Pečená omeleta s jahodami

Suroviny – 3 vejce, 3 lžíce moučkového cukru, pár semínek z vanilkového lusku, citronový cukr, 3 lžíce hrubé mouky. špetka soli

Na naplnění – jahodový džem, pokrájené jahody

Postup – bílky ušleháme se špetkou soli, pak přidáme cukr, žloutky, vanilku, citronový cukr a vše spolu šleháme do husté pěny. Nakonec lehce vmícháme prosátou mouku. Těsto vlijeme do kulaté formy, kterou jsme vymazali máslem. Upečeme, hlídáme, abychom nepřepekli, piškot by byl vysušený. Potom omeletu stáhneme na talíř, potřeme řidším jahodovým džemem a půlku moučníku poklademe plátky jahod. Přehneme, pocukrujeme, ozdobíme jahodami.

Pekla jsem v rozkládací dortové formě, lze použít i pánev, aby šla jemná omeleta lehce přesunout na talíř. Synovi chyběla šlehačka, můžete si ji k moučníku doplnit, já ji doma dnes neměla. Krájela jsem na trojúhelníky, z této jedné omelety jsem měla čtyři porce. 

Hašé z vepřového masa

Pokrm jsem připravila z vařeného vepřového kolena,  které vařívám nyní často pro našeho psíka. Vybírala jsem libové maso, můžete ale použít i jiný druh, popřípadě využít vařené z polévky nebo zbytek pečeného.

Suroviny – asi 400 g vařeného vepřového masa, strouhanka z jedné housky (asi 30 g), asi 100 ml mléka, 1 střední cibule, pár lžic vývaru, 1 žloutek, sůl, mletý pepř, trochu sádla

Postup – vařené maso nakrájíme na drobné kostičky. Strouhanku navlhčíme mlékem. Cibuli nakrájíme nadrobno a na sádle ji opečeme dozlatova. Pak přidáme maso, orestujeme, potom strouhanku s mlékem, osolíme, opepříme a podle potřeby vlijeme trochu vývaru. Chvilku dusíme, necháme všechno spojit a po odstavení vmícháme do horkého pokrmu žloutek. Ochutnáme, popřípadě dochutíme a podáváme s pečivem nebo různě upravenými bramborami. 

Jemné buchty

Suroviny – 100 g másla, 50 g moučkového cukru, 3 žloutky, 1 citronový cukr, 1 vanilkový cukr nebo vanilková semínka, 500 g hladké mouky, 1 kostka droždí, mléko, špetka soli

Plnila jsem švestkovými povidly, můžete zvolit i náplň tvarohovou, makovou či marmeládovou. Na potření po upečení si připravte asi 50 g másla a asi 100 g na potírání buchet při skládání na plech.

Postup – z droždí, lžičky cukru, teplého mléka a lžíce  mouky umícháme kvásek a necháme ho vykynout. Máslo utřeme s cukrem a pak po jednom přidáváme žloutky. Do tohoto základu vmícháme ostatní suroviny, mléko podle potřeby a vypracujeme hebké a nelepivé těsto. Poprášíme moukou, přikryjeme a necháme hodinku kynout.

Vykynuté těsto na vále rozdělíme na polovinu, vyválíme plát, rádlem nakrájíme čtverce, naplníme náplní, spojíme k sobě růžky a vytvarujeme buchty. Pekáč nebo plech potřeme rozpuštěným máslem a naplněné buchty na něj pokládáme s asi centimetrovým odstupem. Po naplnění je všechny ze všech stran potřeme máslem a necháme asi 20 minut kynout. Poté vložíme do předehřáté trouby a upečeme.

Ihned po vytažení  z trouby je otočíme spodní vrstvou nahoru, potřeme máslem a pocukrujeme.  

Kolečka se sýrovou náplní

Suroviny – 250 g pohankové mouky, 250 g másla, 250 g brambor, lžička soli

Postup – brambory den předem uvaříme ve slupce. V den přípravy je oloupeme a jemně nastrouháme. Přidáme k nim změklé máslo, sůl a mouku. Množství, které jsem uvedla je pouze orientační, záleží na bramborách, jaké budete mít. Zpracujte těsto, podobně jako na jiné vykrajované pečivo. Hned po částech vyvalujte a vykrajujte větší kolečka. Polovinu z nich potřete rozkvedlaným vajíčkem a posypte semínky. Po upečení spojujte jakoukoli sýrovou náplní.

Já jsem tentokrát plnila čerstvým sýrem Matylda, přidala jsem sůl, rozetřený česnek a trošku domácí majonézy. 

Látková hrací knížka

Pojďte si prohlédnout skládanou knížku, kterou ušila dcera pro svou roční holčičku. Je interaktivní, nejen že si může Monička stránkami listovat a prohlížet si jednotlivé našité obrázky, ale může si i s jednotlivými obrázky hrát a trénovat své malé prstíčky.

Začínáme obalem

Květy kytiček,  i většina dílků v knížce,  jsou připevněny suchým zipem a dají se přesouvat podle libosti. Lodička plave a posouvá se po stránce. Mráček má všitou kapsičku a dešťové kapky se můžou ukrýt.  Beruška má uprostřed zip, stužky jsou připevněny suchým zipem a mohou se schovat do kapsičky. Stonožka  má hlavičku a tělíčko také na suchý zip, dá se libovolně proměňovat, měnit jednotlivé barvičky tělíčka. Jabloň i ježek nesou ovoce připevněné suchým zipem, dají se tedy sklízet nebo posouvat na stromku. Kachnička je na gumičce a plave po celém jezírku, ale musí se vyhnout lodičkám. Knoflíčky mezi sebou soutěží, který je rychlejší.  Tygr má hřívu, za kterou se dá tahat a je tu hlavně proto, že Monička už ví, jak dělá tygr-:)

 

 

 


 

Strava v historii – pravěk – maso, maso, maso

V posledních letech čtu více historických knih. V každé z nich je vždy zmínka o jídle, postavy z knížek něco nakupují, vaří, pečou nebo alespoň o jídle hovoří. A napadlo mě, že nemám velké znalosti o tom, co lidé v různých etapách civilizace jedli, jak si jídlo připravovali a jaký vztah k němu měli. A protože jídlo a jeho příprava mě velice zajímá, vždyť celý můj profesní život se kolem potravin točil, vymyslela jsem seriál, v němž se pokusím shrnout, jak probíhala výživa lidí. Zvu každého, koho dané téma zajímá, budu moc ráda, když v mých článcích naleznete něco nového.

Své psaní jsem pro přehlednost rozdělila podle historických období. Začnu v pravěku (3 000 000 – 4500 př. n. l.), přesunu se do starověku (4500 př. n. l. – 7. století), velkou pozornost budu věnovat středověku (6. – 15. století) a nakonec vás vezmu do novověku (15. století až do současnosti). Nebudou chybět ani recepty, pár jich přidám pro ilustraci, jaké potraviny lidé jedli a jak s nimi zacházeli.

Nejstarší hominidé, předchůdci člověka, se objevili asi před 3 miliony let. Postupně přicházeli další druhy, až někdy před 40 000 – 10 000 let př. n. l. se objevil Homo sapiens sapiens, člověk moudrý, přímý náš předchůdce. Je to období mladšího paleolitu, poslední doba ledová. Dobu kamennou dělíme na starší – paleolit, mladší – neolit, mezi nimi je střední doba – mezolit. Doba neolitická je spojena s přechodem k zemědělství jako hlavnímu způsobu obživy. V našich zemích se tak stalo v 6. tisíciletí př. n. l.

Území našeho státu bylo zalidněno již řadu tisíciletí před slovanským osídlením. Za své předky nemůžeme považovat jenom Slovany, ale i nejstarší zemědělce, lid z pozdní doby kamenné a první Indoevropany. Nemůžeme zapomenout na obyvatele z doby bronzové a jejich kulturu únětickou, lužickou, mohylovou i několik dalších. Žila zde významná skupina Keltů, jejich pohanské rituály dodnes patří k těm, na které nezapomínáme. Hlavně v tomto adventním období si leckdo vzpomene na štědrovečerní zlaté prasátko, pálení purpury nebo mu udělá radost obdržený svazek jmelí, bez pozlacení, ale s velkým množstvím bílých kuliček, které přinášejí štěstí. Ale žili zde i Germáni, i když ti většinou naším územím pouze procházeli. Všechny tyto skupiny obyvatel u nás zanechaly stopy. Jejich pobyt se odrazil v místních názvech, v zemědělství, v chovu domácích zvířat, ale i ve stravě, kterou konzumovali.

V mladší době kamenné lidé pěstovali a vyráběli tolik, kolik spotřebovali nebo kolik jim přírodní podmínky dovolily. Měli smysl pro krásu, jak dokazují nálezy keramických nádob, výtvarných předmětů nebo ozdob. Znali víru, kult, snad žili celkem spokojeně. Od doby bronzové se situace začala měnit. Vyrábělo se více, rozvíjel se obchod, vyčlenila se skupina vládců, jak dokládají nalezené honosné hroby.

V Čechách se střídala step s tundrou. Stromy nebyly zastoupeny po celé ploše, byl zde i otevřený prostor, který vyhovoval velké stádní zvěři. Lidé se živili lovem a sběrem. Při lovu velkých zvířat používali vrhací zbraně, oštěpy i pasti, do kterých nalákali zvíře. U Dolních Věstonic lovili mamuty, v jiných částech země koně, bizony a zubry. Na konci paleolitu žili ve stádech již pouze koně a sobi.

Skupiny lovců následovaly stáda, tak jak zvířata měnila pastviny. Trasy mohly měřit i kolem tisíce kilometrů během jednoho roku. Zvířata lovili naháněním přes srázy, do jam nebo pastí. Při lovu menších živočichů používali sítě, z nástrojů kopí, luk a šípy s kamennými hroty. K lovu ryb využívali kostěné harpuny, proutěné koše s plováky z borové kůry, později i lodě poháněné pádly.

Zvířata jim nesloužila pouze jako zdroj potravy, ale využili je celá. Prvotní bylo maso, potom kosti, kůže, kopyta. Šlachy vysušili a používali jako nitě, z kostí vyráběli jehly nebo i jiné nástroje, z kůží si šili oděvy, chránící je před zimou. Řadu nástrojů získali opracováním kamene nebo využitím přírodních zdrojů.

S přípravou jídla souvisí ohniště. Nejjednodušší bylo pouze zahloubené do země, ale našly se i s kamenným obložením. Rozdělávání a udržování ohně nebylo jednoduché. Nejdříve museli získat zápalnou jiskru, k čemuž sloužily tyčky, kterými se rychle třelo, křesací kamínky nebo troud ze ztrouchnivělého dřeva, popřípadě oheň založený samotnou přírodou.

Lidé maso opékali, pekli nebo dusili v jámách, nad nimiž rozdělali oheň. Vařili v nádobách rostlinného původu nebo ve vacích z kůže. Ptáky obalovali hlínou i s peřím, upekli je, potom odloupli hliněnou krustu a zůstalo jim čisté měkké maso. Vařilo se v keramických nádobách bez polevy, které byly křehké a snadno praskaly. Některé nádoby měly po obvodu ouška, do kterých se uchycoval provaz nebo jiný materiál. V těchto nádobách se asi ohřívala voda nebo se v nich vařilo jídlo nad ohništěm. Na studenou vodu měli dřevěná vědra, sudy nebo kádě.

Lidé přebytky masa sušili a udili. V chladnějším počasí ukládali maso do vody, protože studená voda ho dokázala uchovat. A když voda zmrzla, maso vydrželo čerstvé a bylo také chráněno před šelmami. Pro čerstvé maso využívali zásobní jámy. K dlouhodobému sušení a uskladnění používali nadzemní plošiny na kůlech.

Nejstarším domácím zvířetem byla ovce. Skupiny zemědělců ji k nám kolem roku 9000 př. n. l. přivedly z východních zemí. Postupně se objevovala další zvířata – koza, hovězí dobytek, prase a pes. Stáda hovězího dobytka se pohybovala volně po krajině, setkávala se s divokou místní populací a docházelo ke křížení. Ovcím a kozám se u nás moc nelíbilo, příliš se nerozmnožovaly, co do počtu je předstihla prasata. Těm se naopak nedařilo na východě, ale u nás se jim líbilo. Pohybovala se volně kolem příbytků, tak jako ostatně všechna zvířata, až na počátku středověku se cíleně vykrmovala.

Polodivoké krávy se dojily nerady, někdy se zabíjela telata, aby bylo dostatek mléka pro děti. Krávy sloužily také k tahu, využívala se i kůže. Ovce a kozy dávaly nejen mléko a maso, ale i kůži a vlnu. Z kyselého mléka vyráběli lidé tvaroh a sýry. Sobí maso poskytovalo až třináctkrát víc morku než například maso koňské. Lidé kosti tříštili, aby se k morku dostali, byla to významná část stravy. Kosti také vařili a získávali tak vývary, sloužící jako základ polévek.

Koně byli v počátcích pouze lovnými zvířaty, k domestikaci došlo kolem 4. tisíciletí př. n. l. Kůň byl důležitým zvířetem, v žebříčku bychom ho mohli umístit na druhé místo za hovězí dobytek. Jejich výhodou bylo, že se na rozdíl od skotu dokázali prohrabat k potravě i přes vysokou vrstvu sněhu. Konina byla bohatá na bílkoviny, ale měla málo tuků, nejdůležitější složky stravy, protože živočišného tuku bylo málo. Později u Slovanů sloužili koně k jízdě a k nošení nákladů.

Slepice a jiná drůbež byla málo rozšířena. Keltové chovali pár slepic, ale husy, kachny a holubi byli velkou vzácností. V pravěku lovili lidé mnoho ptáků – divoké kachny, koroptve, křepelky, sojky, pěnkavy i další druhy. Od nejrůznějších ptáků sbírali vejce. Jistě také lovili ryby, ale nálezů o jejich počínání je velmi málo.

Získat v pravěku tuky bylo velmi složité. Zvířata nebyla příliš tučná, snad jen prasata poskytovala více tučného masa. Lidé znali uzení, mohli si bůčky nasolit a vyudit. Tuk sbírali při vaření a používali ho na léčení různých neduhů nebo ho přidávali do připravovaných pokrmů. Z loje a mouky tvořili kuličky, sušili je a přidávali do polévek a kaší. Z rostlinných olejů znali olivový, lněný, oříškový, makový a o něco později řepkový. Olej získávali lisováním, ale také olejnaté rostliny vařili a tuk potom sbírali.

Když jsem svým dětem říkala, o čem píši nové články, hned se zajímaly, jak pravěcí lidé maso připravovali, a usmívaly se. A pak mi řekly, že asi před 17 lety na táboře pekly maso stejně jako se peklo kdysi. A vyprávěly. Ráno vyrazily za tábor pro kameny. Nesměly být z potoka, protože ty mají ve všech pórech nasáklou vodu a po nahřátí v ohni by vybouchly. Potom vykopaly hlubokou jámu a vedle ní založily oheň. V něm nahřály donesené kameny a polovinu jich vložily do jámy. Přidaly i popel a ke straně jámy zatloukly tyč. Maso potřely hořčicí, zabalily do kopřiv a  položily ho na teplé kameny. Nyní vše zakryly druhou polovinou teplých kamenů. Jámu zasypaly zeminou, tyč vytáhly a nalily do otvoru, který se jim objevil, vodu. Ta vytvořila spolu s teplem z kamenů páru. A nyní čekaly asi 2 hodiny, než maso velice opatrně vykopaly, rozbalily a pochutnaly si na pěkně upečeném masíčku. Využily i plápolající oheň, v kotlíky si nad ním uvařily gulášovku. To už není pravěký pokrm, ale polévky si pralidé také vařili.

Popsaný způsob pečení použil spisovatel Ernest Thompson Seton ve své knize Dva divoši. Proto se toto pečení nazývá Setonův hrnec. A nyní dva typické recepty, přičemž podobně jako kuře si lidé připravovali i jinou drůbež a v popelu pekli nejenom ryby, ale i další druhy masa.

Kuře pečené s medem – uvař kuře, usuš je a udělej na něm četné zářezy. Naplň zářezy medem smíchaným s troškou ovocného vína nebo moštu, a nech dobře nasáknout. Potom kuře opeč na rožni a podávej.

Ryby pečené v popelu – ryby vykuchej a oškrábej, osol, obal velkými zelenými listy, dej na žhavý popel a žhavým popelem zasyp. Pečení netrvá dlouho.

Recepty bych ukončila dnešní článek. Možná že někdo z vás měl stejnou představu jako já, že pravěcí lidé toho moc neuměli, ale ono to tak nebylo. Je zajímavé, jak si s mnoha věcmi dokázali poradit a vynalezli způsoby, které jim umožnily prožít svůj život a přežít i v drsných podmínkách tehdejší přírody. V příštím díle vám nabídnu pohled na rostlinnou část výživy v pravěku. Zjistíte, že plno dnes známých bylinek, ovoce, semínek i plodů rostlo planě již v tehdejší době.

Některé informace a recepty jsou z knihy Magdaleny Beranové – Jídlo a pití v pravěku a ve středověku.

Strava v historii – pravěk – obilí, rostliny, ovoce

V druhé části o pravěké kuchyni se podíváme, jak lidé využívali přírodní zdroje ke své výživě. V první části jsem popsala hlavně mužský příspěvek k obživě, tedy lovení zvěře, dnešní díl bude o sběru, hledání a zpracování rostlin, což byla hlavně ženská doména.

O rostlinné potravě toho mnoho nevíme, protože nálezů se dochovalo málo. Obilí v pravěku bylo pluchaté. Pluchy drží pevně na zrnu a jsou nepoživatelné. Pokusy se podařilo zjistit, že bylo třeba zrna nahřát, aby se pluchy uvolnily a mnutím mezi prsty se daly odstranit. Potom bylo třeba zrna rozdrtit, což nebylo vůbec jednoduché. Zrna byla výživná, pěstování nenáročné, výnosy nebyly nijak vysoké, ale vyšší než z jiných plodin. Kamenná drtidla se používala nejen na obilí, ale i na koření, sušené ovoce nebo ořechy.

V neolitu se nejvíce pěstovala pšenice dvouzrnka nebo jednozrnka, pšenice špalda, ječmen, žito a o něco později oves. Kromě obilí jedli lidé i luštěniny, nejstarší jsou hrách a čočka. Některé druhy hrachu se pnuly po stromech, jiné po zemi. Čočka byla náročnější plodina, vyžadovala čistší pole. Bob koňský potřeboval teplé počasí a vyšší vlhkost, proto se jeho pěstování příliš nerozšířilo.

Z obilí lidé pekli placky. Nadrcené obilí smíchali s vodou, vytvořili placky a ty opekli na ohništi. Mohly být ale také jen uhnětené a pak usušené na slunci. Placky vyráběli také z uvařené kaše. Nalezené pečivo nese často stopy uhlíků a dřevěného popelu. Ve Švýcarsku se našel malý bochníček kvašeného chleba, kvašená obilná kaše a zbytky upečené kaše. Nález byl datován do let 3830 – 3700 př. n. l.

Kaše byly většinou slané, když byl tuk, tak silně maštěné. Kaše vařili nebo pekli z masa, morku nebo ryb a nadrceného obilí. Ochucovali je bylinkami, zeleninou, kořínky nebo houbami. Sladkou kaši připravovali také bez vaření, nadrcené obilí namočili přes noc do vody nebo mléka a druhý den doplnili medem, ovocem čerstvým nebo sušeným, ale i ořechy. Kaši bez vaření se říkalo brašno a mohla být sladká i slaná.

Podařily se najít, a to i přímo na Moravě, zbytky rostlin a zeleniny. Víme tedy, že lidé pěstovali nebo sbírali volně rostoucí rostliny, některé řadíme mezi zeleninu, jiné mezi bylinky. Většinou je přidávali k pokrmům a doplňovali tak jejich chuť.

Domníváme se, že pravěcí lidé znali tuto zeleninu – mrkev, petržel, pastinák, řepu, česnek, ředkev, salát polníček. O cibuli se nedochovaly žádné zprávy, česnek se našel na nalezišti Býčí skála na Moravě. Tykvovité rostliny byly známy v Mexiku a státech Jižní Ameriky, u nás v pravěku nebyly. Lidé nejprve pojídali zeleninové natě, později také kořeny.

Paleobotanici objevili na nalezištích tyto byliny, naťové zeleniny, léčivky a květiny – lebedu, kopřivu, pampelišku, rdesno, řepku, řeřichu, šťovík, majoránku, pelyněk, kmín, bolševník, potočnici, merlíky, sléz, mátu, petrželku, kontryhel, popenec, mochnu husí, sedmikrásku, violku, vrbovku, plicník, bedrník, kerblík, chmel a ptačinec. Šťovík pojídali syrový nebo z něj vyráběli nápoje. Bolševník, jiný druh než nás dnes trápí, se dával do polévek, dnes nazývaných boršč. Řeřicha rostla u vody a přidávala se do různých pokrmů. Oblíbená byla kopřiva, pravděpodobně upravovaná stejně jako dnes. Mnoho těchto rostlin používám i já ve své kuchyni a při léčení nemocí, pěstuji si je na zahrádce nebo u nás volně rostou, podobně jako kdysi v pravěku.

V době dávno minulé znali lidé sůl, nalezišť byl asi dostatek. Solili s ní hlavně maso a prodlužovali tím jeho trvanlivost. Houby lidé jistě sbírali, domnívám se, že praxí zjistili, které mohou bez problému konzumovat. Doklady o jejich užití v kuchyni máme až z pozdější doby. Ocet vyráběli převážně z ovoce, hlavně z jablek, hrušek, fíků, ale i bukvic, nejčastěji však z nekvalitního vína.

Původním a nejrozšířenějším sladidlem byl med divokých včel. Později jim v dutinách starých stromů, v brtích, připravovali lidé jakési úly a lákali do nich včelstvo. Sladili i mízou ze stromů, u nás hlavně z javoru a břízy. Z hroznové šťávy získávali hroznový cukr, sladili ale i rozdrcenými fíky nebo pracharandou z jablek a hrušek.

V neolitu rostly již ovocné stromy, samozřejmě plané, ale ovoce měly. Byly známy jabloně, hrušně, třešně, lísky, ořešák vlašský, trnky a jim podobné slívy. V lesích se pnula vinná réva. Jabloně známe od nejstarších dob. Lidé ukládali načesané plody do zásobních jam, také se zde jejich zbytky našly. Jablka se také sušila, navlékala na šňůrky, drtila a pak sloužila jako sladidlo. Asi to bylo vážené ovoce, navlečené sušené půlky jablek se našly v královské hrobce v Uru v Mezopotámii. Hrušně byly vzácnější, jejich využití bylo stejné jako u jablek. Ptačí třešně rostly již v neolitu, větší rozšíření známe až ze středověku. Naproti tomu trnka byla častá, plody sbírali sběrači již v mezolitu, od neolitu potom první zemědělci. Slívy byly již v paleolitu, zuhelnatělé pecky jsou z doby sběračské.

Lidé sbírali i ovoce, které dnes skoro neznáme. Byly to hlavně plody svídy neboli svídánky, plody měchyně či mochyně židovské, známé pod názvem židovská třešeň, plody hlohu a lilku potměchutě. Vodní ořech se říká plodům vodní rostliny kotvice plovoucí. Sbírali také naše známé lesní jahody, maliny, borůvky, ostružiny, ostružiny morušky a šípky. Nacházeli i žaludy a bukvice. Z bukvic lisovali olej, žaludy v době nouze využívali jako náhražku obilí, nejčastěji žita. Nejvíce jim však tyto plody sloužily jako krmivo pro zvířata.

Vodu lidem nabízela příroda, svá obydlí si vybírali u řek, potoků nebo studánek. Starobylé studny známe již z konce mladší doby kamenné. Využívali také zřídla teplé nebo horké minerální vody. Znali a pili čaje z léčivých rostlin a ovoce.

Ani alkohol nebyl pralidem neznámý. Připravovali kvašené nápoje z obilí, ovoce, medu a někde i z vinné révy. Ti, kdož měli mléko, vyráběli z něj alkoholický nápoj kumys. Používali mléko kravské, velbloudí, ovčí i kozí.

A přidávám několik pravěkých receptů, které napsala Magdalena Beranová.

Žitná polévka nebo kaše – žitnou mouku uvaříme v horké vodě na kaši, potom přidáme mléko a podle chuti osolíme. Na hustotě záleží, jíme-li ji jako polévku nebo kaši.

Zelná polévka – dáme vařit do hrnce hlávkové zelí a vaříme, ale jen tak dlouho,aby zelí zůstalo křehké a křupavé. Pak rozkloktáme kyselé mléko nebo sladkou smetanu, vlijeme a povaříme s kmínem. Můžeme přidat žloutky nebo vařená vejce.

Kaše z mléka a chleba – vezmi cca 0,5 l mléka a nech povařit s trochou vody na mírném ohni. Do mléka přidej tři krajíčky nadrobeného chleba, podle potřeby přilej trochu vody, aby se kaše nepřipálila, a postav znovu na oheň. Ochuť solí a olejem nebo na sladko medem a moštem.

Placky z kaše – uvař kaši z mouky a vody, osol, případně okořeň tím, co máš k dispozici. Ze studené kaše dělej placky a peč je po obou stranách na rozpálených kamenech nebo na ohništi. Hodí se i zbytky kaše od předešle.

Pučálka – hrách namočíme den předem a potom ho nasucho upražíme nebo upečeme v peci. Můžeme ho máčet tak dlouho, až třeba naklíčí. Upražený hrách můžeme smíchat se sušeným pokrájeným ovocem.

Ačkoli se nám z pravěké doby nezachovaly žádné písemnosti, kosterní, hmotné i botanické nálezy nás seznamují s životem lidí v pradávných dobách. Tito lidé byli závislí na přírodních podmínkách a využívali zdroje, které jim příroda připravila. Nejhůře jim jistě bylo v zimě, jedli pouze to, co se jim podařilo uchovat, popřípadě ulovit. V příštím článku se půjdeme podívat za lidmi do starověku, nejen do našich zemí, ale hlavně do starověkého Řecka a Říma, dle mého kolébky naší civilizace.

Některé informace mám z knihy Magdaleny Beranové – Jídlo a pití v pravěku a středověku

Na mých stránkách naleznete  i recept na ovesnou nebo makovou kaši připravenou podle receptu, který by mohl být z pravěku.