Zprávy o tom, co se děje v posledních válečných měsících, přicházely do Mladé Boleslavi v ústním podání nebo byly tajně přiváženy z Prahy. Hlavní sídlo, kde se důvěryhodní občané scházeli, aby vyslechli nebo si přečetli novinky, bylo na Staroměstském náměstí v hotelu U Zlatého věnce. Bylo to zejména proto, že hotel patřil Josefu Botkovi, ryzímu vlastenci. Byl vůdčí postavou mladoboleslavského odboje. Jeho zásluhou se informace dostávaly k obyvatelům, přinášely naději a povzbuzení do posledních válečných dní. Nemalou roli hrálo i to, že Staroměstské náměstí je od pradávna centrem všeho dění ve městě. Lidé se zde přirozeně sdružují a společně prožívají svá trápení nebo radost.

Originály zpráv, které přicházely z Prahy o dění ve státě, byly uloženy rodinou Botkovou i několika dalšími do mladoboleslavského Muzea odboje. Do místnosti, kde se shromažďovaly všechny novinky, byla při přestavbě hotelu v roce 1927 umístěna pamětní deska s nápisem: “V těchto místech scházela se za světové války vlastenecká společnost s obětavým národovcem Josefem Botkou v čele, a odtud vyšel i zdejší “Národní výbor” dne 28. října 1918”.

6. října 1918 se v tomto hotelu konala důvěrná schůze delegátů České státoprávní demokracie, uspořádaná v zasedací síni obecního zastupitelstva. Téhož dne odpoledne proběhla veřejná občanská schůze v sále Okresní hospodářské záložny, na níž promluvil Dr. Karel Kramář, profesor Dr. Emil Svoboda a účetní rada Zemského výboru Titěra. Obě schůze řídil Josef Botka, zápis učinil tajemník Ladislav Verner a byl uložen do Muzea domácího a zahraničního odboje (do konce 30. let sídlilo muzeum ve staré radnici, přestěhovalo se při její přestavbě na okresní úřad). Z projevů bylo patrné, že se situace mění k lepšímu, konec války se blíží, je třeba zachovat klid, spolupracovat a držet se pokynů vydaných Národním výborem v Praze.

14. října 1918 proběhla v Boleslavi mohutná manifestace, na níž měla být prohlášena Socialistickou radou republika. Všichni cítili, že sny o samostatné republice jsou na dohled.

Brzké dopoledne 28. října 1918 se ničím nelišilo od dní předešlých. Ale po 10. hodině začaly přicházet z Prahy zprávy, že se cosi děje. Šeptanda se šířila po celém městě, mnozí spěchali na Staroměstské náměstí a čekali od Josefa Botky vysvětlení. On by jim ho rád podal, ale telefonické spojení s Prahou nefungovalo. Až po poledni se dozvěděl, že vládní moci se ujal Národní výbor a že jsme se stali svobodným národem v samostatném státě. Ihned novinu oznámil přítomným hostům. Napsanou ji vyvěsil v prvním okně hotelu vpravo od vchodu, a nad ni zavěsil červenobílou stuhu. Dochoval se tužkou psaný koncept a inkoustem psaný originál na papíru s hlavičkou “Místní organisace České státoprávní demokracie v Mladé Boleslavi” telefonické zprávy, kterou Botka obdržel, v tomto znění:

“Sekretariát z Prahy oznamuje: Národní výbor ujal se moci STÁTNÍ. Budiž zřízena milice občanská, která má zabrániti možnému porušení pořádku a násilnostem. Národní výbor ujal se moci nade všemi úřady státními i samosprávnými. Censurní úřady mají i nadále svou pravomoc ku potlačení štvavých zpráv, zvláště německých. Hrabě Andrássy navázal přímé styky s československou národní radou pařížskou.“

Současně byl na hotelu vyvěšen první prapor v národních barvách, brzy přibyly další. Lidé si konečně mohli připnout stužky ve všeslovanských a národních barvách bez obavy z postihu rakouských úřadů. Kolem hotelu a po celém náměstí se radovaly davy lidí, kdo mohl, pospíchal do houfu k ostatním, a sdílel radost a úlevu z napětí minulých dní.

V 5 hodin odpoledne byla na příkaz Dr. Bedřicha Bobka založena Národní stráž neboli Národní obrana či milice. Velitelem byl jmenován Bohumil Bílek. O něco později byl uspořádán manifestační průvod městem, zakončený táborem lidu na Staroměstském náměstí. Z okna hotelu v prvním poschodí nad vjezdem promluvili J. Botka, J. Dubický, J. Novák, B. Bobek a další.

A nyní se podívejme na události heslovitě. Vybrala jsem několik dobových záznamů jako ilustraci k událostem, které přímo v Mladé Boleslavi nebo v blízkém okolí probíhaly, jaké starosti a problémy přinesly první dny ve svobodném státě. Pro zjednodušení a opakující věty nyní uvedu, že všechny stížnosti, podněty či nabídky byly adresovány Národnímu výboru.

28. října 1918

• Skupina studentů vedená klenotníkem J. Zahrádkou odstraňovala rakouské odznaky a symboly
• Z místních kasáren byli propuštěni italští důstojníci, jejich domluvu s Čechy umožnil student práv J. Kuchař
• V noci z 28. na 29. října byl ustanoven Národní výbor okresu mladoboleslavského, vedený předsedy MUDr. Eduardem Bičíkem, JUDr. Vratislavem Teklým a jednatelem Janem Dubickým

29. října 1918

• Proběhly oslavy na Staroměstském náměstí, při kterých studenti a školní mládež, Národní stráž a vojenská posádka složili slib věrnosti. Italští důstojníci předali městu italský prapor na důkaz přátelství a vděčnosti.-
• Moci ve městě se ujal Národní výbor. Řídil vojsko, strážní a bezpečnostní službu, otázky běžného života. Usídlil se v hotelu U Zlatého Věnce. Zde také přijal J. Botka návštěvu, o níž informoval občany zápisem provedeným na rubu hotelového účtu v tomto znění: “Včera v 9 hod. večer přišel velící generál pražský polní podmaršálek Kestřanek do místností Národního výboru s celým štábem a odevzdali vojenskou moc do rukou Národního výboru.”
• Ve druhém okně hotelu bylo vyvěšeno provolání Ústředního národního výboru v Praze z 28. října, začínajícího slovy: Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutkem”…
• Za okny hotelu byly vyvěšovány nové zprávy a také “První zákon československého státu”

30. října 1918

• Národní rada se přesunula do místností na okresním hejtmanství a šéf úřadu, rada Pacák, se od nich dozvěděl, že přejímají veškerou odpovědnost za chod města. Bývalý ministerský sekretář Dr. Hájek měl být neprodleně z Mladé Boleslavi odstraněn, aby se zabránilo občanským nepokojům. Nemilosrdný až brutální úředník tvrdě vymáhající aprovizace, trestající za sebe menší přestupky, se stal nyní terčem odplaty hladových lidí. Úředníci, kteří sloužili rakouskému režimu, byli přeloženi.
• Deputace učitelů, vedená panem Gregorou, přislíbila pomoc českému státu a účast, společně s dětmi, na celonárodní manifestaci v pátek 1. listopadu
• Národní výbor přijal první dary – pan Líman věnoval 100 K, pan Graulich 200 K
• Deputace četnictva vedená majorem K. Vyčítalem přislíbila podporu
• Deputace vojska 18. pěšího pluku z České Lípy oznámila, že je zcela k dispozici Národnímu výboru. Do zmíněného města byli vysláni Dr. Bobek a zástupci sokolstva z Mnichova Hradiště.
• Dr. Bičík přijal vrchního komisaře finanční správy Buška a vrchního správce pošty Fanfule, kteří složili slib národní vládě, že budou věrně konat své povinnosti
• O 5. hodině odpolední se konala schůze se zástupci Národní obrany

31. října 1918

• Živnobanka otevřela Národnímu výboru volný účet k vyzvednutí peněz pro potřeby předsednictva
• Pozůstalým po českých legionářích přinesla Růžena Stádníková z Čejetiček 50 zlatých ve stříbře, pan Zíbner, mladoboleslavský mlynář, 1000 K
• Národnímu výboru věnoval Alois Váňa 323 K ze zábavy konané v sokolovně, Městská spořitelna 1000 K, pan Zíbner 200 K
• V místnostech Národního výboru se střídali zástupci úřadů nebo celé deputace a skládali hold – zástupce berního referátu Dr. Blecha – vrchní správce berního referátu Krblich – za cechovní úřad Antonín Dvořák – první státní návladní J. Cvach a Dr. Krauskopf – za krajský a okresní soud vrchní rada Jaroš – okresní školní inspektor Tyšler – zástupci pro zkoumání cen v kraji, rada Jeřábek a rada Plítek

1. listopadu 1918

• Pro pozůstalé po legionářích věnovali manželé Švíkalovi 1000 K
• Proběhla celonárodní manifestace, na níž mluvili Dr. Teklý, Dr. Bičík, jednatel Dubický a redaktor Frabša
• Národní obrana zabavila vagon mouky určený pro Dělnické konzumní družstvo v Podmoklech, odeslaný ze stanice Krnsko firmou Kuchta, opatřený dopravním osvědčením, a poslala ho československému pluku do České Lípy
• Večer z města odjeli “Bosňáci”, 300 mužů a 2 důstojníci. J. Botka jim vyplatil 20 000 korun, dostali na cestu 400 kg brambor a 282 bochníků chleba. Účetní důstojník praporu Begovič zde jako záruku za vyplacený obnos zanechal jezdeckého koně, kterého dostal jízdní odbor Sokola.
• Zabaven byl vagon dříví směřující do Budapešti

2. listopadu 1918

• Pro vdovy a sirotky po legionářích věnoval ředitel Graulich 200 K, neznámá paní jeden zlatý řetěz, úřednictvo pošty a telegrafů 200 K
• slečna Podhorská věnovala Národnímu výboru 150 K
• Firma Klein a Bergman zaplatila 91,50 K za trikolóry, které měl uhradit Národní výbor
• Zástupci Národní výboru žádali po šéfu hejtmanství Pacákovi, aby jim vydal tajný archiv

3. listopadu 1918

• Deputace vojenských vysloužilců složila hold Národnímu výboru a slíbila, že budou věrně sloužit československému státu
• Paní Visingerová odevzdala vyznamenání a diplom od Červeného kříže s příslušnými listinami od okresního hejtmanství
• Dr. Bičík, Dr. Teklý, Mařík a Hartman navštívili generálního ředitele Václava Klementa a žádali o uvolnění některých jeho zaměstnanců – Štěpána pro Hospodářskou radu, Maříka pro Národní výbor, Bílka, Štěrbu, Mazuru, Nejedlého, Šimona, Najmana, Řípu, Holého a Babáka pro Národní obranu. Bylo jim vyhověno. Nebyl uvolněn dílovedoucí Schneidr, ale dostal třikrát týdně 1 hodinu volna.

4. listopadu 1918

• Poštovní úřad žádal pražské ředitelství o dvě pracovnice do kanceláře na výpomoc
• Spolek paní a dívek nabídl své služby a síly Národnímu výboru a Hospodářské radě
• V noci přijel do města transport 1000 vojínů pluku č. 10. Firmy Monopol a Klinger byly požádány, aby poslaly povozy pro přivezení slámy do ubikací těchto vojáků.

5. listopadu 1918

• Pan Švíkal zaslal 100 plakátů k upozornění na neřesti mezi ženami. Byl vydán zákaz nočních toulek a bezdůvodného chození žen na veřejných místech po 9. hodině večerní, nařízeny prohlídky veřejných místností a nocleháren hlídkami Národní obrany, taneční zábavy se mohly pořádat pouze se svolením Národní obrany.
• Pánové Dürich a Semanský měli zajistit karanténu pro vracející se vojáky

6. listopadu 1918

• Úřednictvo Rakousko-uherské banky odevzdalo 100 K pro legionáře
• Okresní oděvna, kterou vedl Miroslav Domalíp, žádala Národní výbor, aby pomohl zajistit od firmy Laurin & Klement nákladní vůz na odvezení zakoupených bot, protože po dráze je nelze převézt
• Mnozí odevzdávali přijatá vyznamenání, rada Visinger dvě, paní Laufbergerová vyznamenání Červeného kříže (stříbrné) a diplom, ředitel Davídek zlatý řád Fr. Josefa, manželé Dlabáčkovi tři vyznamenání, četař Holman dva záslužné vojenské kříže, paní Hoblová zlatý záslužný kříž, nadporučík Semanský záslužný kříž Fr. Josefa s dekretem, paní Benešová a Hejkalová dva řády, pan Folprecht také dva řády
• Firma Monopol darovala Národnímu výboru 1000 K
• Úředníci Rolnické akciové strojírny věnovali legionářům 100 K u příležitosti sňatku E. Dobrého se slečnou Dvořáčkovou

7. listopadu 1918

• J. Svoboda odevzdal dvě jubilejní státní vyznamenání a jubilejní vojenský kříž, ředitel Krauskopf vyznamenání za 40letou službu, inspektor Tadeáš Scheller řád Fr. Josefa a zlatý záslužný kříž, F. Hložek stříbrné vojenské vyznamenání a záslužný kříž, R. Wagnerová a rada J. Placek zlaté vyznamenání, Bohdan Pokorný záslužný kříž IV. třídy za občanské zásluhy, Josef Prousek dvě vyznamenání za občanské zásluhy s diplomem a tři dekrety, Bohdan Tyšler a vrchní oficiál Dumek vyznamenání
• Divadelní spolek Kolár věnoval 100 K Národnímu výboru, 100 K pro pozůstalé po legionářích a 30 K k témuž účelu místo věnce na rakev zemřelého člena Václava Justa
• Deputace pánů Bičíka, Maříka a Semanského vyjednala u firmy Laurin & Klement pro vojenské velitelství 4 nákladní, 2 sanitní a 2 osobní vozy

• Jan Janus odevzdal stříbrnou medaili, bronzové vyznamenání a Karlův kříž, nějaká paní malý a velký zlatý dukát a zlatý náhrdelník pro zlatý poklad Československého státu, poštovní kontrolor Jan Bednář zlatý záslužný kříž s korunou, okresní starosta Cyril Papoušek řád Fr. Josefa s válečnou medailí a 100 K, paní doktorová Bobková stříbrné vyznamenání Červeného kříže, sestřička Gertruda Kolářová stříbrné vyznamenání Červeného kříže s dekretem
• K uctění jmenin prof. Zdeňka Kampera odevzdala kvinta gymnázia 86 K pro pozůstalé po českých legionářích. Stejnému účelu věnoval řídící učitel Josef Řehák sbírku žactva a hostů při slavnosti II. obecné chlapecké školy 62,56 K, paní a profesor Václav Řehák po 100 K k uctění památky nadporučíka 41. pěšího pluku Josefa Karlo.
• Ekonom J. Fiala 25 K, dceruška Mařenka Fialová společně se slečnou Vilémovou výtěžek z loutkového divadla 10 K, pan Wiedner 10 K a 11 K ve stříbře pro poklad Československého státu
• Prapor, který věnoval Národní výbor italským důstojníkům, jim byl předán v zeměbraneckých kasárnách. Slavnosti se za Národní výbor zúčastnili Bičík, Botka, Hartman, Mařík, za město starosta Beneš, Grass, Ziegelheim, Domalíp, Pára, Vrabec a sedm Sokolů. Řečníci ocenili zásluhy italské armády při osvobození českého národa a doufali, že si odvezou na Mladou Boleslav pěkné vzpomínky. Tlumočil pan Horák, poštovní oficiál. Italský důstojník česky ocenil zásluhy našich legionářů.

9. listopadu 1918

• Ještě stále lidé odevzdávají vyznamenání – primář okresní nemocnice tři, sl. Veldová vyznamenání Červeného kříže, pí. Sezemská, manželka inspektora Jandy, firma Gasser a Nase také, inspektor Janda zlaté vyznamenání Fr. Josefa s diplomem
• Stále lidé posílají peníze pozůstalým po legionářích – Milán Ponec 400 K, primář Kopfstein 300 K, firma Gasser a Nase 300 K
• Na zlatý poklad Československého státu daruje Milán Ponec 8 zlatých malých dukátů a 15 zlatých desetikorun
• Pan Schneider ohlásil, že má bednu stříbra a zlata v ceně 250 000 K, která byla zabavena ve zdejších kasárnách. Bedna byla uložena v Městské spořitelně v pancéřové schránce.
• Hlídky hlídaly u oděvních skladišť po celém městě, aby nebyly vyváženy oděvy a látky
• Pan Hracha z Pískové Lhoty daroval Národnímu výboru 20 pytlů (10q) brambor, které byly předány italským zajatcům
• Pan Novák, člen Národního výboru, zašel do lihovaru, aby zamezil propouštění dělníků a pomohl předat továrnu do správy civilního dozoru

11. listopadu 1918

• U starosty města Františka Beneše se sešli zástupci Národního výboru a řešili bytové otázky, vyučování na reálce, aprovizaci, propůjčení místností na plenární schůzi, otázky kolem zeměbraneckých kasáren a uhlí
• Dělnický výbor firny Laurin & Klement si stěžoval na špatnou kvalitu chleba, malý příděl masa a zvýšení ceny cukru. Kvalitu mouky měl zlepšit Zemský obilní ústav, maso a cukr řešila Ústředna cukerní a Ústředna tuková.
• Paní R. Studecká, manželka účetního šikovatele, žádala, aby mohla dostával 1 litr mléka denně, bylo jí vyhověno

12. listopadu 1918

• Pánové Svoboda a Novák odevzdali po 400 K Národnímu výboru a pozůstalým po českých legionářích, po 200 K Ústřední Matici školské a Českému srdci, 100 K Národní jednotě. Syn a dcera pana Nováka vyměňují za 200 K v papírech 100 K ve zlatých desetikorunách a 100 K ve stříbře.
• Deputace z Ústavu choromyslných v Kosmonosích žádá, aby bylo úřednictvo vzato do přísahy, prozatím podléhá Zemské správní komisi. Také žádá o zvýšení přídělu tuků a o zajištění potravin, kterých je v ústavu nedostatek.

13. listopadu 1918

• Pozůstalým po legionářích předal Rodný kraj částku 400 K, která se vybrala po přednášce prof. Vítka v Kosmonosích. Dále dostali 105,20 K od mládenců a družiček z pohřbu V. Nebyly z Dlouhé Lhoty a 24 K od hudebníků kapely Bálka z taneční zábavy v hostinci pana Čubana v Rožátově, pan Zima z výborové schůze České státoprávní demokracie vybral 16 K
• Pan Šerák odevzdal 6 vyznamenání, pan Černý 4, profesor Jozef 4 válečná
• Dostavila se deputace jeptišek a slíbila, že budou nadále pracovat ve zdejší nemocnici za vedení Národní zemské správy
• Červený kříž předal panu Hartmanovi různé druhy potřebného zboží
• Rolníci v Jiřicích nechtěli odvádět brambory, řezníkům se nelíbilo rozdělování dobytka, pekaři žádali přiměřené rozdělení pečiva, truhláři a malíři žádali stejnoměrné rozdělení zásob lihu

14. listopadu 1918

• Jožka Vondráková věnovala pozůstalým po českých legionářích 2000 K, za svého manžela Františka Vondráka, který se samostatnosti nedožil, také 2000 K a za šťastný návrat svého synovce poručíka Oskara Landy z italského údolí smrti také 2000 K.
• Paní Šmejkalová, majitelka hostince, 28 K, tajemník Dlabáček 10 K, Václav Bedler k uctění památky zemřelé sestry H. Urbanové ze Všelis 30 K, pan Hašlar, majitel kina, 600 K, paní Marečková, choť advokáta, darovala pro zlatý poklad českého státu 3 zlaté náramky
• Ze zabavených věcí byl vydán vojenský plášť, 1 pár vojenských a 1 pár obyčejných bot pro vojíny, kteří slouží ve zdejší nemocnici – desátník Fr. Pavelka a dělostřelec J. Primásek
• Učiněny byly prohlídky zásob v různých podezřelých firmách – např. u kováře Holuba sepsal velké zásoby železa pan Bach 

15. listopadu 1918

• Pozůstalým po legionářích daroval p. Pechr z tanečních hodin 86 K, starosta Semčic sbírku řídícího učitele 170 K a 100 K ze svatby své dcery, obec Rejšice sbírku z lidové slavnosti 400 K, V. Kolátor 500 K, pan Pazderník 500 K
• Vyznamenání vrátil profesor Smělý, pánové Novotný a Jeník vyznamenání s dekretem
• Dostavila se deputace žen z Vince a žádala příděl uhlí, mouku a zlepšení kvality chleba
• Pěšák Hašek dostal povolení k získání skleněného oka v závodě pana Zahrádky na účet Červeného kříže
• Do Boleslavi přijelo 800 mužů 10. střeleckého pluku a dalších 1100 mužů z 10. a 11. střeleckého pluku z Vídně, přivítal je inspektor Dubický a nadporučík Semanský
• Strojník J. Umlauf, který se vrátil z fronty, byl umístěn na žádost Národního výboru v továrně na pluhy v Kosmonosích
• Byla vyšetřena krádež mouky z lihovaru
• Na nádraží České severní dráhy byla zabavena 10litrová baňka mléka, posílaná hraběnce Černínové. Mléko bylo poté odesláno do nemocnice, baňku uschoval pan Dundr.
• Chotětovu bylo povoleno, aby zabavil 2 baňky mléka po 20 litrech, které bylo určeno do Ústí a Litoměřic. Bylo rozprodáno chudým občanům, 1 litr za 55 haléřů,  a peníze byly odevzdány Národnímu výboru v Nových Benátkách. Baňky byl uschovány a pokud se majitel o ně přihlásí, budou mu předány.

16. listopadu 1918

• Pro zlatý poklad darovala rodina Benšova dvě zlaté desetikoruny a stříbrný dvouzlatník
• Pozůstalým po legionářích daroval ředitel Zdráhal s chotí 100 K, pan Manžel z Bukovna sbírku při valné hromadě Sokola 103 K
• Pan Kaufman tržil při prodávání cigaret o 1 haléř víc při 6 kusech, který pro nedostatek drobných peněz nemohl vracet. Nevrácená částka činila 10 K, ale prodávající věnoval 100 K pozůstalým po českých legionářích
• Továrník Vraný navrhl, aby byla zřízena ohřívárna pro městskou chudinu, sám by přispěl částkou 500 K
• Deputace mistrů pekařských žádala, aby jim bylo přiděleno pečení chleba, protože se z války vrátilo víc pekařů
• Pro nedostatek finančních prostředků byla zrušena Národní obrana
• V Dobrovici chytili překupnici, která měla 20 kg tvarohu a několik kilo másla. Městský úřad žádal o sdělení, jak má postupovat. Pokud by měla paní legitimaci k nákupu tvarohu ověřenou Národním výborem a Hospodářskou radou, mohla si tvaroh nechat. Máslo muselo být zabaveno a prodáno po 18 K za 1 kg, ale prodej se musel ohlásit Zemské ústředně tukové.
• Dr. Pavlousek a pan Dürich žádali pana Botku, aby byla zavedena tajná policie a navrhli mu zároveň jednoho muže, s kterým ale musí souhlasit předsednictvo. Tajný měl dostával 25 K denně. Botka přislíbil, pokud bude místo obsazeno, věnuje Národnímu výboru 400 K.

17. listopadu 1918

• Za přítomnosti pana Botky bylo na schůzi výboru pro Svatováclavský dar přislíbeno přispět Národnímu výboru ze sbírky částkou 20 000 K
• Vysokoškoláci nabídli svou pomoc
• Pan Líman, ekonom, přihlašuje dva byty

18. listopadu 1918

• Eduard Heller odevzdal vyznamenání Červeného kříže
• Pozůstalým po padlých legionářích daruje lékárník Chleborád 100 K, vrchní účetní Balcar 50 K, ředitel Krauskopf 20 K, při taneční zábavě v Kamenném Zboží vybrali hudebníci československého pěšího pluku 36 K
• Hoteliér Botka věnuje Národnímu výboru 400 K
• Pan Jozef navrhl jednání o stanovení odměny za práci jednatele Dubického, který od 28. 10. do 15. 11. pracoval zdarma. Měsíční plat ve výši 800 K navrhli pánové Jozef, Bičík, Suchý, Hartman a Botka. Jednatel Dubický výši odmítl s tím, že je nutno v zájmu národní věci přinést určité oběti, a navrhoval plat ve výši 600 K. S tím nesouhlasila druhá strana a trvala na návrhu 800 K. Tuto částku ale inspektor v žádném případě nechtěl přijmout, a tak byla nakonec odsouhlasena částka 700 K.

19. listopadu 1918

• Pro pozůstalé po padlých českých legionářích bylo vybráno na svatbě profesora O. Lederera s Růženou 100 K (prostřednictvím Jizerana), pan Kubát z Vince daroval 200 K, J. Himer 60 K k uctění památky svého “chefa” Vl. Křikavy, majitele parního pivovaru a sladovny, pan Svoboda, hostinský, z taneční zábavy 20 K, starosta Fr. Beneš odevzdal dar italských důstojníků 2390 K
• Fr. Socha z Chotětova odevzdal záslužnou medaili a zlatý kříž s korunou
• Byly vystaveny legitimace pro Karla Košťála, Jana Vagnera, Jaroslava Libicha a Václava Krause, opravňující je k prohlídkám u obchodníků a sepsání jejich zásob
• Pan Hartman zabavil větší množství různých látek při prohlídce na nádraží, které směřovaly z Varnsdorfu do Vídně

20. listopadu 1918

• Pozůstalým po legionářích darovala Akciová strojírna a slévárna Dobrý 5000 K, omladina ze Strašnova z posvícenské zábavy 83 K, hudebníci ve Vinařicích 92 K, Barbora Jirošová 20 K, J. Pajar 5 K, Fr. Pazderník z Hrdlořez 100 K
• Učitel Vildman z Kropáčovy Vrutice přivedl s 9 muži Národní obrany 6 koní, 2 hříbata, 4 kočáry
• Veřejná schůze Národního výboru se konala 25. 11. v Městském biografu, inspektor Dubický promluvil o činnosti, pan Mařík o dělnických otázkách
• Pan Švíkal byl pověřen intervencí u příslušných úřadů, aby bylo dodáno pro mladoboleslavské občany uhlí
• Důstojníci chtějí uspořádat koncert na podporu pozůstalých po legionářích. Sokol vybere dámy, které budou chodit s důstojníky vybírat příspěvky.
• Inspektor Dubický vyjednal s panem Libichem, že každou sobotu bude dodávat pro dělníky 100 kg tvarohu za nejnižší ceny, nyní za 1,5 K

21. listopadu 1918

• Ředitel Žalud odevzdal 3 vyznamenání, pan Drahota zlatý záslužný kříž
• Profesor Palička informuje, že k studentské legii se přihlásilo 16 studujících z hospodářské školy, ale k této své aktivitě nedostali svolení od rodičů. Národní výbor tudíž psal dopisy rodičům, v nichž byla prosba, aby v celonárodním zájmu změnili své přesvědčení.
• Byla dokončena prohlídka a soupis Císařského panství v Nových Benátkách

22. listopadu 1918

• Pro pozůstalé po legionářích odevzdal J. Kovář z Kosořic sbírku občanstva 143 K, ruský zajatec Širjajev 2 K za vystavení povolení odjezdu do Ruska, pan Svárovský z Hrdlořez 12 K za vystavení povolení, aby si mohl ponechat krávu, šikovatel J. Šafr sbírku poddůstojníků z hotelu Vysoký 111 K, J. Šulc z Kolomut z posvícenské taneční zábavy 80 K, pan Kraus, nájemce dvora ve Vinci, 400 K, učitel Adolf Konopka z Dobrovice k uctění památky zemřelého Rudolfa Houžvičky, obchodníka ze Smíchova 10 K, Fr. Sezemský 20 K
• Poštovní úřad oznámil, že vojenská stráž zabavila na nádraží 5 beden mouky, zaslaných jako poštovní zásilka z Českého Brodu do Mikulášova. Zásilka byla odeslána bez osvědčení, a proto byla odeslána do aprovizace.
• Při sázení lípy v Línech bylo vybráno na památku vyhlášení Československého státu 500 K
• Setník Záveský oznámil, že mají přebytek 1 vagonu brambor, byly dány do aprovizace
• Dr. Bičík oznámil, že ve Strenicích 30 ozbrojených vojínů zabavuje na úkor Národní obrany různé věci, které si mezi sebou rozdělují. Pořádek mělo udělat 50 vojínů, které odeslal do zmíněné obce pan Semanský
• Spořitelní spolek v Bezně žádal, aby Dražice dodávaly víc elektrického proudu. Dražice vysvětlují, že první tři v týdnu pracují celý den, další dva jen dopoledne. Příští týden budou proud vyrábět už celé dny.

23. listopadu 1918

• V. Boháček odevzdal 26 K jako sbírku při sousedské zábavě u paní Nejedlé, sám přidal 100 K, omladina z Horních Stakor z věnečku 221 K, B. Jabůrek, výrobce obuvi 100 K
• Pan Pařez, dělník z automobilky, žádal, aby bylo obstaráno uhlí pro nejchudší rodiny. Říkal, že v továrně Kosmanos v Josefodole je velké množství uhlí. Skutečnost byla prozkoumána, 5 vagonu uhlí bylo předáno a prodávalo se 100 kg za 8 K
• Kvůli rozdělení mléka z Podhrádí byla sestavena komise – Dubický, Bach, Novák
• Problémy s dodávkou elektrického proudu, bylo ho málo a byl nestejnoměrně dodáván
• Inspektor Dubický a pan Jozef řeší špatnou kvalitu chleba u Zemského obilního ústavu
• Předseda Hospodářské rady z Josefodolu žádal o povolení ke hře divadla pro děti ve prospěch tamních chudých dětí. Ptal se též, zda by z výtěžku nemohli dostat pro děti levnější látky nebo oděvy. Inspektor Dubický slíbil pomoc.

24. listopadu 1918

• Důstojníci žádají o 100 postelí, které se nacházejí v nemocnici, ale nepatří tam-
• Setníci Křepinský a Hammr dali podnět k uspořádání hudebního koncertu pěšího pluku č. 36. Při něm vybírali sestry ze Sokola a důstojníci příspěvky pro legionáře. Sbírky ze zúčastnily sestry Provazníková, Čtyroká, Kryková, Vysoká, Kášová, Orlová, Hubáčková a Látová

25. listopadu 1918

• Rodný kraj věnoval pozůstalým po legionářích posvícenskou sbírku 95,20 K, J. Placek, ředitel gymnázia 20 K, učitel Michal výtěžek z výstavy pohlednic 25 K, p. Altman posvícenskou sbírku 246 K, starosta Hrabě z Rokytovce sbírku z posvícenské zábavy 141 K
• B. Jabůrek, obuvník, daruje pro chudé děti 9 párů dětských bot s dřevěnou podešví, 3 páry dětských botek s koženou podešví, 2 páry dámských bot s koženou podešví, 5 párů dřeváků (klapaček)
• Mlýny Epstein a Vaněk byly vyzvány k předložení vzorků mouky, z níž se peče chléb
• Ředitel Biach z Josefodolu se dohodl s Národním výborem o dodávce 10 vagonů uhlí za cenu 7 K za 100 kg

26. listopadu 1918

• Josef Líman, studující v Praze, věnoval pro pozůstalé 200 K, paní Límanová 50 K, sekretář Dvořák 10 K, pan Jaroš se sl. Pavlínkou Tichou v Řepově vybrali při posvícenské zábavě 200 K a paní Repšová k tomu přidala 10 K
• Nadporučík Louda, staniční velitel nádraží Čejetice, nahlásil zabavení 186 kg masa
• Firma Nase daruje pro chudé 50 párů obuvi s dřevěnou podrážkou a 650 g čaje pro ohřívárnu. Nabízí pro členy Národní obrany podrazit boty zdarma.

27. listopadu 1918

• Pro pozůstalé po legionářích odevzdal starosta Cihlář z Bukovna 100 K od strážmistra J. Skály a 10 K od J. Chmelíka, ředitel Řehák odvádí sbírku žactva 5 K, Jan Matějů 4 K, z taneční zábavy v hostinci Karla IV. v Zámostí bylo vybráno bratry Antonínem Pencem a Prokopem Holým 60 K, v Krnsku vybrala paní Polívková a sl. M. Žáková 1330 K, mužstvo zeměbranecké nemocnice 100 K, Arthur Kornell, advokát, pokutu protistrany 10 K
• Na udání byla provedena prohlídka u firmy Klinger. Byly nalezeny velké zásoby, přebytky budou předány do veřejné aprovizace.
• Bývalý zdejší listonoš pan B. žádal z Vídně, aby jeho rodině byla vyplácena podpora. Podle vrchního poštovního správce byl pan B. špatný ve své práci, stát musel za něho zaplatit 21 100 K, rodina je však spořádaná a podpora mu byla proto povolena.

28. listopadu 1918

• Pro pozůstalé po legionářích věnovala sl. A. Rudolfová 10 K k uctění památky zemřelého Vl. Křikavy, stavitel Karel Dlouhý 1000 K, Karel Bičík, hostinský 50 K, vojín Václav Valenta 15,12 K, rodina Párova 50 K, J. V. Michal, holič, 5 K, V. Číha ze Starých Benátek vybral při sňatku sl. Číhové 10 K
• Na nádraží bylo zabaveno 94 kg vepřového masa. Přijel majitel, řezník z Bakova, a žádal, aby mu bylo maso vydáno, protože vepřové maso je volné. Nemohl se prokázat živnostenským listem, složil proto kauci 1000 K, která se mu vrátí, až odešle živnostenské oprávnění.

29. listopadu 1918

• Pro pozůstalé po legionářích odvádí starosta Jan Jonáš z Ouřec sbírku 873 K, Bedřich Šťastný, rolník v Rokytovce, 500 K, K. Horáček, řezník, 200 K, z vyplacených požitků zanechali šikovatelé Ant. Hudec a J. Mácha a četař Fr. Sládek od 3. setniny náhradního praporu č. 36 K 51, pan Novák z Husí Lhoty 20 K
• Ze zabaveného masa od paní H. bylo prodáno v městských jatkách 38 kg vepřového a 82 kg kozího. Pro nejchudší rodiny byly vydány poukázky. Kilo vepřového se prodávalo za 9 K, kozí za 5 K.
• Odpoledne  byla přivedena i s německým velením celá vojenská posádka a složila do rukou Dr. Bobka, náčelníka Sokola, přísahu Československé republice. Po přísaze převzal velení bratr Josef Dürich a za českých povelů odvedl vojsko do kasáren.

30. listopadu 1918

• Pozůstalým po legionářích daruje rodina Šreierova ze Sukorad k uctění památky zemřelého V. Holuba 10 K, učitel Krchov z Mladějova 73 K, pro sirotky rodiny Bártovy věnuje J. Blecha 10 K, Olga Purmová 50 K, paní Šmejkalová 10 K, sl. M. Provazníková, posluchačka obchodní pokračovací školy, daruje na poklad Československého státu dvě stříbrné pětikoruny
• Vydány lístky na zabavených 10 kg másla pro chudé rodiny, lístky byly na 125 g, prodával ho obchodník Jägr
• Pan Košťál dostal dostal dvě legitimace pro dva muže opravňující je k prohlídkám zásob uhlí po domácnostech

1. prosince 1918

• Pan Braier nabídl Národnímu výboru 10 vagonů ostravského uhlí za maximální cenu, nabídka byla přijata (byl velký nedostatek této komodity)

2. prosince 1918

• Pozůstalým po legionářích bylo vybráno při veselce p. Beneše se sl. Hůlkovou v Bojeticích 90 K, odbor samosprávných zřízenců věnuje 139 K, řezník Křováček 50 K, V. Sedláček, starosta z Chrástu, sbírku v obci 120,40 K, odbor svazu kancelářských oficiantů státních úřadů 171 K, dělnictvo firmy Arbor v Debři 150 K, říd. učitel Fr. Misík sbírku občanstva ve Vinci 1000 K, správce Suchý 10 K
• Sirotkům rodiny Bártovy věnovala sl. M. Štromrová 10 K a M. Domalíp obnošené šaty a boty
• Pan Mařík žádá firmu Dobrý, aby přebývající boty předaly k rozprodání rozdělovně obuvi, jinak by je museli vrátit firmě Baťa
• Deputace pánů Kaliny a Kopala přinesla chléb pečený ve Vaňkově mlýně. Na první pohled je vidět, že chléb je špatný, malý, ale těžký, rozpraskaný. V mlýně špatnou kvalitu chleba vysvětlují nekvalitní moukou. Upečený bochník byl předán profesorovi Šteklovi a panu Schillerovi k prohlídce.
• Zástupci Červeného kříže předají Národnímu výboru 15 000 K
• Byla řešena otázka prázdných bytů v klášteře u piaristů, které musí být zrestaurovány. Neobydlené byty jsou i v chudobinci a u náměstka starosty pana Grasse.
• Okresní komise pro péči o mládež žádala o podporu na zakoupení obuvi pro chudé lidi. K tomuto účelu byla schválena částka 1000 K.
• Byly zabaveny tři živé husy o váze 5,85 kg, 5,80 kg a 6,20 kg a dvě zabité o váze 7,05 kg a 7,20 kg občanovi, který je vezl do Ústí, a neměl u sebe  živnostenský list. Husy byly prodány na trhu – zabité do 5 kg po 11 K za kilo, pak za 1 kg 14 K. Živé, krmené, 1 kg za 14 K. 
• Úředníku Štilcovi bylo zvýšeno služné na 600 K měsíčně, hodiny přes čas mu nebudou proplaceny

3. prosince 1918

• Pro pozůstalé bylo vybráno ze svatby novomanželů Novotných z Předměřic 210 K, starosta Cyrus z Pěčic odvedl sbírku družiček při svatbě Fr. Moce a J. Uhlíře 336,30 K
• Paní Neumanová darovala pro ohřívárnu 5 K
• Opět stížnosti na chleba z Vaňkova mlýnu, telefonicky i písemně si stěžuje několik žen a pan Soukup, stížnost odeslána Zemskému obilnímu ústavu
• Deputace 6 kovářů oznámila, že nemají žádné uhlí, a proto nemohou pracovat, a upozornili na následky této skutečnosti. Stížnost byla řešena u ministerstva veřejných prací, byla slíbena brzká pomoc
• Inspektor Dubický žádal o lepší organizaci ve válečné kuchyni a o provedení kontroly hospodaření
• Pan Hartman přišel s několika návrhy – aby se konaly na Vánoce pro děti a vojáky nadílky, aby se zabavený cukr prodal nebo rozdal kojencům a nemocným, aby se vyřešily aprovizační problémy – na řešení byla vyhrazena jedna celá schůze

4. prosince 1918

• Dělnictvo ve firmě Dlouhý hrozilo zastavením práce, pokud budou propuštěni dva dělníci, výpovědi byly pozastaveny
• Podána stížnost na špatnou jakost chleba z aprovizace firmy Laurin & Klement. Chléb pekli v mlýně firmy Cicvárek. Ti však dostávají mouku k pečení od firmy Laurin & Klement, a to od Vaňkova mlýna. Ti mají zprávu od Zemského obilního ústavu, týkající se vymílání, že nemohou vyrobit lepší mouku, než z které se peče.
• II. a pokračující škola věnuje pro pozůstalé 10 K, pro děti Bártovy pan Cerha 40 K

5. prosince 1918

• Sl. Růžena Jüthnerová z Loučeně věnovala vdovám 10 K, organizace českých socialistů v Zámostí z věnečku 100 K
• Německými poslanci psaný leták z Turnova vyzýval české vojsko, aby složilo zbraně. Povolení zatknout původce listiny mělo české četnictvo.

6. prosince 1918

• Z posvícenské zábavy ve Smilovicích se pro vdovy vybralo 177 K, zdejší železniční personál věnoval 302 K, vzdělávací a zábavný spolek Pokrok sbírku na členské schůzi 28 K, paní Šmejkalová 21 K, pan Filip, zedník z Kosmonos, 20 K, k uctění památky MUDr. Viktora Vohryzky z Pardubic věnoval p. Günsburg 30 K, firma Fišer a spol. 20 K, rodina Günsburgova 10 K, paní Nohelová 30 K, pan Nohel 20 K, pan Schönfeld 10 K
• Sirotkům Bártovým daroval Fr. Jerie, spolumajitel firmy Sezemský, 20 K a pan Šípek z Borče 15 K
• Mouka z mlýnu pana Düricha byla poslána pro důstojnický sbor 7. střeleckého pluku ve Varnsdorfu. Jednalo se o 7 pytlů a 75 kg.
• Pan Dürich, náčelník, uvedl prvního zdejšího legionáře pana Šulce od 33. pluku. Bojoval v Itálii a vrátil se nazpátek s 20 legionáři.
• Občané z Jemník a Řepova žádali o povolení vykácet vždy každý druhý kaštan, aby měli dříví. Místo kaštanů by vysázeli ovocné stromy.
• Lesy kolem Bezna byly káceny lidmi, kteří neměli čím topit, záležitost se měla vyřešit pomocí vojska, to však nebylo k dipozici

7. prosince 1918

• Okresní hospodářská záložna darovala pro ohřívárnu 50 K
• Vyznamenání odevzdávají pan Fiala 3, pan Polívka 2, pan Černý 5 ks
• Pan Dürich, náčelník Národní obrany, se loučí s Národním výborem
• Inspektor Dubický podal referát o schůzi učitelstva, které se neslo v pokrokovém a demokratickém duchu
• V. Hanoušek, majitel statku ve Vinci, daroval 100 K

9. prosince 1918

• Pan Mařík věnoval sbírku 335,02 K z mikulášské zábavy českých kovopracovníků, obec Rejšice 556 K z mikulášské zábavy v hostinci pana Nováka v Luštěnicích, z taneční zábavy pan Pechr 71,80 K, žáci II. třídy chlapecké školy 33 K

10. prosince 1918

• Národní výbor rozděloval – okresní komisi pro péči o mládež k zakoupení obuvi 1000 K, sluhovi okresního hejtmanství 100 K, poslovi za donášení dopisů 20 K, chudým lidem po 5 kg mouky, do ohřívárny cukr
• Podle příkazu vlády byla v tento den ukončena činnost Národního výboru.
• Odevzdaná vyznamenání byla předána do muzea, ze zlatých pouze po 1 kuse od každého druhu, ostatní byla vložena do pokladu našeho státu

11. prosince 1918

• Byla sestavena správní komise. Po dohodě všech stran byl předán návrh s udáním zástupců Okresní politické správě v Mladé Boleslavi.

Tolik k činnosti Národního výboru v Mladé Boleslavi. Je to jakýsi přehled o době převratové, o významném období v historii našeho státu.  Možná některé lidi zde uvedené znáte nebo jsou dokonce vaši příbuzní. Vzpomeňme, prosím, na všechny soucitné, kteří v této nelehké době pomáhali. Pro úplnost doporučuji nahlédnout do mého článku “Konec staré a začátek nové epochy”, kde najdete některé události z tohoto článku víc rozepsané, i další, které probíhaly v Mladé Boleslavi i v naší republice.

Po klinutí na fotografii najdete i popis události

Literatura

– sborník Boleslavan

Fotografie

– František Bareš – Paměti města Mladé Boleslavě

– Kolektiv – Mladoboleslavsko v proměnách času

Ale kdo to vlastně byl? Mnozí ho znát nebudete. Za Rakousko-Uherska i v průběhu druhé světové války byl vyšetřován a šikanován, po roce 1948 byly jeho knihy vyřazeny z knihoven. Až v roce 1968 ho mocní vzali na vědomí, byla mu odhalena pamětní deska na domě, kde v Mladé Boleslavi žil, ale poté opět upadl v nemilost. Byl znovu objeven až v listopadu 1989, jeho myšlenky a názory se postupně dostávají k veřejnosti a myslím, že v mladoboleslavském okolí není nikdo, kdo by tohoto významného muže neznal.

Karel Sellner – (1873 – 1955) byl člověk několika profesí a ve všech dosáhl na pomyslný vrchol znalostí a umění. Byl spisovatelem historických knih, učitelem, později okresním školním inspektorem a archeologem. Jeho otec pracoval na dráze, možná i přímo v Krnsku, protože byl v různých funkcích na Turnovsko-Kralupsko-Pražské dráze. A jak již mnozí víte z mého článku o Stránovském viaduktu, tato dráha vedla blízko mého bydliště.

V obecné škole vynikal svým zájmem o kreslení, hudbu a knihy. Již v této době napsal několik prvotin. Hrál na hudební nástroje, nejvíce na housle, klavír a později i na varhany. Zajímala ho kresba, chemie a překvapivě i polní hospodářství, absolvoval kurzy v těchto oborech. Později vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové a učil na několika školách v okolí Mnichova Hradiště a Mladé Boleslavi.

Nejvíce ho ovlivnilo působení v Podbezdězí. Nejdéle pobýval v obci Březovice, která je na svého bývalého občana a učitele velmi pyšná. Na bývalé škole je umístěna Sellnerova pamětní deska. Pobyt zde považoval Sellner za nejkrásnější období svého života. A není divu, nejenom že si zde našel ženu, která ho provázela životem, ale mohl se zde věnovat všem svým zálibám. A těch bylo velmi mnoho.

Byla to zejména archeologie a literatura. V okolí Březovic objevil mnoho nálezů, dokonce i velké hradiště, které jeho přítel Eduard Štorch pojmenoval na jeho počest Sellnerovým hradištěm. Oba tito muži spolupracovali a Sellner posléze napsal a vydal vlastním nákladem v roce 1910 pod pseudonymem Karel Franta knihy První lidé v Čechách a O vzniku a vývoji poddanství českého lidu.

V této době napsal i mnoho spisů vlastivědných, zejména o okolí Mladoboleslavska. Nejvíce ceněné byly regionální knihy Dějiny na Mladoboleslavsku, Geologie okresu mladoboleslavského a zejména největší ohlas měl vlastivědný sborník Boleslavan,jehož některé díly mám možnost si přečíst. Karel Sellner ho založil a vydávala ho učitelská jednota Komenský v Mladé Boleslavi s pomocí okresních správních komisí a okresních osvětových sborů v Mladé Boleslavi a Nových Benátkách. Tiskla ho knihtiskárna Jaroslava Chládka v Mladé Boleslavi. Vycházel měsíčně mimo školní prázdniny, ročně bylo tedy deset čísel a roční předplatné činilo 20 Kč. Redakce byla složena z věhlasných mužů, vedl ji univerzitní profesor J.V.Šimák, členové byli Karel Sellner, okresní školní inspektor, profesoři Z. Kamper, B. Konvalinka, S. Novák, F. Strejček, odborní učitelé Č. Novotný a E. Svárovský, katecheta J. Vojáček a učitel pomocné školy V. Kozák. Odpovědný redaktor byl Karel Sellner. Napsala jsem celý výčet spolupracovníků, aby bylo vidět, jaké kapacity se podílely na vzniku tohoto sborníku. Také je to velká vzácnost, někteří čtenáři si dávali roční výtisky svázat a sborníky velmi pečlivě opatrují. Já ho mám jenom půjčený, což mě velmi mrzí… Dnes je možné jednotlivé roční svazky koupit v antikvariátech, ale jejich cena je poměrně vysoká, kolem 600 Kč, což svědčí o jejich kvalitě. Je to soubor různých článků z různých odvětví tehdejšího života. Velmi zajímavé svědectví o době minulé, jak lidé žili, co je trápilo, na co vzpomínali. Jsou zde i básně, povídky, historické zajímavosti, články o životě českých osobností, ale na konci sborníku jsou i hádanky.

Karel Sellner se zajímal i o cikánské rodiny, které měly své stany kolem vesnice Březovice. Navštěvoval je a sledoval jejich běžný život. Krajina tohoto kraje ho inspirovala i při jeho literární tvorbě. Děj většiny jeho knih se odehrává na Mladoboleslavsku a Podbezdězí. Nejznámější jsou Tajemný rytíř, Z bezdězských lesů, Tři bratři z Mydlovaru, Petrovský. Jak názvy naznačují, jeho tvorba vycházela z jeho historických a vlastivědných znalostí. Ty uplatnil i při svých přednáškách, které byly velmi hojně navštěvovány. Přednášel o historii českého národa, o regionálních pověstech, o archeologii, ale také o pedagogice a psychologii.

Největšího uznání se mu dostalo za jeho učitelské, později inspektorské počínání. Byl 1. září 1919 zvolen prvním a zároveň posledním školním inspektorem v Mladé Boleslavi, kterého volili sami učitelé. Podařilo se mu zlepšit postavení učitelů, založit nové školy, pomáhal školákům i vyučujícím. Zavedl nové způsoby výuky, nové předměty, hlavně volný sloh a volné kreslení. Byl předsedou Budče učitelské a mluvčím učitelů v okresní radě. Jeho přáním bylo, aby děti z vesnických škol byly stejně vzdělány jako ty ze škol městských, a aby se školy staly střediskem vzdělanosti. Proto pořádal pro učitele mnoho přednášek a vzdělával je.

V roce 1933 odstoupil z funkce školního inspektora, protože odešel do důchodu. Nyní se mohl více věnovat psaní, archeologickým výzkumům v okolí bydliště a také zhotovoval plno výrobků, byl velmi manuálně zručný. Perzekuce za 2. světové války ho neodradila od psaní, sepsal a ilustroval rodinnou kroniku, čtvrtý díl dokončil až po skončení války. Po komunistickém převratu v roce 1948 se stal nepohodlným, jeho myšlenky, sociální spravedlivost, boj proti útlaku a bezpráví ho vyřadily ze společnosti. Do ní se vrátil až po listopadu 1989. Utlačovali ho za Rakouska-Uherska, Němci za 2. světové války a později i komunisté. A přesto se mu podařilo vykonat mnoho dobrého pro lidi ve svém okolí, pozměnit celé školství a tím výchovu těch nejmenších, najít pevné místo v archeologické obci.

Jaký byl Karel Sellner nejlépe poznáme, když si přečteme jeho učitelské desatero. Je nejen o učitelích a pro ně, ale cítíme z něj i to, jaký to byl člověk. Našla jsem ho, otisknul ho nejspíše jeho příbuzný Jakub Sellner, a nyní vám ho nabízím.

1. V jedno budeš věřiti – že máš osud budoucích ve svých rukou!

2. Nevezmeš nadarmo jméno pokroku, lidskosti a mravnosti!

3. Pomni, že škola je chrámem umění, pravdy a dobra, dílnou lidskosti!

4. Cti otce naší republiky a jeho železná vytrvalost a láska k vlasti buď též ti bude vzorem!

5. Nezabiješ v dětech lásky k sobě kaprálskou řízností a studenou povýšeností!

6. Celým svým zjevem, slovem i skutkem buď vždy čist!

7. Nepokradeš dětem ani minuty času vyučovacího, ale využij každé příležitosti k zasévání dobrého símě v duši dětskou!

8. Nepromluvíš nikdy ve škole slova nelaskavého, nepromluvíš nepřipraven, nepromluvíš proti pravdě a pokroku!

9. Nepožádáš darmo lásky dětí, ale dáš jim celé srdce své i duši svou!

10. Aniž požádáš, aby svobodná republika platila tě za hodiny marně utrácené!

Pro své názory, které se nebál zveřejňovat, byl pro Rakousko-Uhersko nepřijatelný, a i když bylo málo učitelů, byl 26. července 1916 naverbován do armády. Protože mu bylo již 43 let, nešel na frontu, ale nejprve do jednoroční školy pro dobrovolníky.Sellnerovy vzpomínky na tuto dobu se točí kolem jídla, které bylo velmi špatné, u setniny převažoval hlad. Vojáci dostávali plno sušených naložených ryb, které byly namočeny ve velkém sudu, kterému říkali „tisíc smradů“, odporný pach se táhl celým táborem. Tyto ryby se připravovaly pečené, později se mlely a připravovaly se z nich karbanátky, které obsahovaly plno drobných úlomků kostí. Občas se na talířích objevila vařená řepa, mrkev, zelí i dýně. Upravená zelenina byla chutná a velmi vítaná. Vojenští kuchaři, vařící ve špinavém oblečení a servírující jídlo na nemytém nádobí, si ovšem přilepšovali, pro sebe si vařili guláš, paprikáš, smažili řízky či pekli roštěnou. Okrádali o tyto pokrmy ostatní spolubojovníky.

Pořádek nastolil až po půl roce mladoboleslavský rodák nadporučík Knorr, který pocházel z německé rodiny, ale velmi dobře mluvil česky. Byl rázný, spravedlivý, podvody v kuchyni objevil a napravil, sud zmizel a dalo se lépe dýchat. Kuchaře poslal do basy, místo nich se objevili noví, čistí a strava se velmi zlepšila. Knorr sám jídla ochutnával, držel se hesla „sytý voják nereptá“.

V zimě roku 1916-1917 obýval Karel Sellner pokoj s dvanácti ševci a krejčími, kteří pracovali v oděvním skladu. Jídla zde bylo málo, a proto každou neděli vyráželi do různých stran a večer se vraceli s plnými baťohy. Přinášeli pšeničný chléb, slaninu, uzené maso, tlačenku, někdy i vepřový guláš. Vše co přinesli, poctivě rozdělili mezi osazenstvo. I Karel dostával svůj díl, on jako velicí nemohl odejít. Na oplátku, na přání, jim vyprávěl o tom „zatraceném Rakousku“. V té době dostávali vojáci tzv. „Hungerurlauby“, aby se doma najedli a u setniny ubylo jedlíků.

Později byl převelen do důstojnické školy v Pětikostelí, kde se měl naučit velet setninám. Zde nebyl důstojník Knorr a podle toho to vypadalo. Často míval hlad, do opasku vrtal nové dírky, aby mu kalhoty nespadly. Ale Karel měl štěstí, jako „ordonanc“ byl k němu přidělen jeho bývalý žák. Jednou večer přišel potají k vojákům do budovy, kde byla velká zima, právě tento žák a hledal svého učitele. Přinesl mu uzený jazyk a kousek bílého chleba. Vše ukradl kuchařům, kteří si nacpávali břicha. Slíbil přinést i teplou deku, ale učinil tak až o něco později, dříve nemohl. Ráno se již učitel probudil v teple, přikrytý silnou dekou. Když žák mohl, potají mu přinesl kus chleba, studenou vepřovou pečeni nebo vařený uzený bůček, vše, co mohl sebrat nepoctivým kuchařům.

Také Karel vzpomíná, jak náhodou objevil krádež v kuchyni. Byl do ní zapojen desátník a kuchař, kteří podávali jídlo přes plot ženám. Šikovatel a domobranci, které vzbudil, mu pomohli všechny chytnout. Nyní se ho ujal náš známý Knorr, vysvobodil ho tím, že ho přemístil k technické službě a Karel odjel do Albánie. Uprostřed vysokých hor nad hlubokým kaňonem řeky Seriče byla umístěna stanice 516. etapního praporu 19. setniny. Vojáci zde měli budovat silniční a železniční tratě. Prvním jídlem zde byla hustá dršťková polévka s kousky masa a hodně oslazený čaj s rumem. Po páchnoucích rybách, zelné polévce a krmné řepě konečně masitá večeře a teplý čaj. A nejlepší chléb, který za poslední roky jedl.

Zde nehladověl, měli své stádo ovcí, koz a horských krav. Po čtrnácti dnech dostávali na přilepšenou víno, sýr, sardinky a suchary. K obědu mívali často knedlíky. Později jako velitel malého oddílu dbal, aby voják dostal vše, co mu patří. Chodili sbírat do lesa oříšky, pražili je a vařili z nich kávu. O pár měsíců později velel setnině italských zajatců. Opatřil si své stádo, měl berana Maje, černé prasátko, dvě telátka, velkého vola a silnou krávu. Hovězí dobytek získal od honců, kteří velká stáda hnali na frontu. Za trochu peněz a potvrzení, že kus je neschopen další cesty, se něco ze stáda ocitlo u něj v ohradě. Říkali zvířatům „železná rezerva“. Maj požíral potají makaróny, které sušili kuchaři na slunci na stanových plátnech. Prase jedlo odpadky z kuchyně a kukuřici, která se sušívala na zemi. Ostatní zvěř se pásla na louce u říčky. Podařilo se mu získávat koně, kteří byli zraněni a museli se zabít. Z koniny se vaříval guláš v kotlích, krásně vonící paprikou a cibulí. Protože vařili italští kuchaři, měli často polentu, makaróny a různá exotická jídla.

U jednotky měl Karel i svou zahradu, a tak měli dostatek zeleniny. Ráno italští zahradníci notně zalili záhony, při padesáti stupních vše rychle rostlo. Zelenina byla obřích rozměrů, veliká rajčata, nestvůrně veliké dýně, zelí i kapusta velikosti bramborových košíků, fazolové lusky dlouhé až 20 cm. Když záhony sklidili, hned začali sázet nové druhy. Měli i hojně ovoce. Různé druhy velkých melounů, vinné hrozny těžké až 2 kg, fíky i broskve. I cibule byla velikánská, do každého velkého kotle se dávalo šest nakrájených cibulí osmažených na slanině, potom se přidaly nakrájené okurky, dýně a rajská jablka nebo fazole či lusky. A plno papriky. Polévky vařili z hovězího masa s přísadou rajčat, vždy ji zaprašovali moukou, takže byla pěkně hustá.

Italští zajatci chodívali do lesů, chytali hady až dva metry dlouhé, nejedovaté, ale útočící na lidi. Stahovali je, rozsekávali na krátké kousky a vařili s různou zeleninou. Jedli i zelené ještěrky, chytali ryby, smažili plže a hlemýždě. V plechovkách od konzerv tloukli železnými spojkami kolejnic kukuřici, mleli ji na hrubou mouku a vařili z ní polentu. Nečinili tak z hladu, ale pro ukrácení dlouhé chvíle. Rádi sedávali u ohníčků a vařili vše, na co přišli.

Karel s dalšími čtyřmi rodáky vymysleli a poté z dostupných surovin vařili nová jídla. Salát k večeři si připravovali z tence nakrájených okurek a dýní, drobně nakrájené cibule a rajských jablek, střídavě skládaných v míse. Okořenili ho paprikou, zalili octem a panenským olivovým olejem.

Připravovali si také knedlíkový nákyp. Velký kus drobně pokrájené slaniny škvařili s cibulemi, do tohoto základu přidali rajská jablka, rozkrájené knedlíky a vše zalili rozkloktanými vejci.

V Miloti nad řekou Matti byla důstojnická jídelna, které velel dobrosrdečný Maďar Tezö. Obědové jídelní menu se skládalo z hovězí polévky, hovězího masa se salátem, selátka, moučníku, broskví, melounů, vinných hroznů a k pití bylo víno a černá káva. Karel si kuchaře našel sám mezi zajatci, kuchtík dříve vaříval v Miláně, v Paříži a dalších evropských městech. Vařil velmi dobře, ale knedlíky po českém způsobu se naučil až u pana Karla.

Na konci války se podíleli nejen spojenci, ale i nespokojenost hladovějících, hrozila revoluce z hladu u nás i v Německu. Příčinou rozkladu armád a rostoucí nespokojenosti ve vojsku byl hlad. Na mnoha místech se stalo, že hladoví vojáci odmítli bojovat. U nás se vzbouřilo asi sedm stovek vojáků v květnu 1918 v Rumburku. Důvodem bylo špatné zásobování, hlad a šikana německými důstojníky. Vzbouřenci byli při pochodu do dalšího města pochytáni rakousko-uherskou armádou a vůdci popraveni.

Karel Sellner se o konci války dozvěděl na Svátek zesnulých, 2. listopadu. Telefonista přiběhl za ním do pokoje se zprávou, volal „ je příměří, bude mír, je konec války, vojenské oddíly se vrátí domů.“ Na stěžni ohromné lodi Filipi Artelli zavlála 12. listopadu 1918 vlajka svobodné československé republiky a naši vlajku poprvé pozdravovaly velké křižníky hřměním děl.

A nebyl by to ani Karel Sellner, kdyby své zážitky z Albánie nesepsal a nevydal. Tak jako dříve vydával knihy z Mladoboleslavska, nyní učinil totéž po svém návratu domů z války. Kniha je složena z albánských pověstí, které slyšel v Albánii vyprávět, ale obsahuje i povídky a pohádky. Je určena pro dětské čtenáře a jmenuje se Pohádky májových večerů.

Karel Sellner byl významnou kulturní a sociální osobností Mladoboleslavska mezi oběma válkami. Byl také výborným pedagogem a spisovatelem. A na závěr si vypůjčím kousek citátu našeho prvního prezidenta. Pochází z rozhovoru mezi T.G.Masarykem a Karlem Čapkem.

„Snad nic není pro politiku, ale i pro život tak důležité, jako poznávat lidi“.

A já dodávám, poznávejme a pišme o velikánech z naší historie i současnosti. Ať se na ně nikdy nezapomene…

Literatura

Boleslavan – vlastivědný sborník

Karel Sellner (ne)známý spisovatel – autor Jakub Sellner

Wikipedie

Fotografie

Karel Sellner – autor Jakub Sellner – Wikimedia Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported

Pamětní deska na Karla Sellnera v obci Březovice – autor Jan Polák, vlastní dílo Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported

Památník Rumburské vzpoury v Rumburku – autor Matěj Baťha, vlastní dílo, Creative Commons 2,5 Generic

Článek jsem psala pro internetový časopis Čekanka 4.12.2017

Po vyhlášení mobilizace bylo ve vojenských kantýnách jídla dostatek. Dávky byly větší, aby muži byli spokojeni a nebouřili se. Mnozí chudí lidé přicházeli k vojákům a odnášeli si jídlo domů i na několik dní. Dokonce byly vidět v parcích rozházené potraviny, hlavně fláky masa. Později bylo hůř, nasazení v bojovém poli trpívali hladem, mnohdy vojáky pojízdná kuchyně na bojištích ani nenalezla. Vojáci potom jedli to, co našli v lesích nebo ukradli venkovanům.

Když se z útočné války stala válka zákopová, změnily se poměry i u výživy. Ministerstvo vnitra vydalo dokonce pamětní list, v němž stálo, „naši nepřátelé snaží se nás vyhladověti“. Dále se zde píše, že nepřátelé brání dovozu potravin a obyvatelstvo je hladové. Každý člověk by měl omezovat a hospodařit s potravinami tak, aby jim záměr nevyšel. Lidi si měli uvědomit, že jedí, aby se uživili, nikoli proto, aby si hověli v požitkářství. List varoval před každodenním pojídáním masa, nahradit ho měli, alespoň večer, jinými potravinami, hlavně mlékem, sýrem a moučnými pokrmy. Nedoporučovali telecí maso, ale spíše skopové, zvěřinu a ryby. Tuk by nahradili cukrem, na chleba mazali pouze marmelády, povidla a med. Zdravější chleba je prý z černé mouky, výborná je i žitná s ječnou, kukuřičnou a bramborovou. Cukru bylo dostatek, měli tudíž lidé více sladit. Voda prý hasí žízeň nejlépe. Jiný vydaný list radil, jak šetřit s moukou, bylo v něm i plno receptů, ale bez návodu, kde mají lidé sehnat potřebné suroviny.

Tyto rady byly nesmyslné, většina lidí trpěla hladem, těžko si mohli vybírat, jaké maso si uvaří, či co budou jíst. Museli se spokojit s tím, co se jim podařilo sehnat. Aby přispívali svou šetrností k vítězství, jak byli nabádáni, to je ani nenapadlo. Důležitější bylo přežít a neumřít hlady, což se ne každému podařilo.

Na začátku války se s potravinami příliš nešetřilo, či spíše se jedlo normálně, lidé mysleli, že válka bude trvat jen krátce. Postupem doby se ale nedostatek, nejen základních potravin, stal velkým problémem, protože většina vyprodukovaných zásob mířila k vojsku.

Snaha pomoci lidem stála za vznikem Okresní válečné pomocné kanceláře. O tento úřad se zasloužil starosta C. Papoušek spolu s dalšími úřady, školami a dobročinnými spolky. Stalo se to hned na počátku války. Tehdy se na úřad začaly obracet ženy odvedených vojáků a žádaly o pomoc a radu. Lidé zaměstnaní v tomto úřadě pomáhali většinou ženám, ale také zařizovali dopisování se zajatci, pátrali po nezvěstných a vyřizovali nejrůznější agendu. Velmi brzy byla k tomuto úřadu přiřazena Okresní aprovizační kancelář, která se zabývala zásobováním celého okresu. Byla řízena českými lidmi a vybudovala si důvěru mezi nimi. Ti u ní pochodili se svými žádostmi lépe než u institucí řízenými rakouskými úřady.

Hned na počátku války, 5. srpna 1914, byly ustanoveny „žňové“, později hospodářské komise, které řídily všechny hospodářské práce v obcích. Zásobování potravinami se zhoršovalo, a tak již na počátku roku 1915 byly vydány vyhlášky, které zakazovaly krmit obilím domácí zvířata a nařizovaly šetřit s potravinami. Na jaře se konal soupis zbylých zásob, po úrodě pak nových zásob a stanovila se výše dodávek na jednotlivé měsíce. Konaly se také revize zásob a přebytečná množství obilí byla hned odvezena. Totéž se týkalo i brambor, zvířectva i dalších plodin. Soupisy se příliš neosvědčily, a tak státní správa určila podle množství osevních ploch pravděpodobný výnos předem a stanovila povinný kontingent, a to již na počátku roku 1916. Od rána do večera komise sepisovaly soupisy osevních ploch jednotlivých hospodářů a pak celých obcí. Různých soupisů a revizí neustále přibývalo, ale nedostatek potravin se tím nesnižoval.

Obyvatelstvo bylo rozděleno na samozásobitele a na lidi, kteří nevlastnili pozemky. Rolníci a statkáři měli předepsáno, kolik potravin mohou spotřebovat pro své hospodářství, vše ostatní museli odevzdat komisionářům, kteří řídili zásobování. Ostatním se od května 1915 začali vydávat chlebové lístky, na nichž byla velmi malá dávka chleba a obilovin, během války se množství měnilo a snižovalo.

V květnu 1915 byla týdenní dávka stanovena na 2100 g chleba nebo 1400 g mouky. O dva roky později to bylo 1960 g chleba nebo 1260 g chleba a 500 g mouky. Na počátku roku 1918 již jen 1150 g mouky chlebové a 250 g mouky k vaření. V druhé půlce roku 1918 dostával jeden člověk chléb vážící 1260 g na týden a mouka již skoro žádná nebyla.

Lístky se vydávaly pravidelně jednou za čtrnáct dní, ale lidé na ně dostávali množství poloviční nebo mnohdy vůbec nic. Dlouhé fronty hladovějících čekaly hodiny na válečnou aprovizaci. Chléb býval nevzhledný, nechutný, rozpraskaný, často zapáchající, někdy i rozdrcený. Do mouky se při pečení přidávaly náhražky, nejčastěji mouka kukuřičná, bramborová, ovesná, mleté žaludy, boby, kaštany, otruby i rozemletá sláma. Brambor bylo velmi málo a maso nebylo téměř k dostání.

Mnoho zvířat bylo odkoupeno od hospodářů, ale maso v obchodech nebylo. Od července 1916 byly zavedeny dva bezmasé dny, a to středa a pátek, od září tohoto roku pak tři, přidalo se pondělí. V tyto dny se nesmělo maso pojídat. Na jaře 1917 byl sice pondělní masový půst zrušen, ale ono to bylo jedno, maso prostě nebylo.

Lidé se bouřili, žádali přiměřené příděly, lepší stravování, zákaz vývozu potravin. Nedomohli se ničeho, jen se neustále vydávaly lístky – chlebenky, cukřenky, kávenky, mýdlenky, tučenky, masenky, petrolejenky, solenky, tabačenky, dřevěnky a mnoho dalších. Úřady vydávaly podrobné návrhy jídelních lístků, návody k úspornému hospodaření, vaření a spotřebování všech odpadků.

Pro ilustraci uvedu jeden takový jídelní lístek pro válečné kuchyně z počátku války. Je sepsán pro 4 týdny, první má být klasický, druhý bramborový s minimem mouky, třetí bez brambor a čtvrtý zeleninový. Týdny se měly pravidelně střídat.

1.týden

neděle – kroupová polévka, maso s vikví

pondělí – zeleninová polévka, ovesná rýže s omáčkou

úterý – polévka z drobů, bramborové knedlíky s omáčkou

středa – polévka z ovesné rýže, droby s brambory

čtvrtek – zeleninová polévka, brambory se zeleninou

pátek – krupicová polévka, vikev s brambory

sobota – polévka z drobů, knedlík z mouky s omáčkou

2.týden

neděle – krupicová polévka, maso s brambory a zeleninou

pondělí – zeleninová polévka, bramborové knedlíky s omáčkou

úterý – polévka z drobů, brambory se zeleninou

středa – kroupová polévka, droby s brambory

čtvrtek – zeleninová polévka, bramborové knedlíky s omáčkou

pátek – polévka z ovesné rýže, brambory se zeleninou

sobota – polévka z drobů, vikev s brambory

3.týden

neděle – kroupová polévka, maso se zeleninou

pondělí – zeleninová polévka, ovesná rýže s omáčkou

úterý – polévka z drobů, polenta s povidly

středa – krupicová polévka, kroupy se zeleninou

čtvrtek – zeleninová polévka, maso s vikví

pátek – polévka z ovesné rýže, knedlík z mouky s omáčkou

sobota – polévka z drobů, droby s ovesnou rýží

4. týden

neděle – zeleninová polévka, maso s vikví

pondělí – krupicová polévka, kroupy se zeleninou

úterý – zeleninová polévka, brambory se zeleninou

středa – polévka z drobů, droby s brambory

čtvrtek – zeleninová polévka, knedlíky z mouky s omáčkou

pátek – polévka z ovesné rýže, brambory se zeleninou

sobota – zeleninová polévka, polenta s povidly

Toto je doporučený jídelníček, sami vidíte, že rozdíl mezi jednotlivými týdny není příliš velký. Polévky zeleninové, krupicové, ovesné a z drobů, často se opakující brambory se zeleninou, s vikví nebo jako knedlíky, občas droby, knedlíky s omáčkou, ovesné kaše, maso pouze ve třech pokrmech. Strava je to nedostatečná a navíc jí bylo málo. Víme, že v Mladé Boleslavi zemřelo důsledkem útrap, hladu a vysílením v roce 1917 dvakrát víc lidí než v roce 1914.

Na venkově bylo o něco lépe, ale zde trápili statkáře, rolníky a mlynáře úředníci. Předepisovali jim spotřební dávky, vypisovali mlecí výkazy a kontrolovali, zda nemelou víc obilí, než mají předepsáno. Určovali také, v kterých mlýnech mohou své obilí semlít. Chodilo plno revizorů, kteří kontrolovali stav násypu s mlecími výkazy, aby nedocházelo k obcházení nařízení. Když zjistili nesrovnalosti, zabavili všechny zásoby a následovaly vysoké pokuty. Stávalo se to často, protože předepsané množství bylo velmi nízké. A tak mnozí si pro svoji mouku chodili potají v noci, snažili se nenarazit na hlídky kontrolních orgánů a donést si své domů.

Zboží bylo velmi drahé. Stát udával nejvyšší možné ceny zboží, ale ty byly jen na papíře. Zásobování Mladé Boleslavi bylo velmi obtížné, dělníci z továren, hlavně z Laurinky, která byla pod přísným vojenským dozorem a kde se vyráběl válečný materiál, byli velmi vysíleni. V Laurince prováděla odbojnou a podvratnou činnost organizace Černá ruka. Bylo zavedeno jednotné stravování ve válečných kuchyních, nejčastějším pokrmem byl tuřín a ke konci války jen zapáchající ryby.

Každá obec měla předepsaný kontingent a každý hospodář měl černé na bílém, kolik má dodat. Kdo dodal málo, ocitl se v pozření, že část úrody prodal. Každý měl vypočítáno, kolik obilí a jiných produktů sklidí a kolik z toho musí odevzdat do skladu pro potřeby státu. Při rekvizicích se odváželo nejenom obilí, ale i dobytek, máslo, vejce, sádlo, mosazné kliky, hmoždíře, měděné kotle, zvony.

Z našeho kraje bylo obilí odváženo do Německa, zatímco lidé u nás hladověli. Pro Rakousko byl důležitější mocný spojenec. Není tedy divu, že se čeští lidé snažili dávky obejít, mnohdy již nebylo z čeho odvádět, když předchozí komise vše již sebraly. Obyvatelé měst vyráželi s ruksaky na venkov, aby získali trochu jídla. Ale návrat domů byl s rizikem, že neustále hlídkující četnické či vojenské hlídky proviant zabaví. Nejenom, že dalo velkou práci potraviny sehnat, ale ještě větší je dopravit domů. Kontroly byly neúprosné a často jídlo skončilo na obecních úřadech. Našli se i tací, kteří odháněli hladové nemajetné lidi, ale prodávali lidem bohatým nebo různým překupníkům. Rozbujel se „řetězový obchod“ a „keťasování“.

Ke konci války se rozšířil výměnný obchod. Lidé měli peněz dostatek, stát jim dával „murky“ a „úplavice“(válečné papírové koruny a dvoukoruny), ale lidé je neradi přijímali, spíše měnili zboží za zboží nebo zboží za práci. Nájem se platil zbožím, knihkupec vyměnil psací potřeby za brambory, hnůj se prodával za obilí, petrolej za mléko a vejce, vyměňoval se cukr, kuřivo, látky, boty, kůže, vlastně vše, co vás napadne.

Často se konaly prohlídky a zabavovaly se zásoby i za pomoci vojenské asistence. Do obcí chodili velmi často, u někoho byli i několikrát za sebou. Někdy přicházeli na udání, našli se rekvirující komisaři bez skrupulí, ale i tací, kteří dělali, že nevidí. Zásoby se ukrývaly na různých tajných místech v domech, za falešnými příčkami, v lesích, v roklinách, v hromadách roští, dříví, kompostů, v jamách, pod podlahami. Ke skrýším se využívaly i márnice, kostely, školy, obecní úřady i prázdné hrobky. Stávalo se, že jedni do skrýše uložili, druzí odnesli. Velmi se rozmohl polní pych. Celé tlupy lidí se snažily sklidit dřív než sedlák. Pomáhali polní hlídači a někde i ozbrojené hlídky majitelů usedlostí.

Často museli rolníci předčasně ukončit žně, rychle vymlátit a odvést předepsanou dávku za přítomnosti komise. Někdy byla veškerá úroda zabavena ještě před žněmi a zakázán prodej obilí. Zemědělské hospodaření převzal stát, potřebné pak vydával prostřednictvím ústředen a komisionářů.

Sesbírala jsem skutečné příběhy lidí, kteří se snažili svou úrodu uchránit pro svou rodinu a pro české obyvatele. Všechny události se udály ve vesnicích kolem mého bydliště, některé i přímo v naší obci. O to víc jsou pro mě zajímavé, ale věřím, že podobné byly i v dalších částech republiky. Začínám příběhem se šťastným koncem…

– Ve Vinci se stalo, že si hospodář uložil zásoby v lesíku na stráni. Vojáci tam hledali a našli. Po návratu překvapenému muži šeptem sdělili, že mu zásoby lépe ukryli, aby je příště nikdo nenašel.

– V Řepově chtěla matka před zraky komise sekerou zabít své čtyři děti, aby netrpěly hladem. Jen s velkým úsilím se komisařům podařilo jejímu činu zabránit.

– V Chudíři byly rekvizice velmi přísné. Mouka byla lidem zabrána, zůstaly jim pouze otruby. Všichni mladí muži byli ve válce, pole obdělávali starci, ženy a děti. Úroda byla špatná, ale požadavky komisí velké. Komisař zabavil sedlákovi i obilí, které jel zasít na pole.

– Jedna hospodyně zakopala bednu s padesáti kily cukru do země ve stodole. Když přijel na dovolenou z války sedlák, řekla mu o tom, a ten projevil znepokojení. Bednu vyhrabal a opravdu, byla prázdná. Do jámy se dostala voda a všechen cukr se rozpustil.

– Starý sedlák uschoval na zimu úrodu žita, pšenice a vikve v pytlích ke komínu na půdu a vše zarovnal senem. Když později šel pro zásoby, zjistil, že všechno obilí bylo od myší rozkousáno a promícháno. Přesto všechno přesypal do nových pytlů, odvezl do mlýna, kde mu laskavý mlynář povolil vše semlít. Nelíbilo se to ale neznámému sedlákovi, který se obořil na stárka, jakou špínu dovolil semlít. Ten ho ale odbyl s tím, že jemu do toho nic není. Sám přivezl do mlýna úhrabky, protože pěkné obilí prodal a na mletí dovezl nečistou zadinu.

– Také se stalo, že řemeslník měl na svém políčku brambory. Měl jich dodat 18 metráků, ale on sklidil pouze 15 a ještě byly něčím nakaženy. Když přišli úředníci a vymáhali dodávku, ukázal jim je. Také se jim nelíbily, ale přesto si na kolečku odvezli alespoň dva pytle, které složili v kasárnách. V noci přišel mráz a brambory zmrzly.

– V Luštěnicích býval v té době starostou František Zajíček. Velmi pomáhal svým lidem při kontrolách. Když přišli úředníci, zdržel je u sebe nějakým jídlem a pitím, zatímco poslal zprávu o hostech po vsi. A tak málokdy si nezvaní páni něco odnesli. Lidé dodnes na chytrého Zajíčka vzpomínají…

– A ještě jedna příhoda z Luštěnic. K náměstku starosty Františku Veselému přišla komise hned po tom, co dovezl z mlýna zásobu mouky. Napadl ho podfuk. Rychle naplnil umyvadlo vodou, svlékl se do půl těla a horlivě se umýval i v době, kdy se lidé objevili v místnosti. Stále se omýval, až jim to bylo divné a vrchní finanční rada se optal, proč tak činí. Tu jim sedlák vysvětlil, že ráno podal jednomu člověku ruku a před chvílí se dozvěděl, že dotyčný umřel na choleru. Členové komise zbledli a rychle se vytratili z místnosti.

– V Milovicích rekvíroval a stal se postrachem obce četnický strážmistr. U hospodáře Jana Červinky vylezl na patro ve stodole. Paní zde sloužící mu sebrala žebřík, takže musel zůstat dlouhou dobu nahoře. Paní to odskákala několika měsíci ve věznici v Terezíně a její bratři, i když nebyli odvedeni, museli narukovat.

– V Pískové Lhotě, v části mé obce, se též konaly rekvizice. I zde si majitel musel nechat líbit prolézání hospodářství i obytných místností. Většinou byly nepříjemné i pro samotné komisaře. Byli to vybraní úředníci a učitelé, které mohli úřady posílat, kam se jim zlíbilo. Jednu rekvizici konalo pět vojáků, kteří se uzdravovali ze zranění. Byli to slušní lidé, při první kontrole u většího sedláka ho požádali, zda by mohli dostávat po dobu kontroly, která trvala tři dny, bochník domácího chleba. Sedlák jim vyhověl, vojáci byli spokojeni. I pan starosta vojáky pohostil, vedoucího kontroly potěšil darem velmi cenným, podrážkovou kůží pro celou rodinu. Je samozřejmé, že rekvizice proběhly sice v nepříjemné atmosféře, ale ke spokojenosti na obou stranách.

– Někdy se lidé dopředu dozvěděli o chystané kontrole. Za bochník chleba mluvili i úředníci. Pak již nastal uklízecí fofr, vše muselo zmizet v krytech. V Březně posloužila kostelní věž a půda za kabinetem ve staré škole. Byly obavy, aby školní stropy udržely váhu zde schovaných zásob.

– V Židněvsi ukryl jeden občan uzené maso do otýpek roští na dvoře. Komise ho nenašla, ale psi ano, a na uzených párcích si pochutnali.

– V Březně se stalo, že se při kontrole propadl strop a otvorem vypadla nejprve sláma, potom čtyři pytle pšenice, pak sedlák a nakonec voják. Nikomu se nic nestalo, navíc vše se vzalo s humorem a komise si odnesla pouze polovinu kontingentu.

– V Plazích si přišli pro cín, měď a mosaz. Odnášeli i trubky, lžíce, kliky a hmoždíře. Ponocný, aby se jich v obci zbavili, jim nabídl tři velké dvacetikilové hmoždíře. Byly to obecní kusy, určené pro slavnostní střelbu a byly jen ze železné hlíny.

– Byli i někteří sedláci, kteří chtěli přispět ke konci války tím, že část svých polí neoseli a vojáky chtěli vyhladovět. V Tuřici to byl pan Jan Sojovský, který aktivně bojoval proti válečnému šílenství. Byl vyhlášený tím, že z toho mála, co sklidil, část prodal potřebným, ale nikdy ne nad cenu, která byla stanovena. Byl to slušný člověk a dodnes na něj lidé vzpomínají. Při kontrolách ukazoval pečlivě vedené seznamy, komu a za kolik prodal s tím, že stát lidem jídlo nedává, tudíž se o lidi musí postarat sedláci. Naštěstí mu to po celou válku procházelo.

– Nuceně se odvádělo jedno vejce od tří slepic.

– Měděné nádobí se zakopávalo do země v bednách.

– V Rokytovci si mlynář Dubský pořídil tajný menší mlýn v přístodůlku. Zarovnal ho slámou a v noci mlel pro lidi z vesnice a okolí. Samozřejmě, nějaký dobrák to prozradil. Komise přišla a našla. Mlýn zapečetila a mlynáře upozornila na nedotknutelnost pečetě. Nyní vymýšlel mlynář, jak mlýn opět uvést do chodu. Z kredence vyndal vatovanou krabičku od zlatých hodinek, do ní opatrně uložil pečeť, aby se nepoškodila, krabičku přivázal k převodnímu kolu a mohl dál mlít. Měl štěstí, že se vše odehrálo na konci války a soud se již neuskutečnil.

– Pece se využívaly jako skrýše, dvířka se ukrývala za nábytkem. Chléb se tenkrát pekl v troubě.

– Někteří mleli svou mouku na šrotovnicích. A tak musely být všechny úředně zapečetěny. Protože četníci nerozuměli konstrukci stroje, pečetili dvě kolečka, která neovlivnila chod.

– Mnohdy se mlelo obilí i na kávových mlýncích. Občas úřady zapečetily celé stodoly a sýpky, majitelé pak užívali různých lstí, aby se dostali ke svému, nejčastěji vysazovali vrata.

– Při sklizni brambor nepotřeboval sedlák své pomocníky. Až stovka i více lidí přicházela denně do vesnic, polehávali všude možně, čekali, až se začne sklízet a za svou pomoc při sklízení si chtěli koupit nějaké brambory či jiné potraviny.

Nebyla to lehká doba. A nyní vidím, že článek je příliš dlouhý a to jsem se vůbec nedostala ke Karlu Sellnerovi, o kterém jsem se zmiňovala na začátku. Jeho vzpomínání bude tedy příště…

Literatura – Boleslavan, vlastivědný sborník

Fotografie – Wikipedie

Článek jsem napsala pro internetový časopis Čekanka 27.11.2017

V polovině srpna se objevil na zdi císařského sídla ve Vídni nápis „Mene, tekel, ufaris“. Tento nápis, pocházející z Babylonie z 6. století před Kristem, je poselstvím o sečtení, zvážení a potrestání zlých skutků. Teprve tehdy navrhl císař přeměnit Rakousko-Uhersko ve federativní stát. Ale to již bylo pozdě…

V zahraničí již naši lidé připravovali cestu ke vzniku Československa. Tomáš Garrigue Masaryk byl v Americe, kde jednal s americkým prezidentem Wilsonem. Americká vláda mu přislíbila podporu a také slíbila, že nebude vyjednávat s císařem bez účasti českých zastupitelů. Edvard Beneš mezitím jednal s velmocemi Dohody. Francouzi velmi ocenili účast v bojích 21. střeleckého pluku, první jednotky samostatné československé armády ve Francii, a uznali Československou národní radu jako nejvyšší orgán, spravující zájmy českého národa, a budoucí základ první vlády nového státu.

Po Francouzích přišlo prohlášení anglické, které se vídeňské vládě obzvlášť nelíbilo a v němž československé vojáky označila jako velezrádce a slíbila řádné potrestání. Anglickou deklarací ale bylo již Rakousko-Uhersko rozloženo. 2. září zaslala svou deklaraci Amerika, o něco později Japonsko. 11. září již Edvard Beneš zasílá do Čech zprávu, že není třeba již s Rakouskem-Uherskem jednat, po politické stránce bylo jasno. A po vojenské také nebylo pochyb, která strana bude vítězná.

V den svatého Václava, 28. září 1918, podepsal Edvard Beneš alianční smlouvu s Francií, domluvil ustanovení vlády a prohlášení samostatnosti. Předseda Českého svazu vídeňského parlamentu Staněk prohlásil 2. října, že Československá národní rada bude zastupovat československý národ před Spojenci a na mírové konferenci. O týden později opustili Češi parlament a zrušili své vazby na Rakousko-Uhersko.

Nová zatímní československá vláda, za niž mluvil ministr zahraničí a vnitra Edvard Beneš,se usídlila v Paříži. Francouzský ministr Pichon uznal T. G. Masaryka jako prezidenta vlády, současně jako předsedu ministerské rady a ministra financí. Milan Rastislav Štefánik byl ministrem války.

V této době ale ještě nebylo vyhráno. Císař Karel vydal 16. října manifest o federalizaci habsburské říše. Masarykovi v Americe i Benešovi ve Francii se podařilo přesvědčit spojenecké vlády o tom, že se jedná o neupřímný pokus zachránit Rakousko.

19. října vyšly po pěti měsících opět Národní Listy. Byly v době jubilejních oslav Národního divadla zakázány. Bylo zde otištěno poselství americké vlády, která uznala samostatnost Československa, vzájemný vztah mezi Čechoslováky a Německem s Rakousko-Uherskem za stav válečný a nárok všech samostatných států na svobodu.

Československá společnost nebyla jednotná. Na jedné straně, na které stáli všichni občanští členové Panské sněmovny, například poslanec František Bařina, se bojovalo o udržení celého českého území, o nepřipojení části státu k Německu. Na druhé straně stáli převážně šlechtici. Mezi ty, kteří se nechtěli stát „hrobaři Rakouska“, patřili Zdeněk kníže Lobkovic, Arnošt hrabě Chotek, Josef hrabě Nostic, princ Lichtenštein ml., Eugen hrabě Černín. Tedy česká šlechta, která přísahala věrnost Rakousku a zapomněla na český národ. Pouze Bedřich Schwarzenberg a kníže Bedřich Lobkovic se nepřipojili ke snahám zachovat členství českého národa v rakouském státě.

Tříkrálová deklarace vzbudila ve Vídni velké pobouření. Čeští poslanci ve Vídni hlasovali proti rozpočtu a válečným úvěrům. Němci nechtěli s Čechy vyjednávat, Rakousko mělo být německé nebo mělo zaniknout. Přáli si vytvořit provincii Deutschböhmen.

Češi protestovali proti těmto plánům, během roku 1918 několikrát prokázali, že si přejí samostatný stát. Zbídačený, hladový a trpící národ vyšel do ulic 1. května a také při oslavě konané na památku položení základního kamene k Národnímu divadlu. A nejen Češi, ale i další slovanské národy. Policie rozháněla hloučky lidí, zakázala zpěv na ulicích, nošení trikolór, pohrozila uzavřením Národního divadla.

V té době se v Čechách již mluvilo o budoucím státním uspořádání, fantazírovalo se o připojení dalších území. Někdo navrhoval připojení Dolních Rakous až po Dunaj i s Vídní, území podél rakouských hranic k Jugoslávii, abychom měli spojení s mořem. Také se mělo vrátit Slezsko a území Lužických Srbů.

Válka ale dosud neskončila. Ještě 26. října bojovaly maďarské a vídeňské pluky s italskými, anglickými a francouzskými vojáky na jižní frontě. Po ničivé dělostřelbě prchala maďarská a vídeňská vojska z bojiště. Čeští vojáci odmítli poslušnost. Francouzská armáda spolu se srbskou překročila Dunaj a tím nastal konec šílené války.

V ranních hodinách 28. října 1918 přišla z Vídně zpráva, že Rakousko-Uhersko kapituluje, přijímá všechny Wilsonovy podmínky, uznává právo Čechů a Jihoslovanů na samostatnost a žádá jednání o příměří.

Čeští politici již delší dobu připravovali vše potřebné na odpojení státu od Rakouska. Byli proto v tento historický den v kanceláři Národního výboru. Okamžitě se vydal Antonín Švehla a dr. Soukup do Válečného obilního ústavu sídlícího na Václavském náměstí, nejdůležitějšího ústavu té doby. Zde žádali slib věrnosti od všech přednostů oddělení a převzali správu výživy československého lidu do svých rukou.

V deset hodin vyšla zvláštní vydání novin o Rakousko-Uherské kapitulaci. Tisíce lidí vyšly do ulic, před sochou sv. Václava vyslechli projev poslance Zahradníka o ukončení bojů a zrodu samostatného státu. Lidé strhávali císařské orly z budov, vojáci rakouské růžice z čepic, slovanská lípa na dolním konci Václavského náměstí byla vyzdobena trikolórami i americkým praporem.

V mladoboleslavské automobilce, nazývané Laurinka, již od začátku války lidé ilegálně bojovali s vedením. Hlad, bída a nespokojenost rostla. Vzniklo tajné sdružení Černá ruka, jejíž členové se scházeli v místním lesíku Štěpánka. Továrna byla pod vojenským dozorem a podmínky byly pro pracující nesnesitelné. Mezi pracující se dostávaly falešné zprávy o vítězství rakouských vojáků, ale také se zde objevily fotky českých legionářů. Potom, co byla v Praze 6. ledna 1918 přijata v Obecním domě Tříkrálová deklarace, byl svolán v Mladé Boleslavi na 25. ledna tábor lidu spojený s generální stávkou. Sešlo se velké množství lidí, hlavním jejich požadavkem bylo ukončení války.

Do Mladé Boleslavi se zpráva o vzniku státu dostala ve tři hodiny odpoledne. O dvě hodiny později vyšel do ulic velký průvod lidí. Všichni se zastavili na Starém Městě před hotelem Věnec. V čele průvodu byly neseny prapory a standarty s nápisy „Sláva Masarykovi“. Hlavní proslov měl majitel hotelu Botka, který lidi seznámil s událostmi v zahraničí. Byla zpívána hymna Kde domov můj, mluvili i další představitelé politických stran, věřili v demokratické uspořádání a ukončení strádání a hladovění.

Všechny restaurace ve městě byly přeplněny, lidé se veselili. Byli také propuštěni italští zajatci. Odstraňovali se rakouští orli a průvod je zanesl k řece Jizeře, kde byli utopeni. 29. října byly velkolepé oslavy. Městem procházely průvody, domy byly vyzdobeny prapory. Dělníci opustili továrny, pracovalo se pouze v mlýnech a na dráze. Večer procházel městem lampionový průvod, všechna okna domů byla osvětlena. O udržení pořádku se starali studenti a Sokolové.

Objevily se ale také smutné události. V prvních dnech po ukončení války se u nás rozšířila epidemie španělské chřipky. Mnoho lidí této nemoci podlehlo. Mimochodem, tato epidemie byla jednou z příčin, proč Němci prohráli celou válku. Vojensky zdecimované vojsko nemělo sílu bojovat s touto nemocí, stavy německých vojáků se rapidně snížily, vlastně neměl kdo bojovat.

Osvobození italští zajatci příliš užívali své svobody na úkor mladoboleslavských občanů. A některé místní ženy se svým vstřícným chováním vůči těmto mužům zasloužily o zákaz vycházení po 21. hodině.

Válečná vyznamenání byla udělena v cizích službách, tudíž měla být odevzdána. Některé kousky se nyní nacházejí v městském muzeu. Padl návrh, aby byly vyznamenány ženy, které svým mužům zachovaly věrnost a bez jejich pomoci se řádně staraly o své děti.

1. listopadu byla v Mladé Boleslavi konána celonárodní slavnost. Sešlo se asi 20 000 lidí z celé republiky. Představitelé Národního výboru vzpomínali na padlé, na legionáře, na utrpení pod vládou Habsburků, na odboj domácího pluku, vyzvali venkovské obyvatele, aby pomohli strádajícím.

Na vzpomínku osvobození se vysazovali stromy míru, Masarykovy lípy, stromy svobody, Wilsonovy jasany i háje nesmrtelných českých legií. Mladoboleslavské sady v údolí Klenice dostaly název Sady českých legií. A boleslavská nemocnice přišla o pojmenování „nemocnice císaře Františka Josefa“. Ze škol mizely obrazy „císaře pána“ a další exponáty z doby rakouské.

Provedla jsem vás událostmi, které předcházely nebo nastaly po vzniku samostatného Československa. Neměla jsem ambice se příliš rozepisovat o politicích, jejich konání, to vcelku bez problému najdete při prvním kliknutí na vyhledávač. Snažila jsem se spíše o pohled za oponu, nejvíce v druhé části článku, kde jsem se více věnovala mladoboleslavským událostem. Ale myslím, že i v jiných městech to bylo obdobné. Věřím, že všichni si v sobotu 28. října připomeneme, jaký svátek slavíme, na lidi, kteří se o to zasloužili a věnujeme jim svou vzpomínku a poděkování. A nemusíme tak činit dle rad našich poslanců v soukromí domova nebo při procházce, ale i při běžných činnostech, které právě potřebujeme udělat. Tedy i po dokoupení potřebných potravin či jiného zboží. V klidu si potom můžeme sednout a připomenout si tyto dny. Není žádoucí, aby nám politici určovali, kdy a jak máme vzpomínat…

Literatura – Boleslavan, vlastivědný sborník, autor Karel Sellner

Fografie – wikipedie

Článek jsem napsala pro internetový časopis Čekanka 1. listopadu 2017

Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1925

Největším průmyslovým podnikem Rakouska-Uherska byly Škodovy závody. Původně zde stály slévárny a strojírny, které v roce 1859 založil hrabě Valdštejn. Od něj koupil továrnu v roce 1869 Emil Škoda, jehož jméno posléze dostala. V té době se zde vyráběly hlavně zbraně a munice. Po první světové válce hrozilo, že firma zanikne. Kapitálem vypomohla francouzská zbrojovka Schneider. Výroba se rozšířila, vyráběly se zde lokomotivy, osobní automobily i části lodí. Postupně se firma rozrůstala, skupovala další významné továrny, například mladoboleslavskou automobilku Laurin-Klement a leteckou továrnu Avia. Na Slovensku v Dubnici nad Váhou vystavěla Škodovka podzemní továrnu na výrobu zbraní. Vlastnila ale i rudné a hnědouhelné doly a elektrárny, a hlavně, uměla své výrobky prodat i do zahraničí. V té době bylo ve firmě zaměstnáno asi 35000 lidí.

Jedním z ředitelů byl ve dvacátých letech minulého století Josef Šimonek, průmyslník, politik a senátor, majitel hradu Houska i zámku Stránov, o němž jsem již psala ve svých Procházkách mladoboleslavskem. Pracoval ve Škodovce po většinu svého života, významně se zasloužil o rozvoj celého koncernu, na jeho působení se vzpomíná dodnes v dobrém. Hlavně jeho zásluhou se továrna dokázala po válce vzchopit a najít si svou cestu k dalšímu rozvoji. Josef Šimonek pomohl rozšířit stávající podpůrný fond, věnoval mu nemalou částku a nově vzniklý Šimonkův podpůrný fond pomáhal zaměstnancům v tísni, při nenadálých nehodách či v případě, že zaměstnanec již nemohl vykonávat svou práci a hrozila mu hmotná nouze. I Emin tatínek dostával po svém úrazu z tohoto fondu příspěvek, po jeho úmrtí ho pobírala jeho manželka.

Za druhé světové války se v plzeňské Škodovce vyráběla hlavně děla, části motorů a munice. Byla to obrovská továrna na zbrojní výrobu. Pracovalo zde víc než 40 000 lidí ve třech směnách a vyráběli vojenský materiál a stroje pro německé vojsko. Britské a později americké letectvo se snažilo tuto továrnu zničit. Nálety začaly na jaře 1945, většinou letci správné cíle nezasáhli, bomby padaly do okolí města, ale později i na nemocnici, kasárna nebo i na obytné domy. Některé útoky byly úspěšné, hlavně po porážce Itálie, kdy spojenci mohli z tamních leteckých základen útočit na cíle ve střední Evropě. Lidé pracující v továrně byli většinou o náletech dopředu informováni v českém vysílání BBC a Hlasu Ameriky a pak do práce nešli.

Paní Ema vzpomínala na nálet, který proběhl 17. dubna 1945. Britští a australští letci shodili na Plzeň během 17 minut skoro 900 tun trhavých a zápalných bomb. Cílem bylo hlavní nádraží a seřaďovací železniční stanice, kde se soustřeďovala německá technika jedoucí na frontu. Mnoho bylo zničeno, koleje, budovy, vlaky s municí, lokomotivy, a to tak důkladně, že do konce války již Němci provoz nestihli obnovit. Rodina paní Emy se schovávala ve sklepě, při tomto náletu byl jejich dům velmi poškozen a zasypán, jelikož bomby padaly v blízkosti domu. Oni nezahynuli jen proto, že dům byl umístěn na svažitém podloží, které přispělo k tomu, že dům zůstal stát. Sice byl bez střechy, ale dalo se z něj vylézt, a potom, když šťastnou náhodou sehnali térový papír, ho i opravili. Nejvíce byla poškozena chudinská čtvrť u městských jatek, které se říkalo Cikánka. Po náletu zde leželo plno rakví.

Mnoho cílů zasahovali hloubkaři, piloti, kteří útočili na pozemní cíle, hlavně na lokomotivy, automobily a nákladní vlaky. Narušovali zázemí a zásobování fronty. 25. dubna 1945 byl proveden velký nálet přímo na Škodovy závody. Paní Ema vyslechla hlášení o chystané akci a do práce nešla. Část továrny byla velmi poničena.

O náletech na Plzeň věděla i Mladá Boleslav, u které bydlím. Manželův spolupracovník vyprávěl, že jako děti musely při náletu opustit školu. Kluci chodili do parku Štěpánka a zde sledovali, jak se letadla na obzoru otáčela.

Sestra Eminy maminky bydlela v obci Stvolny, která se nachází blízko známého města Manětín v okrese Plzeň-sever. Zatímco Manětín byl v Čechách, Stvolny již v Sudetech. Žila zde jedna třetina Čechů a dvě třetiny Němců. Po první světové válce a vzniku Československa Němci těžce nesli vznik státu a tím své částečné odstranění z veřejných institucí. Vyvolávali výtržnosti, největší při zahájení výuky na české škole v roce 1919. V budově německé školy byla pouze jedna místnost, kde se učily německé děti. Od září se zde měly učit i české děti, a to střídavě s německými, jeden den dopoledne, druhý odpoledne. Němcům se nelíbilo, aby jejich školu navštěvovaly české děti, zaútočili na ně, zbili nejen děti, ale i učitele a faráře. Až četnictvo zjednalo nápravu, ale nesoulad mezi českým a německým obyvatelstvem trval dál. Zhoršil se v roce 1936 nástupem Sudetoněmecké strany vedené Konradem Henleinem.

Protože obec Stvolny ležela již v Sudetech, na každou návštěvu musela mít Ema i jiní propustku, kterou ukazovala v celnici. Propustku vydával na určitý časový úsek Landrát, říšskoněmecký krajský správní úřad. Jako strážní sloužili velmi staří Němci, kteří ani nevycházeli ven. Ema často chodila k tetě načerno lesem, který dobře znala. Teta si vzala Němce a měli spolu tři syny. Ti museli narukovat do války. Ale protože měli českou matku, a ta nebyla v očích okupantů důvěryhodná, pracovali téměř celou válku pouze v zázemí, u dráhy, na letišti a u pobřežního námořnictva. Po válce mohli zůstat v republice, ale polovina hospodářství patřící otci jim byla odebrána a museli si ho zpátky koupit. V době okupace se snažili přebytky potravin posílat po Emě i dalších členech rodiny do Plzně a přilepšit jim v nelehké době.

Rodina Emy žila v Plzni, u domu měli zahradu, kde pěstovali zeleninu, ale hlavně zde bylo plno ovocných stromů a keřů. Mnoho rozmanitých odrůd angreštů, rybízů, jablek, ale i slív, které již v dnešní době nejsou nikde vidět.

Zásobování potravinami za války bylo špatné. Sice lepší než za války první, kdy jídlo nebylo ani na lístky. Nyní bylo, ale ve velice špatné kvalitě. Na vše byl zaveden přídělový systém, nejen na chléb a mléko, ale i na čaj, cukr, maso, uzeninu, vejce, margarín. Příděly byly velmi malé, ale většinou potraviny byly k dostání. Vesničtí samozásobitelé museli část svého proviantu odevzdat, tzv. kontingent. Zatajování potravin byl prohřešek trestající se smrtí či vězněním.

Kvalita potravin byla ubohá. Do mouky na chléb se přidávala mletá kukuřice i brambory. Chléb se drobil a lepil na zuby. Používala se ječná mouka, někdy se z ní pekly perníčky, které byly ale hodně tvrdé a nikdy nezměkly. Mléko bylo namodralé, jogurty chyběly, občas se objevil tvaroh. Místo másla se používal umělý tuk, na slazení umělý med, který se snad vyráběl z nafty, byl moc sladký, používal se na slazení sladkých moučných pokrmů. Brambory se připravovaly na mnoho způsobů, vařily se zapražené, husté polévky, často i kyselo a obě dámy vzpomínaly na škubánky, které si často uvaří i v dnešní době. Když měly hlávkové zelí, cibuli a mrkev, připravovaly si čalamádu. K ní hrnec uvařených brambor a oběd byl hotov…

Ale na lístky nebyly jen potraviny, ale úplně všechno, i látky, boty a oblečení. Na šatenky se dal sehnat textil, ale velice často s příměsí kopřiv, tudíž se velmi nepříjemně nosil. A tak ženy vzpomínaly, jak se tenkrát páralo a přešívalo. Upravovaly si oblečení, které občas dostaly darem. A i v této nelehké době přešívačky dbaly na to, aby výsledný model byl hezký a oku lahodící. A obě paní si připomenuly velkou tehdejší módu, pravé dřeváky vyrobené ze dřeva, červeně lakované, tlusté a těžké, špatně nositelné. Paní Ema si s maminkou přivydělávaly pletením. Vlnu dostávaly od ženy, která měla zásoby přaden. Pletly především rukavice, přizdobily je vyšíváním a potom je majitelka vlněné příze nabídla movitějším dámám.

Paní Ema vzpomínala na svá studijní léta a nucené nasazení do pracovní činnosti. Během studií na gymnáziu museli studenti chodit na brigády, většinou pracovali v zemědělství. Doklad o pracovním nasazení museli odevzdat ve škole. V této době Ema pracovala v pivovaru Gambrinus. Zde přebírala spolu s vězni z Bor brambory. Když měla jít do posledního ročníku, bylo gymnázium zavřeno. Všechny studenty rozmístil pracovní úřad podle svých potřeb. Ema byla nasazena do Rokycanských železáren, kde ve staré fabrice kontrolovala pouzdra na granáty. Pracovala na dvě směny deset hodin denně. Poté ji přemístili do Vagonky, kde muži  opravovali železniční vagony. Byla zde parta studentů, kterým byly přiděleny úklidové práce. Na posledních pár měsíců války byla Ema přeřazena do kanceláře, kde se zabývala sepisováním či sčítáním nekonečných zápisů a sloupků. Byla zde pod dohledem vlajkaře, kolaboranta, a tudíž se musela mít na pozoru.

Někteří studenti dostali černé uniformy a chodili hledat mrtvé lidi. Říkalo se jim Nordhilfe, nouzová pomoc. Jiní měli modré uniformy. Ti hlídali důležité budovy ve městě, případný oheň měli rychle uhasit. Jim se říkalo Luftschutz, vzdušná ochrana.

Naštěstí vše paní Ema zdárně přežila, a dnes vzpomíná na 5. května, kdy přijeli po lehce zasněžených silnicích američtí vojáci, a válka tím pro ni skončila. Přivezli s sebou nejen svobodu, ale i přebytky z fronty. Poprvé Ema ochutnala grepový džus v plechovce a slavné burákové máslo. Měli i ovocné kompoty, masové konzervy, šatstvo a boty. V prvních dnech vše rozdávali obyvatelům, kteří je přišli přivítat, později se věci dostávaly k lidem přes přídělové lístky.

Závěrem chtěla paní Ema napsat větu „Ať žije mír“. Lze s ní souhlasit. Ale já doplním velké poděkování, které jí náleží. Strávila jsem s ní několik hodin posloucháním jejího vyprávění, dozvěděla jsem se plno nových věcí o době, která je naštěstí již minulostí. Mé zápisky i zkontrolovala, abych napsala vše tak, jak to opravdu bylo. Paní Ema má plno vzpomínek a hlavně hodně životního nadšení, byla radost s ní pobýt a poslouchat její vyprávění. Chtěla bych popřát jí i Magdině mamince hodně zdraví, štěstí a životní pohody, abychom se mohly opět setkat…

Zdroj fotografií – Wikipedie

Článek jsem napsala pro internetový časopis Čekanka 20. srpna 2017.