V další části mého seriálu bych se ráda zastavila u rodičů Karla IV. Oba byli významní lidé, oba pocházeli z panovnických rodin, oba předali svým dětem část svých vlastností. Já bych řekla, že z obou si Karel vzal ty lepší a vyrostl z něj panovník, kterého mnozí považují za nejlepšího v celé naší historii.

Jan Lucemburský, zvaný Slepý, (1296-1346), byl jediným synem lucemburského hraběte, římského krále Jindřicha VII. a Markéty, dcery Jana Brabantského a neteře francouzského krále Filipa IV. Eliška Přemyslovna (1292-1330), dcera Václava II. a Guty Habsburské. O jejich cestě do Čech, svatbě i korunovaci jsem psala v minulém článku, nyní bych se zmínila o době jejich vládnutí, jejich dětech a něco málo o době, ve které žili.

Jan byl po svém příjezdu do Čech nemile překvapen poměry, které tu panovaly. Byl velmi mlád, neznal místní zvyklosti, které se velice lišily od francouzského dvora, kde byl vychováván. I to, že neuměl česky, mu ztěžovalo pozici při jednání především se šlechtou. Věděl také, jak čeští páni nakládají s nepohodlnými králi. Sice přislíbil při své korunovaci řadu závazků, ale rozhodně se jimi neřídil. Jeho heslem bylo – slibem nezarmoutíš. Hlavně byli trnem v oku jeho rádci, mluvící německy, francouzsky nebo latinsky, kteří dostávali úřady, vlády se místo českých pánů ujímali cizinci.  Města byla zbavena svých výsostných práv a výsad. A protože si Jan potrpěl na reprezentaci, potřeboval hodně peněz. Příjmy mu sice plynou z těžby stříbra, ražby mincí, z daní královských měst a klášterů, ale to nestačí, půjčuje si od měst a stává se na věřitelích závislý, nepočítá ale se splacením dluhu. Šlechta žádala výměnu německých rádců a větší spolupráci s domácími pány. Po výhružkách Jan částečně ustoupil, v čele rady byl sice Petr z Aspeltu, ale přibylo i několik Čechů, například nejvyšší maršálek Jindřich z Lipé, nejvyšší číšník Jan z Vartemberka a nejvyšší komorník Petr Vok. Ale nespokojeni byli i členové jeho doprovodu, byli zvyklí na přepych, který jim v Praze chyběl.

Jan chtěl vládnout tak, jak viděl na francouzském dvoře za vlády Filipa Sličného. Ale šlechta neměla zájem o silného panovníka. Po častých neshodách Jan rezignoval, v Čechách skoro nepobýval, připadaly mu zaostalé a tak si sem jezdil jen pro peníze.  Svůj zájem věnoval rodové evropské politice. Udržoval dobré vztahy s papežem, francouzskými králi, v Itálii získal několik měst. S polským králem Kazimírem III. a uherským králem Karlem Robertem se zúčastnil jednání, na kterém aktéři dohodli pevné hranice svých států, které se od té doby měnily jen velmi málo.

Jan ale přece jenom něco dobrého vykonal i v českých zemích. V roce 1338 povolil zřídit Staroměstskou radnici, první v Čechách. Nebylo to tak, že by dříve nefungovala městská správa, ale nyní měli na svou práci radní budovu, což ale nemůžeme považovat za velký Janův úspěch, spíše je to důsledek vývoje městské samosprávy. V roce 1325 nechává razit první zlaté mince, první nejen u nás, ale i ve střední Evropě. Mince dostaly název florény, protože se na jejich zpracování podíleli florentští umělci. Byl na nich portrét Jana a heraldický lev. Používaly se hlavně v mezinárodním obchodě.

Eliška si jistě představovala svůj život po boku krále jinak. Soužití s Janem nebylo lehké a dá se říct, že nebyla spokojena s jeho vládnutím ani v manželství.  Domnívala se, že Jan obnoví velikost a prestiž českého státu, kterou měl v době vlády jejího otce. Chtěla také uplatnit svůj vliv, ale moc prostoru nedostala. Trápil ji vztah s nevlastní matkou Eliškou Rejčkou, který rozdělil společnost na dvě skupiny, spory byly označovány jako válka královen. Domnívala se, že milostný vztah Elišky s ženatým Jindřichem z Lipé znevažuje úctu Eliščina otce, Václava II. Také ji rmoutilo manželství její sestry Anny, které nebylo povedené. Ale ani její nebylo dobré, neustálá odloučenost a různé starosti vedly až k rozpadu manželství. Po pomluvách, že se Eliška snaží sesadit Jana z trůnu, utekla na hrad Loket. Jan si pro ni přijel s vojskem, hrad se druhý den obléhání vzdal a královnu nechal převézt i s dětmi na Mělník. Ale Jan si ponechal tříletého Václava, kterého uvěznil na Lokti, v temném sklepení strávil chlapec dva měsíce, později ho převezl na Křivoklát.

V roce 1323 Jan odvezl Václava do Paříže, střediska vzdělanosti a dvorské etikety. Zde Václav přijal po biřmování jméno svého kmotra, Karel, a pod tímto jménem ho všichni známe. Získal skvělé vzdělání, oženil se tu se svou první ženou, Blankou z Valois a spřátelil se zde s budoucím papežem Klimentem VI. Jediným mínusem Karlova pobytu ve Francii byla skutečnost, že se již nikdy nesetkal se svou matkou. Eliška ke konci svého kratšího a ne moc spokojeného života podporovala Zbraslavský klášter, zemřela na tuberkulózu, na svátek sv. Václava 28. září 1330, a je pochována na Zbraslavi. Jan se o jejím skonu dozvěděl při své cestě do Itálie, ale byli si již natolik cizí, že na pohřeb nejel. Nechal pouze sloužit zádušní mši v místní katedrále. V této souvislosti je zajímavé, že na pohřeb Elišky Rejčky se vypravil.

V roce 1321 pořádal Jan na Pražském tržišti turnaj, po pádu koně, který se splašil, se dostal pod kopyta bojujících koní a utrpěl vážná zranění. S jeho léčbou pomáhala i Eliška. Ale v době, kdy Eliška porodila syna Jana Jindřicha, narodil se Janovi nemanželský syn Mikuláš, což Elišku velmi ranilo. Stále více se cítila odstrčená, nespokojená, žila většinou na Mělníku. Spolu na veřejnosti se již více neukazovali.

Spory se šlechtou neustále trvaly, až se nakonec šlechta dohodla s Karlem, a ten se vrátil do Čech. Nastává tím období nazvané lucemburské dvojvládí. Když v roce 1341 zajistil Jan Karlovi nástupnictví na českém trůně, situace se zlepšila, narovnaly se vztahy mezi otcem a synem, které nebyly dobré, a Karel se ujal vlády v Čechách. Došlo ke zlepšení poměrů v království a k jeho rozvoji.

Jan Lucemburský byl dědičně postižen silnou krátkozrakostí. Při vojenském tažení na Litvu v roce 1337 se mu zhoršilo vidění na pravé oko. Lékař ho léčil mastí obsahující rtuť a Jan na toto oko oslepl, nechal proto lékaře zašít do pytle a hodit do řeky Odry. Karel otce odvezl do francouzského města Montpellier, ale ani tam mu lékaři nepomohli, postupně přišel o zrak úplně.

V době, kdy se schylovalo k válce mezi Francií a Anglií, požádal Filip VI., první panovník z rodu Valois, o pomoc Jana. Vše spělo k první významné bitvě stoleté války. Jan právě přemýšlel s Karlem, jak zbavit římského císaře Ludvíka Bavora svého titulu. Karel byl právě zásluhou svého přítele, učitele a papeže Klimenta VI. zvolen římským králem. A chtěl-li být také hlavou Svaté říše římské, musel si tento post vybojovat.

Ale nyní mělo přednost volání o pomoc z Francie. Lucemburkové byli s rodem Valois spřízněni, Karel se oženil s Filipovou sestrou Blankou. Vydali se proto do Francie. Janovo vojsko bylo tvořeno německými rytíři, byli v něm pouze tři čeští páni. Francouzské vojsko bylo větší než anglické, ale nemělo žádné vedení, šlechtici vydávali špatné příkazy. Angličané měli k dispozici vynikající lučištníky, kteří bitvu u Kresčaku v roce 1346 rozhodli. Jan bitvu nepřežil. Byl slepý a chtěl po svých rytířích, aby ho vedli do boje. Ti, aby ho v bitvě neztratili, svázali otěže koní dohromady. A tak v bitvě zahynuli všichni, druhý den je našli s koňmi navzájem spojenými. Jsou známa poslední slova, zaznamenal nám je kronikář Karla IV. Beneš Krabice z Weitmile, které před bojem pronesl –  toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal. Je otázka, zda tato slova vůbec pronesl. Určitě ne v této podobě. Jestli promluvil ke svým rytířům, byla v němčině. Pokud byla pravda, že se tímto útokem rozloučil se životem, pak by určitě zněla ve francouzštině. Je možné, že Jan šel dobrovolně na smrt, protože v době, kdy se zúčastnil bitvy, již armáda krále Filipa prchala z bojiště. On asi ztratil chuť žít, neviděl, nemohl vést stejný život jako dřív, ale škoda rytířů, kteří zahynuli na jeho přání s ním. Ale Jan byl válečník, měl to v sobě, těžko by asi jen tak utekl z bitvy. Nevíme, a již se nikdy nedovíme. Naštěstí pro naši vlast Karel usoudil, že je bitva prohraná a opustil bojiště.

Jan zemřel ve stejný den jako o skoro sedmdesát let dříve český král Přemysl Otakar II. Zohavenou a okradenou mrtvolu otce převezl Karel do Lucemburska. Jeho posmrtná cesta je zajímavá a je s podivem, že nedošlo k nějakému poškození nebo ztrátě. Nejprve byl pochován v benediktinském klášteře Panny Marie. O dvě stě let později musel místo opustit kvůli přestavbě místa a byl uložen do františkánského kláštera v centru města. Potom byly ostatky v majetku barona Heřmana, později jeho syna Jana, od něj je vykoupila nizozemská královna Isabela. Její manžel Albrecht Habsburský je nechal uložit v Neumünsterském opatství. I Francouzi, za které položil život, mu znepříjemnili odpočinek. Při napadení Lucemburku Ludvíkem XIV. v roce 1684 zničili původní náhrobek a ten musel být zhotoven znovu. V roce 1795, opět při obléhání francouzským vojskem, tělo krále raději ukryli mniši. Od nich je získal do své sbírky kuriozit majitel porcelánky Boch-Buschmann. U něj je uviděl v roce 1833 pruský korunní princ Fridrich Vilém IV., koupil je a uložil v kapli v Castellu na skále nad řekou Saarou. Ve dvacátém století si na Jana vzpomnělo Lucembursko a 26. srpna 1946, v den šestistého výročí bitvy u Kresčaku ho převezli do Lucemburska, kde si přál být pohřben. Odpočívá v katedrálním chrámu Panny Marie.

Ještě jednou se vydal Jan na cestu, a to do Čech. Antropolog Emanuel Vlček provedl zkoumání. Zjistil, že Jan byl vysoký asi 170 centimetrů, štíhlý, svalnaté postavy a v bitvách i turnajích utrpěl mnohá zranění. V jeho poslední bitvě mu šíp prostřelil očnici, druhá smrtelná rána byla vedena zezadu do levé poloviny hrudníku. Sečné rány na prstech svědčí o tom, že angličtí vojáci jeho mrtvolu okradli o cenný meč a prsteny.

Uzavřela jsem životy rodičů Karla, ale chtěla bych se alespoň krátce zmínit o jeho sourozencích. I ti měli vliv na Karlův pozdější život a hlavně jeho mladší bratr mu ve vládnutí pomáhal.

Jan a Eliška měli několik dětí, první dvě byly dcery a Eliška prožívala těžké chvíle, bála se, že očekávaný dědic nepřijde. Ale jak víme, třetí dítě byl tolik očekávaný chlapec. A nyní krátce ke všem jejich dětem.

Markéta Lucemburská (1313-1341), byla manželkou dolnobavorského vévody Jindřicha. K Markétě se uchylovala matka po rodinných sporech. Jindřich byl věrným spojencem lucemburské dynastie. Měli spolu jednoho syna, který v jedenácti letech zemřel.

Jitka Lucemburská (1315-1349), měla smůlu, že se narodila místo očekávaného syna, byla trochu odstrkovaná. Vdala se za budoucího francouzského krále Jana II. Měli jedenáct dětí, Jitka skonala na mor, o rok později se její manžel stal francouzským králem. Bývá označována jako pramáti rodu Valois.

Václav, později Karel IV. (1316-1378), o jeho životě se rozepíši v dalších pokračování seriálu.

Přemysl Otakar (1318-1320), jméno dostal na přání českých pánů, umřel ve dvou letech.

Jan Jindřich (1322-1375), byl moravským markrabětem, sídlil v Brně, zde založil augustiniánský klášter. Byl čtyřikrát ženat, měl několik dětí se svou druhou ženou, Markétou Opavskou, dcerou Mikuláše II. Opavského. Jan Jindřich a Markéta byli pravnuci českého krále Přemysla Otakara II.

Anna (1323-1338) a Eliška (1323-1330), dvojčata, poslední děti Elišky. Annu provdal Jan z politických důvodů do habsburského rodu, jejím mužem se stal o dvacet let starší vdovec Ota. Anna žila do svých dvanácti let ve Francii u dvora, po návratu a svatbě již za tři roky skonala. Její manžel ji o půl roku později následoval. Její dvojče Eliška umřela v dětství.

V příštím díle se již podíváme za Karlem IV., jeho životem v dětství, ve Francii a Itálii. Máte-li zájem, počkejte si na další díl seriálu.

Janova busta z katedrály sv. Víta Jan Lucemburský jako král český na vyobrazení ze Zbraslavské kronikyJezdecký portrét krále Jana v Gelnhausenově kodexuJanova královská pečeťBitva u Kresčaku na dobové iluminaci Bysta Elišky Přemyslovny ve Svatovítské katedráleEliška Přemyslovna – iluminace ze Zbraslavské kroniky

Některé poznatky jsou z těchto knih:

• Vladimír Mertlík – Po stopách přemyslovců
• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Jörg K. Hoensch – Lucemburkové
• Alexej Pludek – Český král Karel
• Jan Bauer – Bílá místa našich dějin

Zdroj fotografií Wikipedie:

• Janova busta – autor Packare CCO
• Bitva u Kresčaku – autor Acoma GFDL
• Bysta Elišky Přemyslovny – Packare CCO

Počínaje tímto dílem se již budu věnovat Karlovi IV. Při čtení knih, z televize nebo časopisů jsem během života, nejvíce ale během posledních pár měsíců, sesbírala velké množství různých informací z Karlova života. A mám problém, co s nimi. Jak je uspořádat, aby mé psaní bylo čtivé, zajímavé svým obsahem a zároveň srozumitelné a přehledné. Ono je to s Karlem totiž těžké. Čím víc jsem se o něm dozvídala, tím víc jsem získávala nové a nové informace. Některé se samozřejmě opakovaly, dost často i maličko lišily, ale nových bylo podstatně víc. A tak jsem si musela říct, a dost! Už nesmím nic číst nebo seriál nikdy nedokončím.

Uspořádala jsem své poznámky, dopsala pár letopočtů, protože ty si tedy vůbec nepamatuji, s čísly mám problém odjakživa, a zkusím hodit na papír Karlův život tak, jak ho vnímám já. On na něj bude mít každý člověk asi trochu jiný náhled podle toho, co sám upřednostňuje v životě. Aktivity Karla jsou tak obšírné a zasahují do všech sfér, že je téměř nemožné sepsat všechno. Budu moc ráda, když se po skončení seriálu nebo během něj zapojíte, milé čtenářky a čtenáři, a doplníte mé psaní dalšími poznatky, na které jsem zapomněla, nebo které jsem nepovažovala za důležité, ale vy ano.

Rozhodla jsem se, že zkusím rozdělit Karlův život do několika částí. Nejprve začnu dětstvím, pak se více zaměřím na politickou dráhu, k tomu přiřadím jeho soukromý život, manželky a děti. V dalších částech bych se více věnovala jeho českému působení, jeho úmrtí a skončila bych pokusem o shrnutí jeho nejdůležitějších předností, či spíše jakýmsi závěrečným slovem.

A od května se můžu, ale vy samozřejmě také, rozjet na několik výstav do Prahy či jinam, na různé hrady a zámky, protože tento rok je věnován nejen Karlovi IV, ale i Lucemburkům. A budu se kochat, a vy jistě též, krásnými věcmi, které z té doby pocházejí a budu si své vědomosti získané při psaní těchto řádků porovnávat s tím, co v létě uslyším jinde. Doufám, že i vy se dozvíte něco nového a pro vás zajímavého.

Velká a radostná událost nastala v Praze. V pátek 14. května 1316 mezi čtvrtou a šestou hodinou ranní se v Pražském městě, v některém měšťanském domě na Starém Městě pražském, narodil prvorozený syn Jana a Elišky Václav. Dlouho očekávaný syn přinesl naději na udržení dynastie a alespoň na čas uklidnění v královské rodině.

V Praze v tu dobu pobývali, a myslím, že zcela záměrně, dva nejdůležitější muži Janova života, mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu, jeho velký rádce a nejmocnější muž lucemburské dynastie, trevírský arcibiskup Balduin. Oba se tak mohli zúčastnit, za asistence dalších významných osob, Václavova křtu v bazilice sv. Víta na Pražském hradě, který se konal na Hod boží svatodušní, 30. května 1316. Chlapec dostal jméno Václav, jak si přála Eliška, v upomínku na své slavné předky.

Mocenské boje mezi králem a šlechtou, intriky u dvora a obvinění, že chce Eliška dosadit syna předčasně na trůn, kterým Jindřich z Lipé nařkl královnu, vyvolalo Janův vojenský útok na hrad Loket, kam se Eliška s dětmi přemístila. Po dobytí hradu byl Václav odtržen od matky a uzavřen ve sklepní místnosti, kde strávil dva měsíce. Po opuštění kobky nesměl ještě celý rok hrad opustit. Po roce věznění na Lokti ho otec převezl na Křivoklát. Zde ho hlídal královský purkrabí Oldřich a pobyl tu bez matky i sourozenců tři roky. Král tím dával najevo, že syn jako následovník trůnu, patří jemu. Aby se nepodařilo příznivcům královny chlapce odvézt, raději ho uvěznil. Nařízení bylo velmi kruté a poznamenalo vztah syna k otci a zvýšilo lásku k matce. Václav prožíval dětství v ústraní hradních zdí, bez matky a sourozenců, bez her i kontaktu s jinými lidmi než byla chůva a strážci. Není divu, že na tuto dobu nikdy nezapomněl, hořká první léta šla neustále s ním, jak později poznamenal ve svých pamětech.

Jan měl zájem upevnit své svazky s francouzským dvorem. Povedlo se mu provdat svou sestru Marii za francouzského krále Karla IV. Sličného, který sehrál velkou úlohu ve Václavově životě. Jan měl zájem o spojení svého syna s některou francouzskou dámou. Vyhlédl si Markétu, dceru hraběte Karla z Valois, kterou nazývali Blanka. Byla stejně jako Václav sedmiletá a vyrůstala na francouzském dvoře svého bratrance Karla IV. Sličného. Sňatek pomohla domluvit Janova sestra Marie. Václav byl proto spěšně převezen z Křivoklátu do Francie.

Ještě před svatbou byl Václav biřmován. Udělení této svátosti mělo velký význam pro budoucího krále a mělo slavnostní průběh. Kmotrem mu byl král Karel IV. Sličný a Václav proto přijal podle tradice jeho jméno. Svatba Karla s Blankou se konala najednou s korunovací Marie Lucemburské, jak je zapsáno ve francouzských kronikářských análech, 15. května 1323. Svatební obřad byla mimořádná událost, velmi významná svým dosahem. Karel byl jistě udiven vším, co se kolem něj dělo. Z vězení se najednou ocitl mezi nejvyššími členy evropské společnosti, kolem něj bylo plno nádhery a lidí, kteří mu věnovali pozornost.

Po svatbě se rozloučil s nevěstou a odjel na venkovské sídlo Karla IV. Sličného, kde ho vychovatelé učili číst, psát a počítat a také si osvojil latinu a francouzštinu. Jeho výchova nebyla svěřena mnichům, ale světským kněžím s vysokým vzděláním, se speciálním zaměřením na diplomatickou a politickou činnost. Francouzský král si Karla oblíbil a snažil se mu ve výchově pomáhat. Po smrti své manželky Marie při předčasném porodu si Karla přestěhoval přímo na svůj dvůr. Všechny výlohy spojené s pobytem platil také on, Jan nepřispíval synovi žádnou částkou. Dokonce později vyplácel Karlovi i roční komorní plat ve výši 4000 liber. Byla to tedy pro našeho Karla velmi šťastná doba, po dětství stráveném ve vězení se ocitl v prostředí, kde ho měli rádi a starali se o jeho potřeby, nejen základní potřebné k životu, ale hlavně mu král poskytl vynikající vzdělání, ačkoli sám byl negramotný.

Po pěti letech král umřel a nový francouzský král Filip VI.z Valois, nevlastní bratr Karlovy manželky Blanky, již nebyl ke Karlovi tak vstřícný. Karel se ale dál věnoval studiu, navštěvoval pařížskou univerzitu, kde studoval svobodná umění. Tato nejproslulejší západoevropská škola umožnila Karlovi nejlepší vzdělání, které mu pomohlo uspět v jeho dalším životě. Byla to nejdůležitější doba nejen pro Karla, ale i pro český stát.

Po sedmi letech ho otec poslal do Lucemburku, kde se pod dohledem svého prastrýce Balduina dál vzdělával. Seznamoval se s německým prostředím a naučil se německý jazyk. Po ročním pobytu ho otec povolal na společnou cestu do Itálie, aby mu pomohl zachránit hroutící se panství Lucemburků. Jan chtěl získat italská města a to natolik, že se neváhal spojit s Jindřichem Korutanským. Jak víte nebo si vzpomenete, psala jsem o něm, byl to stále český král a protivník Jana. Protože neměl syna, v nabídce byly Korutany a Tyroly. Jan si dokázal prosadit své zájmy, domluvil sňatek svého syna Jana Jindřicha s Markétou Korutanskou, zvanou Hubatá nebo Pyskatá, k synovi přidal čtyřicet tisíc hřiven stříbra a dostal slib, že se Jindřich vzdá svého titulu.

Janovi se podařilo získat některá města, ale měl v Itálii plno odpůrců. Vzal si k sobě syna, aby mu jeho neokoukaná tvář a myšlení umožnilo získat další města, sjednotit celou Lombardii a potom ovládnout sjednocenou Itálii. Ale narazil na protilucemburský odpor. Karlově družině bylo podáno otrávené jídlo. Stalo se tak o velikonoční neděli, Karel chtěl při velké mši přistoupit k přijímání, nejedl proto žádné jídlo. To ho zachránilo, protože několik mužů z jeho družiny otravu nepřežilo.

Karel se s otcem zúčastnil různých jednání, šarvátek a bitek, ne vždy úspěšných, města se bouřila, finanční požadavky Jana byly příliš vysoké, chyběly peníze na žold a vojáci tudíž ubývali. Karel zde poprvé velel v bitvě u San Felice, před bitvou byl pasován na rytíře, ztratil tu svého koně a sám byl zraněn na rameni, ale podařilo se mu zvítězit. Svůj triumf přičítal sv. Kateřině, bitva se odehrála v den jejího svátku. Po celý život se pak stal jejím ctitelem, jak dosvědčují umělecká díla, sochy a obrazy této světice, kterými se obklopoval. Ale jinak se dá říct, že italská výprava skončila nezdarem. Jediným kladem celé akce byl příjezd Jindřicha Korutanského se svým zetěm Janem Jindřichem. Poprvé se Karel setkal se svým bratrem, sblížili se a celý život se podporovali.

Karel se poprvé osamostatnil, usídlil se v Itálii ve městě Lucca, bydlil v biskupském paláci, měl své písaře, notáře a vydával listiny, které označoval vlastní pečetí.

Karel byl otcem pověřen k jednání s Jindřichem Korutanským v záležitosti nesplaceného věna, které slíbil při svatbě Jana Jindřicha. Zajímavé je, že v čele pánů, které si Karel k vyjednávání zvolil, stál Přemyslovec Jan, řečený Volek, vyšehradský probošt, nevlastní bratr královny Elišky, její věrný ochránce a přítel, ale odpůrce Jana. I většina ostatních byli příznivci Karla, z toho se dá usoudit, že se Karel vůči svému otci vyhranil a vladařské záležitosti řešil s lidmi, kteří mu byli blízcí. Jan poté zdržoval syna v Itálii, nechtěl, aby se Karel vracel do Čech, věděl, že šlechta Karlovi více věří a má o něm lepší mínění a to by také mohlo znamenat, že by mohl přijít o českou korunu.

Vzhledem k tomu, že Jan pobýval stále v cizině, měla šlechta pocit, že království není správně vedeno a své účasti na jednání o věnu využila k tomu, aby požádala Karla o návrat do Čech. A Karel byl rád že se může vrátit a pustit se do všech úkolů, které na něj v Čechách čekaly. Nebyl příliš nadšen, jak s ním otec manipuluje. Byl dokonale vzdělán a to nejen všeobecně, ale hlavně diplomaticky a chtěl se sám ujmout řízení státu, ne sebrat otci korunu, ale začít spravovat stát dle svého rozumu a přesvědčení. A že to uměl, víme všichni, zůstalo po něm mnoho dobrého, s jeho stopou se můžeme stále setkávat.

O jeho příjezdu do Čech, a jaké byly další jeho kroky, si můžete přečíst v příštím díle.

Pierre de Rosieres (1291-1352), učitel Blanky a Karla při jeho francouzském pobytu. Po zvolení papežem si změnil jméno na Kliment VI. Jeho Svatost Kliment VI. byl 198. papežem.

Filip VI. Francouzský (1293-1350), bratr Blanky z Valois, první panovník z dynastie Valois. Středověká miniatura.Karel IV. Sličný (1294-1328), na jeho dvoře vyrůstal malý Václav a zásluhou tohoto francouzského panovníka se mu dostalo vynikajícího vzdělání. 

Karel IV. Sličný a Marie Lucemburská, sestra Jana Lucemburského, teta Karla IV.

Svatba Marie Lucemburské (1305-1324) s Karlem IV. Sličným

Busta Blanky z Valois (1316-1348), nachází se ve Svatovítské katedrále

Blanka z Valois a Karel IV. – iluminace z 15. století

Koruna nalezená ve Slezské Středě, která mohla patřit Blance z Valois

Jan Jindřich (1322-1375), bratr Karla IV., jeho rádce, zástupce a přítel – dobová miniatura – Gelnhausenův kodex

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Alexej Pludek – Český král Karel

Fotografie jsem převzala z Wikipedie

• Busta Blanky z Valois – autor Packare – CCO
• Blančina koruna – autor Tlumaczek – CC BY-SA 3.0

První, co Karel učinil při svém návratu 30. října 1333, bylo zastavení se ve Zbraslavském klášteře, kde byla pohřbena již tři roky jeho matka Eliška. Vzdal tím hold nejen matce, ale i přemyslovskému rodu, naznačil tím, že má zájem jít jinou cestou než jeho otec. Přišli ho přivítat zástupci Prahy a šlechtici, vyjádřili svou radost nad jeho návratem, setkání bylo velmi radostné a slavnostní. Přesto byl Karel smutný, uvědomoval si, že již v Čechách nemá žádné příbuzné ani přátele.

Karel byl nemile překvapen stavem království. Nečekal na něj žádný majetek, ať už hmotný nebo finanční. Neměl ani kde ulehnout, Pražský hrad byl neobyvatelný. Šlechtici mu nabídli pomoc a nejdůležitější potřeby k žití. Ubytování mu zajistili v domě, ve které bydlela dříve jeho matka, když ji vyhodil z hradu Rudolf Habsburský a musela se živit vyšíváním, na Starém Městě pražském, nazývaném později U Štupartů, blízko chrámu sv. Jakuba. Karel využil svého úsudku a schopností, obklopil se českými rádci, znovu se naučil češtinu a získal si tím na svou stranu plno příznivců ze šlechtických kruhů. Postupně si Karel získal autoritu a rozhodující postavení v zemi.

Věnoval se obnově rozvráceného královského majetku, dokonce i korunovační koruna byla Janem zastavena, otcovo válčení, nehospodárnost a nezodpovědné zacházení s majetkem Karlovi velmi vadilo. Podporoval kláštery a církevní instituce i významná města v Čechách a na Moravě. Připravoval si spojence, protože šlechtě příliš nedůvěřoval. Část financí posílal za otcem, většinu si ale ponechával a použil na pokrytí dluhů a na další rozvoj království.

Prvním jeho cílem bylo obnovení Pražského hradu. Sám napsal „ Pražský hrad byl zcela opuštěn, pobořen a zničen“. Byl v žalostném stavu, chtěl ho nejen opravit, ale i přestavět podle sídla francouzského krále, tak jak ho znal ze svého pobytu. Chystal také vhodné domy, aby si mohl k sobě vzít svou manželku Blanku z Valois. Ta přijela s velkým doprovodem dvorních dam a dvořanů 12. června 1334. Její příjezd oslnil Prahu nádherným oblečením a vybavením, ale vzbudil nelibost u části šlechty, protože to byli cizinci. A to velmi připomínalo Janovu éru, které se chtěli vyhnout. Rádci na Karla naléhali, aby odeslal zpět do Lucemburska družinu své manželky. Urychleně sehnali peníze a všichni z Prahy odjeli. Blanka se po čase naučila česky a německy a žila tu sice osamocená, ale celkem spokojená. 24. května 1335 se jim narodila dcera, kterou pojmenovali po matce Markéta.

Janovi se nelíbila Karlova pozice v Čechách, hlavně jeho úspěchy, a dal to najevo kroky, o kterých Karel ani jeho bratr nevěděli, i když se jich týkaly. Karlovu Luccu prodal bez jeho vědomí francouzskému králi za 180 tisíc florenů. Jan se podruhé oženil, vzal si Beatrix, dceru vévody Ludvíka z Bourbonu. Jan se ve svatební smlouvě zavázal, aniž by to synům řekl, že se jeho synové vzdají nároku na lucemburské hrabství. Karlovi to příliš nevadilo, chtěl sídlit v Čechách. Je zajímavé, že i když byl Jan neustále v zahraničí, stihl řešit i domácí státní záležitosti, pokud za ním přijelo poselstvo z Čech.

Podstatným rysem Karlovy vlády byla skutečnost, že nespravoval zemi v izolaci od toho, co se dělo za jejími hranicemi. Chtěl udržovat se sousedy dobré vztahy, aby nedocházelo ke konfliktům. Po smrti Jindřicha Korutanského se rozpoutal boj o jeho majetek. Habsburský rod a císař Ludvík ho chtěli pro sebe, Lucemburkové věřili, že patří jim, hlavně Jindřichově dceři a zeti Janu Jindřichovi. Jan Lucemburský už chystal vojáky a vybíral zvláštní daň, aby bylo z čeho vše zaplatit. Ale Karel se vypravil na cesty, jednal a snažil se mírovou cestou dojít k nějakému přijatelnému výsledku. Podařilo se mu vyjednat příznivou dohodu, nazvanou Trenčínský mír, s polským a uherským králem, čímž zmařil plány soupeřů. A navíc se panovníci dohodli, že v případě ohrožení si navzájem pomohou, myšleno tím, že budou společně čelit rozpínavé vládě Habsburků. Později se k nim připojil ještě Jan Jindřich.

Rozkol mezi Janem a Karlem došel tak daleko, že Jan Karlovi odebral veškeré tituly a vládní moc na jednáních v Čechách i na Moravě. V Tyrolích, kde pomáhal svému bratrovi, používal svou pečeť, na které byl český lev s dvojitým ocasem a s korunkou na hlavě. Nápis byl bez jeho markraběcího titulu, ale Karel se jistě domníval, že jako Janův dědic má právo pokračovat ve svém úsilí i přes odpor otce.

Ani svár mezi synem a otcem nezabránil podniknout společnou vojenskou výpravu do Litvy, která vyřešila slezské poměry. Ale pak už Karel od otce odejel za svým bratrem do Tyrol. Na cestě, část strávili na lodi, je obklíčili benátští plavci a chtěli je zajmout, aby dostali bohaté výkupné. Karel a jeho průvodce Bartoloměj Frankopan vymyslili lest, jak jim uniknout. Zatímco posádka vyjednávala s piráty o podmínkách přijetí zajatců ve městě, sestoupili Karel a Bartoloměj na druhé straně korábu nenápadně do rybářského člunu a zakryti rybářskými sítěmi propluli do odlehlé části přístavu. Na pevnině se potom setkali s celou Karlovou družinou, která pirátům nebyla k užitku. V Itálii se Karel zapojil do válek v Lombardii, pomohl v nich zvítězit Benátčanům nad stoupenci císaře Ludvíka Bavorského. Když dostal z Čech zprávu, že jeho otec odcestoval, připravil se na cestu zpět do vlasti. V Meránu umřel jeho věrný několikaletý přítel pan Bušek z Velhartic. Na uvolněné místo nastoupil jeho stejnojmenný syn, také člen Karlovy družiny. Cesta tedy nebyla veselá, ale podařilo se jim v pořádku přijet na Moravu. V dalších dnech Karel vyřešil několik dlouhodobých konfliktů, které měli různí šlechtici s Janem. Proti odbojnému Mikuláši z Potštejna vyrazil se svým vojskem, jeho hrad dobyl a dal tím najevo, jak se povede neposlušným šlechticům, kteří nebudou dbát jeho příkazů.

Před velkou bitvou mezi Anglií a Francií, 9. září 1340, dal Jan vyhotovit osobním notářem závěť, z které bylo vidět, že mu více záleží na rodném Lucembursku než na českých zemích. Nedůvěřivý a negativní vztah k synovi dal najevo neuvedením Karla mezi vykonavatele závěti. Všechny Janovy dluhy měl zaplatit Karel z výnosů dolů v Čechách, ani ho neustanovil poručníkem svého syna Václava, chlapce svěřil lucemburské šlechtě. Za poslední místo svého odpočinku si vybral cisterciácké opatství nedaleko Arlonu v Lucembursku, nechtěl být pohřben v Čechách. Protože se Karel obával, aby o vládu v českých zemích nepřišel, donutil otce svolat na 11. června 1341 slavnostní zasedání zemského sněmu šlechty, aby zde ohlásil své rozhodnutí, že po své smrti nastoupí na jeho místo Karel. Všichni účastníci uznali Karla jako svého budoucího krále.

Výrazným kladným počinem byla volba nového biskupa v roce 1343. Stal se jím Arnošt z Pardubic. Jméno dostal po otci, přízvisko na znamení toho, že otec vlastnil mimo jiné statky i Pardubice. Byl vzdělán, studoval u nás i v Itálii. Tam se seznámil s Karlem a spojilo je přátelství. Karel si vážil jeho rad a pomoci při spravování státu.

Karlovým vítězstvím bylo zřízení arcibiskupství v Praze. Již Přemyslovci, od dob Přemysla Otakara I., žádali o svolení, aby mohlo být v tomto městě. Povedlo se zásluhou papeže Klimenta VI. 30. dubna 1344, který na slavnostním zasedání povýšil pražské biskupství na arcibiskupství. Současně jmenoval na Karlův návrh Arnošta z Pardubic arcibiskupem a udělil mu právo korunovat české krále. Znak své hodnosti, pallium, dostal 21. listopadu, v den, kdy Jan, Karel a Arnošt slavnostně položili základní kámen ke stavbě Svatovítské katedrály. Pallium je pás upletený z bílé vlny s šesti vyšitými kříži, upravený přes ramena do prstence. Povýšením na arcibiskupství se Karlovi podařilo získat silného spojence, církev disponovala značným majetkem a mohla též ovlivňovat myšlení lidí. Pomáhala později Karlovi prosazovat své postoje, šlechta se většinou starala pouze o svůj prospěch. I církev potřeboval pomoc, své postavení by si bez silného panovníka nemohla uhájit. Skončilo období vnitřních nepokojů a vše spělo ke klidnějšímu rozvoji státu.

V roce 1342 se Blance narodilo druhé děvče, které dostalo jméno Kateřina. V zájmu uklidnění situace s Habsburky se Karel a Albrecht dohodli na sňatku svých dětí Rudolfa a Kateřiny. Starší dceru Markétu Karel zaslíbil Ludvíkovi, synovi uherského krále. Blance se v Praze i v Brně, kam ji poslal její tchán, celkem líbilo, Janova druhá manželka Beatrix nesnesla české poměry, syna Václava ponechala kojné a sama odcestovala do své vlasti.

Pomalu končí lucemburské dvojvládí. V Čechách v tomto období zpočátku dával Karel najevo otcovu prioritu, ale sám vystupoval samostatně a rozhodně, když to považoval za správné. V mezinárodním jednání vystupoval jako rovnocenný partner, Jan mu ale příliš nedůvěřoval a občas za jeho zády postupoval sám, téměř vždy ke škodě věci. Postupně ale přebíral Karel rozhodující slovo ať už u nás nebo v Evropě.

V evropských státech probíhaly šarvátky mezi panovníky, hlavním cílem bylo odstranit císaře Ludvíka Bavorského.  Karlovým cílem je získat korunu římského krále. Ale o tom příště…

Karel IV. jako markrabě moravský – Kodex Gelnhausenův

Jan Jindřich zobrazený v Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha

Velhartice – hrad, majetek přítele a rádce Karla IV. Buška z Velhartic a jeho syna. Hrad se nachází v okrese Klatovy.

Busta Arnošta z Pardubic v triforiu Svatováclavské katedrály

Beatrix Bourbonská (1318-1383), druhá manželka Jana Lucemburského a matka Václava Lucemburského, zvaného Český (1337-1383)

Kateřina Lucemburská (1342-1395), dcera Blanky z Valois a Karla IV. Socha vévodkyně rakouské, štýrské, korutanské a kraňské, tyrolské hraběnky a braniborské markraběnky.

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Socha vévodkyně Kateřiny – autor Stephansdom – CC BY 3.0
• Busta Arnošta z Pardubic – autor Packare – CCO
• Hrad Velhartice – autor Michal Pilař – CC BY-SA 3.0
• Busta Jana Jindřicha – autor Packare – CCO

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Alexej Pludek – Český král Karel

Začátkem února 1346 se Karel a Jan vydali na cesty. Nejprve zamířili do Trevíru, kde sídlil arcibiskup Balduin Lucemburský, jejich největší pomocník a rádce. Balduin byl říšským kurfiřtem a zároveň vysokým církevním činitelem, byl také neobyčejně zkušeným politikem. Svých předností si byl vědom a dokázal jich náležitě využít, zvýšit svůj zisk i politickou moc. Ale nemyslel jen na sebe, zvláště Karla měl moc rád a po celý život mu pomáhal, tak jako všem panovníkům v lucemburské dynastii. Nyní záleželo hlavně na jeho schopnostech, a že se činil ze všech sil, je zřejmé. Nejenom, že by se zvýšila prestiž Lucemburků, kdyby se Karlovi podařilo titul římského krále získat, ale i jemu mu přibylo nemálo peněz a statků.

Při jednáních s Balduinem se sepsali listiny, z kterých je zřejmé, jaké sliby a závazky byly dohodnuty. Karel slibuje, že se bude řídit radami svého prastrýce, nahradí všechny výdaje spojené s volbou i škody, vzniklé případnými boji nebo válkou. Pohledávky zaplatí Karel svým majetkem nebo tak učiní Jan svými vlastními zeměmi nebo statky. V případě zvolení by Karel rozmnožil Balduinův majetek, jeho panství, práva a privilegia. Jan sice stvrdil svou pečetí obsah dohody, ale sepsal k ní doložku, že nesouhlasí s tím, aby v případě neúspěchu mu byl odebrán jeho vlastní majetek na pokrytí ztrát. Opět je tu zřejmá nedůvěra vůči synovi. A je s podivem, že právě Jan, který se po hlavě vrhal do všech evropských konfliktů, i když často ani nevěděl jaký je plný dosah jednání pro nepřehlednost situace, najednou, když je Karel skoro před cílem svého snažení, dává najevo svou opatrnost a nedůvěru. A to před cílem, ke kterému směřovala jeho vlastní evropská politika. Z jednání také vyplývá, že Karel musel nejen přesvědčit papeže, ale i svého otce, ale s ním mu pomohl jeho strýc.

Na slavnostním zasedání Kliment VI. vynesl nejtěžší obžalobu a klatbu proti Ludvíku IV. Bavorskému. Nařídil neodkladnou novou volbu, jinak sám rozhodne, kdo se stane římským králem. Karel ve svém proslovu na slavnostním zasedání 22. dubna 1346 složil řadu slibů a závazků, které byly nutné k tomu, aby se mohl ucházet o římskou korunu. I Jan se tentokrát připojil na synovu stranu a podpořil jeho projev. Vystoupil také papež Kliment VI., který požadoval od kurfiřtů, aby se zřekli Ludvíka Bavorského. Doporučil jim, aby zvolili králem „nějakého statečného, katolického a zbožného muže“, ale neřekl koho. Až v dalším listě již bylo výslovně zmíněno Karlovo jméno. Nastala řada jednání, přesvědčování, hlavní slovo měl Balduin, ale sám by nic nezmohl, kdyby Karlova osobnost nebyla všeobecně přijímána kladně, samozřejmě s výjimkou spojenců Ludvíka Bavorského.

Volba římského krále se konala v úterý 11. července 1346 u starobylého královského stolce poblíž města Rhens na levém břehu Rýna, v místě, kde před časem dostal od voličů hlas Karlův děda Jindřich VII. Karla volili všichni přítomní kurfiřti, po volbě jako nový král vyhotovil spolu s voliteli listiny, jimiž ohlásili volbu nového římského krále. I papež obdržel list o jmenování a jistě byl rád. Vždyť to byl Karlův velký přítel a učitel, v dětství mu nahradil otce, protože ten neměl o synovu výchovu zájem. Karel se s ním seznámil při svém pobytu ve Francii, tenkrát se jmenoval Pierre de Rosiére a až po zvolení papežem si změnil jméno na Kliment VI. Římskou korunu převzal Karel v katedrále města Bonnu 26. listopadu 1346.

Ihned po volbě se sice Karel a Jan vydali se svým doprovodem do různých míst, ale po žádosti o pomoc od Filipa VI. vyrazili do Francie. Již začátkem srpna byli oba, každý s vlastním vojenským oddílem, v ležení u francouzského krále. V sobotu 26. srpna 1346 došlo u vesnice Crécy, tedy Kresčaku, v pozdním odpoledni k bitvě, v níž bylo špatně vedené francouzské vojsko poraženo. Jak víme, tato bitva se stala osudná pro Jana, který zde padl. Karel byl lehce raněn anglickým šípem. Přesto se postaral o převoz a  pohřeb, peníze si ale musel vypůjčit, tak velkou částku u sebe neměl, vše stálo 1634 zlatých.

Ačkoli papež žádal Karla, aby přijel do Itálie a řešil spor Ludvíka s Neapolskem, vydal se nejprve do Čech. Protože musel přes území ovládané Ludvíkem, přestrojil se za panoše a vedl koně svého „pána“. Dorazil v lednu 1347 v pořádku, české země v době Karlovy nepřítomnosti spravoval jeho bratr Jan Jindřich. Potom se přece jenom vypravil do Itálie, ale když zjistil, že tam válčí každý s každým a každodenní nepokoje není možné uklidnit, a když prokoukl papežovu politiku, který by využíval jeho schopností k řešení nepokojů pouze v Itálii, přesunul se zpátky do Čech s odhodláním plně se věnovat českým potřebám. Tím ovšem začaly chladnout vztahy mezi Karlem a papežem.

Slavnostní korunovace českého krále a královny byla 2. září 1347 na Pražském hradě, provedl ji poprvé v dějinách českého státu český metropolita Arnošt z Pardubic. Tím bylo stvrzeno Karlovo šestileté úsilí, které vedlo k zajištění svého postavení i uznání v Říši. Ke korunovaci se později vrátím a popíši její průběh. Tak významná událost si jistě zaslouží více prostoru, nyní se spíše budu věnovat římskému titulu. Jen si povšimněte, že Karel byl dříve římským králem než králem českým.

Nemilá událost na něj čekala při jeho návratu z dalších jednání, dozvěděl se, že 1. srpna 1348 zemřela jeho manželka Blanka. Příčinu smrti neznáme, zemřela po krátké nemoci, bylo jí pouhých dvaatřicet let. S Karlem měla dvě dcery, Markétu, manželku uherského krále Ludvíka a Kateřinu, manželku rakouského vévody Rudolfa IV. Habsburského a poté Oty V. Bavorského. Poslední rozloučení se konalo v bazilice sv. Víta na Pražském hradě, je zde i pohřbená. Blanka byla v Čechách velmi oblíbená, zvykla si na zdejší poměry, které tu vládly a dařilo se jí dobře. Manželství, ač vzniklo z politických důvodů, bylo nakonec šťastné, a proto byl Karel úmrtím Blanky velmi smutný.

Karel si vyhlédl svou druhou manželku přímo ve středu říše, u mocných falckrabat rýnských, kde ho čekal případný dědický nárok na jejich bohatství a spolu s Rudolfovou dcerou Annou i kurfiřský hlas v jeho prospěch. Sňatek s Annou Falckou uzavřel Karel v městě Bacharachu na břehu Rýna 4. nebo 11. března 1349. Papeže zpráva o sňatku s dcerou prokletého stoupence císaře Ludvíka přímo šokovala a byla příčinou jejich rozkolu. Anna byla s Karlem spřízněna, byla pravnučkou Rudolfa I. Habsburského stejně jako Karel. Jejím prastrýcem byl český král Jindřich Korutanský.

Své vítězství ve složitém zápase o všeobecné uznání svého postavení v Říši dovršil Karel druhou královskou korunovací  v tradičním korunovačním městě římských králů v Cáchách 25. července 1349. Byla vyjádřením souhlasu s Karlovou korunou všemi významnými představiteli říšské říše. Druhý den dostala jeho manželka při korunovaci královský diadém. Oba obřady řídil arcibiskup Balduin Lucemburský, kterého si vybral Karel. Přál si, aby stál při těchto významných obřadech u něj, bez jeho pomoci by se těžko mohly uskutečnit. Byl to také jeho velký den jako hlavního představitele celého lucemburského rodu. Karel znovu potvrdil jeho funkci říšského kurfiřta a stanovil ho svým prvním zástupcem v říši. Současně vládl i v Lucembursku.

Karel byl sice římským králem, ale nevlastnil korunovační klenoty. Ty měl v držení Ludvík Bavor. Další jednání a připsání území rozptýlily neshody a klenoty si mohl v Mnichově převzít olomoucký biskup Jan Volek. Korunovační klenoty a svátostiny tvořily soubor, o kterém se věřilo, že je svědectvím Kristova utrpení. Jejich držitel byl tak v úzkém kontaktu s Kristem. V souboru byla zlatá koruna, považovaná za odkaz Karla Velikého, dvě říšská jablka z téhož odkazu, stříbrné pozlacené žezlo a dva meče. První z nich podal Karlu Velikému sám archanděl Michael, druhý patřil údajně sv. Mauritiovi. Dále tam byly dva zlaté prsteny, tři zlaté ostruhy a zlatá kadidelnice. Soubor obsahoval i obřadní roucha, pozlacenou schránku na ostatky svatých, zlatý kříž zdobený drahokamy, zub sv. Jana Křtitele zasazený do křišťálu a část ramene sv. Anny, matky Panny Marie. Z výčtu je vidět, že se jednalo o spojení křesťanství s tradicí Karla Velikého a držitel těchto předmětů byl považován za nástupce tohoto svatého císaře. Všechny tyto předměty byly uloženy nejprve na Pražském hradě, později na Karlštejně. Byly každoročně vystavovány o „svátku svátosti“ na Dobytčím trhu, dnešním Karlově náměstí ve speciální dřevěné kapli Božího těla, která stávala v místech před vchodem do kostela sv. Ignáce. Tento svátek se slavil vždy první neděli po velikonocích jako svátek sv. Kopí a Hřebu Páně. Uctívání těchto předmětů bylo upraveno pravidly, Karel se podílel na jejich vypracování. V tento den proudilo do Prahy plno poutníků a všichni, kteří se zúčastnili slavnosti, dostali kovový poutnický odznak s postavami sv. Petra s klíčem a Karla IV. s kopím sv. Longina, stojícími pod křížem.

Po svém návratu 1. listopadu 1349 dal Karel provést korunovaci své manželky Anny Falcké. Ta již očekávala narození potomka a všichni si přáli, aby to byl chlapec. Stalo se tak, 17. ledna 1350 se Anně narodil syn Václav. Chlapec ale zemřel koncem roku 1351. Bylo to velké neštěstí, Karel počítal s tím, že jednou převezme české království. Už mu také vybral nevěstu, dvanáctiletou Annu Svídnickou. Po necelých dvou letech, 2. února 1353, skonala i jeho manželka Anna Falcká, spadla z koně a zlomila si vaz.

Papež nebyl spokojen s Karlovým vládnutím v říši a oddaloval jeho císařskou korunovaci. Stále více se rozcházeli, papež neústupně hájil papežskou autokracii, Karel hájil práva a nezávislost římského krále a římské říše. Vše rozřešila nečekaná papežova smrt 18. prosince 1352.

A protože těch špatných zpráv, které se na Karla valily, už bylo hodně, ukončím své vyprávění a slibuji, že další pokračování Karlova života bude radostnější. Čeká na něj velice překvapující nevěsta…

Anna Falcká (1329-1353), busta ve Svatovítské katedrále

Kenotaf Arnošta z Pardubic v Klodzku

Kurfiřti volí Jindřicha VII. římským králem. Zleva arcibiskupové kolínský, mohučský, trevírský, falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský, král český – Codex Balduineus.

Korunovační evangeliář v Cáchách – knižní vazba korunovačního evangeliáře, součást korunovačních klenotů Svaté říše římské

Karel IV. jako český a římský král – Kodex Gelnhausenův

Relikviářová busta sv. Karla Velikého v Cáchách objednaná Karlem IV. kolem roku 1350. Korunou na její hlavě byl pravděpodobně Karel IV. korunován v roce 1349 římským králem a původně snad patřila do domácího pokladu českých králů.

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Alexej Pludek – Český král Karel

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Busta Anny Falcké – autor Packare – CCO
• Kenotaf Arnošta z Pardubic – autor Jacek Halicki – CC BY-SA 3.0 pl
• Relikviářová busta – autor Beckstet – CC BY 3.0

Dnešní díl začnu, jak jsem slíbila, veseleji, a to svatbou. Karel si vybral, a to velice nečekaně, tak jak bylo jeho zvykem na politické dráze, Annu Svídnickou (1339-1362), dívku, se kterou hodlal oženit svého malého syna. Dá se předpokládat, že jeho rozhodnutí bylo vedeno pro Annino věno. Měla zdědit Svídnicko a slezské země svého strýce Bolka. Anna byla dcerou svídnického vévody Jindřicha II. a jeho ženy Kateřiny, sestry uherského krále Ludvíka I., do září 1349 zetě krále Karla IV. Anna žila v Budíně u své matky. Zde se konaly 27. května 1353 dvě královské svatby. Karlova dcera Kateřina si brala Rudolfa Habsburského a Karel se oženil s třináctiletou Annou. Českou královnou byla korunována o dva měsíce později, 28. července v Praze. Byla považována za nejkrásnější ženu v celé Evropě.

Velká ztráta postihla Karla na počátku roku 1354. Na poslední cestu doprovodil svého prastrýce Balduina Lucemburského, který náhle zemřel. Bylo mu 68 let.

V roce 1354 se Karel vydal do Itálie. Na cestě se dozvěděl, že umřel jeho nepřítel, kardinál Giovanni Visconti. S jeho smrtí zmizela překážka na cestě za Karlovou císařskou korunovací. Nyní již byl jeho císařský sen na dosah. Bylo třeba podstoupit další jednání, sehnat hromadu peněz a vojsko. Ke korunovaci se vydala i Karlova žena Anna, kterou doprovázel Arnošt z Pardubic.

V Chrámu sv. Ambrože přijal Karel 6. ledna 1355, tedy na svátek Zjevení Páně neboli svátek Tří králů, železnou lombardskou korunu. Stal se tak lombardským králem, což byla podmínka jeho budoucí císařské korunovace. Stalo se tak ve výroční den korunovace jeho dědečka, Jindřicha VII., která proběhla před čtyřiačtyřiceti lety.

2. dubna 1355 dorazil Karel do Říma, utábořil se na Monte Mario nad městem u kostela sv. Marie Magdaleny. Slíbil totiž papeži, že v Římě nestráví víc než jeden den. Přestrojil se tedy za poutníka, požádal o nocleh v domě člena kapituly sv. Petra a mohl si prohlédnout římské chrámy a trosky starověkého města. Navštívil všechny čtyři významné římské baziliky, na Svatých schodech se poklonil relikvii, kapce krve schované v křišťálové nádobce. Prohlédl si stůl, na kterém Kristus s apoštoly naposled povečeřeli, a přijal darem třísku z tohoto stolu. Po pouti trvající celých třicet hodin se vrátil zpátky do baziliky sv. Petra, najedl se a napil, chvíli spal. Potom se všem odhalil a přijal zástupce římského senátu.

V den své císařské korunovace, na Hod boží velikonoční 5. dubna 1355, se Karel vrátil ke svému vojsku, s nímž pak v plném lesku vstoupil za mohutného jásotu Římanů do Věčného města. Ve Svatopetrské bazilice se přivítal s kardinálem Pierrem de Colombiers a předal mu zlato pro papeže. Pak se ke Karlovi připojila jeho manželka Anna Svídnická. U oltáře sv. Mořice pomazal kardinál krále na pravé paži a mezi lopatkami a předal mu císařskou korunu. Tím se stal Karel římským císařem a Anna císařovnou. Za zpěvu Te Deum laudamus se Karel posadil na vysoký císařský trůn a sledoval radost svého doprovodu. Poté byl velký počet pánů pasován na rytíře a byly jim předány řády a vyznamenání.

Poprvé dokázal někdo z našich vladařů zaujmout nejvyšší společenské místo, kterého šlo v dané době dosáhnout. V našem případě stát na posvátné půdě Věčného města jako „Pán světa“. Teprve od korunovace se Karel oficiálně nazýval „Karel Čtvrtý“, čímž se přihlásil k pokračovatelům a dědicům Karla Velikého, prvního středověkého římského císaře francké říše tohoto jména. Pro ty, co chtějí vědět víc, tak jako já, našla jsem, že prvním Karlem byl Karel Veliký (768-814). Druhým Karel II. Holý (840-877), syn Ludvíka Pobožného a třetím Karel III. Tlustý (876-887), syn Ludvíka Němce. Karel se považoval za římského císaře, nikoli za německého. Korunovací dosáhl svého politického vrcholu, získal ho svou diplomacií, obratností a skvělou taktikou. Karel se plným jménem nazýval „Karel Čtvrtý, z přízně boží dobrotivosti římský císař, vždy rozmnožitel říše a král český“.

Po návratu do Prahy vypracoval Karel společně se saským vévodou Rudolfem a svým kancléřem návrh na úpravu zásad, podle kterých se měla řídit volba římského krále. Vznikl první říšský ústavní zákon, který byl schválen na říšském sněmu v Norimberku 10. ledna 1356. Spis byl pojmenován „Zlatá bula Karla IV. z roku 1356“. Patří mezi nejvýznamnější listiny vydané v období středověku a byla platná až do konce existence „Říše římské národa německého“ v roce 1806.

Zlatá bula zvlášť zdůrazňovala výjimečné postavení českého státu a jeho krále. Určovala, že českému králi náleží první místo mezi světskými kurfiřty ze svého dvojího titulu, jako císař a jako český král, protože i ten měl tento velmi významný titul. Tímto ustanovením chtěl předcházet neshodám mezi kurfiřty. Na sněmech měl mít český král přednost před jinými králi, náležel mu úřad arcičíšníka. Bula přiznávala králi dědičnost českého trůnu po meči i přeslici, zvolení českého krále náleželo českému sněmu, císař ho mohl jen uznat a potvrdit. Český král mohl nadále razit zlaté a stříbrné mince. Mohl také od kohokoliv v říši kupovat hrady a statky. Je vidět, že všechna tato ustanovení stavěla české království na privilegované místo v rámci římské říše.

A nyní trochu ze soukromého života, protože ten se prolíná s tím politickým. A Karel uměl výborně a vždy překvapivě skloubit své sňatky s politikou. Anna Svídnická umřela 11. července 1362 při třetím porodu i s dítětem. Zanechala Karlovi dvě děti. Elišku, narozenou 19. března nebo dubna 1358 v Praze a Václava, následníka trůnu, který se narodil 26. února 1361 v Norimberku.

Eliška, neboli Alžběta Lucemburská (1358-1373), první manželka Habsburka Albrechta III. Byla českou princeznou, vévodkyní rakouskou, štýrskou, korutanskou a kraňskou. Zemřela bezdětná a je pohřbená ve spolkové zemi Dolní Rakousko. Společně s manželem ji můžeme vidět na zadní straně otevíracího oltáře z hradu Tirol, který se nachází v zemském muzeu v Innsbrucku.

Narození druhého syna, které přišlo po různých šarvátkách s Rožmberky a Habsburky, kde Karel uplatnil své diplomatické umění, přineslo uklidnění i velkou radost. Po desetiletém období plného smutku a nejistoty, jestli se král dočká nástupce, tu najednou byl. Karel neponechal nic náhodě a těhotnou Annu včas převezl do říšského města Norimberku, aby předpokládaný syn, pevně doufal, že se již nyní dočká, měl možnost být korunován římským králem.

Slavný den nastal 26. února 1361 na císařském hradě v Norimberku. Karel svolal na křtiny všechny vysoce postavené osoby z říše i z českých zemích. Arnošt z Pardubic 11. března 1361 v hlavním chrámu sv. Sebalda pokřtil chlapce na otcovo přání jménem Václav, čímž naznačil návaznost lucemburského rodu na přemyslovskou éru. Karel dal miminko zvážit a jeho váhu v hřivnách zlata věnoval chrámu Panny Marie v Cáchách. Tím ukázal na spojitost svého rodu s tradicí císaře Karla Velikého. Odpustil Norimberku daně a vězňům udělil milost. Z Karlštejna dal přivézt říšské korunovační klenoty a svátostiny a nechal je vystavit na prohlídnutí lidu, kterého se sešlo veliké množství. Šťastný otec po celých osm dní pořádal slavnosti s hostinami, tanci a divadelními představeními.

Ve dvou letech byl Václav korunován na českého krále a pomocí otcovy diplomacie a hlavně peněz byl 10. června 1376 zvolen i římských králem a o měsíc později v Cáchách korunován. Václav byl korunován na českého krále 15. června 1363. V tento den má svátek sv. Vít, kterého měl ve velké oblibě Karel IV., naplánoval tedy tuto pro něj velmi důležitou událost na významné datum.

Václav to neměl jednoduché, po smrti matky ho otec zahrnoval až přehnanou přízní, spíše ho rozmazloval. Vychovateli se mu stali Arnošt z Pardubic a Jan Očko z Vlašimi. Byl tedy vzdělaný, ale po otci nezdědil vlastnosti vládců. František Palacký napsal ve svých Dějinách národa českého v Čechách a na Moravě „Co dítě stal se byl králem, po dětsku kraloval pohříchu i v dospělém věku: dobromyslně a spravedlivě, pokud náruživostí bezuzdnou do scestností veden nebyl, ale nemužně, po pouhém rozmaru a svéhlavě, jako každý slaboch, který silným vidět býti chce“. Myslím, že vystihl krále dokonale.

Ale on to Václav neměl lehké, nastoupil po otci, největším panovníkovi všech dob. A reálie mu také nepřály, vláda dvou papežů, spory s církevními představiteli, hlavně s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Církev nevydýchala ani Jana Husa a Jana Žižku, kterého si zvolil na čas i svým poradcem. Obklopoval se rádci z nižších šlechtických vrstev, a nutno dodat, že dobrými, ale to se zase nelíbilo vysoké šlechtě, hlavně Rožmberkům. A také Němci neměli Václava rádi, Dekret kutnohorský, vydaný v roce 1409, se jim nelíbil. Ten totiž odebral cizincům na Karlově univerzitě tři hlasy a dal je českému národu. Při založení školy zde byli čtyři národy, dva slovanské a dva německé. Poněmčováním Slezska se však polský stal postupně německým a český národ se na své vlastní škole octl v nevýhodě. Tímto rozhodnutím se zasloužil Václav o počeštění nejen univerzity, ale i Prahy, protože s německými žáky a učiteli odešlo i mnoho kupců, řemeslníků a úředníků, kteří využívali německou přesilu v Praze. Žáci s učiteli odešli do Lipska, kde si založili univerzitu.

Problémy ve společnosti vedly až k husitským válkám, ale různé třenice už byly i na konci vlády Karla IV. Kronikáři se o Václavovi často nezmiňují, němečtí ho vždy vykreslují v horším světle, než ho vidí ti, kteří s ním žili. Brabantský kronikář Edmund de Dynter, který se s Václavem osobně setkal, ho líčí jako výborného společníka, moudrého a zdvořilého knížete, zdůrazňuje jeho vzdělanost, sečtělost a znalost cizích jazyků. Za jeho vlády stále více spisovatelů píše krásnou češtinou, známí jsou Tomáš ze Štítného, Smil Flaška z Pardubic a hlavně Mistr Jan Hus, tvůrce přehledného pravopisu, spřežky nahradil diakritickými znaménky. Z legend víme, že Václav chodíval po Praze v přestrojení a sledoval, zda řemeslníci nešidí zákazníky. Možná, že ale spíše nechtěl být poznán, když se v noci vracel z návštěv hospůdek. Chránil ale měšťany proti zvůli šlechty, bránil proti pronásledování i židovské obchodníky.

Václav vládl velice dlouho, déle si na trůně pobyl pouze František Josef I. Poslední léta vlády již nebyla úspěšná. Nebránil se plánům na křížovou výpravu proti „kacířským Čechám“, nevadilo mu, že se o jeho vlasti v cizině mluví jako o „kacířské zemi“. Neprotestoval proti Husovu uvěznění v Kostnici, i když za to mohl hlavně Zikmund, který jako římský císař vystavil Husovi ochranný glejt na cestu do Kostnice, ale neochránil ho od věcí příštích.
Děti neměl ani s jednou manželkou. Tou první byla Johana Bavorská, kterou usmrtil v noci jejich pes. Druhou jeho chotí byla Žofie Bavorská, příbuzná jeho první ženy. Byla velkou obdivovatelkou Jana Husa, docházela do Betlémské kaple, žádala o zrušení klatby. Václav skonal 16. srpna 1419, příčina se neví, pravděpodobně na infarkt myokardu, když se rozčílil při první pražské defenestraci, nebo spíše byl příčinou smrti epileptický záchvat, čemuž by nasvědčovaly hlasité projevy umírajícího.

Tímto jsem završila Karlovu mezinárodní politiku, jeho sen, získání císařského titulu, byl splněn. V dalších dílech se více zaměřím na to, co vybudoval v českých zemích a samozřejmě nezapomenu na jeho poslední sňatek. Ale o tom příště…

Busta Anny Svídnické (1339-1362) v katedrále sv. Víta

Karel IV. a Anna Svídnická vjíždějí roku 1355 do Říma ke korunovaci

Zlatá bula Karla IV.

Karel IV. a Anna Svídnická, portréty nad vchod do kaple sv. Kateřiny

Alžběta Lucemburská (1358-1373), dcera Karla IV. a Anny Svídnické. Vidíme ji na detailu z vitráže v Perchtolsdorfu.

Karel Veliký na malbě Albrechta Dürera

Královský trůn Karla Velikého v katedrále Panny Marie v Cáchách. Od roku 936 až do poslední korunovace v roce 1531 na něj po své korunovaci usedlo celkem 30 římskoněmeckých králů.

Svatá říše římská v době Karla IV.

Dekret kutnohorský – jedno z nejznámějších dochovaných vyhotovení, notářský instrument zhotovený pro Jana Husa z 18. září 1414

Nejstarší známé vyobrazení Jana Husa – iluminace v Martinické bibli

Smil Flaška z Pardubic (1350-1403), spisovatel, sběratel lidových moudrostí, synovec prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Byl nejvyšším písařem zemských desek. Ukázka je z díla Rady otce synovi.

Václav IV. (26.2.1361-16.8.1419), český a římský král. Ilustrace je z díla Bible Václava IV., kterou sám nechal napsat.

Pečeť Václava IV.

Johana Bavorská (1356-1386), římská a česká královna, umřela na Karlštejně. Busta je v triforiu Svatovítské katedrály.

Žofie Bavorská (1376-1428), česká a římská královna. Žofie byla dcerou bratrance první Václavovy ženy Johany. Na ilustraci je Žofie a Václav z knihy Bible Václava IV. 

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Alexej Pludek – Český král Karel

Zdroj Fotografií – Wikipedie

• Busta Anny Svídnické – autor Packare – CCO
• Karel IV. a Anna Svídnická vjíždějí roku 1355 do Říma ke korunovaci – autor Adolf Liebscher – A institut
• Zlatá bula Karla IV. – autor de: Benutzer:Wolpertinger – CC BY-SA 3.0
• Trůn Karla Velikého – autor Bojin – CC BY-SA 3.0
• Svatá říše římská – autor User: Captain Blood – CC BY-SA 3.0
• Busta Johany Bavorské – autor Packare – CCO

Karel věděl, že má-li být úspěšným vládcem, musí upustit od role válečníka a dobyvatele. Nová doba si žádá mít dostatečný přehled o síle i slabostech protivníků, ale i svých spojenců. Musí rozumět příbuzenským vztahům ve významných rodech, aby se mohl rychle orientovat při řešení státnických problémů. Karel uměl, byl vzdělán v politických vědách, ale měl široké vědomosti i v dalších oborech. Dokázal proto zaujmout místo na císařském stolci. Ale nedokázal předat své zkušenosti svému synovi.

V minulých dílech jsem se více zaměřila na Karlovu politiku mezinárodní, která byla velmi úspěšná. Pozvedl české království na nejvyšší možnou mez, bylo přijímáno v celé Evropě jako rovnocenná země, s kterou bylo nutno počítat. Dosáhl stability a bezpečnosti českého státu ve vztahu k římské říši. Nyní se více zaměřím na Karlovo budování českého státu, tak jak se i on postupně více věnoval domácím problémům a snažil se o zajištění státu do budoucnosti.

Prvním krokem Karlovy politiky bylo ukončení rozšiřování státu, tak jak je znal z vlády svých přemyslovských předchůdců. Svou dobyvačnou politikou si sice získali pověst mocných panovníků, ale proti sobě si postavili nepřátele, papeže, císaře a v neposlední řadě domácí i cizí šlechtu. Věděl také, že princip samovlády, který uplatňovali Přemyslovci, nepřináší nic dobrého. Dle jeho názoru nemůže být panovnická moc ve státě opuštěna a odkázaná sama na sebe, musí tu být jakási spolupráce a podpora ostatních skupin. Oporu hledal u církevních institucí a klášterů.

Nejvýraznějším počinem Karla ve státotvorném procesu bylo svolání Prvního generálního sněmu. Zde měl Karel v úmyslu předložit delegátům svou koncepci přeměny státu v moderní a účelnou zemi. Chtěl vymezit pojem „země Koruny české“, soubor všech zemí, sjednocených pod jedním označením a patřících k sobě, stojících nad panovníkem, jako má v dnešním výrazu slovo stát. Symbolem zemí Koruny českých byla Svatováclavská koruna, které v Karlově pojetí stát patřil. Panovník si vládu pouze vypůjčoval od sv. Václava. Korunu mohl nosit pouze král, byl tím spojen se sv. Václavem, patronem českých zemích a tím i s Kristem, označovaným jako „Král králů“. Spojovala přemyslovskou dynastii s jejím dědicem a pokračovatelem, Karlem IV. On si potrpěl na tradice, symboly, souvislosti. První myšlenku na spojení zemí pod jeden celek měl ale Jan Lucemburský. Nazval ho „Koruna a stůl našeho českého království“. Karel jeho myšlenku rozvedl, promyslel a zdokonalil. Karel doplnil do Zlaté buly sicilské i sdělení, že jakékoli získání území nebo léna patří do svazku České koruny, neboli do Českého království.

Mezi zeměmi spojené v Koruně bylo České království, Moravské markrabství, Opavské knížectví, jednotlivá slezská knížectví, Lužice, Karel sloučil i biskupství olomoucké, markrabství budyšínské a zhořelecké. V Koruně bylo také mnoho menších lenních útvarů ležících v Bavorsku, ve Švábsku, v Horní Falci, v Durynsku i jinde. Na sněmu, který se konal hned po položení základního kamene k hradbám Nového Města pražského 7. dubna 1348, byly vydány listiny, potvrzující privilegia udělená římskými králi a císaři českým vévodům a králům. Privilegii bylo oznámeno, že všechny výsady kdysi vydané se obnovují a potvrzují. Všechny byly označeny pečetěmi, nejdůležitější i navíc zlatými bulami. Těmi se může pyšnit Zlatá bula sicilská, o níž jsem již psala, potvrzení kurfiřské hodnosti českému králi Václavu II., udělení říšských lén vratislavským knížetem českému králi Václavovi II. a potvrzení kurfiřské hodnosti a úřadu říšského číšníka od Rudolfa I. Z toho je vidět, jak si Karel cenil vznik suverénního českého státu s jeho králem, později hodnosti říšského kurfiřta, Slezských zemí i titulu říšského číšníka. Vznikl soubor listin všech základním zákonů nebo práv, privilegií, které byly českým panovníkům uděleny a na kterých je možno v budoucnu stavět a které vymezují české země od ostatních států. Sousední státy uznávaly instituci České koruny.

Soužití se šlechtou bylo sice lepší než kdysi, ale stále nebylo dobré. Karel proto sepsal soubor hlavních zásad zemského práva, který nesl jeho jméno – Majestas Carolina. Obsahoval 109 článků, pojednávající o ekonomické a mocenské síle státu, o nezcizitelných městech a hradech, o královské přísaze s ohledem na královský majetek, o dohledu nad šlechtickým majetkem i jaké postavení náleží české královně. Také se zde pojednávalo o trestním právu, ustupovalo se od krutých tělesných trestů a více se zjišťovalo, kdo, jak a proč škodil. Výrazně se ale oslabovala moc šlechty a vyzdvihovala moc panovníka a šlechta zákoník nepřijala. Karel nakonec šlechtě ustoupil, sepsal listiny, ve kterých stálo, že zákoník nešťastnou náhodou shořel a tudíž se jím nikdo nemusí řídit. Aby šlechta vladaře trochu uchlácholila, schválila mu usnesení o tvrdším postihu loupeží, lapkovství a krádeží bez ohledu na společenské postavení pachatele. Není divu, že zrovna toto schválili, bandy škodící lidem se vyskytovaly po celé Evropě a nejednou se tímto problémem musel zabývat i římský král, když obdržel stížnosti od poškozených majitelů panství nebo jiných statků.

Od státoprávního jednání odejdu k soukromému. Necelý rok po smrti Anny Svídnické se Karel znovu oženil. Nevěstou byla šestnáctiletá Alžběta (Eliška) Pomořanská (1346 nebo 1347-1393), dcera vévody Bogislava Pomořanského V. a Alžběty, dcery polského krále Kazimíra III. Jako vždy, když se Karel ženil, činil tak z politických důvodů. V tomto případě se zbavil všech oponentů z protilucemburské opozice. Svatba se uskutečnila v Krakově 21. května 1363, mezi velkým množstvím hostů byl i kyperský král Petr, který dodal svatbě na zvláštnosti. Necelý měsíc po svatbě byla Alžběta v Praze korunována českou královnou. Ale tři dny předtím byl korunován českým králem dvouletý Václav, čímž chtěl Karel předejít případným pochybnostem o nástupnictví na českém trůnu a vyloučit tak nároky na trůn ze strany potomků nové královny. Korunovace chlapce ale vyvolala spoustu nepříjemných řečí a pomluv, které se pak táhly celým Václavovým životem.

Alžběta byla vysoká, statná žena, zdravá a plodná. S Karlem měla šest dětí, čtyři syny a dvě dcery. Dcera Anna Lucemburská, známá spíše jako Anna Česká (1366-1394), byla manželkou anglického krále Richarda II. Plantageneta a stala se tak anglickou královnou. Prožili spolu šťastných dvanáct let, potom Anna zemřela na mor. Richard velice truchlil, královský zámek Sheen, kde Anna zemřela, nechal zbourat. Angličané měli Annu rádi, na její hrob „dobré královny Anny“, kde je uložena společně se svým manželem, lidé nezapomínají a využívají ho jako poutní místo.

Syn Zikmund Lucemburský (1368-1437), říkalo se mu od mládí vzhledem k jeho vlasům „Liška ryšavá“. Byl významným evropským politikem, u nás ale značně neoblíbeným. Bývá označován jako „poslední císař středověku“, nesnášel se s Václavem IV., s husity, byl při vyhlášení křížové výpravy proti „kacířským Čechám“, byl poražen na Vítkově (1420). Až po bitvě u Lipan (1434)mohl pomýšlet na vládu nad českými zeměmi. Jeho první manželkou byla Marie Uherská (1371-1395), která skonala při pádu z koně, byla těhotná, dědice se tedy Zikmund nedočkal. Druhou manželkou byla Barbora Celjská (1390 nebo 1395-1451), její potomci jsou ve většině evropských dynastií. Měli spolu pouze dceru Alžbětu, která se provdala za Albrechta II. Habsburského. Zikmund se syna a tím následovníka nedočkal. Ale ono vůbec v lucemburském rodě nebylo mnoho potomků, velmi často byli členové rodu bezdětní nebo se jim narodily „pouze“ dcery.

Jan Zhořelecký (1370-1396), byl dalším synem Karla a Alžběty. Jméno dostal po Janovi Lucemburském. Vzal si švédskou a meklenburskou princeznu Kateřinu (1370 nebo 1372-1400), narodila se jim dcera Eliška. Ta se stala vládnoucí lucemburskou vévodkyní a byla posledním potomkem lucemburského rodu, zemřela v roce 1451.

Dcera Markéta Lucemburská (1373-1410) získala jméno na památku otcovy babičky. Ještě než se narodila, otec ji zaslíbil synovi norimberského purkrabího Fridricha, také dosud nenarozenému Janu III. z Hohenzollenu. Měli spolu jedinou dceru Alžbětu Norimberskou (1391-1429).
Ještě se zmíním o dvou dětech, obě ale zemřely velice brzy, Karel (1372-1373) a Jindřich (1377-1378).

Manželství s Alžbětou bylo spokojené, ona ostatně všechna Karlova manželství byla bezproblémová. Alžběta těžce nesla skutečnost, že její muž upřednostňoval svého syna Václava před jejich společnými syny. Hlavně Zikmunda všemožně podporovala. Když v roce 1371 Karel vážně onemocněl, předpokládá se, se jednalo o atak zánětu nervů a míšních kořenů, nemocí, která se u něj projevila již v roce 1350, Alžběta podnikla pěší pouť z Karlštejna do Prahy, v chrámu sv. Víta se u hrobu sv. Zikmunda modlila za jeho zdraví a přinesla s sebou mnoho darů. Prý to pomohlo… Její vztah k manželovi byl vřelý, stal se i námětem divadelní hry Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně. A také jistě všichni známe stejnojmenný film. Alžběta dožila svůj život ve věnném městě královen, Hradci Králové a zde také 14. února 1393 umřela. Je pochována v katedrále sv. Víta po boku svého manžela.

A tím jsem uzavřela Karlův manželský osud. Své ženy si vybíral promyšleně a vždy překvapil svým výběrem, vždy mu volba pomohla v upevňování rodové moci, což byl jeho hlavní cíl. A je moc dobře, že jeho snažení nebylo v rozporu s potřebami českých zemí. V příštím díle se zaměřím na velkou Karlovou přednost, a tou bylo vzdělání.

Karel IV. vyhlašuje 7. dubna 1348 Markrabství moravské, Vévodství opavské a biskupství olomoucké za léna České koruny.

Země Koruny české – znak

Znaky Svaté říše římské a České koruny na Staroměstské mostecké věži

Alžběta Pomořanská (1346-47-1393), busta v triforiu Svatovítské katedrály

Pečeť Alžběty Pomořanské

Anna Lucemburská (1366-1394), nákres Annina náhrobku

Richard II. Plantagenet (1367-1400), z Boží vůle král Anglie, Francie a pán Irska, manžel Anny Lucemburské. Na fotce je portrét ve Westminster Abbey asi z roku 1390.

Anna Lucemburská a Richard II.

Zikmund Lucemburský (1368-1437), Zikmundův portrét od Pisanella

Zikmund Lucemburský, pozdější podobizna od Albrechta Dürera, 1509-1516

Marie Uherská (1371-1395), první manželka Zikmunda, poslední z dynastie Anjouovců  na uherském trůně.

Svatba Marie Uherské se Zikmundem Lucemburským. V popředí tábor Ludvíka I. Orleánského, v pozadí svatba Marie Uherské se Zikmundem. 

Barbora Celjská (1390-95-1451), druhá manželka Zikmunda. Barbora na koncilu v Kostnici – Mistr kroniky kostnického koncilu

Alžběta Lucemburská (1409-1442), dcera Barbory a Zikmunda. Na fotce je Alžběta na obrazu neznámého umělce.

Eliška Zhořelecká (1390-1451), jediná dcera Jana Zhořeleckého a Kateřiny Meklenburské. Byla lucemburskou vévodkyní a poslední příslušnicí lucemburského rodu. Eliška jako sv. Barbora – Jan van Eyck – 1447. 

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Alexej Pludek – Český král Karel
• Ivan Lesný – Zprávy o nemocech mocných

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Busta Alžběty Pomořanské ve svatovítské katedrále – autor Packare – CCO
• Znaky na Staroměstské mostecké věži – autor Bjorn Erik Pedersen – CC BY 3.0
• Zikmundův portrét od Pisanella – autor Vassil – CCO

Jak jsem již psala, vzdělání bylo pro Karla velice důležité. V mládí se mu ho dostalo v hojné míře, bylo jen málo panovníků, kteří by se mu mohli rovnat. Karel ovládal slovem i písmem pět jazyků – český, francouzský, italský, německý a také latinu. A nejenom ovládal, byl i literárně činný, psal knihy a sepsal i svůj životopis, který známe pod jménem Vita Caroli. Ačkoli se v té době mluvilo běžně německy, prosazoval stále více český jazyk. Knihy psal latinsky i česky. Stále více nechával díla do češtiny překládat.

V tomto seriálovém díle se zaměřím hlavně na Karlovu univerzitu. Karel studoval univerzitu ve Francii a přál si ji mít i v Praze, kterou pokládal za své sídelní a rodné město. Často se mluví jen o pražské  Karlově univerzitě, zapomíná se, že Karel jich obnovil nebo založil deset, což nemá v dějinách středověké kultury obdoby.

Založit univerzitu nemohl panovník sám. Pověřil Arnošta z Pardubic, aby požádal papeže Klimenta VI. o schválení budoucího založení univerzity. Arnošt byl úspěšný, papež 26. ledna 1347 vydal slavnostní bulu se souhlasem. Karel samostatným rozhodnutím 7. dubna 1348 založil obecné učení a přijal do své ochrany doktory, profesory, tehdy se jim říkalo mistři, a žáky a udělil jim stejné výsady, které užívali na obecném učení v Paříži. Slovo univerzita znamenalo vlastně společenství nebo obec všech doktorů, mistrů a žáků. Na pečetidle pražské univerzity z roku 1348 bylo proto napsáno „pečeť studentské obce pražského učení“. Zakládací listina vysokého učení (studium generale) v Praze, proslulé Karlovy univerzity, potvrzovala všechny pocty a svobody, kterých užívala jiná obecná učení. Pražská univerzita byla první v zaalpské oblasti střední Evropy. Založit školu chtěl již Václav II., tehdy narazil na odpor šlechty. Karel si založení naplánoval a uskutečnil, získal tak dostatek vzdělaných odborníků a úředníků pro potřeby v království. V tomto směru se české země staly nezávislými na okolních státech a vzrostla i kultura země.

Od svého vzniku měla univerzita čtyři fakulty: teologickou, právnickou, lékařskou a artistickou. První tři jsou jasné, víme, co se v nich učilo, ta čtvrtá byla fakulta svobodných umění, později přejmenovaná na filozofickou. Absolvování této fakulty bylo nutným předpokladem pro studium na některé jiné fakultě. Učitelé i žáci byli rozděleni podle geografického původu. K českému národu patřili žáci z Čech, Moravy, Uher a Sibiňska (Sedmihradska). Rozdělení zdůrazňovalo mezinárodní charakter univerzity. Nejvíce bylo na škole německých studentů, ale to vyplynulo z toho, že v německých zemích žádná vysoká škola nebyla a Němci byli nejpočetnějším národem. Vyučující byli vybráni z těch největších odborníků, kteří se v době vzniku v Evropě nacházeli. Byli mezi nimi doktor teologie, dominikán Jan z Dambachu, Mistr Mikuláš z Loun, již dlouho Karlův spolupracovník, Arnošt z Pardubic a Jan Moravec, který studoval v Paříži a v Oxfordu. Na lékařskou fakultu povolal Karel svého osobního lékaře Mistra Walthera a z italské Toskány Baltasara de Marcellinis. Také se zde vyučovalo přírodním vědám. První poznatky byly z antické a arabské vzdělanosti. Na prvním místě byla astronomie, v které vynikal Karlův dvořan a lékař Mistr Havel ze Strahova. Ten vychoval všestranného přírodovědce Mistra Křišťana z Prachatic, který psal knihy z astronomie, matematiky a medicíny. Byl znám jako odborník na hygienu a léčení moru. Mistr Havel sepsal pro Karla návod k životosprávě. Jeho knihy byly překládány do češtiny, rozšiřovány později tiskem a staly se součástí lékařských sborníků. Ve vynikající odborníky se díky studiu na univerzitě stali lékaři Mikuláš z Jevíčka a Mistr Albík z Uničova, osobní lékař Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. Mistr Albík léčil dietou a byl specialistou na vnitřní choroby. Po celý život se řídil heslem „Jedině dobrý nápoj je víno, jedině dobrý pokrm maso a jediná radost žena“. Myslím, že s ním leckdo bude souhlasit.

V prvních letech po založení neměla univerzita své budovy. Profesoři žili ve svých klášterech a v nich se konaly přednášky nebo se učilo ve speciální škole při chrámu sv. Víta. Studenti bydleli v pronajatých místnostech, za jejich užívání platili svým profesorům. Tam se i stravovali nebo se účastnili některých přednášek. První promoce se konala v roce 1349 v arcibiskupově paláci na Malé Straně. 30. července 1366 daroval Karel univerzitě na Starém Městě pražském dům „řečený Lazarův“, který stával za nynějším kostelem sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Zde byla zřízena kolej, která se měla „na věčné časy nazývat kolejí Karlovou“. Přidal k tomu ještě nemovitosti, vesnice s mlýny, luka a pět kop grošů ročního platu. Věnoval škole i své knihy potřebné ke studiu.

Karolinum, které máme s univerzitou spojenou, ale nezaložil Karel IV. Je to komplex budov nacházející se na Starém městě. Tato dnešní kolej vznikla rozšířením paláce Jana Rotleva, královského mincmistra a kutnohorského bankéře. Svůj kamenný palác prodal 28. srpna 1383 králi Václavu IV., který ho potom daroval Karlově koleji.

Zejména v Praze prudce vzrostl počet škol, na konci 14. století jich bylo 25, zatímco například v Krakově 5, ve Vídni 4, v Norimberku také 4. V Krakově i ve Vídni si pod vlivem pražské univerzity otevřeli své vysoké školy. Naše univerzita byla vyhledávaná a známá po celé Evropě. Česká vzdělanost a jazyk se tak šířil do vzdálených zemí nejen návratem absolventů, ale i odchodem českých mistrů do nových evropských působišť.

Centrem vzdělanosti se ve středověku staly kláštery. V nich mniši v skriptoriích ručně opisovali knihy. Karel navázal na Václava II., který jediný z předcházejících panovníků ve větší míře podporoval písemnou kulturu. Panovník ve středověku se sám nezabýval psaním, na to měl notáře a písaře. Ale pro Karla bylo psaní nedílnou součástí jeho vládnutí. Také výtvarné umění stálo v popředí jeho zájmu, hlavně nástěnná malba. Karel byl velkým spisovatelem. Většinu svým knih napsal v Praze nebo na Karlštejně. Byl jedním z mála panovníků, kteří byli schopni své myšlenky napsat. Při psaní vycházel ze svých znalostí, také z představ, které měl, jeho přáním bylo zanechat dědicům své myšlenky.

Karel napsal návrh nového zákoníku Majestas Carolina, Řád zemského soudu, Řád práva zemského, dopisoval si s básníkem Franceskem Petrarkou, mluvčím italských humanistů Colou di Rienzo, i s papežem. Jeho vztah ke sv. Václavu dokládá „Nová kniha o svatém Václavu, mučedníku, českém vévodovi, sestavená panem Karlem, římským císařem a českým králem“. Kniha je rozdělena na dvě části, popisovala historii a legendy. Historická část byla součástí breviáře a byla čtena o svátku sv. Václava 28. září. Legenda se četla na svátek přenesení světcových ostatků ze Staré Boleslavi do Prahy, který se slavil 4. března.

Karel se autorsky podílel na encyklopedickém veršovaném slovníku z několika oborů lidské činnosti. Nejvýznamnějším dílem je ale bezesporu jeho vlastní životopis Vita Caroli. Vylíčil zde svou vlastní cestu k moci, od dětství až do dospělosti. Kniha má dvě části, první je psaná vlastnoručně Karlem, u druhé to jisté není, spíše asi ne. Předpokládá se, že autobiografii napsal někdy kolem roku 1370 a nějaké překážky mu nedovolili dílo dokončit. Nebylo věrným popisem života, spíše zde psal o vybraných událostech, které považoval za důležité pro svou politiku. Životopis psal Karel latinsky, ale ještě za Karlova života byl přeložen do češtiny.

Karel měl svého osobního kronikáře, kanovníka pražského kostela a ředitele stavby Svatovítského chrámu Beneše Krabice z Weitmile. Sepsal latinskou kroniku, začínající rokem 1285. V jedné části jsou události, které sám prožil, zařadil sem i část Karlovy autobiografie. V pokračování mu zabránila smrt v roce 1375, ale i tak vzniklo velmi cenné dílo, hlavně po stránce dějové. Správce školy u kostela sv. Jiljí Přibík Pulkava z Radenína sepsal s Karlovým přispěním kroniku Kroniky českých králů. Karel vyhledával prameny, přál si, aby dílo vyjadřovalo jeho představy. Také tato kniha byla ještě za Karlova života přeložena do češtiny a to samotným autorem.

V době Karlova života se rozvíjel kulturní život, na některých dílech se král podílel, v některých se stal hlavní postavou, u některých dal podnět k překladu do češtiny, rozvoj byl velkolepý a množství různých děl až udivující.

Historická tvorba nebyla až tak moc kvalitní, přesto dílo Kniha o korunovaci císaře Karla IV. napsaná kaplanem Johannes Porta de Annoniaco, stojí za zmínku. Je to jakási reportáž a vyniká historickými fakty. Z podnětu krále se poprvé čeští čtenáři dočkali přeložené Bible. Z odborné latinské prózy encyklopedického žánru bylo nejvýznamnější dílo Mistra Bartoloměje z Chlumce. Sepsal tři veršovaná díla, pojmenovaná Vokabulář gramatický, Bohemář a Glosář. Napsal odbornou terminologii z lékařství, přírodopisu, astronomie, gramatiky a teologie. Jeho použité staročeské výrazy jsou nejstaršími, které známe a velmi usnadňovaly českým studentům zvládání odborných latinských výrazů. První dílo o českém právu sepsal Karlův a později Václavův rádce Ondřej z Dubé, neslo název Práva zemská česká Ondřeje z Dubé.

Na Moravě zavedl zemské desky až Karel IV., byly vedeny ve dvou řadách, olomoucké a brněnské. Byly určeny pro svobodné statky šlechty. Dvorské desky, vzniklé po polovině 14. století, byly pro osoby a statky, které byly v manské závislosti na českém králi.

Také divadlo se dočkalo svého rozvoje. Hry vznikaly v češtině, navazovaly na starší latinskou tvorbu. Psány byly hlavně hry velikonoční. Mastičkář, hra o třech Mariích, které kupují vonné masti k pomazání Kristova těla a hra O zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Postupně se objevovala i světská témata, spíše se ale jednalo o jednotlivé scénky, parodie na manželské a rodinné problémy nebo příhody.

V hudbě ve 14. století dominoval gregoriánský chorál. Bylo i několik kostelních pěveckých sborů, osobně se o ně staral král a Arnošt z Pardubic. Karel založil v roce 1343 při Svatovítském chrámu 24členný sbor dvanácti kněží a dvanácti kleriků, kteří se starali o liturgický zpěv. Karel obnovil slovanskou zpívanou liturgii v Emauzském klášteře Na Slovanech, který sám založil v roce 1347. Velký prostor pro uplatnění měla lidová duchovní píseň. Nejznámější je Hospodine, pomiluj ny, která se stala součástí obřadu korunovace českého krále. Karel i Mistr Jan Hus velmi podporovali hru na varhany. Významná byla i česká středověká hudba, která se stala základem pro další rozvoj české hudebnosti.

Provedla jsem vás kulturním životem 14. století, byl zásluhou panovníka velmi bohatý a postupně se dál rozvíjel. I syn Karla, Václav IV., se podílel na kulturním životě. Jeho zásluhou byla dokončena a dostavěna díla, která Karel začal za svého života budovat. Všechno se nepodařilo za Karla dokončit, ale je Václavovou zásluhou, že nakonec se tak stalo. I naše slavná univerzita získala nové budovy, bez kterých si ji ani neumíme představit. Kde by sídlil rektor a konaly se promoce?

Karolinum, původní gotická budova Karlovy univerzity

Pečeť Karlovy univerzity – kolem roku 1360

Křišťan z Prachatic (1370-1439), český astronom, matematik, lékař a teolog. Psal z těchto oborů naučné spisy, známe jich padesát šest. Nejvíce se zajímal o astronomii, ale zvládl i další obory, například matematiku, botaniku – roubování stromů, sepsal český herbář. Byl známým prorokem. zde vidíme romantický obraz od Věnceslava Černého, Křišťan z Prachatic a Mistr Jan Hus.

Zikmund Albík z Uničova (1358-1427), český lékař, právník, Vyšehradský probošt a 6. arcibiskup pražský. Studoval na dvou univerzitách – pražské a padovské. Portrét je z roku 1772.

Přibík Pulkava z Radenína (umřel 1380), český spisovatel, kronikář a farář. Byl písařem pražského arcibiskupa, přeložil životopis Karla IV. i další latinsky psané knihy. Na fotce vidíme nejstarší rukopis kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína.

Vita Caroli – autobiografie Karla IV. Chtěl v ní zanechat svým následovníkům rady potřebné k vládnutí i do života. Na fotce Karel poučuje své nástupce.

Beneš Krabice z Weitmile (umřel 1375), český spisovatel, kronikář, svatovítský kanovník. Řídil stavbu chrámu sv. Víta, přenesl do ní ostatky králů, knížat a biskupů. Vidíme ho na bustě v triforiu Svatovítské katedrály.

Zemské desky

Zemské desky – ukázka listu

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Alexej Pludek – Český král Karel
• Jan Klápště – Proměna českých zemí ve středověku

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Karolinum, původní gotická budova – autor Oyvind Holmstad – CC BY-SA 3.0
• Busta Beneše Krabice z Weitmile – autor Packare – CCO

V tomto díle se podíváme do Prahy. Stopy, které Karel v našem hlavním městě zanechal, jsou nesmazatelné. Karel chtěl Prahu povýšit na centrum říše, bylo nyní sídlem českého a římského krále i císaře. Jeho zájmem bylo, aby se Praha stala reprezentativní metropolí, aby vyhovovala současným zvýšeným požadavkům. Karel proto vydal 8. března 1348 zakládací listinu Nového Města pražského. Navazovala na starší listinu z roku 1347, slibovala zachovat všechna práva a privilegia Starého Města pražského. Založením Nového Města se stala Praha velkoměstem, sedmým nejlidnatějším městem v Evropě a největším městem římské říše. Staré město již nestačilo, příliv obyvatel vzrostl, zejména cizinců, když se Praha stala hlavním městem říše díky Karlovu postavení. A množství obyvatel se navýšil i založením univerzity.

Praha v době Karlově již byla městem „z kamene a vápna“. Tak píší historikové. Bylo to největší a nejlépe zásobené město severu. Ulice byly sice nerovné, mohli jsme potkat psa, hejno drůbeže nebo prase, ale domy již mívaly domovní znamení. Praha byla střediskem tranzitního obchodu, konaly se zde od počátku 10. století trhy v prostorách dnešního Ungeltu a byla zde i celnice. Každý kupec musel nejdříve navštívit Prahu a zde nabídnout své zboží.

Karel dbal i na to, jaké domy budou ve městě. Každý, kdo získal pozemek, musel do jednoho měsíce začít stavět a dokončit stavbu do osmnácti měsíců. Majitel také zajišťoval údržbu, aby domy nechátraly a ulice byly bezpečnější.
Panovník se staral i o bezpečnost města, postavil a zesílil městské hradby. V roce 1360 začal se stavbou hradby na Petříně. Protože o rok později postihl obyvatele hlad v důsledku neúrody a sucha, říká se, že král poskytl městské chudině možnost výdělku, měli postavit zeď od Jeleního příkopu přes Petřín dolů k Újezdu. Dostala jméno Hladová zeď. Ale tak to není, se stavbou se započalo o rok dříve. Hlavním účelem byla obrana města ze západu a jihu. Ale přece jenom král vypomohl, rozdal lidem velké množství obilí. Využil i různých sporů, víme, že v roce 1362 nechal odsoudit staroměstské konšely za vraždu kněze k pokutě 7000 korců obilí, které pak rozdal hladovějícím.

O založení Nového Města pražského jsem se již zmínila. Prostor Starého města již nestačil, Karel nechat postavit hradby tak, aby se plocha města zvětšila a to tak velkoryse, že rozloha vystačila na dalších 500 let. Nové město se stavělo již moderněji, ulice byly rovné a hodně široké. Bylo zde i několik otevřených prostranství, určených pro trhy. Známe ta největší a neproslavenější. Koňský trh, dnešní Václavské náměstí, které rozlohou mohlo konkurovat pařížským bulvárům a Dobytčí trh, dnešní Karlovo náměstí, v té době největší v Evropě a ani dnes jich není mnoho, které by byly větší. Do Nového města nechal Karel přemístit všechna hlučná řemesla a přidělil jim jednotlivé ulice. Byli zde kováři, kovolijci, pivovarníci nebo třeba truhláři.

Ono bylo hodně důležité, aby se zvětšil prostor města. Staré Město mělo úzké ulice a málo místa pro dění, které probíhalo ve středověkých městech. Volné prostranství se využívalo hlavně k obchodu, stáda dobytka, hlavní tržní komodity, potřebovala hodně místa. A tak vznikl prostor, obehnaný hradbami, kde mohla probíhat směna zboží a dnes tato velká nezastavěná místa nazýváme náměstí, dříve to byly trhy, jak je patrno z jejich původních názvů.

V tomto Novém městě se samozřejmě nemohlo zapomenout na kostely. Bez nich by to ve středověku nešlo. U kostelů uvádím dobu jejich založení, je to jakýsi začátek stavby, tedy spíše rozhodnutí krále, že se na určitém místě bude stavět. S financemi na stavbu to bylo všelijaké, král nedával velké částky do začátku stavby, na stavbu kostela Panny Marie Sněžné věnoval pouze dřevo. Pak už jakákoli stavba pokračovala jakýmsi samospádem za přispění různých donátorů a skoro vždy se nepodařilo postavit vše podle původních plánů. Tak i výše zmiňovaný kostel je pouhou malou částí z dřívějšího projektu, kostel se měl velikostí podobat chrámu sv. Víta. U stavby Staroměstské mostecké věže víme, že ji neplatil panovník, ale městští radní. Karel si vybral místo, zajistil architekta, v tomto případě Petra Parléře, u kterého i přes jeho mládí vycítil jeho stavební potenciál, naplánoval pomocí astrologů výstavbu a pak už to šlo mimo něj. Ono by to ani nebylo možné zvládnout, vždyť Karel za své vlády postavil neuvěřitelné množství staveb nejen u nás, ale i v celé říši. Ale musíme ocenit, že měl zájem a uměl vše naplánovat tak, aby stavby stály a některé nás můžou těšit i v dnešní době. Vždyť král se nezabýval pouze výstavbou, spravoval celou říši, cestoval po celé říši, věnoval se i dalším okruhům, kultuře, obchodu, školství nebo církvi.

Kostel Panny Marie Sněžné je v těsném sousedství Václavského náměstí. Byl založen 3. září 1347, den po korunovaci Karla s Blankou. Karel daroval karmelitánům dřevo, z něhož byl postaven venkovní přístřešek pro jeho korunovační hostinu. Stavba je specifická vysokým chórem, který vpouští do vnitřních prostor hodně světla díky výrazně proskleným stěnám.

Kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty byl založen současně se stavbou města. Byl v roce 1351 vysvěcen Arnoštem z Pardubic. Byl obklopen hřbitovem, který se nejvíce využíval při morových epidemiích. Jindřich byl synem bavorského vévody, Kunhuta pocházela z lucemburského rodu.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého. Půdorys kostela je podobný jako cášská falc Karla Velikého, kostel Panny Marie. Význam kostelu dodává jeho zasvěcení, Panně Marii jako Matce Boží a Karlu Velikému, císaři Římské říše. Karel IV. věnoval kostelu vzácnou relikvii, tři zuby Karla Velikého. Kostel vysvětil Jan Očko z Vlašimi, účastnil se i Karel IV. a jeho syn Václav.

Kostel sv. Kateřiny Alexandrijské, zasvěcen je Kateřině, jako poděkování za záchranu Karlova života v jeho první velké bitvě, jistě si vzpomenete, psala jsem o ní.

Kostel Zvěstování Panny Marie na Slupi, v době vzniku se jmenoval „Botič“ podle přilehlého potoka. Karel ho založil poté, co po své nemoci přislíbil před obrazem ve florentském klášteře servitů, že i u nás založí klášter tohoto řádu jako poděkování za uzdravení.

Kostel Panny Marie na Slovanech, Karel do něj pozval chorvatské mnichy. Byl vysvěcen za účasti Karla a Václava na Velikonoční pondělí, kdy se čte evangelium o Ježíšově cestě do Emauz, proto také nese označení Emauzy. je vyzdoben nádhernými nástěnnými malbami s námětem ze Starého a Nového zákona.

Kostel sv. Apolináře je v Apolinářské ulici na návrší Větrov. Kostel se až do dnešních dní zachoval téměř v původním stavu. Kousek od kostela je Zemská porodnice u Apolináře, kterou postavil slavný stavitel Josef Hlávka a kde jsem v roce 1984 strávila více než měsíc a odvezla si domů dceru…

Vybrala jsem několik kostelů založených Karlem IV., dostavěny byly v době vládnutí jeho syna Václava nebo spíše později. Dočetla jsem se, že poloha významných staveb z té doby není náhodná, vytváří různé geometrické obrazce s křesťanskou mystikou. Pět kostelů stojících na Novém Městě tvoří pravidelný kříž. Severo-jižní rameno tvoří spojnice kostelů sv. Kateřiny a Kostel Zvěstování Panny Marie na Slupi. Západo-východní rameno tvoří kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého a kostel Panny Marie na Slovanech. Ramena se protínají v kostele sv. Apolináře. Přímou spojnicí k jihu se dostaneme až na Vyšehrad. Zvláštností je také osmiboký průřez věží nebo lodí, což byl jistě odkaz na osmibokou katedrálu Panny Marie v Cáchách. Poslední z těchto pěti kostelů byl postaven sv. Apolinář, který jakoby dovršil svou polohou na kopci a středovým umístěním kříž, ale obrazec může vytvářet i dojem pyramidy. Všechny uvedené kostely mají podobnou architekturu, která byla naplánována již v době založení, i když stavby byly zakládány postupně. Kříž ve středověku znamenal zvláštní požehnání městu.

Astronomickou zvláštností Prahy je osa vycházející z pražské katedrály, procházející Novým Městem pražským až k Rotundě sv. Longina, spojnice pokračuje k Rotundě sv. Kříže a prochází malostranskou Mosteckou věží. Osa naznačuje azimut letního slunovratu.

V souvislosti se stavbou Nového Města napojil Karel Vyšehrad na městské hradby a zesílil i jeho opevnění. Na hradě nechal vybudovat královské komnaty. Navazoval tak svou vládou na vládu přemyslovskou, i svůj korunovační průvod začíná právě v těchto prostorách.

Prahou teče Vltava a vždy bylo prvotním zájmem panovníka se přes ni dostat. Vladislav I.(1158-1172) a jeho manželka Judita Durynská tento problém vyřešili postavením kamenného mostu, který nesl jméno královny. Vladislav neobyčejnou, velmi směle vybudovanou stavbou, oslavil svůj dědičný titul, jímž jej 11. ledna 1158 obdařil císař Fridrich Barbarossa. Byl to první kamenný most u nás, ve střední Evropě byly jen dva, v Řezně a v Drážďanech. 3. února 1342 byl most zničen povodní při jarním tání ledovců. Do dnešních dob se zachovala pouze Juditina věž na malostranském břehu, kde tvoří společně s vyšší pozdně gotickou věží vstup na Karlův most.

V roce 1357 Karel IV. rozhodl o stavbě nového mostu. Architektem stavby je udáván Petr Parléř, ale není tomu tak. Prvním stavitelem pražského kamenného mostu byl nejspíše mostní specialista, měšťan Oto nebo též Otlin.  A nebyl by to ani Karel, kdyby nevyužil služeb astrologů. Karel se zúčastnil položení základního kamene, dne  9. 7. 1357 v 5 hodin 31 minut, jak radila příznivá astrologická konstelace. Datum odpovídá sledu lichých čísel od jedné do devíti a zpět, číselná řada měla přinést štěstí. Dnešním jménem ho nazval až Karel Havlíček Borovský, dříve se mu říkalo Pražský nebo Kamenný most. Most byla nadmíru důležitá stavba, byla střežena ozbrojenci a těm sloužily i věže po obou stranách mostu. Uvnitř Staroměstské věže bylo zřízeno fešácké vězení pro mladé dlužníky z měšťanských rodin, kteří rádi popíjeli a flámovali a neměli na útratu.

Je to náš nejstarší stojící most přes Vltavu. Po zničení Juditina mostu byl postaven most dřevěný a občanům sloužili i převozníci s loďkami. Stavba nového mostu byla velmi nákladná a složitá, v kostelích se sbíraly peníze, aby mohla být stavba dokončena. Za použití mostu se platilo mýtné. Podle legendy se do malty přidávala vajíčka, ale rozborem se zjistilo, že to tak nebylo. Ale přece jenom vylepšená malta byla, přilévali do ní mléko a víno. Již v průběhu stavby byl most ohrožován povodněmi, bylo zbořeno i několik pilířů.

Most původně nezdobily sochy, ty byly přidány na konci 17. století. Sochařskou výzdobou byla vyzdobena pouze Staroměstská mostecká věž. Na most byl už během výstavby umístěn kříž, asi v roce 1361,  a naproti němu kamenná Boží muka. Kříž byl později doplněn sochami Jana Evangelisty a Panny Marie. Chodci před křížem smekali. Ale husitům nic nezabránilo, aby kříž v roce 1419 rozmlátili.  Postupem doby byl několikrát obnoven.
Most měl sloužit hlavně obchodníkům. Karel byl zdatný ekonom, nemohl nechat cizí kupce bez pohodlného spojení Starého Města s Malou Stranou. Věděl, že obchod přináší do království peníze, kterých potřeboval mnoho, různé výstavby něco stály. Původně byly po celé délce mostu krámky a menší obchůdky.

Společně s mostem byla postavena Staroměstská mostecká věž.Tato nadmíru okázalá stavba, nejhezčí gotická věž v Evropě,  bohatě zdobená a umístěná na místě, kde bylo nutno projít každému, kdo šel přes nový kamenný most, byla určena především pro reprezentaci a vyjádření panovníkovy moci. Byla natolik významná, společně s mostem, že Karel určil všem dalším králům, že při korunovaci musí přejít přes tento most. Výzdoba má, tak jako všechny Karlovy stavby, astrologický akcent. Je známé „slunovratové mystérium“, o letním slunovratu v poledne vrhá plastika lva stín na erb se svatováclavskou orlicí, tedy je zde spojen český lev a moravská orlice. Stane se tak pouze v jediný den a na velmi krátkou dobu. Ve stejný den, na který připadal ve středověku svátek sv. Víta, tedy 15. června, zapadá večer slunce při pohledu od paty věže nad místem, kde jsou ve svatovítské katedrále uloženy ostatky tohoto světce, kterého  měl Karel velmi rád.

Mosteckou věž, stejně jako jiné středověké stavby, chránila „magická past“. Nápis je umístěn pod střechou a je ve formě palidromu, to znamená, že se může číst z obou stran stejně. U některých slov to nejde, ale i tak ho uvedu jako ukázku, co mělo zabránit démonům, aby nepáchali zlo. Bylo zde napsáno: „Signa te, signa, temere me tangis te angis“, což znamená, „Znamenej se, znamenej, pošetile se mě dotýkáš a soužíš“.

Výzdoba věže je velmi luxusní. Stavbu řídil Petr Parléř a jeho dílo můžeme obdivovat i v dnešních dnech. Dochovala se i část původní výzdoby ve spodní části věže. Původní jsou znaky historických zemí, kterým vládli Lucemburkové a patřily k zemím Koruny české, také městský znak Starého Města pražského. Nad znaky je zleva umístěna socha Karla IV., pak následuje plastika mostu a nad ním je socha sv. Víta a vše uzavírá socha Václava IV. Nad touto skupinou je erb se svatováclavskou orlicí. V druhém patře jsou potom sochy sv. Zikmunda a sv. Vojtěcha, pod sebou mají velkou plastiku lva. Historikové tvrdí, že portréty soch Karla IV. a Václava IV. jsou autentické.

Již se mi více do mého vyprávění nevejde. Prošli jsme Prahou, ale nebyli jsme na nejdůležitější stavbě, kterou začal Karel opravovat hned po svém návratu do vlasti. A také jsme si neprohlédli katedrálu, klenot Prahy. Zvu vás na pražské pokračování, ke kterému přidám něco málo z výtvarného umění, které provázelo Karla po celý život.

Karlův most

Model stavby Karlova mostu. V popředí je Juditin most zničený při velké povodni v roce 1342. V pozadí jsou Novoměstské mlýny a městské opevnění Prahy.

V místě dnešního Ukřižování stával kříž již za Karla IV., krátce po jeho smrti přibyla Boží muka a socha Bruncvíka. Ostatní sochy až od konce 17. století. Na fotce je ojedinělá výzdoba – Ukřižování a Boží muka.

Vyšehrad, historická pevnost s bazilikou sv. Petra a Pavla

Malostranské věže Karlova mostu

Staroměstská mostecká věž na Křižovnickém náměstí 

Staroměstská mostecká věž – Parléřova křížová klenba v průjezdu

Staroměstská mostecká věž – socha věžníka na vrcholu schodiště.  Socha je z přelomu 14. a 15. století. Nepředstavuje žádného svatého, ale světskou anonymní osobu věžníka. 

Kostel Panny Marie na Slovanech, založen 1347, je v areálu gotického kláštera benediktinů, se slovanskou liturgií, proto „Na Slovanech“.

Gotická freska v klášteře na Slovanech

Kostel sv. Kateřiny Alexandrijské, založen 1355, jako poděkování za záchranu života v bitvě u San Felice.

Kostel Zvěstování Panny Marie na Slupi, založen 1360 při klášteře servitů. Říká se mu také „na Trávníčku“, podle zelené louky v údolí botičského potoka, kde byl klášter založen. 

Kostel Panny Marie Sněžné,založen 1347, je jednou z nejvyšších chrámových staveb v Praze. Z původního kostela se dochovalo kněžiště a ambit.

Kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty, založen 1351 arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Sv. Kunhuta Lucemburská je zobrazována s radlicí v ruce, jako upomínku na to, že ji Bůh ochránil před spálením, když měla po rozžhavených radlicích projít. Je patronkou těhotných, dětí a nemocných. Sv. Jindřicha, manžela Kunhuty, můžeme  vidět s císařskou korunou, kostelem a mečem. 

Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého, založen 1351, dílo Matyáše z Arrasu. Je barokně přestavěn a doplněn. Je součástí areálu bývalého kláštera augustiniánů v Praze na Karlově.

Kostel sv. Apolináře, založen 1362, když dal Karel IV. v roce 1348 spojit návrší Větrov s Novým Městem pražským. Na první fotce je pohled na severní boční oltář v lodi, na druhé freska Krista, který předává klíče  sv. Petrovi.

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Jan Klápště – Proměna českých zemí ve středověku
• Antonín Novotný – Život na Pražském hradě

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Kostel P. Marie na Slovanech – autor Sokoljan – CC BY-SA 3.0
• Staroměstská mostecká věž – autor – CC BY-SA 3.0
• Model stavby Karlova mostu – autor Koky – CC BY 3.0
• Vyšehrad – autor Stanislav Jelen – CC BY – SA 3.0
• Malostranské věže Karlova mostu – autor Massimo Catarinella – CC BY-SA 3.0
• Staroměstská mostecká věž – autor CC BY-SA 3.0
• Parléřova křížová klenba – autor Sage Ross CC BY-SA 3.0
• Socha věžníka – autor Ludek – CC BY-SA 3.0
• Kostel Panny Marie Sněžné – autor VitVit – CC BY-SA 4.0
• Kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty – autor VitVit – CC BY-SA 4.0
• Kostel Nanebevzetí P. Marie a sv. Karla Velikého – autor milada 13 – CC BY 3.0
• Kostel sv. Apolináře, obě fotky – autor Jaroma – CC BY-SA 3.0

Hlavní úsilí hned od počátku své vlády, dokonce ještě dříve než byl korunován, ale již rozhodoval v Čechách, věnoval Karel Pražskému hradu. Jak psal ve svém životopise, „Pražský hrad byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť od časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi. Na tomto místě jsme dali vystavět nově veliký a krásný palác s velikým nákladem, jak je dnes patrno kolemjdoucím.“

Stavbu uskutečnil od základu novou, a to na místě staré rezidence, nad románským palácem z doby knížete Soběslava I. Výstavbě věnoval péči po celou dobu své vlády.
Pražský hrad je nejen symbolem města, ale také české státnosti a v době Karlova života i středem celé Svaté říše římské. Je považován za největší starobylý hrad na světě.
Karel přestavoval královské sídlo podle vzoru francouzských paláců. Přestavěl románské patro a palác rozšířil arkádami, mohl tak vybudovat další rozměrné reprezentační patro. Zde byl Velký sál, předchůdce Vladislavského a palácová arkýřová kaple, jejíž zbytky můžeme vidět na některých místech ve zdivu Vladislavského sálu.
V roce 1369 nechal Karel hrad opevnit a na jižní straně vybudovat hluboký hradní příkop. Obě hradní věže nechal  pokrýt olověnými pláty, které byly silně pozlaceny a do daleka odrážely sluneční paprsky. Zářily na východ i západ, podle soudobé kroniky chtěl Karel spojit obě části církve v církvi římskou. Od té doby se Praze říkalo „Zlatá Praha“.

Nedílnou součástí hradu je Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Probíhaly zde korunovace českých králů, byly zde pohřbeni nejen oni, ale i další významní lidé. Jsou zde uloženy české korunovační klenoty. Svatovítská katedrála je nejvýznamnější katolický kostel v zemi a dominanta Pražského hradu.

Na místě dnešní katedrály postavil kníže Václav Rotundu sv. Víta. Vypráví se, že se sv. Vít zjevil Václavovi ve snu a řekl mu, aby požádal krále Jindřicha Ptáčníka o jeho ostatky. Učinil tak, zakladatel saské dynastie mu udělil funkci kurfiřta a dal mu ostatek, rameno sv. Víta. Rotunda sv. Víta byla postavena jako příbytek této vzácné relikvie. Nakonec byly v rotundě uloženy i ostatky samotného jeho zakladatele. Rotunda byla povýšena na biskupský kostel a pak se do ní vložily ostatky sv. Václava. Břetislav I. ukořistil na své cestě do Hvězdna ostatky sv. Vojtěcha. Tím byla doplněna trojice světců, kterým je od té doby kostel zasvěcen. Původní stavba byla pro nevyhovující velikost zbourána a na jejím místě postavena bazilika. Malé části původní stavby jsou uchovány pod kaplí sv. Václava, která zachovává původní umístění hrobu.

21. listopadu 1344 byl položen základní kámen katedrály sv. Víta. Slavnosti se zúčastnil Jan Lucemburský, Arnošt z Pardubic a Karel IV., tehdy byl ještě markrabětem moravským. Karel byl starostlivý, ne tak rozhazovačný jako jeho otec, proto již dlouho před samotným začátkem stavby sháněl potřebné peníze. Posloužily mu desátky ze stříbrných dolů v Kutné Hoře a půjčky od Petra z Rožmberka.

Nejvýznamnější kaplí je Svatováclavská, postavená přímo nad hrobem sv. Václava. Je to vlastně samostatná svatyně vložená do chrámu, připomíná relikviářovou skříň. Na pravé straně jižní strany jsou dveře zavřené sedmi zámky, které vedou na schodiště do Korunní komory, kde jsou přechovávány české korunovační klenoty. Kaple je vyzdobena nádhernými malbami, výjevy z legend o sv. Václavu. Nad oltářem je socha sv. Václava s kopím a štítem, nejstarší volně stojící socha světce.

Za Karlova života v letech 1370-1372 vznikla Mozaika posledního soudu. Je na ní vidět křesťanský soud nad lidmi v soudný den, kde jsou lidé podle svého života rozděleni buď do pekla, nebo do nebe. Dílo je rozděleno do tří částí. V prostřední části je Kristus jako soudce obklopený anděly, pod nimi je skupina šesti českých patronů, klečí zde i sám Karel IV. a Alžběta Pomořanská. Vrchní část obou postranních dílů je pokračováním výjevu, jsou zde Panna Marie a sv. Jan Křtitel, kteří se přimlouvají za lidstvo, za nimi můžeme vidět apoštoly. V levé dolní části vstávají mrtví z hrobů a postavy andělů přijímají spravedlivé. Na pravé straně jsou hříšníci zavrženi mečem archanděla Michaela.

Stavitelem chrámu byl nejprve Matyáš z Arrasu, který na Karlovo přání zpracoval plány podle některých francouzských katedrál. Po jeho smrti se stavby ujal Petr Parléř. Původní plány přepracoval, vystavěl chór, kapli sv. Václava, sakristii a věž.
Petr Parléř přišel do Prahy na Karlovo přání. Pocházel z Gmündu ve Švábsku, z rodiny, kde se všichni zabývali stavitelstvím nebo byli sochaři či kameníci. Petr byl nejvýznamnějším a nejslavnějším členem. Působil převážně v Čechách a strávil zde více než čtyřicet let. Jeho stavitelská huť se podílela i na jiných významných stavbách. Jeho rukopis můžeme vidět na Karlově mostě, na Pražském hradě vybudoval kostel Všech svatých, Staroměstskou mosteckou věž, podílel se na dostavbě Karlštejna i kostela Matky Boží před Týnem. V Kolíně vybudoval chrám sv. Bartoloměje, v Kutné Hoře chrám sv. Barbory.
Petr Parléř si v Praze koupil na Hradčanech dům, stal se váženým měšťanem, byl zvolen radním ve dvou pražských městech, na Hradčanech a na Starém Městě pražském. V jeho díle pokračovali synové, Jan vedl huť po otci, Václav se stal vedoucím huti při stavbě Svatoštěpánského dómu ve Vídni. Petrův synovec je autorem sochy knížete Václava ve Svatováclavské kapli. Její hlava je vytvořena přesně podle lebky sv. Václava. Pod rukama rodiny Parléřů vznikaly další skvosty gotického umění, náhrobky přemyslovských knížat, portrétní busty lucemburské dynastie a lidí, kteří se podíleli na stavbě chrámu sv. Víta, tedy i obou stavitelů, Matyáše a Petra.

K umění sochařskému a stavitelskému přiřadím umění výtvarné. Bylo na vysoké úrovni, Karel mu věnoval náležitou pozornost a zadával mistrům zakázky na výzdobu kostelů, chrámů nebo hradů. Nástěnnou malbu měl obzvlášť rád. Proto si pozval mistry i na Karlštejn, kde můžeme vidět plno nevšedních exkluzivních maleb. V kapli sv. Kříže můžeme obdivovat obraz Klanění beránkovi (Kristovi), nebo Sedm hlav světců v kapli sv. Kateřiny. Z dílny Mikuláše Wurmsera pocházejí královské portréty v ostatkových scénách, které jsou umístěny v karlštejnském kostele Panny Marie. Namaloval mnoho významných děl, Karel si ho vážil natolik, že ho považoval za svého malíře i přítele. Další malíř, který se mohl pyšnit označením „malíř krále Karla“ byl Mistr Osvald, který se podílel na výzdobě Karlštejna i Svatovítské katedrály, je zde i pochován, jak si král přál, pod deskou se svým hrdým titulem.

Deskové malby využívaly náboženskou tématiku, ale umělec si mohl namalovat obraz, jak chtěl. S množstvím nádherných obrazů mohla Čechům konkurovat pouze Itálie. V Praze se seskupilo několik malířů v bratrstvo, malovali na zakázku, řídili se pevnými stanovami. Další velká centra byla v jižních Čechách, Rožmberkové nemohli přece za králem zaostávat, a na jižní Moravě.

Nejvýznamnějším malířem v deskové malbě byl Mistr Theodorik. Nevíme o něm skoro nic, ale jeho výtvory patří mezi naprostou špičku. Bydlel na Hradčanech, byl důvěrným přítelem Karla. Podle jeho návrhu vyzdobil karlštejnskou kapli sv. Kříže. Měl své sídlo v Mořině u Karlštejna, Karel ho za zásluhy o výzdobu osvobodil od všech daní s podmínkou, že každoročně dodá do karlštejnské kaple sv. Kříže třicet liber včelího vosku na svíce. Theodorik vytvořil 129 obrazů, vyrovnaných ve třech řadách nad sebou. Polopostavy světců tvoří dohromady nebeské vojsko Kristovo. Jsou tak realisticky namalovány, že vyvolávají pocit osobní přítomnosti a hlídají císařské klenoty a svátostiny. V kapli byly uschovány všechny důležité státní listiny.

K významným dílům patří i obrazy nám neznámých autorů, označovaných Mistr Vyšebrodský a Mistr Třeboňského oltáře. Mistr Vyšebrodský byl Karlův dvorský malíř, pracoval ale také pro Rožmberky. Jeho umělecká dílna vytvořila na zakázku od Jana Jindřicha Madonu z Veveří, ale také Strahovskou, Kladskou a Vyšehradskou. Madona z Veveří nedávno putovala přes celou republiku do Brna a již je tam vystavena. Mistr Třeboňského oltáře tvořil většinou v jižních Čechách.

I knižní malba, miniaturní iluminační umění, bylo velmi krásné. Výzdoba středověkých rukopisů se prováděla v klášterních nebo kapitulních dílnách většinou v Praze.

Málokterý panovník v tak velké míře a s takovým úspěchem využíval tajuplné a mystické symboly, které se nabízely ve středověkém iracionálním myšlení. K prosazení svých cílů využíval i svou až přehnanou zbožnost. Pěstoval kult nejrůznějších světců, sbíral jejich ostatky a předměty s nimi spojené, uctíval říšské i české klenoty a svátostiny a podporoval poutě.
Karel ostatky svatých sbíral po celé Evropě. Byly to padělky vsazované do stříbra a zlata. Jedním z mnoha je Korunovační kříž, francouzská práce ze 13. století, naplněná ostatky Kristova utrpení a bohatě zdobená kamejemi a drahokamy. Nasbíral jich po Evropě mnoho za vysokou cenu a dovezl do Prahy, aby z ní vybudoval křesťanské poutní místo rovné Římu.
Karel se obklopoval uměleckými díly, ať literárními, výtvarnými, sochařskými nebo šperkařskými. I jeho sbírka ostatků je přenádherná svým zlatnickým zpracováním. Různé exponáty si budeme moci prohlédnout na výstavách konaných k letošnímu kulatému výročí. Nezmínila jsem se zatím o jeho nejkrásnějším klenotu, ponechám si ho na příští vyprávění…

Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, pohled z jihovýchodu

Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha – hlavní průčelí s rozetou

Závěr katedrály, Matyáš z Arrasu, 1344-1349

Svatovítská katedrála – Jižní věž se Zlatou branou

Síťová klenba pražské katedrály od Petra Parléře

Vitráž – slovanští věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj dle návrhu Alfonse Muchy

Mozaika posledního soudu

Kaple sv. Václava, vstupní dveře do Korunní komory s korunovačními klenoty

Rotunda sv. Víta, na jejímž místě byla postavena Svatovítská katedrála. Vidíme hrob sv. Václava. Půdu z původního hrobu dal Karel IV. pietně uložit do olověné truhly, uprostřed je schránka na ostatky.

Zbytky kostela Panny Marie, nejstaršího kostela na Pražském hradě.

Model Pražského hradu odpovídá stavu kolem roku 1000.

Svatý Vít od Mistra Theodorika

Svatí Prokop, Václav a Vojtěch na iluminaci ze 13. století

Mistr Třeboňského oltáře – na zadní straně obrazu Krista na hoře Olivetské stojí pod pro gotiku netradičním nelomeným obloukem tři světice – zleva sv. Kateřina, sv. Máří Magdaléna, sv. Markéta, kolem roku 1380

Mistr Třeboňského oltáře – Roudnická madona – 1385-1390

Mistr Vyšebrodského oltáře – malba tohoto umělce

Mistr Vyšebrodského oltáře – Madona z Veveří – kolem roku 1350

Mistr Vyšebrodského oltáře – Kladská madona. Donátorem oltáře byl Arnošt z Pardubic, můžeme ho vidět v levém dolním rohu.

Busta Petra Parléře v triforiu Svatovítské katedrály, pravděpodobně autoportrét

Busta Matyáše z Arrasu v triforiu pražské katedrály

Pískovcová náhrobní deska Matyáše z Arrasu ve Svatovítské katedrále

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Jan Klápště – Proměna českých zemí ve středověku
• Antonín Novotný – Život na Pražském hradě

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Katedrála sv. Víta – autor – Flickr – CC BY 2.0
• Hlavní průčelí s rozetou – autor Eric Ward – CC BY-SA 2.0
• Závěr katedrály – autor Hellinterface – En – Wiki – CC BY-SA 3.0
• Jižní věž se Zlatou branou – autor Jacek Halicki – CC By-SA 3.0
• Vitráž – autor Morpheus 2309 – CC BY-SA 3.0
• Mozaika posledního soudu – autor Myrabella – CC BY-SA 3.0
• Model Pražského hradu – autor Aribau – GFDL
• Busta Petra Parléře – autor Packare – CC0
• Síťová klenba – autor Ignaz Wiradi – CC BY-SA 3.0
• Busta Matyáše z Arrasu – autor Packare – CCO
• Pískovcová náhrobní deska – autor Acoma – CC BY 3.0

Karel věnoval velkou pozornost korunovačním klenotům. Všechny jeho kroky vedly k tomu, aby se zachovala nedotknutelnost a posvátnost symbolů českého státu a římské říše. Zdůrazňoval jejich posvátný charakter, vyjímal je z běžných předmětů, kterými se lidi obklopují. Chránil je tím i před zištným zásahem světské moci. Hlavně chtěl zajistit, aby nikdo klenoty neukradl.

České korunovační klenoty jsou souborem vzácných předmětů ze sbírky Svatovítského pokladu. Tento poklad je sbírka uměleckých a historických předmětů, sloužících k bohoslužbě nebo k uctívání. Je to největší chrámový poklad v Čechách a jeden z největších v Evropě. Nazývá se podle Chrámu sv. Víta, kde byl od dob Přemyslovců uložen. K nejvýznamnějším předmětům doby Přemyslovské patří lebka sv. Václava, svatováclavský meč, přilba sv. Václava, prsteny sv. Vojtěcha, svatováclavská přilba, kroužková košile a Nostický plenář.
Zásluhou Karla IV. se sbírka rozšiřovala, přidal k ní ostatky z různých evropských měst a také předměty z rodinné sbírky Přemyslovců, které zdědil po matce. Opět vyberu několik dle mého nejdůležitějších – svatováclavská koruna, královské žezlo, královské jablko, zlatý korunovační kříž Karla IV., křišťálová konvice a miska, svatovítský veraikon, svatováclavská kasule se štólou, několik relikviářů, které všechny získal Karel. Pro všechny tyto velevzácné předměty dal vystavět Trůnní komoru nad kaplí sv. Václava, kde jsou i v dnešní době uloženy.

V současné době sbírka Svatovítského pokladu obsahuje asi 400 různých předmětů. České korunovační klenoty jsou uctívány jako národní kulturní památka, hned po Pražském hradě. Jsou vystavovány jen při zvláštních příležitostech. V letošním roce tento okamžik nastane, můžeme se na ně zajet podívat.

Koruny přemyslovských králů se nezachovaly, můžeme je vidět jen na vyobrazeních z té doby. Karel se jimi inspiroval při tvorbě nové koruny. Nechal vyrobit svatováclavskou korunu ještě v době, kdy byl markrabětem, v roce 1346. V té době bylo založeno pražské arcibiskupství s právem korunovat českého krále. Karel pravděpodobně použil starší model koruny, protože žádal 6. května 1346 papeže o umožnění úpravy královské koruny. Papež vydal bulu na ochranu nové koruny, nesměl ji nikdo zcizit, prodat nebo zastavit. Po této úpravě volal sám Karel, protože jeho otec korunu zastavil, aby měl dostatek peněz na válečné účely. Papež také nařídil, aby koruna byla uložena na lebce sv. Václava a snímána pouze při korunovaci. Karel s korunou nebyl spokojen, několikrát ji upravoval. Nechal vyrobit také žezlo a jablko, ale tyto předměty jsou nejspíše uloženy ve Vídni.

Karel určil, jak se má s korunou zacházet. Panovník nebyl majitelem koruny, patřila sv. Václavu, chráněna papežskou bulou, aby s ní nemohl český král manipulovat. Král si ji od sv. Václava vypůjčoval pouze na den své korunovace. Za vypůjčení musel zaplatit poplatek tři sta kop Kapitule svatovítské. Karel si přál, aby klenoty byly uloženy ve Svatovítském chrámu. Ale za vlády Václava IV. je někdo převezl na Karlštejn, odkud pak putovali na korunovaci Zikmunda zpět do Prahy. Všechny korunovace českých králů probíhaly v chrámu sv. Víta.

Jak jsem již psala, Karel nejen knihy četl a sbíral, ale také je psal. Jeho prvotinou byl Řád korunování českého krále a Řád požehnání královny. Věděl, jakým důležitým aktem korunovace je, ve Francii jich několik zažil. Přemyslovský korunovační řád se nedochoval, tak si sepsal nový, který lépe vyhovoval jeho ambicím a lépe vystihoval důležitost korunovace. Při sestavování nového korunovačního řádu se Karel částečně nechal inspirovat u francouzského řádu. Za základ mu posloužil starý řád německý, který se používal v době Přemyslovců a který již neplatil. Karel převzal vhodné staré prvky, doplnil je novými, odpovídající jeho vnímání tradice a české státnosti. Nebudu zde celý postup vypisovat, je to poměrně zdlouhavá záležitost, ale několik, podle mě, důležitých prvků uvedu. Takto tedy probíhala Karlova korunovace 1. a 2. září 1347. Poprvé korunovaci prováděl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.

V předvečer korunovace, tedy 1. září, se vypravil průvod na Vyšehrad. Byl zde budoucí král, pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, dalších několik biskupů, vévodů, knížata, hrabata, čeští a němečtí páni, bratr Jan Jindřich, zástupci Prahy a Brna. Na Vyšehradě, považovaném za nejstarší přemyslovské sídlo, oblékl Karel údajné relikvie Přemysla Oráče, lýkové střevíce a mošnu. Přítomní mu složili poklonu, pak odjeli na koních do Svatovítského kostela, kde se konaly nešpory.

Druhý den, tedy 2. září 1347, se arcibiskup a další preláti odebrali do Karlovy ložnice. Nesli s sebou obřadní knihu, meč sv. Václava, kříž, kadidelnici a svěcenou vodu. Král byl obléknut do slavnostního roucha, a když ulehl, arcibiskup ho okuřoval kadidlem a kropil svěcenou vodou. Potom se pěšky vydali do Svatovítského chrámu. Průvod nesl korunu, jablko, žezlo a meč, zvony zvonily, průvod zpíval, všichni došli k oltáři sv. Kříže. Po modlitbách a žalmech odešel král s doprovodem k oltáři sv. Víta. Král vyjádřil vůli plnit své povinnosti, ostatní se slovem „rádi“, zavazovali krále poslouchat. Následovaly modlitby, po česku pomazání krále posvátným olejem, tedy potírala se hlava formou kříže. Mezi modlitbami měla zvláštní místo ta, kterou upravil a zařadil Karel sám – „Modlitba od krále našeho múdrého“. Arcibiskup mu oblékl korunovační roucho, pak mu pomazal ruce, poté ho oblékl do pláště a opásal mečem, symbolizující světskou moc. Byly mu navlečeny náramky a prsten. Všechny předměty byly nejprve posvěceny. Specificky české bylo posvěcení královy koruny, kterou mu potom arcibiskup vložil na hlavu, pronesl trojí požehnání, odvedl krále k trůnu, usadil ho a dal mu polibek míru. Všichni hodnostáři zazpívali hymnus Te deum laudamus a lid zpíval Hospodine, pomiluj ny, končícím zvoláním „krleš“, což mělo znamenat Bože, smiluj se. Obřad byl zakončen v duchu starobylé slovanské tradice právě tak, jako v jejím duchu začal.

Královnu Blanku přivedli s rozpuštěnými vlasy před oltář sv. Víta, položili ji na tvář před něj, biskupové se nad ní modlili. Poté vstala a se skloněnou hlavou přijala pomazání jako král. Po modlitbách dostala žezlo, ale jiné než král. Po něm přijala prsten a proběhlo svěcení koruny. Poté ji vložili královně na hlavu.

Karel soustavně zdůrazňoval dynastickou posloupnost Přemyslovců a Lucemburků, vyplývající z faktu, že jeho matkou byla Eliška Přemyslovna. Neprojevoval jen úctu k předkům, ale vnímal spojení, pokračoval ve starých tradicích. Spojení Čech s Moravou, slovanskost, se projevovala i v kronikách, kterým Karel věnoval velkou pozornost. Sám se podílel na vzniku Pulkavovy kroniky. Sepsal latinskou legendu o sv. Václavovi, v níž popisuje křest knížete Bořivoje a kněžny Ludmily, kteří přijali křesťanství z rukou moravského arcibiskupa Metoděje. Křest se konal v chrámu sv. Víta na Velehradě, čímž naznačil souvislost se Svatovítským chrámem v Praze. Dokazoval, že pochází po přeslici ze starobylé slovanské dynastie.

Karel uctíval tři tradice – předkřesťanskou přemyslovskou, svatováclavskou a karolinskou. První se projevovala uctíváním památek po praotci Přemyslu Oráči, lýkových střevíců a mošny na Vyšehradě, kam se konaly poutě. Obnovil stadickou tradici privilegiem v roce 1359. Vesnice Stadice byla osvobozena od všech daní, ale měla povinnost pečovat o lísku, vyrostlou podle pověsti z otky, kterou zasadil do země Přemysl Oráč. Stadičtí museli odvádět oříšky, které líska plodila, na královský stůl.

Svatováclavskou tradici považoval Karel za nedílnou součást království. Ve Svatovítském chrámu na Pražském hradě nechal postavit Svatováclavskou kapli nad hrobem světce. Provedl nové úpravy světcova hrobu, nové české korunovační klenoty dal do ochrany sv. Václava, povýšil svatováclavský chorál na úroveň dnešní hymny, choval ho ve vážnosti a úctě.

Karolinská tradice se vyvíjela současně se svatováclavskou, vzájemně se podporovaly a doplňovaly. Karel postupoval obdobě, také svěřil říšské klenoty pod ochranu Karla Velikého, dal vystavět augustiniánský kostel Panny Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově a předposlední syn Karla IV. byl pokřtěn jménem Karel. Založil kapli v císařské rezidenci v Niederigelheimu nad Rýnem, v domnělém rodišti Karla Velikého, zasvěcenou památce Karla Velikého a sv. Václava. Současně zde Karel založil klášter pro kanovníky „milující český jazyk“. Na tomto místě podle legendy odevzdal anděl císaři Karlovi Velikému meč, který se stal později součástí říšských svátostin a nyní je vlastnil Karel. Spojení obou tradicí vyjadřují i jeho jména Václav a Karel.

Karel žil v době, kdy si papežové osobovali právo nejen mluvit do evropské politiky, ale také kontrolovat myšlení a to všech lidí bez rozdílu. Tedy i „z boží milosti“ římského krále. V té době hrálo náboženství dominantní roli, proto může na někoho král působit až přílišným náboženským zaujetím. Karel na jedné straně církev podporoval, zakládal kláštery a kostely, hodnostářům nabízel nejvyšší vládní místa. Ale na druhé straně udivuje jeho náboženská tolerantnost. Ani předchůdce Jana Husa Jan Milíč z Kroměříže se nemusel za své kritické názory obávat postihu.

Traduje se, že Karel měl problémy se Židy. Ale žil v době středověku a to byla doba antižidovská. Je psáno, že v době morové nákazy v Norimberku se rozšířila fáma, že za tuto smrt můžou Židé, prý otrávili studny, aby se zbavili křesťanů. Ale tak to jistě nebylo, Židé umírali stejně jako ostatní. Nevěřím, že by Karel podněcoval jednu skupinu lidí proti druhé, ale kdo ví…

Ale na druhé straně si nemůžeme myslet, že Karel nebyl, i přes svou silnou náboženskou víru, schopen využít každé situace pro svůj prospěch, nebo spíše pro prospěch svého rodu. V různých jednáních můžeme pozorovat jeho politickou vypočítavost, lišáckou chytrost, umění taktického klamu a triku. Karel nebyl žádný mnich, byl člověkem, kterého ovlivnily životní události, které mu osud připravil. Jeho smutné dětství, francouzská radostná léta, boj s otcem i s politickými konkurenty, žití bez matky, úmrtí tří manželek i dětí, vše se podepsalo na jeho jednáních a skutcích. A také doba, ve které žil, silně ovlivněná náboženstvím a vírou.

Kopie svatováclavské koruny– Vladislavský sál

Kopie královského žezla

Svatováclavský meč, původní pouzdro na jablko a jeden z klíčů do Korunní komory

České korunovační klenoty jsou čtvrté nejstarší v Evropě

Relikviář sv. Jiří ve tvaru ruky ze Svatovítského pokladu

Korunovační kříž, zadní strana, fotografie z roku 1903

Kaple sv. Kříže na hradě Karlštejn, kde se korunovační klenoty uchovávaly

Korunovace Karla Velikého, zakladatele středověké císařské tradice

Koruna Svaté říše římské

Hospodine, pomiluj ny – traktát Jana z Holešova o této písni, opis ze 14. století

Svatý Václav na Votivním obraze Jana Očka z Vlašimi

Socha sv. Václava ve Svatováclavské kapli pražské katedrály, Dílo Jindřicha Parléře asi z roku 1373.

Přemysl Oráč

Pomník Přemysla Oráče ve Stadicích na Královském poli

Listina Karla IV. pražskému arcibiskupovi, ve které mu uděluje privilegium korunovat české krále

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Antonín Novotný – Život na Pražském hradě

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Kopie Svatováclavské koruny – autor Wolfgang Sauber – CC BY-SA 3.0
• České korunovační klenoty – autor Balou46 – CC BY-SA 3.0
• Kopie královského žezla – autor Wolfgang Sauber – CC BY-SA 3.0
• Svatováclavský meč, původní pouzdro na jablko a jeden z klíčů do Korunní komory – autor Jirka.H23 – CC BY-SA 3.0
• České korunovační klenoty – autor Balou46 – CC BY-SA 3.0
• Relikviář ve tvaru ruky – autor Packare – CCO