Archiv rubriky: Procházky okolím a historií

Procházka Mladoboleslavskem – Starý Stránov a Zámostí

Zvu vás na procházku okolím mého bydliště. A nejenom že vás seznámím se současnou podobou, ale hlavně se podíváme do minulosti. Bydlím kousek od Mladé Boleslavi, kde jsem prožila prvních dvacet let. Pak jsem se z města přestěhovala o sedm kilometrů dál do klidnějšího prostředí, bydliště mého manžela. Za námi lesík, před námi lesík, opodál dálnice, ale ta nás neruší. Naše sousedka z Prahy, která zde tráví  s rodinou  víkendy, říkala, že ani nevíme, co máme. Já si to ale uvědomuji, líbí se mi tu, je tu i nějaké jiné povětří. Kdysi dávno jsem se tu učila na zkoušky a vždy dopadly dobře. A tak se pojďte projít zdejším krajem, možná vás bude inspirovat k procházce i tím vaším, protože je mi jasné, že každému se líbí hlavně ten kraj, kde vyrostl nebo žije. Protože co si budeme povídat, všude je krásně…

Já bydlím v části obce Písková Lhota, která se jmenuje Zámostí. Kdysi dávno to bylo obráceně, větší a významnější bylo Zámostí, až později se objevily domy patřící nyní k Pískové Lhotě. Když se postavíme na dolní okraj  Zámostí, které je dle mého na křižovatce u starobylé hospody Na Kocandě, a rozhlídneme se kolem sebe, v blízkém okolí vidíme několik obcí, které navazují na sebe. Zámostí plynule přechází v Pískovou Lhotu, kdo to zde nezná, neví, kde naše část končí a které domy jsou již lhotecké. Přes Jizeru můžeme dohlédnout do Krnska, hned za krnským viaduktem už začíná Jizerní Vtelno. Vzdálenosti mezi obcemi jsou tak malé, že skoro zanikají, lidé pendlují mezi jednotlivými obcemi, dobře se znají a tak návštěva lékaře, pošty nebo obchodů končívá příjemným poklábosením. Provedu vás všemi obcemi, jsou zajímavé svou historií. A také vás seznámím s jednou technickou památkou, kterou se může pochlubit Krnsko. Vyprávění našeho kamaráda o stavbě tohoto objektu, které vyposlechl od svých předků, bylo impulzem k napsání mého článku. Myslím, že by mohlo zajímat i vás.
Již v nejstarších dobách bylo okolí mého bydliště osídleno slovanskými kmeny. Všechny obce mají úctyhodné stáří, většina je vystavěna nad osadami potulných kočovníků mladší doby kamenné. V nejstarších dobách vypadala krajina jinak než dnes. Lesy byly bílé, tedy listnaté, tmavých – jehličnatých zde bylo velmi málo. V nižších polohách byly močály nebo travnatá step. Jen pět kilometrů od nás žili mamuti, jak dokazuje nález jejich klů. Z větších zvířat nechyběli nosorožci, medvědi, zubři, losi, sobi, hyeny a divocí koně. Tlupy potulných lovců bydlely pod převislými skalami nebo v jeskyních. Lidé se živili lovem zvěře, chytali je do jam nebo ubíjeli zbraněmi vyrobenými z kostí a kamene. Oheň užívali k ochraně před zvěří i k opékání masa a velmi pečlivě se o něj starali, aby jim vydržel co nejdéle.
Později při oteplení klimatu se objevilo více stromů, sníh z ledovců roztával a vody vytvářely řečiště. Z teplejší krajiny odešli současně s pravěkými lidmi mamuti, sobi a losi, větší šelmy vyhynuly. K nám přišli od Dunaje noví lidé, kteří se usídlili při povodí řek. V Pojizeří se našlo mnoho památek na tyto osadníky, různé zbraně, nádoby a sídlištní jámy. Používali kamenné zbraně, ale již broušené, uhlazené a vrtané. Živili se chovem dobytka, pěstovali obilí, pekli chléb, maso nejen opékali, ale také vařili a pekli. Vyráběli nádoby a zdobili je, tkali vlněné látky. To vše se událo v mladší době kamenné. Víme, že již před více jak 5000 lety byla tato oblast velmi hustě osídlena.
Ke konci tohoto období k nám pronikly karavany kupců nabízející jantar, sůl, zbraně a šperky. Později na toto území pronikl lid přes nynější Lužici a ze Slezska. Zůstaly po nich žárové hroby a našly se zde i pravěká pohřebiště z doby bronzové-únětické. V roce 1922 byly na pozemku bývalého krnského velkostatku objeveny v hloubce asi 2 metrů v pravidelných vzdálenostech od sebe téměř zachovalé kostry skrčenců, které ležely na pravém boku tváří k východu. U každé hlavy byl velký kámen a některé hroby byly kameny obloženy. Našly se zde i nádoby hruškovitého tvaru, bronzové spony, jehlice a vzácné jantarové šperky. V Jizerním Vtelně byly objeveny předměty ze starší doby bronzové. Byly zde nalezeny střepy neolitických nádob, únětické pohřebiště, lužické sídliště a zbytky bylanské chaty i s domácím zařízením. Místní statkáři, pan Vlasák a pan Charvát a rodina Křováčkova věnovali nalezené předměty muzeu ke zkoumání a k uložení do depozitářů.

Svou procházku začneme nejdříve v Zámostí, z mého pohledu nejdůležitější obcí. Jméno bylo určeno podle polohy za mostem, který tu od pradávna přetínal Jizeru. Na východní stráni, která lemuje jizerské údolí, stojí zříceniny hradu Starý Stránov. Dnes mu místní říkají Myškův Hrádek. Ale je znám také pod názvy Hrádek nad Zámostím, Hrádek nad Jizerou nebo prostě Hrádek.  Z hradu vedla tajná chodba do městečka Zámostí. Byl objeven zbytek chodby a neobvykle veliký sklep zbudovaný ve skále. Nepodařilo se sklepem a chodbou proniknout dál a zjistit, kam chodba pokračuje a co se v ní skrývá.

Hrádek byl pevný hrad s hlavním palácem, přirozenou ochranu mu poskytovaly strmé svahy s příkopy. Do dnešních dní se zachovala část zdiva obytného paláce, trochu hradebních zdí a pozůstatky hradního příkopu. Majestátní zbytky dřívějšího gotického hradu jsou zařazeny mezi kulturní památky.

Kronikář Hájek píše, že celý kraj i Hrádek dostal od Boleslava I. Štyrsa za to, že se na jeho přání podílel na vraždě sv. Václava.  Měl zde svůj dvůr, ve kterém trávil dny v duševním šílenství a v místě, které se dnes nazývá Čertova stráň, se propadl do země. To je pověst, jisté ale je, že nejstarším držitelem Starého Stránova byl královský služebník Mikuláš z Hrádku, který zde žil kolem roku 1297.

Koncem XIV. století se na hradě objevili Pavel a Václav Myškovi.  Pavel měl pět dětí, všechny získaly statky v okolí, hlavně ve Vtelně. Otec jim brzy zemřel a sirotky vychovával jejich strýc Václav. Byl nejvýraznějším představitelem rodu, vlastnil několik okolních obcí. Byl příznivcem Mistra Jana Husa, dokonce ho doprovázel na sněm do Kostnice. Po návratu se zapojil do husitského hnutí. Byl velmi významným členem, v roce 1436 podepisoval jako svědek zápis o příměří mezi Petrem z Michalovic na Bezdězu a mladoboleslavskými měšťany.

Vlastníci Hrádku bojovali pod velením Jiřího z Poděbrad a v roce 1448 dobyli Prahu. Majitelé se měnili, až byl hrad počátkem XVI. století rozprodán poddaným, kteří si k němu přistavěli své chaloupky, využili samozřejmě kámen z opuštěného hradu. V dnešní době je Hrádek obydlený, tak jako po celou svou existenci. Vždy se našli lidé, kteří si zde vytvořili své útočiště.

Asi 100 metrů od hradu můžeme vidět starý židovský hřbitov, nezvykle umístěný ve velmi příkrém svahu. Pohřebiště je neudržováno, ale náhrobky jsou celkem zachovalé. Pohřbívalo se tu od první poloviny 18. století až do roku 1901. Synagoga je přestavěna na rodinný dům. Dochoval se zbytek hebrejského nápisu nad vstupním portálem a část výzdoby v modlitebně.

V roce 1556 vymohl Jindřich z Valdštejna povýšení obce na město. Vedla ho k tomu touha po navýšení zisků od řemeslníků a trhovců. Každý kupec musel se svou družinou, která chránila zboží i kupce se zbraní v ruce, platit majiteli Hrádku za ochranu a poskytnutí místa k prodeji svého zboží.

V roce 1790 piarista Jaroslav Schaller píše, že Zámostí neboli Zámošť, byl městys, protože na tržišti stál pranýř a opodál šibenice. Leží na levém břehu Jizery, přes kterou je postavený dřevěný most. Obyvatelé byli hlavně obchodníci a řemeslníci. Stará obchodní cesta vedla z Nymburka k Luštěnicím a Strašnovu, odtud se kolem Hrádku stáčela do Zámostí, kde byla velká tržnice a čilý obchodní ruch, protože cesta vedla na Bezděz a k České Lípě. Hrádek nad Zámostím byl postaven na ochranu cesty a mostu přes Jizeru.

Ráda bych vzpomněla na místního rodáka, pana Karla Krouského. Narodil se 9. března 1823 v Zámostí, vyučil se mlynářem, tak jako jeho bratr. Bývalo to velice ceněné povolání, vrchnost si jejich služeb považovala. Jejich práce nebyla lehká a bylo nutno k ní mít mnoho odborných znalostí. Mlynáři nemleli pouze obilí, ale stavěli mlýny, pily i všechny vodní stavby. Udržovali břehy řek nebo potoků a stavěli mosty přes vodní řečiště. Podíleli se na výstavbě vodáren, papíren, soukenických a koželužských závodů. Jejich zásluhou se lidé postupně dočkali vody i ve svých obydlích, ale také pomáhali, když voda lidem škodila, zaplavila jim sklepy či domy.

Karel Krouský byl tedy velmi váženým občanem. Ale žil v době, která klidnému životu nepřála. 7. září 1848 byla sice zrušena robota, ale lidé se museli z robotních povinností vykoupit. Kdo neměl dostatek peněz, musel si vypůjčit v bance. Pan Krouský i další vlastenci v revolučním roce 1848 pořádali besedy, kde se četli noviny, zpívali vlastenecké písně a seznamovali lidi s událostmi v Praze, ve Vídni nebo v Paříži. I v Zámostí se národní garda připravovala na případný boj. Karel Krouský se přátelil s Karlem Havlíčkem Borovským,se kterým se seznámil, když bojoval v Praze na barikádách. Byl několikrát zadržen, vězněn i vypovězen z vlasti.

Přímo v Zámostí filmoval režisér Josef Pinkava.  V roce 1985 natáčel film Pohlaď kočce uši. Je to hudební komedie pro děti, jedna z epizod se odehrává na fotbalovém hřišti v Zámostí. Dívčí sbor si zde zahrál fotbal s místními kluky. Nepřekvapí výsledek – 19:1 – jediný dívčí gól vsítil sbormistr. A nepomohla ani pomoc nehrajících děvčat, která zpívala Mozartovu ukolébavku. Ve filmu je vidět nejen místní hřiště, ale i silniční most přes Jizeru a jeho okolí.

A protože okolí nabízí mnoho zajímavého k vyprávění, zvu vás k dalšímu čtení. Seznámím vás s Pískovou Lhotou, obcí, která leží u hlavního spoje na Prahu a postupně splývá se Zámostím.

 

 

Starý Stránov nebo Myškův Hrádek – zříceniny hradu udivující svou mohutností. Na fotkách je část dochovaného zdiva a domek přímo přilepený k hradnímu zdivu. Na první fotce je vidět, jak dodnes působí torzo hradu majestátně. Starý StránovStarý StránovStarý StránovStarý StránovDomek u Starého Stránova

Starý židovský hřbitov – kulturní památka. Je zde asi 130 náhrobků nezvykle umístěných do příkrého svahu opodál hradních zdí. Židovský hřbitov

Hospoda Na Kocandě nebo Kocanda – stojí přímo na křižovatce.  U této hospody byl přes dvůr prostorný sklep vylámaný ve skále, kde hostinský skladoval sudy s pivem, naléval do přinesených džbánů, později prodával lahvové pivo, limonády a sodovky. S každým zákazníkem chodil hostinský do sklepa, vydal žádané množství a druh nápoje a oba šli zpátky do hostinské místnosti, kde nakupující zaplatil.

U hospody byl také kuželník. Dráha stála na dvoře hospody, byla zastřešena lehkým krytem, dnes bychom řekli pergolou. Všechny části kuželníku byly ze dřeva. Kuželky byly velkou zábavou, skoro u každé větší hospody byla možnost provozovat tuto hru.

Přináším vám srovnání, na fotkách vidíte hospodu před válkou a jak vypadá dnes.

Starobylá restaurace Na Kocandě

Hospoda Kocanda

Knihy a fotografie

Některé údaje jsem převzala z úžasných knih, které se již málokde vyskytují. U nás je vlastní místní knihovna.

Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

E. Strnad – Boleslavsko, vlastivědná četba dodatková pro obecné i měšťanské školy, II. díl, kniha je z roku 1939. Je věnována památce Václava Vaňka, zakladatele školní vlastivědy na Boleslavsku, třídního učitele z Bezna.

Současné fotografie jsou převážně mé vlastní, všechny historické a několik z dnešní doby jsem převzala ze stránek Obecního úřadu v Pískové Lhotě. Dostala jsem k tomu svolení od starosty obce pana Jaroslava Bahníka, čímž mu tímto vřele děkuji.

Procházka Mladoboleslavskem – Písková Lhota

V dnešní procházce navštívíme obec Pískovou Lhotu, pod kterou spadá Zámostí. Žije v ní kolem 600 obyvatel, průměrný věk je 39 let. Obec leží asi 10 km za Mladou Boleslaví směrem k Praze.

Lhota se dá rozdělit na několik částí. Ve středu je nálevkovitá náves s rybníkem a kolem dokola se nachází menší starší rodinné domy, které tvoří základ obce. Na ně navazují další, novější, některé i s většími zahradami. Severní část se rozkládá nad údolím Jizery a volně navazuje na Starý Hrádek, o němž jsem psala v minulém článku. A pak tu máme úplně novou výstavbu, různě rozmístěné moderní domy, tak jak se majitelům líbil pozemek.

Stará obchodní cesta ze Zámostí do Prahy vedla přes Pískovou Lhotu. Silnice byla nejdůležitější spojnicí pro dopravce zboží, cestující občany, poštovní postilióny i kurýry. Přímo u silnice směrem na Prahu byla vyhlášená hospoda, která zajišťovala formanům odpočinek a výborně připravené pokrmy. Hostinec Na písku neboli Písecký hostinec se řadí ke kulturním památkám České republiky. Má průčelí s barokním štítem. Po stranách zazděné brány jsou dva štukové pilastry s podivnými hlavicemi, nad středem je plastický alianční znak z pískovce s akanty, nad nímž jsou růže. Výzdoba je z druhé poloviny 18. století.

Kousek opodál od Pískové Lhoty směrem k Brodcům je místo, které známe pod názvem Hradiště Valy nebo také Žižkovy valy. V dřívějších dobách zde bylo prastaré hradiště chráněné roklemi, dodnes je zřetelné, kde se rozkládalo opevněné sídliště z mladší doby bronzové. Své ležení zde měl později i Jan Žižka z Trocnova, jak dokazuje místní název. Archeologické nálezy byly objeveny i nad Vlčím dolem, kde se nacházelo pravěké hradiště. Obě místa jsou také zapsána mezi kulturní památky naší republiky.

Písková Lhota získala jméno, jako všechny Lhoty, po lhótě neboli ulehčení či odpuštění povinností vůči vrchnosti, dané obyvatelům nově založených obcí. Byli na určitou dobu, většinou 5 až 8 let, osvobozeni od placení úroků nebo robotních povinností. U některých Lhot, jako třeba Husí, předpokládáme, že lidé byli nuceni odvádět jako naturální dávku husy. Naše Písková má jméno podle složení zeminy, je zde samý písek. První záznamy o vsi jsou z roku 1398. Většinou zde bydleli lidé pracující na polích. Na rozdíl od Zámostí, typicky obchodního města, Lhota byla zemědělská.

Z dalších památek bych vybrala dvě, nacházející se blízko mého bydliště. Obě sloužily v minulých stoletích lidem pracujícím na polích. U nich se scházeli při přestávkách v práci na poli a většinou pojedli s sebou přinesené jídlo. Vedly k nim prošlapané cestičky, po večerech přicházeli lidé posedět do stínu lip, které tu byly, a věřím, že se jim dobře klábosilo. Já jsem k nim chodívala s dětmi na procházky, a když jsem se byla znovu podívat na ta místa a nafotit fotky, všimla jsem si, že zub času pracuje..

První památkou jsou zděná šestiboká boží muka z konce 18. století, zakončená kopulí a druhou socha sv. Jana Nepomuckéhoz roku 1773. Je to socha světce s andílky, krásné barokní dílo. Je škoda, že se obě památky nacházejí v polích, zasloužily by si důstojněji upravené okolí.

I když Myškův Hrádek nepatří k Pískové Lhotě, a proto jsem o něm psala v minulém článku, vrátím se k němu i nyní. Včera jsem se od našeho souseda dozvěděla něco nového o chodbě z Hrádku. Přečetl si můj článek a přišel s upřesněním. Chodba z Hrádku možná nějaká byla, ale nejspíše nevedla do míst, která jsou považována za její vyústění v dolní části Zámostí. Tam se nacházejí dva sklepy, v místech, kde původně stál pivovar a sladovna. V jednom z těchto sklepů skladovali slad. Později využívali sklepení členové JZD k uskladnění sadbových brambor a když se posuneme ještě o pár let do současnosti, ruští vojáci zde skladovali sudy, pravděpodobně s rybami, tipla bych si na slanečky. Ty jsem zažila již já, v roce 1987 si nákladními vozy jezdili pro zásoby.

Ač je mi to tedy líto, chodba z Hrádku by se mi líbila víc, jedná se pouze o sklepní prostory využívané k uskladnění surovin. Tyto chodby prozkoumávali kluci již za války, soused vzpomínal, že vše prolezli a snažili se dostat co nejdál.

Také vzpomínal, že za války byla kousek od bývalé sladovny postavena stodola, kde byli po válce umístěni němečtí zajatci. Každá rodina ze Zámostí měla povinnost postarat se o několik vojáků, jeho maminka vařila pro dva muže ze Slezska či někde z těch končin. Sousedova maminka jim nejenom vařila, ale i pekla, vzpomínal, že měli buchty i jiné pečivo.

A v souvislosti s válkou zmíním, že 8. května, tedy už u nás po válce, ruští vojáci bombardovali celou naši oblast a několik lidí přišlo takto nesmyslně o život, v lepším případě o střechu nad hlavou.

A protože v této obci není žádný starý objekt, Hrádek patří odpradávna Zámostí, bude dnešní vyprávění kratší. Ale příště se podíváme na jediný veřejnosti přístupný zámek v mém okolí, romantický Nový Stránov. Minulá léta k němu nebyla příliš laskavá, postupně se ale probouzí a věřím, že po napravení škod, které probíhají, se opět zaskví ve své kráse.

Předválečná Písková Lhota. V té době zde byla elektrárna, fotoateliér, holič, 4 hostince, kapelník, klempíř, košíkář, 3 krejčí, 5 lomů, rolník, mlýn, 2 obuvníci, řezník, 3 obchody se smíšeným zbožím, velkoobchod surovinami, 2 trafiky, 3 zámečníci…

Pohled z Pískové Lhoty

Boží muka stojící u lípy na poli.

Boží muka

Socha sv. Jana Nepomuckého. Stojí na poli, kolem ní jsou pouze akáty. Výzdoba je již částečně poničena.

Socha sv. Jana NepomuckéhoČást výzdoby sochy Jana Nepomuckého

Hostinec Na písku, kulturní památka. Nedávno byla opravena, budova vypadá pěkně, jen mi vadí, že majitelé na ni umístili vývěsní štít své živnosti. Dle mého, nápis kazí celkový vzhled budovy.

Hostinec Na pískuVýzdoba hostince Na pískuVýzdoba hostince Na písku

Knihy a fotografie

Některé údaje jsem převzala z úžasných knih, které se již málokde vyskytují. U nás je vlastní místní knihovna.

Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

E. Strnad – Boleslavsko, vlastivědná četba dodatková pro obecné i měšťanské školy, II. díl, kniha je z roku 1939. Je věnována památce Václava Vaňka, zakladatele školní vlastivědy na Boleslavsku, třídního učitele z Bezna.

Fotografie současné jsou převážně mé vlastní, všechny historické a několik z dnešní doby jsem převzala ze stránek Obecního úřadu v Pískové Lhotě. Dostala jsem k tomu svolení od starosty obce pana Jaroslava Bahníka, čímž mu tímto vřele děkuji.

Procházka Mladoboleslavskem – Jizerní Vtelno

A jak jsem slíbila, dnes se přesuneme přes Jizeru a navštívíme obec Jizerní Vtelno. A hlavně si prohlídneme krásný, i když poněkud pošmourný zámek Nový Stránov. Minulá léta k němu nebyla laskavá, věřím, že v příštích letech bude jeho osud příznivější.

Záznamy o této obci máme z roku 1229, prvním známým majitelem byl Ctibor z Vtelna. V roce 1437 daroval panství císař Zikmund Janovi z Kunvaldu. Vtelno je jednou z našich nejstarších osad. Můžeme sledovat obce s podobnými slovanskými názvy – Vtelen, Bezen, Sliven, Hlaven – ležících skoro za sebou, označující cestu osídlení prvních knížat. Vteleň, jak se dříve panství říkalo, patřívala i Myškům z Hrádku. Pozdější majitel Bohuněk ze Stránova pomáhal na všech válečných výpravách Jiřímu z Poděbrad. Někdy v XV. století dostává sídlo jméno, které již známe v dnešní době – Nový Stránov.

Z minulých vlastníků Nového Stránova vybírám Karla z Bibrštejna na Děvíně, který hrad koupil na konci XVI. století, byl nejvyšším mincmistrem království českého. Pobytu si užil pouze 4 roky, po něm zde sídlil jeho syn Adam. Ten přepsal majetek na manželku Annu, která se po smrti svého muže provdala za Michala Slavatu z Chlumu a Košumberka. Ten pocházel ze starého českého rodu, měl tři bratry, až na Viléma všichni podporovali stavovské povstání. A právě Vilém Slavata byl ten, kterého vyhodili z okna při pražské defenestraci v květnu 1618. Vilém vyprosil pro Michala u císaře milost a proto se přestěhoval do Žitavy, kde sice v bídě, ale bezpečněji žil, protože nechtěl přestoupit na katolickou víru.

Dalšími majiteli byli v polovině 17. století páni z Lisova. Jan z Lisova byl braniborský šlechtic, povýšený do panského stavu za statečnost v bitvě u Nordingenu, jedné z nejvýznamnějších bitev třicetileté války. Po jeho smrti zdědil panství syn Rudolf Adam, který se oženil s Alžbětou Lidmilou, pravnučkou astronoma Tycho de Brahe, který pobýval na přání císaře Rudolfa v Benátkách na zámku a učil zde malé hvězdáře. Tato dáma sepsala nejen  paměti svého rodu, ale přidala i recepty a rady jak pečovat o své tělo a zdraví. Kniha byla znovu vydána pod názvem Rodinné paměti v roce 2002. Adam byl c. k. rada, komorník, zemský soudce a hejtman boleslavského kraje. Jeho zásluhou jsou na zámku krásné arkády.

Majitel Jan Václav Příchovský, který se oženil s Adamovou vnučkou Růženou, postavil v roce 1767 na Stránově kostel sv. Václava, když přestavěl sýpku a vodárenskou věž. Oltáře nechal vyzdobit bílou a zelenou barvou, tradičními barvami pánů z Lisova. V roce 1794 hrad i celé panství koupil svobodný pan Václav Herites, nazývaný Herodes a dle kronik, jméno bylo zasloužené. Byl proboštem kapituly u sv. Víta, prvním prelátem Království českého a kapitulním děkanem u Všech svatých.

Hrad byl využit i jako vězení. Téměř dva roky zde bylo ubytováno 175 trestanců a 54 vojáků, kteří se stěhovali z Terezína na Špilberk. Povinnost postarat se o tuto nemilou návštěvu měla nejen vrchnost stránovská, ale i všechny sousední vrchnosti. Učitel Kozák vodíval své žáky z Krnska na hrad, aby viděli, jak se vede trestancům a aby je tato zkušenost odradila od zlých skutků.

Na stránovském panství v roce 1808, v době napoleonských válek, vybírala vrchnost k zemské obraně nejenom mladíky, ale i vysloužilé vojáky. Odvod probíhal losováním. Sedlák Václav Řípa, který se měl ujmout losování, ale neuposlechl. Byl potrestán ranami holí, což vyvolalo veliké vzbouření přihlížejících a muselo být povoláno vojsko, aby vzbouřence pochytalo a potrestalo.

Po zlém majiteli Heritesovi byl vlastníkem hradu rod Neubauerův a od něj koupila panství v roce 1864 Marie z Valdštejna a Vartemberka, rozená kněžna Schwarzenbergová, která přebudovala zámek. Autorem projektu byl prof. arch. Josef Schulz, stavitel mimo jiného Národního nebo Uměleckoprůmyslového muzea. Barokní styl byl nahrazen stylem gotickým a renesančním. Její dcera Gabriela prodala panství i se zámkem v roce 1917 Josefu Šimonkovi, vrchnímu řediteli Škodových závodů v Plzni za 2 800 000 korun.

Josef Šimonek byl ředitel a potom i prezident Škodových závodů v Plzni. Byl také senátor, v roce 1918 byl za zásluhy o rozvoj průmyslu povýšen do šlechtického stavu a byl mu udělen titul baron. Syn František bydlel na zámku až do znárodnění v roce 1948. Poté objekt sloužil jako rekreační středisko SNB a od roku 1955 zde sídlil dětský domov, teprve v roce 2002 se děti přestěhovaly do nových domků na Horním Krnsku.

Před zámkem je umístěn pomník  Miroslava Tyrše, pozdějšího zakladatele Sokola. Objevil se na zámku v roce 1840, když si ho k vzal k sobě jeho strýc Bedřich Kirschbaum, protože osmiletý chlapec osiřel. Chodil do školy až do Mělnického Vtelna, na faře u sv. Jiří v Krnsku se učil němčinu, aby mohl odejít do Prahy na studie. Nejraději trávil čas v přírodě v okolí zámku a také v čeledníku, kde vyslechl plno příběhů a pověstí vztahující se ke Stránovu. Miloval procházky přírodou, často vzpomínal na své dětství a také se vracíval do tohoto kraje. Se svým přítelem a také tchánem Jindřichem Fügnerem, oženil se s jeho dcerou Renatou, založili v Praze jednotu Sokol. Přál si, aby sokolové bojovali se zbraní v ruce proti nepříteli, ale rakouská vláda odmítla dobrovolnické vojsko. Sokolové svým cvičením upevňovali připravenost k obraně vlasti, využili ji v první světové válce. Miroslav Tyrš se zasloužil o mladou republiku a českoslovenští republikáni na něj nikdy nezapomněli.

Způsob využití zámku v minulé době znamenal zkázu nejen pro samotný objekt, ale i pro jeho okolí. Kostel i předzámčí využívalo zemědělské družstvo. To kostel zdevastovalo, zničilo střechu a prostor chrámové lodi zarostl náletovými dřevinami. Anglický park založený v období romantické přestavby zámku je zpustlý. Kdysi zde byl v předzámčí francouzský park, o nějž se zasloužil Václav Příchovský. Ten byl později přeměněn na užitkovou zahradu a nyní jsou zde jen pole. Stránov měl i zvěřinec, byla zde nejen drobná zvířata ale také medvědi. Paní Baťová sem nechala převézt i lva. Zbytky hradeb byly úplně zbytečně zbourány. Pro potřeby dětí bylo vybudováno sociální zařízení v ošklivém socialistickém duchu, které je stále k vidění. Lina přibitá na původních dřevěných podlahách, nákladní výtah přímo uprostřed zámecké místnosti… Sama jsem byla překvapena, jak vše ošklivě vypadá, manžel byl též udiven, on si pamatoval zámek z dětství, tehdy vypadal daleko lépe.

Zdevastovaný zámek nešetrnými přestavbami, bez úcty k historické hodnotě, byl vrácen rodině Šimonků, která hned začala s opravami. Ale mají to těžké, žádné původní zařízení se nedochovalo, pouze asi 40 menších předmětů. Zbytek byl rozkraden, socialističtí vládci si odváželi do svých domácností vše, co se jim líbilo. I manželka prezidenta Zápotockého vlastnila několik historických kousků. Zámek je postupně vybavován kopiemi původního nábytku. Za prohlídku stojí kaple, k níž se jde gotickým portálem, nebo kašna s chrličem. Šestiboká věž a místnosti v ní jsou nejvíce zachovalé a stojí za návštěvu. A kdo se nebojí výšek, jistě vystoupá na věžní ochoz a odměnou mu bude nádherná vyhlídka na celou mladoboleslavskou krajinu.

Pohled na Stránov je krásný. Vykukuje mezi vysokou zelení a dýchne na vás romantická nálada. I proto se zde natáčelo několik filmů. V roce 1924 romantický film Jindra, hraběnka Ostrovínová, v roce 1933 první česká ozvučená detektivka Záhada modrého pokoje, v roce 2007 televizní film Vánoční příběh. Pohádka O svatební krajce z roku 2003 se natáčela nejen na Stránově, ale i na dalším hradě patřící Šimonkům, na Housce. V pohádce z roku 2007 Začarovaná láska je několikrát vidět zámecká věž.

Tím končím dnešní procházku. Příště se vydáme do Krnska, obce, kde jsem mnoho let pracovala. Je rozlehlá, rozdělená na několik částí a najdou se v ní zajímavosti, s kterými bych vás ráda seznámila.

Zámek Stránov, historický pohled  a současnost

Zámek Stránov

Zámek StránovZámek StránovZámek StránovZámek StránovZámek Stránov

Kostel sv. Václava na Stránově

Kostel v Jizerním Vtelně

Pomník Miroslava Tyrše. Na první fotce je celkový pohled, na druhé a třetí jednotlivé části.

Pomník Miroslava TyršePomník Miroslava TyršePomník Miroslava Tyrše

Knihy a fotografie

Některé údaje jsem převzala z úžasných knih, které se již málokde vyskytují. U nás je vlastní místní knihovna.

Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

E. Strnad – Boleslavsko, vlastivědná četba dodatková pro obecné i měšťanské školy, II. díl, kniha je z roku 1939. Je věnována památce Václava Vaňka, zakladatele školní vlastivědy na Boleslavsku, třídního učitele z Bezna.

Fotografie současné jsou převážně mé vlastní, všechny historické a několik z dnešní doby jsem převzala ze stránek Obecního úřadu v Pískové Lhotě. Dostala jsem k tomu svolení od starosty obce pana Jaroslava Bahníka, čímž mu tímto vřele děkuji.

Procházka Mladoboleslavskem – Krnsko

Když se vydáme ze Zámostí přes Jizeru, na první pohled nás zaujme vysoký a krásný železniční most, národní kulturní památka. Před mostem je Krnsko, za ním Jizerní Vtelno. Tam jsme již byli, navštívíme nyní Krnsko, které je rozděleno do několika částí – Dolní, Horní, Vystrkov a Řehnice. Ty byly dříve samostatnou obcí.

Od druhé poloviny 17. století bylo Jizerní Vtelno spojeno s Krnskem. Po zrušení roboty si směla každá obec volit své představenstvo, ale Krnsko nemělo dostatečný počet obyvatel, aby vytvořilo samostatnou politickou obec, sloučilo se tedy s Řehnicemi. V roce 1899 byly obě obce, tedy Krnsko a Jizerní Vtelno, katastrálně rozděleny na dva samosprávné celky.

Vedle mostu, o kterém napíši v příštím pokračování, se nachází hřbitovní kostel sv. Jiří a fara. Kostel má pozdně barokní úpravu z roku 1787. Je postaven na místě, kde stával kostel románský z 12. století. Je obklopen hřbitovem s několika krásnými náhrobky z 19. století. Na horní části svahu je postavena zděná zvonice, pro lepší slyšitelnost zvonění byla umístěna samostatně. Do roku 2013 v ní byl historicky cenný renesanční zvon. Vyroben byl v roce 1581, pocházel z dílny Ondřeje Pražského, kde mu vtiskli výjimečnou výzdobu, a byl popsán českými nápisy. Byl ulit přímo pro tuto zvonici. Zloději vnikli do objektu, zvon rozbili a část zvonoviny odvezli a prodali. Pachatelé nebyli nalezeni, zničili nenahraditelnou věc a způsobili mnohamilionovou škodu.

Je zajímavé, že nejstarší část Krnska je ta, které se dnes říká Horní Krnsko. Přitom kostel, fara, mlýny, škola i další dnes již zaniklé budovy, jako byl pivovar, domky u zvonice a mostu i hájovna se nacházejí nebo nacházely v Dolním Krnsku a tím by mohly navozovat dojem, že tato část s kostelem a farou byla osídlena dříve.

Nejstarší budovou v obci je Krnský zámek, také je označen prvním číslem popisným. První zápis máme z roku 1464, majitelem byl Jindřich z Michalovic, tehdejší majitel boleslavského panství. Z tohoto roku je zmínka, že zde stávala tvrz. Vládl zde významný český rod pánů z Cimburka, v 15. století panství drželi Vančurovi z Řehnic. Český spisovatel Vladislav Vančura považoval tento rod za své předky, z jejich historie vycházel při psaní knihy Markéta Lazarová, děj probíhá právě v okolí Řehnic a Krnska.

Vančurovi přestavěli v 16. století tvrz na renesanční zámek. Nynější podobu získal při přestavbě v roce 1727 a provedl ji hrabě Josef Vrbna. V letech 1798 – 1842 se majitelem stal hrabě Václav Špork, c. k. tajný rada a po něm jeho syn Leopold, komorník a nejvyšší sudí dvorský a strážce Koruny české. Ti se zasloužili o vybavení knihovny vzácnými rukopisy. Byla zde i bohatá obrazárna s portréty Šporkovy rodiny a sbírka vzácných starých zbraní.

Ale potom se stal majitelem Josef Václav Špork, nadporučík v c. k. armádě, a vše cenné rozprodal nebo kamsi uložil. Nevíme, kam zmizely cenné knihy, zbraně a nábytek koupili puškaři a vetešníci. Nakoupil nový nábytek a usadil se natrvalo na zámku. Kolem zámku založil park, který se pyšnil mnohými vzácnými dřevinami. Dalším majitelem, který dokonal dílo zkázy, byl hrabě Eugen Vratislav z Mitrovic. Byl dědičným vrchním zemským kuchmistrem království českého, c. a k. komořím, předsedou Národního divadla, ale protože se zde neusadil, zámek i park pustly. Zámek pronajal sestrám Marii a Lole Kirchnerovým z Prahy, z nichž Lola je známá jako německá spisovatelka píšící pod pseudonymem Ossip Schubin. Vše, co bylo cenné, ze zámku zmizelo, zbyly holé zdi a zpustlý park. Zásluhou děkana Fähnricha se podařilo zachránit část knih, které získalo české muzeu v Praze.

V roce 1919 byl zámek upraven pro osiřelé a opuštěné děti po českých legionářích, nesl název Domov dětství. Později zde byla zotavovna a já již pamatuji dobu, kdy byl z objektu Domov důchodců. V současné době patří soukromým majitelům a není přístupný veřejnosti.

V době druhé světové války byly v zámku uloženy vzácné knihy, chráněné hlavně před leteckými nálety. Byly zde nejen uloženy, ale i archivně zpracovávány.

Blízkost důležitých cest, ať už směrem na Mělník nebo do Prahy, způsobila, že se zde za různých válek pohybovali vojáci. Krnskem procházel Jan Žižka, když putoval do Mělníka. Na počátku třicetileté války se Krnskem přehnalo švédské vojsko vedené Torstensohnem. V sedmileté válce se na lukách mezi Krnskem a Vtelnem rozložilo císařské vojsko a sám císař Josef II. a generál Laudon se osvěžili v hospodě U mostu v Krnsku. Obsluhující děvčata dostala za mléko a koláč dva dukáty.

V minulém článku jsem psala, že v zámku byl umístěn domov pro děti, které musely být odebrány svým rodičům. Po vrácení objektu majitelům se našly nové pozemky pro výstavbu Dětského domova. Bylo postaveno šest rodinných domků, v nichž se děti trochu podílejí na denním provozu, a tak se naučí mnoho důležitého pro svůj další život. Areál hlídá krásná socha, jméno bohužel nevím ani se mi ho nepodařilo zjistit.

Řeka Jizera přináší nejen osvěžení v letních měsících, ale také plno škody a neštěstí. V roce 1833 byl při náhlé oblevě stržen jez mlýna v Zámostí a majitel Herites byl nucen vybudovat nový. Zátopy bývají celkem pravidelné, každý rok při jarním tání sněhu v horách se Jizera vylévá a zaplavuje louky i sklepy domů. To je klasika, ale jedno červencové léto v době, kdy jsem v Krnsku pracovala, bylo tolik vody, že se nedalo jet ani po silnici a do obchodu mě převezl, těsně předtím než bylo vše zatopeno, místní mladík na traktoru. Už jsem měla vše připraveno i na evakuaci zásob zboží, naštěstí se voda zastavila pár centimetrů před tím, než by se mohla dostat do obchodu. Domů jsem se dostala až pozdě večer, manžel sledoval stoupání vody a pomáhal nakupujícím, aby se v pořádku dostali do obchodu a potom i domů.

V krnském údolí bývaly vyhlášené svatojiřské poutě. Bývají vždy nejbližší neděli po svátku sv. Jiří, tedy kolem 24. dubna. Tato pouť byla první v roce. Dříve byla považována za jarní trh na nevěsty, protože se zde scházeli mladí lidé z celého okolí. Pamatuji si, že v době mého dětství jsem jezdila na tuto pouť s rodiči vlakem a lidí bylo tolik, že se nedalo projít. Plno stánků se sladkostmi, občerstvením a určitě i jiným zbožím, ale to mě tenkrát nezajímalo. Postupně obliba poutě upadala, až polistopadový vývoj nakrátko vrátil lidem tuto zábavu. Nyní již několik let opět oblíbenost upadá, je prostě plno jiných lákadel…

V posledním článku o vesničkách v mém okolí se podíváme ještě jednou do Krnska. Nabídnu vám prohlídku technického zázraku, unikátní stavbu, a to nejen svou krásou, provedením, ale i dobou, za kterou ji tehdejší dělníci postavili.

Areál dětského domova, soška hlídající děti stojí před domovem

Dětský domovDětský domovSocha u dětského domova

Zámek na Horním Krnsku

Zámek na Horním KrnskuZámek na Horním Krnsku

Kostel sv. Jiří v Dolním Krnsku

Kostel sv. JiříKostel sv. Jiří

Historická fotka krupárny v Dolním Krnsku. Na konci minulého roku budovy shořely. Je to unikátní záběr, takto krásně nevypadala krupárna ani v době, kdy se v ní vyráběly či balily kroupy nebo jiné potraviny.

Krupárna v Krnsku

Fotka z roku 1906. Vlevo je budova školy, napravo silnice z Dolního Krnska do Jizerního Vtelna. Opodál vidíme kostel a faru.

Historický pohled na Krnsko

Záplavy v Zámostí a Krnsku. Na fotce je krásně vidět celý Stránovský viadukt a silniční most přes Jizeru. Pod třetím obloukem viaduktu vede hlavní trasa na Mělník. Napravo je silnice vedoucí ke škole a na Horní Krnsko. U této silnice je vidět kousek žlutého domu, to je bývalý mlýn v Podjiří, zde také pracoval Karel Krouský, o kterém jsem psala v článku o Zámostí. Budova za ním je obecní úřad. A vysoká budova napravo je škola a školka, obě jsou zmodernizovány a jsou moc hezky zařízeny. A v pozadí je krásný pohled na zámek Stránov, vykukuje za  stromy a je na něj příjemný pohled.

Záplavy v pojizeří

Knihy a fotografie

Některé údaje jsem převzala z úžasných knih, které se již málokde vyskytují. U nás je vlastní místní knihovna.

Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

E. Strnad – Boleslavsko, vlastivědná četba dodatková pro obecné i měšťanské školy, II. díl, kniha je z roku 1939. Je věnována památce Václava Vaňka, zakladatele školní vlastivědy na Boleslavsku, třídního učitele z Bezna.

Fotografie současné jsou převážně mé vlastní, všechny historické a několik z dnešní doby jsem převzala ze stránek Obecního úřadu v Pískové Lhotě. Dostala jsem k tomu svolení od starosty obce pana Jaroslava Bahníka, čímž mu tímto vřele děkuji.

Procházka Mladoboleslavskem – Stránovský viadukt

V dnešní procházce kolem mého bydliště se podíváme na stavební unikát, kterým se může pyšnit Krnsko. Na jeho pozemku je postaven železniční most, který se řadí mezi technické památky naší vlasti. Je zajímavý svou historií, velikostí i tím, kdo jej postavil a za jak dlouho. Je to první železniční betonový most u nás, jeden z nejmohutnějších viaduktů, významné dílo meziválečného mostního stavitelství. V odborné literatuře mu říkají Stránovský viadukt, asi proto, že je umístěn přímo pod zámkem Stránov.

Viadukt je označení mostu, který překlenuje údolí, doslovný překlad je cesta vedená někam. Skoro vždy se jedná o mosty železniční, ale mohou být i silniční.

Ale nejprve trochu historie. V létě roku 1864 se začala stavět železniční dráha turnovsko- kralupská. K přemostění údolí Strenického potoka bylo zapotřebí vybudovat most. Potok býval rozdělen do dvou částí. Horní náhon dodával vodu pro mlýn v Podjiří. Při výstavbě silnice a zrušení mlýnu se svedla voda do jednoho koryta.

Při výstavbě mostu bylo zapotřebí zpevnit půdu, protože byla vlhká od spodní vody. Do země barabové, kasta lidí stavící tunely, beranidlem zaráželi osmimetrové  dřevěné pilíře. Bylo jich potřeba kolem stovky. Vytvořili tak základ, který sloužil k ukotvení kamenných věží. Aby trať vedla přímým směrem, bylo třeba pro její trasu vylámat skálu po značné délce a umožnit položení kolejnic. Kámen byl použit při stavbě viaduktu, písek dodala Jizera, místní lidé, tak jak to dříve bývalo, se podíleli na výstavbě. Během roku 1864 zbourali dům stojící u trati, postavili železniční most a ještě téhož roku byla zahájena doprava osob a nákladů.

24. června 1866 nepřetržitě celý den táhlo saské spojenecké vojsko přes Krnsko k Mnichovu Hradišti. Asi 1000 Sasů a 1400 rakouských vojáků se v Dolním a Horním Krnsku ubytovalo, strávili zde dva dny. Němci se prý chovali slušně, ale rakouští vojáci byli k místnímu obyvatelstvu velmi hrubí. Většina zde ubytovaných vojáků padla u Podolí v boji s pruským vojskem, to mělo již dokonalejší pušky. 1. července se pruští vojáci objevili i v Krnsku a hned se pustili do trhání kolejnic na železničním mostě, zapálili vše dřevěné a tím ho zlikvidovali. Pak ale zjistili, že by se jim hodil, začali ho opravovat, protože ho potřebovali k přepravě svého vojska mířícího do Prahy. Mezitím stačili ukradnout 420 bochníků chleba určených pro rakouskou armádu dlící u Hradce Králové. Ranění z lazaretních vlaků museli být s velkými obtížemi přenášeni přes údolí.

V roce 1884 byl železniční most opravován. Původní nosná konstrukce byla nahrazena přímopásovou příhradovou konstrukcí ze svářkového železa z Vojtěšské huti v Kladně. Byly vyměněny šrouby, které spojovaly železné části z litého železa za součásti z Besemerského válcovaného železa nýtovaného. Most měl dva zděné pilíře a tři otvory o světlosti kolem 37 m, nosné železné konstrukce měly zapuštěnou mostovku, rozpětí po 39,2 m a výšku hlavních nosníků 4,4 m. Horní plocha pražců ležela asi 30 m nad nejnižším bodem území pod mostem.

Železné konstrukce již před 1. sv. válkou nevyhovovaly svou nosností požadavkům železničního provozu a rakouská železniční správa vypracovala návrh nové železné konstrukce s přímopásovými hlavními nosníky složené soustavy se zapuštěnou mostovkou. K realizaci však nedošlo.

Československé ministerstvo železnic proto vypsalo soutěž pro náhradu nosníků únosnější ocelovou konstrukcí. Ukázalo se však, že zdivo po 60 letech silně zvětralo a stěží by uneslo konstrukci, jejíž hmotnost se odhadovala na 336 tun. Proto se ministerstvo rozhodlo připustit při soutěži i alternativy mostů z betonu nebo železobetonu. O snaze českých inženýrů prosadit beton do železničního stavitelství svědčí, že došlo 15 nabídek na konstrukce z prostého či železo betonu a jen 4 na ocelové konstrukce.

Zvítězil návrh arkádového železobetonového mostu firmy Ing Hlava a dr. Kratochvíl, jehož autorem byl Ing. Stanislav Bechyně. Úředníky neokouzlil krásný arkádový most, ale hlavně plánovaná doba výstavby a malé přerušení železničního provozu.

Mezi původní zděné pilíře a opěry měly být vybetonovány tři klenby o rozpětí 28 m a vzepětí 12 m, s tloušťkou ve vrcholu klenby pouhých 1,5 m. Prostor mezi oblouky a mostovkou vyplňovaly železobetonové obloukové rámy – arkády, nesoucí 5 m širokou mostovku s průběžným štěrkovým ložem. Patky klenbových oblouků se zčásti opíraly o pilíře a opěry, zčásti spočívaly na vlastních základech. Délka mostu je úctyhodných 152 metrů a maximální výška nad nejnižším bodem přemostění je až 27 metrů.

Při rozhodování o vítězném návrhu vzalo ministerstvo v úvahu kromě ceny také rozsah rušení železničního provozu a dobu výstavby. Práce zahájené 7. dubna 1924 probíhaly pod starými příhradovými nosníky bez přerušení vlakové dopravy. 10. srpna 1924 začali pracovníci firmy Bratři Prášilové z demontážního lešení, uloženého na vybetonovaných stěnách arkád, autogeny rozřezávat železné příhradové konstrukce, demontáž trvala osm dní. Stavbaři pak zabednili a vybetonovali klenby arkád s mostovkou. Práce skončily 18. září 1924, kdy byl most, pouze po 40denní výluce, dán do provozu. Celková doba stavby činila 5 a půl měsíce. Na historických fotkách můžete vidět původní most, ten který byl opraven v roce 1884. Most z 1924 je na fotkách novějších a sami si můžete porovnat, co všechno bylo vytvořeno a jaká změna nastala za pár měsíců.

Na části z vyztuženého betonu se spotřebovalo 90 t železných prutů. Beton se míchal strojně míchačkou typu Ransome, kamenivo dobývané z Jizery rypadlem s benzinovým motorem se k míchačce dopravovalo po polní drážce koňskými potahy. Portlandský cement dodávala Králodvorská cementárna, rychle tvrdnoucí cement cementárna v Čížkovicích. Vrchní dozor investora měl Ing. Karel Fořt, vedoucí mostní skupiny ředitelství státních drah v Hradci Králové, který zvolený způsob prosadil, stavbyvedoucím byl Ing. Josef Lamač z odboru pro udržování dráhy ČSD v Mladé Boleslavi.

V minulém roce byl celý viadukt opraven. Je s podivem, že ačkoli byl beton jen velmi slabě vyztužen, bez problémů most funguje až do dnešních dní. Manžel vyprávěl, že s místními kluky prolézali jednotlivé arkády. V každém oblouku jsou schůdky, mající umožnit kontrolu stavu. Procházeli se i po mostovce, tam využívali niky, kde se mohli ukrýt před jedoucím vlakem. Ty slouží pochůzkářům k prohlídkám tratě. Dnešní děti již viaduktem neprolézají, a dobře dělají, rodiče mohou zůstat v klidu.

Stanislav Bechyně (1887 – 1973), byl konstruktér, který dokázal jako jeden z prvních stavitelů využít vlastnosti betonu. Stál u založení nového oboru – kamenné a betonové mosty. Byl považován ve své době za nejlepšího mostního stavitele na světě. V roce 1938 jako první v Evropě navrhl spojení mostovky horní pro auta a spodní pro tramvaje. Podílel se ale i na jiných stavbách, s jeho jménem je spojen Veletržní palác, palác Lucerna i automobilka Praga v Libni. Dokázal také posunout rotundu sv. Máří Magdalény o 31 metrů, aby nebyla zničena při přestavbě letenského tunelu. Tímto odstavcem chci jenom zdůraznit, že lepšího stavitele si Stránovský viadukt nemohl ani přát.

Dvě fotografie, které nám ukazují, jak vypadal Stránovský viadukt před přestavbou v roce 1924. Jsem moc ráda, že se mi je podařilo nalézt. Most i okolí je pěkně vidět, můžete porovnat s dnešní podobou.

Viadukt z roku 1884Viadukt z roku 1884

Snímky viaduktu, první je focen z místního hřbitova, ostatní u viaduktu. Na některých je vidět kostel sv. Jiří.

Pohled na viaduktStránovský viaduktStránovský viaduktStránovský viaduktStránovský viaduktStránovský viaduktStránovský viadukt

Snímek sice vypadá jako vzdálená historie, ale je asi z roku 1985. Vidíme na něm hlavní spoj na Mělník, nově postavený silniční most. Za viaduktem opět krásný zámek Stránov.

Celkový pohled na viadukt a okolí

Knihy a fotografie

Některé údaje jsem převzala z úžasných knih, které se již málokde vyskytují. U nás je vlastní místní knihovna.

Dějiny obcí okresu mladoboleslavského a benáteckého, sebralo a napsalo učitelstvo okresu mladoboleslavského v čele s Karlem Sellnerem, okresním školním inspektorem. Kniha je z roku 1926.

E. Strnad – Boleslavsko, vlastivědná četba dodatková pro obecné i měšťanské školy, II. díl, kniha je z roku 1939. Je věnována památce Václava Vaňka, zakladatele školní vlastivědy na Boleslavsku, třídního učitele z Bezna.

Technické památky V ČECHÁCH, NA MORAVĚ A VE SLEZSKU – KOLEKTIV AUTORŮ POD VEDENÍM Hany Hlušičkové

Fotografie současné jsou převážně mé vlastní, všechny historické a několik z dnešní doby jsem převzala ze stránek Obecního úřadu v Pískové Lhotě. Dostala jsem k tomu svolení od starosty obce pana Jaroslava Bahníka, čímž mu tímto vřele děkuji.