Svůj seriál o Pernštejnech zakončím vyprávěním o nejvýznamnějším ženském představiteli rodu, o výjimečné ženě, Polyxeně z Pernštejna a o několika ženách z tohoto rodu.
O Polyxeně z Pernštejna jsem se již zmiňovala v minulých článcích. Ono nelze psát o Pernštejnech a ji z toho vynechat. Pro mnohé byla rozporuplná osobnost, někdo ji chválí, někdo haní. Ale nedá se jí upřít, že byla představitelkou rodové moci, slávy a bohatství. Dokázala se prosadit v mužském světě a pomocí své inteligence, předvídavosti, pokory, hospodárnosti ale i snaze pomoci ovlivnit nejen členy své rodiny, ale i celé společnosti. Lidé se k ní obraceli s prosbou o pomoc, často jejich prosby vyslyšela. Ale jak to bývalo, náboženství hrálo hlavní roli v životech tehdejších lidí a nebylo tomu jinak ani u Polyxeny.
Polyxena z Pernštejna žila v letech 1566 – 1642. Jejím otcem byl Vratislav z Pernštejna a matkou Španělka Marie Manrigue de Lara. Dětství prožila v přísně katolické rodině své matky. Dlouho to vypadalo, že se jí nepodaří provdat. Velkou roli u sňatků hrálo náboženské vyznání. Polyxena pocházela z významné rodiny, ale již dosti zadlužené. Musela si vybrat manžela ze stejné společenské vrstvy, kterému by nevadilo, že nepřinese žádné věno, tudíž musel být bohatý. A největším problémem bylo, že musel být katolík, a když si uvědomíme, že tenkrát pouze jedna desetina zámožných mužů byla stejného vyznání, ostatní byli evangelíci, byla to velká potíž. Ale nakonec se Polyxena vdala, ve svých dvaceti letech si vzala stárnoucího, dvaapadesátiletého Viléma z Rožmberka. Vilém byl v té době prvním šlechticem po králi a přítelem jejího otce. Ono jí nic jiného nezbývalo, léta jí utíkala a nikdo jiný z bohatých katolických nápadníků v Čechách nebyl. Jednalo se tedy o spojení dvou významných panských rodů, ale také spojení katolického vyznání, což velmi podporovali jezuité. Proto také na svatbu nebyl pozván bratr Viléma, Petr Vok, jenž se zajímal o jednotu bratrskou. Velké katolické svatby, která se konala ve Svatovítské katedrále 11. ledna 1587, se zúčastnil i císař Rudolf II. a několik stovek dalších hostí.
Po smrti Viléma neměl Petr Vok žádné námitky a ona dostala k užívání panství Roudnice. Žila na svém panství nebo v domě své matky v Praze. Tento dům byl velmi významný. Nacházel se v Jiřské ulici, koupil ho v roce 1554 Vratislavův starší bratr Jaroslav. Ten ho přestavěl, a když byl bez peněz, prodal ho Polyxenině otci. Žily v něm pernštejnské ženy seskupené kolem Polyxeniny matky, Marie Manrigue de Lara, která pocházela ze Španělska. To se promítlo do jejího života. Po příchodu do paláce jste se rázem ocitli ve španělském domě. Většinu svého života žila Marie v Praze, našla si zde své přátele, naučila se česky, ačkoliv španělsky se v jejím domě mluvilo běžně. Ale cítila se v českém prostředí stále cizinkou. V jejím domě se scházela pravidelně česká katolická šlechta, dámy zde s návštěvníky hovořili o politických událostech, o kázáních, probírali se zde i drby ze společnosti i různé novinky ze světa. Dům navštěvovali nejenom Češi, ale stal se místem setkávání pražských Španělů a Italů. Potkávali se zde lidé i od císařského dvora, zavítali i cizinci při své návštěvách v Praze. Marie a její dcery se díky setkávání s různými osobnostmi tehdejšího světa lépe orientovaly v politických problémech než ženy z jiných rodin. A využívaly toho, Polyxena zásluhou svých znalostí dokázala nakoupit a zajistit pro sebe velký majetek.
Po roce 1600 vládu nad domem převzala její snacha Marie Manrigue de Mendoza, vdova po Janovi z Pernštejna. Sňatek s Janem musel povolit papež. Janově matce byla jeho žena zároveň snachou i neteří. Marie zde okouzlila Karla z Lichtenštejna /1569-1627/, který se pro peníze oženil s Annou z Boskovic. Mohl pak půjčovat peníze i císaři a tím získal vysoké postavení u dvora, což byl jeho cíl. Z Moravy se přesunul do Prahy, a ač ženatý, veřejně se Marii dvořil. Ta ale využila známosti k získávání informací, které byly tajné nebo dosud nepronikly na veřejnost a ty pak donášela představitelům katolické církve a jezuitům. Říkalo se jí také „dvorská kurtizána“. Císař se dozvěděl o proradném konání Karla a tomu nezbylo nic jiného, než potupně opustit Prahu i své místo u dvora a vrátit se zpátky na Moravu k Anně, která mezitím přišla o syna, když ho služka upustila na zem. Opravdu nelehká doba pro Karlovu manželku. Ale nelehká to byla doba i pro pernštejnský salon, na němž ležel stín pochybností a oprávněných podezření, že obě Marie porušují své katolické zásady, vyzvídají a zrazují své hosty.
Polyxeniny sestry žily na císařském dvoře i v pernštejnském domě. Postupně se jim podařilo se provdat, ale pouze Bibianě se život vydařil. Dochovaly se milostné verše, které psal její markýz, František Gonzaga de Castiglione.
Polyxeně se podařilo podruhé se provdat. Vzala si nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Manželství bylo vydařenější než to první. Dokonce, když už přestali doufat, že se dočkají dětí, a radili se s lékaři a slíbili přestavět klášter P. Marie Sněžné, narodil se jim syn, Václav Eusebius František z Lobkovic. Oběma rodičům bylo již více než čtyřicet let. Polyxena se stala pramátí všech pozdějších Lobkoviců, protože ostatní rodové větvě vymřely. I pernštejnský majetek se přesunul k Lobkovicům, kteří se odvděčili tím, že na svůj erb umístili znak Pernštejnů, zubří hlavu.
Dochovala se jejich manželská korespondence. Psali si o politických událostech doma i ve světě i o různých zprávách ze společnosti. Otevřeně a vždy v dobrém psali i o svých příbuzných, lidech u dvora i o šlechtě. Dopisy byly psány španělsky a používali kryptonyma, aby neznalý čtenář nevěděl, o kom píší. V jejich podání byl Albrecht z Valdštejna chvastoun.
Zajímalo mě, proč se o Janovy děti po jeho smrti starala jako poručnice právě Polyxena. Poručnictví bylo nejspíše domluveno ještě za Janova života, jak bývalo zvykem. Po jeho smrti se jednání o poručnictví znovu otevřelo a zemský soud zbavil matku dětí právní zodpovědnosti za své děti. Domnívám se, že se tak stalo i s přihlédnutím k její pověsti ve společnosti. Ale děti žily pravděpodobně dále u matky, ale finanční otázky a dohled nad jejich majetkem měla Polyxena. Matka dětí se více starala o své zájmy a neměla chuť ani schopnosti zabývat se majetkovými záležitostmi.
To bylo šťastné rozhodnutí, pravděpodobně i částečně dohodnuté přímo v rodině. Polyxena byla vynikající hospodářka a tak dětem majetek nejen zachovala, ale také rozmnožila. A naše známá Frebonie se mohla zasloužit o rozvoj školství v Litomyšli.
Polyxena se vždy vyjadřovala k politickému dění, své katolické přesvědčení obhajovala a nikdo se nedivil, že je ženou. Měla svůj vliv na manžela, hospodařila s rodinným i svým majetkem a vybudovala si velkou autoritu ve společnosti.
V době pobělohorské využila svých možností a získala pro sebe ohromný majetek. Většího zisku dosáhl jen Albrecht z Valdštejna. Domnívala se, že za svůj finanční úspěch vděčí své věrnosti víře a panovnickému dvoru. Na druhou stranu se snažila ona i její manžel pomáhat lidem v ohrožení. Doktora Jesenia přemlouvala, aby se nevracel zpátky do Prahy. V té době se ještě nevědělo, jak vše dopadne, ale její intuice jí říkala, že nic dobrého ho tam nečeká. Vážila si jeho lékařských schopností a chtěla mu pomoci. Zachránili život Vilémovi z Lobkovic, pomohli k zmírnění trestů v jiných případech, ale více dělat nemohli.
A tím končí můj seriál o Pernštejnech, ale i lidech žijících s nimi. Neměli bychom posuzovat lidi, kteří žili před námi se znalostmi dějin, které po nich přišly. Doba byla velmi ovlivněna náboženstvím a žilo se úplně jinak, než jak jsme zvyklí nyní. I Vilém z Pernštejna, na kterého jsou pardubičtí právem hrdí, se ne vždy zachoval správně podle našich měřítek, základní kapitál získal neznámo jak, se svými dětmi pohyboval jak s figurkami na šachovnici, aby zvětšil rodové statky a také přenechal svému synovi Vojtěchovi post nejvyššího hofmistra Království českého, což bylo skandální. Nikoho neodsuzuji ani nevychvaluji, nebylo by to správné. Jen bychom měli znát dějiny své vlasti a někdy v nich můžeme objevit zajímavé souvislosti.
Použila jsem fotografie z Wikipedie. Informace a poznatky jsem získala většinou z těchto krásných knih:
Petr Vorel – Páni z Pernštejna
Josef Janáček – Ženy české renesance
Marie Koldinská – Každodennost renesančního aristokrata
Stanislava Jarolímková – Co možná nevíte o životě našich předků
Svatební mince Viléma a Polyxeny – autor Matthias Kauerhase – Wien Attribution
Petr Vok – autor Acoma CC BY-SA 3.0