Karel věnoval velkou pozornost korunovačním klenotům. Všechny jeho kroky vedly k tomu, aby se zachovala nedotknutelnost a posvátnost symbolů českého státu a římské říše. Zdůrazňoval jejich posvátný charakter, vyjímal je z běžných předmětů, kterými se lidi obklopují. Chránil je tím i před zištným zásahem světské moci. Hlavně chtěl zajistit, aby nikdo klenoty neukradl.

České korunovační klenoty jsou souborem vzácných předmětů ze sbírky Svatovítského pokladu. Tento poklad je sbírka uměleckých a historických předmětů, sloužících k bohoslužbě nebo k uctívání. Je to největší chrámový poklad v Čechách a jeden z největších v Evropě. Nazývá se podle Chrámu sv. Víta, kde byl od dob Přemyslovců uložen. K nejvýznamnějším předmětům doby Přemyslovské patří lebka sv. Václava, svatováclavský meč, přilba sv. Václava, prsteny sv. Vojtěcha, svatováclavská přilba, kroužková košile a Nostický plenář.
Zásluhou Karla IV. se sbírka rozšiřovala, přidal k ní ostatky z různých evropských měst a také předměty z rodinné sbírky Přemyslovců, které zdědil po matce. Opět vyberu několik dle mého nejdůležitějších – svatováclavská koruna, královské žezlo, královské jablko, zlatý korunovační kříž Karla IV., křišťálová konvice a miska, svatovítský veraikon, svatováclavská kasule se štólou, několik relikviářů, které všechny získal Karel. Pro všechny tyto velevzácné předměty dal vystavět Trůnní komoru nad kaplí sv. Václava, kde jsou i v dnešní době uloženy.

V současné době sbírka Svatovítského pokladu obsahuje asi 400 různých předmětů. České korunovační klenoty jsou uctívány jako národní kulturní památka, hned po Pražském hradě. Jsou vystavovány jen při zvláštních příležitostech. V letošním roce tento okamžik nastane, můžeme se na ně zajet podívat.

Koruny přemyslovských králů se nezachovaly, můžeme je vidět jen na vyobrazeních z té doby. Karel se jimi inspiroval při tvorbě nové koruny. Nechal vyrobit svatováclavskou korunu ještě v době, kdy byl markrabětem, v roce 1346. V té době bylo založeno pražské arcibiskupství s právem korunovat českého krále. Karel pravděpodobně použil starší model koruny, protože žádal 6. května 1346 papeže o umožnění úpravy královské koruny. Papež vydal bulu na ochranu nové koruny, nesměl ji nikdo zcizit, prodat nebo zastavit. Po této úpravě volal sám Karel, protože jeho otec korunu zastavil, aby měl dostatek peněz na válečné účely. Papež také nařídil, aby koruna byla uložena na lebce sv. Václava a snímána pouze při korunovaci. Karel s korunou nebyl spokojen, několikrát ji upravoval. Nechal vyrobit také žezlo a jablko, ale tyto předměty jsou nejspíše uloženy ve Vídni.

Karel určil, jak se má s korunou zacházet. Panovník nebyl majitelem koruny, patřila sv. Václavu, chráněna papežskou bulou, aby s ní nemohl český král manipulovat. Král si ji od sv. Václava vypůjčoval pouze na den své korunovace. Za vypůjčení musel zaplatit poplatek tři sta kop Kapitule svatovítské. Karel si přál, aby klenoty byly uloženy ve Svatovítském chrámu. Ale za vlády Václava IV. je někdo převezl na Karlštejn, odkud pak putovali na korunovaci Zikmunda zpět do Prahy. Všechny korunovace českých králů probíhaly v chrámu sv. Víta.

Jak jsem již psala, Karel nejen knihy četl a sbíral, ale také je psal. Jeho prvotinou byl Řád korunování českého krále a Řád požehnání královny. Věděl, jakým důležitým aktem korunovace je, ve Francii jich několik zažil. Přemyslovský korunovační řád se nedochoval, tak si sepsal nový, který lépe vyhovoval jeho ambicím a lépe vystihoval důležitost korunovace. Při sestavování nového korunovačního řádu se Karel částečně nechal inspirovat u francouzského řádu. Za základ mu posloužil starý řád německý, který se používal v době Přemyslovců a který již neplatil. Karel převzal vhodné staré prvky, doplnil je novými, odpovídající jeho vnímání tradice a české státnosti. Nebudu zde celý postup vypisovat, je to poměrně zdlouhavá záležitost, ale několik, podle mě, důležitých prvků uvedu. Takto tedy probíhala Karlova korunovace 1. a 2. září 1347. Poprvé korunovaci prováděl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.

V předvečer korunovace, tedy 1. září, se vypravil průvod na Vyšehrad. Byl zde budoucí král, pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, dalších několik biskupů, vévodů, knížata, hrabata, čeští a němečtí páni, bratr Jan Jindřich, zástupci Prahy a Brna. Na Vyšehradě, považovaném za nejstarší přemyslovské sídlo, oblékl Karel údajné relikvie Přemysla Oráče, lýkové střevíce a mošnu. Přítomní mu složili poklonu, pak odjeli na koních do Svatovítského kostela, kde se konaly nešpory.

Druhý den, tedy 2. září 1347, se arcibiskup a další preláti odebrali do Karlovy ložnice. Nesli s sebou obřadní knihu, meč sv. Václava, kříž, kadidelnici a svěcenou vodu. Král byl obléknut do slavnostního roucha, a když ulehl, arcibiskup ho okuřoval kadidlem a kropil svěcenou vodou. Potom se pěšky vydali do Svatovítského chrámu. Průvod nesl korunu, jablko, žezlo a meč, zvony zvonily, průvod zpíval, všichni došli k oltáři sv. Kříže. Po modlitbách a žalmech odešel král s doprovodem k oltáři sv. Víta. Král vyjádřil vůli plnit své povinnosti, ostatní se slovem „rádi“, zavazovali krále poslouchat. Následovaly modlitby, po česku pomazání krále posvátným olejem, tedy potírala se hlava formou kříže. Mezi modlitbami měla zvláštní místo ta, kterou upravil a zařadil Karel sám – „Modlitba od krále našeho múdrého“. Arcibiskup mu oblékl korunovační roucho, pak mu pomazal ruce, poté ho oblékl do pláště a opásal mečem, symbolizující světskou moc. Byly mu navlečeny náramky a prsten. Všechny předměty byly nejprve posvěceny. Specificky české bylo posvěcení královy koruny, kterou mu potom arcibiskup vložil na hlavu, pronesl trojí požehnání, odvedl krále k trůnu, usadil ho a dal mu polibek míru. Všichni hodnostáři zazpívali hymnus Te deum laudamus a lid zpíval Hospodine, pomiluj ny, končícím zvoláním „krleš“, což mělo znamenat Bože, smiluj se. Obřad byl zakončen v duchu starobylé slovanské tradice právě tak, jako v jejím duchu začal.

Královnu Blanku přivedli s rozpuštěnými vlasy před oltář sv. Víta, položili ji na tvář před něj, biskupové se nad ní modlili. Poté vstala a se skloněnou hlavou přijala pomazání jako král. Po modlitbách dostala žezlo, ale jiné než král. Po něm přijala prsten a proběhlo svěcení koruny. Poté ji vložili královně na hlavu.

Karel soustavně zdůrazňoval dynastickou posloupnost Přemyslovců a Lucemburků, vyplývající z faktu, že jeho matkou byla Eliška Přemyslovna. Neprojevoval jen úctu k předkům, ale vnímal spojení, pokračoval ve starých tradicích. Spojení Čech s Moravou, slovanskost, se projevovala i v kronikách, kterým Karel věnoval velkou pozornost. Sám se podílel na vzniku Pulkavovy kroniky. Sepsal latinskou legendu o sv. Václavovi, v níž popisuje křest knížete Bořivoje a kněžny Ludmily, kteří přijali křesťanství z rukou moravského arcibiskupa Metoděje. Křest se konal v chrámu sv. Víta na Velehradě, čímž naznačil souvislost se Svatovítským chrámem v Praze. Dokazoval, že pochází po přeslici ze starobylé slovanské dynastie.

Karel uctíval tři tradice – předkřesťanskou přemyslovskou, svatováclavskou a karolinskou. První se projevovala uctíváním památek po praotci Přemyslu Oráči, lýkových střevíců a mošny na Vyšehradě, kam se konaly poutě. Obnovil stadickou tradici privilegiem v roce 1359. Vesnice Stadice byla osvobozena od všech daní, ale měla povinnost pečovat o lísku, vyrostlou podle pověsti z otky, kterou zasadil do země Přemysl Oráč. Stadičtí museli odvádět oříšky, které líska plodila, na královský stůl.

Svatováclavskou tradici považoval Karel za nedílnou součást království. Ve Svatovítském chrámu na Pražském hradě nechal postavit Svatováclavskou kapli nad hrobem světce. Provedl nové úpravy světcova hrobu, nové české korunovační klenoty dal do ochrany sv. Václava, povýšil svatováclavský chorál na úroveň dnešní hymny, choval ho ve vážnosti a úctě.

Karolinská tradice se vyvíjela současně se svatováclavskou, vzájemně se podporovaly a doplňovaly. Karel postupoval obdobě, také svěřil říšské klenoty pod ochranu Karla Velikého, dal vystavět augustiniánský kostel Panny Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově a předposlední syn Karla IV. byl pokřtěn jménem Karel. Založil kapli v císařské rezidenci v Niederigelheimu nad Rýnem, v domnělém rodišti Karla Velikého, zasvěcenou památce Karla Velikého a sv. Václava. Současně zde Karel založil klášter pro kanovníky „milující český jazyk“. Na tomto místě podle legendy odevzdal anděl císaři Karlovi Velikému meč, který se stal později součástí říšských svátostin a nyní je vlastnil Karel. Spojení obou tradicí vyjadřují i jeho jména Václav a Karel.

Karel žil v době, kdy si papežové osobovali právo nejen mluvit do evropské politiky, ale také kontrolovat myšlení a to všech lidí bez rozdílu. Tedy i „z boží milosti“ římského krále. V té době hrálo náboženství dominantní roli, proto může na někoho král působit až přílišným náboženským zaujetím. Karel na jedné straně církev podporoval, zakládal kláštery a kostely, hodnostářům nabízel nejvyšší vládní místa. Ale na druhé straně udivuje jeho náboženská tolerantnost. Ani předchůdce Jana Husa Jan Milíč z Kroměříže se nemusel za své kritické názory obávat postihu.

Traduje se, že Karel měl problémy se Židy. Ale žil v době středověku a to byla doba antižidovská. Je psáno, že v době morové nákazy v Norimberku se rozšířila fáma, že za tuto smrt můžou Židé, prý otrávili studny, aby se zbavili křesťanů. Ale tak to jistě nebylo, Židé umírali stejně jako ostatní. Nevěřím, že by Karel podněcoval jednu skupinu lidí proti druhé, ale kdo ví…

Ale na druhé straně si nemůžeme myslet, že Karel nebyl, i přes svou silnou náboženskou víru, schopen využít každé situace pro svůj prospěch, nebo spíše pro prospěch svého rodu. V různých jednáních můžeme pozorovat jeho politickou vypočítavost, lišáckou chytrost, umění taktického klamu a triku. Karel nebyl žádný mnich, byl člověkem, kterého ovlivnily životní události, které mu osud připravil. Jeho smutné dětství, francouzská radostná léta, boj s otcem i s politickými konkurenty, žití bez matky, úmrtí tří manželek i dětí, vše se podepsalo na jeho jednáních a skutcích. A také doba, ve které žil, silně ovlivněná náboženstvím a vírou.

Kopie svatováclavské koruny– Vladislavský sál

Kopie královského žezla

Svatováclavský meč, původní pouzdro na jablko a jeden z klíčů do Korunní komory

České korunovační klenoty jsou čtvrté nejstarší v Evropě

Relikviář sv. Jiří ve tvaru ruky ze Svatovítského pokladu

Korunovační kříž, zadní strana, fotografie z roku 1903

Kaple sv. Kříže na hradě Karlštejn, kde se korunovační klenoty uchovávaly

Korunovace Karla Velikého, zakladatele středověké císařské tradice

Koruna Svaté říše římské

Hospodine, pomiluj ny – traktát Jana z Holešova o této písni, opis ze 14. století

Svatý Václav na Votivním obraze Jana Očka z Vlašimi

Socha sv. Václava ve Svatováclavské kapli pražské katedrály, Dílo Jindřicha Parléře asi z roku 1373.

Přemysl Oráč

Pomník Přemysla Oráče ve Stadicích na Královském poli

Listina Karla IV. pražskému arcibiskupovi, ve které mu uděluje privilegium korunovat české krále

 

 

Přečetla jsem a všem doporučuji tyto knihy:

• Jiří Spěváček – Karel IV.
• Vladimír Mertlík – Lucemburkům v patách
• Antonín Novotný – Život na Pražském hradě

Zdroj fotografií – Wikipedie

• Kopie Svatováclavské koruny – autor Wolfgang Sauber – CC BY-SA 3.0
• České korunovační klenoty – autor Balou46 – CC BY-SA 3.0
• Kopie královského žezla – autor Wolfgang Sauber – CC BY-SA 3.0
• Svatováclavský meč, původní pouzdro na jablko a jeden z klíčů do Korunní komory – autor Jirka.H23 – CC BY-SA 3.0
• České korunovační klenoty – autor Balou46 – CC BY-SA 3.0
• Relikviář ve tvaru ruky – autor Packare – CCO