otakar I. a další panovníci po něm zvali do Čech německé občany, hlavně do málo osídleného pohraničí. I tím se zvyšoval počet lidí v království a prací lidí bohatství země. Přispěla k němu i ložiska jihlavského a kutnohorského stříbra. Za vlády Přemyslovců byl český stát stabilní a rozvíjející se země. Do Čech přichází gotický styl, konají se rytířské turnaje, z Francie, která byla považována za nejmodernější zemi v Evropě, se šíří uvolněnější styl života.

O osudech Přemysla Otakara II. a o jeho nečekaném úmrtí, které ovlivnilo další dění v království, vám napíši příště, zvu vás již nyní k dalšímu pokračování.

Detail Přemyslova náhrobku od Petra ParléřePřemysl Otakar I. a Konstancie Uherská (1180-1240) na dobové iluminaci – Žaltář Heřmana DurynskéhoZlatá bula sicilskáPečeť Přemysla Otakara I. z roku 1223Detail Přemysla Otakara I. z durynského žaltářeKonstancie Uherská – dobová miniatura – žaltář Heřmana DurynskéhoTympanon kláštera sv. Jiří – klečící Přemysl Otakar I. – sádrový odlitekJezdecký portrét Václava I. v Gelhausenově kodexu

Některé poznatky mám z těchto knih:

Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
Jiří Spěváček – Karel IV.

Zdroj fotografií – Wikipedie:

detail Přemyslova náhrobku od Petra Parléře – autor User: Acoma CC BY 3.0
tympanon Kláštera sv. Jiří – klečící Přemysl Otakar I. – autor User: Acoma CC BY – SA 3.0

Karel IV. – Přemysl Otakar II. – 2. díl

Napsat komentář

Dnešní povídání bude o významném panovníkovi z přemyslovského rodu. Jeho nenadálá smrt přinesla období několika let boje o trůn, o moc a o území českého státu.

Přemysl Otakar II. (1233-1278) byl velmi uznávaný panovník. Jeho otcem byl Václav I. a matkou Kunhuta Štaufská. Ačkoli neměl usednout na trůn, stalo se tak po skonu jeho bratra Vladislava. A zhostil se svého úkolu velmi dobře. Vytvořil postupně z českého království velmoc.

Jako všichni Přemyslovci nesnášel vměšování šlechty, neposkytl jí větší podíl na vládnutí, jak by si přála. Království považoval za své vlastnictví a tím se dostával do rozporů se šlechtou. Jeho rozhodnutí odpovídala cílům, které si stanovil. Nesnášel vměšování kohokoliv do jeho rozhodování. Vedl neustále války, ale ne vždy zvítězil, rozšiřoval území státu, jeho rozloha od Alp až k Jaderskému moři byla ohromná, zvýšil také jeho prestiž.

Ale měl mnoho odpůrců, kteří ho chtěli zbavit vlády, nejvíce v rakouských zemích a na Moravě. Nedokázal dobře rozpoznat dějinný vývoj v římskoněmecké říši. Přál si získat titul římského krále, i proto své ryze české jméno Přemysl nahrazoval v cizině lépe znějícím jménem Otakar. Byl považován za mocného panovníka a římští kurfiřti z něj měli obavy. Na volbu římského krále ho ani nepozvali, ačkoli český král patřil, jak jsem již zmínila, mezi sedm kurfiřtů, kteří měli právo volit. Přemysl neuznal volbu, ale papež ji potvrdil, římským králem byl zvolen Rudolf Habsburský.

Rudolf podporoval šlechtu v boji proti králi a chtěl ovládnout české země. Chtěl také získat zpět země rakouské, přišla doba vzájemných střetů, i vyhlášení říšské kletby na Přemysla, který byl vyloučen ze společnosti a stal se vlastně nepřítelem státu. Nakonec tedy Přemysl ustoupil, přišel o alpské země, ale další sváry mezi oběma panovníky vyvrcholily v bitvě na Moravském poli. Jak víme, stala se osudnou pro našeho krále.

Bitva se odehrála u Suchých Krut, dnes Dürnkrutu, 26. srpna 1278. Ve vojsku Přemysla byli v první řadě srovnáni čeští a moravští páni, ve druhé Přemysl s německou šlechtou a obrnění koně a za nimi pak polští válečníci. Rudolf Habsburský seřadil vojsko jinak, vpředu byli uherští rytíři a lehká kumánská jízda, která ještě přes bitvou podnikala výpady do týlu nepřítele, aby znemožnila zásobování a znervóznila vojsko. Druhá řada byla složená z rakouských pánů a až za nimi, dostatečně chráněný německými a rakouskými rytíři byl Rudolf. Zpočátku byla bitva nerozhodná, ale k večeru porušil Rudolf pravidla rytířského klání, nařídil útok ze zálohy a z boku, což bylo v rozporu s tehdejšími zvyklostmi. Přemysl nedokázal zareagovat na vzniklou situaci, byl sražen k zemi, i přes své královské znaky oloupen a nakonec i proti všem konvencím boje dobit. Málokdo ale uvěřil, že tento válečník opěvovaný v písních minesengrů padl, proto Rudolf nedovolil tělo pohřbít a nechal Přemyslovu mrtvolu vystavovat v kostelích.

Tímto jsem nechala uzavřít život jednoho z největších přemyslovských panovníků, nyní se vrátím k jeho životu. Přemysl byl dvakrát ženat. První sňatek uzavřel z politických důvodů. Vzal si o 30 let starší Markétu Babenberskou (1204-1266), získal další území, ale s potomky nemohl počítat. Proto se zatím nenechal korunovat, aby Markéta nemohla být českou královnou. S Markétiným souhlasem udržoval milostný poměr s dívkou Anežkou, kterou měla Markéta ve fraucimoru. Měli spolu několik dětí, syna Mikuláše, kterého později chtěl uznat za legitimního, ale papež s tím nesouhlasil. O své děti se dobře postaral, dcery provdal za významné muže a synovi zajistil opavské panství. Když bylo manželství s Markétou anulováno, nechal se korunovat českým králem.

Druhou jeho manželkou byla Kunhuta Uherská (1245-1285). Tu získal také politickým rozhodnutím. V bitvě u Kressenbrunnu, nedaleko od Moravského pole, bojoval s uherským králem Bélou IV. o nadvládu nad Štýrskem. Přemyslovi vojáci, těžce odění železní páni, zvítězili. A aby mír mezi těmito neustálými soupeři pojistil, nabídl, že se ožení s Bélovou vnučkou Kunhutou. Béla mu sice nabízel svou dceru Markétu, ale ta se chtěla věnovat církevní službě. S Kunhutou se dětí dočkal, jako první se ale narodila dcera. A protože nevěděl, jestli se syna a tím následovníka na trůnu dočká, žádal římskoněmeckého krále Richarda o právo, které by zaručovalo přemyslovskému rodu dědické nároky i v ženské linii. Richard mu vyhověl, navíc ho jmenoval ochráncem říšských práv a statků na území táhnoucí se až k Rýnu. Toto právo využije později Eliška Přemyslovna a vlastně jejím prostřednictvím se dostal na český trůn lucemburský rod.

Pro nás je důležité, že měl s Kunhutou nejenom dcery, ale dočkali se i syna. Václav se později stal jeho nástupcem.

Přemysl Otakar II. se zasloužil o mincovní reformu, která upravila váhu brakteátů a zlepšila jejich hodnotu. Pokusil se sjednotit míry a váhy a postihoval padělatele mincí. Zřídil zemský soud, u kterého byly vedeny zemské desky. Škoda, že se místo válčení a zvětšování území, které za své vlády zdvojnásobil, nevěnoval více domácím problémům, jistě by byl schopen vykonat mnoho dobrého.

Jeho jméno je spojováno s přívlastky „železný a zlatý“. Slovo železný první vyslovili divocí Kumáni z Uherska, turečtí nomádi, kteří po mongolské výpravě zůstali v Uhrách. Bylo to hned po bitvě u Kressenbrunnu, kde na ně zapůsobila Přemyslova zdatnost, neohroženost a tvrdost v boji. Přízvisko zlatý získal díky svému bohatství, i když je nesprávné, správně by mělo znít „stříbrný“. Jeho bohatství a dostatek peněz pocházelo z kutnohorského a jihlavského stříbra.

Bitvu na Moravském poli, jednu z největších středověkých bitev, která měla velký vliv na pozdější vývoj v Evropských zemích, připomíná památník, na kterém je reliéf Rudolfa Habsburského na koni, jména obou panovníků a datum bitvy. Rakouské země přijali výsledek bitvy s velkou úlevou, vnímají ho jako osvobození z českého útlaku. V Čechách přišla doba chaosu, Přemysl vlád sám a neměl kolem sebe nikoho, kdo by se ujmul řízení státu. Jeho synovi bylo pouze sedm let a ani jeho manželce se nepodařilo zajistit chod v zemi.

Přemyslova smrt byla významná událost, několik spisovatelů se nechalo jeho životem inspirovat. Objevil se i v Danteho Božské komedii, což bylo bráno jako veliká pocta. Španělský dramatik Lope de Vega udělal výjimku, jinak psal pouze o domácích dějinách, ale českému králi věnoval hru Císařská koruna Otakarova. U nás je známá první opera Bedřicha Smetany Braniboři v Čechách, pojednávající o událostech po Přemyslově smrti. A velmi známá naše spisovatelka Ludmila Vaňková, která napsala několik knih o zajímavých osobách z doby Přemyslovců, knihy o Přemyslovi pojmenovala Král železný a zlatý a Zlá léta.

V dalším díle mého povídání se zmíním o posledních dvou panovnících z přemyslovského rodu a o době, která nastala po skonu Přemysla Otakara II.

Přemysl Otakar II.Přemysl Otakar II. jako moravský markraběKoruna nalezená v Přemyslově hrobě v chrámu svatého Víta – pohřební korunaJosef Mathauser – Přemysl Otakar II. padl u Suchých Krut v den sv. Rufa 1278Památník bitvy na Moravském poli – památník bitvy mezi vesnicemi Dürnkrut a Jedenspeigen, 30 km jižně od BřeclaviKunhuta Uherská (1245-1285) jako česká královna – Zbraslavská kronikaKunhutina pečeťMarkéta Babenberská (1204-1266) na obraze v klášteře Klosterneuburgu

Některé poznatky mám z těchto knih:

Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
Jiří Spěváček – Karel IV.

Zdroj fotografií – Wikipedie

Památník bitvy na Moravském poli – autor Stanislav Doronenko CC BY 2.5

Karel IV. – Poslední Přemyslovci – 3. díl

Napsat komentář

Po smrti Přemysla Otakara II. se české země dostaly do vskutku nemilé pozice. Jako supi se na ní vrhli Ota Braniborský, Jindřich Vratislavský a Rudolf Habsburský. Rudolf chtěl využít svého vítězství nad českým králem, oddělil Moravu od Čech, odmítal uznat Václava jako nástupce Přemysla. Ota, Jindřich a Rudolf si chtěli svůj nárok na korunu vybojovat. Střetli se asi u Kolína a po boji uzavřeli mezi sebou dohodu. Ota byl jmenován na pět let poručníkem Václava. České království si rozdělili, Ota spravoval Čechy, Rudolf Moravu. Vdově Kunhutě bylo přiděleno Opavsko a Jindřich získal Kladsko.

Anarchie v zemi vedla i k vnitřním sporům mezi šlechtickými rody. Nastal chaos, plenění, vyrojilo se plno skupin zlodějů a zločinců. Každý chtěl situaci využít ve svůj prospěch. Ota neměl zájem pomoci maličkému Václavovi, spíše se staral o své vlastní zájmy, které neváhal prosazovat i vojenskou silou. Václava i s jeho matkou uvězní nejprve na Bezdězu, ale Kunhutě se podařilo uniknout, proto převeze Václava do Žitavy a potom do Berlína. Asi po čtyřech letech se Ota rozhodl Václava propustit, ale požadoval vysoké výkupné. Peníze byly sehnány a tak se dvanáctiletý Václav v roce 1283 ujímá vlády. Čechy opustila braniborská vojska, Moravu Rudolf a konečně se situace v zemi uklidnila.

Václav II. (1271-1305), syn Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské. I přes těžká první léta života, se mu povedl nástup na trůn a jeho vláda byla překvapivě dobrá. Neválčil tolik jako jeho předchůdci, dokázal diplomaticky urovnávat spory, i když se bojům o území nevyhnul. Po smrti Rudolfa Habsburského se jeho postavení v evropském měřítku zvýšilo.

I v domácím prostředí si vedl dobře. Velký význam na rozvoji ekonomiky země měla těžba kutnohorského stříbra. Za jeho vlády vzniklo v Kutné Hoře největší hornické centrum v Evropě. Také proto se tomuto městu říkalo Urbs magnifica, neboli město velkolepé. Ve městě postavil Vlašský dvůr, místo, kde se stříbro zpracovávalo. Na jiném místě byla tato činnost zakázaná. Václav vydal za pomoci italských právníků Zákoník horního a mincovního práva, který upravoval zásady hospodaření s vytěženým stříbrem. Václav začal razit Pražský groš. Byla to velmi hodnotná mince, v Evropě užívaná a ceněná. Vzorem pro minci byl francouzský groš Ludvíka IX. z roku 1266.

V roce 1279 se konala v Jihlavě dvojí svatba. Římský král Rudolf oženil svého syna Rudolfa s Anežkou Přemyslovnou a svou dceru Gutu dal Václavovi II. Oba dětské páry potom žili odděleně. Václav byl odvlečen Otou, Guta žila u své rodiny. Po této formální svatbě se konala v roce 1285 druhá, výhodná nejen pro Rudolfa, který si tak stále udržoval vliv v českých zemích, ale také pro Václava. Guta mu porodila několik dětí, pro mé vyprávění i pro náš stát jsou důležití Václav III., Anna Přemyslovna a Eliška Přemyslovna. V roce 1297 se konala korunovace Václava II., pár dní po ní zemřela nečekaně Guta.

V roce 1300 se Václav oženil podruhé, vzal si piastovskou dědičku, dvanáctiletou Elišku Rejčku (1288-1335). Přinesla mu věnem polské území. Eliška byly dvakrát českou a polskou královnou, po smrti Václava se vdala za Rudolfa Habsburského, ale ten po roce umřel. Tak se stalo, že měla kolem sebe pouze Přemyslovny, které jí nerozuměly, nebo možná i záviděly a žila v neklidu a nespokojená. Vztah s Jindřichem z Lipé jí kdekdo neodpustil, po jeho smrti se uchýlila do svých měst a později svými penězi a postoji podporovala Jana Lucemburského, kterému se Eliška líbila.

Při mírových jednáních a Albrechtem Habsburským, které nedospěly ke zdárnému konci, Václav náhle umírá. Na jeho zdraví se jistě podepsalo věznění, trpěl dlouho tuberkulózou a v létě roku 1305 skonal. Byl pochován v královské hrobce ve Zbraslavském klášteře, který sám založil. Zde cisterciácký mnich Ota a jeho pokračovatel Petr Žitavský napsali známou Zbraslavskou kroniku. V tomto klášteře byl později pochován i Václav III. a Eliška Přemyslovna.

Nástupcem Václava II. se stal jeho syn Václav III. (1289-1306). Co napsat o jeho vládě, když byla tak krátká? Rok byl sám na trůně, zúčastňoval se s otcem různých tažení. Otec mu za pomoci kutnohorského stříbra zajistil uherskou korunu, ale papež s tímto rozhodnutím nesouhlasil. Václava III. obklíčili odpůrci v Budíně a otec ho přijel se svým vojskem vysvobodit. Ukradli ale uherské korunovační klenoty, což vyvolalo velký nesouhlas mezi soupeřícími stranami. Václav se nakonec rozhodl o ukončení rozepře, vzdal se titulu, klenoty předal Otovi Dolnobavorskému a uzavřel mír i s Albrechtem Habsburským.

Václav se oženil s Violou Těšínskou (1290-1317), dcerou vévody z dynastie Piastovců, s níž měl dceru Alžbětu. Jeho život se ale chýlil ke konci.

V létě 1306 se Václav vypravil na Moravu. Potřeboval získat peníze a spojence, aby mohl vyrazit na válečné tažení do Polska. Zastavil se v Olomouci, které bylo sídelním místem arcibiskupa. Zde, v Přemyslovském paláci, románské budově v sousedství dnešní Katedrály sv. Václava, byl třemi bodnými ranami usmrcen. Nezjistilo se, kdo, proč, na čí objednávku. Jisté je, že z domu vyběhl rytíř Konrád z Botenštejna se zakrvácenou dýkou, byl ubit, ale ten spíše jen nalezl krále již mrtvého. Byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Objednavatelem vraždy byl asi Albrecht Habsburský nebo možná kumpáni krále, s kterými po nocích popíjel a věnoval jim statky, které později chtěl zpátky. Nebo i někdo ze šlechtických kruhů, s kterými Přemyslovci neustále vedly spory. Nevíme a již se nikdy nedovíme. Je ale zaznamenáno ve Zbraslavské kronice, že někdo ukradl vzácné královské klenoty a mnoho jiných šperků, které si vzal Václav s sebou na cestu. A to, jak píší, z chlapecké žádostivosti a ze záliby v cenných věcech. Mezi vzácnými artefakty byl zlatý kříž, který Václavův otec věnoval Zbraslavi a vzácná chrámová výzdoba.

Smrtí Václava III. skončila přemyslovská dynastie. V roce 1304 ovládali Přemyslovci větší území než celá Svatá říše římská. O dva roky později jejich moc upadla, jejich rod vymřel po meči. Zavražděním Václava 4. srpna 1306 odešel poslední mužský potomek slavného rodu, který působil v našich zemích od nejstarších dob.

Zůstaly nám ale Přemyslovny, Anna a Eliška, sestry Václava III. Ty svým životem ovlivnily další podobu státu, ale o tom zase příště.

Václav II. na miniatuře – Zbraslavská kronika

Guta Habsburská – iluminace ze Zbraslavské kroniky

Václav II. jako autor milostných veršů

Pražský groš – avers

Pražský groš – revers

Václav III. – Zbraslavská kronika

Václav III. na cestě do Uher

Socha Václava III. v Olomouci. Sochu vyrobil Josef Hladík v roce 1934 pro výstavu Dvorana Přemyslovců v Olomouci.

Poslední přemyslovští králové na vyobrazení ze Zbraslavské kroniky

Václav III. se navrací do Čech

Některé poznatky mám z těchto knih:

Vladimír Mertlík – Po stopách Lucemburků
Jiří Spěváček – Karel IV.

Fotografie – Wikipedie

Socha Václava III. v Olomouci – autor Michal Maňas CC BY 2.5
Pražský groš avers, revers – autor mzopx CC BY-SA 3.0

Karel IV. – Boj o trůn – 4. díl

Napsat komentář

Ve svém vyprávění jsem se dostala až na začátek 14. století, toho století, které bylo pro naše země jedno z nejdůležitějších v celé historii. Ukončení přemyslovské dynastie, proniknutí lucemburské do našich zemí, vláda největšího Čecha Karla IV., všechny tyto dávné události se promítají i do dnešní doby a pozůstatky z těchto dob nás stále provázejí. V dnešním díle se zastavím v době, která následovala po skonu posledního Přemyslovce. Sice to byla velká tragédie, ale stát mohl zásluhou šlechty, alespoň po krátkou dobu, fungovat i bez panovníka. Přemyslovci vládli, jak jsem již psala, izolovaně, neměli spojence, kteří by zajistili, aby se nikdo cizí nevměšoval do politických věcí v zemi. A nyní, kdy země neměla panovníka, objevilo se hned několik zájemců.

Byly zde dvě Přemyslovny, sestry Václava III., Anna a Eliška. Anna se ještě za Václavova života provdala za Jindřicha Korutanského (asi 1273-1335). Ten zaujal první místo ve státě, zastupoval krále v době jeho nepřítomnosti. A z této pozice se domníval a část šlechty s ním, že má největší právo získat titul českého krále. A pak tu byla Eliška, sestra Anny, která se dovolávala svého práva dědit po přeslici, práva, které získal Přemysl Otakar II. od římského krále Richarda Cornwallského v době, kdy neměl ještě syna. A samozřejmě s vojskem vtrhl do Čech Rudolf Habsburský. Šlechta stranící Jindřichovi doufala, že právě on zavede klid a pořádek a zvolila ho proto králem. Ale již po dvou týdnech od volby využil rozhádanosti české šlechty Rudolf, sliby a penězi si získal podporu prohabsburské části. Jindřich s Annou raději utekli do Korutan.

Rudolf se před svou volbou zavázal, že splatí velké dluhy po Přemyslovcích, ponechá v platnosti Zlatou bulu sicilskou, tím zajistí šlechtě právo volit svého panovníka a ožení se s vdovou po Václavovi II., královnou Eliškou Rejčkou. Korunovace Rudolfa i jeho svatba s Eliškou se konala najednou 16. října 1306. Rudolf se obklopil cizími rádci, tvrdě vymáhal daně, ale neplnil své sliby, šlechtě nevrátil její majetek. Dostal přízvisko Kaše, protože jedl rád tuto mnišskou stravu. Z hradu vyhnal královské dcery Elišku a Markétu, brzy se vyrojily i posměšné písně a vzpoura rebelů, kteří stáli na straně Přemysloven, byla připravena. Rudolf ji chtěl potlačit vojensky, ale v ležení onemocněl úplavicí a umřel.

Nyní se vrátil do Čech Jindřich s Annou, stále a do své smrti český král, protože se titulu nikdy nevzdal, i když na trůně mnoho nepobyl. Jindřich byl slabý panovník, nezajistil řádné fungování státu, prohluboval zadluženost a jeho vláda byla bezradná. Proti jeho vládě vystoupili příznivci Elišky a opati klášterů, kteří přicházeli o majetek. Hlavními vůdci při hledání nového panovníka byli opati Konrád Zbraslavský a Heidenreich Sedlecký. Při svých cestách se seznámili s právě zvoleným římským králem Jindřichem VII. Lucemburským. Ten měl syna Jana a bratra Walrama a doufal, že právě bratr dosedne na český trůn.

Nyní bylo ještě nutné dohodnout vše s Eliškou. Konrád vysvětlil Elišce jejich plán, aby byla ochotna pro dobro království vdát se za Jana Lucemburského, sice o čtyři roky mladšího, ale syna římského krále. Eliška dlouho neváhala, její postavení bylo neradostné. Nelíbil se jí osud své sestry Anny, která žila v nepříliš vydařeném manželství s Jindřichem, ale hlavně toužila uniknout své nepřítelkyni královně Elišce Rejčce. A tak jí přišla nabídka vhod a přivítala ji.

Přišly další válečné střety, Jindřich se trůnu vzdát nechtěl a jeho odpůrci měli strach o život Elišky. Přátelé ji v přestrojení za starou babku odvezli z Prahy do Nymburka. V Praze mezitím vypukla válka, protikorutanská skupina zvítězila a Eliška se ve slavnostním průvodu vrátila do Prahy. Dále se jednalo s Jindřichem, čeští vyslanci žádali ve slavnostním proslovu před generálním říšským sněmem o sesazení krále. Ale marně, Jindřich se trůnu nevzdal.

Když viděli Eliščini stoupenci, že se nelze s panovníkem dohodnout a hrozilo, že by Elišku mohli zajmout korutanští, 14. 8. 1310 odjela do Heinbachu a hned po příjezdu, 25. 8. byla v nádherných, zlatě vyšívaných šatech představena římskému králi Jindřichovi. Eliška byla o čtyři roky starší než Jan, tělesně i duševně zralejší, Jan byl velmi útlé postavy, dětského vzhledu. Nepoměr byl tak očividný, že Jindřich opět navrhl místo Jana svého bratra Walrama. Ale opět posloužila Zlatá bula sicilská, výmluvnost cisterciáckých opatů a dlouhá a složitá jednání skončila dohodou a slavnostním zasnoubením.

Týden po svém příjezdu, 1. září 1310, se ve Špýru konala slavná svatba. Zúčastnili se jí ženichovy rodiče, římský král Jindřich VII., jeho manželka, římská královna Markéta Brabantská, arcibiskup Petr z Aspeltu a trevírský arcibiskup Balduin Trevírský. Balduin byl nevlastním bratrem Jindřicha, byl nejvlivnějším mužem z lucemburského rodu, jeden z nejmocnějších mužů své doby. Z titulu své funkce patřil mezi kurfiřty s právem volit římského krále. Zájmy lucemburské dynastie prosazoval i vojenskou silou a velmi podporoval svého synovce Jana Lucemburského a později i prasynovce Karla IV. Pak zde byli i opati cisterciáckých klášterů, kteří byli organizátory sňatku, stovky dalších významných hostů a mnohatisícový dav přihlížejících. Protože mezi arcibiskupy mohučským a kolínským byla neustále rozmíška, kdo bude oddávat královský pár, vyřešili to šalamounsky. Konaly se svatby dvě. V předvečer sňatku požehnal novomanželům Jan, arcibiskup kolínský a druhý den pak ve špýrské katedrále Petr z Aspeltu, arcibiskup mohučský, budoucí nejdůležitější poradce nového krále. Oba církevní hodnostáři se hádali i před svatební hostinou hlavně o to, kdo z nich usedne po králově pravici. Situaci zachránil král Jindřich a tak nedošlo k ostudě při této slavnostní události.

Po svatbě Jindřich jmenoval Jana říšským vikářem, aby mohl být později zvolen římským králem. 21. září 1310 se Jan rozloučil s rodiči, s nimiž se již nikdy nesetkal, s Eliškou a zkušenými rádci vyrazil do Čech. Zde ho čekal boj o svá královská práva proti dříve zvolenému Jindřichovi a také proti silné skupině šlechticů. Nejprve chtěli dojet do Kolína nebo Kutné Hory, ale města je odmítla přijmout. Zamířili proto do Prahy, která byla uzavřena branami. Jan nechtěl začínat vládu válkou, vyčkával, zda se nenaskytne nějaká možnost vstoupit do města. Pomohl jim Eliščin známý, kaplan Bernger, kdosi otevřel po jeho přímluvě městskou bránu v blízkosti kláštera sv. Františka na břehu Vltavy. Jan se svou skupinou vjel do města, ocitl se na Starém Městě pražském. Na znamení míru rozhazoval po cestě na přihlížející peníze. Ale na druhé straně řeky, na Pražském hradě, seděl stále Jindřich. Začínají jednání, sejdou se i sestry Anna s Eliškou, manželky obou nepřátel. Anna slibuje, že Jindřich při zachování života odjede z Prahy. Jindřich s Annou tedy podruhé opouštějí Prahu.

Jan, Eliška a jejich doprovod se ubytují v domech na Starém Městě pražském, protože hrad je po velkém požáru neobyvatelný. Domy s gotickým podloubím jsou na dnešním Havelském náměstí a před Týnským chrámem. Král s královnou ulehnou v dodnes stojícím rohovém domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Tento dům se dodnes svou vznešenou gotickou výzdobou odlišuje od ostatních domů a naznačuje, že byl přímo předurčen k tomu, aby v něm bydlel český král s královnou.

Janova a Eliščina korunovace proběhla 7. února 1311 v chrámu sv. Víta, kde jim arcibiskup Petr z Aspeltu vsadil, za přítomnosti českých pánů, korunu na hlavu. Korunovační hostina se konala na Starém Městě pražském v minoritském refektáři u sv. Jakuba.

Tím jsem se dostala na konec dnešního vyprávění. Myslím, že rodiče krále Karla IV. si zasluhují více prostoru a tak si je ponechám do dalšího pokračování.

Svatba Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou ve ŠpýruEliščina pečeťJindřichova pečeť z roku 1303Balduin LucemburskýNáhrobek Petra z Aspeltu se třemi králi – Jan Lucemburský, Jindřich VII. Lucemburský, Ludvík IV. BavorKatedrála ve Špýru