Konzumovaly se druhy, které dnes již neznáme nebo používáme velmi málo – hromový kořen (špargl), bílá řepa zvaná vodňatka, sladká řepa, kolník, kadeřník (kadeřávek), barevné mrkve. Při úpravě zeleniny se většinou rozpustilo máslo, na něm se nechal zkaramelizovat cukr, přidala se nakrájená zelenina, která se podle potřeby podlévala hovězím vývarem. Vše se dusilo nebo vařilo, podle toho, jaký pokrm měl vzniknout. A pravidlem bylo, že zeleniny bylo mnoho, v polévkách několik druhů v ohromném množství.

– vařil se z ní sladký maz. Mrkev se uvařila, nakrájela, přidaly se krajíčky chleba namočeného ve víně, bezový a růžový květ a vše se povařilo s medem. Z koření pepř, hřebíček, zázvor a skořice. Takto připraveným mazem se plnily oplatky nebo se podával se svítkem.

– mrkev se vařila s opraženými kaštany

– doplňovala smažené vemeno

– mrkvová baba byl moučník z uvařené mrkve, propasírované s vejci, s cukrem a rozinkami. Těsto se smažilo po obou stranách na pánvi.

Pastinák se přidával do polévek a jako příloha k rybám. Ředkev se pojídala v hospodách k pivu. Vodnice se v klášterech podávala se slaninou, běžně se využívala jako zelenina i krmivo. Červená řepa byla přílohou k pečenému masu s omáčkami. Letní úroda fazolových lusků se většinou vařila, pozdní sklizeň se sušila v peci po upečení chleba.

Z polní řepy se nejprve upravovaly pouze listy. Později i bulvy. Amos Komenský napsal, že se kořeny podávají k domácí večeři, k pečenému masu spolu s omáčkami a saláty. Několik receptů na využití listů:

– úprava jako zelné listy, také se nakládaly

– řepné listy se uvařily, přidala se osmažená cibule a máslo, vznikla hustá omáčka

– uvařily se listy, nadrobno pokrájely, přidal se med, anýz, zázvor, hřebíček, skořice a pepř

– řepa se dusila s vepřovým masem

Kozlíček polníček je náš původní salát, dříve rostl v obilných polích. Hlávkový salát byl první zeleninou rychlenou pod sklem za vlády Ludvíka XIV. Na počátku 19. století se objevilo plno receptů na úpravu hlávkového salátu. Do té doby se sice jedl, ale nebyl popsán jeho způsob přípravy. Nejčastěji se upravoval jako salát, ale často se opékal nebo dusil. Jídal se denně, ve svátek k masu, ve všední dny k bramborám, knedlíkům nebo těstovinám. Saláty si brali s sebou lidé, když šli pracovat na pole. Salát se poléval smetanou, přidávala se natvrdo vařená vejce. Opečený na slanině se podával s chlebem.

V 16. století se začalo rozlišovat zelí od kapusty. Kapusta se často připravovala se skopovým masem. Spařená kapusta se pokrájela a osmažila, přidalo se víno, rozinky, mandlové nebo ořechové mléko. Také se nadívala masem, nebo sekanou kapustou s kořením. Kapusta se také podávala s uzeným jazykem vařeným v páře. Kapustová poupata se upravovala s račím masem.

Zelí bylo velmi oblíbené. Ale našli se tací, kteří tvrdili, že je škodlivé na žaludek, jiní ho používali v lidovém léčitelství. Vařené se přikládalo na klouby postižené dnou, smíchané s medem na opruzeniny, listy zmírňovaly záněty a otoky. Podávalo se dětem, aby se naučily brzy chodit, a šestinedělkám, aby měly hodně mléka. Také prý zlepšovalo zrak a mírnilo opilost.

A další užití:

– podávalo se s pečeným, převážně vepřovým masem, sladké dušené zelí s bažantem

– ve sladké kuchyni se z něj dělaly náplně hlavně do kynutých těst

– zelné listy se plnily masovou náplní se slaninou

– připravovala se paštika ze zelí a rybího masa

– zelné košťály se vařily, k nim se podávala omáčka z hovězí polévky, másla, pepře

– zelné košťály se nakládaly podobně jako okurky

– nasolené zelí k nám přivezli mongolští nájezdníci, mělo jim dodávat bojovnou sílu

– ušelo, starý magický velikonoční pokrm, který jedlíkům přinášel životní sílu a zdraví. Chránil před úrazy a pasákům pomáhal najít zatoulaná zvířata. Připravoval se z pokrájeného kysaného zelí zahuštěného moukou se zakysanou smetanou, na dochucení se přidávala opečená slanina. Nechyběly vejce a nasekané kopřivy.

– kysané zelí se podávalo v omáčce z mandlí, rozinek a sušeného chleba

Také cibuli se připisovaly léčivé účinky. Pečená a smíchaná se slepičím sádlem, rozinkami a medem pomáhala při odřeninách. Léčila dnu, hemoroidy, uši, bolesti zubů, záškrt, měla zabránit moru i škrkavkám u dětí. Víme, že pomáhá léčit kašel, cibulová šťáva nalitá do nosu prý účinkovala při bolesti zubů. Vodou z namočené cibule se polévala půda ve stodolách, mělo se tím zabránit myším nájezdům na úrodu. Cibuli se připisovaly i záporné vlastnosti, měla nadýmat, způsobovat bolesti hlavy, zhoršovat paměť a zrak. Připravovala se cibulová omáčka s vínem i bez něj.

Česnek pochází z Asie, vždy byl považovaný za chutný a zdravý. Tvrdilo se, že jeho pach odpuzuje choroby. Chránil proti moru, dezinfikovala se jím voda. Chránil proti hadímu ušknutí, vyháněl škrkavky, léčil sýpavost a pomáhal při kašli. I u česneku se našlo něco, co škodilo. Způsoboval prý bolesti hlavy, malomocenství, vředy, žloutenku. Česnek byl polní a lesní, tomu se říkalo vlčí, protože měl mít větší sílu. A použití v kuchyni:

– rozetřený do salátů, omáček, při přípravě zvěřiny a ryb

– do česnekové omáčky se přidával hovězí vývar, víno, šalvěj, petržel

– jahody s vínem se doplňovaly česnekem

– přidával se do kaší slaných i sladkých

Křen se nepěstoval, rostl volně v lesích. Nastrouhaný se připravoval s mandlemi, vínem nebo vinným octem, smíchal se s polévkou a vařil se v ní. Polévka s ořechy a sušeným chlebem se sladila cukrem a dochucovala se nastrouhaným křenem. A známé jsou křenové omáčky, se smetanou nebo bez, s uzeným nebo s hovězím či spíše telecím.

Brukve se nadívaly telecím a uzeným masem. Dusily se na másle a podávaly s jehněčím.

Okurky se pěstovaly v koších upevněných na otočném kole, aby se mohla měnit pozice rostlin otáčejících se za sluncem. A použití:

– původní okurky byly nahořklé, voda se při vaření několikrát slévala

– vařené se podávaly polité olejem, octem a medem

– přidávaly se do polévek, k dušeným masům a do zeleninových směsí

– vařeným holoubatům se oddělila hlava a místo ní se umístila okurka. Takto naplněné maso se povařilo a podávalo obložené plody dřišťálu.

– v 17. století se nakládaly do octa s vodou nebo do nádob s osolenou vodou a koprem

– vařila se z nich okurková omáčka

V 16. století se v Itálii objevila brokolice. Květák se stal v 18. století velmi žádanou zeleninou v celé Evropě. Název se ujal až v polovině 19. století, předtím se mu říkalo květník, květlík nebo květlák anebo i  nám známý karfiol. Podával se nejčastěji s kuřecím masem.

Melouny se jedly syrové, z kůry se vařila marmeláda nebo se máčela a vařila v medovém roztoku.

Klasický špenát se u nás objevil v 16. století. Předtím se slovem špenát označovaly zelené kaše z uvařených bylin a listů.

– se špenátem se připravovala štika. Špenát se spařil, vymačkal, položil na uvařenou rybu, polil máslem a vínem, okořenil pepřem, zázvorem, muškátovým květem.

– špenátem se nadívaly omelety a taštičky

– podával se s masem i s osmaženými krajíčky chleba

– přidával se do báby z uzeného masa

Lilku se dříve říkalo malajský fialový meloun. Pražané mu v 19. století říkali turecké rajče. Arabští kupci ho dovezli do Španělska, dlouho se pěstoval jako dekorativní rostlina.

Rajčata pocházejí z Peru, mívala velikost jako rybíz. Do Evropy je přivezl Kryštof Kolumbus v 15. století. Nejprve byla považována za okrasná a jedovatá, ujala se po vyšlechtění v 18. století. Říkalo se jim jablka lásky, dětem se nepodávaly, aby v nich nepodněcovaly erotické touhy. A protože je zde souvislost se zákazem v ráji, říká se jim rajská.

I papriky přivezl Kryštof Kolumbus, v roce 1493 z Haiti. Také ony se nejprve považovaly za okrasné, byly pálivé, a proto nahradily drahý a za válek nedostupný pepř. K nám přišly papriky z východu, nazývaly se turecký pepř.

A nyní několik receptů z pera Magdaleny Dobromily Rettigové.

Pórová kaše

Vezmi bílý pór, usekej ho, smíchej s mandlovým mlékem a rýžovou moukou a dobře uvař.

Salát zelný

Pokrájejí se lístky zelné na drobné nudličky, nechá se v nádobce čistě vyklejtované vinný ocet, který se osolí, s kusem nového másla vařit; když se vaří, tak se tam pokrájené zelí vhodí, nechá se chvilku povařit, pak se na mísu vyloží, pepřem posype a buď teplé, neb studené na stůl dá.

Máslo zelené

Utří čtvrt libry čerstvě tlučeného másla s třemi natvrdo uvařenými žloutky a dej k němu lžíci špenátového tvarohu, dobře promíchej, pak skrze formu na stříkánky řídké sejtko protlač, tak jest to jako trávinka.

Salát míchaný

Uvař 4 pěkné růže karfiolu, 4 celery v slané vodě, pak vezmi 3 hlávky zeleného a 3 hlávky červeně kropenatého salátu, osol a připrav ocet vinný se solí a olejem, každý tento salát zvlášť připrav, pak na mísu poklop hluboký talíř a rovnej saláty; nejdřív udělej okolek ze zelené, čerstvé a dobře vyprané celerové natě, pak věnec z karfiolu, zase zelený hlávkový salát, zase celer pepřem posypaný, zase hlávkový červený salát a doprostředka pěkný celerový vršek. Musí se k tomu salátu dát olej a ocet na stůl, aby si každý na talíř dle libosti vzal, protože se na tom poklopeném talíři žádný neudrží. Aby z chuti nevyšel, nesmí se dlouho předtím dělat, než se na stůl nese.

Okurek nakládání

Nech okurky několik hodin v studničné vodě namočeny, pak vezmi kopr, vinné a višňové listí a počni takto nakládat; dej vespod listí a kopr, pak okurky, pak zase listí a tak až ku konci; pak nalej dobrého octa, dej trochu celého pepře a nech je tři dny na vlažném místě; pak je dej do studena a za několik dní můžou se potřebovat.

Protože se zelenina velmi často konzumovala s masem, věnuji příští díl právě jemu. Chudší měli maso většinou v neděli, bohatší si ho dopřáli častěji. Jaké druhy, jak upravované, kterého bylo nejvíce i jaké ryby se nejčastěji objevovaly na talířích, to vše se dozvíte v příštím díle.

Recepty a některé poznatky mám z těchto knih:

Massimo Montanari – Hlad a hojnost, dějiny stravování v Evropě

Magdalena Beranová – Jídlo a pití v pravěku a ve středověku

Magdalena Dobromila Rettigová – Domácí kuchařka

V této době bylo maso pro chudé vzácnější než ve středověku. Jejich život byl více podřízen vrchnosti, války byly spojeny s větším územím a měly tudíž větší dopad na obyvatelstvo. Střední třída živnostníků a měšťanů si maso dopřávala, objevilo se plno receptů na jeho úpravu.

Řezníci bývali svobodní venkovští lidé, kteří poráželi zvířata a maso vozili do měst na trhy. Řezníci získali svůj znak za vlády Jana Lucemburského, odměnou za pomoc při jeho vstupu s Eliškou Přemyslovnou v roce 1310 do Prahy. Jejich sekery pomohly porazit korutanské vojsko. Ve všech městech byly masné krámy, někde se tak domy označují dodnes. Maso se neprodávalo na kila či jinou váhu, ale na půlky nebo čtvrtky.

– z telecího smíchaného s holubím se připravovaly klobásy

– hovězí se většinou podávalo s různými omáčkami – cibulová, okurková, koprová, sardelová, křenová se smetanou nebo bez

– polská omáčka byla navinulá vínem a obsahovala řecké víno – rozinky

– telecí se plnilo šnekovou nádivkou

– telecí se podávalo s houbami, s vínem, se sardelí, s kyselou smetanou

Za možnost jíst vepřové maso vděčíme Číňanům. Z asijského vepře pochází většina dnešních plemen. Číňané se podíleli i na vzniku receptů, zpracovávali všechny části na množství způsobů. Bohatí vepřové považovali za podřadné maso, bylo dobré jen pro chudší vrstvy.

– vepřové na divoko, po zabití zvířete se v něm ponechala krev a maso se na týden naložilo

– vařilo se s cibulí, s jablky, s vínem nebo pivem, i octem, podávalo se se švestkovou nebo višňovou omáčkou

– žaludek a jiné vnitřnosti se dusil se zelenými bylinkami

– z bůčku, chleba a vajec se vařila kaše

– z nožiček se připravovala huspenina

– pekl se slaný koláč s vepřovým masem a jablky

– na vesnické zabíjačce se vyráběly jelítka, jitrnice, tlačenka, ta se lisovala mezi dvěma deskami

– ledvinkové nudle byl pokrm z tence nakrájeného masa pečeného na sádle, doplněn byl chlebem

– pohanský koláč byl podobný pizze. Plnil se syrovým i vařeným masem, jablky, vejci, kořenil se pepřem

Od 15. století se skopové maso označovalo jako velikonoční. V některých zemích se pokrmy z něj staly národním symbolem. U nás se nesetkalo s velkou oblibou, i když se samozřejmě jedlo, hlavně v místech s možností pastvy. Jehněčí a beránčí bylo považováno za přepychové maso. Tři čtvrtiny všeho chovaného zvířectva byly ovce. O ně se starali ovčáci, kteří byli osvobozeni od roboty, mohli se svobodně ženit a své děti posílat na studia. Z toho je vidět, že tato profese byla vysoko ceněna a ovčák byl váženou osobou.

– skopové se vařilo s kapustou

– do karbanátků a klobás se míchalo s vepřovým masem, nezbytností byl česnek

– beránek se nadíval celý a celý se pekl

– často se toto maso podávalo se zeleným hráškem

– nádivka do skopového masa se dělala ze slaniny, vařené rýže, vařených i syrových vajec, jablek, mandlí, rozinek, zelené petrželky, muškátu, skořice, šafránu, růžové vody a cukru

– skopové se vařilo s bramborami a šnekovou omáčkou

– skopové hrudí se dusilo

Droby považovali lidé za výjimečné maso, věřili, že je schopnosti sídlící v orgánech mohou příznivě ovlivnit.

– vařený uzený jazyk se poléval polskou omáčkou, šípkovou nebo višňovou

– dršťky se vařily s uzeným masem

– telecí játra se dusila se slaninou a kořenovou zeleninou

– telecí plíce, srdce a slezina, víno, tymián, cibule, citronová kůra a hřebíčky, vše se dusilo, pokrm se zahustil jíškou

– vemena se připravovala zadělávaná

Sekané maso pochází z Mongolska. Zde ho balili do plátů těsta, které pak vařili nebo pekli. Výhodou bylo, že i tuhé maso se po namletí nebo nasekání stává lehčeji poživatelné. Jeden druh španělských ptáčků se připravoval z masové míšeniny, která se zabalila do zelných listů.

Králičí maso bylo na venkově nejvíce dostupné. Králíci se chovali ve velkém množství, jejich chov se k nám dostal z Německa v 16. století.

Lov zvěřiny se stal výsadou panstva. Králem lovné zvěře byl zajíc, měl velkou převahu nad ostatními druhy. Z jelení zvěřiny měl nejchutnější maso kolouch a mladý jelen. Srnčí se především podávalo s omáčkami. Dančí zvěřina byla ceněnou pochoutkou. Černá zvěř se obtížně lovila, vynikající je hlavně z mladých kusů. Divá zvěř, jako byly kachny, husy, králíci, krocani, holubi, bažanti i sluky, všechny druhy se připravovaly s různými omáčkami nebo se pekly či dusily. Bažantům se říkalo „krmě královská“, byl to vzácný pokrm. Jezevec měl velmi dobré maso podobné vepřovému a ještě lepší sádlo, které se škvařilo a používalo se v kuchyni na opékání koblih nebo v lidovém léčitelství.

– koroptve nebo bažanti se dusili

– malí ptáčci se podávali s omáčkou nebo v županu

– ze zajíce se připravovaly karbanátky nebo sekanina

– zajíc se upravoval načerno

– zajíc cibuláč se obkládal velkým množstvím cibule a dusil se, maso se špikovalo slaninou

– zbylá zvěřina se nakrájela, přidaly se kaprle, sardele, vařené žloutky, olej, ocet a umíchal se salát. Na talíře se střídavě skládala kola ze salátu a rosolu.

Častěji než dřív se připravovaly pokrmy z drůbeže. Významné postavení získal kohout, měl symbolizovat slunce, kolem něj pobíhající slepice představovaly hvězdy. Krůta se k nám dostala až v 16. století, také se jí říkalo indiánská slepice. Brzy se stalo krůtí maso oblíbené, i vzhledem k tomu, že tato drůbež má rozdílné maso, bylo ho možno upravit na množství způsobů.

– kuře se smažilo bez obalení, na másle nebo sádle, a doplňovalo se sladkou omáčkou z vína a koření

– až v 18. století se čtvrtky kuřete obalovaly ve vejcích a smažily se

– kuřata se připravovala se žampiony, s celerem, s rajskými jablky

– kapoun se dusil s úhořem a mušlemi

– drůbež se nadívala jemně sekaným masem z prsíček, přidala se vejce a žemle. Náplň se dávala i pod kůži, zašila se, aby nevytekla.

– husy se pekly hlavně kolem svátku sv. Martina, ale také se udily

– v 17. století se na jídelníčku objevil pečený indián nebo indiánská slepice. Nejčastěji se podávaly s omáčkou z vína, mandlí, koření a růžové vody

Rybníkářství se rozvíjelo v 16. století v jihočeské oblasti. Třeboňské rybníky jsou dílem Josefa Štěpánka Netolického. Vymyslel také projekt Zlaté stoky, která vodou zásobovala velké rybníky. Na jeho dílo navázal Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, zdokonalil hráze, postavil nové nádrže, vybudoval rybník Svět a největší český rybník Rožmberk. Celkem asi třicet rybníků, což mu měli lidé za zlé, dokonce ho nařkli, že je spolčen s čertem. Zabíral jim totiž půdu, zboural i část Třeboně.

Až do 19. století bylo v rybnících nejen hodně ryb, ale i raků, také se často račí maso v kuchyni používalo. Podával se také úhoř, mníci a mihule, pstruzi a vyzy. Na lov sumců se specializovali rybáři, kterým se říkalo sumečníci.

Ryby se často stahovaly z kůže a ta se plnila směsí nasekaného masa. Daly se tak připravit dvě ryby z jedné. První se nádivkou plnilo břicho, druhé stažená kůže. K přípravě ryb se používaly citrony, rozinky, jablka, mandle. Připravovala se i rybí huspenina, kvůli zhoustnutí se přidával vyzí měchýř nebo rozetřené rybí šupiny.

Od konce 15. století se nejdůležitější rybou stala treska, anglické a francouzské loďstvo svedlo úspěšný boj o její výlov v mělkých vodách. Sušené tresky se prodávaly na váhu, solené na kusy.

Nejoblíbenější rybou byla štika, cenilo se, že ocasní část obsahuje málo kostí.

– podávala se politá máslem

– připravovaly se k ní omáčky s vínem, s perníkem nebo česnekem

– maso se doplňovalo kyselým zelím nebo křenem

– podávala se s omáčkami – sardelovou, citronovou

– kombinovala se s raky nebo mušlemi

– vařila se v masovém vývaru s vínem, s citronem, přidávaly se opečené houby – sváteční úprava nejen štik, ale i jiných, méně tučných ryb

Podobně se připravoval kapr, první domestikovaná ryba v historii. Na vánočním stole se objevil již v 17. století.

– nadíval se nádivkou z posekaného masa

– maso zbavené kostí se sekalo a přidávalo do haší nebo kaší

– kapří mlíčí se připravovalo se strouhaným chlebem, sladilo se medem. Mohlo být i ve slané verzi.

– z jiker se po uvaření tvarovaly šišky nebo se pekl svítek

– do huspeniny ze svařených kapřích šupin se přidávali vaření raci

Losos se vařil a poléval šťávou s různým kořením nebo se pekl v těstíčku z posekané petrželky a šalvěje. Grundle, malé plevelné ryby, se osolené a okmínované smažily na másle nebo se z nich vařila polévka. V 17.století se připravovaly syrové ústřice, po vyčištění a otevření se polily olejem, posypaly pepřem a pokapaly citronem.

Recepty s račím masem:

– podávali se vaření a oloupaní, s omáčkou z vína, octa, chleba a cukru

– po přidání vajec k račímu masu se připravil svítek

– dělala se z nich paštika a plnili se jimi slané dorty

– pokrm kštens byl z kuřete, hovězího masa a většího množství raků

– připravovala se z nich také paštika a nádivky do drůbeže

– klepeta se nadívala račím masem a smažila na másle

– raci se pekli v ústřicových lasturách

– do račích kaší se dávaly rozinky, mandle, žloutky, víno, med a růžová voda

– na másle se smažily račí koblihy

– račí ocásky se někdy nahrazovaly nadrobno pokrájenými drůbežími žaludky, srdíčky a játry

Hlemýždi byli doporučováni jako zdravý a výživný pokrm, byli ozdobou svátečních tabulí především o velikonocích a vánocích, byli uznány jako adventní pokrm. Nadívali se sardelkami. U nás se příliš neujali. Želví maso se objevilo až v 18. století. Doplňovalo se zeleným hráškem a citronovou omáčkou. Žabí stehýnka se pekla na roštu, někdy se po nočním máčení v osolené vodě smažila na másle se zelenou petrželkou. Připravovala se i zadělávaná, smažila se nebo se k nim dělala smržová omáčka.

A jako vždy doplním článek recepty z knihy Domácí kuchařka.

Zelený hrášek se smaženými kuřaty

Nech na rendlíku kus cukru v másle rozpustit, dej přebraný, vypraný zelený hrách do toho, nech ho až doměkka dusit, dej hrstku mouky do něho, nech opět trochu dusit, pak to zalej hovězí polívkou a sladkou smetanou, dej trochu květu a sekané zelené petružele k tomu, nech trochu vysmahnout. Dej na mísu, oblož smaženými kuřaty a dej na tabuli.

Omáčka sardelová bez octa

Vezmi na žejdlík polívky tři sardele s novým máslem, dej je do hrnéčka a nalej na ně žejdlík hovězí polívky, udělej hnědou jíšku, zapraž, nech povařit, a tak je hotová.

Telecí nakládaná kejta

Telecí kejtu hodně sklepej, nasol ji, svař ocet a cibuli, polej tím tu kejtu, nech ji aspoň tři dny tak naloženou, každý den se však obracet musí; pak ji dej na pekáč, dej trochu vody a kus másla pod ni a nech ji hezky zpovolna dočervena upéct.

Ragú z ryby

Uvař několik kousků kapra a několik kousků štiky v slané vodě, též 2 růže karfiolu neb svazeček šparglů, čtvrt kopy raků a hrstku čerstvých smržů; když to vše uvařeno, tak ty ryby na kousky rozškubej, dej k tomu račí ocásky, též pokrájej karfiol a smrže neb hříbky, udělej bílou jíštičku z té polívky, co se to vařilo, udělej omáčku, proceď na to trochu, pak dej kousek račího másla, dej to na mísu, pěkný věnec z máslového těsta kolem, navrch smaženou strouhanou žemličku a dej to na stůl.

V příštím díle se podíváme, jak jsem v úvodu článku slíbila, na polévky a přílohy.

Recepty a některé poznatky mám z těchto knih:

Massimo Montanari – Hlad a hojnost, dějiny stravování v Evropě

Magdalena Beranová – Jídlo a pití v pravěku a ve středověku

Magdalena Dobromila Rettigová – Domácí kuchařka

Polévka bývala po všechny doby základ stravy. V některých obdobích se jedla ráno, v poledne i večer. V chudších rodinách se vařil veliký hrnec polévky ze surovin, které právě měli doma, ze zeleniny, luštěnin, brambor nebo obilnin. Co bylo, to povařili a pojídali několik dní, přikusovali krajíčky chleba nebo ho v polévce rozmáčeli. Kdo mohl, vařil polévky zahuštěné moukou rozmíchanou v mléce nebo smetaně.

V 18. století se většinou vařily polévky z masa, vývary byly silné, zeleniny se dávalo veliké množství. Část vývaru se použila jako základ omáčky, z druhé části se připravila polévka. Při přípravě polévek se zelenina po očistění opekla na másle, na zahuštění se přidávala máslová jíška. Byly to tedy polévky hodně syté, husté, s množstvím zeleniny a masa. Na polévkách si dávaly hospodyně hodně záležet, byla to jakási jejich vizitka. Když chutnala, byl chutný i celý oběd. Nezáleželo jenom na chuti, důležitý byl i vzhled. Vložky, zavážky nebo knedlíčky se dávaly na talíř do určitého tvaru a pak se teprve nalévala polévka, ale velmi opatrně, aby se tvar zavářky neponičil.

Polévky jsou jediným pokrmem, který se příliš do dnešní dní nezměnil. Mnoho druhů polévek vaříme i v dnešních dnech. Nepoužíváme tak velké množství zeleniny a také vývary nezahušťujeme, pouze kaldouny, ale to jsou sváteční drůbeží polévky. Jinak si myslím, že podle receptů z minulých století můžeme uvařit polévku i dnes. Uvedu několik nejzákladnějších, které se v minulosti vařily, jistě posoudíte sami, zda můj úsudek je správný.

Oukrop neboli také česnečka – uvaří se brambory v osolené a okmínované vodě. Na sádle se opečou kousky chleba. Do talířů se dá trochu prolisovaného česneku, trošku sádla, zalije polévkou s bramborami a doplní opečeným chlebem.

Chlebová polévka – v kmínové vodě se rozvaří krajíčky chleba, přidá se utřený česnek, rozkloktané vejce, troška sádla

Gramatika – opět rozvařený chléb, pivo nebo vývar z brambor, rozšlehané vejce a kysaná smetana

Kyselo – polévka horalů. Uvaříme čerstvé nebo sušené houby. Na cibulce umícháme vajíčka. Do polévky zavaříme kvas, přidáme vajíčka, můžeme doplnit bramborami buď přímo do polévky nebo je uvařené či ušťouchané pojídáme s polévkou.

Kulajda – polévka také s houbami, s bramborami, doplněná jíškou, smetanou, nejdůležitější částí je nasekaný kopr a vejce natvrdo nebo ztracené

Pivní – pivo se vařilo s kmínem, zahustilo moukou rozmíchanou v mléce, přidaly se žloutky, med, sůl a máslo

Couračka – jméno dostala podle visícího zelí ze lžic a dělající na stole kapkami cestičku. Zvlášť se uvaří zelí, zvlášť brambory, zahustí moukou rozmíchanou ve smetaně nebo cibulovou jíškou.

Cibulačka – opečená cibule, s vývarem, jíškou, nastrouhaný tvrdý sýr, opečené krajíčky chleba

Vodvářka – vařila se z opečeného chleba s octem, cibulí, strouhaným chlebem nebo perníkem a medem

Španělská polévka – směs obsahující vepřové maso, klobásy, pečené ptáky, hovězí polévku, vejce a sýr. Podávala se zakrytá osmaženým chlebem.

Ranní polévka se jedla až do začátku 19. století. M. D. Rettigová zavedla salón, kde se scházela se svými přítelkyněmi, půjčovala jim české knihy a předčítala knihy své i svých přátel. Setkání říkala „kafíčková společnost“, a právě zde se zavedl zvyk místo ranní polévky popíjet kávu, vařenou z počátku z kávovin, s mlékem nebo smetanou a cukrem. Nápoji se také říkalo „kávová polévka“, protože si do něj leckdo lámal chléb.

Brambory pocházejí z horských oblastí jihoamerických And. Pěstovali je v Chile a v Peru, Inkové se jim klaněli jako daru z nebes. Španělé je v polovině 16. století dovezli do Evropy. K nám se dostaly jako okrasná rostlina v průběhu třicetileté války z Německa, kde se pěstovaly v botanických zahradách. Říkalo se jim lanýže nebo bílé lanýže. Sedmiletá válka přispěla k rozšíření polí s bramborami, poddaní byli nuceni je pěstovat, postupně se z brambor stala hospodářská plodina. Brambory měly tu výhodu, že rostly pod zemí, tudíž byly více chráněny před vojáky než jiné plodiny. V některých státech byla nedůvěra k bramborám tak velká, že jejich pěstování prosazovala vrchnost i církev, používala nátlak i tělesné tresty. V poslední třetině 18. století již pěstitelé brambor uznali jejich výhody a konzumace brambor zachránila plno lidí před hladomorem.

V Čechách se první brambory objevily v 17. století v klášterní zahradě irských františkánů v Praze U Hybernů, šlechtici je přivezli z Holandska a Německa. Prvním názvem bylo „zemské jablko“. Za vlády Marie Terezie byly brambory již běžnou součástí stravy, rozšířily se z Braniborska a říkalo se jim brambury. Brzy se zjistilo, že nadzemní část je jedovatá, ale hlízy jsou jedlé a hodí se na přípravu plno pokrmů. Prvním, o kom víme, že jedl brambory, byl Vilém Slavata v roce 1623.

Myslím, že je zbytečné plnit tyto stránky bramborovými recepty. Každý jistě víme, že jsou nepostradatelné, ať už jako příloha nebo jako surovina k přípravě bramborových pokrmů. Známe brambory vařené, pečené, dušené s uzeninou nebo masem, obzvlášť dobré šťouchané s různými přísadami, kaše, placky, knedlíky klasické nebo plněné, bramboráky, zelňáky, knedlíky chlupaté nebo ovocné. A našlo by se jistě mnoho dalších pokrmů…

– knedlíky, podobné těm našim, se objevují v 17. století, byly z nakrájených žemlí, strouhanky nebo mouky, některé z kvasnic. Vařily se, sypaly smaženou strouhanou houskou nebo osmaženou cibulkou. Nesloužily jako příloha, jedly se samostatně.

– méně často se polévaly omáčkou, podávaly se bez masa

– vařené knedlíky z mouky s kvasnicemi se nazývaly buchty

– vařily se i ovocné knedlíky, ale těsto neobalovalo ovoce, ale to se nadrobno nakrájelo a zamíchalo do těsta

– v 19. století se připravovaly knedlíky hodně tuhé, z bílé i tmavé mouky. Čím byly tužší, tím byly oblíbenější. Jedly se slané i sladké, se smaženou cibulkou nebo sypané tvarohem, polité povidly nebo ovocnou omáčkou. Říkalo se jim knedle nebo knofle.

Druhým podobným pokrmem byly šišky, které se skoro vždy vařily. Zpočátku to byly spíše knedlíčky do polévky.

– v 16. století se objevily moučné šišky, byly z mouky, smetany a vajec, kořenily se šafránem. V dlaních se tvarovaly šišky a smažily na másle.

– šišky byly také kynuté, smažené, polévané medem nebo sirupem

– šišky zapařené se vařily z hovězí polévky, mouky, vajec, smetany, šafránu, sladily se medem

– vařené se připravovaly ze strouhaného tvarohu, bílé mouky a vajec, kořenily se pepřem a šafránem a mastily máslem

Na ukázku nabízím několik receptů od Magdaleny Dobromily Rettigové.

Polívka bílá

Uvař rejži v hovězí polívce, pak ji utří s kouskem nového másla a několika žloutky, nalí na ni dobrou hovězí polívku, která ale vařící být musí, dej trochu květu a vlej ji na mísu. Máš-li kousek račího másla, dej do ní, tak bude navrchu pěkně růžová; též dej do ní vařená zkrájená játříčka a drůbeří pupíčky.

Polívka chlebová s vejci

Nech při hovězím mase vařit dvě neb tři kapusty, tři mrkve, tři celery; když to vše měkké, pokrájí se to na nudličky, dá se do polívkové mísy, pak se na nudličky pokrájí jedna cibule a usmaží se dozlatova a dá k tomu; nakrájí se a usmaží též chlebíček a do polívky, když se vaří, vrazí se tolik vajec, kolik hostů – jedno neb dvě pro každého, nechají se jen trochu povařit, aby neztvrdly, pak se to na ten chlebíček a to ostatní do mísy vleje, okoření se zázvorem a květem a dá na tabuli.

Zemčata s hříbkami

Usekej hříbky drobince, dej je na máslo s zelenou petružilkou hezky vysmahnout a drobet opepři. Uvař napolovic malá zemčata, pokrájej na lístky, vymaž formu máslem, dej vrstvu zemčat, vrstvu hříbků, a máš-li, tak trochu račími ocásky to posyp, zase vrstvu zemčat dej, až jest na dva prsty neplná forma, pak rozkloktej do vařené studené smetany jedno, neb je-li větší forma, dvě celé vejce, polej tím ty zemčata, poklaď kouskem nového másla a nech to v troubě vypect.

Dobré knedlíky, takzvané litické

Vezmi na kostky pokrájenou žemličku a v převařeném másle ji pěkně dozlatova usmaž, pak utří kus nového másla na míse, vraz do něho 6 celých vajec, jedno po druhém; vždy po jednom vejci lžíčku pěkné mouky a lžíčku sladké smetany, osol, dobře to promíchej, pak tu smaženou žemličku, když vystydne, dej k tomu a mouky tolik, až když se rukou na těsto plácne, na ruku se nepřilípne. Pak hodně velké knedle do vařící slané vody zavař a nech je vařit, až jsou uvnitř dobře provařené, pak každý na čtyry čtvrtě rozkroj, posyp strouhanou žemličkovou kůrkou a polej rozpáleným máslem. Tyto knedle jsou k černé rybě výborné.

Knedle švestkový

Uvař švestky a usekej je, vypeckuj. Potom rozmoč ve vodě žemli, rozdrob ji, vraž mezi to vejce a vše rozmíchej. Dělej knedlíky, obaluj je v mouce a smaž.

V příštím díle vás pozvu do světa vůní, koření a bylinek. A co dalšího se mi do článku vejde, bude překvapení nejen pro vás, ale i pro mě…

Recepty a některé poznatky mám z těchto knih:

Massimo Montanari – Hlad a hojnost, dějiny stravování v Evropě

Magdalena Beranová – Jídlo a pití v pravěku a ve středověku

Magdalena Dobromila Rettigová – Domácí kuchařka

Dovážené koření bylo luxusem, dostupné pouze pro vyvolené. A ve stylu „my na to máme“ se s ním také zacházelo. Místo jemného ochucení se pokrmy vydatně kořenily, nejlépe několika druhy najednou. Když bylo koření dostupné pro širší vrstvy, nebylo už nutno stavět své bohatství na odiv, kořenilo se méně a pokrmy byly chutnější.

Ti, kteří si nemohli dovolit drahé koření, využívali dostupné zdroje, myslím tím bylinky, zelené natě, květiny. A stále více se užívají i nyní. Není nic lepšího, než vyběhnout na zahradu, ustřihnout kousek šnytlíku, omýt, nasekat a přidat do pokrmu. I když se dají bylinky koupit v květináčích, chuť je jiná. Plno sazeniček pohromadě, málo zeminy a prostoru i nedostatek slunce, nedokážete vypěstovat v nádobě to samé, jako příroda.

Koření se vyvažovalo zlatem. Bylo předmětem obchodu, o ovládnutí trhů se vedly války. Daně z prodeje koření pomohly nastartovat ekonomický rozvoj evropských mocností. Koření doplňuje chuť pokrmu, povzbuzuje apetit, ale léčí i různé nemoci. Na každou chorobu existuje druh, který pomáhá nebo alespoň utlumuje projevy bolesti či nepohody. Jak se říká – „není na světě bylina, aby pro něco nebyla“.

V dnešní době lze koupit veškeré koření jednotlivě nebo v různých směsích, v celku nebo mleté. Dovolím si připomenout, že průmyslově vyrobené směsi nejsou tím nejlepším, co můžeme v kuchyni použít. Obsahují plno soli, samotného koření je tam pomálu. Lepší je kupovat koření v celku a před použitím si ho namlít nebo rozdrtit v hmoždíři. Můžeme si pak směs vyrobit sami, za zlomek ceny smíchaného koření v balíčku. Navíc bude mít daleko lepší chuť, protože z mletého koření vůně postupně uniká.

Nebudu popisovat jednotlivé druhy koření, zmíním se jen o těch, které se používaly častěji.Nejvíce ceněným byl pepř, nejvíce používanými muškátový květ a paprika.

Oblíbené bylo všechno „sladké koření“ – skořice, asi nejstarší koření, badyán, vanilka, hřebíček, šafrán, zázvor.

Nové koření se přidávalo také do sladkých pokrmů, hlavně do perníkového těsta. Nové v názvu označuje, že bylo dovezeno z „nového světa“.

Stále se používaly zelené natě a bylinky, rostoucí v lesích nebo v zahradách. V této skupině se nejčastěji kořenilo zelenou petrželkou a pažitkou.

Kerblík se přidával do kynutých tvarohových koláčků. Vařila se také studená kerblíková omáčka k vařenému hovězímu masu.

Kopřivy se míchaly s dalšími rostlinkami – s pampeliškou, popencem, jitrocelem, řeřichou nebo petrželkou. Dávaly se do polévek, omáček, nádivek a do sekaného masa.

Bedrník je známá bylinka z popěvku „pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonat, nebudeme mřít“. Bedrníkové lístky se přidávaly do marinád, k nakládaným zeleninám i vaječným pokrmům.

Libeček, lidově opych nebo vopych, svou vůní napodoboval chuť masa. Používal se do polévek, sýrových, bramborových nebo vaječných pokrmů.

Šťovík se pěstoval na zahradách. Vařila se z něj sladkokyselá omáčka se smetanou. Nebo zelená polévka, která obsahovala šťovík, špenát, smetanu a vejce. Děti rády pojídaly šťovík samotný. Také se z něj vařil sirup.

Šalvěj se používala na skopové, jehněčí a vepřové maso. K pečeným kuřatům se ze šalvěje, máty a petržele připravovala zelená jícha. Šalvějí se kořenily sekané směsi, karbanátky nebo nádivky.

Nať zelené petrželky se dávala do zelených jích, omáček, polévek, ale i nádivek a tradičních velikonočních pokrmů. Petržel byla symbolem radosti a slávy.

Hořčice se používala jako náhražka drahého koření. Byla to vlastně kaše ze semen, smíchaná s octem, přidávaly se i další ingredience:

– přidával se olej a med

– v 16. století se dával k základu mošt, skořice, hřebíček a pomerančová kůra

– M.D.Rettigová míchala hořčici s vinným octem, hřebíčkem, muškátovým květem, cukrem, citronovou kůrou

– hořčičné listy se jedly jako zelenina, často se upravovaly jako špenát

– hořčic je několik druhů, z bílé se vyrábí plnotučná hořčice, z černé a bílé kremžská

V 16. století se houby prodávaly na trzích a byly poměrně drahé. Připravovaly se s česnekem a pepřem. Česnek byl prevencí proti otravě houbami. Sbíraly se smrže, hřiby, které se loupaly, ryzce, kotrče, žampiony, syrovinky, lišky.

Sůl byla stejně důležitá jako slunce. Byla vzácná a drahá. Platila se zlatem a vedly se kvůli ní války. První solná stezka vedla v Římě přes Tiberu. I k nám vedla solná stezka, gmundenská sůl se vozila z alpských solivarů, přes Linec, České Budějovice, Týn nad Vltavou do Prahy. Solné sklady byly na trase, tedy v Českých Budějovicích a Týnu nad Vltavou. Až technologie těžby soli z mořské vody zlevnila tento produkt.

V roce 1493 přivezl Kryštof Kolumbus ze své první zaoceánské cesty kukuřici. Zkoušela se pěstovat v malém jako píce pro dobytek, většinou tajně vyrůstala na zahrádkách. Její pěstování bylo osvobozeno od vrchnostenských dávek, ale příliš se neujala, lidé na ni pohlíželi s nedůvěrou a spíše ji používali jako krmivo. Až v 18. století se její výskyt rozšířil, rolníci ji ale neradi pěstovali, na polích z ní museli odvádět pánům dávky. Nucená produkce kukuřice byla na úkor pšenice, tu majitelé polí prodávali, rolníkům ponechávali pouze kukuřici. A protože chudší lidé ji často jedli ve formě kaší nebo placek samotnou, objevila se nemoc pelagra, která často končívala smrtí. Nedostatek niacinu byl příčinou potíží. S rozšiřováním kukuřice se šířila i tato velmi nebezpečná nemoc, které přerostla v epidemii ve venkovských oblastech a stala se symbolem chudé stravy.

V 16. až 17. století se rozšířila výstavba vodovodů, vznikaly i v nejmenších městech. Odpadky se skladovaly za hradbami a v Praze se začala budovat stoka. K nošení vody sloužily větší nádoby a vědra.

Konzumace vína a piva byla kolem 16. století nesmírná. Většinou se udává 1 litr vína na osobu denně, piva se vypilo i víc, v Anglii se udává dokonce 3 litry piva denně. Lidé měli žízeň, není divu, většinou byly potraviny hodně slané. Pití vína se podporovalo, přičítaly se mu lékařské účinky. Čistá pitná voda skoro nebyla, do vody se přilévalo víno nebo jiný alkohol a ten současně vodu dezinfikoval.

Minerální vody se u nás začaly stáčet počátkem 16. století. Voda se exportovala i do ciziny, zejména do Vídně z Mariánských Lázní a do Ruska z Bíliny. Z Karlových Varů se voda nevyvážela, měšťané se obávali, aby nebyla ohrožena prosperita lázní. K vývozu této vody došlo až v 19. století. Voda se stáčela do kameninových džbánků, skleněné nádoby byly velmi drahé.

– sirup se vyráběl z čerstvých květů fialek a fial

– také z růží a citronů, z višní, z jablek i dalšího ovoce

– z plodů dřišťálu, dřištálek, se pasírovala šťáva velmi bohatá na vitamín C a dlouho nahrazovala šťávu citronovou

– šťovíkový sirup se vyráběl z roztlučených listů, které se povařily, šťáva se procedila, přidal se cukr a pak se vše vařilo, až vznikl hustý sirup

– pily se i ovocné mošty a ovocná vína

– objevily se destiláty z melasy – rum, z ovoce – calvados, třešňovice, maraschino, z obilovin – vodka, gin, whisky, sladké likéry – rosolka, punč.

V 16. století se vařilo pivo na vrchnostenských statcích a v poddanských městech. Vrchnost vařila pivo levněji, protože si potřebné suroviny obstarala na svých statcích nebo od poddaných. Pivo se i vyváželo, nejslavnější bylo rakovnické. Rozvíjely se pivovary královské nebo císařské, nejznámější byl v Krušovicích. Panovníci výrobu piva podporovali a zakazovali odebírání a vaření jiného piva než svého.

Chmelové výhonky se jedly se solí, pepřem, octem a olejem. Věřilo se, že mají léčivé účinky. Sládkům se kdysi říkalo „muži pivních chlebů“. Byla to nejváženější pivovarská profese, odpovídali za kvalitu piva a členové cechu sládků vždy patřili k nejváženějším měšťanům.

V české kuchyni se vařilo víno s medem, kořenilo pepřem, hřebíčkem, zázvorem a skořicí, přidával se růžový květ a růžová voda.

Rozšíření chovu dobytka umožnilo více používat máslo. Kolem 15. století se stalo módní potravinou. O století později plně nahradilo olej. Ten se již používal pouze do salátů, ale například u listových se stále používalo rozpuštěné máslo.

Řepka olejka se ujala v 19. století, používala se jako krmivo a na výrobu olejů na svícení. Olejem se mazala také kola. Slunečnice a její olej se u nás příliš neujala, ale olej byl oblíben v Rusku. U nás se používal na fermeže a v malířství. Margarínové máslo vzniklo ve Francii za Napoleona pro potřeby námořnictva. Připravovalo se z hovězího loje, u nás se k němu přidávaly rostlinné oleje.

Jako vždy, přidám několik receptů paní Rettigové:

Omáčka koprová

Dej do hrnéčka hovězí polívku a vinný ocet vařit; když se to vaří, dej do toho drobince pokrájený kopr, do jiného pak hrnka kousek nového másla, mouku, kyselou hustou smetanu a jeden dva žloutky, dobře to rozmíchej, pak s tou koprovou polívkou zakloktej, nech ještě trochu povařit a tak jest hotová.

Křen polívkový

Ustrouhej křen a žemličku, dej to do hrnéčka, k tomu nech kousek nového másla a trochu květu povařit a jest hotov. Je-li křen málo perný, tedy se nechá žemlička v polívce povařit, pak se teprve strouhaný křen do toho dá a zamíchá, nesmí se již nechat vařit; to se i při smetanovém křenu pozorovat musí, protože křen při vaření zeslábne, tedy se jen příliš palčivý křen může chvílku s sebou vařit.

Salát řeřichový

Přeber a vyper čistě řeřichu, pak ji olejem a octem, trochou soli a trochem cukru připrav. Může se tak samotný na obrácený, na mísu poklopený hluboký talíř dát anebo se může smíchat buď s andibií, anebo se zeleným salátem, totiž vždy jeden věnec z řeřichy, jeden z andibie anebo ze zelí. Olej a ocet se k tomu musí zvlášť na stůl dát.

Máslo žluté

Nech trochu šafránu ve smetaně rozpustit a proceď ji; utří čtvrt libry čerstvě tlučeného másla s asi čtyrmi tvrdými, hezky žlutými žloutky, pak té šafránové smetany k tomu přimíchej; aby se líbeznějším stalo, můžeš z půl citronu šťávy k němu přimíchat. Nechá se v studeném místě. – Toto máslo k okrašlování mís na studená jídla, jako šunek, uzených jazyků a masových rosolin, se hodí.

Komu se zdá seriál již dlouhý, nebojte, příští článek bude poslední. A abych se rozloučila příjemně, nechala jsem si na závěr osvěžující kávu, voňavý čaj a sladce hříšnou čokoládu.

Recepty a některé poznatky mám z těchto knih:

Massimo Montanari – Hlad a hojnost, dějiny stravování v Evropě

Magdalena Beranová – Jídlo a pití v pravěku a ve středověku

Magdalena Dobromila Rettigová – Domácí kuchařka

Pravlastí kávovníku je provincie Kaffa v Etiopii. Ve 14. století ho přivezli válečníci při vojenských taženích do Jemenu, kde byl kávovník vysázen na terasovitých zahradách. Potom jeho cesta vedla do Mekky a Mediny a pak už nic nebránilo, aby Arabové rozšířili kávu do celého světa. Pití kávy si rychle našlo své příznivce, po celém Orientu a v sousedních zemích došlo k zakládání kaváren.

Do Evropy ji přivezli benátští kupci. Pytle s kávou byly ponechány před Vídní v tureckém táboře. Objevil je v roce 1683 vídeňský kavárník Kolschitzky a jako první začal „čertův nápoj“ sladit, aby Vídeňákům chutnal. Postupně se zrna dostávala do všech zemí, větší oblibu si získala káva v Paříži mezi umělci, spisovateli a divadelníky. Scházeli se počátkem roku 1700 v první městské kavárně „Procope“, vyzdobené zrcadly, křišťálovými lustry a mramorovými stolky. Podávala se zde nejen káva, ale i čokoláda, cukroví, likéry a zmrzlina.

Překvapivě i v Anglii si získala velkou oblíbenost, již v roce 1650 byla v Londýně otevřena první kavárna. Během 18. století začala obliba klesat a Anglie se stala klasickou zemí čaje. V Německu zavedl po sedmileté válce Bedřich Veliký vysokou daň na kávu, chtěl podpořit z úsporných důvodů spotřebu kávových náhražek, cikorky, kávy žitné, ovesné nebo fíkové, a tím podpořit domácí výrobu. Po jeho smrti byla daň zrušena, zavedené náhražky ale zůstaly, protože si na ně lidé zvykli.

Oblíbenost nápoje vyvolala zděšení u lékařů a lékárníků, kteří se obávali o svůj monopol na prodej kávy. Brzy se začaly zakládat v koloniích plantáže kávovníků. S oblibou kávy bojovali dovozci čaje.

První pražským kavárníkem byl Jiří Theodato, původem z Damašku, který se usídlil v roce 1714 v Praze na Starém Městě v Karlově ulici. Nejprve vařil kávu doma a prodával ji na ulici ve stánku. Byl ustrojen v typickém arabském oděvu, což jistě zvýšilo prodej nápoje. Když se stal pražským měšťanem, otevřel si krámek „U Mosteckého pekaře“ pod malostranskou Mosteckou věží. Zájem lidí byl tak velký, že někteří čekající si svou kávu museli vypít na ulici. Zatímco dříve lidé ráno popíjeli víno a pivo, nyní dali přednost kávě, po níž si připadali svěží. Navíc tento měšťanský nápoj zpříjemnil posezení v lokálech. Koncem 18. století si kávu vařili doma i chudší občané.

Čaj je mnohem starší než káva, jeho kolébkou je Čína nebo možná Barma. Nejstarší zmínka o pití čaje je z roku 350 n. l., ale pil se již podle pověstí kolem roku 2700 př. n. l. Byl nápojem vladařů, až v 8. století pronikl k nižším vrstvám. Objevují se nové druhy a směsi, ochutnávají je básníci, spisovatelé a malíři. Od té doby trvá zvyk nabídnout hostu šálek čaje.

Jezuitští misionáři, kteří pronikli jako první do Číny a Japonska, poznali čajový nápoj a jeho popis poslali do Evropy. V 17. století byl povolen Východoindické společnosti obchod s čínskými obchodníky. Artikl byl jasný, čaj a hedvábí. A tak právě Holandská Východoindická společnost v roce 1610 přivezla první zásilku do Holandska. Cesta trvala i více než jeden rok, byl tedy čaj drahý a mohli si ho dovolit jen bohatí. Mezitím se pití čaje rozšířilo i do dalších zemí. V Holandsku úplně vytlačil všechny nápoje, včetně piva i všech alkoholických. V polovině 18. století došlo ke zlevnění čaje a ten se stal běžným nápojem.

První se dovážel čaj zelený, ale dlouhou plavbou ztrácel na kvalitě. Začaly se proto lístky fermentovat, aby si déle podržely svou chuť. Zásluhu na rozšíření mají firmy, které známe i dnes. Firma Egbert, založená v roce 1753, dovážela nejen čaj, ale i kávu a tabák. Je známá její značka Pickwick. A v roce 1889 otevřel J. Lipton svůj obchod s čajem. Jistě všichni výrobky této firmy známe.

Až do 6. století se čaj používal jako polévka. Teprve od této doby byl uznáván jako nápoj. Původně se připravoval spařením listů ve slané vodě. Slazení čaje je jenom evropský zvyk. V každém státě se čaj, ale i káva, připravuje jinak, používají se speciální šálky nebo talířky. Vaření čaje je obřad spojený s minulostí státu či oblasti.

V Anglii se pití čaje rozšířilo po roce 1662, kdy se oženil král Karel II. s portugalskou princeznou Kateřinou z Braganzy, která měla čaj velmi ráda. Známý je „čaj o páté“, zavedený Annou z Bedfordu, která si z nudy i hladu vymyslela setkání se svými přítelkyněmi. Servírovala hlavně čaj, který doplnila sendviči a drobnými zákusky. O něco později atmosféru posezení zpříjemnila hudba a tanec.

Do českých domácností se čaj dostal až v druhé polovině 19. století. Čaje se připravují nejen spařením čajových lístků, ale také, a u nás dříve častěji, spařením rozdrceného ovoce nebo bylin. Po staletí se připravoval z jablečných slupek, z šípků, různých květů, bylinek nebo směsi rostlin i kůry. Původní název byl „thé“, označovaly se tak hlavně bylinné odvary, v 19. století byl tento název vytlačen slovem čaj.

Čaj byl tak vzácný, že si ho připravovala hostitelka sama. Čajové lístky skladovala v porcelánových nádobách přímo v salónu. Služebnictvo připravilo pouze konvice s horkou vodou. Sama paní domu lístky odměřila a nápoj nalévala.

Nevíme, odkud pochází kakaovník, jisté je, že kakaové boby daroval Aztékům jejich nejvyšší bůh Quetzalcoatl. Také se jim říkalo „pokrm bohů“. Kakaovník Aztékové považovali za vzácnou plodinu, dostupnou jen vládcům a bojovníkům, aby byli silní na válečných výpravách. Plody sloužily jako platidlo, byly uloženy v pokladnici jako státní poklad.

První čokoládu vařili Mayové. Míchali kakao s teplou vodou, přidávali med, chilli, papriky i kukuřičný škrob. Aztékové ji pojmenovali „hořké pití“, našlehaný nápoj byl z kakaových bobů, koření, vanilky a kakaového másla. Podával se ve zlatých pohárech. Kakaové máslo používali také na ošetření pokožky.

Prvním, kdo uviděl kakaové boby, byl Kryštof Kolumbus. Viděl je z indiánského člunu v zátoce v dnešním Hondurasu na své čtvrté a zároveň poslední americké výpravě. Ochutnal čokoládový nápoj, ale byla to pro něj hořká a odpudivá břečka. Dovoz bobů do Evropy uskutečnil Fernando Cortéz, který si krutým způsobem podmanil v roce 1521 Mexiko. Na svých lodích přivezl kakaové boby a tuhou čokoládu mexických Aztéků v podobě hnědých placek. Dar věnoval španělskému králi Karlu V. Přivezl recept i speciální nádobí na přípravu čokoládového nápoje.

Španělům dovezené kakao nechutnalo, až když po letech místo koření osladili směs třtinovým cukrem, začala se obliba čokolády a kakaa zvyšovat, narostla do obrovských rozměrů. Tajemství zpracování kakaových bobů a výrobu čokoládové hmoty si Španělé chránili, ale cestovatelé boby dovezli do Itálie, potom do Francie, a tak se tato pochoutka rozšířila po celé Evropě.

Nejdříve se kakao vařilo jen ve vodě, v 18. století byla voda nahrazena mlékem a šťávami tropického ovoce. Přidával se cukr, koření, medovina, oříšky nebo mandle. Zpočátku se čokoláda pouze pila, kakaová hmota se strouhala a rozpouštěla ve vodě nebo v mléce.

 A několik důležitých dat:

– Holanďan Conrad Johanes van Houten vynalez hydraulický lis a poprvé v roce 1825 oddělil kakaové máslo od kakaového prášku. Ten se posléze jemně mlel a díky tomuto vynálezu se výroba zlevnila a kakao se mohlo šířit i mezi chudší obyvatele.

– v roce 1674 se v Londýně prodávala původní španělská čokoláda, která byla v tuhém stavu

– v roce 1847 britská firma Joseph a Fry smísila kakaové máslo s cukrem a kakaovým práškem a vyrobila tuhou čokoládu

– díky vynálezu kondenzovaného mléka vyrobil v roce 1875 Daniel Peter první mléčnou čokoládu

– v roce 1879 vynalezl Švýcar Rudolf Lindt čokoládovou polevu a recept na tmavou čokoládu, poprvé ji konšoval tak dlouho, až byla velmi jemná

Nejprve se kakao a čokoláda vyráběly ručně v malých řemeslnických dílnách. Až v roce 1840 se zavedly stroje na zpracování bobů a tím i první továrny. Dodnes je známá firma založená Conradem Johanesem van Houtenem, v roce 1828 měla výhradní právo na výrobu kakaového prášku.

Rozvoj výroby cukrovinek a čokolády u nás souvisí s rozmachem cukrovarnictví. Nejstarší podnik zabývající se výrobou sucharů, oplatek, sušenek a čokolád, založený v roce 1810 Michalem Jínou, byl v Lomnici nad Popelkou. V roce 1927 byl vyznamenán první cenou „Grand Prix“ na výstavě v Paříži.

Bylo několik větších továren, jejichž čokolády a další sladké zboží bylo velmi ceněno. „Luna“ z roku 1839, o rok později založil Kašpar Fiedor továrnu v Opavě, lovosický podnik „Deli“ je z  roku 1856. Nejoblíbenější byly čokolády pražské firmy Jana Kluge, ve Slezsku vznikl v roce 1864 podnik „Opavia“.

Jen pro ty co nevědí, dodám, že kakaový prášek je hmota částečně zbavená tuku. Připravuje se rozdrcením výlisků kakaové hmoty po vylisování tuku a mele se na jemný prášek. Čokoláda je směs kakaové hmoty, kakaového másla a dalších přísad, cukru, mléka, oříšků. Promísená hmota se konšuje a získává jemnou konzistenci. Kvalitní čokoláda obsahuje pouze kakaovou hmotu, kakaové máslo a cukr. Kakaová sušina musí být uvedena na prvním místě, nejchutnější obsahují 70% kakaa. Nešizenou čokoládu poznáte i podle chuti, čokoláda snadno taje v ústech, kakaové máslo se krásně rozpouští. Pouze kvalitní čokoláda nám přinese nejen chuťový požitek, ale i řadu zdravotních výhod. Čokoláda snižuje krevní tlak, podporuje činnost ledvin, obsahuje řadu minerálních látek a přináší pocit sytosti, štěstí a pohody.

Nabízím poslední recepty, tentokrát čokoládové od Magdaleny Dobromily Rettigové:

Nákyp čokoládový

Pokrájej na kousky dvě ostrouhané žemličky, polej je sladkou smetanou a nech rozmočit, pak je dej na uhlí a nech vařit; ustrouhej tři tabulky čokolády, dej ji k tomu, nech to hezky hustě vysmahnout a pak vychladnout; teď utří 2 loty másla, dej tu čokoládovou kaši do toho, hezky to utří, dej k tomu lot cukru, kousek utlučené vanilie, pak si 2 loty cukrované, na nudličky pokrájené pomerančové kůry, 6 žloutků a ze čtyř bílků sníh, dobře to rozmíchej, vymaž formu máslem, vysyp strouhanou žemličkovou kůrkou, vlej to do ní, nech znenáhla pect, pak vyklop a posyp cukrem.

Dort čokoládový

Opař tři čtvrtě libry sladkých mandlí a ustrouhej je, pak libru cukru utluč a prosej; vezmi 15 žloutků, dej ty mandle a 12 lotů strouhané čokolády k tomu, dej trochu vanilie a z jednoho citronu kůru k tomu; jestli to tuze řídké, jak bývá, když jsou velké vejce, tak dej k tomu lžíci tvrdé strouhané a prosáté žemličky, hodinu to míchej, vymaž formu, vylož ji papírem, vlej to do ní a nech znenáhla pect; pak jej vyklop, a když vystydne, tak ho okrášli, jak chceš.

Čokoláda

Na žejdlík dobré smetany se ustrouhají 3 tabulky dobré čokolády, když se smetana vaří, tak se na ustrouhanou čokoládu vleje, mezi ustavičným mícháním se pěny se lžičkou sbírají a do koflíku dávají. Když jsou koflíky pěnou naplněné, tak se žhavým uhlím nahoře připálí, ostatní však čokoláda se studenou smetanou s rozmíchaným žloutkem zakverluje a do konvičky na stůl k pěně za podlívku dá. Na žejdlík čokolády se vezme jeden žloutek. Tato pěna se též do košíčků smažených místo šató dáti může, jakož na vařené buchty a rozličné smaženinky.

Zmrzlina čokoládová

Přistaví se k ohni žejdlík dobré smetany; když se vaří, dá se do ní 3 tabulky čokolády, 4 loty cukru a čtvrt kvintlíka vanilie, nechá se vařit, však při ustavičném míchání rozkloktají se 4 žloutky asi se třemi lžičkami studené smetany, ta vařící čokoláda se do toho vleje, rozkverluje, procedí skrze husté žíněné sejtko, dá se do zřízené k tomu cejnové piksly, postaví se do ledu a míchá se tím pořád, až to veskrze promrzne.

A než se s tímto seriálem rozloučím, dovolím si ještě napsat pár slov. Při psaní jsem si uvědomila, že se stylem stravování vracíme o několik století zpět.

Zpupnost, s jakou potravinářský průmysl převrátil naše životní rytmy a narušil staré zvyky, je na pováženou. Nevíme, odkud potraviny pocházejí, nevíme, kde byly vyrobeny. Dříve byly určité potraviny spojené s určitým územím, nyní nevíme o běžných potravinách nic. Lidé si vždy přáli mít na svých stolech exotické pochoutky, toto privilegium bylo určeno jen bohatým, a proto tolik žádáno chudšími vrstvami.

Nabídka potravin s ohledem na roční období také zaniká. Rozvoj dopravy, chemie a obchodní činnosti umožnil jíst po celý rok stejné suroviny. Je ale pravda, že právě toto si lidé přáli nebýt závislí na přírodě a na počasí. Lékaři upozorňovali, že právě soužití s přírodou je zdravé, ale jejich rad mohli užít jen lidé, kteří si mohli vybírat, co budou jíst. Ostatním zbyly pouze upravené potraviny a tím více toužili po vítězství nad ročními podnebními změnami. V jejich pojetí byl ráj kouzelná zahrada plná ovoce, potravin a tepla.

Sen se stal skutečností, nemusíme skladovat jídlo na horší časy, máme ho dostatek, spíše nadbytek. Můžeme si dopřát čerstvé potraviny, dříve určené pouze králům. Ale paradoxně řada z nás tuto vymoženost nevyužívá nebo jen málokdy. Ve velkém se kupují potraviny průmyslově upravené, různě konzervované, většina národa se spokojí s pokrmy, které již někdo připravil. A je jedno, jestli je usušil, zmrazil, steriloval nebo uvařil, a pak upravil do podoby trvanlivého jídla.

Nevím, proč celá oddělení v marketech jsou vyložena pytlíky polévek, omáček, ochucených těstovin, kořenících směsí plných soli, moučných směsí na cokoliv. Pomazánek a salátů, v nichž nejsou kvalitní suroviny, jen plno konzervantů a barviv. A dokonce i příkrmy pro miminka si můžou maminky koupit v lahvičkách, jídlo, které našim nejmenších nepřinese vůbec žádné kvalitní živiny, jen je zasytí, aby neměli hlad.

Leckdo z nás se vzdal té vymoženosti jíst stravu dříve určenou bohatým a v době, kdy již není nutno brát ohled na nedostatek či chudobu, tak činí dobrovolně. Okrádá se sám o požitek z doma připraveného jídla, o pocit sounáležitosti s dalšími členy rodiny, v neposlední řadě o plno nutričních látek, které mu mohou pomoci vyhnout se nemocem nebo je alespoň posunout na pozdější dobu.

A neberu argument, že není čas. Nakupovat chodíme, není přece problém místo hotové tvarohové pomazánky naplněné tvarohem jen z části, ale doplněné barvivy a konzervanty či příchutěmi, koupit tvaroh, 1 kapii a 1 cibuli, nakrájet a smíchat doma. I s hlavními jídly nevidím problém. Není přece nutné v týdnu vařit složitá jídla, lze si i před odchodem do práce leccos připravit nebo rozhodně den předtím. Pokrmy z těstovin, brambor, zeleniny i kvalitního masa nemají dlouhou přípravu.

Leckdo zapomněl a neuvědomuje si, že čerstvá strava byla vždy znakem bohatství, symbolem lepšího a spokojenějšího života. Proč se v současnosti o tuto výsadu připravujeme, necháváme si vnutit průmyslově připravené produkty, které nemají žádnou hodnotu? Vraťme se zpět alespoň do časů našich babiček, připravujme jídlo s chutí se svými blízkými a pro ně, budeme se cítit lépe a spokojeně.

Recepty a některé poznatky mám z těchto knih:

Magdalena Dobromila Rettigová – Domácí kuchařka

Zdeněk Žáček – Nad šálkem plným vůně