Nevím, jestli znáte, ale pro název článku jsem zvolila heslo jednoho z nejvlivnějších rodů naší historie – Pernštejnů. Kdo máte zájem se s nimi seznámit a být překvapen jejich počínáním jako já, začtěte se do mých řádků.

O letošní dovolené mého muže jsem měla slíbeno strávit několik dní na Moravě, prohlídnout si místa, která jsme minulý rok neviděli a také navštívit hrad Pernštejn, který se mi moc líbí. Ale vzhledem k tomu, že mého muže odsunuli na víc než dva měsíce na práci do Ruska, samozřejmě si na to vybrali letní měsíce, měli jsme možnost vypravit se na cesty až v těchto dnech. Ale když jsem viděla jak je manžel unaven prací v těžkých podmínkách, ale i pobytem, který nebyl rozhodně lehký, přehodnotila jsem své plány a Moravu odsunula na další rok. Ale na nějaké místo se i manžel chtěl podívat, vzpomněla jsem si na Viléma z Pernštejna a jeho Pardubice, které nejsou od nás až tak daleko a tak jsme se vydali na cestu.

Po zhlédnutí města a zámku i s muzeem jsem si uvědomila, že těch informací o městě i Pernštejnech mám hodně a tak své povídání rozdělím na tři části. V té první, kterou právě čtete se vypravíme za Pernštejny, v druhé vás seznámím s Frebonií Eusebií, kterou možná mnozí znáte z knížky Co je v domě a ve třetí se vypravíme ze panem Vilémem a jeho Pardubicemi. Tedy bude-li chtít…

První zmínky o Pernštejnech, tedy o pánech z Medlova, jak se nazývali první předci, jsou ze třináctého století a největší rozmach zažil rod ve století šestnáctém. Řadili se mezi nejvlivnější rody na Moravě i v Čechách, příslušníci rodu byli důležitými státníky, pohybovali se v blízkosti vladařů a ovlivňovali chod v českých zemích. O tom svědčí i to, že jim bylo uděleno svolení k postavení paláce přímo v prostorách Pražského hradu, dnes se nazývá Lobkovický palác. Většina, jen několik jich zemřelo předčasně ve válkách, se dožila i více než sedmdesáti let a ženy byly většinou plodné, nejznámější představitelka rodu – Polyxena z Pernštejna ve svých třiačtyřiceti letech porodila syna – Václav Eusebius Popel z Lobkovic, prapředka všech Lobkoviců.

Prvním známým majitelem hradu Pernštejna, kterého považovali příslušníci za své rodné sídlo, byl Štěpán z Medlova. Byl také purkrabí hradu Děvičky a správce na hradě Veveří. A právě tento hrad ovlivnil nejstarší podobu hradu Pernštejna. Jeho vnuk Štěpán z Pernštejna a Medlova již užíval slavné jméno i znak – zubří hlavu s houžví v nozdrách. Tento erb dostali jeho předci na počest uhlíře Věnavy, který zkrotil nebezpečného zubra, dovlekl ho před krále a zabil. Za svou statečnost dostal od panovníka nejen svobodu, ale i místo na postavení svého domu, na jehož místě později Pernštejnové postavili svůj hrad. Tak zní pověst o vzniku erbu. Je zajímavé, že ačkoli Pernštejnové vymřeli, znak se dochoval, starobylý symbol zubří hlavy se stal součástí lobkovického erbu, a to zásluhou Polyxeny.

Dle mého soudu nejvýznamnějším členem rodu byl Vilém II. z Pernštejna,1438 -1521. Vlastnil rozsáhlý majetek na Moravě a vzhledem k tomu, že se pohyboval v blízkosti panovníka, potřeboval mít sídlo i blíže ku Praze. Zakoupil nejprve kunětické panství a o něco později i pardubické. Obě sídla zvelebil, o jeho aktivitách více napíši v příštím článku. K jeho osobě můžu ještě dodat, že byl výborný politik, obchodník, inovátor postupů v zemědělství nebo v řemeslné činnosti, založil největší síť rybníků v Čechách, měl v  té době výjimečnou vlastnost  – neodsuzoval lidi s jiným náboženským vyznáním. Svými schopnostmi nashromáždil majetek, který byl největší ve své době v Čechách i na Moravě. Vilém měl tři děti – Bohunku, Jana a Vojtěcha.

Vojtěch z Pernštejna a na Pardubicích, 1490- 1534, byl nejvyšší hofmistr Království českého, zdědil majetek po otci a také jako on nakupoval další statky a rozšiřoval své majetky. Podílel se na přestavbě pardubického sídla a města. Zemřel náhle, podle pověsti byl zaklet vražedkyní, kterou odsoudil k smrti. Nezanechal mužské potomky a tak jeho majetek zdědil jeho bratr Jan.

Jan IV. z Pernštejna, zvaný Bohatý, 1487-1548, jak jsem psala, po smrti svého bratra Vojtěcha převzal jeho česká i moravská panství. Zastával úřad moravského zemského hejtmana, řídil řadu politických jednání, většinou na pardubickém zámku. Město Pardubice přestavěl, domy zvýšil o jedno patro, a protože jich bylo hodně, využil své znalosti a poprvé v historii použil terakotové prefabrikáty, které zrychlily výstavbu a také domy jimi vyzdobil. Byl třikrát ženat, nás bude zajímat hlavně jeho druhé manželství s Hedvikou ze Šelmberka, s kterou měl tři syny – Jaroslava, Vratislava, Vojtěcha a dceru Kateřinu.

Pro mé další povídání bude z těchto synů nejdůležitější Vratislav II.z Pernštejna, řečený Nádherný, 1530-1582. Také on zastával vysoké politické funkce, stal se společníkem krále Maxmiliána. Podporoval umění, renovoval svůj majetek, ale jeho výdaje byly větší než příjmy. Neuměl hospodařit s penězi a tak musel postupně rozprodávat své statky. K tomu přispělo i to, že dle svého postavení musel dodržovat určitá společenská pravidla a k tomu neměl dostatek financí. Říkalo se tomu okázalá spotřeba. Několikrát jel za Maxmiliánem do Španělska. Zde se seznámil s dvorní dámou královny Marie Španělské, manželky Maxmiliána, a v roce 1556 se oženil s donou Marií Manrique de Lara y Mendoza, s kterou měl jednadvacet dětí. Jen sedm se jich dožilo dospělosti, pro mé vyprávění jsou důležití Jan a Polyxena.

Jan V. z Pernštejna, 1561-1597, zdědil po otci majetek, ale také velké dluhy. Byl nucen rozprodávat statky a také vstoupit do vojenských služeb. Jeho zásluhou bylo dobyto uherské město obsazené Turky, když vojáci použili jeho vynález, petardu, které se pak říkalo pernštejnská. Bohužel v Uhrách umřel, smrtelně ho zranila dělová koule. Oženil se se svou příbuznou, Annou Marií Manrique mladší a měli spolu čtyři dcery a syna – Annu, Frebonii, Eufebii, Evu a Vratislava Eusebia.

Polyxena z Pernštejna, 1566-1642, byla nazývána první dámou království a také pramáti všech Lobkoviců. Byla významnou ženou v celém království, uměla hospodařit se svým majetkem, část zdědila po svém prvním manželovi, Vilémovi z Rožmberka. Děti spolu neměli, což přispělo k vymření rožmberského rodu. Po Vilémově smrti se stala opatrovnicí dětí svého bratra Jana a přibylo jí panství Litomyšl, o které se vzorně starala. Byla velmi schopnou hospodářkou a obchodnicí, podporovala chudší členy pernštejnského rodu a i ve svém druhém manželství s nejvyšším kancléřem království Koruny, Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic, se o svůj majetek starala sama. Využila pobělohorských konfiskací, nakupovala levná panství s manželovým svolením a tím svůj majetek zvětšovala.V tomto druhém manželství porodila syna Václava Eusebia, kterým pak pokračoval lobkovický rod.

Polyxena byla věrná katolička. Vlastnila sošku malého dítěte, kterou po smrti manžela věnovala Klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné v Praze, dnes nazývanou Pražské Jezulátko. Tuto voskovou sošku podle pověsti vyřezal ve Španělsku karmelitán Josef v klášteře zničeného Maury, snažil se při jejím vytvoření zachovat podobu dítěte, v níž se mu zjevil Ježíš. Vzápětí po dokončení sošky zemřel, ale převorovi kláštera přišel posmrtně říct, že soška nemá být umístěna v klášteře, ale že za rok se setká s Isabellou Manrique de Lara, babičkou Polyxeny, a té má sošku předat. Ona ji poté daruje své dceři, která ji odveze do Čech. Tak se také stalo, matka Polyxeny dostala Jezulátko od své matky jako svatební dar. Soška má tvář malého dítěte, je obdařena ochranitelskou energií a snad měla přitáhnout ke katolické víře další nové věřící. Je uctívána jako zázračná, je vnímána jako jedna z pražských pamětihodností, přitahuje věřící i milovníky historie.

Z Janových dětí jsem si vybrala nám známou Frebonii a jejího bratra Vratislava. O Frebonii napíši samostatný článek, zde ji uvádím pro ty, kteří další vyprávění číst nebudou, aby věděli, kam tato žena, zajímavá a s nevšedním jménem, patří.

Vratislav Eusebius z Pernštejna, 1594-1631, je jediným synem Jana V. Ve svých třech letech o otce přišel a poručnicí jemu i jeho sestrám se stala jejich teta Polyxena. Jak jsem již psala, starala se jeho majetek a vyplácela mu apanáž. On se vrhl na vojenskou dráhu, velel jízdnímu oddílu pod vedením Valdštejna. Při menší potyčce se švédskými vojáky byl smrtelně zraněn a v roce 1631 umírá. S jeho smrtí vymřel rod Pernštejnů po meči. Svůj majetek odkázal své sestře Frebonii, ale o ní vám napíši příště.

Doufám, že jsem vás nezahltila informacemi, ve kterých se budete ztrácet. Snažila jsem se psát o nejdůležitějších členech, tak jak se postupně objevovali v historii. Pro mě byli Pernštejnové velkou neznámou, ačkoli každý rok navštěvujeme nějaký zámek či hrad, s jejich jménem jsem se nesetkala. Asi i proto, že rod vymřel Vratislavem po meči a Frebonií po přeslici a více se hovoří o majitelích v blízké minulosti nebo současných. Až po přečtení knihy Co je v domě, kterou napsala Táňa Kubátová a kde se  o  Frebonii zmínila, jsem se začala zajímat o tento rod a zjistila, že patřili k těm nejbohatším a hlavně nejvlivnějším v našich dějinách. A i jejich rozhodnutí určitě ovlivnilo život i mých předků. Majetek i duch Pernštejnů se neztratil zásluhou Polyxeny, která svým synem založila rod Lobkoviců a do tohoto rodu se dostala i většina pernštejnského majetku i s jejich znakem. Část přímo od Polyxeny, další část po smrti Frebonie, která ho přenechala Václavu Eusebiovi.

zdroj fotografiií – Wikipedie