Od druhé poloviny 17. století bylo Jizerní Vtelno spojeno s Krnskem. Po zrušení roboty si směla každá obec volit své představenstvo, ale Krnsko nemělo dostatečný počet obyvatel, aby vytvořilo samostatnou politickou obec, sloučilo se tedy s Řehnicemi. V roce 1899 byly obě obce, tedy Krnsko a Jizerní Vtelno, katastrálně rozděleny na dva samosprávné celky.

Vedle mostu, o kterém napíši v příštím pokračování, se nachází hřbitovní kostel sv. Jiří a fara. Kostel má pozdně barokní úpravu z roku 1787. Je postaven na místě, kde stával kostel románský z 12. století. Je obklopen hřbitovem s několika krásnými náhrobky z 19. století. Na horní části svahu je postavena zděná zvonice, pro lepší slyšitelnost zvonění byla umístěna samostatně. Do roku 2013 v ní byl historicky cenný renesanční zvon. Vyroben byl v roce 1581, pocházel z dílny Ondřeje Pražského, kde mu vtiskli výjimečnou výzdobu, a byl popsán českými nápisy. Byl ulit přímo pro tuto zvonici. Zloději vnikli do objektu, zvon rozbili a část zvonoviny odvezli a prodali. Pachatelé nebyli nalezeni, zničili nenahraditelnou věc a způsobili mnohamilionovou škodu.

Je zajímavé, že nejstarší část Krnska je ta, které se dnes říká Horní Krnsko. Přitom kostel, fara, mlýny, škola i další dnes již zaniklé budovy, jako byl pivovar, domky u zvonice a mostu i hájovna se nacházejí nebo nacházely v Dolním Krnsku a tím by mohly navozovat dojem, že tato část s kostelem a farou byla osídlena dříve.

Nejstarší budovou v obci je Krnský zámek, také je označen prvním číslem popisným. První zápis máme z roku 1464, majitelem byl Jindřich z Michalovic, tehdejší majitel boleslavského panství. Z tohoto roku je zmínka, že zde stávala tvrz. Vládl zde významný český rod pánů z Cimburka, v 15. století panství drželi Vančurovi z Řehnic. Český spisovatel Vladislav Vančura považoval tento rod za své předky, z jejich historie vycházel při psaní knihy Markéta Lazarová, děj probíhá právě v okolí Řehnic a Krnska.

Vančurovi přestavěli v 16. století tvrz na renesanční zámek. Nynější podobu získal při přestavbě v roce 1727 a provedl ji hrabě Josef Vrbna. V letech 1798 – 1842 se majitelem stal hrabě Václav Špork, c. k. tajný rada a po něm jeho syn Leopold, komorník a nejvyšší sudí dvorský a strážce Koruny české. Ti se zasloužili o vybavení knihovny vzácnými rukopisy. Byla zde i bohatá obrazárna s portréty Šporkovy rodiny a sbírka vzácných starých zbraní.

Ale potom se stal majitelem Josef Václav Špork, nadporučík v c. k. armádě, a vše cenné rozprodal nebo kamsi uložil. Nevíme, kam zmizely cenné knihy, zbraně a nábytek koupili puškaři a vetešníci. Nakoupil nový nábytek a usadil se natrvalo na zámku. Kolem zámku založil park, který se pyšnil mnohými vzácnými dřevinami. Dalším majitelem, který dokonal dílo zkázy, byl hrabě Eugen Vratislav z Mitrovic. Byl dědičným vrchním zemským kuchmistrem království českého, c. a k. komořím, předsedou Národního divadla, ale protože se zde neusadil, zámek i park pustly. Zámek pronajal sestrám Marii a Lole Kirchnerovým z Prahy, z nichž Lola je známá jako německá spisovatelka píšící pod pseudonymem Ossip Schubin. Vše, co bylo cenné, ze zámku zmizelo, zbyly holé zdi a zpustlý park. Zásluhou děkana Fähnricha se podařilo zachránit část knih, které získalo české muzeu v Praze.

V roce 1919 byl zámek upraven pro osiřelé a opuštěné děti po českých legionářích, nesl název Domov dětství. Později zde byla zotavovna a já již pamatuji dobu, kdy byl z objektu Domov důchodců. V současné době patří soukromým majitelům a není přístupný veřejnosti.

V době druhé světové války byly v zámku uloženy vzácné knihy, chráněné hlavně před leteckými nálety. Byly zde nejen uloženy, ale i archivně zpracovávány.

Blízkost důležitých cest, ať už směrem na Mělník nebo do Prahy, způsobila, že se zde za různých válek pohybovali vojáci. Krnskem procházel Jan Žižka, když putoval do Mělníka. Na počátku třicetileté války se Krnskem přehnalo švédské vojsko vedené Torstensohnem. V sedmileté válce se na lukách mezi Krnskem a Vtelnem rozložilo císařské vojsko a sám císař Josef II. a generál Laudon se osvěžili v hospodě U mostu v Krnsku. Obsluhující děvčata dostala za mléko a koláč dva dukáty.

V minulém článku jsem psala, že v zámku byl umístěn domov pro děti, které musely být odebrány svým rodičům. Po vrácení objektu majitelům se našly nové pozemky pro výstavbu Dětského domova. Bylo postaveno šest rodinných domků, v nichž se děti trochu podílejí na denním provozu, a tak se naučí mnoho důležitého pro svůj další život. Areál hlídá krásná socha, jméno bohužel nevím ani se mi ho nepodařilo zjistit.

Řeka Jizera přináší nejen osvěžení v letních měsících, ale také plno škody a neštěstí. V roce 1833 byl při náhlé oblevě stržen jez mlýna v Zámostí a majitel Herites byl nucen vybudovat nový. Zátopy bývají celkem pravidelné, každý rok při jarním tání sněhu v horách se Jizera vylévá a zaplavuje louky i sklepy domů. To je klasika, ale jedno červencové léto v době, kdy jsem v Krnsku pracovala, bylo tolik vody, že se nedalo jet ani po silnici a do obchodu mě převezl, těsně předtím než bylo vše zatopeno, místní mladík na traktoru. Už jsem měla vše připraveno i na evakuaci zásob zboží, naštěstí se voda zastavila pár centimetrů před tím, než by se mohla dostat do obchodu. Domů jsem se dostala až pozdě večer, manžel sledoval stoupání vody a pomáhal nakupujícím, aby se v pořádku dostali do obchodu a potom i domů.

V krnském údolí bývaly vyhlášené svatojiřské poutě. Bývají vždy nejbližší neděli po svátku sv. Jiří, tedy kolem 24. dubna. Tato pouť byla první v roce. Dříve byla považována za jarní trh na nevěsty, protože se zde scházeli mladí lidé z celého okolí. Pamatuji si, že v době mého dětství jsem jezdila na tuto pouť s rodiči vlakem a lidí bylo tolik, že se nedalo projít. Plno stánků se sladkostmi, občerstvením a určitě i jiným zbožím, ale to mě tenkrát nezajímalo. Postupně obliba poutě upadala, až polistopadový vývoj nakrátko vrátil lidem tuto zábavu. Nyní již několik let opět oblíbenost upadá, je prostě plno jiných lákadel…

V posledním článku o vesničkách v mém okolí se podíváme ještě jednou do Krnska. Nabídnu vám prohlídku technického zázraku, unikátní stavbu, a to nejen svou krásou, provedením, ale i dobou, za kterou ji tehdejší dělníci postavili.

Zámek na Horním Krnsku

Kostel sv. Jiří v Dolním Krnsku

Historická fotka krupárny v Dolním Krnsku. Na konci minulého roku budovy shořely. Je to unikátní záběr, takto krásně nevypadala krupárna ani v době, kdy se v ní vyráběly či balily kroupy nebo jiné potraviny.

Fotka z roku 1906. Vlevo je budova školy, napravo silnice z Dolního Krnska do Jizerního Vtelna. Opodál vidíme kostel a faru.

Záplavy v Zámostí a Krnsku. Na fotce je krásně vidět celý Stránovský viadukt a silniční most přes Jizeru. Pod třetím obloukem viaduktu vede hlavní trasa na Mělník. Napravo je silnice vedoucí ke škole a na Horní Krnsko. U této silnice je vidět kousek žlutého domu, to je bývalý mlýn v Podjiří, zde také pracoval Karel Krouský, o kterém jsem psala v článku o Zámostí. Budova za ním je obecní úřad. A vysoká budova napravo je škola a školka, obě jsou zmodernizovány a jsou moc hezky zařízeny. A v pozadí je krásný pohled na zámek Stránov, vykukuje za  stromy a je na něj příjemný pohled.

Knihy a fotografie

Některé údaje jsem převzala z úžasných knih, které se již málokde vyskytují. U nás je vlastní místní knihovna.

Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

E. Strnad – Boleslavsko, vlastivědná četba dodatková pro obecné i měšťanské školy, II. díl, kniha je z roku 1939. Je věnována památce Václava Vaňka, zakladatele školní vlastivědy na Boleslavsku, třídního učitele z Bezna.

Fotografie současné jsou převážně mé vlastní, všechny historické a několik z dnešní doby jsem převzala ze stránek Obecního úřadu v Pískové Lhotě. Dostala jsem k tomu svolení od starosty obce pana Jaroslava Bahníka, čímž mu tímto vřele děkuji.

Viadukt je označení mostu, který překlenuje údolí, doslovný překlad je cesta vedená někam. Skoro vždy se jedná o mosty železniční, ale mohou být i silniční.

Ale nejprve trochu historie. V létě roku 1864 se začala stavět železniční dráha turnovsko- kralupská. K přemostění údolí Strenického potoka bylo zapotřebí vybudovat most. Potok býval rozdělen do dvou částí. Horní náhon dodával vodu pro mlýn v Podjiří. Při výstavbě silnice a zrušení mlýnu se svedla voda do jednoho koryta.

Při výstavbě mostu bylo zapotřebí zpevnit půdu, protože byla vlhká od spodní vody. Do země barabové, kasta lidí stavící tunely, beranidlem zaráželi osmimetrové  dřevěné pilíře. Bylo jich potřeba kolem stovky. Vytvořili tak základ, který sloužil k ukotvení kamenných věží. Aby trať vedla přímým směrem, bylo třeba pro její trasu vylámat skálu po značné délce a umožnit položení kolejnic. Kámen byl použit při stavbě viaduktu, písek dodala Jizera, místní lidé, tak jak to dříve bývalo, se podíleli na výstavbě. Během roku 1864 zbourali dům stojící u trati, postavili železniční most a ještě téhož roku byla zahájena doprava osob a nákladů.

24. června 1866 nepřetržitě celý den táhlo saské spojenecké vojsko přes Krnsko k Mnichovu Hradišti. Asi 1000 Sasů a 1400 rakouských vojáků se v Dolním a Horním Krnsku ubytovalo, strávili zde dva dny. Němci se prý chovali slušně, ale rakouští vojáci byli k místnímu obyvatelstvu velmi hrubí. Většina zde ubytovaných vojáků padla u Podolí v boji s pruským vojskem, to mělo již dokonalejší pušky. 1. července se pruští vojáci objevili i v Krnsku a hned se pustili do trhání kolejnic na železničním mostě, zapálili vše dřevěné a tím ho zlikvidovali. Pak ale zjistili, že by se jim hodil, začali ho opravovat, protože ho potřebovali k přepravě svého vojska mířícího do Prahy. Mezitím stačili ukradnout 420 bochníků chleba určených pro rakouskou armádu dlící u Hradce Králové. Ranění z lazaretních vlaků museli být s velkými obtížemi přenášeni přes údolí.

V roce 1884 byl železniční most opravován. Původní nosná konstrukce byla nahrazena přímopásovou příhradovou konstrukcí ze svářkového železa z Vojtěšské huti v Kladně. Byly vyměněny šrouby, které spojovaly železné části z litého železa za součásti z Besemerského válcovaného železa nýtovaného. Most měl dva zděné pilíře a tři otvory o světlosti kolem 37 m, nosné železné konstrukce měly zapuštěnou mostovku, rozpětí po 39,2 m a výšku hlavních nosníků 4,4 m. Horní plocha pražců ležela asi 30 m nad nejnižším bodem území pod mostem.

Železné konstrukce již před 1. sv. válkou nevyhovovaly svou nosností požadavkům železničního provozu a rakouská železniční správa vypracovala návrh nové železné konstrukce s přímopásovými hlavními nosníky složené soustavy se zapuštěnou mostovkou. K realizaci však nedošlo.

Československé ministerstvo železnic proto vypsalo soutěž pro náhradu nosníků únosnější ocelovou konstrukcí. Ukázalo se však, že zdivo po 60 letech silně zvětralo a stěží by uneslo konstrukci, jejíž hmotnost se odhadovala na 336 tun. Proto se ministerstvo rozhodlo připustit při soutěži i alternativy mostů z betonu nebo železobetonu. O snaze českých inženýrů prosadit beton do železničního stavitelství svědčí, že došlo 15 nabídek na konstrukce z prostého či železo betonu a jen 4 na ocelové konstrukce.

Zvítězil návrh arkádového železobetonového mostu firmy Ing Hlava a dr. Kratochvíl, jehož autorem byl Ing. Stanislav Bechyně. Úředníky neokouzlil krásný arkádový most, ale hlavně plánovaná doba výstavby a malé přerušení železničního provozu.

Mezi původní zděné pilíře a opěry měly být vybetonovány tři klenby o rozpětí 28 m a vzepětí 12 m, s tloušťkou ve vrcholu klenby pouhých 1,5 m. Prostor mezi oblouky a mostovkou vyplňovaly železobetonové obloukové rámy – arkády, nesoucí 5 m širokou mostovku s průběžným štěrkovým ložem. Patky klenbových oblouků se zčásti opíraly o pilíře a opěry, zčásti spočívaly na vlastních základech. Délka mostu je úctyhodných 152 metrů a maximální výška nad nejnižším bodem přemostění je až 27 metrů.

Při rozhodování o vítězném návrhu vzalo ministerstvo v úvahu kromě ceny také rozsah rušení železničního provozu a dobu výstavby. Práce zahájené 7. dubna 1924 probíhaly pod starými příhradovými nosníky bez přerušení vlakové dopravy. 10. srpna 1924 začali pracovníci firmy Bratři Prášilové z demontážního lešení, uloženého na vybetonovaných stěnách arkád, autogeny rozřezávat železné příhradové konstrukce, demontáž trvala osm dní. Stavbaři pak zabednili a vybetonovali klenby arkád s mostovkou. Práce skončily 18. září 1924, kdy byl most, pouze po 40denní výluce, dán do provozu. Celková doba stavby činila 5 a půl měsíce. Na historických fotkách můžete vidět původní most, ten který byl opraven v roce 1884. Most z 1924 je na fotkách novějších a sami si můžete porovnat, co všechno bylo vytvořeno a jaká změna nastala za pár měsíců.

Na části z vyztuženého betonu se spotřebovalo 90 t železných prutů. Beton se míchal strojně míchačkou typu Ransome, kamenivo dobývané z Jizery rypadlem s benzinovým motorem se k míchačce dopravovalo po polní drážce koňskými potahy. Portlandský cement dodávala Králodvorská cementárna, rychle tvrdnoucí cement cementárna v Čížkovicích. Vrchní dozor investora měl Ing. Karel Fořt, vedoucí mostní skupiny ředitelství státních drah v Hradci Králové, který zvolený způsob prosadil, stavbyvedoucím byl Ing. Josef Lamač z odboru pro udržování dráhy ČSD v Mladé Boleslavi.

V minulém roce byl celý viadukt opraven. Je s podivem, že ačkoli byl beton jen velmi slabě vyztužen, bez problémů most funguje až do dnešních dní. Manžel vyprávěl, že s místními kluky prolézali jednotlivé arkády. V každém oblouku jsou schůdky, mající umožnit kontrolu stavu. Procházeli se i po mostovce, tam využívali niky, kde se mohli ukrýt před jedoucím vlakem. Ty slouží pochůzkářům k prohlídkám tratě. Dnešní děti již viaduktem neprolézají, a dobře dělají, rodiče mohou zůstat v klidu.

Stanislav Bechyně (1887 – 1973), byl konstruktér, který dokázal jako jeden z prvních stavitelů využít vlastnosti betonu. Stál u založení nového oboru – kamenné a betonové mosty. Byl považován ve své době za nejlepšího mostního stavitele na světě. V roce 1938 jako první v Evropě navrhl spojení mostovky horní pro auta a spodní pro tramvaje. Podílel se ale i na jiných stavbách, s jeho jménem je spojen Veletržní palác, palác Lucerna i automobilka Praga v Libni. Dokázal také posunout rotundu sv. Máří Magdalény o 31 metrů, aby nebyla zničena při přestavbě letenského tunelu. Tímto odstavcem chci jenom zdůraznit, že lepšího stavitele si Stránovský viadukt nemohl ani přát.

Knihy a fotografie

Některé údaje jsem převzala z úžasných knih, které se již málokde vyskytují. U nás je vlastní místní knihovna.

Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

E. Strnad – Boleslavsko, vlastivědná četba dodatková pro obecné i měšťanské školy, II. díl, kniha je z roku 1939. Je věnována památce Václava Vaňka, zakladatele školní vlastivědy na Boleslavsku, třídního učitele z Bezna.

Technické památky V ČECHÁCH, NA MORAVĚ A VE SLEZSKU – KOLEKTIV AUTORŮ POD VEDENÍM Hany Hlušičkové

Fotografie současné jsou převážně mé vlastní, všechny historické a několik z dnešní doby jsem převzala ze stránek Obecního úřadu v Pískové Lhotě. Dostala jsem k tomu svolení od starosty obce pana Jaroslava Bahníka, čímž mu tímto vřele děkuji.