V tomto díle se budu věnovat Karlovu stavitelskému úsilí. Je až neuvěřitelné, jaké množství staveb dokázal za své vlády postavit. Desítky královských i šlechtických hradů, tvrzí, chrámů, kostelů i světských staveb. Část nově postavených nebo přestavěných objektů byla sice šlechty, ale ta se řídila královým příkladem a mohutně své majetky budovala nebo vylepšovala jejich bezpečnost. Ale nebojte, nebudu vás unavovat popisem staveb, toho je internet plný. Zaměřím se jiným směrem, nemůžu ale vynechat Karlštejn, to by prostě nešlo. A pak se trošku podívám i do přírody.

Nejdůležitější stavbou byl bezesporu Karlštejn, gotický hrad francouzského stylu, gotická pevnost. Od sebe oddělené budovy, vysoké nedobytné zdi na příkrých skalách, hluboká studna, přehled po celém kraji, to vše je Karlštejn. Vyniká nádhernou hradní výzdobou, odpovídající vznešenému účelu stavby. Vyrostl na řekou Berounkou v letech 1348-1365. Základní kámen položil sám Arnošt z Pardubic, král se události nezúčastnil. Sídlila zde pětice kanovníků, kteří byli „ochránci ostatků svatých“. Hrad měl být nedobytnou schránkou pro říšské korunovační klenoty, svátostiny římské říše a ostatky nejrůznějších světců, které Karel sbíral.

Hrad byl vybudován ve třech úrovních. První patro obýval Karel s rodinou a družinou, ve druhém byl kostel Panny Marie s nádhernými malbami s biblickými výjevy a kaple sv. Kateřiny, soukromá oratoř císaře. Zde má Karel i své soukromé prostory. V kapli se nachází portrét Karla IV. a jeho manželky Anny Svídnické. A nejvýše se tyčila hranolová věž, kde byla kaple sv. Kříže, nejposvátnější místo celého hradu. Zde platil přísný zákaz, napsaný už v zakládající listině, že zde „není nikomu dovoleno spát nebo ležet s nějakou ženou ani s řádnou manželkou“. Toto ustanovení platilo i pro starozákonní kněží při jejich službě Hospodinu. Kaple byla vyzdobena souborem deskových obrazů od Mistra Theodorika, zážitek umocňuje zlatá výzdoba. Kaple byla uzamčena devíti zámky a prostory byly hlídány. Vstup do kaple byl pouze se svolením císaře. Dříve se kaple nazývala „kaple Utrpení Páně a jeho Znamení, jakož i všeho vojska nebeského“. Výzdoba interiéru je v duchu Karlových představ o apokalypse a nebeského Jeruzaléma.

Karlštejn byl nejenom sídlem císaře a tím duchovním středem Evropy, sloužící k rozjímání a modlitbám, ale především reprezentativním sídlem a místem politických jednání. Jezdili sem vysocí představitelé říše, projednávali jakési politické případy a současně si byli vědomi, že císař vlastní a používá hradní skvost, jakému nebylo v Evropě rovno. Výzdoba chrámu byla impozantní. Mistr Osvald své nejcennější dílo, obrazy o životě sv. Ludmily a sv. Václava, umístil na schodiště velké věže vedoucí ke kapli sv. Kříže a dodal tím hradu na vznešenosti. Každoročně se na hradě 29. listopadu slouží za Karla IV. v den jeho úmrtí mše a to od roku 1378 bez přerušení.

Nejznámějším městem, které Karel založil a nese také jeho jméno, jsou Karlovy Vary. Pověst vypráví, že se jednou vypravil král na hrad Loket. Jezdíval tam na hony, obklopen svými blízkými pány. Purkrabí hradu mu vyprávěl, že při soutoku řeky Ohře a Teplice je místo, kde vyvěrají horké prameny, nevede k nim ale cesta, musí se jet přes lesy. Druhý den se vydal král s honci na lov. Uviděl statného jelena a vydal se za ním, ale ten mu unikal. Najednou vyběhl jelen vysoko na skálu a skočil dolů. Psi pouze žalostně vyli a lovci se za nimi vydali, nevěděli, kde jsou a nechtěli o ně přijít. Když se opatrně dostali až do údolí k řece, najednou uviděli horký pramen, který se rozléval kolem dokola. Voda se zvedala a padala, krůpěje se třpytily, půda kolem pramene byla zbarvena do žluta a do červena, jako by někdo místo vymaloval. Na památku jelena, který je přivedl na toto místo, skála dostala pojmenování Jelení skok. Tento vzácný den, jak pravil král, nesmí být nikdy zapomenut. Proto dal na tomto místě postavit město Karlovy Vary a přál si, aby léčivé prameny pomáhaly nemocným. Král sem také jezdíval, postavil si zde lovecký hrádek, dnes z něho zbyla jen stará zámecká zeď. Léčivé účinky pramenů ale zůstaly a stále pomáhají lidem.

Na obranu hranic s Bavorskem, zlatých dolů a Zlaté stezky, kudy proudilo nejenom zboží, ale i kultura a lidé, vystavěl Karel hrad Kašperk. Na panovníkovu počest byl pojmenován Karlsberg. K hradu se váže pověst o jednom spravedlivém, který měl vysvobodit zlého pána. Purkrabí Jan z Lichtenberka byl velice zlý pán. Jednou se vypravil na koni kolem Otavy a hledal starou štolu, kterou chtěl otevřít a začít v ní hledat poklady nebo těžit zlato. Najednou se před ním otevřela skála, Jan donutil koně kolem ní projet a zmizel ve skále i s koněm. Hledali ho všichni, ale viděli pouze koně, který se občas zjevil. Ale nemohli ho chytit, měl velmi horkou uzdu. Po několika dnech se ve snu zjevil ztracený Jan své manželce a řekl jí, že ho může vysvobodit pouze poctivý člověk. Našla jednoho jediného, ten měl snahu pána vysvobodit. Koně chytil a držel, ale pojednou ho napadlo, co by od paní mohl za svou službu chtít. V té chvíli se uzda začala zahřívat, muž ji musel upustit a pána nevysvobodil. Zakletý purkrabí dál bloudí nocí a čeká na jednoho spravedlivého.

Hrad Radyně, po Karlovi Karlshut nebo Karlskrone, stojí mezi Plzní a Starým Plzencem. Dnes je pouhou zříceninou. Také k hradu jsem našla pověst. Začíná ještě před stavbou hradu. Jednou se zemanka hádala se svým mužem, vyčítali si kde, co a ona v hněvu vykřikla, že dítě může mít oslovské uši a kozlovskou bradu, ale po otci že nikdy nebude. Opravdu se jim narodil syn Radouš s těmito znaky, otec ho zavrhl a matka se o něj také nestarala. Když byl chlapec již velký, utekl pryč. Potkal spícího muže, kterému ukradl kabelu. V ní byla kniha, když v ní listoval, objevili se skřítkové, ochotni udělat pro Radouše vše, co si bude přát. Ten si přál hrad s jídlem a vším potřebným. Ale byl sám, kdyby si někoho přivedl, skřítci by zmizeli. Nedbal, přivedl si jednu ženu za druhou, protože vždy, když se jí narodil syn se stejnými znaky, jako měl sám, Radouš zabil ženu i dítě a ukryl je ve sklepě. Až sedmá byla chytřejší, neodjela s Radoušem sama, vzala si s sebou pacholka. Když objevili ukryté mrtvé, lstí oba odjeli k ženiným rodičům. Žena vše řekla králi, ten hrad dobyl, ale Radouše nenašli. Radouš prý straší a jezdí kolečkem plným kolomazí.

Aby měl Karel dostatek peněz na stavby, kterých za svého života postavil velké množství, a to nejenom u nás, ale i za hranicemi českého království, musel změnit podmínky života lidí.
Karel si na svých cestách v Itálii uvědomil, že tamní města získávají své bohatství obchodováním. Přál si, aby se i u nás, hlavně v Praze, rozvíjel obchodní styk s říšskými městy. Prozatím se hlavní obchodní stezky vyhýbaly českým zemím, i když samozřejmě kupci k nám chodili, ale ne v tak velkém počtu, jak by si král přál. V obchodu převažoval dovoz a vývoz se prováděl pouze prostřednictvím stříbra, ať už kusového nebo v groších, což bylo ekonomicky nevýhodné. Král vypracoval novou koncepci propojení českých zemí s nejvýznamnějšími obchodními centry v Evropě. Chtěl dokonce spojit Dunaj s Vltavou průplavem, cesta by byla podle jeho propočtů mnohem lacinější i kratší než po souši. Stavbu průplavu překazila šlechta, která se obávala zvýšení moci měšťanstva a tím jeho většího vlivu na řízení státu. Návrh nakonec nebyl uskutečněn, ale nic nám nestojí v cestě, obdivovat Karlovu smělost a jeho vědomosti, protože dle jeho plánů by se klidně onen průplav mohl uskutečnit, jen by bylo potřeba zajistit dostatek financí. A to ani bohatí benátští kupci nemohli, ačkoli by pro ně tato cesta byla velmi výhodná. Podařilo se mu ale vybudovat průplav mezi Lauenburgem na Labi a Lübeckem.

Karel také prováděl regulaci řek, odstraňoval překážky na Vltavě a Labi, zřizoval propusti pro vory a lodě. Na Labi vybudoval lodní flotilu. V Praze zřídil přístav a nechal stavět říční lodě. Ustanovil mlynářský soud, který rozhodoval o technických a vodohospodářských problémech na řekách. Podporoval Norimberk, který se stal velkým střediskem obchodu. Rozvíjel obchodní cesty, jako byla například tzv. Česká silnice. Z části území Horní Falce vytvořil útvar s názvem Nové Čechy. Procházela v něm obchodní spojnice mezi Norimberkem a Prahou nazývaná Zlatá stezka. O mnoho let později touto silnicí putoval do Kostnice Jan Hus. Památky na Jana Husa i na českého krále jsou zde všude patrné, vidíme pamětní desky, české erby se lvem, sochy sv. Václava v životní velikosti, erby hornofalckých měst s připomínkou na krále Karla.

Karel se zajímal i o zemědělství, podporoval chov dobytka, rozvíjel sadařství, vinařství, chmelařství a rybníkářství. Tenkrát bylo nutno dovážet dobytek, naopak se vyváželo obilí. Vydal mnoho listin, které měly napomáhat obchodu.

Upravil viniční právo, na svazích kolem Prahy i jinde v Čechách byly založeny vinice z Burgundska dovezených odrůd. V roce 1375 zakázal v době vinobraní dovoz vína, aby chránil domácí vinaře. Karlovým cílem bylo také zaměstnat chudinu, vína bylo potřeba hodně a pěstování bylo finančně výhodné. Říkal, že péče o vinice znamená péči o církev a stát. Patronem vína  byla sám sv. Václav. A důležitost pěstování vinné révy dokládá i to, že Karel nechal postavit viniční úřad přímo u svého Pražského mostu na Křižovnickém náměstí, na místě, které pokládal za vznešené. Vždyť tudy putoval i korunovační průvod. Jak víme, Karel měl víno rád. Vzpomeňme na Nerudovu romanci, ve které zasedl s Buškem z Velhartic k dubovému stolu a u něhož vypili ti dva mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic.
Pivo se u nás samozřejmě také vařilo, ale z různých druhů obilovin, hlavně z pšenice. A ta pak chyběla pekařům. Proto se král snažil prosadit, aby se k výrobě používal pouze ječmen. A ještě závěrem vzpomenu na jedno ovoce, které dodnes nese Karlovo jméno. Svým dovozem z Francie vědomě podstoupil riziko, že dovezená odrůda švestek bude pojmenována po něm – říká se jí karlata nebo karlátka. Já jsem letos dostala od mé bývalé zákaznice dvě skleničky marmelády z tohoto ovoce a u nás zmizela rychlostí blesku. Chuť podobná švestkám, jen trochu jemnější. A vy jistě víte, od koho jsem si větu o karlátkách vypůjčila…

Karlštejn, pohled od jihozápadu

Karlštejn, historická podoba hradu před Mockerovou přestavbou na fotografii Františka Fridricha, 1870

Koruna Svaté říše římské, která byla uložena v Kapli sv. Kříže

Obraz sv. Jeronýma od Mistra Theodorika z kaple sv. Kříže

Mistr Theodorik – autoportrét

Zdobené stěny kaple sv. Kříže

Klenba v kapli sv. Kříže

Kaple sv. Kateřiny Alexandrijské – interiér

Ostatková scéna na stěně věžního kostela Panny Marie, za níž se nachází kaple sv. Kateřiny

Hrad Kašperk, pohled z Pustého hrádku

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Helena Lisická – Z českých hradů, zámků a tvrzí

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Zlatá stezka – autor – CeStu – CC BY-SA 3.0
• Kaple sv. Kateřiny – Interfase – CC BY-SA 4.0
• Karlštejn, pohled od jihozápadu – autor Arkadiusz Zarzecki – CC BY-SA 3.0
• Koruna Svaté říše římské – autor David Monniaux  – CC BY-SA 3.0
• Zdobené stěny kaple sv. Kříže a klenba v kapli a ostatková scéna – autor Interfase – CC BY-SA 4.0
• Hrad Kašperk – autor Jiří Strašek – CC BY-SA 4.0

Uvědomila jsem si, že píši již dlouho o Karlovi IV., ale zatím jsem se nezmínila, jaký to byl člověk. Jak vypadal, jakými nemocemi trpěl, na kterou umřel a jak vypadal jeho pohřeb. Napravuji, a píši…

V roce 2005 našli badatelé původní hrobku, kam bylo v prosinci roku 1378 uloženo tělo zesnulého císaře. U hlavního oltáře v podzemí objevili neznámé prostory. Našli části rakví a kostí, předpokládali, že Karlových manželek. V 19. století prostory prozkoumal architekt Josef Mocker, když prováděl úpravy hlavního oltáře a o svém působení zanechal zprávu.

Ve středověku bylo místo Karlova hrobu v katedrále výrazně označeno. Víme to z popisu rakouského historika Tomáše Ebendorfera z roku 1438. Královské mauzoleum před oltářem sv. Víta bylo postaveno z čtverhranných kamenů a dokola jej chránila železná mříž. Byl tu i kamenný epitaf s textem pohřební řeči arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi s nápisem“Hle, já, Karel IV. kdys postrach světa, císař, jenž porážku neznal, leč smrtí pouze byl zdolán, v tomto zde hrobě jsem skryt“. Místo pro uložení ostatků se nacházelo právě v té komoře,která byly nyní objevena.
Karel je tedy pohřben v sarkofágu uprostřed krypty, původní hrobka, kterou nyní vědci objevili a kterou Karel skutečně založil, se nachází mezi dnešním oltářem a oltářním stolem.

Dne 13. července 1976 zkoumali vědci kosterní pozůstatky, otevřeli císařovu bronzovou rakev a dle popisu jednoho účastníka, spisovatele Jiřího Spěváčka, jehož krásnou knihu jsem přečetla a mnoho se dozvěděla, víme, jak Karel vypadal. Byl vysoký asi 173 centimetrů, měl úplný a zachovalý chrup. Tři zuby vypadly až posmrtně. To vše svědčí o zdravé životosprávě. Kosti jsou výrazně poškozeny dnou. Chodil shrbený, předkloněný dopředu. Na kostře bylo vidět několik zranění, nejzávažnější bylo zranění krční páteře a kořene nosu. První zapříčinilo, že chodil shrbený, druhé vychýlilo nos. Rozbor kostní dřeně odhalil nultou krevní skupinu.

Karel byl podle italského kronikáře Mattea Villaniho a jeho syna Filipa střední postavy, poněkud shrbené. Měl černé vlasy, velké oči, široké tváře, černé vousy a vpředu lysou hlavu. Málo utrácel, peníze shromažďoval, nevydával je na dobrý účel, ale na zbraně. Býval oblečen v šatech bez ozdob, sahající po kolena. Když uděloval audienci, bylo jeho zvykem držet v ruce hrst proutků a malý nůž a jemně si vyřezávat pro své potěšení. Při této činnosti poslouchal prosbám lidí klečících před ním na kolenou, rozhlížel se po okolí, jako by neposlouchal ty, kteří k němu promlouvali. Ale bylo to zdání, slyšel a srozumitelně odpovídal na dotazy. Dlouho se nerozmýšlel, přesto jeho rady byly moudré. Měl u sebe tři zapisovatele, kteří jeho slova sepsali, aby se nezměnil jejich význam. O čtyři tisíce rytířů, které měl u sebe, se staral vzorně, oni se nezdržovali po hospodách a nepáchali nepřístojnosti. Měl u sebe i poradce, ale rozhodoval sám, protože jeho rozum byl rychlejší než ostatních. Takto se o Karlovi vyjádřili kronikáři při jeho cestě k římské korunovaci v roce 1355. Popis Karlovy postavy se shoduje s dobovými vyobrazeními vladaře na votivním obraze Jana Očka z Vlašimi i na karlštejnských malbách.

Několikrát hrozilo Karlovi, že nepřežije válečná tažení. Hned ve své první bitvě u hradu San Felice se i přes svou statečnost dostal do potíží, ale sv. Kateřina ho zachránila. Díky svému asketickému postoji se vyhnul otravě jídlem, kterou na něj nastražili v Itálii.

Na podzim roku 1350 se Karlovi přihodil těžký úraz. Při souboji na rytířském turnaji ochrnul. Poranil si krční obratle a páteř. Ochrnuly mu všechny čtyři končetiny a celých deset měsíců trvalo, než se podařilo císaře vyléčit. Zůstal mu trvalý následek, lehké vychýlení hlavy, které můžeme vidět od té doby na všech Karlových obrazech. Ale je také možné, že se jednalo o zánět nervů a míšních kořenů, jak si myslí Ivan Lesný.

Ivan Lesný byl také u zkoumání kostry Karla při výzkumu. Našel na levé straně krční páteře otisk krevního výronu, který naléhal na krční obratle. Domnívá se, že mohlo dojít k tomu, že úraz páteře zapříčinil zánětlivé onemocnění míšních kořenů. V roce 1371 opět císař onemocněl, po celé čtyři měsíce byl upoután na lůžko, také se pochybovalo, zde přežije. A právě zánět kořenů recidivuje…

Poslední Karlovou cestou byla v roce 1377 návštěva Francie. Chtěl napravit papežský rozkol, a také se naposledy podívat do země, s kterou ho pojilo mnoho dobrého a kde byl přijímán jako největší panovník své doby. Setkal se zde i se sestrou své první manželky Blanky Izabelou z Valois, zavzpomínali a poplakali si spolu. Viděli se naposledy. Potkal se zde také s nemanželským synem, vánoční milostné dobrodružství roku 1362 nezůstalo bez následků…

Na konci listopadu 1378 měl velké bolesti způsobené dnou. Ulehl, měl vysokou horečku, dostal lalůčkový zápal plic, kterému podlehl. Při průzkumu se ukázalo, že nemoc způsobilo zlomení krčku stehenního kloubu levé nohy. Úraz se mu stal při pádu z koně. Vyčerpán suchou zimnicí zemřel v sobotu 29. listopadu 1378 tři hodiny po západu slunce. Nad hradem se rozezněl hlas zvonu.

Tělo bylo nabalzamováno a oděno do minoritského hábitu, jak si přál. Chtěl být oblečen jako jeho předek Václav II. Jedenáct dní ležel vystaven na katafalku, aby mohli uctít jeho památku i lidé z dalekého okolí. Před katafalkem byly vystaveny říšské a české korunovační klenoty, relikviáře s ostatky svatých. Dvanáctý den začaly čtyřdenní pohřební obřady. Pohřební průvod sedmi tisíc lidí šel z Pražského hradu do Svatovítského chrámu a pak dolů do Prahy. Nesená rakev byla otevřená, císař byl oblečen v purpurovém plášti s císařskou korunou na hlavě. Vedle jeho hlavy byla položena lombardská koruna s říšským žezlem, česká koruna s říšským jablkem a taseným mečem. Na rukou měl bílé rukavice a zlaté prsteny s drahokamy. Dolní část byla přikryta pokrývkou se zlatem protkaného brokátu. Nad rakví neslo dvanáct rytířů nebesa vyšívaná zlatými nitěmi. Vyprovázeli ho rytíři s prapory a říšskými orlicemi obrácenými na znamení smutku hlavami dolů. V průvodu bylo dvacet kočárů se členkami císařské rodiny v čele s vdovou Alžbětou Pomořanskou. Dvacet šest vozů vezlo přední šlechtice, rytíře a úředníky.
První den a noc strávil Karel v Emauzském kostele, druhý den a noc v kostele sv. Jakuba, třetí v Chrámu maltézských rytířů sv. Jana. Plápolalo na pět set voskovic, konaly se obřady za zesnulého. Čtvrtý den se vydal stejný průvod zpátky na Pražský hrad do Svatovítského chrámu, kde proběhly závěrečné smuteční obřady. 15. prosince se konala zádušní mše, sloužil ji pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Ve čtvrtek 16. prosince byl císař uložen do hrobky českých králů, kde už byly pohřbeny jeho tři manželky. Okázalé roucho bylo svlečeno a do hrobu byl uložen pouze v přemyslovském hábitu.

Skončil život velkého státníka, nejúspěšnějšího smrtelníka tehdejší Evropy. Císař Karel IV. byl sice po otci cizího rodu, ale v Praze se narodil, většinu života prožil v rodné zemi a je tu i na vlastní přání pochován.

O jeho životě se jistě mluvilo po dlouhá léta a i dnes na něj vzpomínáme, nikdy na tohoto panovníka nemůžeme zapomenout. Zanechal za sebou příliš stop. Získal i různá označení, tak jak lidé rozebírají žití slavných a úspěšných. „Popský král“ bylo vysloveno středověkým učencem, minoritským mnichem Williamem Ockhamem v jeho politickém traktátu o Korunovaci Karla římským králem, pojednávající o jeho přísaze papeži. Mnich odsoudil Karlovu povolnost k požadavkům papeže Klimenta VI. Dostal i označení „Král kleriků“, protože se Karel stal římských králem přispěním papeže. Pojmenování nebylo myšleno pejorativně, byl pouze konstatován fakt. I Václava II. jeho političtí konkurenti titulovali „Králem mnichů a kleriků“.

Výrok „Otec vlasti“ pronesl Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, bývalý rektor na Sorbonně, ve slavnostní pohřební řeči nad císařovou rakví. Výrok nebyl myšlen jako hodnocení krále, ale jednalo se „pouze“ o čestný titul, udělovaný římským císařům v dobách antiky a obnovený vlivem humanismu. Slova byla pronesena v kontextu pohřebních chvalořečí a nadsazování. Také ho nazval „Podmanitel světa“, nedomnívám se, že by Karel skutečně dobyl celý svět. Byly to řeči kladně nadnesené, tak jak to na pohřbech bývá, zdvořilostní gesto vůči památce zesnulého císaře. Teprve pod vlivem barokního a romantického dějepisectví byl titul „Otec vlasti“ chápán doslova. A my ho po sedmi stech letech můžeme používat s plným vědomím jeho správnosti a plně vystihující osobnost krále a císaře Karla IV. A právem mu patří i titul „Největší Čech“,i když Járu Cimrmana neporazil, ale na rozdíl od něj nebyl fiktivní…

Korunovační klenoty Svaté říše římské, rukavice – Palermo, před rokem 1220. Říšské jablko, kolem roku 1200

Karel Veliký s korunovačními klenoty – imaginární obraz od Albrechta Dürera

Pravděpodobně původní žezlo a jablko, uložené ve vídeňské klenotnici

Císař vjíždí do Cambrai ve Francii a Karel IV., Karel V. a Václav IV. na banketu. Oba snímky jsou z poslední Karlovy cesty do Francie, jel i se svým synem, hostil je Karel V. Karel byl již těžce nemocný, v některých dnech nevstával z lůžka, nemohl chodit. Byla to cesta na rozloučenou s krajinou, se kterou měl spojeny krásné vzpomínky. 

Věnceslav Černý – Smrt Karla IV. v roce 1378

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Ivan Lesný – Zprávy o nemocech mocných

Zdroj fotografií – Wikipedie

V posledním díle mého seriálu se pokusím lehce shrnout jeho život, postoje a myšlenky. Věřím, že naši politici zařadí den jeho narození mezi Významné dny naší republiky. Měli by si život Karla IV. dobře prostudovat a jít v jeho stopách, nestarat se většinou jen o své posty, ale v prvé řadě o rozvoj republiky. Karel sice spravoval království, ne republiku, ale na rozdíl od našich dnešních politiků velice úspěšně.

Po trpkém začátku života se na Karla usmálo štěstí. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání, znal všechny hlavní evropské jazyky, pobytem ve Francii a Itálii získal politický rozhled. Měl předpoklady nejen duševní, ale i dostatek moci, aby mohl uskutečnit své představy. Jak zlepšit výrobu, zemědělství i obchod, podílet se na zvyšování kultury, hlavně výtvarného umění, pozměnit školský systém, pozvednout literaturu i vědu.

Díky jemu přicházeli do českých zemí významní lidé z různých odvětví lidské činnosti. Karel rozvíjel hlavně rodové panství, ale k tomu potřeboval mít nějaký základ, z kterého by mohl pokračovat ve svých vizích. A u nás ho měl, hlavně od dob Václava II. byly české země poměrně vyspělé, kulturní, a i proto se Karlovi podařilo mnoho vykonat. Předpokládám, že chudý lid, kterého bylo více než pánů, byl rád za klidné časy, i když naplněné prací. Ono je pěkné, že Karel vymyslel spoustu vynikajících staveb nebo systémů například v obchodní činnosti, ale bez obyčejných pracovitých lidí by nedokázal nic. A po letech neklidu, kdy jedna válka stíhala druhou, kdy za časů Jana Lucemburského, který více válčil, než vládl, se neustále zvyšovaly daně, protože válečné tažení musí někdo zaplatit, přišlo konečně klidné období, naplněné prací, která měla smysl a v mnohém zlepšila život lidí.
Karel byl mimořádně citlivý, s vrozenou inteligencí, uměl se přizpůsobit cizímu prostředí. Tyto vlastnosti zdědil po Václavu II. a své matce. Z lucemburské dynastie si přinesl náklonnost k francouzské kultuře a úctu k rodovému panství. Zájem státu a dynastie byl pro Karla nejvyšším zákonem, nikdy ho neporušil. Karel byl velmi zbožný, ale dokázal využít náboženskou ideologii v politice. A to i zásluhou svého učitele, opata Pierra de Rosiéres. Na francouzském dvoře si vypěstoval kladný vztah ke vzdělání a k vysoké dvorské kultuře. Karel církvi nesloužil, ale dovedl obratně využívat její moci k posílení moci vlastní.

Značně rozšířil počet světců střežících císařský majestát. Patřili k nim všichni svatí, nejenom sv. Václav a sv. Karel Veliký, ale celý nebeský Jeruzalém, jak dokazuje výzdoba kaple sv. Kříže na Karlštejně i Karlovo sbírání ostatků svatých a jejich ukládání v Praze nebo na Karlštejně, tedy v centru říše. Mimořádně si cenil říšské klenoty a svátostiny, určil pro ně zvláštní svátek, k němuž patřilo konání poutí. A zde máme příklad toho, jak Karel dokázal využít náboženství k prospěchu svému a tím i celému království. Na poutích se sešlo velké množství lidí, prodalo se mnoho zboží, lidé s poutěmi počítali a šetřili na ně. Tím se podobně jako dnes, zvyšoval zisk, daň z prodeje byla vyšší a král tím získal víc peněz. A to nejen pro sebe, ale také k rozvoji země.

Naši politici vykonali přesně opačné rozhodnutí. Nedávno vymysleli zákon, který zakazuje prodej v některých svátečních dnech. Takové rozhodnutí je pro mě nepochopitelné. Proč zasahovat do práv podnikatelů, prodavačů, kteří mimochodem ve sváteční dny chodí do práce rádi, protože za svou práci získají příplatek. Proč omezovat prodej zboží, když stát má z něj nemalé daně. Kdo chce si jít nakoupit, ať tak učiní, kdo nechce, ať stráví sváteční den doma s rodinou nebo někde v přírodě. Proč si politici myslí, že vědí nejlépe, jak chtějí lidé trávit své volno? Ona je to jen jedna skupina lidí, kteří pracují v dnech volna. Co všichni doktoři, hasiči, řidiči, lidé obsluhující technická zařízení třeba v elektrárnách, proč jich se netýká sváteční volno? Každý má právo si vybrat zaměstnání, které mu bude vyhovovat, když jde někdo pracovat do obchodu, jistě počítá s jinou pracovní dobou než má úředník ve státní správě. Připadá mi, že stále více politici ovlivňují náš život, začalo to prohlídkami komínů, nyní výměnou kotlů, mimochodem velice drahých a ne vždy funkčních, zákazem kouření v restauracích, ovlivňování firem v otázce lidí pracujících některý den ze svého domova, snaha nařídit tatínkům, aby se střídali s matkou dítěte v péči o miminko. A jistě by se našla i další báječná rozhodnutí, kterým nám naši politici zpříjemňují život. Žádné toto rozhodnutí neznamená zlepšení kvality života lidí, spíše naopak, jen se taková rozhodnutí tváří jako správná, ve skutečnosti se jedná o zásah do svobodného rozhodování lidí. A bojím se, co přijde příště, která skupina lidí něco vymyslí a politici jim to odhlasují.

To jsem trochu odbočila od tématu, ale když srovnám různá rozhodnutí císaře Karla IV. s dnešními politiky, mohu jen chválit. Vím, že byla jiná doba, jinak se žilo, ale Karel se s nástrahami života dokázal vyrovnat daleko lépe než dnešní vládci, kteří se víc než o rozvoj státu a spokojenost lidí starají o své zájmy nebo o program své strany. Karlova rozhodnutí byla vždy ku prospěchu našich zemí. Zanechal nám o sobě obraz dobrého krále a císaře, v jeho životopise se objevují jen zápisy, které mu slouží ke cti. Jistě si přál, aby ho budoucí lidé považovali za nejlepšího krále. A nutno říci, že z mého pohledu byla doba vlády Karla IV. tou nejlepší v celé historii naší vlasti. Země koruny české stály na samém vrcholu tehdejší Evropy. Po této době již přišly rozbroje, války, útlak Habsburků, katolická nadvláda…

Karel si velmi vážil míru. Dokázal často svým taktickým jednání předejít válečnému řešení konfliktů. Od roku 1310, celých osmašedesát let, nevstoupili do českého království cizí vojáci. Pouze v pohraničí docházelo k nevelkým šarvátkám. Lidé se cítili v zemi bezpečně. Karel neváhal, vypravil se svým vojskem proti hradu Žampachu, aby ztrestal loupeživého rytíře Jana ze Smojna, který přepadával lidi a kupce na cestách a i přes jeho výstrahy od akcí neustoupil. Karel hrad dobyl a rytíře odsoudil k smrti. Zajistil i více bezpečnosti na cestách.

Obratnou zahraniční politikou skoro moderního stylu, založenou na smlouvách s okolními zeměmi, zajistil klid zbraní. Dokázal vítězit dohodou a jednáním. Že se nebojí boje, dokázal již v Itálii po boku svého otce. Ale také zjistil, že i o mečem vybojovaná území lze přijít. Chytrým jednáním a promyšlenou sňatkovou politikou dokázal mnohé. Připojil k zemím Koruny české Braniborsko, ale bohužel jeho syn Zikmund ho prodal na kostnickém sněmu norimberskému purkrabímu Fridrichu z Hohenzollernu, předchůdci zakladatele dynastie pruských králů a německých císařů. Připojil i Svídnicko, velká území v Sasku, Francích a Falci. A to všechno bez krveprolití a útrap, které s sebou válka přináší.
Mírové snahy panovníka byly leckým zesměšňovány. Já bych naopak ocenila, že se za jeho vlády neválčilo. Obyčejní lidé z venkova a měst byli jistě rádi, ti nesli při válkách největší míru těžkostí. Karel měl obdivuhodnou schopnost si vytvořit z nepřátel spojence. Dokázal obratně taktizovat a diplomaticky jednat. Na rozdíl od svého otce se nenechal nikdy strhnout emocemi k zbrklému a neuváženému jednání. Každý postup si předem promyslel. Spíše užíval rozum než cit. Pouze loupeživí rytíři, škůdci všeho druhu, násilníci, s těmi neměl slitování a tvrdě je trestal.

Třebaže všechny důležité listiny i jeho vlastní životopis jsou psány latinsky, trval na tom, aby se běžně mluvilo a psalo česky. Vlastnil velké množství vzácných rukopisů a ručně psaných knih náboženského i světského charakteru, některými vybavil nově založenou univerzitní knihovnu. Sbíral i antické mince, kameje a přírodní minerály. V jeho sbírkách bylo 3900 položek, a když Zikmund v roce 1422 drancoval otcovu sbírku a odvážel ji ze země, potřeboval více než 500 vozů. Sbírky se u Německého Brodu zmocnili husité…
V minulosti i v současnosti se vedou spory, jaké národnosti Karel vlastně je. Petrarca ho považoval za Itala, Němci ho nenáviděli, protože u něj cítili kladný vztah k Francii a i mentalitou byl spíše Francouz. Proto ho neměli rádi. Říkali o něm, že sice byl „Otcem vlasti“, ale „Otčímem říše“. Karel ale říší cestoval velice často a také v ní budoval, rozhodně nepobýval jen v Čechách. Více ale inklinoval k češství. Český jazyk v dětství uměl, pak pozapomněl, protože ve Francii a Itálii s nikým česky nemluvil. Ale po návratu se znovu češtinu naučil a považoval ji za rovnocennou s ostatními jazyky. Vyžadoval, aby i církevní hodnostáři cizí národnosti uměly česky. Žádal, aby děti říšských kurfiřtů vedle své němčiny uměly i italsky a česky, protože jak píše, „aby rozuměly mnohým a mnozí rozuměli jim“.

Je zajímavé, že většina Karlových rádců pocházela ze zemí Koruny české, celých 54 %, další pak ze zemí blízkých císaři, 41 % bylo z Frank, Švábska, Porýní. Na ostatní státy říše připadlo pouhých 5 %. Toto vyčíslení dokazuje, že Karel považoval České království za své. Měl kolem sebe poměrně úzký okruh lidí, kterým důvěřoval. Nejznámějšími jsou Arnošt z Pardubic, Jan Očko z Vlašimi, Jan ze Středy, Bušek z Velhartic starší a mladší a jeho bratr Jan Jindřich Lucemburský. Z cizích rádců hlavně prastrýc Balduin Lucemburský a vždy věrní vévodové saští a purkrabí norimberští. Z těchto a několika dalších se skládala císařská rada. Bylo to volné seskupení, které nemělo žádné pravomoci. Karel se s nikým nedělil o vládní moc.

Karel IV. vládl nad německými státy Svaté říše římské, nad částí Itálie, Burgundska, Švýcarska, Nizozemska. Prvotní ale bylo posílit český stát uvnitř a jeho nezávislost na říši navenek. Vlastnil všechny říšské koruny náležící k císařství. Lombardskou z Milána, německou z Cách, burgundskou z Arles a samozřejmě českou.

Karel nemohl sám řešit problémy své doby. Evropský vývoj byl velmi složitý a v každé zemi jiný. Zatímco ve Francii byla již stavovská společnost, v Itálii raný humanismus a u nás feudální stát. Karel složitost evropského vývoje poznal na vlastní kůži, pohyboval se přímo ve středu dění. Ovlivňovaly ho vlastní zkušenosti, vyplývající z rodových a rodinných podmínek a prostředí, ve kterém vyrůstal.

Nemůžu ho soudit, jistě měl císař i nějaké špatné vlastnosti, ale chci pouze pochopit jeho osobnost s přihlédnutím k době, ve které žil. Chtěl-li obstát v drsné a nebezpečné době, vybudovat mocný a suverénní stát, přivést evropskou kulturu do Čech a dát možnost vzniku nádherným uměleckým dílům, které obdivujeme dodnes, musel se s dobou a svými odpůrci vypořádat, být chytřejší než oni a nemohl vždy bojovat s čistým štítem. V jeho době začínal rozum vítězit nad hrubou silou. Přestože se po celý svůj život snažil především vyhovět svým mocenským ambicím a rodovým povinnostem, podařilo se mu český stát dovést na vrchol ve všech oblastech, politických, sociálních i kulturních. A zato mu patří velký dík a vzpomínka.

Karel IV. z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi

Karel IV. jako římský císař na miniatuře v Gelnausenově kodexu

Pomník Karla IV. v Praze z roku 1848 na Křižovnickém náměstí. Byl postavený u příležitosti pětistého výročí založení Karlovy univerzity. Sochy žen po obvodu podstavce symbolizují jednotlivé fakulty – teologickou, lékařskou, artistickou a právnickou

Václav IV., syn Karla IV. – socha na Staroměstské mostecké věži, sousoší vzniklo až po smrti Karla IV., protože oba, otec i syn mají stejnou korunu. Vznik se odhaduje na osmdesátá léta 14. století.

Jan ze Středy (1310-1380), kancléř císaře Karla IV, biskup olomoucký

Iniciála A se Zvěstováním, dole klečí Jan ze Středy – Misál Jana ze Středy

Klanění tří králů – Liber viaticus, 14. století

Přečetla jsem a všem doporučuji tuto knihu:

• Jiří Spěváček – Karel IV.

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Pomník císaře  – autor Patrick – Emil Zörner Paddy – Cc BY-SA 3.0