Před několika dny jsem náhodou zahlédla v tisku upoutávku na akci Cukrářské slavnosti, kterou pořádala ISŠ v Mladé Boleslavi. Zaujala mě ze dvou důvodů. Ten první byl, že jsem na tuto školu chodila před více než třiceti lety a druhý, ten vyplývá z mého zájmu o dorty a pečení.

Chtěla bych se krátce zmínit o této škole. Já jsem v ní pobývala v letech 1975-1980. Protože na střední školu jsem neměla ten správný posudek a trošku štěstí, dostala jsem nabídku od podniku Potraviny. Nebyla jsem nadšená, přece jenom to bylo něco jiného, než jít studovat můj preferovaný gympl. Ale jak se brzy ukázalo, bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Úžasní učitelé, ať už ve škole nebo při výuce přímo na prodejnách. A vzhledem k tomu, že ani učení mi nedělalo žádné velké problémy, strávila jsem na této škole krásných pět let, protože jsem zde i odmaturovala. Ráda na toto období vzpomínám, také nikdy nezapomenu na některé učitele, hlavně manžele Auerovy. Paní mě učila matematiku a měla svatou trpělivost, ale nakonec jsem vše zvládla celkem dobře. Její manžel byl chemik, často se usmíval, vykládal látku zajímavě a to natolik, že jsem si chemii vybrala  jako jeden z předmětů k maturitě. A dodnes se celkem dobře orientuji v problematice složení potravin a různých otázkách z chemického prostředí. Ať se nám to líbí nebo ne, chemie je všude kolem nás a je dobře znát alespoň základy.

A nejvíce jsem po celý svůj profesní život, a to skoro čtyřicet let, vzpomínala na svou učitelku zbožíznalství. Jmenovala se Šulcová a byla naprosto dokonalá. To, co mě naučila, jsem využívala po celý život. Včera jsem se s ní setkala na výstavě. Jsem ráda, že je v pořádku, už je sice v důchodu, ale na výstavě vyhodnocovala dortíky, a tak se asi stále pohybuje mezi studenty.

A nyní k samotné výstavě. Byla soutěžní a porota vybírala nejkrásnější svatební dort. Dorty byly většinou poschoďové, jen mi u některých výška patra připadala příliš vysoká s ohledem na konzumaci. Ale možná, že jenom já se na tyto dorty dívám moc prakticky. Byly zdobeny květinami živými i z cukrové hmoty, některé i vyvazované na drátkách. Pár jich bylo zdobeno jedlou krajkou nebo drobnými motivy či postavičkami. A bylo zde i několik svatebních zákusků a pohoštění.

Každý dort byl osobitý.  Popisky  diváky seznamovaly se surovinami, z kterých byl vyroben. A moc hezky byly dorty naaranžovány na stolech, s různými ozdobami, hodící se k jednotlivým dortům.

Nevím, který nakonec porota vybrala jako ten nejkrásnější, mně se moc líbil dort zdobený arabeskami. Několik dortů jsem nafotila, a můžete si je prohlédnout. Určitě se vám budou líbit, tak jako mně. 

Mezi svátky jsme se byli s manželem podívat na výstavu, která mě moc zajímala. Letohrádek Mitrovských ji vysílá do různých měst v naší republice a tak doputovala i k nám. Výstava byla zaměřena hlavně na třicátá  léta minulého století a vše se točilo kolem sladkostí, dortů, cukrářských potřeb, historických plakátů a všeho, co bylo vidění v cukrárnách té doby.

Také zde byly fotky z mého města, jak vypadalo v minulém století a kde se nacházely věhlasné cukrárny. Místa již dnes vypadají jinak a také neznám žádnou cukrárnu, o které by se vyprávělo za sto let. Zajímavé na tom bylo, že cukráren bylo hned několik, každá zaměřena na svůj sortiment a všechny se udržely po dlouhou dobu. A přitom cukrárny, to byly prodejny luxusní, od vybraného zařízení až po příjemné a hlavně čisté prostředí, bývaly vybavovány technickými novinkami, každý provozovatel se snažil, aby něčím zvláštním zaujal svého zákazníka.

Prvním sladidlem byl med a ovoce. Pak se dovážel cukr ze třtiny, která se pěstovala ve Španělsku. Po objevení Ameriky se zvětšil přísun cukru a také se objevily kakaové boby zásluhou španělského dobyvatele Cortése. V době napoleonských válek byl omezen dovoz cukru, hledala se domácí náhrada, z které by se dal cukr vyrábět. A tak přišla doba řepy cukrové, Rozvoj výroby cukru byl neuvěřitelný, již v polovině 19. století bylo v našich zemích asi 400 cukrovarů. Naše republika drží prvenství  – cukrovar v Dačicích jako první na světě vyrobil v roce 1843 kostkový cukr.

Výrobců sladkého pečiva bylo několik, každý se soustředil na svůj druh moučníku. Nejdříve byli pouze pekaři a perníkáři. Ve středověku se objevil pekař sladkého pečiva. A v 15. století již byli pekaři, koláčníci, kobližníci, mazanečníci, pecaři, oplatečníci, pekaři boží, perníkáři, konfektáři. Někde je jasné, co se dá čekat v krámku, vysvětlím jen ty nejasné a již dnes zapomenuté. Pecaři pekli jen hrubý chléb, v peci, jak známe z dětské říkanky. Pekaři boží se specializovali pouze na hostie, které se pojídali v kostelích. Konfektáři z medu, cukru a ovoce vyráběli konfekty, výrobky podobné bonbónům. Ale brzy tato profese zanikla, apatykářům se tyto výrobky líbily, přidávali do nich bylinky a prosadili se na trhu více na konfektáři. A tak již od 15. století si můžeme v lékárnách kupovat bonbóny, které nám mají navrátit zdraví.

Velký rozvoj sladkého řemesla byl za vlády Rudolfa II. Přibyli lidé od dvora a těch nebylo málo a také zde bylo plno cizinců. Stánky se sladkostmi se nacházely i na Pražském hradě, jeden byl přímo ve Vladislavském sále. Cukrářů bylo v Praze hodně, ale všichni byli cizinci, hlavně Němci, Italové a Francouzi. Ve Francii, na královském dvoře se sladkostem velice dařilo, z té doby, tedy ze 17. století, se nám dochovaly i názvy a druhy, které používáme dodnes – želé, bezé, pasiáns, nugát, griliáš, bonbón. Slovo bonbón je odvozeno od slova bon, což znamená dobrý a ve zdvojené použití tedy velmi dobrý. Ve Francii se v 15. století pekly i dorty, ale ty nebyly sladké, ale slané. Byly podobné dnešním slaným koláčům, plněných náplní z ryb, zvěřiny, zeleniny. Až v 16. století se objevily dorty podobné dnešním.

První cukrárna i se zmrzlinou se objevila v New Yorku v roce 1776. O deset let později ve Vídni Ludwig Dehne otevřel cukrárnu, která zakrátko dostala konkurenta, Franze Sachra, a toho již všichni známe, jeho slavný dort je stále nejžádanějším zákuskem ve Vídni.

Čokoláda se objevila později než sladké moučníky, až po dobytí Mexika. Nejprve se ujala ve Francii, postupně se vylepšovala přidáním mléka, cukru a oříšků.

Ještě se zmíním o perníkářství. V našich zemích bylo velmi oblíbené a v mnoha městech se perníky pekly. Jen v Pardubicích nikoli. A tak si lidé z pardubických dělali legraci, že nemají perníky, vyptávali se na jejich pardubický perník. Byl to protimluv – pardubický perník prostě neexistoval. Nakonec se i tam začal péct a nyní je spojení pardubický perník známé po celém světě. Když jsme byli v Pardubicích, navštívili jsme specializovanou prodejnu a tašku si jich nakoupili, pro děti a známé. Je sice hezky zdoben a je v různých tvarech, ale že by se vyznačoval výjimečnou kvalitou, to tedy nemůžu říct. Je dobrý, ale nijak výjimečný.

Na výstavě jsem nafotila několik zajímavostí. Uvidíte zákusky, které byly upečeny podle časopisů z 30. let minulého století, různé pomůcky, dorty a krabičky. A co mě nejvíce zaujalo, byly ručníky na věšáčku. Již tehdy lidé, kteří vyráběli sladkosti, používali různé ručníky na různé činnosti, tak jak to vyžadováno dnes. A to se jednalo o malou rodinnou cukrárnu, ale dbalo se na kvalitu a nezávadnost všeho vyrobeného. Moc bych si přála, kdyby se doba vrátila, každá z cukráren by byla zajímavá svými výrobky, rozdílnými od konkurence, ale vyrobené poctivě a s láskou.

Výstava byla zajímavá, mám ráda staré věci, do sytosti jsem si vše prohlédla. Vřele doporučuji všem, koho zajímají sladkosti a  koho zajímá, jak vypadalo jejich město na začátku minulého století. Může porovnávat s dnešním stavem a jistě se doví mnoho nového ze starých map a z popisků u exponátů.

Někdy koncem ledna jsem zaslechla v televizi zmínku o výstavě, která se nachází v Jízdárně Pražského hradu a nejvíce mě zaujalo, že zde má být soustředěno to nejkrásnější a nejhodnotnější co se nachází na našich hradech a zámcích.  Protože ráda sdílím své zážitky se svým mužem, kterého by sice nenapadlo jezdit na nějakou výstavu, ale když jsem ho seznámila se svým nápadem, kývl a tak jsme v pondělí vyrazili do Prahy.

Můžu říci, že jsme viděli opravdu neuvěřitelné skvosty, které v sobě nesou punc zlatých českých ručiček. Na výstavě je soubor šesti stovek exponátů z různých českých hradů a zámků. Vše krásně pohromadě, nemusíte kvůli nim objíždět celou republiku. Moc se nám všechno líbilo, nakonec i manžel byl spokojen, tak jako ostatně vždy, když se mnou vyrazí na cesty.

Hlavní článek k výstavě najdete v internetovém časopise Čekanka paní Táni Kubátové. Já ho zde nebudu přepisovat, kdo máte zájem přečíst si více o některých exponátech, klikněte si na stránky s časopisem. Já se zde spíše zaměřím na fotky, které jsem na výstavě nafotila. Překvapilo mě, že se mohlo fotit, ale pouze bez blesku a v sálech byla tma a pouze bodové osvětlení. A vzhledem k tomu, že fotit neumím, nejsou fotky dokonalé. Ale i tak si myslím, že alespoň trochu na vás z nich dýchne krása naší historie.

Začnu knihami, byly zde kroniky, cestovní deníky a další staré tisky. A také psací stůl a knihovna pana Augusta Sedláčka, tento muž se zasloužil o vznik české kastelologie, vědy o hradech.

Bylo zde mnoho obrazů, za všechny těchto pár, které se mi povedlo nafotit.

Cenné a krásné obrazy Mistra Theodorika, které vznikly v letech 1360-1364. Z Karlštejna, z Kaple sv. Kříže , sem byl převezen obraz Sv. Šimona a Sv. Jana Křtitele. Z Národní galerie pak obraz Sv. Matouše Evangelisty. Jsou malovány olejovou temperou na bukové desce. Úžasné byly skleněné exponáty a různé drobnosti, krásná keramika a také  zdobený hudební nástroj.Bylo zde také několik kostýmů, šatů a uniforem. Zde na fotce je kostým Vincence z Auerspergu a šaty Wilhelminy Auersperg, pocházejí ze 17. století a jsou ušity z atlasu, zdobené šitou a paličkovanou krajkou.Nádherná a krásně barevná je pohovka potažená tkaným potahem. Ten byl inspirován La Fontainovými bajkami, vyroben okolo roku 1784 ve Francii a můžeme ho vidět ve Vizovicích.Moc se mi líbil vyřezávaný oltář sv. Anny Samotřetí, vyroben kolem roku 1524.Úžasný byl přijímací stůl, který je vyroben z ebenového dřeva a slonoviny někdy po roce 1600. Je tak krásně vyzdoben malbami, bohužel se mi ho nepodařilo nafotit, tak jenom pro představu pro ty, co ho neznají. Největším lákadle byl pro mě Relikviář sv. Maura, o kterém jsem toho hodně věděla, ale nikdy neviděla. Je opravdu úžasný, je zde 12 apoštolů, postavy Ježíše Krista a sv. Maura, jejich výjevy ze života, vše zlacené a plno drahých kamenů. Nafotit se mi nepodařilo, tak pouze uvedu fotky z netu.Bylo zde i několik kabinetů, většinou ze 16. a 17. století. Krásný je Delfínový kabinet z majetku spisovatele Adalberta Stötera, který se nachází na Hluboké. A překrásný je Chebský kabinet, který byl dokonce otevřen, a tak jsme si ho mohli pořádně prohlédnout. Má krásnou barvu, je z ořechu, imitace ebenu a je zlacen.Beethovenovo piano je nástroj, na kterém hrál sám skladatel na zámku Hradec nad Moravicí. Koupil ho pro něj kníže Karel Alois Lichnowský v roce 1801 v Paříži. Kladívka jsou potažena jelenicí a nástroj je vložen do empirové klavírní skříně s malovanou dekorací a bronzovými zlacenými aplikacemi.A na závěr obrázek  automobilu Benz Victoria, které si v roce 1913 koupil kníže Karel V. Schwarzenberg. Dlouho v něm nejezdil, s automobilem se vypravil rok poté na bosenskou frontu, zde se nakazil úplavicí a bohužel umřel. Auto bylo lehce poškozeno střelbou. Zde jsou fotky nejhorší, tak jen pro ilustraci. Originál můžete vidět v Národním technickém muzeu, protože vnuk knížete, pan Karel VII. Schwarzenberg, ho ponechal v tomto muzeu pro všechny ke zkouknutí. Zde strávil manžel nejvíce času, pravil, že by nebylo špatné mít takové autíčko doma…Zdroj fotografií Wikipedie a mé vlastní z výstavy

• Relikviář sv. Maura – autor Packare CCO
• Fotografie relikviáře z výstavy v Jízdárně Pražského hradu – autor Draceane CC BY-SA 4.0