K mému pokračování v seriálu o Perštejnech, ve kterém nepůjde jenom o ně, mě přivedla Dáša. Ve svém komentáři k mému článku se zamyslela nad tím, jak se asi říkalo malé Frebonii. A já si uvědomila, že se vlastně o ženách a dětech málo píše. Když už, je u mužů jen dodatek, koho si kdy vzali a kolik měli dětí, ale málo se dozvíte, jak tyto ženy žily. Dočtete se pouze o velice významných ženách, ale těch není mnoho. Myslím tím dobu předrenesanční a dobu renesance, kdy nejvíce Pernštejnové ovlivňovali život v českých zemích.

A protože mě to velice zajímalo, přihlásila jsem do městské knihovny a ti mi zajistili několik knih na mé zvolené téma. Četba to byla zajímavá, dozvěděla jsem se plno nového a doufám, že si i vy v mých článcích najdete to své. Ještě malá poznámka, nejsem historik, nečekejte bezchybný výklad dějin, spíše se bude jednat o mé subjektivní poznatky z četby nebo z návštěv historických památek.

Nejprve se zmíním o ženách a jejich rodinách z chudých chaloupek. Jak jsme mnozí viděli v různých skanzenech, žili v malých domcích, vybavených jen tím nejnutnějším. Muž se staral o obživu a ženy o domácnost a děti. Ženy neměly žádná práva, ve všem podléhaly mužům, buď otcům, nebo později manželům. Rovněž děti musely ve všem poslechnout otce a neposlušnost se dosti tvrdě trestala. Rodiče měli děti spíše rádi, ale jejich prvotní starostí bylo se uživit a nezbývalo jim mnoho času ani energie se jim více věnovat.

Děti bývaly ve středověku považovány za zmenšeniny dospělých. Byly malé, vyžadovaly péči a byly s nimi starosti. Navíc nemohly vykonávat žádná zaměstnání, aby přispěly do rodinného rozpočtu. A tak rodiče čekali, až děti povyrostou. Výhodnější postavení měl prvorozený syn, ostatní děti spíše přežívaly, potřebné věci do života se naučily od rodičů.

Dětem šlechticů se žilo o trochu lépe. Měly zajištěn dostatek stravy a i matky měly více času se jim věnovat. Měly k ruce sloužící a ti jim práci trochu ulehčili. Ale nemůžeme se domnívat, že by urozené ženy měly lehký život, měly plno povinností a mnoho starostí, jak se z mých článků dozvíte.

Málokdy se sňatky uzavíraly z lásky, o všem rozhodovali rodiče snoubenců. Po svatbě se čekalo, až se narodí děti, tedy hlavně syn, který měl zajistit pokračování rodu. Porod byla velmi nebezpečná událost, píše se, že každé deváté narozené dítě umřelo brzy po porodu. Ale mnoho jich skonalo při narození i se svými matkami.

Po narození byl důležitý křest miminka. Musel se odbýt co nejdříve, dokud dítě žilo. Neštěstím bylo, když se obřad nestihl. Někdy zaskočil za kněze otec miminka, ale to se církvi nelíbilo. Miminko bývalo oblečeno do sváteční košilky a zabaleno do povijanu, který se dědil z generace na generaci. Důležité bylo zajistit vhodné kmotry. Záleželo na postavení rodiny, kdo se této role ujmul. Kmotři byli pečlivě vybíráni, bylo jich několik, žen i mužů. Jejich vyšší postavení dodávalo křtu tu patřičnou slávu a dobře reprezentovalo rodinu. Kmotři se zapisovali do kronik i se svými tituly. Jejich největší povinností bylo se postarat o dítě v případě ztráty rodičů. Při narození se také určovalo, kdo bude poručníkem dítěte v případě úmrtí otce. Tak se asi stalo v případě dětí Jana z Pernštejna, kde byla určena poručnicí jeho sestra Polyxena. I poručníků bylo více, přece jenom doba byla nelehká.

Jméno dítěte rodiče vybírali podle svého přání, ale také podle rodových tradic a v neposlední řadě mělo mít i něco společného s nejvlivnějším kmotrem dítěte.

Maminky své děti často kojily, kojné se najímaly hlavně, když matka onemocněla. Už tehdy se lidé domnívali, že tato výživa je pro děti nejlepší. Karel z Lichtenštejna vydal dokonce knihu instrukcí, jak správně kojit.

I v této nelehké době si děti mohly hrát. Rodiče, či jiní příbuzní jim vyráběli hračky z hadrů, slámy nebo dřeva. Dochovaly se i hliněné a keramické panenky, dívky si hrály na princezny nebo si pletly věnečky z květin. Chlapci používali dřevěné meče při hře na rytíře, místo přilby si vystačili s hrncem a víko od sudu jim posloužilo jako štít. Děti házely kroužky nebo kameny na určený cíl a hrály si na schovávanou. Objevily se i stolní hry, místo figurek se používaly smotky slámy nebo kamínky. A když jsme u her, muži objevili šachy, karty a házení s kostkami, samozřejmě o peníze a církev jim toto rozptýlení zakazovala.

V příštím článku se budu snažit trochu nastínit změny v životě dětí, hlavně v jejich výchově. Kdo máte zájem, počkejte si na pokračování…

Použila jsem fotografie z Wikipedie. Informace a poznatky jsem získala většinou z těchto krásných knih:
Petr Vorel – Páni z Pernštejna
Josef Janáček – Ženy české renesance
Marie Koldinská – Každodennost renesančního aristokrata
Stanislava Jarolímková – Co možná nevíte o životě našich předků 

Reliéf na budově školy v obci Dolany – autor Michal Maňas CC BY 3.0

Zvu vás na setkání s velkým moravským velmožem, Vilémem z Pernštejna. Velmi se zasloužil o dnešní podobu Pardubic a lidé jsou mu vděčni za jeho působení v tomto městě.

O letošní dovolené jsme se jeli s manželem podívat do města, do kterého jsem jezdívala jako dítko školou povinné. Dlouhá léta jsem se věnovala krasobruslení a právě do tohoto města jsme v letních měsících jezdili za ledovou plochou, protože u nás nebyl krytý zimní stadion. Pobývali jsme tady několik týdnů o letních prázdninách a městem jsme i v době volna procházeli. Byla jsem zvědavá, jak nyní vypadá a jak ho běh života změnil. A také jak jsem psala v minulém článku, vedl mě do něj zájem o Pernštejny a současně i nemožnost jet za nimi na Moravu.

My jsme se pohybovali v ulicích kolem zámku, prošli jsme si Vilémovu stezku, uličky kolem Pernštýnského náměstí, kde je plno obchůdků, restaurací, vináren a stolků čekajících na unavené turisty. Je tam pěší zóna, takže klid, možnost se řádně rozhlédnout po domech a prohlédnout si jejich výzdobu.

Hlavním naším cílem byl zámek, kde se nachází Východočeské muzeum. Chtěla jsem se hlavně podívat na výstavu skla a do rytířských sálů.

Ve sklářské expozici je sklo od počátku 15. do 20. století. Nejvíce se mi líbilo ryté, malované a různě tvarované sklo. Byly zde i broušené a vrstvené výrobky, různé sklenice, šálky, misky, podnosy i vázy. Také mou oblíbenou secesi jsem zde našla, byla k vidění kolekce z české sklárny Loetz z Klášterského Mlýna.

A pak už jsme mohli do rytířských sálů a začali se seznamovat s Vilémem z Pernštejna. Byli jsme na prohlídce sami, ale i tak se nám dostalo mnoho informací o životě na zámku za jeho doby. Exponátů je tu pomálu, ale malby, které se částečně dochovaly, jsou nádherné.

Pardubice za svůj rozvoj vděčí hlavně Vilému II. z Pernštejna, zvaného Moudrý. Žil v letech 1438-1521 a byl to moravský šlechtic, bohatý a mocný muž. Vlastnil rozsáhlé moravské statky a protože se pohyboval kolem panovníka, potřeboval sídlo, které by bylo blíž k Praze. Začal kupovat i panství v Čechách a Pardubice si vybral za své nové sídlo. Protože zastával úřad nejvyššího hofmistra Království českého a byl nejbohatší český a moravský šlechtic, stal se jeho zámek významným centrem jagellonských Čech.

Vilém původní hrad přebudoval, důkladně ho zabezpečil hradbami se střílnami a širokým vodním příkopem. Jeho opevňovací techniky byly nejlepší v tehdejší době. Zároveň hrad přestavěl na zámek, který plně odpovídal jeho postavení a výborně ho reprezentoval. Toto spojení nedobytné pevnosti s aristokratickou rezidencí je u nás unikátní.

Vilém ale současně modernizoval i město, po požáru ho celé nově postavil. Budoval kamenné domy, což bylo v té době vyjímečné. Nechal na nich vyzdít výklenky, které byly poté ozdobeny různými figurálními náměty. V přestavbě pokračovali i jeho synové, Vojtěch 1490-1534 a Jan 1487- 1548. Synové se hlavně zasloužili o malířskou výzdobu sálů. Malby byly restaurovány a část se jich zachovala. Jsou zde malované sloupy s antickými vzory, rostlinné motivy v okenních nikách s biblickým příběhem Samsona a Dalily z roku 1532. Je to nejstarší renesanční nástěnná malba na našem území. Je zde ženský akt Fortuna volubilis, tedy Štěstěna vrtkavá, a tato malba je také unikátní. Dochovala se gotická klenba z doby Viléma, se zbytky malířské výzdoby.

V sále Mázhausu jsou vymalovány portály a je zde velká nástěnná malba, představující výjevy Starého a Nového Zákona. Obraz vznikl pod vlivem díla Lucase Cranacha staršího někdy po roce 1530 a je to největší známá malba s tímto námětem. Zajímavostí je, že se jedná o náboženský motiv, který nechal pravděpodobně zhotovit Jan, ve světské reprezentační komnatě. Za doby Jana se zde konala politická jednání, Jan zastával úřad moravského zemského hejtmana.

Ve Sloupovém sále se dochoval renesanční malovaný kazetový strop, zdobený rostlinnými ornamenty. Stalo se tak proto, že ho pozdější majitelé zakryli, když snižovali strop, aby místnost lépe vytopili. V tomto sále je krásný tesaný sloup v prostoru mezi okny a také kamenná ostění dveří a krbu.

V těchto sálech se konají různé kulturní akce, jsou tedy využívány ke stejnému účelu jako za vlády Pernštejnů. Jen si neodpustím poznámku, jsou zde kovové, koženkou potažené židle, či možná z jiného materiálu, ale rozhodně nehodící se do tohoto prostoru a ubíjející atmosféru místnosti.

Vilém byl velmi vlivný šlechtic. O jeho vlivu svědčí to, že se pohyboval v blízkosti panovníka a jeho peníze zajistili v roce 1490 zvolení Vladislava Jagellonského uherským králem. Vilém získal velmi prestižní kladské hrabství, které bylo spojeno s ražbou peněz. Ražba sice trvalo jenom dva roky, ale ne každý si tuto činnost mohl dovolit.

Vilém byl velmi pokrokový politik, zastával mnoho vysokých úřadů, byl komorníkem zemského soudu, nejvyšším českým maršálkem, nejvyšším českým hofmistrem. Byl tolerantní k lidem jiného náboženského vyznání, říkal, že víra je věc soukromá. Podporoval řemesla, živnosti, zemědělství a hornictví. Snížil lidem robotní povinnost, snažil se o to, aby lidé vyráběli různé předměty a přebytky nabízeli k prodeji. Velmi se zasloužil o rybníkářství v této oblasti, založil velké množství rybníků, říkával, že z prodeje ryb je více peněz než z jiné činnosti. Rybniční soustavy pokrývaly velkou část území. Jedním z dochovaných systémů je Opatovický kanál, který je funkční do dnešní doby. O jeho zkušenosti se zajímali i Rožmberkové a jezdili se od něj učit. Traduje se, že byl skromný s výbornými vyjednávajícími schopnostmi.

Jeho synové, Vojtěch a Jan, pokračovali v jeho krocích. Vojtěch se nedožil vyššího věku, ale Jan se zasloužil i o rozvoj města. Při přestavbě v renesančním stylu navýšil domy o jedno patro, při osazení otvoru oken a dveří použil ozdobné terakotové prefabrikáty, v tehdejší době naprosto nevídaná věc. Svým počinem urychlil a zjednodušil opravy domů.

Pernštejnové si vážili svého starobylého rodu, počátek odvozovali od pověsti s uhlířem Věnavou, získali svůj erb poctivě, použili své schopnosti. Přirovnávali se k Přemyslovcům, protože jejich zakladatel byl také obyčejný člověk, jak všichni víme, oráč.

Závěrem se zmíním o Vilémově stezce. Prošli jsme si ji celou, není to daleko, taková krásná procházka to byla. Prohlídli jsme si nejprve Zelenou bránu, Perštýnské náměstí s krásnými domy a radnicí. Příhradek tvoří spojení mezi městem a zámkem. Tyršovy sady jsou krásné svou zelení. Pak následoval Kostel sv. Bartoloměje, který postavit Vilém a je v něm náhrobek jeho syna Vojtěcha. Budovy automatických mlýnů projektoval známý architekt Josef Gočár a zařízení řadíme mezi Národní technické památky. Kostel Zvěstování Panny Marie je jedna z nejstarších staveb ve městě. Založil jej arcibiskup Arnošt z Pardubic a Vilém ho později přestavěl. A poslední zastávka je u Domu u Jonáše, kde je znázorněn biblický výjev o Jonášovi a velrybě. U všech objektů jsou popisky, opravdu moc pěkné.

Ještě bych se chtěla zmínit o ženách, které v muzeu pracují. Snad jsme se dosud nesetkali s takovým vstřícným jednáním, usměvavostí, ale také zájmem o nás a naše pohodlí při nenadálém čekaní na volný vstup do místností, ale udivili nás i svými znalostmi. Od paní v pokladně, kde jsme získali první poznatky o pernštejnském rodě až po průvodkyni, která jen pro nás dva připravila vyprávění plné zajímavostí. A to není běžné, je to přece jenom muzeum, po objektu se procházíte sami a jak dlouho chcete. Nevím, jestli se k mému článku dostanou, spíše by to byla velká náhoda, kdyby ho četly, ale i tak zaslouží za svou práci velkou poklonu a uznání. Až připraví nějakou pro nás zajímavou expozici, rádi se k nim vrátíme.Zdroj fotografií – Wikipedie a mé vlastní ze zámku v Pardubicích

Zvu vás na výpravu za poslední členkou slavného pernštejnského rodu. Já se s ní setkala při čtení knížky Táni Kubátové Co je v domě, pátrala jsem po její existenci, zda vůbec žila, kdo to byl. Kdo máte zájem, pojďte se začíst.

Blanka naši Frebonii znala. Říkala, že to byla dcera nebo vnučka kohosi z Pernštejna, kdo si vzal za manželku Španělku. A dodala, že nežila na Pernštejně, ale v Litomyšli. A měla pravdu.

Prarodiče Frebonie byli Vratislav se svou španělskou manželkou Marií Manrique de Lara y Mendoza, rodiči Jan V. Pernštejna a jeho choť Anna Marie Manrique ml. de Lara. A opravdu nežila na Pernštejně, rodovém sídle Pernštejnů, a to i proto, že toto sídlo již nebylo jejich. Její otec ho prodal spolu s jinými svými statky, ponechal si pouze panství Litomyšl, které měl v zástavě. A protože toto panství zdědila po smrti svého bratra Vratislava, usídlila se zde a přičinila se o jeho rozkvět.

Frebonie Eusebie z Pernštejna, 1596-1646, vyrůstala bez otce, starala se o ni její teta Polyxena. Byla zbožná, velmi krásná, jak dokazuje její portrét. Ačkoli byla hodně bohatá, nikdy se neprovdala, nejvíce se věnovala charitě a přičinila se o vzdělávání chlapců.

Panství Litomyšl dostal do zástavy od českého krále Ferdinanda I. kolem roku 1552 Jaroslav z Pernštejna. To byl syn Jana IV. Z finančních důvodů si ale panství neponechal dlouho a převzal ho v roce 1567 Vratislav z Pernštejna, dědeček Frebonie. A ten z původního hradu a zanedbaného zámku vytvořil nádherné sídlo. Povolal slavné italské stavitele a ti přestavěli zámek v renesančním stylu. Vyniká nádhernou sgrafitovou výzdobou, psaníčkovou i figurální. Po jeho smrti převzal panství syn Jan, tatínek Frebonie. Protože předčasně zemřel, sídlo zdědil jeho syn Vratislav a po jeho smrti přešlo na Frebonii.

Vratislavovi pomáhala se správou Polyxena. Rozšířil litomyšlské panství, a také zámecký pivovar. Donutil měšťany vzdát se práva vařit pivo, a každé obci určil, kolik musí spotřebovat jeho piva. Založil Panský dvůr, kde museli sedláci robotovat a vzrostly různé poplatky vrchnosti. Město Litomyšl bylo několikrát napadeno císařskými i švédskými vojsky. Vratislav také bojoval a v roce 1631 v potyčce se švédskými vojáky na svá zranění zemřel.

Litomyšlí prošla asi dvakrát švédská vojska, v říjnu 1645 se před ní objevil Torstensson, když se vracel po neúspěšném obléhání Brna. O tomto tažení byl na Čekance nedávno zajímavý článek, který napsala paní Hana Horová. Byla třicetiletá válka, panoval hlad, různé nemoci, rabování, ale také bylo nutno vojáky živit a dokonce když odtáhli, proviant za nimi posílat.

Když Vratislav zemřel, odkázal Frebonii svůj palác na Malé Straně a také panství Litomyšl. Frebonie využila svých peněz k založení řádové koleje, kam povolala bratry z řádu Piaristů, kteří sídlili v Mikulově. Piaristé, to byl nový školní řád, který se zaměřoval na vzdělávání chlapců z chudších rodin. Jejich konkurenti na poli vzdělávání byli Jezuité, ti ale vyučovali pouze bohaté mladé muže. Piaristé se zaměřovali na přírodní a technické vědy, jazyky, historii i hudbu, Jezuité hudebně chlapce nevyučovali.

Frebonie zakoupila čtyři domy a přilehlé pozemky a chtěla začít stavět kolej, kostel a školu. Začátek ale neprobíhal jednoduše. Jezuitům se její počínání nelíbilo, předkové Frebonie Jezuity podporovali. Domnívali se proto, že když už mají vybudovanou síť latinských škol, měli by vyučovat oni. Ale Frebonie vsadila na nový řád právě proto, aby se chudí chlapci mohli vzdělávat. Než se začalo stavět, musela dostat souhlas od panovníka, Ferdinanda III., který ale stavbu nepodporoval. Velkou zásluhu na schválení projektu měl Arnošt Vojtěch z Harrachu a nakonec byla škola, kostel i kolej postavena. Byla také založena zahrada. Dokončení všech staveb se Frebonie nedožila, ale začátek vyučování v piaristickém gymnáziu viděla, bylo otevřeno v roce 1644.

Prostředky na chod školy dostávali Piaristé od Frebonie i města. Byly zřízeny nadační fondy, konšelé se zavazovali k podpoře chodu školy, nejdříve materiálně, později finančně. Pomohl i Kryštof Vratislav z Mitrovic. Frebonie přispívala penězi z výnosů litomyšlského panství.

Frebonie odkázala litomyšlské panství svému bratranci, Václavu z Lobkovic, synu Polyxeny. Ten ho ale prodal v roce 1649 Maxmiliánovi. Pražský palác věnovala karmelitskému klášteru při kostele Panny Marie Vítězné v Praze. Karmelitáni získali palác, v jehož prostorách dnes sídlí Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky. Tento kostel již vlastnil od Polyxeny voskovou sošku Pražského Jezulátka, rodinnou památku přivezenou ze Španělska.

Frebonie byla velice krásná. Dochoval se její portrét, který by se měl nacházet na litomyšlském zámku. Je to jediný dobový obraz příslušníka rodu Pernštejnů, který zde můžeme vidět. Portrét se také nazývá Pernštejnská Mona Lisa. Restauroval ho Pavel Klimeš a ke svému překvapení našel dva skryté texty v portrétu. První nápis je starší, později ho někdo doplnil ještě jedním. Ten novější je čitelný. O tom původním nikdo nevěděl a nelze ho přečíst ani při použití rentgenu, protože nápis je z hliníkové barvy a tu rentgenové paprsky nezachytí. Starší text vznikl za života Frebonie, druhý až po její smrti. Můžeme si přečíst její o jejích zásluhách a jejím životě. Autor obrazu je neznámý, ale to  je obvyklé, tehdy se obrazy nepodepisovaly, malíře společnost nepovažovala za žádné velké umělce, spíše za řemeslníky.

A to je vše, co jsem o této neobyčejné ženě poskládala z různých zdrojů. Díky knize od Táni jsem se seznámila s jejím osudem a s celým pernštejnským rodem. Doufám, že vám povídání o pernštejnské Moně Lise líbilo a odnesete si z něj nové poznatky, nebo si osvěžíte ty, které o tomto rodě máte.

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Piaristický kostel Nalezení sv. Kříže – autor Pudelek /Marcin Czala/ CC BY-SA 3.0
• Zámek v Litomyšli – autor Agnete CC BY-SA 4.0
• Dům u rytířů – autor Sokoljan CC BY-SA 3.0

Nevím, jestli znáte, ale pro název článku jsem zvolila heslo jednoho z nejvlivnějších rodů naší historie – Pernštejnů. Kdo máte zájem se s nimi seznámit a být překvapen jejich počínáním jako já, začtěte se do mých řádků.

O letošní dovolené mého muže jsem měla slíbeno strávit několik dní na Moravě, prohlídnout si místa, která jsme minulý rok neviděli a také navštívit hrad Pernštejn, který se mi moc líbí. Ale vzhledem k tomu, že mého muže odsunuli na víc než dva měsíce na práci do Ruska, samozřejmě si na to vybrali letní měsíce, měli jsme možnost vypravit se na cesty až v těchto dnech. Ale když jsem viděla jak je manžel unaven prací v těžkých podmínkách, ale i pobytem, který nebyl rozhodně lehký, přehodnotila jsem své plány a Moravu odsunula na další rok. Ale na nějaké místo se i manžel chtěl podívat, vzpomněla jsem si na Viléma z Pernštejna a jeho Pardubice, které nejsou od nás až tak daleko a tak jsme se vydali na cestu.

Po zhlédnutí města a zámku i s muzeem jsem si uvědomila, že těch informací o městě i Pernštejnech mám hodně a tak své povídání rozdělím na tři části. V té první, kterou právě čtete se vypravíme za Pernštejny, v druhé vás seznámím s Frebonií Eusebií, kterou možná mnozí znáte z knížky Co je v domě a ve třetí se vypravíme ze panem Vilémem a jeho Pardubicemi. Tedy bude-li chtít…

První zmínky o Pernštejnech, tedy o pánech z Medlova, jak se nazývali první předci, jsou ze třináctého století a největší rozmach zažil rod ve století šestnáctém. Řadili se mezi nejvlivnější rody na Moravě i v Čechách, příslušníci rodu byli důležitými státníky, pohybovali se v blízkosti vladařů a ovlivňovali chod v českých zemích. O tom svědčí i to, že jim bylo uděleno svolení k postavení paláce přímo v prostorách Pražského hradu, dnes se nazývá Lobkovický palác. Většina, jen několik jich zemřelo předčasně ve válkách, se dožila i více než sedmdesáti let a ženy byly většinou plodné, nejznámější představitelka rodu – Polyxena z Pernštejna ve svých třiačtyřiceti letech porodila syna – Václav Eusebius Popel z Lobkovic, prapředka všech Lobkoviců.

Prvním známým majitelem hradu Pernštejna, kterého považovali příslušníci za své rodné sídlo, byl Štěpán z Medlova. Byl také purkrabí hradu Děvičky a správce na hradě Veveří. A právě tento hrad ovlivnil nejstarší podobu hradu Pernštejna. Jeho vnuk Štěpán z Pernštejna a Medlova již užíval slavné jméno i znak – zubří hlavu s houžví v nozdrách. Tento erb dostali jeho předci na počest uhlíře Věnavy, který zkrotil nebezpečného zubra, dovlekl ho před krále a zabil. Za svou statečnost dostal od panovníka nejen svobodu, ale i místo na postavení svého domu, na jehož místě později Pernštejnové postavili svůj hrad. Tak zní pověst o vzniku erbu. Je zajímavé, že ačkoli Pernštejnové vymřeli, znak se dochoval, starobylý symbol zubří hlavy se stal součástí lobkovického erbu, a to zásluhou Polyxeny.

Dle mého soudu nejvýznamnějším členem rodu byl Vilém II. z Pernštejna,1438 -1521. Vlastnil rozsáhlý majetek na Moravě a vzhledem k tomu, že se pohyboval v blízkosti panovníka, potřeboval mít sídlo i blíže ku Praze. Zakoupil nejprve kunětické panství a o něco později i pardubické. Obě sídla zvelebil, o jeho aktivitách více napíši v příštím článku. K jeho osobě můžu ještě dodat, že byl výborný politik, obchodník, inovátor postupů v zemědělství nebo v řemeslné činnosti, založil největší síť rybníků v Čechách, měl v  té době výjimečnou vlastnost  – neodsuzoval lidi s jiným náboženským vyznáním. Svými schopnostmi nashromáždil majetek, který byl největší ve své době v Čechách i na Moravě. Vilém měl tři děti – Bohunku, Jana a Vojtěcha.

Vojtěch z Pernštejna a na Pardubicích, 1490- 1534, byl nejvyšší hofmistr Království českého, zdědil majetek po otci a také jako on nakupoval další statky a rozšiřoval své majetky. Podílel se na přestavbě pardubického sídla a města. Zemřel náhle, podle pověsti byl zaklet vražedkyní, kterou odsoudil k smrti. Nezanechal mužské potomky a tak jeho majetek zdědil jeho bratr Jan.

Jan IV. z Pernštejna, zvaný Bohatý, 1487-1548, jak jsem psala, po smrti svého bratra Vojtěcha převzal jeho česká i moravská panství. Zastával úřad moravského zemského hejtmana, řídil řadu politických jednání, většinou na pardubickém zámku. Město Pardubice přestavěl, domy zvýšil o jedno patro, a protože jich bylo hodně, využil své znalosti a poprvé v historii použil terakotové prefabrikáty, které zrychlily výstavbu a také domy jimi vyzdobil. Byl třikrát ženat, nás bude zajímat hlavně jeho druhé manželství s Hedvikou ze Šelmberka, s kterou měl tři syny – Jaroslava, Vratislava, Vojtěcha a dceru Kateřinu.

Pro mé další povídání bude z těchto synů nejdůležitější Vratislav II.z Pernštejna, řečený Nádherný, 1530-1582. Také on zastával vysoké politické funkce, stal se společníkem krále Maxmiliána. Podporoval umění, renovoval svůj majetek, ale jeho výdaje byly větší než příjmy. Neuměl hospodařit s penězi a tak musel postupně rozprodávat své statky. K tomu přispělo i to, že dle svého postavení musel dodržovat určitá společenská pravidla a k tomu neměl dostatek financí. Říkalo se tomu okázalá spotřeba. Několikrát jel za Maxmiliánem do Španělska. Zde se seznámil s dvorní dámou královny Marie Španělské, manželky Maxmiliána, a v roce 1556 se oženil s donou Marií Manrique de Lara y Mendoza, s kterou měl jednadvacet dětí. Jen sedm se jich dožilo dospělosti, pro mé vyprávění jsou důležití Jan a Polyxena.

Jan V. z Pernštejna, 1561-1597, zdědil po otci majetek, ale také velké dluhy. Byl nucen rozprodávat statky a také vstoupit do vojenských služeb. Jeho zásluhou bylo dobyto uherské město obsazené Turky, když vojáci použili jeho vynález, petardu, které se pak říkalo pernštejnská. Bohužel v Uhrách umřel, smrtelně ho zranila dělová koule. Oženil se se svou příbuznou, Annou Marií Manrique mladší a měli spolu čtyři dcery a syna – Annu, Frebonii, Eufebii, Evu a Vratislava Eusebia.

Polyxena z Pernštejna, 1566-1642, byla nazývána první dámou království a také pramáti všech Lobkoviců. Byla významnou ženou v celém království, uměla hospodařit se svým majetkem, část zdědila po svém prvním manželovi, Vilémovi z Rožmberka. Děti spolu neměli, což přispělo k vymření rožmberského rodu. Po Vilémově smrti se stala opatrovnicí dětí svého bratra Jana a přibylo jí panství Litomyšl, o které se vzorně starala. Byla velmi schopnou hospodářkou a obchodnicí, podporovala chudší členy pernštejnského rodu a i ve svém druhém manželství s nejvyšším kancléřem království Koruny, Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic, se o svůj majetek starala sama. Využila pobělohorských konfiskací, nakupovala levná panství s manželovým svolením a tím svůj majetek zvětšovala.V tomto druhém manželství porodila syna Václava Eusebia, kterým pak pokračoval lobkovický rod.

Polyxena byla věrná katolička. Vlastnila sošku malého dítěte, kterou po smrti manžela věnovala Klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné v Praze, dnes nazývanou Pražské Jezulátko. Tuto voskovou sošku podle pověsti vyřezal ve Španělsku karmelitán Josef v klášteře zničeného Maury, snažil se při jejím vytvoření zachovat podobu dítěte, v níž se mu zjevil Ježíš. Vzápětí po dokončení sošky zemřel, ale převorovi kláštera přišel posmrtně říct, že soška nemá být umístěna v klášteře, ale že za rok se setká s Isabellou Manrique de Lara, babičkou Polyxeny, a té má sošku předat. Ona ji poté daruje své dceři, která ji odveze do Čech. Tak se také stalo, matka Polyxeny dostala Jezulátko od své matky jako svatební dar. Soška má tvář malého dítěte, je obdařena ochranitelskou energií a snad měla přitáhnout ke katolické víře další nové věřící. Je uctívána jako zázračná, je vnímána jako jedna z pražských pamětihodností, přitahuje věřící i milovníky historie.

Z Janových dětí jsem si vybrala nám známou Frebonii a jejího bratra Vratislava. O Frebonii napíši samostatný článek, zde ji uvádím pro ty, kteří další vyprávění číst nebudou, aby věděli, kam tato žena, zajímavá a s nevšedním jménem, patří.

Vratislav Eusebius z Pernštejna, 1594-1631, je jediným synem Jana V. Ve svých třech letech o otce přišel a poručnicí jemu i jeho sestrám se stala jejich teta Polyxena. Jak jsem již psala, starala se jeho majetek a vyplácela mu apanáž. On se vrhl na vojenskou dráhu, velel jízdnímu oddílu pod vedením Valdštejna. Při menší potyčce se švédskými vojáky byl smrtelně zraněn a v roce 1631 umírá. S jeho smrtí vymřel rod Pernštejnů po meči. Svůj majetek odkázal své sestře Frebonii, ale o ní vám napíši příště.

Doufám, že jsem vás nezahltila informacemi, ve kterých se budete ztrácet. Snažila jsem se psát o nejdůležitějších členech, tak jak se postupně objevovali v historii. Pro mě byli Pernštejnové velkou neznámou, ačkoli každý rok navštěvujeme nějaký zámek či hrad, s jejich jménem jsem se nesetkala. Asi i proto, že rod vymřel Vratislavem po meči a Frebonií po přeslici a více se hovoří o majitelích v blízké minulosti nebo současných. Až po přečtení knihy Co je v domě, kterou napsala Táňa Kubátová a kde se  o  Frebonii zmínila, jsem se začala zajímat o tento rod a zjistila, že patřili k těm nejbohatším a hlavně nejvlivnějším v našich dějinách. A i jejich rozhodnutí určitě ovlivnilo život i mých předků. Majetek i duch Pernštejnů se neztratil zásluhou Polyxeny, která svým synem založila rod Lobkoviců a do tohoto rodu se dostala i většina pernštejnského majetku i s jejich znakem. Část přímo od Polyxeny, další část po smrti Frebonie, která ho přenechala Václavu Eusebiovi.

zdroj fotografiií – Wikipedie

Milé čtenářky a čtenáři, nabízím vám procházku mým nejoblíbenějším uměleckým stylem, secesí. Líbí se mi nejenom domy v tomto stylu postavené, ale také obrazy, skleněné i keramické výrobky, nábytek, šperky i šaty a dámské spodní prádlo, které často bývalo zdobené ručně vyrobenými krajkami. Oceňuji, že v tomto stylu byly vyráběny předměty, které se běžně používaly. Lidé si mohli vybavit svůj domov secesně zdobenými vázami, skleničkami, psacím náčiním, zrcadly nebo kuřáckými potřebami. Vše bylo krásně zpracované a funkční.

A tak jsem uvítala, a tentokrát nejen já, ale i manžel, kterému se moc líbily Muchovy obrazy, že se v Obecním domě v Praze koná výstava vybraných děl naší i evropské secese. Ono už samotné místo konání výstavy patří mezi nejkrásnější secesní stavby nejenom v Praze. Dům stojí na místě, kde na konci 14. století vybudoval Václav IV. své sídlo. Sídlili zde i jiní panovníci, například Zikmund Lucemburský, Jiří z Poděbrad a Ladislav Jagellonský. Dnešní stavba pochází z let 1905 – 1912 a stavěla se dle plánů českých architektů Antonína Balšánka a Osvalda Polívky. Na výzdobě se podíleli největší čeští malíři a sochaři, namátkou Mikoláš Aleš, Max Švabinský a Alfons Mucha. Na konci 20. století zde proběhla rekonstrukce a tak je opravdu zážitek vstoupit do těchto prostor a nechat na sebe dýchnout atmosféru domu.

Nejprve napíši pár slov o tomto uměleckém směru. Název je odvozen z latinského secessio, což znamená odštěpení, odchod nebo také odloučení. A skutečně se v druhé polovině 19. století skupina umělců, které se nelíbil dosavadní způsob uměleckého vyjádření, odtrhla od stávajícího uměleckého sdružení a počala tvořit dle svých představ nověji a moderněji.
Hnutí secese má svůj původ v Anglii, kde se rozrůstala strojová velkovýroba předmětů, průmyslová výroba expandovala a jak víme, výrobky strojově vyrobené nebývají kvalitní ani většinou příliš dekorativní. Tedy nebyly ani na konci 19. století, kdy tito umělci se snažili vrátit předmětům lepší vzhled, dokonalejší řemeslné zpracování a bezchybnou funkčnost. A také bylo jejich záměrem, aby tyto krásnější výrobky mohli lidé používat ve svém běžném životě.
Nejprve se nový styl objevoval pouze u uměleckých předmětů, ale velice rychle se rozšířil do mnoha oblastí lidské činnosti. Jen namátkou uvedu architekturu, malířství, hudbu, nábytkářský, módní a šperkařský průmysl. Ale obecně se dá říci, že se rozšířil úplně všude, dokonce ho můžeme objevit i v reklamním průmyslu.
Secese se objevila v Evropě a Americe v polovině 19. století a největšího rozmachu dosáhla kolem roku 1900. V různých zemích se jmenovala jinak, ale smysl vytvářených děl byl stejný – krása, perfektní zpracování a návrat k přirozenosti. Nejednalo se jen o výrobky nebo umělecké předměty, ale styl zasahoval do života lidí, propagoval modernější a hygieničtější žití. Lidé se také více zajímali o léčitelství, zdravou výživu a více se věnovali sportovnímu fandění i sportování. Je zajímavé, že již v roce 1899 byla v Praze otevřena první vegetariánská restaurace. Není to tedy novinka stará několik posledních desetiletí, ale již více než sto let někteří lidé propagují tuto výživu.

Hlavním znakem některých secesních obrazů je ornamentálnost, krásné ornamenty se prolínají celým dílem, jsou doplněny hezkými, jasnými a jemnými barvami. Vyhledává i neobvyklé barevné odstíny a využívá jich k docílení harmonie nebo naopak kontrastu. Objevuje se černá a bílá barva, jako barvy, jejichž kontrast symbolizuje protiklad nejenom v přírodě, jako je světlo a tma, ale i v pojetí dobra a zla. Tohoto rozdílu se hlavně využívalo u ilustrací a reklam. Typickým znakem je také asymetrie, hlavně u děl, u kterých bychom to nečekali, například u keramiky nebo skleněných předmětů. Dalším velkým znakem je stylizace, kdy je sice obraz nebo jiné dílo vytvořeno zjednodušeně, ale přitom jsou zdůrazněny jeho charakteristické znaky.
Hodně se setkáme na secesních malbách s přírodními vzory, typické jsou siluety stromů nebo listů a mořské vlny. Z květin se nejčastěji objevuje lilie jako symbol čistoty, dále také lekníny, kosatce, vlčí máky a orchideje. Ze stromů byly oblíbeny břízy jako symbol jara, vrby a pak také keře, nejčastěji vinná réva. Ze zvířecí říše se nejvíce malovali motýlci pro jejich barevnost a pak ptáci pro ladnost jejich těl a dlouhých krků, hlavně labutě, pávi a plameňáci.
Nejhlavnějším tématem secesních děl byly ženy, krásné, svůdné, poodhalené, se zdůrazněnými ženskými přednostmi. Mívají dlouhé, ve větru vlající vlasy, poodhalené či rozevláté šaty, často tančí a tak jsou znázorňovány jako nositelky krásy a půvabu. Jak to známe i z dnešní doby, byly ženské portréty využívány v reklamách, hlavně Muchovy reklamní plakáty jsou velice známy. Propagovaly se stejně jako dnes běžné věci, hlavně některé potraviny, káva, likéry, prádlo, hlavně dámské, ale i jízdní kola, cigarety a další spotřební zboží.

A nyní si pojďme představit několik významných umělců, jejichž díla jsme mohli na výstavě obdivovat.

Hned na začátku jsou zajímavé dřevěné stylizované hračky, které vytvořila Minka Podhajská. Tvořila i pro Hořické hračkářské družstvo a její nejoblíbenější barvou byla růžová.

Ze sklárny, dnes již zaniklé, Klášterský Mlýn, je zde vystaveno několik sklenic, váz, podnosů a dalších výrobků. Ve své době vzniku, před rokem 1900, patřily k tomu nejlepšímu, co se ve světě vyrábělo. Však také na Světové výstavě v Paříži sklidily sklárny velké uznání za své secesní tvary a dekor.
Nádherné bylo i opálové sklo, které pocházelo z Francie. Od Josefa Hoffmanna zde máme skleněné výrobky, hlavně vázy a košíky na ovoce.

Je tady i několik kusů krásného nábytku. Jan Kotěra byl nejenom architekt, jehož domy patří k významným secesním stavbám, ale také navrhoval nábytek a interiéry obytných domů. Jeho žák, Josef Gočár, zde vystavuje nábytek, který vlastnil František Drtina, filozof, český politik a jeden ze zakladatelů skautizmu. Leopold Bauer, který studoval stejně jako Jan Kotěra ve Vídni, se zde také prezentuje svým krásně zpracovaným nábytkem.

Vojtěch Preissig, grafik a typograf, vytvářel krásné obálky časopisů. Během 1. světové války byl v protirakouském odboji a tvořil náborové plakáty do Československých legií. Zajímavou litografii na papíře můžeme vidět od Gustava Klimta. Jan Preisler, český malíř, vytvořil nádherné tapety, obrazy a také předsádkové papíry. I ty od Jana Konůpka jsou obdivuhodné. Kouzelná a opravdu skvostná byla několikadílná psací a kuřácká souprava, kterou vlastnil dr. Otakar Štorch-Marien, český spisovatel, zakladatel známého nakladatelství Aventinum. Můžete si ji prohlédnout na této stránce:
http://www.upm.cz/index.php?language=cz&page=104&year=2008&id=215

Velká část expozice byla věnována oblečení. Byly zde dámské šaty, vždy doplněné botami, kabelkami, klobouky. Krásně vše ladilo, šaty byly plesové i pro běžné nošení. Také pánský oblek se svými doplňky, vzbuzoval pocit dokonalosti a preciznosti. Byly zde i šátky se secesními vzory, vějíře z orlích per, dámské spodní prádlo zdobené krajkami i jedna z prvních podprsenek.

Krásně zpracovaná byla pouzdra na cigarety a zápalky. U pánských hodinek, jejichž strojek byl ze Švýcarska, udivil vzhled pláště. Byl stříbrný, částečně zlacený a reliéf vrchního dílu byl vytvořen podle návrhu Alfonse Muchy. Každý, kdo viděl některé dílo tohoto umělce, by okamžitě poznal, kdo hodinky stvořil. Typický Muchův rukopis.

A tím jsem se dostala k mému nejoblíbenějšímu secesnímu umělci, Alfonsi Muchovi. Byly zde jeho obrazy i velká dekorativní malba pro Světovou výstavu v Paříži v roce 1900, kterou vytvořil pro pavilon Bosny a Hercegoviny. Také jeho zajímavé návrhy šperků a barevné litografie.

Své místo zde měl i František Drtikol, který se proslavil svými ženskými portréty a akty. A nakonec jako zajímavost uvedu, že jsme viděli krásně zdobenou elektrickou varnou konvici, která byla vyrobena kolem roku 1907.

Pro milovníky knih Táni Kubátové bych ještě uvedla, že děj knihy Malomocná, kterou krásně přeložila a vloni vydala, se odehrává v době secese. A tak si můžu představovat, že lidé z této knihy, ale hlavně Valdemar, má a používá krásný secesní nábytek a i nádherné doplňky a předměty z této doby.

Děkuji všem, kteří dočetli až na konec mého, dnes docela dlouhého článku. Doufám, že se vám procházka líbila, možná si vyhledáte i stránky se zde uvedenými umělci a prohlídnete si jejich známá i méně publikovaná díla. Věřím, že se každému budou líbit, jsou jedinečná a oku lahodící.

Uvedené fotografie jsou převzaty z Wikipedie, protože na výstavě se nesmělo fotografovat.

Wikipedie – Obecní dům – autor VitVit CC BY-SA 4.0